Soudní rozhodnutí (různé) · Rozsudek

54 A 9/2016 - 37

Rozhodnuto 2017-03-30

Citované zákony (21)

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou v právní věci žalobce Š. F., právně zastoupeného JUDr. Karlem Frimlem CSc, advokátem v Praze 6, V Sedlci 15, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 9. 2016, čj. KUJCK 122534/2016, takto:

Výrok

Žaloba se zamítá. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci (1) Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „ krajský soud“) dne 14. 11. 2016 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje České Budějovice ze dne 15. 9. 2016 čj. KUJCK 122534/2016, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Třeboň, odboru dopravy čj. D14/16-ZŠ ze dne 17. 5. 2016, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. b) a § 125c odst. 1 písm. k) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“), kterých se dopustil z nedbalosti tím, že dne 24. 1. 2016 v 10:25 hod řídil v obci Třeboň po ul. Jiráskova osobní automobil zn. VW Caravelle, RZ: X, pod vlivem alkoholu, když při silniční kontrole hlídkou Policie ČR z dopravního inspektorátu Jindřichův Hradec, byla u něj provedena dechová zkouška na alkohol s pozitivním výsledkem, po odečtu možné odchylky měřícího přístroje z druhé dechové zkoušky, byla přístrojem Dräger prokazatelně naměřena hladina alkoholu v jeho dechu, a to ve výši 0,10 g/kg, dále při silniční kontrole nepředložil svůj řidičský průkaz, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. (2) Žalobce v žalobě popsal rozhodnutí správních orgánů obou stupňů. Zdůraznil, že nespecifická dechová zkouška přístrojem Dräger po odpočtu odchylky vykázala pouhých 0,1 g/kg těkavých látek v dechu, a z toho důvodu nemůže být orientační dechová zkouška rozhodující pro závěr o vině žalobce. To není jednak v možnostech orientační zkoušky a i kdyby byla provedena řádně a správným přístrojem, nebylo prokázáno, zda přístroj Dräger ve chvíli dechové zkoušky byl funkční, byl přezkoušen, řádně odvětrán apod. (3) Zjištěný výsledek dále nenaplňuje ustanovení § 125c/1 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť ten výslovně požaduje, aby bylo prokázáno ovlivnění alkoholem – tedy snížení schopností řidiče k řízení motorového vozidla. Pouhá přítomnost etylalkoholu v krvi řidiče v hodnotě 0,1 g/kg nemůže podle názoru žalobce řidičské schopnosti jakkoli ovlivnit. To také odpovídá Metodickému pokynu Ministerstva dopravy vydanému ve spolupráci s metrologickým ústavem čj. 285/2009 – 160 – OST, podle kterého se provádí nejen odečet hodnoty 0,24 g/kg, ale stanoví se jednoznačný závěr, podle kterého hodnota do 0,3 g/kg alkoholu je nevýznamná a nejde o podnapilost. Nejde tudíž ani o sebemenší ovlivnění řidičských schopností, což je zákonnou podmínkou předmětného přestupku. (4) Zákon nelze vykládat libovolně, to ostatně nemůže ani soudní praxe. Jestliže nebyla prokázána přítomnost etylalkoholu v krvi žalobce, tudíž ani ovlivnění jeho řidičských schopností, nemohl být uznán předmětným přestupkem. Žalobce dále poukazuje na absurditu rozhodnutí, která se jasně odráží na pozadí evropské reality, kdy zůstáváme v zajetí socialistického dědictví nulové tolerance. Poukazuje na to, že v Německu, Rakousku či Francii jsou stanoveny rozumné hranice, a proto se dovolává, aby bylo nalezeno rozumné řešení problému, čemuž se napadená rozhodnutí na míle vzdalují. Hodnota 0,1 ‰ nemůže v těchto souvislostech problém vyřešit. Proto žalobce navrhoval provedení znaleckého posudku, přičemž tento důkazní návrh byl bez rozumné souvislosti pominut, což je v rozporu s ustanoveními správního řádu. (5) Žalobce navíc v důsledku rozhodnutí přišel o svou práci bagristy, kdy pouze pro benevolenci zaměstnavatele bude mu zaměstnání zachováno po dobu tří měsíců, pokud ovšem správní orgán umožní prominout mu polovinu uloženého trestu. Žalobce se v odvolání dovolával judikatury Ústavního soudu a zásad, na nichž má být rozhodování založeno a ty mají vylučovat absurdní, čili nepřijatelné závěry. Odkázal dále na odůvodnění svého odvolání ze dne 2. 7. 2016 a požádal, aby se důvody tam uvedené staly součástí jeho žaloby. Závěrem uvedl, že rozhodnutí žalovaného i prvostupňové rozhodnutí Městského úřadu v Třeboni jsou nicotná, a to podle § 77 odst. 1 správního řádu, neboť trpí vadami, pro které je nelze považovat za rozhodnutí správního orgánu. Pro případ, že krajský soud rozhodnutí neuzná jako nicotná, navrhuje, aby soud rozhodnutí správního orgánu I. i II. stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, v němž bude řízení proti žalobci zastaveno. Současně žalobce navrhl, aby soud podle § 73 odst. 2 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní ve znění pozdějších předpisů (dále jen s.ř.s.), přiznal žalobě odkladný účinek. (6) Dne 14. 12. 2016 žalobce k výzvě soudu doplnil důvody, pro které žádá, aby soud žalobě přiznal odkladný účinek. Zdůraznil, že v důsledku napadeného rozhodnutí přišel o svou práci bagristy. Poukázal na to, že zaměstnavatel mu výjimečně vyšel vstříc a podrží mu místo v práci po tři měsíce. Vysvětlil, že jsou dopady rozhodnutí pro něho zdrcující, neboť ztráta zaměstnání představuje ztrátu živobytí pro celou rodinu. Od předmětné kontroly uplynulo roku a po tuto dobu žalobce bezchybně řídil dál, a to odpovědně a opatrně. Udělení sankcí je ve vztahu k prokazovanému množství alkoholu v krvi 0,1 g/kg ve zjevném nepoměru. (7) O návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku žalobě rozhodl soud usnesením ze dne 20. 12. 2016 tak, že žalobě odkladný účinek nepřiznal. (8) Dne 17. 1. 2017 zaslal žalobce soudu další stanovisko. Zdůraznil, že rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 9. 2016 není dosud v právní moci. Nedošlo totiž k jeho řádnému doručení žalobci, a to přesto, že měl v řízení „něco vykonat“ zaplatit pokutu, zdržet se řízení a odevzdat řidičský průkaz. Nepřichází totiž v úvahu, že předmětné rozhodnutí nabylo právní moci doručením do datové schránky právního zástupce, neboť ten nebyl zmocněn k přebírání písemností úředně ověřenou písemnou plnou mocí, ani ta nebyla udělena před doručujícím orgánem. Žalobce tudíž neobdržel dosud písemné vyhotovení rozhodnutí žalovaného, které mu musí být doručeno do vlastních rukou. Na případ žalobce dopadá výjimka stanovená v § 34 odst. 2 správního řádu. Na tom, nic nemění stanovisko krajského úřadu Jihočeského kraje, které doručení odvolacího orgánu do rukou žalobce odmítá. (9) K vyjádření žalovaného k jeho žalobě žalobce připomněl, že výklad a aplikace práva musí směřovat ke spravedlivému výsledku. Právo musí být především nástrojem spravedlnosti, nikoliv souborem právních předpisů, které jsou mechanicky a formalisticky aplikovány bez ohledu na smysl a účel toho kterého zájmu chráněného příslušnou normou. Soudu přísluší, aby se zabýval otázkou, zda mechanická aplikace zákona nemůže přinést absurdní důsledky a v případě, že tomu tak je, takovou interpretaci odmítnout a zvolit výklad, který bude v souladu se smyslem a účelem zákona a bude racionální a spravedlivý. K tomu žalobce odkázal na nález Ústavního soudu I. ÚS 1126/07. (10) Žalobce poukázal na názor žalovaného, že jakékoliv množství alkoholu řidiče ovlivňuje a označil jej za nesmyslný. Připomněl, že nulová tolerance nemá oporu v našem právním řádu. Žalobce se nezastává opilců za volantem ani nemírného pití alkoholu při řízení vozidla, neboť je to společensky velmi nebezpečné, nicméně hladina 0,1 je tak nízká, že i kdyby byla prokázána, nikoli přibližně, ale přesně seriózním zjištěním, neovlivnila by jeho schopnosti k řízení, které požaduje zákon a s nimiž spojuje předmětný přestupek. Závěrem žalobce navrhl soudu, aby žalobu podle § 46 odst. 1 písm. b) s.ř.s. odmítl, neboť byla podána předčasně, neboť rozhodnutí žalovaného nebylo dosud žalobci doručeno do vlastních rukou (§ 34 odst. 2 správního řádu) a není tedy v právní moci. Pokud soud dojde k jinému závěru, žalobce setrval na svém původním návrhu. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu (11) Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. (12) Žalovaný odmítl námitku žalobce, že dechová zkouška přístrojem Dräger byla pouze orientační, nespecifická, nepřesná a jako přesné, lze považovat pouze laboratorní vyšetření pomocí plynové chromatografie. Při posuzování dechových zkoušek vycházel žalovaný z Metodiky ministerstva dopravy nazvané „pracovní postup číslo 114 – MP-C 008-8 metodika měření alkoholu v dechu pro analyzátory alkoholu v dechu (dále také „metodika“). Ta počítá s možnou chybou samotného měřícího přístroje a dalšími faktory jako např. možnou fyziologickou hladinou alkoholu v těle kontrolované osoby, nebo nepřesností přepočtu uvedeného objemu alkoholu, a tudíž si metodiku nechalo vypracovat ministerstvo dopravy od ČMI. Tato metodika reaguje na novelu zákona č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů provedenou zákonem č. 278/2008 Sb. V daném případě bylo podle této metodiky postupováno, bylo provedeno dvojí měření s odstupem pěti minut a policisté postupovali zcela v souladu s metodikou. Zjištěné skutečnosti prokazují správnost měření. Žalovaný odkázal i na rozsudek NSS sp. zn. 10 Af 173/2015, kde je podobná problematika řešena. (13) Žalovaný odmítl i další námitku žalobce, že nebylo prokázáno naplnění skutkové podstaty přestupku – snížení schopnosti řidiče k řízení motorového vozidla. Pro posouzení skutkové podstaty tohoto přestupku je zásadní, zda byl provedenými měřeními prokázán v těle žalobce alkohol. To zjištěno bylo a po odpočtu stanovené hodnoty 0,24 g/kg od zjištěné hodnoty 0,34 g/kg bylo zjištěné množství alkoholu 0,10 g/kg. Žalovaný odmítl i námitku žalobce, že bez dostatečného zdůvodnění zamítl jeho návrh na provedení znaleckého posudku. Žalovaný řádně a dostatečně odůvodnil, proč navrhovaný důkaz nebyl proveden, neboť je postačující výsledek provedeného měření dechovou zkouškou a s ohledem na zásadu, která v České republice platí, a to zásadu nulové tolerance alkoholu při řízení motorových vozidel, nebylo nutné provedení znaleckého posudku. Stejný názor zaujal i NSS ve výše citovaném rozsudku. III. Obsah správních spisů (14) Ze správních spisů, které soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti: (15) Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, územní odbor Jindřichův Hradec oznámila Městskému úřadu, odboru vnitřních věcí v Třeboni dne 24. 1. 2016, že žalobce je podezřelý z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. b) a § 125c odst. 1 písm. k) zák. č. 361/2000 Sb., že dne 24. 1. 2016 v 10:25 hod v obci Třeboň v ulici Jiráskova u OD Terno řídil vozidlo s pozitivním výsledkem v 10:29 hod. na základě provedené dechové zkoušky 0,36 ‰ alkoholu v dechu a v čase 10:35 hod. s pozitivním výsledkem 0,34 ‰ alkoholu v dechu a nedoložil při kontrole řidičský průkaz. Ten mu proto nebyl namístě zadržen. Další jízda však byla řidiči namístě zakázána. Lékařské vyšetření žalobce nepožadoval a souhlasil s naměřenou hodnotou. K oznámení zaslanému Městskému úřadu v Třeboni je připojeno ručně psané oznámení o přestupku, které žalobce podepsal souhlasně. Rovněž jsou připojeny hodnoty naměřené přístrojem Dräger v 10:29:59 a v 10:35:26 hodin. Současně je připojen úřední záznam ze dne 24. 1. 2016, který je shodný s obsahem oznámení. (16) Dne 15. 2. 2016 byl učiněn záznam o určení oprávněné osoby. Řízení ve věci přestupku bylo zahájeno dne 15. 2. 2016 a dne 2. 3. 2016 bylo zahájení řízení oznámeno žalobci včetně předvolání k ústnímu jednání. Ve spise je založena žádost o výpis z evidenční karty řidiče, tento výpis byl Městskému úřadu v Třeboni dne 18. 4. 2016 doručen. (17) Ve spise je založen ověřovací list č.1014-OL31324-15 ze dne 27. 10. 2015 pro měřidlo Dräger Alcotest 7510 Standard výrobní číslo ARBM-0070, k němuž je přiložen kalibrační protokol ze dne 19. 10. 2015. Datum další zkoušky je uveden na 18. 4. 2016 a příští kalibrace na 17. 10. 2016. Doba platnosti ověření končí dnem 27. 10. 2016. (18) Protokol o ústním projednávání přestupku byl sepsán Městským úřadem v Třeboni, odborem dopravy dne 18. 4. 2016 pod čj. D14/16-ZŠ. Žalobci bylo sděleno, jakého přestupku se měl dopustit a byl seznámen s podklady pro rozhodnutí. Tyto podklady jsou v protokolu o ústním projednávání přestupku uvedeny. Žalobce k tomu předložil, jak uvedl, vyjádření v písemné podobě. Byl seznámen ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu s podklady pro rozhodnutí. V písemném vyjádření žalobce popsal, co předcházelo provedení dechové zkoušky, kdy uvedl, že dne 23. 1. 2016 mezi 20 a 22 hodinou vypil 4 desetistupňová piva. Z toho důvodu předpokládal, že po 8 hodinách bude zcela odbourán alkohol, neboť je zcela zdráv. Proto zastává názor, že mohlo dojít ke zkreslení dechové zkoušky, což mohlo být zapříčiněno nesprávnou funkcí přístroje. Pro závěr o tom, že se dopustil konkrétního přestupku, musí být splněny dvě podmínky, a to přítomnost etylalkoholu v krvi a dále takové jeho množství, které ovlivní jeho schopnosti k řízení. Podle názoru žalobce 0,1 ‰ těkavých látek nemůže mít žádný vliv na jeho řidičské schopnosti. Dechová zkouška není specifickou zkouškou, tou je pouze plynová chromatografie. Uvedl, že je zodpovědný řidič, řízení vozidla představuje jeho zaměstnání a nebyl v žádném případě ovlivněn alkoholem. Proto navrhl zastavení řízení. (19) Dne 17. 5. 2016 vydal Městský úřad v Třeboni, odbor dopravy rozhodnutí pod čj. D14/16-ZŠ, kterým bylo rozhodnuto o tom, že žalobce je vinen přestupkem podle § 125c odst. 1, písm. b) a ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, kterého se dopustil dle ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích vědomou nedbalostí, a to tím, že v rozporu s ustanovením § 5 odst. 2 písm. b) a ustanovení § 6 odst. 7 písm. a) zákona o silničním provozu dne 24. 1. 2016 v 10:25 hod. řídil v obci Třeboň po ulici Jiráskova osobní automobil značky VW Caravelle, RZ: X, pod vlivem alkoholu. Při silniční kontrole hlídkou Policie ČR z dopravního inspektorátu Jindřichův Hradec byla u něj provedena dechová zkouška na alkohol s pozitivním výsledkem. Po odečtu možné odchylky měřícího přístroje z druhé dechové zkoušky, byla přístrojem Dräger prokazatelně naměřena hladina alkoholu v jeho dechu, a to ve výši 0,10 g/kg navíc při silniční kontrole nepředložil svůj řidičský průkaz, a za to mu byla uložena podle ustanovení § 125c odst. 5 písm. c) zákona o silničním provozu pokuta 3.000 Kč podle ustanovení § 125c odst. 6 téhož zákona, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na území ČR na dobu 6 měsíců s účinností ode dne nabytí právní moci rozhodnutí a povinnost uhradit náklady řízení v paušální výši 1.000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání dne 14. 6. 2016, které doplnil k výzvě prvostupňového správního orgánu dne 11. 7. 2016. O odvolání žalobce bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím tak, jak je podrobně specifikováno pod bodem 1 tohoto rozsudku. IV. Právní názor soudu (20) Krajský soud v Českých Budějovicích přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí podle ustanovení § 75 odst. 2 s.ř.s. v mezích daných žalobními body. (21) Žaloba není důvodná. (22) Žalobce v návrhu na vydání rozsudku v žalobě uvedl, že rozhodnutí žalovaného i prvostupňové správní rozhodnutí jsou nicotná, a to podle § 77 odst. 1 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád) a zcela jistě pak podle odstavce druhého a třetího tohoto ustanovení, neboť trpí vadami, pro něž je nelze považovat za rozhodnutí správního orgánu. Jaké jsou to vady, pro které je třeba hodnotit rozhodnutí jako nicotná, blíže nespecifikoval. Soud se proto námitkou nicotnosti rozhodnutí zabýval v rozsahu tak, jak tuto žalobní námitku formuloval žalobce v žalobě. (23) Soud si je vědom ustanovení § 76 odst. 2 s.ř.s., podle kterého zjistí-li soud, že rozhodnutí trpí takovými vadami, které vyvolávají jeho nicotnost, vysloví rozsudkem tuto nicotnost i bez návrhu. Podle komentáře k soudnímu řádu správnímu (L. P., M. B., L. H., F. R., V. Š.) „toto ustanovení výslovně zavádí oprávnění soudu překročit dispoziční zásadu a vyslovit nicotnost rozhodnutí, aniž žalobce takový postup v žalobě navrhl. Krajský soud je tedy oprávněn a současně i povinen rozhodnout i nicotnosti rozhodnutí z úřední povinnosti, a to i v případě, kdy důvody pro vyslovení nicotnosti zjistí teprve v průběhu jednání (srov. odst. 3) …. za nicotné rozhodnutí správního orgánu lze považovat akt, který vykazuje tak závažné vady, že vůbec není schopen vyvolat žádné právní účinky. Nicotný je tedy akt, který trpí natolik intenzivními vadami, že jej vůbec za rozhodnutí ani považovat nelze. Takovými vadami jsou např. absolutní nedostatek pravomoci, absolutní nepříslušnost rozhodujícího správního orgánu, zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy, požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo založení práva něčemu, co v právním smyslu vůbec neexistuje, či nedostatek právního podkladu k vydání rozhodnutí (srov. rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 22. 7. 2005 čj. 6A 76/2001-96, publ. pod č. 793/2006 Sb. NSS)……. účastník řízení se primárně může nicotnosti rozhodnutí dovolat přímo v řízení před správním orgánem (§ 77 s.ř.s., § 105 daňového řádu)“. (24) S ohledem na skutečnost, že nicotnost rozhodnutí je nejtěžší vadou než jeho zjištěná nezákonnost nebo nepřezkoumatelnost, v případě zjištění takových podmínek musí být nicotnost rozhodnutí vyslovena prioritně. Vzhledem k tomu, že žalobce nikterak vady, pro které považuje rozhodnutí za nicotné, konkrétně nespecifikoval, odkázal pouze na ustanovení § 77 správního řádu, aniž se však v řízení před správními orgány nicotnosti rozhodnutí dovolával, soud se zabýval touto námitkou v moci úřední prioritně. Namítanou nicotnost rozhodnutí neshledal. Rozhodnutí nevykazuje takové vady, které by jej činily nicotným. Soud neshledal žádné zásadní nedostatky při postupu správního orgánu a při vydání žalobou napadených rozhodnutí, ke kterým by byl povinen přihlédnout z moci úřední. Proto soud požadavku žalobce na deklaraci nicotnosti vydaných rozhodnutí vyhovět nemohl. Přezkoumávaná rozhodnutí touto vadou netrpí. (25) Žalobce v žalobě dále navrhl v případě, že soud neshledá nicotnost rozhodnutí, aby žalobou napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k novému projednání a rozhodnutí. Jako hlavní žalobní námitku uvedl nedostatečné zjištění stavu věci, neboť zjištěný výsledek dechové zkoušky přístrojem Dräger po odečtu odchylky vykazoval pouhých 0,1 g/kg těkavých látek, což nemůže být rozhodující zjištění pro závěr o vině žalobce. Rovněž nebylo v možnostech orientační dechové zkoušky, i kdyby byla provedena řádně a správným přístrojem prokázat, zda byl přístroj Dräger ve chvíli dechové zkoušky funkční přezkoušen, řádně odvětrán z předchozí dechové zkoušky jiného řidiče a jiné. Současně připojil, že pokud by výsledek nespecifické orientační dechové zkoušky byl správný, nepostačuje to k naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 125c odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť ten výslovně požaduje, aby bylo prokázáno ovlivnění alkoholem, tedy snížení schopnosti řidiče k řízení motorového vozidla. To také dle názoru žalobce odpovídá Metodickému pokynu ministerstva dopravy vydanému ve spolupráci s metrologickým ústavem č. 285/2009-160-OST, podle kterého se provádí nejen odečet hodnoty 0,24 g/kg, ale stanoví se jednoznačný závěr, podle kterého hodnota do 0,3 g/kg etylalkoholu je nevýznamná a v žádném případě nejde o podnapilost. (26) Soud hodnotí tuto námitku žalobce jako nedůvodnou. V prvé řadě je třeba odkázat na písemnosti, které jsou založeny ve správním spise. Z těchto písemností jednoznačně vyplývá, že u žalobce byla řádně provedena dechová zkouška a výsledná naměřená hodnota činila 0,34 g/kg, která po odečtení stanovené hodnoty 0,24 g/kg představovala zjištěné množství alkoholu 0,10 g/kg. Z toho vyplývá, že alkohol byl u žalobce jednoznačně a prokazatelně zjištěn, a v této souvislosti nutno dovodit, že je splněna i podmínka ovlivnění žalobce alkoholem. Dechová zkouška byla provedena přístrojem Dräger Alkotest 7510 Standard č. přístroje ARBM-0070 a přístroj byl řádně kalibrován dne 19. 10. 2015, což vyplývá z ověření č. 1014-OL-31324-15 a je uvedena i platnost ověření do 27. 10. 2016. Z oznámení přestupku, které bylo sepsáno Policií ČR, dopravní inspektorát Jindřichův Hradec je zřejmé, že žalobce vyjádřil souhlas s postupem Policie ČR při oznamování zjištěného přestupku, kdy byla prováděna měření alkoholu v dechu s odstupem cca 5 minut, a doklady o tomto měření byly přiloženy k tomuto oznámení a žalobce výsledky měření nikterak nerozporoval, ani nenavrhoval provedení lékařského vyšetření. Jednoznačně vyjádřil souhlas s naměřenými hodnotami. To vyplývá právě z oznámení přestupku ze dne 24. 1. 2016. (27) Jak vyplývá z dalšího postupu, správní orgány se řídily Metodikou k usměrnění některých správních činností obecních úřadů, obcí s rozšířenou působností a krajských úřadů v souvislosti s novelizací zákonů č. 361/2000 Sb. a č. 379/2005 Sb., zákonem č. 274/2008 Sb. a to čj. 285/2009-160-OST. V této metodice byly vymezeny základní změny v zákoně č. 379/2005 Sb. a byl popsán jejich dopad na praxi správních orgánů. V nové úpravě ustanovení § 16 odst. 2 uvedeného zákona, zákonodárce přiznává vyšší míru přesvědčivosti důkazu o ovlivnění alkoholem získanému dechovou zkouškou provedenou za pomoci některého z analyzátorů alkoholu v dechu schválených Českým metrologickým institutem ve smyslu § 6 resp. § 7 zák. č. 505/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Pokud je toto vyšetření provedeno za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem odborné lékařské vyšetření se neprovede. Tímto zvláštním právním předpisem se rozumí právě zákon č. 505/1990 Sb., respektive prováděcí vyhláška č. 345/2002 Sb., kterou se stanoví měřidla k povinnému ověřování a měřidla podléhající schválení typu ve znění pozdějších předpisů. Ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb., ve znění pozdějších předpisů stanoví záznam o provedené dechové zkoušce za přímý důkaz o ovlivnění alkoholem. Jedná se o podklad srovnatelný s výsledky lékařského vyšetření, pokud je takové měření prováděno podle stanoveného pracovního postupu. Metodika byla zpracována i s ohledem na zásadu in dubio pro reo za účelem eliminace případných možných chyb měřící metody, kdy ke zjištění nejnižší prokazatelné hladiny alkoholu je třeba od výsledku měření odečíst hodnotu zahrnující součet možných faktorů, které mohou ovlivnit výsledek měření. Jedná se o odpočet hodnoty 0,24 ‰ (g/kg) a teprve výsledek, který vznikne po tomto odpočtu, se hodnotí a činí závěr o ovlivnění řidiče alkoholem. (28) V případě žalobce byla provedena dechová zkouška ověřeným měřícím přístrojem s platnou certifikací, byla naměřena hodnota 0,34 ‰ (g/kg), kdy po odečtení hodnoty 0,24 ‰ (g/kg) bylo zjištěno prokazatelné množství alkoholu 0,10 ‰ (g/kg), což je vzhledem k zákazu řídit vozidlo pod vlivem jakéhokoli množství alkoholu (tzv. nulové toleranci) nutno považovat za řízení pod vlivem alkoholu a tedy naplnění skutkové podstaty konkrétního přestupku. Vzhledem k tomu, že byl dodržen pracovní postup, a tudíž se jednalo o řádně provedenou dechovou zkoušku, nebylo nutné provést další lékařské vyšetření, ostatně žalobce ani takový požadavek při provádění dechové zkoušky nevznesl. (29) Soud při posuzování důvodnosti této námitky vycházel z platné právní úpravy, kdy při řízení motorových vozidel v ČR platí, jak bylo výše uvedeno, nulová tolerance alkoholu v krvi, a proto rozhodující pro posouzení, zda došlo k naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 125c odst. 1, písm. b) zákona o silničním provozu, je skutečnost, že u žalobce byla zjištěna určitá hladina alkoholu v krvi vyšší než nulová. To je podstatné pro konkrétní závěr a nikoliv to, zda tato hladina způsobuje ovlivnění žalobce alkoholem. Nic na tom nemůže změnit nesouhlas žalobce s postupem správních orgánů, který vyjádřil v žalobě. To znamená, není podstatné, zda se žalobce domnívá, že v jeho případě, kdy byla zjištěna hodnota 0,10 ‰ (g/kg) se nemohlo jednat o ovlivnění jeho řidičských schopností. Tento subjektivní názor žalobce nemůže znamenat, že se zbaví odpovědnosti za zjištěný přestupek právě s ohledem na onu nulovou toleranci stanovenou v zákoně, neboť pro zohlednění této námitky zákon neposkytuje ani správním orgánům, ani soudu žádný prostor. Žalobce poukazuje na to, že zákon nelze vykládat libovolně a je si vědom toho, že to nemůže činit ani soudní praxe. Přitom však se na druhou stranu dovolává absurdity konkrétních rozhodnutí a poukazuje přitom, že v jiných státech Evropy, např. v Německu, v Rakousku či ve Franii platí rozumná hranice přítomnosti alkoholu v dechu řidiče a požaduje, aby v jeho věci bylo nalezeno rozumné řešení problému a má za to, že se napadená rozhodnutí takovému řešení na míle vzdalují. (30) Jak již soud výše vysvětlil, požadavek žalobce na hledání rozumného řešení problému nemá oporu v platné právní úpravě. Je třeba připomenout, že konkrétní řízení o odpovědnosti žalobce za přestupek spadá do oblasti správního trestání, čili veřejného práva a není umožněno ani správním orgánům, ani soudům, vykládat zákon extenzivním způsobem, což žalobce požaduje. Jestliže správní orgány opřely svůj závěr o přestupku žalobce o provedení orientačního vyšetření analyzátorem alkoholu v dechu, který splňoval podmínky povinného ověřování měřidla, vyslovily svůj závěr na základě dostatečně provedeného dokazování a výsledek, který vyslovily, odpovídá platné právní úpravě. Soud nemůže takový závěr správních orgánů označit za rozporný se zákonem, neboť sám by v takovém případě zatížil své rozhodnutí nezákonností. V konkrétním případě nebyl ani prostor pro provedení žalobcem požadovaného znaleckého posudku, neboť v případě, že je provedena řádným způsobem dechová zkouška přístrojem, který splňoval podmínky povinného ověření měřidla, nebylo nutné provést lékařské vyšetření a důkaz znaleckým posudkem by byl nadbytečný. To ostatně uvedl i žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí na straně čtyři k požadavku žalobce na provedení znaleckého posudku, kde odkázal na judikát Nejvyššího správního soudu sp. zn. 10 As 173/2015 a z něho citoval i ve vztahu k projednávanému případu, že provedením znaleckého posudku nebylo pro nadbytečnost třeba, neboť by takový posudek, byť by byl vyžádán, nemohl zpětně propočet hladiny alkoholu vyvrátit důkaz dechovou zkouškou. (31) Soud proto uzavřel, že rozhodnutí žalovaného správního orgánu, jakož i rozhodnutí správního orgánu I. stupně odpovídá požadavkům právních předpisů. Skutkový stav byl zjištěn dostatečně a neprovedení žalobcem navrhovaného důkazu znaleckým posudkem bylo s odkazem na setrvalou judikaturu Nejvyššího správního soudu řádně odůvodněno. Rozhodnutí je proto plně přezkoumatelné a správní orgány svůj postup vyložily ve vztahu ke konkrétně a spolehlivě zjištěnému skutkovému stavu. V dané věci byly naplněny všechny zákonem stanovené znaky přestupku. Žalobce neargumentoval žádnými okolnostmi, které by vylučovaly porušení nebo ohrožení zájmu společnosti. Nelze přehlédnout, jak uvedly i správní orgány ve svých rozhodnutích, že žalobce se současně dopustil i dalšího přestupku, neboť při silniční kontrole nepředložil svůj řidičský průkaz. Soud závěry, které správní orgány vyslovily, považuje za správné a zákonu odpovídající. Stejně jako správní orgány, ani soud nepovažuje v dané věci potřebné doplňovat dokazování znaleckým posudkem o ovlivnění řidičských schopností žalobce při 0,1 g/kg etylalkoholu v dechu, neboť podstatné pro věc bylo zjištění učiněné provedenou dechovou zkouškou, která prokázala přítomnost alkoholu v těle žalobce. Jestliže platí nulová tolerance alkoholu při řízení motorových vozidel, je zcela nadbytečné hodnotit žalobcem požadované ovlivnění řidičských schopností žalobce při 0,1 g/kg etylalkoholu v dechu. Takový požadavek právní předpis nestanoví a úvahy, které žalobce v tomto směru v žalobě vyslovil, jdou nad rámec zákonem stanovených požadavků. Jak uvedl žalovaný správní orgán i správní orgán I. stupně s ohledem na zásadu tzv. nulové tolerance, je naprosto postačující v případě zjištění alkoholu v těle řidiče, že to má vždy vliv na osobu řidiče. (32) V další žalobní námitce žalobce apeluje na lidskou stránku celé věci, kdy podle jeho názoru zůstalo stranou úvah správních orgánů, které podle jeho názoru nereagovaly na přípisy se žádostmi o dodržení zákonného postupu, kde se dovolávaly judikatury Ústavního soudu a zásad, na nichž má být rozhodování založeno, a které mají vylučovat absurdní a nepřijatelné závěry. Současně v tomto žalobním bodu žalobce odkázal na odůvodnění svého odvolání a požádal, aby se stalo součástí žalobních bodů. (33) Tomuto požadavku žalobce vyhovět nelze. Řízení před správními soudy, které probíhá na základě žaloby za podmínek stanovených zákonem č. 150/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zákon jednoznačně stanoví ve svém ustanovení § 75 odst. 2, že soud přezkoumá napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů, které musí být ve smyslu § 72 odst. 1 s.ř.s. formulovány ve lhůtě dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení rozhodnutí nebo jiným zákonem stanoveným způsobem. Řízení o žalobě před správním soudem tvoří zcela samostatný a oddělený způsob přezkumu rozhodnutí vydaného orgány veřejné správy a písemnosti, které vznikly v řízení správním před orgány veřejné správy, podle správního řádu nemohou být bez dalšího v tomto řízení automaticky využity. Mají-li se stát důvody, kterými žalobce argumentoval v nějakém svém podání před správními orgány žalobními body, kterými hodlá zpochybňovat vydané rozhodnutí orgánu veřejné správy, musí být explicitně zahrnuty v žalobě. Pouhý odkaz na úkon nebo písemnost, která byla využita nebo vznikla ve správním řízení, nemůže sloužit a nahradit explicitně neuvedené výhrady proti žalobou napadenému rozhodnutí. Z toho důvodu není soudu umožněno, aby posuzoval odvolací námitky, na které žalobce v žalobě odkazuje ani za předpokladu, že žalobce vznesl požadavek, aby se tyto odvolací důvody staly součástí jeho žaloby. Nebyly-li tyto výhrady konkrétně v žalobě uvedeny, není v možnostech soudu takovými důvody se zabývat. Rovněž tak apel žalobce na lidskou stránku věci nenachází oporu v platné právní úpravě. Lze jistě přisvědčit žalobci v jeho názoru, že při konkrétním zjištění, které bylo v jeho případě při silniční kontrole učiněno, se nejednalo o zjištění významné hodnoty přítomnosti etylalkoholu v těle žalobce. Nicméně právní předpisy, jak soud výše vysvětlil, neumožňují dospět k jinému názoru, než který učinily správní orgány. Správní orgány postupovaly podle zákona, který je platný a účinný, nelze tudíž dospět k závěru, že pokud podle této platné právní úpravy postupovaly, jsou jejich rozhodnutí nesprávná či nezákonná. (34) Žalobce v replice k vyjádření žalovaného správního orgánu po lhůtě stanovené v § 72 odst. 1 ve vztahu k § 71 odst. 2 věta první s.ř.s. vznesl další žalobní námitku, kterou poukázal na to, že podle jeho názoru není rozhodnutí žalovaného správního orgánu vydané dne 15. 9. 2016 dosud v právní moci. Poukázal na to, že se rozhodnutí oznamuje účastníkům doručením stejnopisu písemného vyhotovení do vlastních rukou nebo ústním vyhlášením, a to s odkazem na konkrétní ustanovení správního řádu. V dané věci ústní vyhlášení nepřipadalo v úvahu a k doručení do vlastních rukou žalobce dosud nedošlo. Takový postup měly správní orgány aplikovat ve smyslu § 34 odst. 2 správního řádu, neboť podle rozhodnutí žalovaného měl žalobce něco vykonat (zaplatit pokutu, zdržet se řízení, odevzdat řidičský průkaz). Navíc žalobce nezmocnil svého právního zástupce k přebírání písemností úředně ověřenou plnou mocí. Nemůže být proto pochyb o tom, že žalobci muselo být předmětné rozhodnutí doručeno do vlastních rukou. Vzhledem k tomu, že se tak nestalo, žalobce navrhuje, aby soud žalobu podle § 46 odst. 1 písm. b) s.ř.s. jako předčasně podanou odmítl. V replice k vyjádření žalovaného znovu žalobce vysvětloval svůj názor na výklad a aplikaci platné právní úpravy, kdy podle jeho názoru právo musí být především nástrojem spravedlnosti a nikoliv souborem právních předpisů, které jsou mechanicky a formalisticky aplikovány. K tomu odkázal na nález Ústavního soudu I. ÚS 1126/07. Citoval, že Ústavní soud v tomto nálezu vyslovil, že za případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva lze považovat případy, jimž schází smysluplné odůvodnění, respektive propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem a případy, kdy právní závěr je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ve vztahu k tomuto závěru Ústavního soudu připojil žalobce svůj názor, že pokud není zjištěno ovlivnění řidiče alkoholem, nemůže se jednat o přestupek. Podle názoru žalobce nulová tolerance nemá oporu v našem právním řádu. (35) Přestože námitky žalobce vyslovené v replice k vyjádření žalovaného byly soudu doručeny po lhůtě stanovené soudním řádem správním, soud považuje za nutné se k návrhu v této replice žalobcem dodatečně uvedeném, aby soud žalobu jako předčasnou odmítl, vyjádřit. (36) Podmínky pro odmítnutí žaloby podle § 46 odst. 1 písm. b) s.ř.s. soud neshledal. Rozhodnutí žalovaného správního orgánu bylo řádně doručeno a je v právní moci. Z toho důvodu se soud žalobou, která byla podána u Krajského soudu v Českých Budějovicích dne 14. 11. 2016, zabýval věcně. Názor žalobce, že rozhodnutí mělo být doručeno nejenom jeho zástupci, ale též jemu osobně, neodpovídá platné právní úpravě ani setrvalé judikatuře Nejvyššího správního soudu. V projednávané věci žalovaný doručil zástupci žalobce rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno prvostupňové správní rozhodnutí, kterým byla žalobci uložena sankce v souvislosti se spácháním přestupku podle § 125c odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Jednalo se o rozhodnutí ve věci samé, kterým řízení končilo, a tudíž správní orgán k němu nepotřeboval žádnou osobní součinnost žalobce. Pokud se žalobce dovolává v této souvislosti § 34 odst. 2 správního řádu, pak v tomto ustanovení je skutečně stanovena výjimka pro případ, že zastoupený má v řízení osobně něco vykonat a z toho důvodu se doručují písemnosti nejenom jeho zástupci, ale i účastníku řízení. Jestliže je účastník řízení zastoupen zástupcem, který má hájit jeho práva ve správním řízení, stanoví správního řádu zásadu, že i písemnosti, které jsou určeny zastoupenému, se doručují výhradně jeho zástupci a pouze takové doručení má účinky založení běhu lhůt pro účely řízení. Tato zásada je, jak již bylo uvedeno, prolomená jedinou výjimkou uvedenou v citovaném § 34 odst. 2 správního řádu, a to na případy, kdy se zastoupenému v řízení ukládá nějaká procesní povinnost za účelem naplnění smyslu a obsahu řízení. K tomu lze odkázat kupříkladu na rozsudek NSS sp. zn. 6 As 239/2014. Může se kupříkladu jednat o provedení výslechů účastníka v řízení, neboť jeho osobní výpověď nemůže nikdo jiný poskytnout, než sám účastník řízení, je-li osobní účast účastníka nutná pro dosažení cíle řízení, tedy pro zjištění skutkového stavu, na kterém závisí konečný výsledek řízení. Je-li zpochybňováno doručení rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno prvostupňové rozhodnutí o uložení pokuty žalobci a zákazu řízení motorových vozidel žalobci, jedná se o rozhodnutí ve věci samé. Tímto rozhodnutím došlo k ukončení řízení a správní orgán již nepotřeboval žádnou osobní součinnost žalobce. Pokud měl žalobce zájem, aby správní orgán doručoval přímo jemu, nemusel se v řízení nechat zastupovat. Pokud si zvolil dobrovolně zástupce, má takový postup za následek to, že správní orgán doručoval v souladu se správním řádem zmocněnci. (37) Odkaz žalobce na nález Ústavního soudu I. ÚS 1126/07 není pro projednávanou věc a požadavek žalobce, aby soud vyložil zákon ve prospěch žalobce využitelný. V odkazovaném nálezu Ústavního soudu byla řešena aplikace § 150 občanského soudního řádu na snížení odměny ustanoveného advokáta vypočtená podle advokátního tarifu. Žalobce z tohoto nálezu citoval pouze vytrženě z kontextu tam projednávané věci obecnou charakteristiku práva a jeho využití v materiálním právním státě. S touto citací lze samozřejmě v této obecné poloze souhlasit, je však třeba vzít na zřetel, v jakém kontextu byla tato charakteristika Ústavním soudem vyslovena. Citace použitá žalobcem z tohoto nálezu není pro případ žalobce využitelná, neboť požadavek žalobce, aby soud rozhodl tak, že zruší rozhodnutí správních orgánů, která byla vydána v souladu se zákonem, by nebyl v souladu se smyslem a účelem zákona a nebyl by tudíž ani racionální ani spravedlivý ve vztahu k jiným účastníkům řízení, a to i s odkazem na dodržení zásady legitimního očekávání, a to pouze z důvodu názoru žalobce, že zjištění hladiny alkoholu 0,10 g ‰ v těle nemohla ovlivnit jeho řidičské schopnosti. Vzhledem k tomu, že touto otázkou se již soud podrobně zabýval výše, nepovažuje za potřebné svou argumentaci znovu v této souvislosti opakovat. V. Závěr, náklady řízení (38) Na základě shora uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že správní orgány postupovaly v souladu s platnou právní úpravou. Přestupek žalobce byl ve správním řízení spolehlivě zjištěn a prokázán. Soud neshledal v postupu správních orgánů nesprávnost či nezákonnost, a proto žalobu v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl. (39) Podle ustanovení § 60 odst. 1 věta první s.ř.s. soud nepřiznal úspěšnému žalovanému správnímu orgánu náhradu nákladů řízení, neboť mu náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly a ani je nepožadoval.

Citovaná rozhodnutí (3)

Tento rozsudek je citován v (2)