54 A 9/2017 - 43

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou ve věci žalobce: Š. F., narozený dne X bytem X zastoupený advokátem JUDr. Karlem Frimlem, CSc., sídlem V Sedlci 15, 160 00 Praha 6 proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. KUJCK 90020/2017 ze dne 24. 7. 2017 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Rozhodnutím Městského úřadu Jindřichův Hradec ze dne 25. 4. 2017, č. j. DOP/20941/17/Hu (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1, a § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se měl žalobce dopustit tím, že dne 4. 10. 2016 v čase kolem 9:50 hod. řídil motorové vozidlo tovární značky VW Transporter, registrační značky X, na silnici č. I/34, ve směru od obce Mláka do obce Stráž nad Nežárkou. V místě vjezdu do pískovny před obcí Stráž nad Nežárkou, kde je povolena maximální rychlost 90 km/hod., byla silničním radarovým rychloměrem Ramer 10C uvedenému vozidlu naměřena rychlost 113 km/hod., po odečtu tolerance 109 km/hod. Žalobce byl následně zastaven a kontrolován hlídkou Policie ČR, Dopravní inspektorát Jindřichův Hradec. Při silniční kontrole bylo lustrací v příslušném informačním systému zjištěno, že žalobce pozbyl dne 15. 9. 2016 řidičské oprávnění uložením sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců. Žalobce tak porušil § 3 odst. 3 písm. a) zákona o silničním provozu formou nedbalostní, dle § 4 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), a dále porušil § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu formou nedbalostní, dle § 4 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích. Za to mu uložena pokuta ve výši 25 000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v délce trvání 12 měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí a povinnost uhradit náklady řízení v paušálně stanovené výši 1 000 Kč.

2. Proti tomuto prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce dne 2. 5. 2017 odvolání, které žalovaný svým rozhodnutím ze dne 24. 7. 2017, č. j. KUJCK 90020/2017 (dále jen „napadené rozhodnutí“) podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.

3. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 8. 8. 2017 se žalobce domáhal přezkoumání tohoto rozhodnutí žalovaného.

4. Ve své žalobě žalobce uvádí, že mu nebylo zákonným způsobem doručeno rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 15. 9. 2016 č. j. KUJCK 122534/2016, jehož právní mocí původně řidičské oprávnění pozbyl. Tímto rozhodnutím odvolacího orgánu totiž bylo potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Třeboň ze dne 17. 5. 2016 č. j. D14/16-ZŠ, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupků proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle § 125c odst. 1 písm. b) a § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, a kterým mu byla mimo jiné uložena sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců. Dle tvrzení žalobce mu mělo být toto odvolací rozhodnutí doručeno do vlastních rukou, neboť měl na jeho základě sám něco osobně vykonat. Rozhodnutí však bylo doručeno pouze jeho právnímu zástupci, který jej o něm navíc včas neinformoval. Dle tvrzení žalobce mu tak toto rozhodnutí nebylo doručeno zákonným způsobem, o skutečnosti, že mu byl uložen zákaz řízení, nevěděl, a nemohl tak ani zavinit spáchání projednávaného přestupku. Dále žalobce tvrdil, že nebyla naplněna ani materiální stránka přestupku, neboť žalobce nikoho neohrozil, řídit umí, a nezpůsobil žádnou nehodu.

5. Žalobce v žalobě požádal soud o odklad výkonu rozhodnutí. Usnesením ze dne 5. 9. 2017 č. j. 54 A 9/2017-33, které nabylo právní moci dne 7. 9. 2017, krajský soud žalobě odkladný účinek nepřiznal.

II. Vyjádření žalovaného

6. Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby.

7. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 27. 9. 2017 odmítl žalobcovo tvrzení, že doručení rozhodnutí odvolacího orgánu z 15. 9. 2016 nebylo provedeno zákonným způsobem. Toto rozhodnutí bylo doručeno do datové schránky žalobcova právního zástupce JUDr. Karla Frimla, CSc. dne 15. 9. 2016, čímž téhož dne nabylo právní moci rozhodnutí Městského úřadu Třeboň ze dne 17. 5. 2016 č. j. D14/16 ZŠ. Žalobcova nevědomost o této skutečnosti nemůže mít žádný vliv na stanovené zavinění přestupku podle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o silničním provozu, kterého se žalobce dopustil dne 4. 10. 2016. Žalobce se totiž v řízení o přestupcích, kterých se dopustil dne 24. 1. 2016, nechal zastupovat advokátem JUDr. Karlem Frimlem, CSc., jemu bylo rozhodnutí doručeno, a ten jej měl o výsledku řízení neprodleně informovat.

8. Žalovaný citoval § 34 odst. 1 a 2 správního řádu a na § 19 odst. 1 správního řádu a rovněž uvedl, že správný postup doručení odvolacího rozhodnutí ze dne 15. 9. 2016 potvrdil v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 3. 2017 č. j. 54 A 9/2016-37, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 9. 2016 č. j. KUJCK 122534/2016 i Nejvyšší správní soud, a to svým rozhodnutím ze dne 21. 7. 2017 č. j. 2 As 157/2017-2.

9. Námitku, že uvedeným jednáním žalobce nebyla naplněna materiální stránka přestupku, žalovaný odmítl, neboť je zřejmé, že stanovená sankce zákazu činnosti byla účinná. Zákaz řízení všech motorových vozidel má zabránit pachatelům, kteří se dopustili protiprávního jednání, aby se dopouštěli další takové nedovolené činnosti. Jeho smyslem je proto dočasně vyřadit takovou osobu z možnosti mimo jiné vykonávat činnost, která byla nejen zakázána, ale k níž je zapotřebí zvláštního oprávnění či povolení. Žalobce porušil vyslovený zákaz řízení všech motorových vozidel a je nutno posoudit společenskou nebezpečnost jízdy vozidla řidičem bez příslušného řidičského oprávnění. V této věci žalovaný upozornil zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2013 č. j. 3 As 42/2012-35, podle kterého řízení vozidla bez řidičského oprávnění vždy spadá do kategorie nebezpečného a nezodpovědného chování lidí v silničním provozu.

III. Stručný obsah správního spisu

10. Ze spisu předloženého správním orgánem soud zjistil následující podstatné skutečnosti.

11. Ve správním spisu bylo založeno oznámení o přestupku Policie ČR ze dne 4. 10. 2016 č. j. KRPC-155536-3/PŘ-2016-020323, oznámení (odevzdání) přestupku (věci) ze dne 4. 10. 2016, záznam o přestupku spolu s fotografií z radaru, ověřovací list radarového rychloměru, úřední záznam o podání vysvětlení Policie ČR ze dne 4. 10. 2016 č. j. KRPC- 155536-3/PŘ-2016-020323, kde žalobce uvedl, že na jaře roku 2016 byl zastaven hlídkou Policie ČR a nadýchal zbytkový alkohol. Tento přestupek byl postoupen Městskému úřadu v Třeboni, kde proběhlo řízení, ve kterém byl zastupován JUDr. Frimlem. Byl mu uložen zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců, proti tomuto rozhodnutí se žalobce odvolal. Od té doby mu nepřišlo domů žádné rozhodnutí a ani ho nekontaktoval jeho právní zástupce s tím, jak se má dále chovat, resp. zda může řídit motorové vozidlo či nikoliv. Z toho důvodu stále řídil motorová vozidla až do dnešního dne a čekal na dopis z Městského úřadu o tom, jak bylo v jeho věci rozhodnuto. Dnes žalobce kontaktoval jeho otec a sdělil mu, že má na poště doporučený dopis z Městského úřadu. Domnívá se, že mu rozhodnutí přišlo teprve dnes a doposud si jej nevyzvedl. Správní spis dále obsahuje úřední záznam Policie ČR ze dne 4. 10. 2016 a ze dne 10. 10. 2016 a výpis z evidenční karty žalobce.

12. Dne 31. 10. 2016 a dne 1. 11. 2016 zaslal právní zástupce žalobce, JUDr. Karel Friml, CSc., Městskému úřadu v Jindřichově Hradci svá stanoviska, ve kterých uvedl, že rozhodnutí Krajského úřadu ze dne 15. 9. 2016 č. j. KUJCK 122534/2016 doposud nebylo žalobci doručeno a nemůže být tedy pravomocné. Právní zástupce žalobce tvrdil, že rozhodnutí mělo být doručeno žalobci do vlastních rukou a nepřichází v úvahu, že by rozhodnutí Krajského úřadu nabylo právní moci doručením do datové schránky právního zástupce žalobce. Označuje za absurdní, aby žalobci vznikala práva a povinnosti okamžikem, kdy jeho právní zástupce převezme z datové schránky rozhodnutí, neboť žádný advokát není schopen oznámit to svému klientovi v témže okamžiku. Uvedené odvolací rozhodnutí je prý rozhodnutím, které má být podle § 20 odst. 1 správního řádu účastníkovi doručeno do vlastních rukou, přičemž zástupce žalobce poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 43/2009, podle kterého v případě, kdy má zastoupený v řízení něco osobně vykonat, musí být rozhodnutí doručeno každému účastníku správního řízení.

13. Žádostí ze dne 25. 11. 2016 se prvostupňový orgán dotázal Krajského úřadu Jihočeského kraje, zda je jeho rozhodnutí ze dne 15. 9. 2016 č. j. KUJCK 122534/2016 pravomocné. Přípisem ze dne 8. 12. 2016 žalovaný prvostupňovému orgánu sdělil, že uvedené rozhodnutí bylo doručeno zástupci žalobce JUDr. Karlu Frimlovi, CSc., do datové schránky dne 15. 9. 2016 a tímto dnem nabylo dané rozhodnutí právní moci.

14. Ve vyjádření ze dne 22. 12. 2016 a 6. 3. 2017 žalobce zopakoval své stanovisko a výše uvedenou argumentaci. Podáním ze dne 17. 1. 2016 žalobce navrhl přerušení řízení, neboť probíhá řízení o předběžné otázce, a ve věci rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 15. 9. 2016 č. j. KUJCK 122534/2016 byla podána správní žaloba, o které soud doposud nerozhodl.

15. Na jednání dne 23. 3. 2017 žalobce uvedl, že si nebyl vědom toho, že již není držitelem řidičského oprávnění, rozhodnutí Městského úřadu v Třeboni o vyslovení zákazu řízení mu do dne silniční kontroly nebylo doručeno. Následně byl žalobce dne 30. 3. 2017 vyrozuměn o možnosti vyjádřit se k podkladům před vydáním rozhodnutí. Ve vyjádření ze dne 4. 4. 2017 žalobce opět zopakoval své stanovisko a argumentaci.

16. Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným z předmětného přestupku řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění, byla mu uložena pokuta ve výši 25 000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 12 měsíců, a povinnost uhradit náklady řízení v částce 1 000 Kč.

17. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce dne 2. 5. 2017 odvolání, kde opět zpochybnil zákonnost doručení rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 15. 9. 2016 č. j. KUJCK 122534/2016 žalobci a tedy i možnost zavinění přestupku žalobcem.

18. Napadeným rozhodnutím žalovaný odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný uvedl, že ani on, ani prvostupňový orgán, nevyvracejí skutečnost, že žalobce o tom, že v odvolacím řízení bylo rozhodnutím zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Třeboň ze dne 17. 5. 2016 č. j. D14/16-ZŠ skutečně nevěděl. Rozhodnutí odvolacího správního orgánu o zamítnutí odvolání však bylo doručeno do datové schránky odvolatelova zástupce, čímž nabylo právní moci a stanovená sankce zákazu činnosti se stala účinnou. Odvolatelova nevědomost o této skutečnosti nemůže mít žádný vliv na stanovené zavinění projednávaného přestupku. Žalovaný citoval § 34 a § 19 správního řádu a upozornil na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 5. 2015 č. j. 6 As 239/2014-39 a na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 3. 207 č. j. 54 A 9/2016, kterým krajský soud rozhodoval o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 15. 9. 2016 č. j. KUJCK 122534/2016. Po velmi podrobném a pečlivém rozboru všech námitek žalobce s odkazy na zákonná ustanovení i judikaturu žalovaný uzavřel, že rozhodnutí odvolacího orgánu bylo doručováno zcela v souladu s právními předpisy, prvostupňový orgán ve svém rozhodnutí pečlivě zhodnotil důkazy, které provedl, řádně se vypořádal s námitkami odvolatele, zhodnotil formu zavinění přestupku a důkladně a přezkoumatelně odůvodnil výši ukládané sankce. Žalovaný proto neshledal v rozhodnutí prvostupňového orgánu rozpor s právními předpisy nebo jeho nesprávnost ani žádná procesní pochybení při vedení řízení a uzavřel, že i skutkový stav byl spolehlivě zjištěn.

19. Na vyjádření žalovaného reagoval žalobce stanoviskem ze dne 9. 10. 2017, ve kterém označil rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2017 č. j. 2 As 157/2017-42 za nesprávné a sdělil, že již v této věci podal ústavní stížnost.

IV. Právní názor soudu

20. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

21. Žalobce zakládá svou argumentaci na tvrzení, že rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 15. 9. 2016 č. j. KUJCK 122534/2016 nebylo doručeno zákonným způsobem, protože mělo být doručeno i jemu, nikoli jen jeho zástupci. Žalobce v tomto směru poukazuje na § 34 odst. 2 správního řádu. Podle tohoto ustanovení „s výjimkou případů, kdy má zastoupený něco v řízení osobně vykonat, doručují se písemnosti pouze zástupci. Doručení zastoupenému nemá účinky pro běh lhůt, nestanoví-li zákon jinak.“ Žalobce dále rozvádí, že pokud mu nebylo řádně doručeno rozhodnutí, na jehož základě pozbyl řidičské oprávnění, nemohl spáchat přestupek spočívající v řízení motorového vozidla bez příslušného řidičského oprávnění.

22. Krajský soud v prvé řadě uvádí, že o tom, že rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 15. 9. 2016 č. j. KUJCK 122534/2016 bylo doručeno zákonným způsobem, již ve svém rozsudku ze dne 2. 7. 2017 č. j. 2 As 157/2017-42 rozhodl Nejvyšší správní soud, a to na základě kasační stížnosti podané žalobcem proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 3. 2017 č. j. 54 A 9/2016-37.

23. Ve svém rozsudku Nejvyšší správní soud nejprve odkázal na dosavadní judikaturu, konkrétně na rozsudek ze dne 6. 5. 2015, č. j. 6 As 239/2014-39, ve kterém uvedl, že „ustanovení § 33 a § 34 správního řádu jako celek upravují obecně vztah mezi zástupcem a zastoupeným, přičemž rozlišují jednotlivé typy a formy zastoupení, jakož i jeho obsah a rozsah. Typické pro tento vztah je, že zástupce jedná sice jménem zastoupeného, avšak důsledky jeho úkonů, které pro zastoupeného činí, plynou vždy zastoupenému. Zástupce tak svými úkony vyvolává vznik práv či povinností zastoupenému. Protože je to právě zástupce, který má hájit práva zastoupeného ve správním řízení, normuje správní řád zásadu, že i písemnosti, které jsou zastoupenému určeny, jsou doručovány výhradně jeho zástupci a pouze takové doručení má účinky založení běhu lhůt pro účely řízení. Tato zásada je prolomena výjimkou, uvedenou v § 34 odstavci 2 správního řádu, která stanoví, že zastoupenému (tedy účastníku řízení) se doručí takové písemnosti, které jej povolávají v daném řízení něco osobně vykonat. Musí se tedy jednat o písemnost, kterou je zastoupenému v řízení ukládána nějaká procesní povinnost proto, aby byl smysl či obsah řízení naplněn. Typickým takovým úkonem je provedení výslechu účastníka v řízení; jeho osobní výpověď nemůže totiž poskytnout nikdo jiný, než on sám, a to za předpokladu, je-li jeho osobní účast nutná pro dosažení cíle řízení, tedy pro zjištění skutkového stavu, na němž je konečný výsledek řízení zbudován.“ 24. Nejvyšší správní soud konstatoval, že v posuzovaném případě, tj. v případě doručování rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 15. 9. 2016, č. j. KUJCK 122534/2016, se jednalo o doručování rozhodnutí ve věci samé, kterým bylo řízení ukončeno. Žalovaný k tomu již nepotřeboval žádnou osobní součinnost žalobce, a proto správně doručoval napadené rozhodnutí pouze jeho zástupci. Právě tímto způsobem je nejúčinněji zajištěna i ochrana samotného žalobce. Zástupce (právní profesionál) může provádět co nejrychleji a nejúčinněji potřebné právní kroky k zajištění toho, aby zastoupený byl včas informován a jeho práva byla šetřena.

25. V daném případě není sporu o tom, že žalobce byl v řízení zastoupen advokátem JUDr. Karlem Frimlem, CSc. Rozhodnutí žalovaného, kterým předmětné řízení končilo, mělo být doručeno toliko uvedenému zástupci. Tvrdí-li žalobce, že rozhodnutí žalovaného mělo být doručeno nejen jeho zástupci, ale i jemu, pak se (jak je shora vyloženo) mýlí. Doručení rozhodnutí žalovaného zástupci žalobce vyvolalo účinky s tím spojené.

26. Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodal, že § 34 odst. 2 správního řádu vyžaduje doručování přímo účastníkovi, pokud má v řízení něco osobně vykonat. Předmětné ustanovení tudíž míří na situace, kdy se po účastníkovi vyžaduje aktivní jednání. Zákaz činnosti, který byl žalobci uložen, představoval povinnost určité činnosti se zdržet (zde řízení motorových vozidel). I z tohoto důvodu není argumentace žalobce předestřená v žalobě příhodná.

27. Otázka řádného doručení předmětného rozhodnutí navíc již byla posouzena a pravomocně rozhodnuta Nejvyšším správním soudem a krajský soud nemá žádného důvodu se od jeho závěrů jakkoliv odchylovat. V souhrnu lze tedy konstatovat, že rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 15. 9. 2016, č. j. KUJCK 122534/2016 bylo doručeno řádně, v souladu se zákonem a bylo a je právně účinné. Dne 4. 10. 2016 proto žalobce řídil motorové vozidlo bez příslušného řidičského oprávnění.

28. Pokud žalobce tvrdí, že přestupek nemohl zavinit, neboť o zákazu řízení motorových vozidel nevěděl, pak ani s tímto jeho tvrzením se krajský soud neztotožnil.

29. Podle § 2 odst. 1 zákona o přestupcích ve znění účinném ke dni spáchání přestupku je přestupkem zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin.

30. Podle § 3 zákona o přestupcích ve znění účinném ke dni spáchání přestupku k odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění.

31. Podle § 4 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích ve znění účinném ke dni spáchání přestupku je přestupek je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl.

32. Za situace, kdy byl žalobce v řízení zastoupen advokátem, kterému bylo rozhodnutí řádně doručeno, a jehož povinností bylo žalobce o vydaném rozhodnutí neprodleně informovat, lze konstatovat, že žalobce měl a mohl vědět o tom, že bylo rozhodnutí odvolacího orgánu doručeno. Krajský soud, stejně jako to správně učinil žalovaný, odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2016 č. j. 9 As 9/2016-52, v němž je uvedeno: „Rozhodnutí o odvolání bylo řádně doručeno zmocněnci. Pokud se stěžovatel nechal pro přestupkové řízení zastoupit obecným zmocněncem (zastoupení v přestupkovém řízení není povinné), je odpovědnost za výběr zmocněnce pro řízení nutno přičíst pouze a jen jemu. Nehájil-li zvolený zmocněnec náležitě jeho práva např. tím, že jej neinformoval o rozhodnutí ve věci, ačkoli byl o něm řádně vyrozuměn, nese následky své volby zmocněnce stěžovatel sám. V řízení se nemusel nechat zastupovat, potom by správní orgán doručoval přímo jemu. Pokud si zvolil zástupce, byla to jeho dobrovolná volba, která měla za následek také to, že bylo v souladu se správním řádem doručováno zmocněnci. Není to situace nepodobná tomu, jako kdyby sdělil adresu pro doručování, na které by se následně nezdržoval. Vědět o rozhodnutí o odvolání proto měl a mohl (bylo jeho volbou, jak bude doručováno), lze tedy dovodit minimálně jeho nevědomou nedbalost.“ 33. Ze shora uvedeného je jednoznačně zřejmé, že i tato námitka žalobce je zcela lichá a zavinění přestupku lze žalobci přičíst. Pokud žalobce ve své žalobě uvádí, že není možné, aby zástupce ihned informoval zastoupeného o důsledcích doručeného rozhodnutí, pak soud poukazuje na to, že jednak tato možnost není s ohledem na v současnosti zcela běžně dostupné technologie vyloučena, zejména však na to, že žalobce nespáchal přestupek bezprostředně po doručení odvolacího rozhodnutí zástupci, ale až devatenáctý den poté.

34. Poslední námitka žalobce spočívá v tvrzení, že nebyla naplněna materiální stránka přestupku. Tvrzeným přestupkem prý nebyl poškozen žádný důležitý právem chráněný zájem společnosti, například plynulost a bezpečnost dopravy. Žalobce má za to, že nikoho neohrozil, řídit umí, a nezpůsobil žádnou škodu.

35. Ani v tomto ohledu však nelze dát žalobci za pravdu. Zákaz řízení motorových vozidel má zabránit pachatelům, kteří se dopustili protiprávního jednání (přestupku nebo trestného činu), aby se dopouštěli další takové nedovolené činnosti, která byla nejen zakázána, ale k níž je zapotřebí zvláštního povolení či oprávnění. Žalovaný takto vyslovený zákaz řízení všech motorových vozidel porušil, když dne 4. 10. 2017 v čase kolem 9:50 hod. řídil motorové vozidlo tovární značky VW Transporter, RZ X, na silnici č. I/34, ve směru od obce Mláka do obce Stráž nad Nežárkou, v místě vjezdu do pískovny před obcí Stráž nad Nežárkou, ačkoliv dne 15. 9. 2016 pozbyl řidičské oprávnění. Pokud žalobce tvrdí, že toto jeho jednání nebylo společensky nebezpečné, neboť umí řídit, nikoho neohrozil a žádnou škodu nezpůsobil, pak soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2013 č. j. 3 As 42/2012-35, v němž Nejvyšší správní soud k otázce řízení vozidla bez řidičského oprávnění konstatoval toto: „Řízení vozidla bez řidičského oprávnění vždy spadá do kategorie nebezpečného a nezodpovědného chování lidí v silničním provozu. Z daného rozpětí sankcí (pozn. pokuta od 25 000 do 50 000 Kč a zákaz činnosti od jednoho roku do dvou let) tedy logicky vyplývá, že zákonodárce nepovažoval žádný případ jízdy bez řidičského oprávnění za bagatelní, nýbrž vždy za společensky velmi nebezpečný, a proto také zvolil rozpětí sankcí s vysokou spodní hranicí.“ 36. Ze shora uvedeného plyne, že řízení bez řidičského oprávnění je vždy činností, která je považována za společensky velmi nebezpečné chování, a k naplnění materiální stránky přestupku není nutno, aby skutečně došlo k nějaké škodě či újmě nebo aby pachatel svým jednáním někoho skutečně ohrozil. Veškeré okolnosti případu přitom byly, jak je srozumitelně uvedeno v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, zohledněny při stanovení výše sankce za přestupek, která byla uložena při samé spodní hranici zákonného rozpětí.

37. Soud se při svém rozhodování o podané žalobě řídil platnou právní úpravou, kterou neaplikoval mechanicky ani formalisticky. Zcela respektoval recentní judikaturu NSS i ÚS. Žalobcem vznesené námitky, jak je shora vysvětleno, hodnotil jako nedůvodné. Správní orgány se dostatečně zabývaly i otázkou, že případná žalobcova nevědomost o právní moci rozhodnutí o uložení předchozí sankce nemá vliv na stanovené zavinění žalobce ohledně přestupku, kterého se dopustil dne 4. 10. 2016 a byla zohledněna při stanovení sankce žalobci na samé spodní hranici zákonného rozpětí. Soud v žádném směru neshledal důvodný požadavek žalobce na deklaraci nicotnosti napadených rozhodnutí ve smyslu § 77 s. ř. s., přičemž otázkou případné nicotnosti se soud zabýval i bez bližší specifikace žalobce z moci úřední.

V. Náklady řízení

38. Na základě shora uvedených skutečností krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný a prvostupňový správní orgán postupovali v souladu s platnou právní úpravou, přičemž skutkový stav věci byl úplně a správně zjištěn. Soud neshledal v postupu správních orgánů nesprávnost, ani nezákonnost, a proto žalobu v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. Soud rozhodl bez nařízeného jednání ve smyslu § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť s takovým postupem vyjádřili účastníci řízení souhlas.

39. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 a 2 s. ř. s., podle kterého má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které účelně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané věci byl úspěšný žalovaný, který žádnou náhradu nákladů řízení nepožadoval, neboť nevynaložil žádné náklady nad rámec své běžné činnosti. Z toho důvodu nebyla žalovanému přiznána náhrada nákladů řízení.

Poučení