54 Ad 10/2018 - 28

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou ve věci žalobců: a) Z. H. b) V. B. H., DiS. oba bytem X oba zastoupeni advokátem Mgr. Jaroslavem Kadlecem sídlem Tábor, Tyršova 521, 390 02 proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 1, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 4. 2018, MPSV-2018/52811-913 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) obdržel dne 14. 6. 2018 žalobu, kterou se žalobci domáhali zrušení napadeného rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) tak, že se rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Českých Budějovicích (dále jen „orgán pomoci v hmotné nouzi“) ze dne 10. 1. 2018, č. j. 839/2018/SOB (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), mění tak, že se slova „do 28.02.2018“ nahrazují slovy „do 5 dnů od doručení tohoto rozhodnutí“. Ve zbytku bylo prvostupňové rozhodnutí podle § 90 odst. 5 správního řádu potvrzeno. Orgán pomoci v hmotné nouzi rozhodl z moci úřední o vzniku a povinnosti vrácení přeplatku u dávky příspěvek na živobytí za měsíce 06/2013, 03/2014, 04/2014, 05/2014, 06/2014, 07/2014, 08/2014, 09/2014, 10/2014, 11/2014, 12/2014 a 01/2015 v celkové výši 89.367 Kč.

2. Ohledně skutkového stavu krajský soud podotýká, že předmětnému řízení předcházela žádost žalobce ze dne 19. 6. 2013 o příspěvek na živobytí, který mu byl přiznán, avšak dne 9. 12. 2015 bylo orgánem pomoci v hmotné nouzi vydáno rozhodnutí o vzniku a povinnosti vrácení přeplatku ve výši 89.367 Kč. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí odvolal, nicméně žalovaný odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí žalobu, jíž bylo zdejším soudem vyhověno, když rozsudkem č. j. 56 Ad 3/2016 – 44 rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný následně zrušil rozhodnutí orgánu pomoci v hmotné nouzi ze dne 9. 12. 2015 a věc vrátil orgánu pomoci v hmotné nouzi k novému projednání s tím, že orgán pomoci v hmotné nouzi bude postupovat s ohledem na právní názor soudu.

3. Žalobci setrvale tvrdili, že při podání žádosti o dávku v hmotné nouzi uvedli pravdivé údaje. K existenci jednotlivých bankovních účtů, kterými žalobci disponují, sdělili, že na ně nebyli dotazováni. Žalobce uvedl, že existence bankovního účtu u Komerční banky a. s. měla být orgánu pomoci v hmotné nouzi zřejmá, neboť jej uvedl z důvodu vyplácení dávky příspěvku na živobytí. Žalobce předkládal každý měsíc orgánu hmotné nouze výpis z tohoto bankovního účtu, jímž prokazoval úhradu elektrické energie. Žalobce se dále domníval, že z toho může orgán hmotné nouze seznat, že se na tomto účtu nacházely finanční prostředky. Žalobce měl za to, že jedná zcela oprávněně a neutajuje své finanční prostředky před příslušnými orgány.

4. Žalobci závěrem namítali, že správní orgán měl po celou dobu, během níž docházelo k vyplácení dávek hmotné nouze, k dispozici výpis z bankovního účtu, a proto správní orgán měl zůstatek na účtu vzít v potaz při posuzování splnění podmínek pro přiznání dávky hmotné nouze. Žalobci uvedli, že orgán pomoci v hmotné nouzi je měl upozornit na nesplnění podmínek pro přiznání dávky v hmotné nouzi a neuvádět je v domnění, že splňují veškeré podmínky a vše je v pořádku. Žalobci z uvedených důvodů dovozovali, že jim jsou veškeré dávky vypláceny oprávněně a ve výši, která jim náleží.

II. Vyjádření žalovaného

5. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že navrhuje zamítnutí projednávané žaloby pro její nedůvodnost. Žalovaný nejprve podrobně popsal skutkový vývoj ve věci a následně se vyjádřil k jednotlivým žalobním bodům. Žalovaný uvedl, že žalobci při podání žádosti o dávku příspěvek na živobytí sdělili nepravdivé a neúplné údaje a v době pobírání dávky nepostupovali v souladu s § 49 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“). Zákon o pomoci v hmotné nouzi zakotvuje korekční mechanismy, které mají zabránit zneužívání dávek a zajistit řádnou spolupráci uchazečů se správními orgány. Dále žalovaný konstatoval, že dle tvrzení pracovníků orgánu pomoci v hmotné nouzi jim byla předložena vždy pouze ta část výpisu z účtu, z níž bylo zřejmé, že došlo k uhrazení elektrické energie. V jednání žalobců žalovaný spatřoval jednoznačné účelové jednání. Žalovaný odkazoval na rozsudek zdejšího soudu ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. 54 Ad 8/2016.

III. Obsah správních spisů

6. Ze správního spisu krajský soud zjistil pro nyní projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Dne 19. 6. 2013 obdržel orgán pomoci v hmotné nouzi žádost žalobce o příspěvek na živobytí. Žalobce ve své žádosti jako společně posuzované osoby uvedl manželku I. H. a svoji dceru, žalobkyni. Podle dokladů o výši měsíčních příjmů neměli žalobci žádné příjmy. Žalobce vlastnil rodinný dům v hodnotě 3.500.000 Kč a osobní automobil v hodnotě 50.000 Kč. Žalobce a další společně posuzované osoby nedisponovali vyšším finančním obnosem.

7. Oznámením ze dne 27. 6. 2013 byla žalobci přiznána dávka příspěvku na živobytí, která byla následně zvyšována či snižována jednotlivými rozhodnutími.

8. Žalobce v rámci ústních jednání v období od 19. 6. 2013 do 3. 2. 2014 opakovaně deklaroval nárok na příspěvek na živobytí. Ze záznamu ze sociálního šetření ze dne 18. 12. 2014 plyne, že v rámci provedeného šetření byly zjištěny pochybnosti a následně bylo zahájeno řízení o snížení příspěvku na živobytí. Ve správním spise je dále založen doklad o výši měsíčních příjmů žalobce a společně posuzovaných osob, informace o užívaném bytu, prohlášení o celkových majetkových a sociálních poměrech žalobce a společně posuzovaných osob, veškeré tyto listiny byly doručeny orgánu pomoci v hmotné nouzi spolu s podanou žádostí.

9. Součástí správního spisu jsou dále výpisy z bankovních účtů žalobců, záznamy do spisové dokumentace opatřené z údajů získaných ze spisu policejního orgánu zachycující pohyb na bankovních účtech žalobců, sdělení bankovních a nebankovních institucí k účtům a úvěrům žalobce, sdělení Českomoravské stavební spořitelny, a. s. k meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření I. Horké [manželky žalobce], a sdělení Českomoravské spořitelny, a. s. o tom, že žalobce v červenci 2014 čerpal finanční prostředky ve výši 2.700.000 Kč podle smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření. Dále jsou založeny protokoly o ústním jednání ze dne 19. 6. 2013, 4. 7. 2013, 2. 8. 2013, 2. 9. 2013, 3. 10. 2013, 1. 11. 2013, 2. 12. 2013, 3. 1. 2014, 3. 2. 2014, 3. 3. 2014, 1. 4. 2014, 5. 5. 2014, 2. 6. 2014, 1. 7. 2014, 4. 8. 2014, 8. 9. 2014, 1. 10. 2014, 3. 11. 2014, 1. 12. 2014, 12. 1. 2015, 21. 1. 2015, 27. 1. 2015, 11. 11. 2015, 12. 11. 2015. Dále správní spis mj. obsahuje doklad o výši měsíčních příjmů ze dne 21. 1. 2015 dokládající příjmy žalobce v období od 7/2014 do 9/2014, který v tomto období získal půjčky od rodičů I. H. v celkové výši 10.300 Kč, dále v období od 10/2014 do 12/2014 půjčky od rodičů I. H. v celkové výši 17.400 Kč; doklad o výši měsíčních příjmů žalobkyně ze dne 28. 1. 2015 za období 10/2014 až 12/2014, která v tomto období získala půjčky od prarodičů v celkové výši 7.500 Kč. Obsaženo je rovněž prohlášení žalobců a rodičů I. H. ze dne 9. 1. 2015 o povaze poskytovaných finančních prostředků.

10. Rozhodnutím ze dne 13. 3. 2015 byla žalobci dávka příspěvku na živobytí od 1. 2. 2015 odňata.

11. Oznámením ze dne 29. 4. 2015 bylo se žalobcem zahájeno řízení ve věci přeplatku dávky příspěvku na živobytí. Oznámením ze dne 11. 5. 2015 bylo totéž řízení zahájeno se žalobkyní.

12. Rozhodnutím ze dne 28. 5. 2015 byla žalobcům uložena povinnost vrátit přeplatek na dávce za období 8/2014 až 12/2014 ve výši 26.900 Kč. O odvolání žalobců proti tomuto rozhodnutí žalovaný rozhodl rozhodnutím ze dne 22. 7. 2015 tak, že rozhodnutí podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu zrušil a věc vrátil k novému projednání, neboť dospěl k závěru, že přeplatek na dávce za období 8/2014 až 10/2014 zavinil pouze žalobce a), přeplatek za měsíce 11/2014 a 12/2014 pak žalobce společně s žalobkyní. Po novém projednání rozhodl orgán pomoci v hmotné nouzi dvěma rozhodnutími ze dne 17. 8. 2015 o vzniku přeplatku a jeho úhradě tak, že přeplatek na dávce za období 8/2014 až 10/2014 ve výši 10.300 Kč uhradí žalobce, přeplatek na dávce za období 11/2014 a 12/2014 ve výši 16.600 Kč uhradí žalobci společně a nerozdílně. O podaných odvolání rozhodl žalovaný dvěma rozhodnutími ze dne 14. 10. 2015 a ze dne 15. 10. 2015 tak, že obě prvostupňová rozhodnutí podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu zrušil a věc vrátil k novému projednání, neboť nebylo dostatečně zjištěno a stanoveno, kdo z žalobců má jakou povinnost k úhradě přeplatku ve smyslu § 51 zákona o pomoci v hmotné nouzi.

13. Rozhodnutím ze dne 9. 12. 2015 orgán pomoci v hmotné nouzi rozhodl o povinnosti žalobců společně a nerozdílně uhradit přeplatek na dávce za měsíce 6/2013, 3/2014, 4/2014, 5/2014, 6/2014, 7/2014, 8/2014, 9/2014, 10/2014, 11/2014, 12/2014 a 1/2015 v celkové výši 89.367 Kč, a to do 30. 6. 2016. V odůvodnění rozhodnutí orgán pomoci v hmotné nouzi shrnul skutková zjištění podle jednotlivých podkladů založených ve správním spise. Orgán pomoci v hmotné uvedl, že při podání žádosti o dávku pomoci v hmotné nouzi příspěvku na živobytí byly uvedeny nepravdivé údaje týkající se majetkových poměrů žalobkyně a v průběhu vyplácení dávky nebyly v souladu s § 49 zákona o pomoci v hmotné nouzi nahlášeny změny ve skutečnostech rozhodných pro trvání nároku na dávku. Konkrétně nebylo nahlášeno, že v období od února 2014 do května 2014 a v období od července 2014 do září 2014 poskytoval pravidelně měsíčně pan H. žalobci osobní půjčky, v období od července 2014 pravidelně měsíčně přispívali žalobci rodiče paní I. H. na úhradu splátek hypotečního úvěru, od měsíce října 2014 žalobkyně dostávala pravidelně od svých prarodičů částku 2.500 Kč. Dále nebylo nahlášeno, že se v měsíci dubnu 2014 změnily majetkové poměry žalobce a že v měsíci červenci 2014 se změnily majetkové poměry žalobkyně.

14. O odvolání proti tomuto rozhodnutí rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 3. 2016, č. j. MPSV – 2016/38993-913. V průběhu řízení došlo podle žalovaného k podstatné změně okolností, neboť oproti předchozím řízením bylo následně zjištěno nesplnění ohlašovací povinnosti již při podání žádosti o dávku a byly zjištěny i další okolnosti ovlivňující nárok na dávku, které nebyly do té doby známy; z tohoto důvodu bylo nutno přehodnotit podíl na vzniku přeplatku (viz str. 3 prvostupňového správního rozhodnutí). Tyto nové okolnosti žalovaný rovněž ve stručnosti shrnul. Správní orgány rovněž neměly k dispozici informace ze všech bankovních účtů. Co se týče posuzování půjčky jako majetku, žalovaný uvedl, že její posouzení je závislé na správním uvážení orgánu pomoci v hmotné nouzi, přičemž orgán pomoci v hmotné nouzi všechny prokazatelné půjčky zahrnul do majetku a od těchto půjček byl odečten dvojnásobek životního minima jednotlivce. Žalovaný podrobně v napadeném rozhodnutí rozvedl, že ke vzniku přeplatku na dávce příspěvek na živobytí došlo z důvodu zavinění ze strany žalobců, kteří uvedli nesprávné a neúplné údaje. Žalovaný neshledal v postupu orgánu pomoci v hmotné nouzi žádné procesní vady, které by odůvodňovaly zrušení či změnu rozhodnutí orgánu pomoci v hmotné nouzi.

15. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 8. 2017, č. j. 56 Ad 3/2016 – 44 bylo rozhodnutí o odvolání ze dne 7. 3. 2016 zrušeno a věc vrácena žalovanému k dalšímu projednání. Krajský soud shledal v rozhodnutí nedostatečné odůvodnění, které mohlo mít za následek nesprávný výpočet přeplatků na dávce za jednotlivá období. Žalovaný zrušil rozhodnutím ze dne 3. 10. 2017, č. j. MPSV-2017/202305-913 podle § 90 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) rozhodnutí ze dne 9. 12. 2015 orgánu pomoci v hmotné nouzi. Orgán pomoci v hmotné nouzi žádal žalobce k doplnění některých dokladů a vyzval jej k součinnosti.

16. Orgán pomoci v hmotné nouzi dne 10. 1. 2018, vydal rozhodnutí č. j. 839/2018/SOB, jímž z moci úřední rozhodl o vzniku a povinnosti vrácení přeplatku za měsíce 06/2013, 03/2014, 04/2014, 05/2014, 06/2014, 07/2014, 08/2014, 09/2014, 10/2014, 11/2014, 12/2014 a 01/2015 v celkové výši 89.367 Kč. Orgán pomoci v hmotné nouzi podrobně zohlednil majetkové poměry žalobců v jednotlivých měsících a dospěl k jednoznačnému závěru, že v žádném z předmětných měsíců žalobcům nenáležel příspěvek na živobytí. Dne 31. 1. 2018 obdržel orgán pomoci v hmotné nouzi odvolání žalobců, o němž rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím tak, že podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu změnil lhůtu k uhrazení přeplatku a ve zbytku prvostupňové rozhodnutí ve smyslu § 90 odst. 5 správního řádu potvrdil.

IV. Právní názor soudu

17. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

18. Žaloba není nedůvodná.

19. Krajský soud se předně zabýval žalobní námitkou, jíž žalobci projevovali nesouhlas s tvrzením správních orgánů, že by při podání žádosti o dávku uvedli nepravdivé údaje. Žalobci argumentovali, že nebyli dotazováni na existenci bankovních účtů, a proto nesdělili, kolik a jaké bankovní účty mají v dispozici. V souvislosti s povinností uvádět veškeré skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, krajský soud odkazuje na ustanovení, která jsou pro projednávanou věc zcela zásadní.

20. Podle § 49 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi platí: „Žadatel o dávku, příjemce i společně posuzované osoby jsou povinni osvědčit skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, na její výši nebo výplatu a na výzvu se osobně dostavit k příslušnému orgánu pomoci v hmotné nouzi, nebrání-li tomu těžko překonatelné překážky, zejména zdravotní stav.“ 21. Ustanovení § 49 odst. 2 písm. a) téhož zákona stanovuje: „Příjemce dávky je povinen písemně oznámit orgánu pomoci v hmotné nouzi změny ve skutečnostech rozhodných pro trvání nároku na dávku, její výši nebo výplatu, a to do 8 dnů ode dne, kdy se o těchto skutečnostech dozvěděl.“ 22. Dále ustanovení § 49 odst. 3 písm. a) téhož zákona zakotvuje: „Osoba společně posuzovaná je povinna v souvislosti s řízením o dávce osvědčit skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, její výši nebo výplatu,“ a dle písmene b) téhož ustanovení je povinna: „písemně ohlásit orgánu pomoci v hmotné nouzi změny ve skutečnostech, které osvědčila podle písmene a).“ 23. Znění § 49 odst. 5 téhož zákona konstatuje: „Nesplní-li osoba uvedená v odstavcích 1 až 4 ve lhůtě stanovené příslušným orgánem povinnosti uvedené v odstavcích 1 až 4, může být po předchozím upozornění žádost o dávku zamítnuta, výplata dávky zastavena, nebo dávka odejmuta.“ 24. Krajský soud se ztotožňuje s tvrzením žalovaného v napadeném rozhodnutí, že žalobci již při podání žádosti o dávku na příspěvek nesplnili svou zákonnou povinnost zakotvenou v § 49 zákona o pomoci v hmotné nouzi, když neuvedli veškeré skutečnosti mající způsobilost ovlivnit nárok na dávku nebo její výplatu. Podle zjištěných skutečností žalobkyně disponovala v době podání žádosti o příspěvek na živobytí finančním obnosem ve výši 144 000 Kč v hotovosti. Při hodnocení finanční situace žalobkyně neměla žádný význam skutečnost, že nabyla rozhodné finanční prostředky z úvěru, neboť se jednalo o neúčelový spotřebitelský úvěr, který mohl být použit na úhradu běžných nákladů domácnosti, a navýšila se o něj hodnota majetku společně posuzovaných osob. Krajský soud dále zohlednil fakt, že žalobce získal v měsíci duben roku 2014 spotřebitelský úvěr ve výši 640 986 Kč. Žalovaný přehledně popsal, jakým způsobem žalobce s tímto úvěrem naložil a následně vyúčtoval, že získaný finanční obnos po odečtení nezbytných úhrad mohl sloužit ke zvýšení příjmů od května 2014 po dobu následujících 69 kalendářních měsíců.

25. Krajský soud převzal závěry týkající se jednotlivých přesunů finančních obnosů u žalobců z rozsudku zdejšího soudu ze dne 27. 3. 2017, č. j. 54 Ad 8/2016 – 29, neboť o jejich pravdivosti nemá pochyb: „Žalobkyně jistě dobře znala své majetkové poměry, přičemž ze zjištění Policie ČR je zřejmé, že žalobkyně měla opakovaně zůstatek na svém bankovním účtu v částkách převyšujících 1.000 Kč, a to i ke dni 31. 5. 2013. Žalobkyně získala v měsíci dubnu roku 2013 spotřebitelský úvěr od České spořitelny a. s. v celkové výši 600.000 Kč, z něhož byla částka ve výši 400.000 Kč převedena na běžný účet vedený u České spořitelny, a. s. a zbylá částka ve výši 200.000 Kč byla žalobkyni vyplacena v hotovosti. Žalobkyně následně převáděla žalobci na běžný účet vedený u Komerční banky a. s. finanční částky různých hodnot, které za období od června 2013 do prosince 2014 dosáhly hodnoty 111.000 Kč. Žalobkyně dne 12. 11.2015 při ústním jednání uvedla, že si již nevzpomíná na výši částky finančních prostředků, kterou měla k dispozici v hotovosti v době podání žádosti o příspěvek na živobytí. Krajský soud se ztotožnil s výpočtem správních orgánů, které dospěly k závěru, že žalobkyně měla v době podání žádosti k dispozici 144.000 Kč v hotovosti, dovodily tak proto, že žalobci v období od června 2013 do prosince 2014 celkem poskytla finanční prostředky v celkové výši 111.000 Kč, dne 19. 9. 2013 si vložila na běžný účet vedený u Komerční banky, a. s. částku 13.000 Kč a dne 7. 10. 2013 na tentýž účet částku ve výši 20.000 Kč, součet těchto částek činí 144.000 Kč. Orgán pomoci v hmotné nouzi od této částky odečetl dvojnásobek životního minima jednotlivce (tj. 6.820 Kč), čímž dospěl k částce 137.180 Kč. Vydělením částky 137.180 Kč částkou 8.800 Kč, kterou je výše částky na živobytí společně posuzovaných osob (žadatel 3.140 Kč, manželka 2.830 Kč, dcera 2.830 Kč) na jeden měsíc, se získá počet měsíců, po které mohl žalobce hotovost žalobkyně využít ke zvýšení příjmů. Majetek žalobkyně mohl být použit na zvýšení příjmů společně posuzovaných osob po dobu 15 měsíců, a to v době od června 2013 do srpna 2014. Vyplacené dávky příspěvku na živobytí tak byly převedeny na účet žalobce neprávem, neboť nebyly splněny podmínky nároku na příspěvek na živobytí.“ 26. Orgán pomoci v hmotné nouzi vyčerpávajícím způsobem zdokumentoval finanční situaci žalobců v dubnu 2013 a únoru 2014 až lednu 2015 a naprosto srozumitelně a přehledně odůvodnil, z jakých okolností dovozuje, že žalobcům v předmětných měsících nenáležel příspěvek na živobytí. Žalobci uplatněnými žalobními námitkami ani nerozporovali existenci finančních prostředků, které správní orgány hodnotily jako součást majetku žalobců. Krajský soud se proto nebude blíže zabývat jednotlivými finančními obnosy, neboť podrobný rozpis veškerých příjmů, půjček a úvěrů, které v posuzovaném období žalobci čerpali, byl poskytnut v napadeném rozhodnutí a prvostupňovém rozhodnutí.

27. Krajský soud k tvrzení žalobců, že na existenci bankovních účtů nebyli ze strany orgánu hmotné nouze dotazováni, a proto neoznámili existenci všech svých bankovních účtů, sděluje, že takový výklad oznamovací povinnosti je nesprávný a značně restriktivní.

28. Krajský soud zdůrazňuje, že žalobce při podpisu žádosti o příspěvek na živobytí stvrdil, že si je vědom případných následků, které by pro něj z nepravdivě uvedených údajů vyplývaly. Navzdory tomu žalobci uvedli nepravdivé a neúplné údaje již při podání žádosti o dávku v hmotné nouzi – příspěvek na živobytí. Žalobkyně v době podání žádosti dle zjištění správních orgánů, které nejsou žalobci rozporovány, disponovala finančními prostředky v hotovosti ve výši 137 180 Kč a zůstatek na bankovním účtu žalobce byl ve výši 18 064,52 Kč. Tyto skutečnosti zcela prokazatelně potvrzují tvrzení správních orgánů, že žalobci již v době podání žádosti nesplňovali parametry pro přiznání příspěvku, avšak tyto skutečnosti v žádosti neuvedli.

29. Žalobci ani v průběhu přijímání příspěvku na živobytí neohlásili další změny, které nastaly, a setrvale udržovali lživý stav o jejich finanční situaci. Podle § 49 odst. 2 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi je příjemce dávky v hmotné nouzi povinen písemně ohlásit orgánu pomoci v hmotné nouzi změny ve skutečnostech rozhodných pro trvání nároku na dávku, její výši nebo výplatu, a to do 8 dnů ode dne, kdy se o těchto skutečnostech dozvěděl. Jestliže příjemce dávky neoznámí v poskytnuté lhůtě změny v rozhodných skutečnostech, je orgán pomoci v hmotné nouzi oprávněn dávku odejmout v souladu s § 49 odst. 5 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Osoba společně posuzovaná je podle § 49 odst. 3 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi povinna v souvislosti s řízením o dávce písemně ohlásit orgánu pomoci v hmotné nouzi změny ve skutečnostech, které osvědčila, což jsou skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, její výši nebo výplatu. Pokud žalobkyně změny ve skutečnostech orgánu pomoci v hmotné nouzi neoznámila, měl tak učinit žalobce z vlastní iniciativy ve smyslu § 49 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Žalobci však zmíněnou povinnost nerespektovali a ani jeden z nich žádné změny neohlásili.

30. V souvislosti s nesplněním povinnosti uložené v § 49 odst. 2 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi odkazuje zdejší soud na právní větu Krajského soudu v Ostravě k rozsudku ze dne 21. 10. 2015, č. j. 20 Ad 84/2014-48: „Jestliže příjemce dávky v hmotné nouzi - příspěvku na živobytí - neoznámí v souladu s § 49 odst. 2 písm. a) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, správnímu orgánu ve lhůtě do 8 dnů změnu v okruhu posuzovaných osob a neučiní tak ani ve lhůtě stanovené správním orgánem při poučení o možnosti odnětí dávky, je správní orgán oprávněn dávku odejmout dle § 49 odst. 5 téhož zákona. Takovému postupu správního orgánu nebrání ani skutečnost, že správní orgán nevyzval osobu, která má být nově zahrnuta do okruhu společně posuzovaných osob, k osvědčení skutečností rozhodných pro nárok na dávku v hmotné nouzi, neboť je primární povinností příjemce dávky skutečnosti rozhodné pro další nárok na předmětnou dávku osvědčit.“ 31. Krajský soud považuje za zjevné, že žalobce jako příjemce dávky a žalobkyně jako společně posuzovaná osoba porušili znění § 49 zákona o pomoci v hmotné nouzi, když neuvedli ve lhůtě 8 dnů skutečnosti mající vliv na nárok na dávku, její výši a výplatu. Nicméně žalobci již od okamžiku podání žádosti o dávku postupovali v rozporu se zněním zákona a povinnostmi, které jim byly uloženy. Žalobci ani při samém podání žádosti neuvedli pravdivé a úplné informace a v takovém postupu pokračovali i v průběhu vyplácení těchto dávek. Žalobce při podání žádosti neuvedl finanční hotovost, kterou měl na účtu, a žalobkyně nepřiznala finanční hotovost, kterou měla k dispozici a poskytovala z ní žalobci jednotlivé půjčky. Soud je přesvědčen, že povinnost ohlásit veškeré změny ve skutečnostech rozhodných pro trvání nároku na dávku, její výši a výplatu, je zcela srozumitelně formulována v zákoně, žalobci o ni byli vyrozuměni a jejich jednání tak je jasným projevem přinejmenším nedbalého opomíjení povinností. K žalobní námitce, že žalobci nebyli dotázáni na sdělení všech svých bankovních účtů a stejně tak na zůstatek finančních prostředků na těchto účtech, je naprosto irelevantní.

32. Podle § 51 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi, jestliže osoba společně posuzovaná s příjemcem dávky způsobila, že dávka byla poskytována neprávem, ačkoliv to musela z okolností předpokládat, je povinna neoprávněně poskytnuté částky vrátit. Odpovědnost za přeplatek upravuje odstavec 4 předmětného ustanovení, který stanoví, že jestliže přeplatek na dávce způsobily osoby uvedené v odstavcích 1 až 3 společně, odpovídají orgánu pomoci v hmotné nouzi, který dávku vyplatil, za vrácení přeplatku na dávce, společně a nerozdílně. Skutečnost, že žalobkyně, která je dcerou žalobce, byla osobou společně posuzovanou, je nesporná.

33. Krajský soud vzal v potaz nepravdivé údaje uváděné žalobci v „Prohlášení o celkových sociálních a majetkových poměrech“. Žalobkyně v tomto prohlášení v sekci „Finanční prostředky“ kolonku hodnota hotovosti přesahující 1000 Kč proškrtla, čímž sdělila, že nedisponuje žádnou hotovostí vyšší než 1.000 Kč, přestože z předložených podkladů, které nebyly ze strany žalobců rozporovány, jednoznačně plyne, že žalobkyně disponovala hotovostí výrazně převyšující hodnotu 1.000 Kč. Žalobkyně uváděla i v další kolonce - vklady na účtech hodnotu 0 Kč. Žalobce ve svém prohlášení také uvedl nulovou hodnotu, co se týče hotovosti přesahující 1000 Kč a vkladů na účtech.

34. Žalobci neposkytovali součinnost správním orgánům při osvědčování jejich skutečné finanční situace, a proto nemohl orgán pomoci v hmotné nouzi řádně posoudit, zda vznikl nárok na dávku či nikoli. Žalobce namítal, že každý měsíc předkládal orgánu pomoci v hmotné nouzi celý výpis ze svého bankovního účtu, z něhož mohl orgán pomoci v hmotné nouzi seznat, že se na účtu nacházejí finanční prostředky. K tomu krajský soud sděluje, že takové tvrzení nemá oporu ve správním spise. Ve spisové dokumentaci byly založeny dokumenty „Ověření splatnosti dokladů“, v nichž byla stvrzena úhrada elektrické energie za jednotlivá období, což ověřoval pracovník orgánu pomoci v hmotné nouzi na základě předloženého výpisu z účtu, z něhož byla úhrada patrná, nicméně nelze tím osvědčit tvrzení žalobce, že předkládal úplný výpis z bankovního účtu. Tito pracovníci ve vyjádření k odvolání konstatovali, že žalobce předkládal vždy pouze tu část výpisu z bankovního účtu, z něhož byla zřejmá úhrada zálohy na spotřebu elektrické energie. Pokud z výpisu mohly být rozpoznatelné i další údaje, tak byly začerněny. Krajský soud souhlasí se závěrem pracovníků orgánu pomoci v hmotné nouzi, nadto však dodává, že po pracovnících orgánu pomoci v hmotné nouzi nelze objektivně požadovat, aby reflektovaly všechny údaje na předkládaných listinách, které mimochodem sloužily k osvědčení zcela jiné skutečnosti. Tím krajský soud poukazuje na to, že se pracovnice v předmětné věci při předkládání výpisu z účtu zaměřili na plnění povinnosti hradit zálohy na elektrickou energii, nikoli však na ověřování veškerých skutečností na listině uvedených, bylo by neúčelné a nezrealizovatelné, aby pracovnice posuzovaly v případě každé listiny, která jim je předkládána, veškeré údaje a skutečnosti na ní uvedené. Naopak žalobci měli oznamovací povinnost pro veškeré rozhodné skutečnosti, které by mohly mít vliv na přiznání nároku na dávku a její výplatu. Žalobcům nelze přisvědčit v tvrzení, že byli v dobré víře ohledně oprávněnosti svého postupu. Pokud by žalobci sdělili orgánu pomoci v hmotné nouzi veškeré informace týkající se jejich finanční situace a i nadále by jim byl vyplácen přiznaný příspěvek, pak by se jistě o dobrou víru jednalo, ovšem v předmětné věci došlo k zatajování rozhodných skutečností ze strany žalobců.

35. Krajský soud uzavírá, že ve shodě se závěry správních orgánů má za to, že žalobci při podání žádosti o dávku pomoci v hmotné nouzi, příspěvek na živobytí, uvedli nepravdivé a neúplné údaje ohledně majetkových poměrů. Krajský soud v postupu správních orgánů neshledal žádná pochybení. Napadené rozhodnutí soud považuje za přezkoumatelné a zákonu odpovídající. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních námitek a neshledal žádná pochybení ze strany správních orgánů, která by zapříčinila důvodnost podané žaloby.

V. Závěr, náklady řízení

36. Soud proto uzavřel z důvodů výše uvedených, že žaloba žalobců důvodná nebyla, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

37. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladu řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané záležitosti byl úspěšný žalovaný, který nevynaložil žádné náklady nad rámec své běžné činnosti, a soud proto žalovanému i přes jeho úspěch v řízení právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení