56 Ad 3/2016 - 44

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Bednaříkovou v právní věci žalobců a Z.H., a b) V.H, oba bytem X, proti žalovanému Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 3. 2016, č. j. MPSV-2016/38993-913, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 7. 3. 2016, č. j. MPSV- 2016/38993-913, se zrušujea věc se vracížalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinenzaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku ve výši 76 Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

Žalobou podanou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 13. 5. 2016 se žalobci domáhají soudního přezkumu rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 3. 2016, č. j. MPSV-2016/38993-913 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítl jejich odvolání a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Českých Budějovicích (dále jen „orgán pomoci v hmotné nouzi“) ze dne 9. 12. 2015, č. j. 26156/2015/SOB. Tímto rozhodnutím bylo podle § 21 a § 51 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jako „zákon o pomoci v hmotné nouzi“), rozhodnuto z moci úřední o vzniku a povinnosti vrácení přeplatku dávky příspěvku na živobytí za měsíce 6/2013, 3/2014, 4/2014, 5/2014, 6/2014, 7/2014, 8/2014, 9/2014, 10/2014, 11/2014, 12/2014 a 1/2015 v celkové výši 89.367 Kč. Žalobci v žalobě namítali, že jim byla rozhodnutím orgánu pomoci v hmotné nouzi ze dne 28. 5. 2015 uložena povinnost vrácení přeplatku dávky příspěvku na živobytí v celkové výši 26.900 Kč, a to za měsíce 8/2014, 9/2014, 10/2014, 11/2014 a 12/2014. Toto rozhodnutí bylo následně žalovaným dne 22. 7. 2015 zrušeno s tím, že za měsíce 8/2014 až 10/2014 měla být uložena povinnost úhrady pouze žalobci a) a za měsíce 11/2014 a 12/2014 oběma žalobcům společně. Žalobcům není proto zřejmé, z jakého důvodu došlo v pokračujícím řízení k rozšíření předmětu řízení o další měsíce, tj. jak a kdy bylo zahájeno řízení ve věci vzniku a vrácení přeplatku za další zcela nově uvedené měsíce. Žalobcům dále z napadeného rozhodnutí není zřejmý důvod, proč za vrácení přeplatku odpovídají oba žalobci společně a nerozdílně; v tom shledávají nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Žalobci již ve správním řízení poukázali na obsah Metodického pokynu č. 2/2010 vydaného Ministerstvem práce a sociálních věcí dne 1. 10. 2010 (dále jen „metodický pokyn č. 2/2010“), v němž upozorňovali na bod 7, podle kterého se pro účely dávek pomoci v hmotné nouzi nepovažuje za započitatelný příjem půjčka, kterou obdrží osoba v hmotné nouzi. Žalobci vědomi si toho, že je na správním uvážení správního orgánu, zda bude na takovou půjčku nahlíženo jako na majetek, přesto upozornili, že správní orgány nemohou rozhodovat libovolně a minimálně musí jednat v souladu se základními zásadami správního řízení. Žalobci zejména namítali, že v napadeném rozhodnutí i v rozhodnutí prvního stupně zcela chybí správní úvaha správních orgánů, která je vedla ke konstatování, že půjčka v daném případě je či není započitatelným příjmem. Právě v absenci tohoto odůvodnění žalobci spatřovali nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Žalobci jsou toho názoru, že jim nebylo možno klást k tíži, že neinformovali orgán pomoci v hmotné nouzi o stavu svých bankovních účtů. Žalobci dále namítali, že orgán pomoci v hmotné nouzi měl po celou dobu k dispozici výpisy z bankovního účtu žalobce a), z něhož bylo zjevné, že hodnota zůstatku převyšuje částku 1.000 Kč. Žalobci mají za to, že je irelevantní, zda žalovaný měl informace o všech bankovních účtech žalobců či nikoliv. Žalobci shledali za podstatné, že správním orgánům byla známa skutečnost, že zůstatek bankovního účtu převyšoval částku 1.000 Kč. Správní orgány proto mohly a měly reagovat a neměly navenek dávat signál, že veškeré podmínky pro přiznání dávky pomoci v hmotné nouzi byly splněny. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí. Ve vyjádření žalovaný nejprve stručně předestřel skutkový stav věci a následně se vyjádřil k podané žalobě. Žalovaný popsal celý postup v projednávané věci a odkazoval na odůvodnění jednotlivých rozhodnutí, v nichž bylo žalobcům vysvětleno, že z důvodu nepravdivých a neúplných údajů byla nesprávně stanovena výše příspěvku na živobytí. Žalovaný spatřoval v postupu žalobců nesplnění zákonné povinnosti a konstatoval, že žalobci nenahlásili všechny skutečnosti ovlivňující nárok na dávku nebo její výplatu. K otázce zůstatku na bankovních účtech žalobců žalovaný konstatoval, že orgán pomoci v hmotné nouzi neměl skutečné informace o zůstatcích na bankovních účtech žalobců a jimi držené hotovosti, neboť žalobci od okamžiku podání žádosti sdělovali nepravdivé a neúplné údaje. K tvrzení, že výpis z bankovního účtu žalobce, z něhož mohl orgán pomoci v hmotné nouzi zjistit skutečný stav finančních prostředků, byl v dispozici orgánu pomoci v hmotné nouzi, žalovaný uvedl, že takové tvrzení neodpovídá předložené spisové dokumentaci. Žalovaný měl za prokázané, že orgán pomoci v hmotné nouzi nemohl k datu podání žádosti řádně vyhodnotit dávku pomoci v hmotné nouzi, neboť nedisponoval úplnými informacemi rozhodnými pro posouzení nároku na dávku. Žalovaný dále uvedl, že žalobci po dobu pobírání dávky, neosvědčovali skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, na její výši nebo výplatu tím, že opakovaně neuváděli své finanční obnosy. Žalovaný shledal, že došlo k přeplatku na dávce na příspěvek na živobytí a žalobci jsou povinni neprávem přijatou částku dávky příspěvku na živobytí vrátit. Součástí podané žaloby byl i návrh na přiznání odkladného účinku žalobě, který byl žalobě přiznán usnesením ze dne 23. 6. 2016, č. j. 56 Ad 3/2016 – 27. Ze správního spisu krajský soud zjistil pro nyní projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Dne 19. 6. 2013 obdržel orgán pomoci v hmotné nouzi žádost žalobce a) o příspěvek na živobytí. Žalobce a) ve své žádosti jako společně posuzované osoby uvedl manželku I. H. a svoji dceru, žalobkyni b). Podle dokladů o výši měsíčních příjmů neměli žalobci žádné příjmy. Žalobce vlastnil rodinný dům v hodnotě 3.500.000 Kč a osobní automobil v hodnotě 50.000 Kč. Žalobce a) a další společně posuzované osoby nedisponovali vyšším finančním obnosem. Oznámením ze dne 27. 6. 2013 byla žalobci a) přiznána dávka příspěvku na živobytí, která byla následně zvyšována či snižována jednotlivými rozhodnutími. Žalobce a) v rámci ústních jednání v období od 19. 6. 2013 do 3. 2. 2014 opakovaně deklaroval nárok na příspěvek na živobytí. Ze záznamu ze sociálního šetření ze dne 18. 12. 2014 plyne, že v rámci provedeného šetření byly zjištěny pochybnosti a následně bylo zahájeno řízení o snížení příspěvku na živobytí. Ve správním spise je dále založen doklad o výši měsíčních příjmů žalobce a společně posuzovaných osob, informace o užívaném bytu, prohlášení o celkových majetkových a sociálních poměrech žalobce a společně posuzovaných osob, veškeré tyto listiny byly doručeny orgánu pomoci v hmotné nouzi spolu s podanou žádostí. Součástí správního spisu jsou dále výpisy z bankovních účtů žalobců, záznamy do spisové dokumentace opatřené z údajů získaných ze spisu policejního orgánu zachycující pohyb na bankovních účtech žalobců, sdělení bankovních a nebankovních institucí k účtům a úvěrům žalobce a), sdělení Českomoravské stavební spořitelny, a. s. k meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření I. H. [manželky žalobce a)], a sdělení Českomoravské spořitelny, a. s. o tom, že žalobce v červenci 2014 čerpal finanční prostředky ve výši 2.700.000 Kč podle smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření. Dále jsou založeny protokoly o ústním jednání ze dne 19. 6. 2013, 4. 7. 2013, 2. 8. 2013, 2. 9. 2013, 3. 10. 2013, 1. 11. 2013, 2. 12. 2013, 3. 1. 2014, 3. 2. 2014, 3. 3. 2014, 1. 4. 2014, 5. 5. 2014, 2. 6. 2014, 1. 7. 2014, 4. 8. 2014, 8. 9. 2014, 1. 10. 2014, 3. 11. 2014, 1. 12. 2014, 12. 1. 2015, 21. 1. 2015, 27. 1. 2015, 11. 11. 2015, 12. 11. 2015. Dále správní spis mj. obsahuje doklad o výši měsíčních příjmů ze dne 21. 1. 2015 dokládající příjmy žalobce a) v období od 7/2014 do 9/2014, který v tomto období získal půjčky od rodičů I. H. v celkové výši 10.300 Kč, dále v období od 10/2014 do 12/2014 půjčky od rodičů I. H. v celkové výši 17.400 Kč; doklad o výši měsíčních příjmů žalobkyně b) ze dne 28. 1. 2015 za období 10/2014 až 12/2014, která v tomto období získala půjčky od prarodičů v celkové výši 7.500 Kč. Obsaženo je rovněž prohlášení žalobců a rodičů I. H. ze dne 9. 1. 2015 o povaze poskytovaných finančních prostředků. Rozhodnutím ze dne 13. 3. 2015 byla žalobci a) dávka příspěvku na živobytí od 1. 2. 2015 odňata. Oznámením ze dne 29. 4. 2015 bylo se žalobcem a) zahájeno řízení ve věci přeplatku dávky příspěvku na živobytí. Oznámením ze dne 11. 5. 2015 bylo totéž řízení zahájeno se žalobkyní b). Rozhodnutím ze dne 28. 5. 2015 byla žalobcům uložena povinnost vrátit přeplatek na dávce za období 8/2014 až 12/2014 ve výši 26.900 Kč. O odvolání žalobců proti tomuto rozhodnutí žalovaný rozhodl rozhodnutím ze dne 22. 7. 2015 tak, že rozhodnutí podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu zrušil a věc vrátil k novému projednání, neboť dospěl k závěru, že přeplatek na dávce za období 8/2014 až 10/2014 zavinil pouze žalobce a), přeplatek za měsíce 11/2014 a 12/2014 pak žalobce a) společně s žalobkyní b). Po novém projednání rozhodl orgán pomoci v hmotné nouzi dvěma rozhodnutími ze dne 17. 8. 2015 o vzniku přeplatku a jeho úhradě tak, že přeplatek na dávce za období 8/2014 až 10/2014 ve výši 10.300 Kč uhradí žalobce a), přeplatek na dávce za období 11/2014 a 12/2014 ve výši 16.600 Kč uhradí žalobci společně a nerozdílně. O podaných odvolání rozhodl žalovaný dvěma rozhodnutími ze dne 14. 10. 2015 a ze dne 15. 10. 2015 tak, že obě prvostupňová rozhodnutí podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu zrušil a věc vrátil k novému projednání, neboť nebylo dostatečně zjištěno a stanoveno, kdo z žalobců má jakou povinnost k úhradě přeplatku ve smyslu § 51 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Rozhodnutím ze dne 9. 12. 2015 orgán pomoci v hmotné nouzi rozhodl o povinnosti žalobců společně a nerozdílně uhradit přeplatek na dávce za měsíce 6/2013, 3/2014, 4/2014, 5/2014, 6/2014, 7/2014, 8/2014, 9/2014, 10/2014, 11/2014, 12/2014 a 1/2015 v celkové výši 89.367 Kč, a to do 30. 6. 2016. V odůvodnění rozhodnutí orgán pomoci v hmotné nouzi shrnul skutková zjištění podle jednotlivých podkladů založených ve správním spise. Orgán pomoci v hmotné uvedl, že při podání žádosti o dávku pomoci v hmotné nouzi příspěvku na živobytí byly uvedeny nepravdivé údaje týkající se majetkových poměrů žalobkyně b) a v průběhu vyplácení dávky nebyly v souladu s § 49 zákona o pomoci v hmotné nouzi nahlášeny změny ve skutečnostech rozhodných pro trvání nároku na dávku. Konkrétně nebylo nahlášeno, že v období od února 2014 do května 2014 a v období od července 2014 do září 2014 poskytoval pravidelně měsíčně pan H. žalobci a) osobní půjčky, v období od července 2014 pravidelně měsíčně přispívali žalobci a) rodiče paní I. H. na úhradu splátek hypotečního úvěru, od měsíce října 2014 žalobkyně b) dostávala pravidelně od svých prarodičů částku 2.500 Kč. Dále nebylo nahlášeno, že se v měsíci dubnu 2014 změnily majetkové poměry žalobce a) a v že v měsíci červenci 2014 se změnily majetkové poměry žalobkyně b). O odvolání proti tomuto rozhodnutí rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím. V průběhu řízení došlo podle žalovaného k podstatné změně okolností, neboť oproti předchozím řízením bylo následně zjištěno nesplnění ohlašovací povinnosti již při podání žádosti o dávku a byly zjištěny i další okolnosti ovlivňující nárok na dávku, které nebyly do té doby známy; z tohoto důvodu bylo nutno přehodnotit podíl na vzniku přeplatku (viz str. 3 prvostupňového správního rozhodnutí). Tyto nové okolnosti žalovaný rovněž ve stručnosti shrnul. Správní orgány rovněž neměly k dispozici informace ze všech bankovních účtů. Co se týče posuzování půjčky jako majetku, žalovaný uvedl, že její posouzení je závislé na správním uvážení orgánu pomoci v hmotné nouzi, přičemž orgán pomoci v hmotné nouzi všechny prokazatelné půjčky zahrnul do majetku a od těchto půjček byl odečten dvojnásobek životního minima jednotlivce. Žalovaný podrobně v napadeném rozhodnutí rozvedl, že ke vzniku přeplatku na dávce příspěvek na živobytí došlo z důvodu zavinění ze strany žalobců, kteří uvedli nesprávné a neúplné údaje. Žalovaný neshledal v postupu orgánu pomoci v hmotné nouzi žádné procesní vady, které by odůvodňovaly zrušení či změnu rozhodnutí orgánu pomoci v hmotné nouzi. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel při tom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Žaloba je důvodná. Předmětem řízení je rozhodnutí, jímž orgán pomoci v hmotné nouzi rozhodl z moci úřední o vzniku a povinnosti vrácení přeplatku u dávky příspěvek na živobytí, neboť zjistil, že žalobkyně b) jako společně posuzovaná osoba uvedla nepravdivé a neúplné údaje při podání žádosti o dávku příspěvek na živobytí a dále že v průběhu vyplácení dávky nebyly žalobcem a) a žalobkyní b) nahlášeny změny ve skutečnostech rozhodných pro trvání nároku na dávku (osobní půjčky od pana H., příspěvky rodičů, resp. prarodičů oběma žalobcům a změna majetkových poměrů obou žalobců). Krajský soud ve shodě se správními orgány konstatuje, že žalobci při podání žádosti o dávku příspěvek na živobytí a též následně v průběhu trvání nároku na dávku uvedli nepravdivé a neúplné údaje, týkající se jejich majetkových poměrů a příjmů. Informace, které byly orgánu pomoci v hmotné nouzi odhaleny Policií ČR, byly způsobilé zásadně ovlivnit výpočet dávky pomoci v hmotné nouzi. Příjemce dávky pomoci v hmotné nouzi je povinen podle § 49 odst. 2 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi písemně ohlásit orgánu pomoci v hmotné nouzi změny ve skutečnostech rozhodných pro trvání nároku na dávku, její výši nebo výplatu, a to do 8 dnů ode dne, kdy se o těchto skutečnostech dozvěděl. Podle § 49 odst. 3 písm. b) téhož zákona osoba společně posuzovaná je také povinna v souvislosti s řízením o dávce písemně ohlásit orgánu pomoci v hmotné nouzi změny ve skutečnostech, které osvědčila jako rozhodné pro nárok na dávku, její výši nebo výplatu. V projednávané věci byly zmíněné zákonné povinnosti žalobce jako příjemce a žalobkyně jako společně posuzované osoby zcela zjevně porušeny, neboť neuvedli ve lhůtě 8 dnů skutečnosti rozhodné pro trvání a stanovení výše dávky příspěvku na živobytí. Sluší se podotknout, že žalobci v žalobě ani nerozporovali samotná skutková zjištění o jejich skutečné majetkové situaci. Krajský soud pro úplnost podotýká, že posouzení toho, zda se osoba nachází v hmotné nouzi, se neodvíjí pouze od splnění požadavků v § 2 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi, ale pro účely posouzení stavu hmotné nouze je nezbytné vycházet i z § 2 odst. 1 téhož zákona. Ustanovení § 2 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi stanoví, že pro účely posuzování stavu hmotné nouze se příjmy a sociální a majetkové poměry osoby, která žádá o dávku, posuzují společně s příjmy a sociálními a majetkovými poměry dalších osob. Okruh těchto společně posuzovaných osob se posuzuje podle zákona o životním a existenčním minimu, pokud tento zákon nestanoví jinak. Celkové sociální a majetkové poměry jsou upraveny v § 15 zákona o pomoci v hmotné nouzi takto: (1) Pro účely tohoto zákona se celkovými sociálními poměry rozumí podíl rodiny na trvání stavu hmotné nouze, do kterého se osoba dostala. Při posuzování celkových sociálních poměrů příslušný orgán pomoci v hmotné nouzi posuzuje také využívání jiného než vlastního majetku, které umožňují zpravidla osoby blízké. (2) Pro účely tohoto zákona se celkovými majetkovými poměry rozumí hodnota movitého a nemovitého majetku vycházející z jeho zjištěné ceny, kterého lze využít ihned, popřípadě po určité době, pro zvýšení příjmu, a to jak krátkodobě k překlenutí přechodného stavu hmotné nouze, tak dlouhodobě, pokud nelze využít jiné možnosti. Z movitého a nemovitého majetku, uvedeného ve větě první, je vyloučen majetek, jehož prodej nebo jeho jiné využití nelze po osobě vyžadovat. Pokud jde podle poměrů osoby o běžný nemovitý nebo movitý majetek, jehož hodnota je zjevně nízká nebo naopak tak vysoká, že nelze mít pochyby o tom, že majetkové poměry nebrání přiznání dávky nebo naopak jsou na překážku přiznání dávky, nemusí být jeho cena podle zvláštního právního předpisu zjišťována. Podle důvodové zprávy k § 15 zákona o pomoci v hmotné nouzi se pro zhodnocení hmotné nouze zjišťují rovněž celkové sociální a majetkové poměry osoby, společně s ní posuzovaných osob a rodiny. Pokud by byly tyto poměry takové, že by osoba stav hmotné nouze mohla překonat bez pomoci dávek hmotné nouze, tyto dávky by jí podle § 3 odst. 4 zákona o pomoci v hmotné nouzi poskytnuty být nemohly. Z uvedeného jasně vyplývá, že pro posouzení stavu hmotné nouze nepostačuje posoudit pouze příjmy, ale také majetkové a sociální poměry. Jak již bylo uvedeno, krajský soud má obsahem spisu za prokázané, že žalobci neuváděli pravdivé a úplné informace o svých skutečných sociálních, majetkových a příjmových poměrech. Žalobci opakovaně neosvědčovali orgánu pomoci v hmotné nouzi svou skutečnou finanční situaci a ten v důsledku toho nemohl řádně posuzovat nárok na dávku, ač ke sdělování změn v příjmech a majetkových poměrech byli povinni. Krajský soud se při posuzování důvodnosti žaloby z povahy věci nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Žalobci v žalobě odkazovali na metodický pokyn č. 2/2010 konkrétně na bod 7., v němž je formulováno: „Pro účely dávek pomoci v hmotné nouzi by se půjčka, kterou obdrží osoba v hmotné nouzi, za započitatelný příjem považovat neměla. Na půjčku lze nahlížet jako na majetek a záleží na správním uvážení orgánu pomoci v hmotné nouzi, zda k tomuto majetku bude přihlížet.“ Žalobci namítali, že správní uvážení orgánu pomoci v hmotné nouzi, nesmí znamenat jeho libovůli a vést k nepodloženým rozhodnutím. Žalobci považovali napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné, neboť v napadeném rozhodnutí i v rozhodnutí prvního stupně zcela postrádali správní úvahu, proč byly půjčky považovány za příjem. Uvedený závěr pak podle žalobců neodpovídá metodickému pokynu. Krajský soud v tomto bodě přisvědčuje názoru žalobců ohledně nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí ve vztahu k vypořádání povahy přijímaných finančních prostředků a jejich právní kvalifikaci. Nedostatek odůvodnění rozhodnutí v tomto směru mohl mít vliv na správnost výpočtu přeplatků na dávce za jednotlivá období. Metodické pokyny nejsou obecně závaznými právními předpisy, ale pouze upravují a sjednocují praxi správních orgánů. Správní orgány jsou obecně povinny se metodickými pokyny v rámci své správní praxe řídit. Z prvostupňového rozhodnutí orgánu pomoci v hmotné nouzi se podává, že spotřebitelský úvěr od společnosti Cetelem ČR, a. s. poskytnutý žalobci a) byl posouzen jako majetek (viz str. 5 rozhodnutí orgánu pomoci v hmotné nouzi). Tento závěr koresponduje s uvedenou metodikou a správní orgány se od této metodiky v tomto případě neodchýlily. Ovšem na tomto místě nebylo uvedeno správní uvážení, proč se jedná o majetek, ke kterému se pro účely dávky pomoci v hmotné nouzi přihlíží. Zde krajský soud shledal první nedostatek v odůvodnění správních rozhodnutí. Žalobce a) opakovaně přijímal finanční prostředky od M. H., a to v měsíci únoru 2014 částku 155.000 Kč, v měsíci březnu 2014 částku 4.000 Kč, v měsíci dubnu 2014 částku 4.000 Kč a v měsíci květnu 2015 částku 148.000 Kč. Žalobce a) uvedl, že se jednalo o půjčky, přičemž správní orgány tuto skutečnost nikterak nerozporovaly a ani neprověřovaly. Tyto půjčky byly orgánem pomoci v hmotné nouzi hodnoceny jako „osobní půjčky“, v jejichž případě se jedná o „ostatní opakující se příjem, ke kterému se při stanovení nároku na příspěvek na živobytí a jeho výši přihlíží“, a to podle § 7 odst. 2 písm. m) zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o existenčním minimu“). Žalobkyně b) opakovaně přijímala finanční prostředky od svých prarodičů (rodičů I. H.), a to v měsíci říjnu 2014 částku 2.500 Kč, v měsíci listopadu 2014 částku 2.500 Kč a v měsíci prosinci 2014 částku 2.500 Kč. Žalobce a) opakovaně přijímal od rodičů své manželky I. H. finanční prostředky určené jako pomoc při splácení hypotéky, a to v měsíci červnu 2014 ve výši 2.000 Kč, v měsíci srpnu 2014 ve výši 2.500 Kč a v měsíci září 2014 ve výši 5.800 Kč. Podle prohlášení žalobců a rodičů I. H. ze dne 9. 1. 2015 šlo o výpomoc žalobcům a I. H. splácet hypotéku, a to v nepravidelné výši cca 4.000 Kč až 5.000 Kč měsíčně, přičemž z tohoto prohlášení se podává, že se jedná o účelově vázanou půjčku (zápůjčku). Orgán pomoci v hmotné nouzi na jedné straně o těchto finančních prostředcích od rodičů I. H. uvažuje jako o půjčce, na druhé straně v závěru svého rozhodnutí uvádí, že rodiče I. H. pravidelně měsíčně „přispívali“ na splátky hypotečního úvěru a že žalobkyně b) od nich pravidelně měsíčně „dostávala“ finanční částky. Z uvedeného je patrné, že o samotné povaze těchto finančních prostředků neměl orgán pomoci v hmotné nouzi jasno, a to zda se jednalo o půjčky či zda se jednalo o dary. Orgán pomoci v hmotné nouzi tyto finanční prostředky, které žalobci obdrželi od rodičů I. H., hodnotil jako „ostatní opakující se příjem, ke kterému se při stanovení nároku na příspěvek na živobytí a jeho výši přihlíží“. K odůvodnění tohoto závěru orgán pomoci v hmotné nouzi uvedl pouze to, že s ohledem na skutečnost, že rodiče H. I. pravidelně přispívají na úhradu splátek hypotečního úvěru (…) jedná o další opakující se nebo pravidelné příjmy, ke kterým se bude při stanovení nároku na dávku hmotné nouze – příspěvku na živobytí a jeho výši přihlížet.“ Jak již bylo uvedeno, v případě finančních prostředků od rodičů I. H. je ve správním spise založeno prohlášení všech zúčastněných osob, že se jednalo o půjčky. Orgán pomoci v hmotné nouzi tuto skutečnost ve svém rozhodnutí nezpochybnil, nicméně promiskue označoval tyto finanční prostředky jako půjčky a taktéž jako příspěvek na úhradu hypotečního úvěru ve vztahu k žalobci a) a jako dar ve vztahu k žalobkyni b). Z prohlášení založeného ve správním spise plyne, že finanční prostředky poskytnuté od rodičů I. H. byly účelově vázanými prostředky, půjčkou, resp. zápůjčkou, kterou byli žalobci oprávněni použít na úhradu splátky hypotečního úvěru na dům. Ve správních rozhodnutích zcela chybí jakékoli hodnocení této listiny, stejně jako právní posouzení charakteru takto poskytovaných prostředků. Obdobné hodnocení zcela chybí i v případě půjček od M. H., u kterých tomu, že se jednalo o půjčky, svědčí pouze prohlášení žalobce a), který svá tvrzení v tomto směru žádným způsobem nedoložil. Je-li však orgánem pomoci v hmotné nouzi bez dalšího uváděno, že tyto příjmy od rodičů I. H. a M. H. jsou považovány za opakující se příjmy, pak tento závěr měl žalovaný důsledně vyhodnotit a přesvědčivě zdůvodnit, což však neprovedl. Učiněný závěr nelze stavět na hypotetických úvahách, nýbrž správní orgán musí jasně vysvětlit a zdůvodnit, jaká byla povaha těchto finančních prostředků a proč byly posouzeny jako příjem započitatelný do příjmů žalobců podle § 9 odst. 1 písm. c) zákona o pomoci v hmotné nouzi ve spojení s § 7 odst. 2 písm. m) zákona o existenčním minimu. Argumentace správních orgánů obou stupňů byla pojata toliko v obecné rovině, tudíž je pro krajský soud nepřesvědčivá. Žalobce uplatnil tuto svoji námitku (porušení metodického pokynu a nedostatečné odůvodnění) již v odvolání, přičemž žalovaný se s touto námitkou vypořádal toliko konstatováním, že „úřad práce všechny půjčky, které prokazatelně půjčkami byly, zahrnul do majetku…“. Žalovaný vznesenou námitku vypořádal zcela obecným způsobem bez vazby na jednotlivé přijaté finanční prostředky a žádným způsobem nevysvětlil a neodstranil nedostatky v úvaze orgánu pomoci v hmotné nouzi. Ze správních rozhodnutí nelze přezkoumatelným způsobem zjistit, jakým způsobem byly správními orgány jednotlivé finanční prostředky od rodičů I. H. a M. H. posuzovány, zda se skutečně jednalo o půjčky (zápůjčky) nebo o dary, případně zda se jednalo o zcela jiný smluvní typ, a jaké důvody a úvahy vedly správní orgány k jejich posouzení jako další opakující se nebo pravidelné příjmy podle § 7 odst. 2 písm. m) zákona o existenčním minimu, ke kterým se bude přihlížet. Tvrzení žalovaného, že pouze prokazatelné půjčky byly zahrnuty do majetku (tj. finanční prostředky od úvěrových společností), ovšem nedává žádnou odpověď na odvolací námitku žalobců, že půjčky, které obdrží osoba v hmotné nouzi, by neměli být započítávány do příjmů, což vyplývá z odkazované metodiky. Pokud měl žalovaný za to, že finanční prostředky, které byly obdrženy od pana H. a rodičů I. H. nejsou půjčkami, a proto nebyly zahrnuty do majetku, nýbrž do příjmů, pak jde o přímý rozpor s obsahem prvostupňového rozhodnutí, kde orgán pomoci v hmotné nouzi tyto částky hodnotí jako půjčky (s výhradou neujasněného charakteru finančních prostředků od rodičů I. H.) a jako pravidelné nebo opakující se příjmy. Žalovaný měl ve vztahu k uplatněné odvolací námitce náležitě vysvětlit, jak byly vyhodnoceny finanční prostředky od pana H. a rodičů I. H. a měl přesně vymezit, zda se jednalo o půjčky či nikoliv a proč, a podle toho měl podrobně vysvětlit, proč byly uvedené prostředky orgánem pomoci v hmotné nouzi zahrnuty mezi příjmy a nikoliv mezi majetek. Žalovaný měl taktéž patřičně vysvětlit, jak tento postup orgánu pomoci v hmotné nouzi koreluje s metodickým pokynem. V případě, že by žalovaný shledal, že metodika byla porušena, měl k tomu zaujmout patřičné stanovisko. Z uvedených důvodů zhodnotil krajský soud napadené rozhodnutí jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Žalovaný v dalším řízení opětovně posoudí charakter finančních prostředků, které žalobci obdrželi od rodičů I. H. a pana H., přičemž posoudí, zda se skutečně jednalo o zápůjčky či o poskytnutí finančních prostředků z jiného titulu. Po odůvodněném zhodnocení povahy poskytnutých finančních prostředků žalovaný zhodnotí, zda s přihlédnutím k metodickému pokynu č. 2/2010 se finanční prostředky obdržené od pana H. a rodičů I. H. zahrnují mezi příjmy, nebo zda na ně lze nahlížet jako na majetek a taktéž patřičně odůvodní správní uvážení o tom, zda se k těmto finančním částkám bude přihlížet pro účely dávek pomoci v hmotné nouzi. Žalovaný taktéž patřičně vyhodnotí, zda po odstranění vytýkaných nedostatků napadeného rozhodnutí, nedojde ke změně výše přeplatků za jednotlivá období, a zda tedy uvedené doplněné úvahy nebudou mít vliv na celkovou vyměřenou částku přeplatku. Své závěry je žalovaný povinen v souladu s § 68 odst. 3 správního řádu přezkoumatelným způsobem odůvodnit. K námitce procesního charakteru, že v průběhu řízení došlo k rozšíření počtu měsíců, za které byli žalobci povinni přeplatek na dávce vrátit a že žalobcům není zřejmé, z jakého důvodu k tomu došlo, lze uvést následující. Předmětem řízení jako takového byl stále přeplatek na dávce příspěvku na živobytí, resp. jeho vznik a jeho vrácení. Takto bylo řízení zahájeno s oběma žalobci. V průběhu řízení se změnila pouze výše přeplatku, a to v přímé návaznosti na měsíce, za které bylo zjištěno neoprávněné pobírání dávky. Uvedené souvisí se skutečnostmi zjištěnými z policejního vyšetřování. Žalovaný v napadeném rozhodnutí na straně 6 a 7 odlišný počet měsíců, za něž byl vyměřen přeplatek, dostatečným způsobem vysvětlil, když jednak odkázal na stranu 3 rozhodnutí orgánu pomoci v hmotné nouzi a zároveň uvedl, že tato skutečnost je způsobena změnou okolností, neboť v průběhu řízení byly zjištěny nové okolnosti. Toto vysvětlení pak koresponduje s obsahem správního spisu, jelikož je zřejmé, že orgán pomoci v hmotné nouzi skutečně v průběhu řízení nové skutečnosti zjistil, a to zejména ze spisu policejního orgánu. K dalším námitkám žalobců se krajský soud s ohledem na shledanou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí nevyjadřoval, neboť v tuto chvíli by bylo předčasné a neúčelné se jimi zabývat. K tomu, aby mohlo být posouzeno, zda byla částka přeplatku stanovena ve správné výši na základě správně vyhodnoceného skutkového stavu a aplikované právní úpravy, je nezbytné, aby vydaná rozhodnutí byla přezkoumatelná. S ohledem na konstatovanou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí jej krajský soud bez jednání zrušil podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný je v dalším řízení vázán závazným právním názorem krajského soudu podle § 78 odst. 5 s. ř. s. tak, jak byl vysloven shora. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný správní orgán, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšné žalobce, těm náleží na náhradě nákladů řízení hotové výdaje (§ 57 odst. 1 s. ř. s.), kterými jsou poplatky za poštovní služby v celkové výši 76 Kč (2 x 38 Kč podle poštovních obálek založených ve spise). Jiné náklady řízení žalobci netvrdili a ani nedoložili. Částku 76 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobcům do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení