54 Ad 20/2018 - 22

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou ve věci žalobce: X, narozen X bytem X proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR sídlem Na Poříčním právu 1, 128 01 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 10. 2018, č. j. MPSV – 2018/204181 - 913 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) byla dne 17. 10. 2018 doručena žaloba, jíž se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) tak, že se odvolání zamítá a rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajské pobočky v Českých Budějovicích (dále jen „úřad práce“) ze dne 23. 8. 2018, č. j. 138880/18/JH (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) se potvrzuje. Prvostupňovým rozhodnutím bylo rozhodnuto tak, že se podle § 24 odst. 5 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní sociální podpoře“) nepřiznává dávka státní sociální podpory příspěvek na bydlení, a to ode dne 1. 7. 2018.

2. Žalobce namítal, že dávka státní sociální podpory příspěvek na bydlení mu byla nepřiznána neprávem, neboť jako nájemce užívá byt, který naplňuje definici stanovenou v § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře. Žalobce namítal, že byt užívá v souladu s platným pasportem stavby, do něhož byl byt v souladu s § 125 stavebního zákona zadokumentován. Žalobce podotkl, že jeho jednáním nedošlo k porušení právních předpisů.

3. Žalobce uvedl, že v bytě trvale bydlí a jeho existenci úředně potvrdil stavební úřad pasportem stavby, který je nadále platný. Žalobce odkazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 344/2016 – 42 ze dne 12. 4. 2017, z něhož dovozuje, že vydáním pasportu podle § 125 stavebního zákona byla nastolena právní jistota, že účelem bytu je jeho užívání a naplňuje tak definici bytu zakotvenou v § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře. Žalobce namítal, že nebylo vedeno žádné správní řízení ohledně stavebních úprav nebo změny užívání v domě č. p. x, a proto správní orgány nemohou jakékoli stavební úpravy prokázat. V napadeném rozhodnutí mělo dle žalobce dojít k dezinterpretaci jeho vyjádření a odvolání.

II. Vyjádření žalovaného

4. Žalovaný ve svém vyjádření navrhoval zamítnutí žaloby. Žalovaný uvedl, že pasport stavby nelegalizuje stavbu dle stavebního zákona ani jeho správnost. Pasport stavby dle žalovaného představuje pouze zjednodušenou dokumentaci skutečného provedení a nemůže prokázat legálnost stavebních úprav spočívajících ve vytvoření tří bytových jednotek. Žalovaný zastával názor, že žalobcem užívaný prostor č. 2 není bytem podle § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře. K nepravdivě podávanému znění odvolání a vyjádření žalobce žalovaný uvedl, že tyto písemnosti jsou součástí správního spisu. Žalovaný považuje prvostupňové rozhodnutí za zcela v souladu s právními předpisy a dospěl k závěru, že žalobce nesplňuje podmínky pro přiznání nároku na dávku příspěvek na bydlení, neboť není vlastníkem ani nájemcem bytu ve smyslu § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře.

III. Obsah správního spisu

5. Ze správního spisu pro soud vyplynuly následující podstatné okolnosti:

6. Do správního spisu bylo založeno sdělení Městského úřadu České Velenice, stavební odbor (dále jen „stavební úřad“) ze dne 26. 2. 2018, v němž se uvádí, že prostor v 1. nadzemním podlaží a v podkroví nesplňuje definici bytu, nejedná se o soubor místností ani samostatnou obytnou místnost, která svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňuje požadavky na trvalé bydlení, k tomuto účelu užívání nebyly místnosti určeny ani podle stavebního zákona. Součástí spisové dokumentace je rozsudek zdejšího soudu ze dne 1. 8. 2017, č. j. 56 Ad 2/2017 týkající se nároku téhož žalobce na přiznání příspěvku na bydlení za stejných skutkových okolností jako v nyní projednávané věci, avšak za jiné období. Dále je ve správním spise založeno vyjádření žalobce ze dne 15. 8. 2018, v němž se jednotlivé body ztotožňují s žalobními námitkami.

7. Dále byl k rodinnému domu č. p. x zpracován znalecký posudek č. 2895 – 191/08, v němž bylo popsáno, že objekt byl přestaven na dvě bytové jednotky 2+1 a 3+1. Ze sdělení stavebního úřadu ze dne 26. 9. 2016 vyplynulo, že v 1. nadzemním podlaží je „byt 1+1 se sociálním zařízením“ a v prostoru podkroví „byt 2+1 se sociálním zařízením“. Ve sdělení bylo dále uvedeno, že v domě byly provedeny stavební úpravy a změna užívání stavby, a to vše bez povolení nebo opatření stavebního úřadu. V založené kupní smlouvě na rodinný dům č. p. x ze dne 19. 5. 2010 se uvádí, že se jedná o rodinný dům se dvěma bytovými jednotkami 2+1 a 3+1.

8. Dne 16. 7. 2018 obdržel úřad práce žádost žalobce o příspěvek na bydlení, dále byl úřadu práce doručen doklad žalobce o výši nákladů na bydlení a také tentýž doklad H.R., která v bytě žije společně s žalobcem. Dále žalobce doložil doklad o výši čtvrtletního příjmu.

9. Dne 23. 8. 2018 vydal úřad práce prvostupňové rozhodnutí, jímž rozhodl podle § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře tak, že žalobci dávku státní sociální podpory příspěvek na bydlení ode dne 1. 7. 2018 nepřiznává. Odůvodnění prvostupňového rozhodnutí ve značné míře odkazovalo na sdělení stavebního úřadu, který konstatoval, že prostor v 1. nadzemním podlaží a v podkroví nesplňuje definici bytu. Proti tomuto prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce dne 3. 9. 2018 odvolání, jehož odvolací námitky se ztotožňují s žalobními námitkami.

10. Po postoupení věci žalovanému jako odvolacímu správnímu orgánu se žalovaný dotázal stavebního úřadu, zda jím vydaná sdělení, která jsou součástí spisové dokumentace, jsou i nadále platná. Na to bylo zodpovězeno, že v dané věci nenastaly žádné nové skutečnosti, a sdělení jsou proto stále platná.

11. Dne 11. 10. 2018 bylo vydáno napadené rozhodnutí, jímž bylo potvrzeno prvostupňové rozhodnutí a odvolání zamítnuto. Žalovaný argumentoval zejména tím, že nedošlo k naplnění definice bytu podle § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře, což je nezbytnou podmínkou pro přiznání příspěvku.

IV. Právní názor

12. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, jak stanoví § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).

13. Žaloba není důvodná.

14. Žalobce namítal, že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, neboť měl za to, že byt, který jako nájemce užívá, splňuje definici bytu uvedenou v § 24 odst. 5 zákona o státním sociálním pojištění.

15. Krajský soud pro úplnost uvádí, že v minulosti zákon o státní sociální podpoře ve znění účinném do dne 31. 12. 2014 samostatnou definici pojmu byt neobsahoval. Vymezení jeho obsahu proto bylo ponecháno na aplikační praxi, která se spíše přikláněla k jeho materiálnímu pojetí (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2010, čj. 3 Ads 23/2010 - 98, publ. Pod č. 2267/2011 Sb. NSS, či stanovisko veřejného ochránce práv ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 1490/2013/VOP/AV). Teprve účinností zákona č. 252/2014 Sb., kterým se mění zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, však byla do zákona o státní sociální podpoře vnesena zcela autonomní definice pojmu byt. Zákonodárce zakomponoval do definice bytu současně materiální kritéria (stavebně- technické uspořádání a vybavení) a formální požadavky v podobě účelového určení užívání obytných místností k trvalému obývání podle stavebního zákona či kolaudace těchto místností coby bytu.

16. Z důvodové zprávy k novele zákona o státní sociální podpoře č. 252/2014 Sb. plyne, že „v souladu s novým občanským zákoníkem je nutné přesně vymezit pojem byt, protože pouze vlastnictví nebo nájemní vztah k bytu bude i nadále zakládat nárok na příspěvek na bydlení. Jiné právní vztahy k bytu nebo bydlení v ubytovacích zařízeních a v jiných než obytných prostorech bude řešit pouze doplatek na bydlení ze systému pomoci v hmotné nouzi.“ Jak vyplývá z uvedené citace důvodové zprávy, došlo ke zjevnému obratu v definici pojmu byt v zákoně o státní sociální podpoře a odklonění se od předchozí koncepce podporované tehdejší judikaturou, kdy postačovalo faktické užívání prostoru k bydlení. Pokud by osoba požadovala dávky na podporu bydlení v jiných než obytných prostorech, mohla by žádat o dávku podle zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů.

17. Podmínky pro přiznání nároku na příspěvek na bydlení stanovuje ustanovení § 24 zákona o státní sociální podpoře. Předmětné ustanovení v odstavci 5 definuje pojem byt, tak, že bytem se pro účely tohoto zákona rozumí soubor místností nebo samostatná obytná místnost, které svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňují požadavky na trvalé bydlení a jsou k tomuto účelu užívání určeny podle stavebního zákona nebo jsou zkolaudovány jako byt.

18. Cílem této nové právní úpravy je podle již citované důvodové zprávy „zjednodušení řízení o doplatku na bydlení, zamezení vyplácení doplatku na bydlení do nevyhovujících prostor a zvýšení motivace osob k řešení své nepříznivé bytové sociální situace.“ V souvislosti s tím je vhodné poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu již ze dne 21. 7. 2008, č. j. 4 Ads 62/2007 - 72, „rozsah státní sociální podpory a vymezení okruhu osob, které mohou při splnění zákonných podmínek z podpory státu benefitovat, je záležitostí sociální politiky státu, tedy prioritně moci zákonodárné, nikoliv moci soudní. Je na vůli zákonodárce, jakým způsobem stanoví rozsah a vymezí podmínky státní sociální podpory.“ Navzdory tomu, že žalobce stejně jako jiné osoby žádající o dávku, které jsou nájemníky bytu nikoli vlastníky, nemohou ovlivnit formu obytných místností, a to má za následek nesplnění formálních požadavků pro naplnění podmínek pro přiznání příspěvku, jedná se o podmínku zákonnou výslovně zakotvenou v zákoně a mající racionální základ.

19. Krajský soud uzavírá, že dostačující pro naplnění podmínek v § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře není faktické užívání obytné místnosti jako bytu, ale je nezbytné, aby byly naplněny také formální podmínky v podobě účelového určení užívání obytných místností k trvalému obývání podle stavebního zákona či kolaudace těchto místností coby bytu. Ke stejnému závěru dospěl zdejší soud v obdobné věci v rozsudku ze dne 1. 8. 2017, č. j. 56 Ad 2/2017 – 41 a Nejvyšší správní soud ze dne 26. 6. 2018, č. j. 9 Ads 253/2017 – 26.

20. Zdejší soud již v minulosti rozhodoval o žalobě téhož žalobce, jíž se také domáhal přezkoumání rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí o nepřiznání příspěvku na bydlení, a proto se soud ve své argumentaci bude odkazovat na rozsudek ze dne 1. 8. 2017, č. j. 56 Ad 2/2017 – 41, kterým bylo o předchozí žalobě žalobce rozhodnuto, neboť jádro celé věci i některé žalobní body jsou stejné. Krajský soud hodnotí pouze právní otázku věci, neboť její zodpovězení je pro věc rozhodující a určující pro to, zda se soud bude zabývat i otázkou skutkovou.

21. Těžištěm argumentace žalobce je pasport stavby, který je platný a dle názoru žalobce úředně potvrzuje právní a fyzickou existenci bytu. Žalobce uvedl, že jeho jednání bylo zákonné a nijak nepochybil, když využíval byt v souladu s pasportem stavby. Reakce soudu na žalobní body vztahující se k pasportu stavby se převážně shoduje s odůvodněním v již zmiňovaném rozsudku zdejšího soudu ze dne 1. 8. 2017, č. j. 56 Ad 2/2017 – 41. Vzhledem k tomu, že nedošlo ke změně skutkového stavu, nebudou závěry v nyní projednávané věci odlišné od právního názoru již řečeného v uvedeném rozsudku.

22. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 26. 6. 2018, č. j. 9 Ads 253/2017 – 26, jímž rozhodl o kasační stížnosti proti zmiňovanému rozsudku zdejšího soudu v téže věci, uvedl: „Dobrá víra stěžovatele ve smyslu § 980 občanského zákoníku v zápis v katastru nemovitostí není v projednávané věci relevantní. Občanskoprávní úprava totiž nemůže změnit či negovat podmínky výslovně stanovené veřejnoprávním předpisem pro výplatu požadovaného příspěvku. V České republice je zajištěna veřejnoprávní ochrana v oblasti bydlení pro nízkopříjmové skupiny obyvatel dvěma dávkami, a to příspěvkem na bydlení ze systému státní sociální podpory a doplatkem na bydlení ze systému pomoci v hmotné nouzi. Ustanovení § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře jasně váže výplatu příspěvku pouze na užívání obytných místností k trvalému obývání podle stavebního zákona či kolaudace těchto místností coby bytu. Výše uvedené podporuje i důvodová zpráva k novelizovanému § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře, která ve zvláštní části, části druhé, bodu 12 uvádí, že nárok na příspěvek na bydlení zákonodárce spojuje pouze s vlastnictvím nebo nájemním vztahem k bytu, zatímco bydlení v jiných ubytovacích zařízeních a v jiných než obytných prostorech bude řešit pouze doplatek na bydlení ze systému pomoci v hmotné nouzi.“ 23. Podle § 125 odst. 1 stavebního zákona platí, že vlastník stavby je povinen uchovávat po celou dobu trvání stavby ověřenou dokumentaci odpovídající jejímu skutečnému provedení podle vydaných povolení. V případech, kdy dokumentace stavby nebyla vůbec pořízena, nedochovala se nebo není v náležitém stavu, je vlastník stavby povinen pořídit dokumentaci skutečného provedení stavby. Při změně vlastnictví ke stavbě odevzdá dosavadní vlastník dokumentaci novému vlastníkovi stavby. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení pak nejsou-li zachovány doklady, z nichž by bylo možné zjistit účel, pro který byla stavba povolena, platí, že stavba je určena k účelu, pro který je svým stavebně technickým uspořádáním vybavena. Jestliže vybavení stavby vyhovuje několika účelům, má se za to, že stavba je určena k účelu, ke kterému se užívá bez závad. Ustanovení § 125 odst. 3 stavebního zákona dále stanoví, že neplní-li vlastník stavby povinnost podle odstavce 1, stavební úřad mu nařídí, aby pořídil dokumentaci skutečného provedení stavby. Pokud není nezbytná úplná dokumentace skutečného provedení stavby, uloží stavební úřad pouze pořízení zjednodušené dokumentace (pasport stavby), pokud ji stavebník nepořídil sám.

24. Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že současný vlastník nabyl dům č. p. x v Českých Velenicích na základě kupní smlouvy s Českou republikou. Příslušnou dokumentaci přitom neobdržel, neboť se nezachovala. Přílohou kupní smlouvy mezi vlastníkem budovy a Českou republikou je znalecký posudek vyhotovený pro účely ocenění domu č. p. x; podle tohoto posudku se jedná o rodinný dům, v němž byly pozdějšími úpravami vytvořeny dvě bytové jednotky. Ze sdělení stavebního úřadu ze dne 26. 9. 2016 však zároveň plyne, že následně byly v prostoru prvního nadzemního podlaží a podkroví „bez povolení nebo opatření stavebního úřadu“ provedeny další stavební úpravy, čímž byla vytvořena bytová jednotka třetí (všechny jednotky byly do katastru nemovitostí zapsány s účinností k 9. 4. 2015). Dle informací získaných z řízení vedeného pod sp. zn. 56 Ad 2/2017 o téže stavbě, tak po zápisu tří bytových jednotek do katastru nemovitostí pořídil vlastník budovy zjednodušenou dokumentaci skutečného provedení stavby (tzv. pasport stavby) podle § 125 odst. 3 téhož zákona, jíž stavební úřad ověřil dne 21. 1. 2016.

25. Krajský soud odkazuje na rozsudek zdejšího soudu ze dne 1. 8. 2017, č. j. 56 Ad 2/2017 – 41, který se k projednávanému pasportu stavby již vyjadřoval a soud se s tímto závěrem i nadále ztotožňuje, neboť nebyla prokázána žádná změna skutkových okolností. „Ačkoliv by na základě uvedeného bylo ve světle § 125 odst. 2 stavebního zákona možné dovodit, že účelem užívání stavby je její užívání k trvalému bydlení ve dvou bytových jednotkách (podle stavu, v jakém vlastník stavbu nabyl), právě provedení následných stavebních úprav vedoucích k vytvoření třetí bytové jednotky aplikaci uvedené domněnky vylučuje. Komentářová literatura v této souvislosti uvádí, že stavební úřad „musí vždy nejprve učinit závěr o legálnosti stavby a až teprve poté může (v uvedeném pořadí) aplikovat zákonem stanovené domněnky o účelu užívání takové stavby“ (MALÝ, S. Stavební zákon. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2007, In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 17. 7. 2017]). S uvedeným závěrem se krajský soud ztotožnil, neboť v opačném případě by bylo v případech, kdy se nedochovala stavební dokumentace, možno pozdějšími (nezákonnými) úpravami stavby via facti legalizovat prakticky jakýkoli účel jejího užívání, což by popíralo samu podstatu stavebního práva a v konečném důsledku též územního plánování (§ 18 stavebního zákona). Podle vyjádření stavebního úřadu se v nyní projednávané věci jednalo o úpravy nepovolené. Žalobce přitom v žalobě nikterak nezpochybnil, že by tyto stavební úpravy povolení či souhlas příslušného stavebního úřadu vyžadovaly. Žalobce se dovolává toliko presumpce správnosti pasportu stavby podle § 53 odst. 3 správního řádu, avšak právě citované vyjádření příslušného stavebního úřadu tuto správnost relevantním způsobem zpochybňuje. Samotný pasport stavby, který navíc představuje pouze zjednodušenou dokumentaci jejího skutečného (faktického) provedení, proto nemůže v nyní projednávané věci legálnost stavebních úprav, resp. vytvoření tří bytových jednotek prokázat, a nemůže tudíž vést ani k závěru o účelovém určení obytných místností k trvalému bydlení v souladu se stavebním zákonem. To tím spíše za situace, kdy předložený pasport stavby obsahuje poznámku stavebního úřadu, podle níž tento dokument stavbu podle stavebního zákona nelegalizuje. Nelze taktéž přehlédnout, že užívání stavby coby rodinného nebo bytového domu není podle vyjádření Městského úřadu Třeboň, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 23. 9. 2016 v souladu ani s platnou územně plánovací dokumentací.“ Krajský soud má za to, že citovaný závěr zdejšího soudu výstižně objasňuje právní otázku projednávané věci a osvětluje, že, byť platný pasport předmětné stavby, tak nelegalizuje nepovolené stavební úpravy ani jím nelze stanovit účelové určení vzniklých bytových jednotek k trvalému bydlení v souladu se stavebním zákonem.

26. Žalobce odkazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2017, č. j. 1 As 344/2016 – 42, čímž podporoval svou argumentaci, že vydáním pasportu došlo k nastolení právní jistoty, že byt, jehož je nájemcem, je užíván za účelem, pro který byl podle stavebního zákona určen. Nicméně jak bylo již výše uvedeno, pasportem nelze dodatečně legalizovat nepovolené úpravy a určovat účel užívání stavby. V případě, kdy stavba, která byla v minulosti řádně povolena, zkolaudována a i nadále slouží svému účelu, avšak nedochovala se dokumentace odpovídající jejímu skutečnému provedení, je namístě si zjednodušenou dokumentaci stavby čili pasport stavby pořídit. Avšak pasport stavby už není dostačující, pokud došlo k přestavbě, změně účelu užívání nebo pokud stavba nebyla řádně povolena či zkolaudována. Institut pasportu v žádném případě nelze zneužívat pro legalizaci „černých staveb“.

27. Krajský soud k námitce žalobce týkající se nevedení správního řízení s vlastníkem domu ohledně stavebních úprav nebo změny užívání domu č. p. x uvádí, že je zcela nedůvodná. Skutečnost, že v domě byly pouze dvě bytové jednotky, potvrzuje kupní smlouva a znalecký posudek založený do správního spisu, nicméně do katastru nemovitostí bylo na pokyn vlastníka nemovitosti zaznamenáno, že rodinný dům je rozčleněn na tři bytové jednotky. K tvrzení žalobce, že provedení stavebních úprav nebo změn v užívání nebylo správními orgány prokázáno, krajský soud dodává, že z podkladů založených do správního spisu jsou stavební úpravy zjevné a správní orgány pro takový závěr měly dostatečné podklady. Výpis z katastru nemovitostí, sdělení stavebního úřadu ze dne 26. 9. 2016 a ze dne 26. 2. 2018 a popis objektu, který byl předmětem nájemní smlouvy, poskytuje důvodné podezření, že došlo ke stavebním úpravám způsobujícím změnu uspořádání domu a možnou změnu účelového určení bytových jednotek. Nájemní smlouva je uzavřena na byt, který se skládá z kuchyně, pokoje, spíže a sociálního zařízení, čili byt o rozloze 1+1, což však neodpovídá žádné z bytových jednotek, jak byly vymezeny v kupní smlouvě stavby. Přesto však zdejší soud dodává, že pro určení, zda došlo k naplnění zákonem stanovených předpokladů pro výplatu příspěvku na bydlení, je zcela nerozhodné, zda došlo k zahájení řízení o odstranění stavby či nikoli, případně k zahájení jiného řízení.

28. Poslední žalobní námitkou žalobce sdělil, že žalovaný nepravdivě interpretuje jeho vyjádření a odvolání. K tomu zdejší soud dodává, že ani tato námitka nebyla důvodná. Krajský soud v napadeném rozhodnutí neshledal žádnou nepravdu v reprodukci vyjádření a odvolání žalobce. Žalobní bod nebyl více konkretizován, žalobce nespecifikoval, v čem konkrétně spatřuje nepřesnou interpretaci ze strany žalovaného, krajský soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí nezaznamenal žádná pochybení, nepravdivá tvrzení ani jiné formulační nepřesnosti, a proto ani této námitce nevyhověl.

V. Závěr, náklady řízení

29. Soud proto uzavřel z důvodů výše uvedených, že žaloba žalobce důvodná nebyla, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

30. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladu řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané záležitosti byl úspěšný žalovaný, který nevynaložil žádné náklady nad rámec své běžné činnosti, soud proto žalovanému i přes jeho úspěch v řízení právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení