56 Ad 2/2017 - 41

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Bednaříkovou v právní věci žalobce P.T., bytem X, proti žalovanému Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 1. 2017, čj. MPSV-2017/8428-913, čj. MPSV-2017/8425-913, čj. MPSV-2017/8459-913 a čj. MPSV- 2017/8567-913, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Napadeným rozhodnutím ze dne 11. 1.2017, čj. MPSV-2017/8428-913, žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítl odvolání žalobce a tím potvrdil rozhodnutí Úřadu práce České Budějovice – Krajská pobočky v Českých Budějovicích (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 8. 11. 2016, č. j. 214212/16/JH, kterým nebyla žalobci přiznána dávka státní sociální podpory příspěvek na bydlení ode dne 1. 12. 2015. Napadeným rozhodnutím ze dne 11. 1.2017, čj. MPSV-2017/8425-913, žalovaný zamítl odvolání žalobce a tím potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 8. 11. 2016, č. j. 214212/16/JH, kterým nebyla žalobci přiznána dávka státní sociální podpory příspěvek na bydlení ode dne 29. 2. 2016. Napadeným rozhodnutím ze dne 11. 1.2017, čj. MPSV-2017/8459-913, žalovaný zamítl odvolání žalobce a tím potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 8. 11. 2016, č. j. 214226/16/JH, kterým nebyla žalobci přiznána dávka státní sociální podpory příspěvek na bydlení ode dne 1. 4. 2016. Napadeným rozhodnutím ze dne 11. 1.2017, čj. MPSV-2017/8567-913, žalovaný zamítl odvolání žalobce a tím potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 8. 11. 2016, č. j. 214445/16/JH, kterým nebyla žalobci přiznána dávka státní sociální podpory příspěvek na bydlení ode dne 1. 7. 2016. Správní orgán prvního stupně na základě stanoviska Městského úřadu České Velenice (dále jen „stavební úřad“) žalobci nepřiznal dávku státní sociální podpory příspěvek na bydlení, neboť byt žalobce nesplňoval definici bytu ve smyslu § 24 odst. 5 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní sociální podpoře“). Prostor v domě č. p. 118 v Českých Velenicích, k němuž má žalobce uzavřenu nájemní smlouvu, totiž nebyl zkolaudován jako byt a není ani pro tento účel užívání určen podle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Proti rozhodnutím žalovaného podal žalobce dne 23. 1. 2017 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Žalobce uvedl, že správní orgány nesprávně hodnotily provedené důkazy, a to konkrétně výpis z katastru nemovitostí, pasport stavby (zjednodušená dokumentace skutečného provedení stavby) a znalecký posudek Technického a zkušebního ústavu stavebního Praha, státní podnik, č. 020-ZP-035398/2016. Byt žalobce je zapsán v katastru nemovitostí. Podle § 980 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), se přitom správnost zápisu do veřejného rejstříku presumuje a může být zpochybněna pouze žalobou k soudu (§ 986 odst. 1 občanského zákoníku). Žalobcem užívaný byt je přitom zapsán i v pasportu stavby, který je podle § 125 odst. 1 stavebního zákona vydáván jen ke stavbě legální. Uvedený pasport stavby podle § 53 odst. 3 správního řádu potvrzuje pravost jím osvědčených údajů, pokud není prokázán opak; pasport prokazuje právní existenci stavby včetně jejího stavebně technického uspořádání a vybavení. Správní orgány přitom správnost výpisu z katastru nemovitostí ani pasportu stavby nevyvrátily. Sdělení stavebního úřadu, které je v rozporu s pasportem stavby, považuje žalobce za nepravdivé. Taktéž shora uvedený znalecký posudek Technického a zkušebního ústavu stavebního v Praze pak potvrdil, že žalobcem užívaný byt je jednoznačně bytem podle § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře. Žalobce dále namítl, že žalovaný nesprávně v odůvodnění rozhodnutí čj. MPSV-2017/8428-913 aplikoval normu č. ČSN 734301, obytné budovy, která však není obecně závazným právním předpisem. Podle žalobce splňuje jím užívaný byt podmínky § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil. Požadoval též uložení lhůty správnímu orgánu pro vydání rozhodnutí a přiznání náhrady nákladů řízení. Žalovaný ve vyjádření k žalobě předně obsáhle shrnul průběh dosavadních správních řízení. Žalovaný namítl, že znalecký posudek ani pasport stavby nemohou legalizovat stavbu podle stavebního zákona. Ve vztahu k výpisu z katastru nemovitostí žalovaný uvedl, že je nutno odlišovat význam pojmu „byt“ ve smyslu soukromého práva, veřejného práva a práva sociálního zabezpečení, a to z důvodu odlišného účelu jednotlivých právních úprav. Odkaz žalobce na § 986 odst. 1 občanského zákoníku označil žalovaný za irelevantní z hlediska merita projednávané věci. Nepatřičný je též argument žalobce, podle kterého je pasport stavby vydáván pouze pro stavby legální, neboť pasportem stavby nelze nikdy stavbu legalizovat. Žalovaný uvedl, že předmětný pasport stavby byl v nyní projednávané věci ověřen dne 21. 1. 2016 stavebním úřadem s poznámkou, „že pasport nelegalizuje stavbu dle stavebního zákona a ani správnost.“ Požadavek žalobce na předložení rozsudku soudu vyvracející správnost zápisu v katastru nemovitostí ve smyslu § 980 odst. 2 občanského zákoníku (resp. § 986 odst. 2 téhož zákona) označil žalovaný za mylný, neboť žalovaný netvrdí, že by byl zápisem do katastru nemovitostí dotčen na svých právech a ani není vlastníkem stavby ve sporu. Žalovaný konstatoval, že § 125 odst. 2 stavebního zákona zakládá povinnosti vlastníka stavby a nikoli žalovaného samotného. Podle zprávy stavebního úřadu ze dne 26. 9. 2016 přitom byly v prostoru prvního nadzemního podlaží a podkroví předmětné stavby provedeny stavební úpravy a změna užívání stavby bez povolení nebo opatření stavebního úřadu. Stavební úřad uvedl, že od 19. 5. 2010, kdy současný vlastník stavby uzavřel kupní smlouvu k této stavbě s Českou republikou, žádné povolení ani opatření na bytové jednotky v ní nevydal; ze znaleckého posudku, který je přílohou uvedené kupní smlouvy, přitom plyne, že se jedná o rodinný dům, nikoli o dům bytový s třemi bytovými jednotkami. Žalovaný též vyjádřil nesouhlas s námitkou žalobce, podle níž své rozhodnutí čj. MPSV-2017/8428-913 odůvodnil pomocí normy č. ČSN 734301. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl. Z obsahu správního spisu zjistil krajský soud následující podstatné skutečnosti: Žalobce podal dne 21. 12. 2015 žádost o příspěvek na bydlení od 1. 12. 2015 k bytu č. 2 na adrese svého trvalého pobytu. K tomu doložil nájemní smlouvu ze dne 30. 11. 2015 spolu s jednotlivými dodatky. Obsahem správního spisu je výpis z katastru nemovitostí k předmětné nemovitosti, podle kterého jsou v nemovitosti tři byty. Bylo vyžádáno sdělení stavebního úřadu, který dne 18. 1. 2016 sdělil, že byt č. 2 svým stavebně technickým řešením nesplňuje požadavky na trvalé bydlení. Do spisu byl doložen pasport stavby, který byl stavebním ověřen dne 21. 1.2016, č. j. výst. 0726/15/Kr. Rozhodnutím ze dne 4. 2. 2016, č. j. 33733/16/JH, vydal správní orgán prvního stupně rozhodnutím, kterým žalobci příspěvek na bydlení nepřiznal. K odvolání žalobce bylo toto rozhodnutí zrušeno žalovaným, a to jeho rozhodnutím ze dne 21. 3. 2016, č. j. MPSV-2016/49758-913. V pokračujícím řízení bylo vyžádáno doplňující stanovisko stavebního úřadu, který dne 5. 5. 2016, v němž bylo uvedeno, že bytový dům stejně jako tři bytové jednotky byly provedeny bez povolení; byt č. 2 nebyl nikdy oficiálně povolen. Rozhodnutím ze dne 7. 6. 2016, č. j. 116360/16/JH, správní orgán prvního stupně žalobci nepřiznal příspěvek na bydlení. K odvolání žalobce bylo toto rozhodnutí zrušeno, a to jeho rozhodnutím ze dne 10. 8. 2016, č. j. MPSV-2016/170897-913. Žalobce do spisu doložil znalecký posudek Technického a zkušebního ústavu stavební Praha, s. p. ze dne 16. 6. 2016, č. 020–ZP–035398/2016. V pokračujícím řízení bylo vyžádáno doplňující stanovisko stavebního úřadu, který dne 26. 9. 2016 uvedl, že stavební úpravy a změna užívání stavby byly provedeny bez povolení nebo opatření stavebního úřadu; pokud stavba nebyla povolena, nemůže být ani užívána podle stavebního zákona; byt je nelegální, a proto právně neexistuje. Rozhodnutím ze dne 8. 11.2016, č. j. 214451/16/JH, rozhodl správní orgán prvního stupně o tom, že se žalobci nepřiznává příspěvek na bydlení ode dne 1. 12. 2015, neboť nebyly splněny podmínky § 25 odst. 4 zákona o státní sociální podpoře. Uvedené rozhodnutí napadl žalobce odvoláním, které bylo žalovaným zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí bylo potvrzeno (rozhodnutí ze dne 11. 1. 2017, č. j. MPSV-2017/8428-913). Žalovaný vyhodnotil, že bylo dostatečně prokázáno, že prostor, na který má žalobce uzavřenu nájemní smlouvu, není bytem ve smyslu definice § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře, ve znění od 1. 1. 2015. Žalobce podal dne 30. 5. 2016 žádost o příspěvek na bydlení od 29. 2. 2016 k bytu č. 2 na adrese svého trvalého pobytu. Do tohoto řízení doložil stejné doklady jako do řízení popsaného shora. Ve spise je založeno sdělení stavebního úřadu ze dne 5. 5. 2016. Rozhodnutím ze dne 1. 7. 2016, č. j. 124331/16/JH, vydal správní orgán prvního stupně rozhodnutím, kterým žalobci příspěvek na bydlení nepřiznal. K odvolání žalobce bylo toto rozhodnutí zrušeno žalovaným, a to jeho rozhodnutím ze dne 19. 8. 2016, č. j. MPSV- 2016/177806-913. V pokračujícím řízení bylo vyžádáno doplňující stanovisko stavebního úřadu, který dne 26. 9. 2016 uvedl, že stavební úpravy a změna užívání stavby byly provedeny bez povolení nebo opatření stavebního úřadu; pokud stavba nebyla povolena, nemůže být ani užívána podle stavebního zákona; byt je nelegální, a proto právně neexistuje. Rozhodnutím ze dne 8. 11.2016, č. j. 214212/16/JH, rozhodl správní orgán prvního stupně o tom, že se žalobci nepřiznává příspěvek na bydlení ode dne 29. 2. 2016, neboť nebyly splněny podmínky § 25 odst. 4 zákona o státní sociální podpoře. Uvedené rozhodnutí napadl žalobce odvoláním, které bylo žalovaným zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí bylo potvrzeno (rozhodnutí ze dne 11. 1. 2017, č. j. MPSV-2017/8425-913). Žalovaný opřel své rozhodnutí o stejné důvody, jak je uvedeno shora. Žalobce podal dne 30. 5. 2016 žádost o příspěvek na bydlení od 1. 4. 2016 k bytu č. 2 na adrese svého trvalého pobytu. Do tohoto řízení doložil stejné doklady jako do řízení popsaných shora. Ve spise je založeno sdělení stavebního úřadu ze dne 5. 5. 2016. Rozhodnutím ze dne 1. 7. 2016, č. j. 124333/16/JH, vydal správní orgán prvního stupně rozhodnutím, kterým žalobci příspěvek na bydlení nepřiznal. K odvolání žalobce bylo toto rozhodnutí zrušeno žalovaným, a to jeho rozhodnutím ze dne 18. 8. 2016, č. j. MPSV- 2016/176462-913. V pokračujícím řízení bylo vyžádáno doplňující stanovisko stavebního úřadu, který dne 26. 9. 2016 uvedl, že stavební úpravy a změna užívání stavby byly provedeny bez povolení nebo opatření stavebního úřadu; pokud stavba nebyla povolena, nemůže být ani užívána podle stavebního zákona; byt je nelegální, a proto právně neexistuje. Rozhodnutím ze dne 8. 11.2016, č. j. 214226/16/JH, rozhodl správní orgán prvního stupně o tom, že se žalobci nepřiznává příspěvek na bydlení ode dne 1. 4. 2016, neboť nebyly splněny podmínky § 25 odst. 4 zákona o státní sociální podpoře. Uvedené rozhodnutí napadl žalobce odvoláním, které bylo žalovaným zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí bylo potvrzeno (rozhodnutí ze dne 11. 1. 2017, č. j. MPSV-2017/8459-913). Žalovaný opřel své rozhodnutí o stejné důvody, jak je uvedeno shora. Žalobce podal dne 15. 7. 2016 žádost o příspěvek na bydlení od 1. 7. 2016 k bytu č. 2 na adrese svého trvalého pobytu. Do tohoto řízení doložil stejné doklady jako do řízení popsaných shora. Ve spise je založeno sdělení stavebního úřadu ze dne 5. 5. 2016. V řízení bylo vyžádáno doplňující stanovisko stavebního úřadu, který dne 26. 9. 2016 uvedl, že stavební úpravy a změna užívání stavby byly provedeny bez povolení nebo opatření stavebního úřadu; pokud stavba nebyla povolena, nemůže být ani užívána podle stavebního zákona; byt je nelegální, a proto právně neexistuje. Rozhodnutím ze dne 8. 11.2016, č. j. 214445/16/JH, rozhodl správní orgán prvního stupně o tom, že se žalobci nepřiznává příspěvek na bydlení ode dne 1. 4. 2016, neboť nebyly splněny podmínky § 25 odst. 4 zákona o státní sociální podpoře. Uvedené rozhodnutí napadl žalobce odvoláním, které bylo žalovaným zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí bylo potvrzeno (rozhodnutí ze dne 11. 1. 2017, č. j. MPSV-2017/8567-913). Žalovaný opřel své rozhodnutí o stejné důvody, jak je uvedeno shora. Krajský soud přezkoumal napadená rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel při tom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“). Ve věci rozhodl bez jednání, neboť pro to byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s. Zákon o státní sociální podpoře ve znění do 31. 12. 2014 samostatnou definici pojmu byt neobsahoval. Vymezení jeho obsahu proto bylo ponecháno na aplikační praxi, která se spíše přiklonila k jeho materiálnímu pojetí (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2010, čj. 3 Ads 23/2010 - 98, publ. pod č. 2267/2011 Sb. NSS, či stanovisko veřejného ochránce práv ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 1490/2013/VOP/AV). S účinností zákona č. 252/2014 Sb., kterým se mění zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, však byla do zákona o státní sociální podpoře vnesena zcela autonomní definice pojmu byt obsažená v jeho novém § 24 odst. 5, podle něhož se bytem „pro účely tohoto zákona rozumí soubor místností nebo samostatná obytná místnost, které svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňují požadavky na trvalé bydlení a jsou k tomuto účelu užívání určeny podle stavebního zákona nebo jsou zkolaudovány jako byt.“ Zákonodárce tedy navázal definici bytu vedle materiálních kritérií (stavebně-technické uspořádání a vybavení) též na splnění formálních požadavků v podobě účelového určení užívání obytných místností k trvalému obývání podle stavebního zákona či kolaudace těchto místností coby bytu. Nelze přehlédnout, že uvedená legální definice je s předešlým výkladem pojmu byt v kontextu zákona o státní sociální podpoře v příkrém rozporu, neboť jak uvedl veřejný ochránce práv ve shora citovaném stanovisku, „za předpokladu, že je […] určitý prostor fakticky k bydlení vhodný a zdravotně způsobilý, byť dle rozhodnutí stavebního úřadu není určen k bydlení, je ovšem povoleno jeho užívání, nelze bez dalšího poskytnutí příspěvku na bydlení odmítnout pouze s odkazem na kolaudační rozhodnutí. V intencích judikátu Nejvyššího správního soudu [pozn.: čj. 3 Ads 23/2010 - 98] je třeba v daném případě zohlednit též faktický stav užívání ucelené jednotky schopné plnit samostatně funkci bydlení.“ Z důvodové zprávy k novele zákona o státní sociální podpoře č. 252/2014 Sb. však plyne, že „v souladu s novým občanským zákoníkem je nutné přesně vymezit pojem byt, protože pouze vlastnictví nebo nájemní vztah k bytu bude i nadále zakládat nárok na příspěvek na bydlení. Jiné právní vztahy k bytu nebo bydlení v ubytovacích zařízeních a v jiných než obytných prostorech bude řešit pouze doplatek na bydlení ze systému pomoci v hmotné nouzi.“ Zákonodárce se tedy prostřednictvím nově stanovené definice pojmu byt v zákoně o státní sociální podpoře rozhodl výslovně opustit jeho dosavadní (judikaturou dovozenou) koncepci a podrobit případné dávky na podporu bydlení v jiných než obytných prostorech zcela zákonu č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi; to navíc pouze v případech hodných zvláštního zřetele při současném naplnění standardů kvality bydlení (§ 33 odst. 6 tohoto zákona). Smyslem této nové právní úpravy je podle citované důvodové zprávy „zjednodušení řízení o doplatku na bydlení, zamezení vyplácení doplatku na bydlení do nevyhovujících prostor a zvýšení motivace osob k řešení své nepříznivé bytové sociální situace.“ Jak přitom konstatoval Nejvyšší správní soud již například v rozsudku ze dne 21. 7. 2008, čj. 4 Ads 62/2007 - 72, „rozsah státní sociální podpory a vymezení okruhu osob, které mohou při splnění zákonných podmínek z podpory státu benefitovat, je záležitostí sociální politiky státu, tedy prioritně moci zákonodárné, nikoliv moci soudní. Je na vůli zákonodárce, jakým způsobem stanoví rozsah a vymezí podmínky státní sociální podpory.“ Jakkoli se tedy může jevit přísné, že zákon o státní sociální podpoře váže příspěvek na bydlení na formální podmínky, jejichž splnění nemůže žadatel o takovou dávku v pozici nájemce „obytných místností“ jakkoli ovlivnit, jedná se o legitimní koncepci opřenou o racionální úvahu. Krajský soud proto v této souvislosti uzavírá, že pro naplnění definice bytu podle § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře nepostačuje, pokud je obytná místnost fakticky jako byt užívána a splňuje další materiální znaky bytu jako takového, nýbrž je zapotřebí též naplnění formální podmínky v podobě účelového určení užívání obytných místností k trvalému obývání podle stavebního zákona či kolaudace těchto místností coby bytu. Z uvedeného je patrno, že znalecký posudek Technického a zkušebního ústavu stavebního Praha není způsobilý naplnění předmětných formálních podmínek v případě posuzované stavby prokázat. Znalecký posudek totiž z povahy věci slouží pouze k zodpovězení otázek skutkových a jeho předmětem tudíž ani nemůže být právní posouzení toho, zda jsou obytné místnosti užívány za účelem trvalého bydlení v souladu se stavebním zákonem či zda byly za tímto účelem zkolaudovány. Tím méně může takový znalecký posudek relevantně konstatovat naplnění definice bytu ve smyslu § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře jako takové. Obdobně nelze naplnění uvedené definice dovodit ani na základě samotného výpisu z katastru nemovitostí. Bytová jednotka u již existující stavby vzniká (vyjma případného soudního rozhodnutí) toliko na základě prohlášení vlastníka budovy zápisem, resp. vkladem do katastru nemovitostí [§ 1164 a násl. občanského zákoníku, resp. dřívější § 4 a násl. zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů]. V nyní projednávané věci byly tři bytové jednotky do katastru nemovitostí zapsány konkrétně na základě prohlášení vlastníka budovy ze dne 8. 4. 2015 s právními účinky vkladu ke dni 9. 4. 2015. Přílohou takového prohlášení podle posledně citovaných zákonných ustanovení však není žádný dokument, jenž by byl způsobilý doložit, že jsou tyto jednotky k trvalému bydlení „určeny podle stavebního zákona nebo jsou zkolaudovány jako byt“. Ostatně zkoumání splnění náležitostí podle stavebního zákona není ani smyslem vkladového řízení. Podle § 1 odst. 2 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, totiž katastr nemovitostí představuje zdroj informací, které slouží „k ochraně práv k nemovitostem, pro účely daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění, k ochraně životního prostředí, k ochraně nerostného bohatství, k ochraně zájmů státní památkové péče, pro rozvoj území, k oceňování nemovitostí, pro účely vědecké, hospodářské a statistické“, resp. pro tvorbu informačních systémů sloužících k naplnění některého z uvedených účelů. Ani zápis bytových jednotek do katastru nemovitostí proto nepředstavuje relevantní podklad pro posouzení naplnění definice bytu podle § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře. Za této situace je tudíž nepatřičná též argumentace žalobce, podle níž se měly správní orgány nejprve domáhat výmazu chybného zápisu žalobou podle § 986 odst. 1 občanského zákoníku (citované ustanovení nadto slouží – jak správně poznamenal žalovaný – ke zcela jinému účelu, neboť výmazu z veřejného seznamu se podle něj mohou domáhat pouze osoby, které tvrdí dotčení na svých právech; správní orgány v nyní projednávaném případě však takové dotčení z povahy věci tvrdit nemohou, neboť jim nesvědčí žádná práva, která by případný chybný zápis v katastru nemovitostí byl způsobilý jakkoliv zasáhnout). Krajský soud se dále zabýval námitkou, podle níž správní orgány nesprávně hodnotily, resp. nevyvrátily důkaz pasportem stavby. Uvedenou žalobní námitku žalobce založil na argumentu, podle něhož pasport stavby lze vydat pouze ke stavbě legální. Z toho dovozuje, že bytové jednotky nacházející se v budově č. p. 118 v Českých Velenicích byly vytvořeny v souladu se stavebním zákonem. Této argumentaci krajský soud nepřisvědčil. Podle § 125 odst. 1 stavebního zákona platí, že „[v]lastník stavby je povinen uchovávat po celou dobu trvání stavby ověřenou dokumentaci odpovídající jejímu skutečnému provedení podle vydaných povolení. V případech, kdy dokumentace stavby nebyla vůbec pořízena, nedochovala se nebo není v náležitém stavu, je vlastník stavby povinen pořídit dokumentaci skutečného provedení stavby. Při změně vlastnictví ke stavbě odevzdá dosavadní vlastník dokumentaci novému vlastníkovi stavby.“ Podle odstavce 2 citovaného ustanovení pak „nejsou-li zachovány doklady, z nichž by bylo možné zjistit účel, pro který byla stavba povolena, platí, že stavba je určena k účelu, pro který je svým stavebně technickým uspořádáním vybavena. Jestliže vybavení stavby vyhovuje několika účelům, má se za to, že stavba je určena k účelu, ke kterému se užívá bez závad.“ Ustanovení § 125 odst. 3 stavebního zákona dále stanoví, že „neplní-li vlastník stavby povinnost podle odstavce 1, stavební úřad mu nařídí, aby pořídil dokumentaci skutečného provedení stavby. Pokud není nezbytná úplná dokumentace skutečného provedení stavby, uloží stavební úřad pouze pořízení zjednodušené dokumentace (pasport stavby), pokud ji stavebník nepořídil sám.“ Ze správního spisu se podává, že současný vlastník dům č. p. 118 v Českých Velenicích nabyl na základě kupní smlouvy s Českou republikou. Příslušnou dokumentaci přitom neobdržel, neboť se nezachovala. Přílohou kupní smlouvy mezi vlastníkem budovy a Českou republikou je též znalecký posudek vyhotovený pro účely ocenění domu č. p. 118; podle tohoto posudku se jedná o dům rodinný, v němž byly pozdějšími úpravami vytvořeny dvě bytové jednotky. Z vyjádření stavebního úřadu ze dne 26. 9. 2016 však zároveň plyne, že následně byly v prostoru prvního nadzemního podlaží a podkroví „bez povolení nebo opatření stavebního úřadu“ provedeny další stavební úpravy, čímž byla vytvořena jednotka třetí (všechny jednotky byly do katastru nemovitostí zapsány s účinností k 9. 4. 2015). Vlastník budovy poté pořídil zjednodušenou dokumentaci skutečného provedení stavby (tzv. pasport stavby) podle § 125 odst. 3 téhož zákona, již stavební úřad ověřil dne 21. 1. 2016. Ačkoliv by na základě uvedeného bylo ve světle § 125 odst. 2 stavebního zákona možné dovodit, že účelem užívání stavby je její užívání k trvalému bydlení ve dvou bytových jednotkách (podle stavu, v jakém vlastník stavbu nabyl), právě provedení následných stavebních úprav vedoucích k vytvoření třetí bytové jednotky aplikaci uvedené domněnky vylučuje. Komentářová literatura v této souvislosti uvádí, že stavební úřad „musí vždy nejprve učinit závěr o legálnosti stavby a až teprve poté může (v uvedeném pořadí) aplikovat zákonem stanovené domněnky o účelu užívání takové stavby“ (MALÝ, S. Stavební zákon. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2007, In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 17. 7. 2017]). S uvedeným závěrem se krajský soud ztotožnil, neboť v opačném případě by bylo v případech, kdy se nedochovala stavební dokumentace, možno pozdějšími (nezákonnými) úpravami stavby via facti legalizovat prakticky jakýkoli účel jejího užívání, což by popíralo samu podstatu stavebního práva a v konečném důsledku též územního plánování (§ 18 stavebního zákona). Podle vyjádření stavebního úřadu se v nyní projednávané věci jednalo o úpravy nepovolené. Žalobce přitom v žalobě nikterak nezpochybnil, že by tyto stavební úpravy povolení či souhlas příslušného stavebního úřadu vyžadovaly. Žalobce se dovolává toliko presumpce správnosti pasportu stavby podle § 53 odst. 3 správního řádu, avšak právě citované vyjádření příslušného stavebního úřadu tuto správnost relevantním způsobem zpochybňuje. Samotný pasport stavby, který navíc představuje pouze zjednodušenou dokumentaci jejího skutečného (faktického) provedení, proto nemůže v nyní projednávané věci legálnost stavebních úprav, resp. vytvoření tří bytových jednotek prokázat, a nemůže tudíž vést ani k závěru o účelovém určení obytných místností k trvalému bydlení v souladu se stavebním zákonem. To tím spíše za situace, kdy předložený pasport stavby obsahuje poznámku stavebního úřadu, podle níž tento dokument stavbu podle stavebního zákona nelegalizuje. Nelze taktéž přehlédnout, že užívání stavby coby rodinného nebo bytového domu není podle vyjádření Městského úřadu Třeboň, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 23. 9. 2016 v souladu ani s platnou územně plánovací dokumentací. Nedůvodná je též námitka, dle níž žalovaný v rozhodnutí čj. MPSV-2017/8428-913 aplikoval normu č. ČSN 734301, obytné budovy, ačkoli nejde o obecně závazný předpis. Žalovaný sice v odůvodnění svého rozhodnutí tuto normu cituje, avšak pouze v části shrnující dosavadní průběh řízení a obsah správního spisu; nepředstavovala však samotné rozhodovací důvody, o něž žalovaný opřel výrok svého rozhodnutí. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení