54 Az 4/2024–34

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Ladislavem Vaškem ve věci žalobce: F. P., narozen XX státní příslušnost XX t. č. pobytem XX zastoupený Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s. sídlem Poděbradská 173/5, 190 00 Praha proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 7. 2024, č. j. OAM–1739/ZA–ZA11–K10–2023, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 8. 2024, č. j. OAM–1739/ZA–ZA11–K10–2023, jímž žalovaný vyslovil, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany je podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), nepřípustná, a podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastavil řízení o udělení mezinárodní ochrany. Žaloba 2. V žalobě žalobce namítal, že napadené rozhodnutí je nezákonné, protože žalovaný porušil § 2 odst. 1, § 3, § 50 odst. 2, odst. 3, odst. 4, § 52, § 68 odst. 3 správního řádu a § 10a odst. 1 písm. e), § 11 odst. 1, § 12, § 14a a § 25 písm. i) zákona o azylu a dále čl. 3 a 4 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen „Evropská úmluva“) a čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků (dále jen „Úmluva“). Žalobce odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 2. 2024, č. j. 54 Az 5/2023–40, kterým soud zrušil předcházející rozhodnutí žalovaného o žádosti žalobce, a uvedl, že v nynějším rozhodnutí žalovaný nenapravil pochybení, která mu soud v citovaném rozsudku vytkl. Žalobce trval na tom, že jeho žádost neměla být vyhodnocena jako opakovaná, tedy nepřípustná podle § 10a zákona o azylu. K tomu žalobce uvedl, že v jeho případě jsou dány nové skutečnosti a zjištění, které bez jeho zavinění nebyly předmětem zkoumání v předchozím řízení a ze kterých lze usoudit, že v případě návratu do země původu by žalobce mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12a zákona o azylu, nebo by mu mohla hrozit vážná újma ve smyslu § 14a zákona o azylu.

3. Dále žalobce v žalobě uvedl, že jeho azylový příběh má dvě větve. Zaprvé byl žalobce rozsudkem Generálního a revolučního soudu v Teheránu (dále jen „GRS v Teheránu“) ze dne 11. 5. 2019 odsouzen za urážku proroka, urážku šíitské a sunnitské větve islámu, a za popření celého svatého textu, popření svatého proroka, odmítnutí islámského náboženství a konverzi ke křesťanství k trestu 74 ran bičem, 5 let vězení a smrti oběšením. Zadruhé je bisexuál. K tomu žalobce namítal, že rozhodnutí žalovaného je vnitřně rozporné, protože žalovaný argumentoval tím, že žalobce neuvedl žádné nové skutečnosti, ale na několika místech (odůvodnění) rozhodnutí seznal, že se ve vztahu k tvrzení, že je žalobce bisexuál, jedná se o skutečnosti, které žalobce neuváděl v předchozím řízení. Žalovaný žalobci kladl k tíži, že neuváděl svou sexuální orientaci dříve. Žalobce však v řízení předložil nové skutečnosti, což v odůvodnění seznal i žalovaný. Novou skutečností je samotná sexuální orientace žalobce, nikoli aktuální existence vztahu s osobou stejného pohlaví. Žalobce namítal, že mu nelze vyčítat, že uvedené skutečnosti nebyly předmětem předchozího zkoumání jeho žádosti, protože mu nebylo známo, že se jedná o azylově relevantní skutečnosti. V zemi jeho původu se jedná o významné tabu, žalobce nevěděl, že Česká republika bude k jeho sexuální orientaci přistupovat podstatně liberálněji, při první žádosti se soustředil na obavy z pronásledování z důvodu jeho konverze ke křesťanství, navíc otázku své orientace považoval za nanejvýš citlivou a obával se ji sdělit při prvním podání. K tomu žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2019, č. j. 4 Azs 35/2019–69.

4. Dále žalobce namítal, že žalovaný do spisu nezařadil žádné zprávy týkající se postavení LGBT osob v Íránu a argumentoval tím, že se to žalobce netýká. Namítal, že žalobci je v napadeném rozhodnutí vyčítáno, že aktuálně nemá partnera, ale žalobce to považuje za irelevantní, protože přeci neztrácí svou orientaci, když aktuálně žádného partnera nemá.

5. K soudnímu příkazu GRS v Teheránu žalobce uvedl, že žalovaný jej v napadeném rozhodnutí hodnotil jako nevěrohodný, aniž by přesvědčivě odůvodnil a podložil, v čem spočívají jeho pochybnosti o pravosti a pravdivosti tohoto příkazu. Vyjádření žalovaného k žalobě 6. Žalovaný ve vyjádření uvedl, že námitky žalobce považuje za zcela neopodstatněné a nesouhlasí s nimi. K žalobcem tvrzeným rozporům s citovanými ustanoveními správního řádu a zákona o azylu žalovaný uvedl, že žalobce rozpory tvrdí bez konkrétních návazností. Dle názoru žalovaného je žaloba postavena na mylném předpokladu žalobce, že žalovaný nerespektoval právní názor Krajského soudu v Ústí nad Labem uvedený v rozsudku ze dne 5. 2. 2024, č. j. 54 Az 5/2023–40, k tomu žalovaný odkázal na strany 4 a 5 svého rozhodnutí. Žaloba je jen znovu opakovaný, subjektivními náhledy modifikovaný, azylový příběh, zasazený do rámce právní úpravy a judikatury, ve snaze dosáhnout meritorního přezkumu žádosti a prolomit závěry uvedené v pravomocných rozhodnutích o jeho první žádosti.

7. Žalovaný uvedl, že na základě shora citovaného rozsudku krajského soudu meritorně projednal žalobcovu opakovanou žádost o azyl a odkázal na podrobné odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterém se vypořádal s nevěrohodností žalobcových tvrzení co do nových skutečností. K tomu uvedl, že žaloba ustrnula na líčení dalších podrobností stran skutkových okolností, dramatizování situace konvertitů ke křesťanství a situace bisexuálů v Íránu a bagatelizaci žalovaným nalezených rozporů ve výpovědích žalobce. Mezinárodní ochrana nebyla žalobci udělena, neboť žalovaný neshledal přítomnost opodstatněných obav ze skutečného nebezpečí vážné újmy, neboť žalobcem prezentované skutečnosti ani po zohlednění shromážděných podkladových informací netvoří logický předpoklad vystavení žalobce riziku pronásledování či skutečné nebezpečí vážné újmy pro případ návratu do země původu. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu v plném rozsahu zamítl. Posouzení věci soudem 8. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) bez jednání, neboť žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasil a žalobce se po řádném poučení, že může vyslovit nesouhlas s rozhodnutím věci bez jednání a že nevyjádření se v určené lhůtě je považováno za souhlas, k nařízení jednání nevyjádřil.

9. Žaloba není důvodná.

10. Ze správního spisu soud zjistil následující skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o žalobě. Dne 24. 7. 2019 podal žalobce první žádost o poskytnutí mezinárodní ochrany, o jeho žádosti žalovaný rozhodl rozhodnutím ze dne 2. 3. 2020, č. j. OAM–664/ZA–ZA11–K10–2019, tak, že se žalobci mezinárodní ochrana neuděluje. Rozhodnutí žalovaný odůvodnil tím, že žadatelem (žalobcem) tvrzená konverze ke křesťanství není skutečná a upřímná, naopak je účelová s cílem získat status uprchlíka na území České republiky, a i kdyby skutečná byla, nebyla by v jeho případě shledána potřebná odůvodněnost obav z pronásledování v zemi původu. Dále rozhodnutí zdůvodnil tím, že u žadatele (žalobce) nejsou splněny ani podmínky pro udělení ochrany za účelem sloučení rodiny či z humanitárních důvodů a ani pro udělení doplňkové ochrany. O žalobě proti citovanému rozhodnutí žalovaného rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. 10. 2021, č. j. 29 Az 6/2020–93, tak, že ji zamítl, neboť ji neshledal důvodnou. Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 11. 1. 2022, č. j. 4 Azs 418/2021–19, odmítl pro opožděnost.

11. Rozhodnutím Policie České republiky, Odboru cizinecké policie Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, ze dne 12. 8. 2022, č. j. KRPU–62239–29/ČJ–2022–040026–SV, bylo žalobci uloženo správní vyhoštění a byla mu stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie a smluvních států, v délce 6 měsíců. Ředitelství služby cizinecké policie rozhodnutím ze dne 28. 12. 2022, č. j. CPR–31137–7/ČJ–2022–930310–V230, uvedené rozhodnutí o správním vyhoštění potvrdilo. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 9. 3. 2023, č. j. 41 A 3/2023–18, zamítl žalobu žalobce proti rozhodnutí Ředitelství služby cizinecké policie. Žalobce proti rozsudku kasační stížnost nepodal. Z odůvodnění citovaných rozhodnutí v řízení o správním vyhoštění a následném rozhodnutí soudu plyne, že žalobce v době rozhodnutí neměl na území České republiky žádné rodinné ani soukromé vazby, neměl zde sociální ani ekonomické zázemí, obavy z návratu do země původu spatřoval pouze v důsledku své konverze ke křesťanství. Svou sexuální orientaci žalobce v řízení o správním vyhoštění ani následně v podané žalobě a řízení před soudem netvrdil.

12. Druhou žádost o mezinárodní ochranu žalobce podal dne 10. 5. 2023. Žalovaný usnesením ze dne 3. 8. 2023, č. j. OAM–613/ZA–ZA11–K10–2023, řízení o žádosti žalobce zastavil podle § 25 písm. d) zákona o azylu, neboť se žalobce bez závažného důvodu nedostavil k pohovoru. Proti tomuto rozhodnutí žalobce podal správní žalobu, o které Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 5. 2. 2024, č. j. 54 Az 3/2023–29, rozhodl tak, že ji zamítl. Žalobce proti rozsudku kasační stížnost nepodal.

13. Dne 24. 10. 2023 podal žalobce opětovnou, v pořadí již třetí žádost o udělení mezinárodní ochrany. Dne 25. 3. 2024 žalobce poskytl údaje potřebné k této žádosti. Konkrétně sdělil, že je státním příslušníkem XX, XX a XX národnosti, vyznáním dříve XX muslim a nyní katolický křesťan, bezdětný, bez politického přesvědčení a stranické příslušnosti. V České republice má přítelkyni a současně přítele, ve společné domácnosti žije pouze s přítelkyní, je zdráv, žádné speciální potřeby nemá. V roce 2015 odjel z Íránu do Indie za účelem studia, zde konvertoval ke křesťanství, v roce 2019 odcestoval za účelem studia medicíny do České republiky. O udělení mezinárodní ochrany v České republice žádá potřetí. V Íránu byl v roce 2018 odsouzen v nepřítomnosti za odpadlictví a konverzi ke křesťanství k 74 ranám bičem, odnětí svobody v trvání pěti let a smrti oběšením. V Íránu je hledanou osobou kvůli výkonu trestu. Návratu do země původu se obává kvůli možnému pronásledování, výkonu trestu a jeho negativnímu názoru na islám. O odsouzení v Íránu má informace od své rodiny a íránského advokáta, k první žádosti předložil jen rozsudek, protože myslel, že to bude postačovat, nyní může jeho advokát pořídit ze spisu kopie a doložit je. Dalším důvodem jeho obav je, že je bisexuál, svou orientaci si uvědomil již v dětství, ve třinácti nebo čtrnácti letech měl vztah s chlapcem, v Íránu však v tomto vztahu nepokračoval, protože tam je to nepřípustné a zakázané. Dlouhodobý vztah s mužem začal až v České republice v roce 2022. Skutečnost, že je bisexuál, při první žádosti nezmínil, protože tehdy v sobě neměl pocit mít vztah s mužem, ten se objevil pozdě, v době podání první žádosti „měl pozastavené sexuální aktivity“, mohl to říct už při první žádosti.

14. Do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 5. 4. 2024 žalobce uvedl, že se se svým přítelem seznámil v roce 2022, scházeli se s přáteli a postupně se sblížili. Že je bisexuál, pocítil již v Íránu, ale od svých aktivit upustil až do doby, než se v roce 2022 v Praze seznámil se svým partnerem. V Íránu je bisexualita vnímána jako trestný čin a za její provozování hrozí bičování a trest smrti, podle toho, zda osoba měla fyzický kontakt, či nikoli. V současnosti se pro žalobce tato sexuální orientace stává potřebou, je závislý, má velkou potřebu mít vztah s osobou stejného pohlaví i s osobou opačného pohlaví a není možné, aby mohl uspokojit své touhy v Íránu, má obavy, že by byl určitě potrestán. V roce 2019 podával žádost o mezinárodní ochranu z důvodu konverze, měl rozsudek íránského soudu a byla to pro něho závažná záležitost a soustředil se jen na to, o své bisexualitě neřekl, protože na své sexuální touhy v té době vůbec nemyslel, neměl žádné partnery ani sexuální aktivity. Poprvé měl možnost o tom mluvit až v roce 2023, ale řízení bylo pozastaveno vinou jeho právního zástupce, který mu neoznámil konání pohovoru, a on tak v řízení neměl možnost se k tomu podrobněji vyjádřit. V květnu 2023 se vyjádřil o své sexuální orientaci, v srpnu 2023 byl předvolán k pohovoru a tam mu bylo sděleno, že jeho řízení bylo přerušeno, že byl vyhoštěn a má opustit území a že nemá právo uvést další informace v souvislosti s rozsudkem soudu a sexuální orientací. Později se ke své sexuální orientaci vyjadřoval u Krajského soudu v Ústí nad Labem. Ve správním řízení o správním vyhoštění svou sexuální orientaci neuvedl, protože v únoru 2022 dostal zprávu o vyhoštění, odvolal se a řízení trvalo rok, právní zástupce mu řekl, že musí počkat na rozhodnutí cizinecké policie a soudu a žádost o mezinárodní ochranu může podat až po právní moci, v dubnu 2022 ještě partnera neměl. Dále uvedl, že žije ve společné domácnosti s přítelkyní v Litoměřicích, ona pracuje v prodejně kebabu v Litoměřicích, on není zaměstnaný, ale od února 2023 pomáhá v kuchyni v téže provozovně jako jeho přítelkyně. Přítelkyni má od dubna 2023, společnou domácnost spolu sdílí od října 2023, ale tráví spolu jen víkendy, protože ona přes týden pracuje. Přítel pochází ze Španělska, žije v Praze, jmenuje se P., pracuje v nějaké telekomunikační společnosti. Žalobce nezná příjmení svého přítele, protože je moc složité, začíná na S. Seznámili se v září nebo říjnu 2022, na konci roku 2022 spolu navázali citový vztah a od začátku roku 2023 spolu mají partnerský intimní vztah, dorozumívají se spolu anglicky. Poté žalobce v průběhu výslechu svou výpověď změnil a uvedl, že jejich vztah začal ten den, kdy se poprvé potkali, bylo to na konci roku 2022, v zimě na oslavě, sněžilo. Dále uvedl, že nedokáže vysvětlit, proč v květnu 2023 řekl, že má přítele už 11 měsíců, tehdy mu otázka na jeho vztah byla „položena povrchově a stručně“ a on stručně odpověděl, řekl to úplně náhodně. Je to obtížné vzpomenout si na přesná data, období, večer a místo. Přítel má XX občanství, pochází z XX, je mu XX nebo XX let, žije v blízkosti stanice metra Pankrác, pracuje někde na Palmovce, narozeniny spolu neslaví. Žalobce byl 4 měsíce pryč, z toho dva a půl měsíce byl v Brně, nebyl ani u přítelkyně. S přítelem se snaží setkávat často, jednou za týden až tři týdny, setkávají se doma, chodí spolu ven, setkávají se pondělí a středy po 6. hodině, nebo v sobotu, přes týden u něj nepřespává. Jeho přítelkyně se s tím smířila, nemají s tím problémy. Přítelkyni řekl o tom, že má přítele, na počátku jejich vztahu někdy v dubnu nebo květnu 2023. Jeho přítel a přítelkyně se vzájemně neznají.

15. Z podkladů, které žalovanému předložil žalobce, vyplývá, že žalobce za svého partnera označil osobu jménem P. L. A., nar. XX ve XX, bytem XX. Dále žalobce předložil výtisk svého profilu na Facebooku, na kterém má uvedeno, že studoval na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy, žije v Praze a je zasnoubený, a na kterém má umístěné fotografie zachycující jej v přítomnosti ženy, dalšího muže a nezletilého dítěte. Ve správním spise je dále založena smlouva o nájmu bytu ze dne 5. 10. 2023, jejímž předmětem je pronájem bytu v XX žalobci.

16. Žalovaný o žádosti žalobce o mezinárodní ochranu ze dne 24. 10. 2023 rozhodl usnesením ze dne 31. 10. 2023, č. j. MV–179187–2/OAM–2023, tak, že řízení o opakované žádosti zastavil. V odůvodnění uvedl, že žalovaný ke své opakované žádosti neuvedl žádné nové skutečnosti a nepoukázal na žádnou podstatnou změnu okolností a správní orgán sám neshledal takové nové skutečnosti či okolnosti, na základě kterých by bylo důvodné se domnívat, že by žalobce byl vystaven pronásledování nebo hrozbě vážné újmy. Žalovaný proti rozhodnutí žalovaného podal žalobu u zdejšího soudu. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 5. 2. 2024, č. j. 54 Az 5/2023–40, zrušil citované rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a to pro nezákonnost napadeného rozhodnutí z důvodu podstatného porušení ustanovení o řízení před správním orgánem. Soud dospěl k závěru, že třetí žádost žalobce neměla být posouzena jako další opakovaná žádost o mezinárodní ochranu, neboť usnesení o druhé žádosti není rozhodnutím podle § 15, § 15a, § 17 nebo § 17a zákona o azylu; řízení o druhé žádosti bylo zastaveno podle § 25 písm. d) zákona o azylu, a nikoli podle § 25 písm. j) zákona o azylu. Soud vyslovil závazný právní názor, že žalovaný musí znovu posoudit žádost žalobce o mezinárodní ochranu, umožnit mu sdělit všechny důvody, které jej k podání žádosti vedly, vyhodnotit, zda žalobcem tvrzená konverze ke křesťanství a sexuální orientace mohou představovat vážnou újmu, pro kterou by mu mohla být udělena doplňková ochrana, a to s ohledem na to, jak jsou v Íránu trestány vztahy s osobami stejného pohlaví. Poté, co byla věc žalovanému vrácena k dalšímu řízení, žalovaný rozhodl ve věci znovu, a to dne 29. 7. 2024 žalobou napadeným rozhodnutím.

17. Podle § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. žaloba kromě obecných náležitostí podání (§ 37 odst. 2 a 3) musí obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Podle § 71 odst. 2 věty třetí s. ř. s. přitom platí, že žalobce může rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby.

18. V projednávaném případě žalobce zcela nekonkrétně tvrdil porušení § 2 odst. 1, § 3, § 50 odst. 2, odst. 3, odst. 4, § 52, § 68 odst. 3 správního řádu, § 10a odst. 1 písm. e), § 11 odst. 1, § 12 a § 25 písm. i) zákona o azylu a porušil články 3 a 4 Evropské úmluvy a čl. 33 Úmluvy. Náležitostmi žalobních bodů se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005–58, ve kterém uvedl: „Žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. [……] Právě vyslovené závěry však neznamenají, že bezvadným žalobním bodem je pouze takové skutkové tvrzení, které žalobce přesně subsumuje pod určitá ustanovení zákona. [……] Žalobce tedy svá konkrétní a dostatečně individualizovaná skutková tvrzení nemusí podřazovat pod přesná ustanovení právních předpisů, vždyť přece i nadále platí, že soud zná právo.“ K totožným závěrům dospěl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu i v usnesení ze dne 20. 3. 2018, č. j. 10 Azs 65/2017–72), kde uvedl, že „žalobní bod v azylových věcech nemůže ustat jen na obecných odkazech na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami“. K tomu soud dodává, že není oprávněn namísto žalobce podřazovat pod obecná tvrzení obsažená v žalobě konkrétní skutečnosti plynoucí z obsahu soudního či správního spisu. Za této situace tvrzení žalobce uvedená v čl. III. žaloby, označená jako žalobní body, která neobsahují žádnou skutkovou nebo právní argumentaci, tudíž nelze považovat za žalobní bod ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a proto se jimi soud nemohl zabývat.

19. Nejprve se soud zabýval námitkou žalobce, že napadené rozhodnutí není řádně odůvodněno, neboť žalovaný nezdůvodnil, v čem spočívají jeho pochybnosti o pravosti a pravdivosti příkazu GRS v Teheránu. Soud předně podotýká, že z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Těmto požadavkům žalovaný v projednávané věci dostál, neboť z jeho rozhodnutí je zřejmé, z jakých zjištění vycházel, jak o nich uvážil a jak se vypořádal s tvrzeními žalobce.

20. Žalovaný se v rozhodnutí podrobně zabýval posouzením žalobcem uváděných skutečností, zda od rozhodnutí o první žádosti nastala nějaká změna podstatná pro rozhodnutí o žádosti, a dospěl k závěru, že situace v Íránu zůstala beze změny. Žalovaný se v rozhodnutí podrobně zabýval tvrzenou sexuální orientací žalobce, posoudil ji a dospěl k závěru, že jednak je tvrzení žalobce o vztahu s osobou stejného pohlaví nevěrohodné a jednak, i kdyby bylo pravdivé alespoň tvrzení, že je bisexuál, tak by to rozhodně musel vědět již při prvním podání žádosti o mezinárodní ochranu, avšak vlastním zaviněním tak neučinil, nejedná se tedy o novou skutečnost ve smyslu § 11a odst. 1 zákona o azylu.

21. Soud k námitce o pravosti a pravdivosti příkazu GRS v Teheránu poukazuje na to, že žalovaný na straně 5 a 6 jeho rozhodnutí konstatoval, že žalobce již v průběhu v řízení o jeho první žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 24. 7. 2019 označil za důvod podání žádosti obavy z návratu do země původu na základě konverze ke katolickému křesťanství během jeho pobytu v Indii, na základě níž byl žalobce v nepřítomnosti dne 11. 5. 2019 odsouzen revolučním soudem k pětiletému k trestu odnětí svobody, 74 ranám bičem a trestu smrti oběšením; toto tvrzení žalobce doložil dne 11. 9. 2019 kopií předvolání k trestnímu soudu a rozsudkem předmětného soudu. Žalovaný v rozhodnutí vydaném v rámci řízení o první žádosti žalobce o mezinárodní ochranu konstatoval (o odsouzení k pětiletému trestu odnětí svobody, 74 ranám bičem a trestu smrti oběšením) i po posouzení dalších podkladů rozhodnutí, že žalobcův azylový příběh týkající se existence rozsudku je celkově nevěrohodný, konverze ke křesťanství fiktivní a doložená kopie rozsudku podvrhem. Konstatoval, že již v prvním řízení o žádosti žalobce o mezinárodní ochranu shledal jím prezentované obavy účelově uvedenými s cílem dodat na závažnosti jeho žádosti, podpořit příběh azylově relevantními skutkovými okolnostmi a legalizovat tímto způsobem pobyt na území České republiky kvůli studiu. Žalovaný v dané věci vycházel ze závažných rozporů, které se objevily po porovnání výpovědí žalobce. Žalovaný připomněl, že svou argumentaci v rámci řízení o první žalobcovy žádosti o udělení mezinárodní ochrany zároveň náležitě podložil dostupnými informacemi o situaci v zemi původu žalobce, ať už co do obecné bezpečnostní situace v Íránu, tak zejména v rámci nezbytného individuálního posouzení případu žalobce. Následně žalovaný rozhodl o neudělení mezinárodní ochrany žalobci, toto rozhodnutí žalovaného bylo následně potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2021, č. j. 29 Az 6/2020–93. Krajský soud v Hradci Králové dospěl k závěru, že tvrzení žalobce v jeho výpovědích nemohla dostát závěru o věrohodné výpovědi, přičemž dle názoru tohoto krajského soudu žalovaný velmi podrobně a logicky objasnil, proč nemůže považovat výpověď ohledně údajného odsouzení žalobce ve vlasti v jeho nepřítomnosti a jím předložené dokumenty za věrohodné. Krajský soud v Hradci Králové zdůraznil, že žalovaný na základě více zahraničních podkladů zhodnotil situaci v Íránu vůči konvertitům a uzavřel, že žalovaný jak logicky, tak objektivně a se seriózní znalostí situace dospěl k závěru o neautentičnosti žalobcem předložených listin, přičemž poukázal na to, že žalovaný dostál požadavkům nutným pro posouzení věrohodnosti konverze ke křesťanství uvedeným v rozsudku Nejvyššího správního soudu 25. 6. 2015, č. j. 4 Azs 71/2015–54. Není tak pravdivá námitka žalobce, že žalovaný nezdůvodnil, v čem spočívají jeho pochybnosti o pravosti a pravdivosti příkazu GRS v Teheránu. K posouzení důvodů týkajících se žalobcovy konverze ke křesťanství a odsouzení k trestu smrti žalovaný konstatoval, že žalobce uvádí v podstatě stejné motivy jeho odchodu z vlasti a neochoty se do Íránu opětovně vrátit, jakou uváděl v průběhu správního řízení o jeho první žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný též poukázal na to, že žalobce výslovně deklaroval, že aktuálně uvedené skutečnosti v rámci předešlého pravomocně ukončeného správního řízení již předestřel. Dle přesvědčení žalovaného tedy nebyl mezi první a druhou žádostí s ohledem na skutkové okolnosti týkající se tvrzených obav na základě konverze žalobce a jeho odsouzení revolučním soudem žádného rozdílu. Žalovaný tak konstatoval, že po prozkoumání tvrzení žalobce v rámci aktuálního správního řízení ohledně těchto jím avizovaných v prvním řízení nenalezl žádnou skutečnost, na základě které by měl své předešlé závěry podrobit jakékoliv revizi.

22. Žalovaný dále poukázal na to, že nezjistil žádné relevantní skutečnosti, pro které by žalobce měl splňovat podmínky pro udělení azylu nebo doplňkové ochrany, a to ani ze své úřední činnosti, proto posoudil žádost žalobce o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodnou. Z rozhodnutí i z přiloženého správního spisu pak plyne, že žalobce byl s podklady pro rozhodnutí prokazatelně seznámen, mohl je doplnit, či navrhnout jejich doplnění, což také učinil. Dle názoru soudu tak žalovaný požadavkům na řádné odůvodnění rozhodnutí dostál a není vadou, jestliže odkázal na rozhodnutí o první žádosti o mezinárodní ochranu, stručně jej shrnul a již neopakoval vyčerpávající detailní rozbor a hodnocení tvrzení žalobce o konverzi ke křesťanství v souvislosti s totožnými podklady pro rozhodnutí, který už provedl v rámci rozhodování o první žádosti žalobce. Není tak důvodná námitka žalobce, že žalovaný nezdůvodnil, v čem spočívají jeho pochybnosti o pravosti a pravdivosti příkazu GRS v Teheránu, či že by bylo rozhodnutí žalovaného vnitřně rozporné.

23. Podle § 2 odst. 1 písm. f) zákona o azylu je opakovanou žádostí o udělení mezinárodní ochrany žádost o udělení mezinárodní ochrany podaná toutéž osobou před nabytím právní moci rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany nebo kdykoli po nabytí právní moci rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany. Podle § 2 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se další opakovanou žádostí o udělení mezinárodní ochrany rozumí třetí žádost o udělení mezinárodní ochrany podaná toutéž osobou a všechny žádosti následující po ní za podmínky, že v řízení ve věci mezinárodní ochrany o 1. kterékoli předcházející žádosti bylo rozhodnuto tak, že se mezinárodní ochrana neuděluje nebo se žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítá jako zjevně nedůvodná, 2. druhé žádosti bylo vydáno rozhodnutí podle § 15, 15a, 17 nebo 17a, nebo 3. druhé žádosti bylo řízení zastaveno podle § 25 písm. i) z důvodu uvedeného v § 10a odst. 1 písm. a) nebo e).

24. Podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu je žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná, podal–li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou ministerstvo posoudilo jako nepřípustnou podle § 11a odst. 1.

25. Podle § 11a odst. 1 zákona o azylu, podal–li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, ministerstvo nejprve posoudí přípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a to, zda uvedl nebo se objevily nové skutečnosti nebo zjištění, které a) nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení a b) svědčí o tom, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a.

26. Podle § 12 písm. a) zákona o azylu platí, že azyl se cizinci udělí, bude–li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod.

27. V § 12 písm. b) zákona o azylu je zakotveno, že azyl se cizinci udělí, bude–li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

28. V § 14 zákona o azylu je zakotveno, že pokud v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení azylu dle ustanovení § 12, tak lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.

29. Podle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude–li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odst. 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.

30. Podle § 14a odst. 2 zákona o azylu se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

31. Podle § 25 písm. i) zákona o azylu se řízení o žádosti zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná.

32. Soud opakuje, že žádost žalobce o mezinárodní ochranu ze dne 24. 10. 2023 je již třetí žádostí žalobce. Poprvé žalobce žádal o mezinárodní ochranu dne 24. 7. 2019, o žádosti bylo pravomocně rozhodnuto rozhodnutím žalovaného ze dne 2. 3. 2020, č. j. OAM–664/ZA–ZA11–K10–2019. O žalobě proti citovanému rozhodnutí žalovaného rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. 10. 2021, č. j. 29 Az 6/2020–93, tak, že ji zamítl, neboť ji neshledal důvodnou. Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 11. 1. 2022, č. j. 4 Azs 418/2021–19, odmítl pro opožděnost. Podruhé žalobce o mezinárodní ochranu žádal dne 10. 5. 2023, žalovaný o ní rozhodl usnesením ze dne 3. 8. 2023, č. j. OAM–613/ZA–ZA11–K10–2023. O žalobě proti citovanému rozhodnutí rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl rozsudkem ze dne 5. 2. 2024, č. j. 54 Az 3/2023–29, tak, že ji zamítl.

33. Soud připomíná, že žalovaný o žádosti žalobce o mezinárodní ochranu ze dne 24. 10. 2023 již jednou rozhodl usnesením ze dne 31. 10. 2023, č. j. MV–179187–2/OAM–2023, tak, že řízení o opakované žádosti zastavil. Toto usnesení bylo rozsudkem zdejšího soudu ze dne 5. 2. 2024, č. j. 54 Az 5/2023–40, zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Zdejší soud zavázal žalovaného zejména k tomu, aby znovu posoudil žádost žalobce o mezinárodní ochranu podanou dne 24. 10. 2023 a umožnil mu sdělit všechny důvody, které jej vedly k podání žádosti o mezinárodní ochranu; žalovaný měl také vyhodnotit tvrzení žalobce o důsledcích konverze ke křesťanské víře, sexuální orientaci a jeho odsouzení příkazem GRS v Teheránu.

34. Dle názoru soudu postupoval žalovaný v intencích závazného právního názoru soudu obsaženého v rozsudku č. j. 54 Az 5/2023–40, neboť žalovaný v napadeném rozhodnutí pečlivě zkoumal každé tvrzení žalobce, konstatoval, že nejde o nové skutečnosti dle § 11a odst. 1 zákona o azylu, a podrobně rozebral, proč je azylový příběh žalobce celkově nevěrohodný a má vážné nesrovnalosti, jak ostatně bude dále popsáno.

35. Žalobce by měl mít na paměti, že institut opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neslouží k upřesňování či skutkovému doplňování předchozí žádosti. Jeho hlavním smyslem a účelem je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit postavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího řízení. Zpravidla se přitom může jednat o takové skutečnosti, ke kterým došlo během času a jako takové lze připomenout zejména změnu situace v zemi původu nebo změnu poměrů ve vztahu k osobě žadatele. Ustanovení § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu představuje jistý filtr, jehož prostřednictvím je možné propustit do dalšího opakovaného řízení o udělení mezinárodní ochrany již jednou rozhodnutou věc. Jedná se přitom o výjimku, kterou je třeba vykládat restriktivně tak, aby byl respektován jeden ze základních principů rozhodování ve veřejném právu, a sice princip právní jistoty, jehož výrazem je i překážka věci pravomocně rozhodnuté, tzv. res iudicata, resp. v daném případě res administrata.

36. Žalovaný jako správní orgán pak musí při posouzení všech důvodů postupovat v souladu se zákonem o azylu, v tomto případě s jeho § 11a, tj. nejprve posoudit přípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a to zda se objevily nové skutečnosti nebo důkazy, jak je právě vymezuje § 11a odst. 1 zákona o azylu.

37. Žalovaný dle názoru soudu správně posoudil poslední žádost žalobce o mezinárodní ochranu jako opakovanou žádost. Dospěl–li žalovaný k závěru, že žalobce neuvedl žádné nové skutečnosti nebo zjištění anebo z úřední činnosti žalovaného nebyly zjištěny žádné nové skutečnosti, postupoval v souladu se zákonem, shledal–li opakovanou žádost nepřípustnou podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a řízení zastavil rozhodnutím podle § 25 písm. i) zákona o azylu. Zároveň tento postup nebyl v rozporu se závazným právním závěrem vysloveným Krajským soudem v Ústí nad Labem v rozsudku ze 5. 2. 2024, č. j. 54 Az 5/2023–40. Námitku žalobce, že žalovaný nedostál povinnosti řídit se závazným právním názorem Krajského soudu v Ústí nad Labem v uvedeném rozsudku, tak soud shledal nedůvodnou.

38. Soud poukazuje dále na to, že žalobce ve druhé a posléze třetí žádosti tvrdil, že mu v zemi původu hrozí pronásledování z důvodu jeho sexuální orientace, jejíž projevy jsou íránskými orgány veřejné moci zakázány, stíhány a trestány bičováním až smrtí. Namítal, že žalovaný toto tvrzení nevzal v potaz jako novou skutečnost a že mu kladl k tíži, že tuto skutečnost neuvedl již při první žádosti a že v tomto ohledu je jeho rozhodnutí vnitřně rozporné. Žalobce v opakované žádosti argumentoval svou bisexualitou a žalovaný toto tvrzení žalobce v napadeném rozhodnutí zrekapituloval a vyhodnotil sexuální orientaci žalobce jako skutečnost, která byla žalobci známa již v době podání první žádosti, avšak bez vážného důvodu ji neuvedl, tedy že není novou skutečností dle § 11a odst. 1 zákona o azylu. Žalovaný se tvrzením žalobce zabýval i věcně a dospěl k závěru, že tvrzení žalobce není věrohodné. Žalovaný své závěry podrobně a jednoznačně zdůvodnil – uvedl, na základě jakých konkrétních skutečností považuje tvrzení žalobce za nevěrohodné, proč k němu dle jeho názoru nelze přihlížet jako k nové azylově relevantní skutečnosti dle § 11a odst. 1 zákona o azylu, a proč má za to, že v případě žalobce není ve státě jeho původu dána důvodná obava z pronásledování nebo hrozící vážná újma. V tomto ohledu má soud za to, že rozhodnutí žalovaného žádné rozpory neobsahuje, naopak tvoří logicky uspořádaný celek, vytýkanou vadou proto netrpí.

39. Co se týče samotného posouzení žalobcem tvrzené relevantnosti sexuální orientace, bylo nutné, aby se žalovaný ve správním řízení zabýval tím, zda je tzv. novou skutečností vzhledem k tomu, že žádost žalobce o mezinárodní ochranu je opakovanou žádostí. Své povinnosti žalovaný dostál, neboť vyhodnotil obsah a věrohodnost azylově relevantních tvrzení žalobce, srovnal je s tvrzeními žalobce v předchozích žádostech o mezinárodní ochranu a svými skutkovými a právními závěry uvedenými v rozhodnutí o první žádosti, učinil závěr o tom, že se jedná o žádost opakovanou, a zabýval se tím, zda tvrzení žalobce obsahují nové skutečnosti, které nebyly známy nebo nemohly být bez zavinění žalobce sděleny v řízení o předchozí žádosti.

40. Soud se ztotožnil s argumentací žalovaného, že žalobcem tvrzený azylový příběh má vážné nesrovnalosti a není věrohodný, a to v důsledku vnitřní rozporuplnosti jeho vypovědí a flagrantní nepřesvědčivosti stěžejních tvrzení týkajících se prezentovaného vztahu žalobce s mužem, přičemž tyto závěry vedly žalovaného k přesvědčení o opětovném a opakovaném zneužití azylového řízení k získání pobytového oprávnění, stejně jako tomu bylo v prvním řízení ve věci mezinárodní ochrany. Z výpovědí žalobce ve správním řízení totiž mj. plyne, že žalobce nezná ani celé jméno údajného druha P., datum jeho narozenin, jeho věk, nesdílí spolu společnou domácnost, neslaví spolu významné milníky svých životů. Žalobce opakovaně měnil výpověď ohledně počátku svého údajného vztahu s přítelem, jednou uvedl, že spolu chodí 11 měsíců (tj. od června 2022), jindy, že se poznali na podzim roku 2022 na oslavě, postupně se sbližovali a od konce roku 2022 spolu začali vážný vztah, jindy zase, že spolu navázali vážný vztah hned při jejich prvním setkání. Se závěrem, že jeho tvrzení o vztahu s osobou stejného pohlaví není pravdivé, pak plně koresponduje i žalobcem doložený výtisk jeho profilu na facebooku, který prokazatelně obsahuje nepravdivé informace; na svém profilu zveřejnil, že je studentem 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, ačkoli ve skutečnosti nebyl přijat ke studiu samotnému a ani k tzv. přípravnému kurzu ke studiu, a zveřejnil, že žije v Praze, ačkoli žalovanému i soudu setrvale tvrdí, že bydlí s přítelkyní v Litoměřicích. Lze rovněž dodat, že se žalobce v řízení o správním vyhoštění, kdy si byl bezpochyby vědom možnosti nuceného návratu do země původu, před správními orgány a posléze ani před zdejším soudem vůbec nezmínil, že by jeho sexuální orientace a s ní související případná hrozba pronásledování, diskriminace a trestání v Íránu mohla představovat závažnou překážku ve vycestování (ve správním spisu je založený rozsudek zdejšího soudu ze dne 9. 3. 2023, č. j. 41 A 3/2023–18). Soud považuje za zcela oprávněné hodnocení žalovaného, že tvrzený vztah žalobce konkrétně s P. L. A., u něhož žalobce nejprve tvrdil, že jeho příjmení začíná na „S.“, je fiktivní a účelový k legalizaci pobytu na území České republiky.

41. Ohledně samotné bisexuality coby důvodu obav žalobce z pronásledování a vážné újmy v případě návratu do Íránu žalovaný v napadeném rozhodnutí popsal, že bisexualitu jako azylově relevantní skutečnost žalobce mohl a měl uvést již při své první žádosti o azyl. Stěžejní je i dle názoru fakt, zda žalobci tato skutečnost byla známa již při podání první žádosti o mezinárodní ochranu a zda ji neuvedl vlastním zaviněním, či nikoli. Žalobce v rámci výpovědi ve správním řízení uváděl, že si sexuální orientaci uvědomil už jako dítě, ve 13 či 14 letech měl vztah i s chlapcem i s dívkou, ale v Íránu se bál ve vztahu s osobou stejného pohlaví pokračovat, protože to tamní právní řád zakazuje a přísně trestá. Od té doby až do roku 2022 aktivní vztah s mužem neměl. Je tedy zcela správná úvaha žalovaného, že žalobce o své sexuální orientaci při podání první žádosti o mezinárodní ochranu věděl a že si byl plně vědom i toho, že v zemi jeho původu nejsou veřejnou mocí a většinovou společností aktivní projevy intimních vztahů osob stejného pohlaví tolerovány a že by mu mohlo hrozit pronásledování, diskriminace či trestní sankce, jedná se tedy o azylově relevantní skutečnost, kterou žalobce ve své první žádosti, případně v průběhu správního řízení o první žádosti (nebo posléze v soudním řízení proti rozhodnutí o první žádosti), sdělit mohl a měl. Tvrdí–li žalobce, že neměl možnost tuto skutečnost sdělit, protože mu jeho právní zástupce nesdělil termín pohovoru a nebyla mu dána příležitost se vyjádřit, pak toto tvrzení není relevantní ve vztahu k řízení o první podané žádosti a posouzení, zda se jedná o novou skutečnost dle § 11a odst. 1 zákona o azylu, či nikoli. Toto tvrzení se týká druhé podané žádosti, o níž bylo řízení zastaveno, protože se žalobce bez omluvy nedostavil k pohovoru, ke kterému byl předvolán. Řízení o druhé žádosti nelze směšovat s řízením o první žádosti a skutečnost, že se žalobce nedostavil k pohovoru, nejsou relevantní pro posouzení, zda žalobce uvedl ve své třetí žádosti o mezinárodní ochranu nové skutečnosti ve smyslu § 11a odst. 1 zákona o azylu.

42. Žalobce dále tvrdil, že svou sexuální orientaci neuvedl jako azylově relevantní skutečnost v první žádosti, protože v té době žádný aktivní vztah s mužem neměl, soustředil se pouze na podle něj závažnější důvod, kterým je jeho konverze ke katolickému křesťanství, a zdráhal se sdělit svou sexuální orientaci žalovanému hned v prvním podání, protože nevěděl, že Česká republika přistupuje k LGBT komunitě liberálněji. Je pochopitelné, že se žalobce mohl zdráhat uvést všechny azylově relevantní skutečnosti při samotném podání žádosti, neboť pro něho mohly být citlivé, intimní a tabuizované, byl však předvolán k pohovoru a poučen o tom, že má uvést všechny azylově relevantní skutečnosti a byl dotazován na své osobní a rodinné poměry, tedy na ze své podstaty nejcitlivější aspekty jeho života. Žalobce tak již v řízení o prvního jeho žádosti o mezinárodní ochranu mohl údaje o své sexuální orientaci sdělit, zvláště za situace, kdy by to měl být jeden z hlavních důvodů, proč zemi opustil a žádal o mezinárodní ochranu. Neučinil tak ani ve správním řízení, ani v následném řízení před soudem o žalobě proti rozhodnutí o první žádosti o mezinárodní ochranu. Při pohovoru ke třetí žádosti ale zároveň připustil, že tuto skutečnost v první žádosti sdělit mohl.

43. Argumentace žalobce, že si nebyl vědom liberálního postoje České republiky k osobám s odlišnou sexuální orientací od majoritní společnosti, nemůže obstát. Jestliže si žalobce Českou republiku jako místo pro svůj další život vybral dobrovolně bez jakýchkoli předchozích vazeb na její území a obyvatelstvo, plánoval na území České republiky dlouhodobě pobývat za účelem studia medicíny (studium zde trvá několik let), lze logicky a spravedlivě očekávat, že si obstará dostatek alespoň základních informací o České republice, české společnosti, možnostech života a podmínkách studia na vysoké škole, než se rozhodne pro cestu a vydá se na ni. Žalobce do České republiky přicestoval 9. 3. 2019 a první žádost o mezinárodní ochranu podal 24. 7. 2019, během tohoto období měl dostatečný prostor rámcově se seznámit s charakterem a fungováním české společnosti a se státním zřízením České republiky. Měl tedy možnost rozpoznat, že Česká republika je demokratický stát, který respektuje a chrání lidská práva a svobody a usiluje o rovnoprávnost a ochranu osob se specifickou sexuální orientací (LGBT+) před diskriminací a projevy nenávisti. Jako osoba identifikující se jako bisexuál se žalobce mohl a měl zajímat o to, zda mu v nové zemi pobytu hrozí nějaké nebezpečí a zda a jak je zde jeho právní postavení odlišné od toho v zemi původu. Tedy mohl vědět, že smí bez obav sdělit žalovanému, že je bisexuál, a že tak neučinil, jde k tíži žalobce, nikoli žalovaného.

44. Tvrdil–li pak žalobce ve správním řízení, že v době podání první žádosti o mezinárodníc ochranu v sobě „neměl pocit mít vztah s mužem“, ten se objevil později, v době podání první žádosti měl pozastavené sexuální aktivity, pak to dle soudu dokládá nevěrohodnost jeho azylového příběhu. Skutečnost, že osoba aktuálně nemá žádnou vážnou známost a neudržuje pevný intimní vztah, totiž nemá žádný vliv na její přirozenou sexuální orientaci. Pohlavní identifikace sebe samotného a sexuální orientace jsou člověku vrozené, vůlí neovlivnitelné a nevynutitelné. Aplikováno na případ žalobce, žalobce nemůže být bisexuálem jen v době, kdy má vážný intimně naplněný vztah, ale, jestliže by bylo jeho tvrzení o sexuální orientaci pravdivé, je jím po celou dobu své existence. Může si zvolit, zda chce být a setrvat ve vztahu s osobou stejného pohlaví, ale nemůže si zvolit, zda zrovna chce být bisexuálem, či nikoli. Jestliže by tedy mělo být tvrzení žalobce o jeho bisexualitě pravdivé, pak je bisexuálem po celý svůj život, uvědomil si svou bisexualitu nejpozději někdy ve třinácti nebo čtrnácti letech, a tedy měl a mohl tuto skutečnost sdělit žalovanému při podání první žádosti o mezinárodní ochranu, nebo v průběhu řízení o ní. Tato skutečnost a její relevance pro azylové řízení mu tudíž byla nepochybně známa již v průběhu řízení o první žádosti o mezinárodní ochranu, nejedná se tedy o novou skutečnost, kterou by nemohl bez svého zavinění sdělit v předchozím řízení (v řízení o první žádosti). Žalovaný tak zcela správně hodnotil, že posouzení této skutečnosti nebylo provedeno v řízení o první (a též o druhé) žádosti v důsledku zavinění žalobce, proto k ní nelze přihlížet jako k nové skutečnosti ve smyslu § 11a odst. 1 zákona o azylu. Není tak důvodné tvrzení žalobce, že skutečnost, že jeho sexuální orientace nebyla předmětem zkoumání v řízení o prvního jeho žádosti o mezinárodní ochranu není jeho zaviněním, ale vyplývá z objektivních okolností případu.

45. V této souvislosti žalobce namítal také to, že je mu v napadeném rozhodnutí vyčítáno, že aktuálně nemá partnera, to však dle názoru soudu z napadeného rozhodnutí nevyplývá. Žalobci je vytýkáno – jak je uvedeno výše – zcela správně, že neuvedl svou sexuální orientaci jako azylově relevantní důvod v první žádosti o mezinárodní ochranu, nikoli že již nemá partnera. Skutečnost, zda žalobce měl partnera nebo partnerku i v době rozhodnutí žalovaného, není pro posouzení věci nijak podstatná.

46. Žalovaný upozornil na to, že v případě žalobce se dle jím prezentovaného azylového příběhu má jednu stranu jednat o osobu, která je odsouzena k trestu smrti na základě odpadlictví, jakož i o bisexuála, který na základě své orientace pociťuje obavy z iránské veřejné moci, zároveň se na druhou stranu jedná o osobu, která dobrovolně a bez obav opakovaně navštěvuje velvyslanectví státu, ze kterého pociťuje tvrzené obavy, a to za situace vskutku paradoxní, že tento stát tomuto na smrt odsouzenému konvertitovi a bisexuálovi v jeho žádosti v konečném důsledku vždy vyhoví a vyhotoví mu cestovní doklad. Žalovaný poukázal na to, že tomu bylo například v době konaného správního řízení o správním vyhoštění či v posledním případě krátce předtím, něž žalobce požádal podruhé o mezinárodní ochranu. Žalovaný tak vyjádřil značné pochybnosti v otázce toho, jak může osoba pociťující obavy z pronásledování a zároveň ze ztráty života hledat útočiště u státu, který je původcem pronásledování a navštěvovat jeho velvyslanectví v době, kdy má v plánu žádat v České republice o udělení mezinárodní ochrany, a tedy učinit zřejmý projev vůle, že hledá v České republice ochranu před pronásledováním nebo před hrozící vážnou újmou. Žalovaný uvedl, že vystavit si iránský cestovní doklad na iránském zastupitelském úřadě dne 5. 5. 2023 a dne 10. 5. 2023 se snažit azylovou žádostí v České republice předkládat tvrzení, která mají svědčit o nutnosti ochrany před zvůli takového státu a jeho pronásledováním, je dle žalovaného skutková okolnost dosahující rozměrů absurdního dramatu a v zásadě verifikaci toho, že žalobcova opakovaná žádost nemůže obstát, pokud jde o posouzení přípustnosti ve smyslu § 11a odst. 1 zákona o azylu.

47. Žalovaný dospěl k závěru, že opakovaná žádost žalobce včetně tzv. nových skutečností je podána účelově, tedy že jím předkládané obavy jsou z podstaty věci zjevně nedůvodné a nezakládají přípustnost opakované žádosti ve smyslu zákona o azylu. Žalovaný v dané souvislosti zdůraznil, že u konceptu opakované žádosti je třeba, aby v daném případě existovaly nové skutečnosti nebo zjištění, které musí mít určitou přidanou hodnotu a kvalitu oproti předchozí žádosti o udělení mezinárodní ochrany a poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2019, č. j. 9 Azs 5/2009–65. Žalovaný dále podotkl, že u žalobce, který neunesl břemeno tvrzení a svou žádost podložil zcela nevěrohodným a nepřesvědčivým azylovým příběhem, nelze hovořit o nových skutečnostech nebo zjištěních, které by avizovanou přidanou hodnotou či kvalitou oproti předchozí žádosti o udělení mezinárodní ochrany disponovaly a jež by si zasluhovaly výjimečné a mimořádné opětovné meritorní posouzení jeho žádosti. Předkládané nové skutečnosti tak žalovaný považoval za projev snahy o nové meritorní posouzení směřující k legalizaci pobytu na území České republiky prostřednictvím mezinárodní ochrany, nikoliv z podnětu potřeby ochrany v důsledku hrozícího pronásledování či vážné újmy ve smyslu § 12 a § 14a zákona o azylu. Žalovaný tak byl legitimně přesvědčen o tom, že opakovaná žádost o mezinárodní ochranu podaná dne 24. 10. 2023 není projevem důvodně podané žádosti o mezinárodní ochranu v důsledku palčivosti obav z hrozícího pronásledování nebo vážné újmy, nýbrž kvapnou reakcí žalobce vyřešit problém s ukončeným legálním pobytem v České republice, tj. promptně reagovat na vydaný výjezdní příkaz s platnosti do 24. 10. 2023, a efektivním způsobem legalizovat pobytové oprávnění. Žalovaný současně upozornil na to, že nejinak tomu bylo i v rámci druhé podané žádosti o mezinárodní ochranu dne 10. 5. 2023, kterou žalobce podal v době, kdy mu byl vydán výjezdní příkaz s platností právě do dne 10. 5. 2023, nebo v rámci první žádosti o mezinárodní ochranu, kterou podal žalobce v době, kdy mu končil dlouhodobý pobyt za účelem studia, který mu nebyl prodloužen, a žádost o mezinárodní ochranu tak byla jedinou možností žalobce, jak zůstat na území České republiky. Soud se s tímto odůvodněním žalovaného zcela ztotožňuje.

48. K námitce, že žalovaný do spisu nezařadil žádné zprávy týkající se postavení LGBT osob v Íránu, lze odkázat na odůvodnění žalovaného v napadeném rozhodnutí, v němž žalovaný konstatoval, že nerozporuje obtížnou situaci LGBT komunity v Íránu a její kriminalizaci státní mocí, nicméně s ohledem na to, že žalobcem prezentované důvody pro podání opakované žádosti asociované s obavami na základě sexuální orientace a toho, že žalobce je v České republice ve vztahu s mužem, považoval žalovaný za zjevně nevěrohodné skutkové okolnosti, jež jsou ze strany žalobce představeny toliko účelově pro získání mezinárodní ochrany. Žalovaný tak měl z tohoto titulu za zcela bezúčelné zařazovat do správního spisu podklady týkající se situace LGBT komunity v Íránu, neboť tyto se žalobce vůbec individuálně netýkají. Soud se i s tímto názorem žalovaného obsaženého v jeho rozhodnutí zcela ztotožňuje a neshledal v tomto konkrétním případě jakékoli pochybení v tom, že žalovaný nezařadil žádné zprávy o situaci LGBT komunity v Iránu, neboť to ve věci žalobce, jehož tvrzení o jeho bisexualitě je zjevně vyfabulované, je zjevně nadbytečné.

49. Pokud jde o to, že zástupci žalobce je, aniž by to jakkoli doložil, známo, že žalovaný v jiném řízení udělil občanu Iránu v obdobném postavení (myšleno zřejmě bisexuála – pozn. soudu) doplňkovou ochranu, soud k tomu uvádí, že tento nekonkrétní odkaz nemůže vést soud ke konstatování nezákonnosti rozhodnutí žalovaného. V prvé řadě lze odkázat na to, že žalovaný v rozhodnutí nijak nezpochybňoval velice obtížnou situaci bisexuálů v Iránu, o čemž ostatně svědčí i to, že žalovaný v jiných případech přiznává takto skutečně sexuálně orientovaným osobám doplňkovou ochranu. Nicméně v případě žalobce je však zjevné, že jeho tvrzení o bisexualitě je nevěrohodné, vyfabulované a účelové, a tudíž žalobci na základě jím prezentovaného nevěrohodného azylového příběhu nelze udělit doplňkovou ochranu.

50. V mezích žalobních bodů vyhodnotil soud žalobu jako nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. výrokem I. rozsudku zamítl.

51. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovaný, jemuž nad rámec jeho běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly, ani náhradu nákladů řízení nepožadoval, proto soud výrokem II. rozsudku vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Žaloba Vyjádření žalovaného k žalobě Posouzení věci soudem