č. j. 29 Az 6/2020 - 93

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kábrtovou ve věci žalobce: F. P. proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR se sídlem 170 34 Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 3. 2020, čj. OAM-664/ZA-ZA11-K10-2019 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Rozhodnutím ze dne 2. 3. 2020 žalovaný rozhodl o neudělení mezinárodní ochrany žalobci, s odkazem na ustanovení §§ 12 – 14b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“).

2. Správní orgán ve svém rozhodnutí označil za žalobcem tvrzený důvod žádosti o udělení mezinárodní ochrany jeho konverzi ke katolicismu během jeho pobytu v Indii, na základě níž byl v nepřítomnosti odsouzen Teheránským revolučním soudem k pětiletému odnětí svobody, 74 ranám bičem a trestu smrti oběšením. Žalovaný posléze porovnal výpovědi žalobce se shromážděnými podklady o situaci v zemi původu žalobce, uzavřel, že žalobcovy výpovědi nejsou věrohodné a v kontextu s tím nemůže považovat jím předložené kopie rozsudků za autentické. Na základě podrobného odůvodnění pak žalovaný dospěl k závěru, že žalobce nesplňuje podmínky výše citovaných ustanovení zákona o azylu a mezinárodní ochranu mu proto nelze udělit.

II. Žalobní argumentace

3. V žalobě žalobce namítal nedostatečně zjištěný stav věci, je přesvědčen, že své důvody sdělil věrohodnou výpovědí, podpořenou listinnými důkazy, žalovaný tak porušil jednak zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, a to v ustanovení § 3, 50, a 68, dále čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalobce splňuje podmínky § 12 a 14a) zákona o azylu, v případě návratu do země původu mu hrozí nebezpečí vážné újmy a jeho vycestování je v rozporu s mezinárodními závazky ČR.

4. V dalších bodech žaloby pak žalobce podrobně rozvedl, proč je přesvědčen o naplnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany. Uvedl, že konvertoval ke křesťanské víře během svého studijního pobytu v Indii, toto je však v Íránu považováno za velice závažný trestný čin, za který lze udělit trest smrti. V Íránu dochází k pronásledování z důvodu víry, potlačování křesťanství, duchovní jsou souzeni za zločiny proti národní bezpečnosti a za odpadlictví. V tom odkázal na Výroční zprávu o náboženské svobodě vydanou v dubnu 2019 Komisí USA pro mezinárodní náboženskou svobodu. Obdobné zprávy pocházejí i z podkladu Amnesty International z února 2019. Během pobytu v zahraničí bylo žalobci doručeno předvolání k podání vysvětlení k soudu v Teheránu kvůli jeho konverzi ke křesťanství, toto i s úředním překladem předložil žalovanému. V průběhu řízení se pak dozvěděl o dalších souvisejících skutečnostech.

5. V dalším žalobce poukázal na znění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 12. 3. 2007, čj. 4 Azs 169/2006, 4 Azs 103/2007 a další, v nichž soud vyjádřil nutný rozsah důkazů, kterými má žadatel doložit svá tvrzení o pronásledování v zemi původu, s tím, že z nich vyplývá obecně, že žadatel nemá povinnost prokazovat svá tvrzení jinak, než pravdivou výpovědí, v situaci důkazní nouze pak správní orgán, pokud není schopen vyvrátit obavy žadatele, je povinen uplatnit zásadu „v pochybnostech ve prospěch žadatele“. Pokud se pak jedná o zem se špatným stavem dodržování lidských práv, je tato zásada značně posílena, a Írán takovou zemí jistě je. V takových případech pak stačí naplnění podmínky přiměřené pravděpodobnosti.

6. Žalobcovy obavy pramení především z trestního stíhání, které proběhlo proti jeho osobě v Íránu, tyto důkazy však žalovaný prohlašuje za neautentické, jeho vysvětlení pak žalobce považuje za pouhé domněnky. Žalobce neví přesně, proč a na základě jakých informací proti němu započalo uvedené soudní řízení, celá věc je řešena v jeho nepřítomnosti, je tak pochopitelné, že nemá přesné informace o průběhu soudního řízení. Soudní řízení v Íránu nelze přirovnávat k řízením v západních zemích, navíc, rozhodnutí NSS ze dne 30. 9. 2008 čj. 5 Azs 66/2008 konstatuje, že pokud nelze určité tvrzení žadatele doložit, ale ani vyvrátit, je správní orgán povinen z jeho tvrzení vycházet. Žalobce přitom považuje své uváděné informace za souladné s nezávislými zdroji ohledně situace v zemi původu. Další rozhodnutí NSS pojednávají i o tom, že správní orgán by neměl účelově hledat možné rozpory a mít na paměti, že žadatel po určité době může i některé skutečnosti a data zapomenout.

7. Žalobce má důvodné obavy z pronásledování z důvodu své víry ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu a považuje za přiměřeně pravděpodobné, že je v případě návratu do vlasti ohrožen ve smyslu § 14a) tohoto zákona, poukázal na skutečnost, že ve vlasti konvertité čelí v každodenním životě mnoha těžkostem a jsou vystaveni zatýkání o obvinění z trestných činů souvisejících s bezpečností. Žaloba z uvedených důvodů navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného a vrácení věci k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

8. Z písemného vyjádření správního orgánu ze dne 7. 5. 2019 plyne, že žalobce v žalobě reaguje pouze na určité pasáže rozhodnutí a některé ze závěrů žalovaného cíleně vytrhuje z příslušných souvislostí či zamlčuje. Vychází z předpokladu, že je předkládáno tvrzení žalobce o konvertování ke křesťanství jako pravdivého a proto mu v případě návratu hrozí reálný trest. Žalovaný má však za to, že podrobně a logicky vysvětlil, v čem vidí rozsáhlou rozporuplnost výpovědí žalobce při pohovorech v rámci správního řízení. Přitom pouze na ní neudělení mezinárodní ochrany nestojí, žalovaný nemohl přehlédnout, že možnost legalizace pobytu prostřednictvím mezinárodní ochrany byla žalobci předestřena OPU, kam se v důsledku nutnosti legalizovat svůj pobyt zde žalobce obrátil.

9. Žalobce vytýká žalovanému, že nelze posuzovat pronásledování pouze směrem do minulosti, ač v napadeném rozhodnutí správní orgán podrobně řešil otázku potenciálního pronásledování i v budoucnu, tedy po případném návratu žadatele do země původu. Zde žalovaný uvádí, že v napadeném rozhodnutí mj. píše, že „osoby, jež přestoupily na křesťanství, nejsou obvykle obviněny z odpadlictví od víry a trest smrti není v Íránu trestem běžným. Dánská imigrační služba ze své zjišťovací mise odkázala na informaci jistého Západního velvyslanectví, které zdůraznilo, že trest smrti je v Íránu uplatňován v případech týkajících se drog a v případech vražd a vzácněji ve významných politických případech. Zpráva uvádí, že v posledních 10 letech nebyl uložen trest smrti za přestoupení na jinou náboženskou víru, státní orgány nepodávají žaloby proti konvertitům a že nikdo v Íránu nebyl zatčen pouze z důvodu přestoupení na jinou víru“. Žalovaný vycházel v rámci dalšího odůvodnění nejen ze sdělení samotného žalobce, ale také ze zpráv o zemi původu z nejrůznějších zdrojů, tyto také velmi podrobně v napadeném rozhodnutí na azylový příběh žalobce aplikoval. Z výpovědi žalobce je pak patrné, že v případě návratu do země původu nechce křesťanskou víru ani aplikovat, natož šířit či jinak zviditelňovat. Za takového předpokladu pak zprávy o zemi původu jasně hovoří o nezájmu státních orgánů o takové konvertity, ten nastává až v případě, že svoji křesťanskou víru jakkoliv zveřejňují a rozšiřují. Větší riziko pronásledování ze strany úřadů, včetně zatýkání a soudního stíhání hrozí členům velkých kongregací, podílejícím se na šíření víry a udržujícím styky v rámci širších sítí domácích církví. V uvedeném ohledu pak jsou více ohroženi zejména vůdci takovým kongregací. To však žalobce není a v podrobnostech žalovaný odkázal na odůvodnění rozhodnutí.

10. Žalovaný nad rámec správního řízení vzal v úvahu z oficiálních zpráv, řešících problematiku konvertování právě íránských státních občanů ke křesťanství, že tato skutečnost tvoří skulinu v imigračním systému, kterou se daří velkému množství žadatelů z Íránu do tohoto systému pronikat, a to napříč celou Evropou.

11. Žalovaný poukázal na to, že žaloba dramatizuje situaci přestoupivších křesťanů v Íránu včetně žalobce, bagatelizuje žalovaným popsané rozpory ve výpovědích. Správní orgán má však za to, že důvody jím vyslovených závěrů jsou z odůvodnění dostatečně zřejmé, případ žalobce byl individuálně posouzen, nebyly shledány opodstatněné obavy ze skutečného nebezpečí vážné újmy a žalobcem předestřené informace netvoří logický předpoklad vystavení jeho osoby riziku pronásledování či vážné újmy pro případ návratu do země původu. Závěrem žalovaný odkazuje na rozhodnutí NSS ze dne 22. 1. 2004, čj. 5 Azs 37/2003, které považuje poskytnutí azylu za specifický důvod pro povolení pobytu na území ČR, který nelze zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců tak, jak jsou upraveny zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.

IV. Jednání krajského soudu

12. Krajský soud jednal ve věci dne 18. 10. 2021. Žalobce v průběhu jednání sdělil, že jeho otec je plně informován o jeho věci, soud ve vlasti již vydal verdikt, ten znamená prakticky jeho popravu a před tím 2 x 80 ran bičování. Jiné písemné podklady, než které předložil, k dispozici nemá, v Íránu již soud jeho věc uzavřel a policie dostala příkaz k jeho zatčení. Protože se tam žalobce nezdržuje, čas od času je jeho rodina dotazována, zda o něm něco neví, a to osobně, případně písemně. Je to proto citlivá věc, jeho osud má přímý dopad na život jeho rodiny, dva bratři již ukončili vojnu, ale nedostali o tom potvrzení, prakticky nemohou dostat ani práci. Rodiče mají těžký život, neboť jsou pod tlakem stálého dotazování, zda s ním nejsou v nějakém kontaktu. Proto se žalobce s rodinou nestýká ani telefonicky, ani mailem, bratři by rádi cestovali do ciziny, ale nedostanou potřebné povolení, na výše uvedený doklad totiž vše navazuje. Když se ptají proč, nedostanou odpověď, ale žalobce ví, že je to kvůli němu. Dále k dotazu žalobce odpověděl, že se zde snaží obnovit studium, ale je pod velkým tlakem.

13. Pověřená pracovnice žalovaného poukázala na mnohé rozpory ve výpovědích žalobce, například i jeho dnešní výpověď o možném trestu a dřívějších informacích, je toho názoru, že ani dnešní žalobcova výpověď nepřinesla nic nového a proto správní orgán setrvává na svém původním návrhu. Účastníci nežádali náhradu nákladů řízení.

14. Soud konstatoval ze správního spisu, že žalobce poskytl žalovanému údaje k žádosti o mezinárodní ochranu dne 30. 7. 2019, kdy uvedl, že je státním příslušníkem Íránské islámské republiky, vyznával islám, ale v Indii přestoupil na křesťanství, je bez politického přesvědčení, svobodný, jeho rodina žije v provincii Hormozgan, kde ve městě Sirik vlastní rodinný domek. Ve vlasti naposledy pobýval 30. 12. 2015, od té doby žil v Indii, měl uděleno studentské vízum, první rok studoval angličtinu, druhý rok zdravotnický kurz, původně chtěl studovat lékařskou fakultu, pak ale studoval farmacii, na lékařskou fakultu bylo obtížné se dostat. Jeho sestra je provdána v Emirátech. V Indii se žalobci nepodařilo dostat na medicínu, zjistil, že by lékařskou fakultu mohl studovat i v ČR, proto si vyřídil české studentské vízum a přijel studovat medicínu. Přicestoval dne 9. 3. 2019, letěl z Indie přes Dubaj. Je zdráv, jako důvod své žádosti o azyl označil konverzi ke křesťanství, kvůli němuž se nemůže vrátit do Íránu.

15. Téhož dne byl s žalobcem proveden pohovor, při němž uvedl, že má maturitu z Íránu, v Indii obdržel certifikáty z kurzu jazyků a zdravotnictví. Neudělal však tzv. zkoušku MEET, díky níž by mohl být přijat na medicínu, absolvoval proto různé zdravotnické kurzy. Zatím nikdy nepracoval, živil ho otec. Přihlásil se na fakultu lékařskou, na Karlově univerzitě, přijímací zkoušku neudělal, zkouška byla v angličtině. Když již byl v ČR, zjistil, že v Íránu obdržel obsílku od soudu, že má být vyslechnut, 8. 5. 2019. Jedná se o předvolání, má vysvětlit okolnosti své konverze ke křesťanství. Patrně ho udal jeden člověk v Bombaji na konzulátě a bylo to předáno do Teheránu. Otec jel k soudu a syna zapřel, žalobce předtím nikdy problémy neměl. Rodina je vyznáním islámští sunité. Dále žalobce uvedl, že asi po třech měsících v Indii začal jeho zájem o islám klesat, po dvou letech konvertoval ke křesťanství, byl tam sám a přes internet začal studovat náboženství, četl hodně i o hinduismu, ale to ho nelákalo. Měl kamaráda z USA, byl to křesťan, vše mu kolem toho pověděl, v Indii je však problém chodit do kostela pro lidi, kteří nejsou původem křesťané, proto se modlil jen doma a studoval křesťanství jen sám pro sebe. 2x tam navštívil kostel Khawer. Má dojednáno, že se nechá za rok pokřtít v Praze v kostele na Malé Straně. Dále žalobce odpověděl na některé otázky o víře, k dotazu, proč se rozhodl pro studium v ČR, žalobce odpověděl, že se dočetl, že je zde lehké a levné studium medicíny. Kdyby mu to zde nevyšlo, vrátí se do Indie a bude to zkoušet tam. O víře mluvil před kamarády, ti byli členy různých íránských kulturních organizací, ty dozorují Íránce, kteří žijí v Indii, všimli si asi, že se změnil a je proti islámu. Zapálil před nimi i Korán, ten nenáviděl, kamarádi z toho byli v šoku, když to udělal. Právníci mu poradili, aby si nechal udělat překlad předvolání na soud, to se stalo v Teheránu a bylo to zasláno do Prahy. Může sehnat originál, žádal tři týdny lhůtu. Na základě předvolání byl považován za konvertitu, za to je trest smrti, myslí si, že když tam nedošel, rovnou vynesli rozsudek. S rodinou již nekomunikuje, aby neměla problémy. Právníci, kteří mu poradili, byli z OPU. O azyl žádá, neboť paní K. z oddělení registrace studentů mu to domluvila na MV. Zkoušel žádat o prodloužení pobytu za účelem studia, ale neudělal zkoušky, tak pro to nebyl podklad, musel proto žádat o azyl.

16. Doplňující pohovor proběhl dne 24. 1. 2020, a s ohledem na skutečnost, že jeho podrobný záznam vyplývá ze znění str. 3 – 7 žalobou napadeného rozhodnutí, soud nepovažuje za nutné všechny skutečnosti podrobně opakovat. Konstatuje, že žalobce sdělil, že originály předložených dokladů žalobce nedoložil, první rozhodnutí měla rodina u sebe, dostala ho do ruky, dává se ale odvolání, zasílá se proto zpátky a konečné rozhodnutí dostal právník, ale pouze kopii, originál zůstává u soudu. K dotazům, proč žalobce tvrdil, že má originál, sdělil, že myslel, že ho sežene s pomocí právníka, ale ten ho ujistil, že dostal jen kopii. Otec podepsal na soudě, že byl informován a všechny kopie pak dostával právník. Právník se dohodl s otcem na odvolání, pak dostal konečné rozhodnutí. Odvoláním byla stížnost, kterou předložil. Soudní rozhodnutí první instance žalobce k dispozici nemá, vše proběhlo v měsíci květnu 2019, oznámení, rozsudek a koncem měsíce konečné rozhodnutí. K dotazům, proč žalobce v srpnu tvrdil, že dosud žádné rozhodnutí nebylo vydáno, sdělil, že v té době s rodinou nekomunikoval, dále pak uváděl, že 8. 5. o rozsudku mluvili s otcem, ten byl naštvaný, neví, proč nehovořil později o rozsudku, dále uvedl, že o tom jistě hovořil, ale nebylo to přeloženo, poté uvedl, že otec nebyl o rozsudku informován, pouze u soudu sdělil, zda o žalobci ví, hovořili i oba bratři. K dalšímu dotazu žalobce sdělil, že první rozsudek vydal Revoluční soud v Teheránu 19, on ho nemá, myslí dokonce, že ani neexistuje, je těžké ho získat, nemá ho ani jeho právník, konečné rozhodnutí předložil. K dalším dotazům sdělil žalobce, že předvolání přišlo rodině, otec s ním jel k soudu a tam ho nechal, neví, kam bylo posláno odvolání, zřejmě k revolučnímu soudu. Proč probíhalo řízení v Teheránu, když žalobce žil 1400 km dále, žalobce objasnil tím, že stížnost k soudu proti němu byla podána člověkem, který žije v Teheránu, k tomu žalovaný sdělil, že dle jeho úřední činnosti ví, že trestní případy řeší místně příslušné soudy s ohledem na registrovaný pobyt obviněného. Žalobce sdělil, že neví, zda něco řešil místní soud, podvrh to není. Člověk, který ho udal, byl poslaný člověk do íránské komunity v Indii, který Íránce pozoroval, jsou to státní zaměstnanci ve spojení s konzulátem a posílají informace. Právník mu řekl, že při jednání byl tento člověk přítomen, bylo pouze oznámeno, že žil v Indii, jméno nezná. Posléze ale sdělil, že to byl S. T., myslí si, že tento člověk donášel. Není si jistý, asi vše podal v Bombaji. Otec cestoval letecky k soudu, ale žalobce neví, co se tam odehrálo, otec chtěl vysvětlit, že syn je mimo vlast a sourozenci na něho nemají spojení a že rodina nesouhlasí s tím, co udělal. Žalobce sdělil, že žádal o prodloužení pobytu, po jeho ukončení žádal o mezinárodní ochranu. K dotazu, proč je žalobce ohrožen smrtí, když dle podkladů již 10 let se nic podobného nestalo, sdělil, že byl vydán rozsudek o tom, co udělal. V Praze chodí každou středu do kostela, je tam otec Wiliam, je to cizinec, poradil mu, aby místní kostel nenavštěvoval. Žalobce popsal své zkušenosti jako studenta víry, chodí na modlitby. Když byl v Íránu, chodil 5x denně do mešity. Když byl v Indii, studoval náboženské knihy a zjistil z Bible, že toto náboženství je dobrovolné, k ničemu nenutí, rozhodl se v r. 2018. Vzdělával se samostudiem, poté uvedl, že knihy četl o islámu. V Indii víru nepraktikoval, do kostela nechodil, mohli by ho udat. Řekl to jen přátelům, kteří nebyli tak ortodoxní. Stále uváděl, že jinak se neprojevoval, když byl dotazován na spálení Koránu, uvedl, že se jednalo jen o pár stránek, byl sám, kamarádi byli v šoku, protože jim to vyprávěl. Korán je plný příkazů, nucení, kdežto křesťanství žalobci přineslo klid a svobodu. Do země původu se vrátit nemůže, nemohl by náboženství praktikovat. Rád by studoval medicínu, ale možná se stane i knězem.

17. Krajský soud konstatoval, že žalobce předložil dokumenty, uvedené v napadeném rozhodnutí, součástí správního spisu jsou i podklady – zprávy o zemi původu, s nimiž byl žalobce seznámen dne 25. 2. 2020, sdělil, že v Íránu vládne totalitní režim a skutečnost je horší, než je popisováno.

V. Posouzení věci krajským soudem

18. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů podle části třetí, hlavy první a druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), ve svém rozhodnutí soud vyšel z popsaného skutkového a právního stavu (§ 77 odst. 2 s.ř.s.) a konstatoval, že závažnějších pochybení v průběhu správního řízení, vedeného s žalobcem, a v napadeném rozhodnutí neshledal.

19. Zákon o azylu upravuje v ust. § 12 důvody udělení azylu tak, že azyl se udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

20. V ust. § 13 zákona o azylu je upraven azyl za účelem sloučení rodiny, který lze udělit rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12 nebo § 14 v případě hodném zvláštního zřetele, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12. Humanitární azyl upravuje ust. § 14, který lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit, jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany není zjištěn důvod pro její udělení podle § 12 zákona o azylu.

21. Zákon o azylu dále v ust. § 14 a) upravuje důvody udělení doplňkové ochrany, která se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odst. 2) a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Přitom za vážnou újmu se podle odst. 2 považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

22. V ust. § 14 b) cit. zákona je upravena doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny, v odst. 1 je uvedeno, že rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení. Přitom dle odst. 2 se pro tyto účely rozumí rodinným příslušníkem a) manžel či partner osoby požívající doplňkové ochrany, b) svobodné dítě osoby požívající doplňkové ochrany, které je mladší 18 let, c) rodič osoby požívající doplňkové ochrany, která je mladší 18 let, nebo d) zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu podle § 2 odst. 11 23. Krajský soud předně považuje za nutné vyjádřit se k žalobcem předloženým listinám, neboť žaloba poukazuje na to, že žalovaný vyjádřil ohledně těchto důkazů pouze své domněnky a žalobce vysvětlil, proč se jeho věcí zabýval teheránský soud. Listiny jsou založeny ve správním spise a soud konstatuje, že se jedná o kopie prakticky na mnoha místech velmi špatně viditelné a rozeznatelné, a veškeré okolnosti ohledně těchto listin, které vypověděl žalobce v průběhu obou výpovědí, oprávněně vedly správní orgán, a posléze i krajský soud k závěru, že žalobcova tvrzení nemohou dostát závěru o věrohodné výpovědi. Soud jednak odkazuje na skutečnosti, uvedené v bodě 15 a 16, ale zejména pak i na samotné rozhodnutí správního orgánu, kde, dle přesvědčení krajského soudu, žalovaný velmi podrobně a logicky na str. 9 – 17 objasnil, proč nemůže považovat žalobcovu výpověď ohledně jeho údajného odsouzení ve vlasti v jeho nepřítomnosti a jím předložené dokumenty za věrohodné. I z pohledu soudu se jeví žalobcem zcela rozporné informace jak o průběhu zpráv z domova a od právníka, který ho měl zastupovat v soudním řízení, tak o samotném průběhu soudních jednání, jako nevěrohodné. Krajský soud se připojuje k hodnocení žalovaného, které považuje prakticky za vyčerpávající a nepovažuje proto za nutné, aby jednotlivé argumentace podrobně opakoval. Za adekvátní pak považuje soud i podporu odůvodnění rozhodnutím NSS ze dne 24. 7. 2015 čj. 3 Azs 215/2014, dále pak ze dne 24. 2. 2005 čj. 7 Azs 187/2004 a ze dne 28. 5. 2009, čj. 5 Azs 36/2008. Soud pak nemohl přehlédnout, že žalovaný argumentoval na mnohých místech tohoto odůvodnění i podklady, které shromáždil za účelem posouzení situace v zemi původu žalobce, a to v logických souvislostech s ohledem na tvrzení žalobce. Zcela konkrétně soud připomíná problematiku žalobcem předložených listin, problém osoby, která ho měla udat, problém spálení Koránu, uloženého trestu. Na základě více zahraničních podkladů pak žalovaný hodnotil situaci v jednání Íránů vůči konvertitům a soud je přesvědčen, že tak jak logicky, tak objektivně, a se seriózní znalostí situace dospěl správní orgán k závěru o neautentičnosti žalobcem předložených listin.

24. V rozhodnutí ze dne 25. 6. 2015, čj. 4 Azs 71/2015 NSS uzavřel, že „Pro posouzení věrohodnosti tvrzení, že žadatel o mezinárodní ochranu byl pronásledován z důvodu konverze ke křesťanství [§ 12 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu], by se měl správní orgán zaměřit při výslechu žadatele zejména na: (i) posouzení života žadatele před konverzí, (ii) samotnou konverzi, (iii) zhodnocení konverze žadatelem, (iv) žadatelovu znalost nového náboženství a (v) náboženskou aktivitu žadatele. Závěr opřený výlučně o dílčí mezery ve znalosti křesťanské věrouky zpravidla není dostatečný“. V daném případě je krajský soud přesvědčen, že žalovaný dostál uvedeným požadavkům a v průběhu pohovorů se na objasnění uvedených bodů zaměřil, tyto řádně vyhodnotil a svůj závěr, výše uvedený, dostatečně odůvodnil.

25. Krajský soud pak po projednání a přezkoumání věci dospěl k závěru, že žalobce nesplňuje podmínky ustanovení § 12, písm. a) a b) zákona o azylu, výpověď o hrozbách, kterým by měl žalobce ve vlasti v tomto směru čelit, soud nepovažuje za důvěryhodnou pro mnohé zásadní rozpory, podrobně uvedené a zhodnocené v žalobou napadeném rozhodnutí. Dále je z výpovědí žalobce patrné, že je zdráv, nemá žádné sociální ani obdobné problémy, není proto důvod zvažovat využití § 14 zákona o azylu v jeho případě, s neudělením azylu humanitárního charakteru se žalovaný rovněž vypořádal dostatečným způsobem. Podmínky § 13 a 14b) zákona o azylu žalobce nesplňuje, neboť sám uvedl, že žádné příbuzné osoby na zdejším území nemá.

26. Pokud se pak týká ustanovení § 14a zákona o azylu a tedy případné existence důvodných obav z případné vážné újmy, kterou by byl žalobce ohrožen v případě návratu do vlasti, soud považuje odůvodnění žalovaného, který odkázal na rozhodnutí NSS ze dne 26. 3. 2008, čj. 2 Azs 71/2006, za oprávněné, neboť hrozba „reálného nebezpečí“ nebyla v řízení prokázána, žalovaný hodnotil výpověď žalobce jako nedůvěryhodnou a jím tvrzené nebezpečné následky případného návratu do vlasti jako nereálné. Jak již soud výše uvedl, i po provedení soudního řízení považuje žalobcem tvrzené informace za rozporuplné a od takového hodnocení je pak nutné odvíjet i hodnocení důvodnosti obav žalobce jako nereálných. Konečně, podkladové informace přispěly k závěru o tom, že osoby, které přestoupily ke křesťanství, obvykle z odpadlictví od víry obviněny nejsou, v případě žalobce pak nelze přehlédnout i fakt, že o mezinárodní ochranu požádal až v době, kdy již hrozilo jeho nutné vycestování z ČR, neboť nebyl úspěšný při přijímacím řízení na vysokoškolské studium, pro které měl vystaven pobytový doklad. Po poradě s pracovnicí VŠ a OPU pak žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, při níž však poskytl natolik rozporuplné údaje o údajném nebezpečí, které mu má hrozit v Íránu, že žalovaný ani krajský soud tyto informace nemohl považovat za reálné a věrohodné. V neposlední řadě soud připomíná, že žalovaný se na str. 20 zabýval i informacemi o zemi původu v tom směru, zda íránští žadatelé o azyl, kteří nebyli úspěšní, mají obecně po návratu závažnější problémy a s ohledem na shromážděné podklady uzavřel, že tomu tak není.

27. Krajský soud nemohl souhlasit s žalobními námitkami, rozhodnutí žalovaného považuje za správně a dostatečně odůvodněné, pro učiněný závěr ve věci byly shromážděny dostatečné, objektivní podklady z různých zdrojů, soud proto dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná a tuto v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

VI. Náklady řízení

28. Výrok o náhradě nákladů řízení soud odůvodňuje ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., žalovaný byl účastníkem, který byl v řízení úspěšný, náhradu nákladů řízení nežádal, proto bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.