54 Co 102/2022- 555

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. [příjmení] Pínové a soudců JUDr. Jiřího Körblera a JUDr. Jany Tondrové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] zastoupený advokátem JUDr. Ing. [jméno] [jméno], LL. M. sídlem [ulice a číslo], [obec], [PSČ] [obec a číslo] proti žalovaným:

1. Hlavní město Praha, [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] zastoupené advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo]

2. Česká republika – Státní pozemkový úřad, [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: [ulice] část [obec a číslo], [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] o určení vlastnického práva, o odvolání žalovaných a vedlejšího účastníka na straně žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 18 C 484/2015-474, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném výroku o věci samé (výrok II) mění tak, že žaloba, aby soud určil, že 2. žalovaná je vlastníkem pozemků parc. [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] vše katastrální území Hloubětín, obec Praha, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit 1. žalovanému na náhradu nákladů za řízení před soudy všech stupňů částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta 1. žalovaného.

III. Žalobce je povinen zaplatit 2. žalované na náhradu nákladů za řízení před soudy všech stupňů částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalované, Městské části [obec a číslo], na náhradu nákladů za řízení před soudy všech stupňů částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že 2. žalovaná je vlastníkem pozemků parcelní [číslo] [číslo] vše katastrální území Hloubětín, obec Praha (výrok I), určil, že 2. žalovaná je vlastníkem pozemků parcelní [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] vše katastrální území Hloubětín, obec Praha (výrok II), a o povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem rozhodl tak, že žalobce je povinen na jejich náhradu zaplatit 1. žalovanému částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta (výrok III), 2. žalované zaplatit částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok [příjmení]), vedlejšímu účastníku [příjmení] části [obec a číslo] zaplatit částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokátky (výrok V); pouze ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem [příjmení] částí [obec a číslo] rozhodl tak, že žádný z nich nemá právo na jejich náhradu (výrok [příjmení]).

2. Takto bylo rozhodnuto o žalobcem podané žalobě o určení vlastnického práva státu podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), a to konkrétně v tomto případě s poukazem na žalobní tvrzení, že žalobcem označené pozemky tvořící jeho původní majetek coby církevní právnické osoby (církevního řádu) byly přede dnem nabytí účinnosti zmíněného zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi převedeny, popř. přešly z majetku státu do vlastnictví 1. žalovaného v rozporu se zákonem.

3. Soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel ze zjištění – reprodukovány budou pouze skutkové a právní závěry týkající se pozemků parcelní [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] vše katastrální území Hloubětín, obec Praha, neboť zamítavý výrok I předmětného rozsudku žádný z účastníků odvoláním nenapadl – že žalobcem označené pozemky byly součástí jeho historického majetku, který na stát přešel podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, a že podle aktuální evidence katastru nemovitostí je jako vlastník těchto pozemků zapsán 1. žalovaný.

4. Pozemky parc. [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] byly shodně v období prosinec [rok] až září [rok] na 1. žalovaného převedeny podle zákona č. 92/1991 Sb., podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, na základě dílčích smluv o bezúplatném převodu majetku do vlastnictví obce. Protože však převody pozemků parc. [číslo] [číslo] [číslo] byly shodně realizovány s odkazem na Ministerstvem financí přijatá rozhodnutí schvalující konkrétní návrh privatizačního projektu, tedy dle mínění soudu prvního stupně se jednalo o převod majetku, který byl podle § 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění účinném do dne [datum], z privatizace vyloučen a jelikož převodu zbylých dvou pozemků ve zmíněném období bránilo blokační ustanovení zakotvené v § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, neboť dle předložených ortofotomap pozemek parc. [číslo] v letech 1988 až 1996 splňoval charakter lesní cesty přináležící k lesnímu půdnímu fondu a pozemek parc. [číslo] jako vodní nádrž již ze své povahy tvořila součást zemědělského půdního fondu, soud prvního stupně shledal shora zmíněné smlouvy o bezúplatném převodu pozemků absolutně neplatnými, na jejichž základě 1. žalovaný vlastnictví k uvedeným pozemkům od státu nabýt nemohl.

5. Pozemky parc. [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] byly sice v období let 1984 až 1993 součástí lesních porostů nacházejících se na území hl. m. [obec], v nichž byla prováděna úmyslná těžba dřeva podložená záznamy z lesních knih hospodářské evidence, avšak podle názoru soudu prvního stupně se 1. žalovanému ani přes poskytnuté procesní poučení o následcích neunesení důkazního břemene (§ 118a odst. 3 o. s. ř.) nepodařilo prokázat, kdo uvedeným způsobem (k rozhodnému datu [datum]) s předmětnými pozemky hospodařil, resp. že tak činil právě 1. žalovaný. V řízení bylo sice zjištěno, že Národní výbor hl. m. [obec] v prosinci 1961 zřídil subjekt Sady, lesy a zahradnictví, podnik hlavního města Prahy, mimo jiné i za účelem správy veřejné zeleně hl. m. [obec] (včetně výslovně zmíněného„ lesního fondu v obvodu a zčásti i za obvodem hl. m. [obec], který slouží jako rekreační lesy pro pracující hlavního města podle lesního zákona [číslo] ze dne [datum]“), nicméně vzhledem k tomu, že s účinností od [datum] byl tento podnik přeměněn ve státní podnik, lze podle názoru soudu prvního stupně jen stěží dovodit, že i kdyby v rozhodném období byla zmíněná těžba dřeva skutečně realizována 1. žalovaným označenou organizací, bylo by lze uvedenou skutečnost považovat za zákonem předvídanou formu hospodaření 1. žalovaného coby obligatorní podmínky přechodu vlastnického práva k těmto pozemkům na obec ex lege podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Státní podnik totiž nelze považovat za právního předchůdce 1. žalovaného.

6. Soud prvního stupně proto ve vztahu ke všem shora uvedeným pozemkům shledal žalobu důvodnou a návrhu žalobce stran požadovaného určení, že jejich vlastníkem je i nadále 2. žalovaná, vyhověl s tím, že existence naléhavého právního zájmu na takovém určení plyne přímo z ust. § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.

7. O povinnosti k náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2, ve spojení s § 146 odst. 2 věta druhá (správně věta prvá) o. s. ř., a s výjimkou vedlejšího účastníka na straně žalované [příjmení] části [obec a číslo], soud prvního stupně zbylým účastníkům na straně žalované, kteří byli shodně z procesního hlediska v řízení úspěšní v rozsahu 78 % zažalovaného předmětu řízení, přiznal - po vzájemném započtení procesního úspěchu obou procesních stran - nárok na náhradu 56% všech jimi účelně vynaložených nákladů řízení. Žalobce totiž předmětem řízení učinil požadavek na určení, že 2. žalovaná je vlastníkem celkem 72 různých pozemků, avšak v řízení byl úspěšný jen ohledně požadavku na požadované určení k 9 z nich. V případě 1. žalovaného soud prvního stupně stanovil výši náhrady nákladů za dosavadní řízení vedené před soudy všech stupňů souhrnnou částku [částka], v případě 2. žalované souhrnnou částkou [částka] a v případě vedlejší účastnice [příjmení] části [obec a číslo] souhrnnou částkou [částka]. Pouze vedlejší účastnici [příjmení] části [obec a číslo], jak již bylo zmíněno výše, uvedený nárok nekvantifikoval s odůvodněním, že tomuto vedlejšímu účastníku žádné náklady řízení, k jejichž náhradě by bylo možné žalobce zavázat, nevznikly.

8. Proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně o věci samé (výrok II), a tím samým též proti svou povahou souvisejícím akcesorickým nákladovým výrokům (výroky III, IV a V) předmětného rozsudku podali odvolání jak oba žalovaní, tak i vedlejší účastník na jejich straně - [ulice] část [obec a číslo].

9. Prvý žalovaný, který svým odvolání napadl vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně v celém jeho rozsahu, považuje v této části rozhodnutí soudu prvního stupně za nesprávné nejen z hlediska vlastního právního posouzení, ale i z důvodu absence zjištění všech pro řádné posouzení věci relevantních skutkových zjištění. Ve vztahu k pozemkům parc. [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] podle něj soud prvního stupně nesprávně uzavřel, že jejich převodu bránilo blokační ustanovení zákona o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (o tzv. velké privatizaci). Připomněl, že ze závěrů ustálené judikatury plyne, že bezúplatné převody na obce nebyly zmíněným zákonem blokovány. Převodu zmíněných pozemků na obec nebránilo ani blokační ustanovení zákona o půdě. Uvedená skutečnost by vyšla v řízení najevo, pokud by soud prvního stupně náležitě zkoumal charakter předmětných pozemků. Pozemky parc. [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] uvedenému zkoumání nepodrobil a charakter zbylého pozemku parc. [číslo] nesprávně vyhodnotil, neboť ve skutečnosti se - minimálně od roku 1975 - jedná o asfaltovou cestu, která jen stěží může naplňovat znaky zákona o půdě. Jedná se evidentně o součást veřejné komunikační sítě. V případě pozemků parc. [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] pak soud prvního zcela opomněl reflektovat judikaturní závěry Městského soudu v Praze, na které jej upozornil a které za skutkově obdobné situace, konkrétně ve vztahu k pozemkům v [obec] - [část obce], které rovněž byly součástí lesních porostů nacházejících se na území hl. m. [obec], v nichž státní podnik Sady, lesy a zahradnictví v rozhodném období prováděl nejen řízenou těžbu, ale i zalesňování, přiznaly této činnosti povahu faktického hospodaření obce s odůvodněním, že zmíněný subjekt byl k uvedené činnosti veden příslušným národním výborem jako jejím zakladatelem a zároveň i právním předchůdcem obce. Ostatně tento stav trvá dodnes, jen s tím rozdílem, že práva a povinnosti národního výboru přešly na hl. m. Prahu a SLZ [obec] se transformovalo do Lesů hl. m. [obec], příspěvkové organizace. Co se týče zákonné podmínky faktického hospodaření, nutno upozornit, že z žádného zákonného ustanovení neplyne, že by národní výbor musel v rozhodném období předmětné faktické hospodaření vykonávat vlastními silami, resp. pouze vlastními organizacemi. Uvedenou podmínku je podle názoru 1. žalovaného třeba považovat za splněnou i v případě, že si příslušný národní výbor, potažmo následně obec k této činnosti kohokoliv najala. K prokázání tvrzení, že tvrzenou úmyslnou těžbu dřeva prováděl podnik Sady, lesy a zahradnictví přitom kromě výslechu svědka [příjmení] [jméno] [příjmení], působícího v pozici vedoucího oddělení péče o zeleň při Magistrátu hl. m [obec], řádně a včas označil též knihu hospodářské evidence z období let 1984 až 1993, která je aktuálně uložena v archivu Lesů hl. m. [obec], příspěvkové organizace. Těmito důkazy se však soud prvního stupně opomněl zabývat, přičemž je-li tomu tak, závěr o neunesení důkazního břemene, na němž v této části vystavěl své rozhodnutí, nemůže obstát. Navíc pozemek parc. [číslo] měl zároveň i další využití, tvořil součást sportovního areálu [příjmení] [jméno] [příjmení]. Ve vztahu ke zbylým pozemkům tvořícím zmíněný sportovní areál bylo přitom již v této věci pravomocně dovozeno, že vlastnictví k nim na něj v souladu s § 1 zákona č. 172/1991 Sb. přešlo po právu. V neposlední řadě 1. žalovaný upozornil na to, že doposud v této věci nebyla vyřešena otázka, kdy a jak mělo být žalobci odňato vlastnické právo každého jednotlivého pozemku. Prvý žalovaný má nadále za sporné, že se tak skutečně stalo až po rozhodném datu [datum]. Navíc zcela oslyšena prozatím zůstala i jím v řízení včas uplatněná námitka vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům, jejíž zkoumání v dané souvislosti není judikaturně vyloučeno. Závěrem 1. žalovaný navrhl, aby odvolací soud cestou změny napadeného výroku o věci samé zamítl žalobu i ve vztahu ke zbylým pozemkům parc. [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] vše katastrální území Hloubětín, obec Praha.

10. Druhá žalovaná svým odvoláním napadla vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně pouze v rozsahu týkajícím se pozemků parc. [číslo] [číslo] [číslo] s tím, že blokační ustanovení upravené v § 3 zákona č. 92/1991 Sb. se v daném případě neuplatní, neboť se týká pouze převodů majetku formou rozhodnutí o privatizaci podniku nebo jeho části, popř. formou rozhodnutí o privatizaci majetkové účasti státu na podnikání jiné právnické osoby, vydaného na základě návrhu privatizačního projektu. V případě zmíněných pozemků byl však jejich převod realizován na základě smlouvy o bezúplatném převodu, tedy způsobem, který převod historického majetku církví umožňoval. Druhá žalovaná proto navrhla, aby v napadeném rozsahu byl vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně o věci samé změněn tak, že ohledně předmětných pozemků bude žaloba zamítnuta. 11. [ulice] účastník [příjmení] část [obec a číslo] shodně jako 1. žalovaný napadl vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně v celém jeho rozsahu, přičemž v podrobnostech odkázal na argumentaci obsaženou v odvolání 1. žalovaného, s níž se v plném rozsahu ztotožňuje, přičemž stejně jako 1. žalovaná navrhl, aby odvolací soud cestou změny napadeného výroku o věci samé zamítl žaloby i ve vztahu ke zbylým pozemkům parc. [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] vše katastrální území Hloubětín, obec Praha.

12. Žalobce v reakci na uvedená odvolání uvedl, že v odvoláním napadeném rozsahu považuje rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný a spravedlivý. Pokud se týká zmiňované námitky vydržení, je přesvědčen o tom, že svou povahou speciální ust. § 18 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi neumožňuje se touto otázkou zabývat. Navíc každý jiný výklad by bylo možné považovat za porušení zásady rovnosti před zákonem, neboť jako oprávněná osoba se řadu let ani nemohl ochrany svého vlastnického práva domáhat. Kromě toho okolnosti daného případu v zásadě vylučují existenci dobrověrné držby 1. žalovaného coby primárního předpokladu možného vydržení a již vůbec po zákonem požadovanou dobu 10 let. Žalobce proto navrhl potvrzení napadených výroků rozsudku soudu prvního stupně.

13. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadenou část rozsudku soudu prvního stupně, včetně řízení, které jejímu vydání předcházelo (§ 212, § 212 a odst. 1, 5 o. s. ř.), a poté, co v souladu s ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal v nepřítomnosti vedlejšího účastníka, který svoji neúčast na nařízeném odvolacím jednání omluvil, aniž by žádal o jeho odročení, a dále podle § 213a odst. 1 o. s. ř. doplnil soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav o zjištění, že -) na pozemcích parc. [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] katastrální území Hloubětín, obec Praha, se nachází lesní porosty, jež náleží do polesí [část obce], porost A, oddělení 054, že v těchto lesních porostech v období kalendářních let 1984 až 1993 prováděla hospodářskou činnost, zahrnující mimo jiné též úmyslnou těžbu dřeva v objemu 44 m3, správní jednotka Sadů, lesů a zahradnictví [obec] (hospodářská kniha SLZ [obec] – popis porostů, provozní plán a hospodářská evidence pro období [datum] do [datum], str. 243), -) pozemek parc. [číslo] o výměře 340 m2, katastrální území Hloubětín, obec Praha, je v katastru nemovitostí evidován jako druh pozemku„ ostatní plocha“, se způsobem využití„ jiná plocha“ (výpis z katastru nemovitostí vedený Katastrálním úřadem pro Hl. m. [část Prahy], č. [list vlastnictví], katastrální území Hloubětín, obec Praha), přičemž dle zjištění soudu prvního stupně - opírající se o jemu předloženou ortofotomapu - se jedná o cestu v lese (obklopenou lesním porostem), -) pozemek parc. [číslo] o výměře 1 230 m2, katastrální území Hloubětín, obec Praha, je v katastru nemovitostí evidován jako druh pozemku„ ostatní plocha“, se způsobem využití„ zeleň“ (výpis z katastru nemovitostí vedený Katastrálním úřadem pro Hl. m. [část Prahy], č. [list vlastnictví], katastrální území Hloubětín, obec Praha), přičemž dle zjištění soudu prvního stupně - opírající se o výsledky místního šetření - se jedná o oplocený pozemek (v němž jsou umístěny celý pozemek parc. [číslo] zčásti též pozemek parc. [číslo]), zatravněný, -) pozemek parc. [číslo] o výměře 356 m2, katastrální území Hloubětín, obec Praha, je v katastru nemovitostí evidován jako druh pozemku„ vodní plocha“, se způsobem využití„ vodní nádrž umělá“ (výpis z katastru nemovitostí vedený Katastrálním úřadem pro Hl. m. [část Prahy], č. [list vlastnictví], katastrální území Hloubětín, obec Praha), přičemž dle zjištění soudu prvního stupně - opírající se o výsledky místního šetření - se jedná o pozemek zastavěný, se vzrostlými stromy a náletovými dřevinami, neudržovaný, -) pozemek parc. [číslo] o výměře 45 m2, katastrální území Hloubětín, obec Praha, je v katastru nemovitostí evidován jako druh pozemku„ ostatní komunikace“, se způsobem využití„ ostatní plocha“ (výpis z katastru nemovitostí vedený Katastrálním úřadem pro Hl. m. [část Prahy], č. [list vlastnictví], katastrální území Hloubětín, obec Praha), přičemž dle zjištění soudu prvního stupně - opírající se o výsledky místního šetření - se jedná o pozemek, na kterém se nachází zbytek betonové desky, chodník, plot, část je zatravněna a část zarostlá keřem a jinými rostlinami, -) pozemek parc. [číslo] o výměře 2 661 m2, katastrální území Hloubětín, obec Praha, je v katastru nemovitostí evidován jako druh pozemku„ vodní plocha“, se způsobem využití„ vodní nádrž umělá“ (výpis z katastru nemovitostí vedený Katastrálním úřadem pro Hl. m. [část Prahy], č. [list vlastnictví], katastrální území Hloubětín, obec Praha), přičemž dle zjištění soudu prvního stupně - opírající se o výsledky místního šetření - se jedná o vodní nádrž (součást [ulice] rybníka), shledal odvolání obou žalovaných a vedlejšího účastníka na jejich straně za důvodná.

14. Soud prvního stupně při svém rozhodování zcela správně vyšel ze závěru, že žaloba podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. není preventivní určovací žalobou ve smyslu § 80 o. s. ř., nýbrž zvláštním návrhem určovací povahy, opírajícím se o výslovné zákonné zmocnění, jejíž podání netřeba podmiňovat prokázáním naléhavého právního zájmu (k tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 3468/2014, ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 3217/2014, ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 4784/2016, či ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 4748/2016, a usnesení téhož soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 5223/2017).

15. Za správný lze rovněž shledat závěr soudu prvního stupně, že v řízení o uvedené žalobě se soud zabývá toliko otázkou, zda věc (v posuzovaném řízení žalobcem označené pozemky) – před účinností zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, tj. před datem [datum] – byla převedena (přešla) na třetí osobu v souladu se zákonem či nikoliv.

16. V této souvislosti odvolací soud považuje za potřebné předeslat, že 1. žalovaným v průběhu řízení opakovaně zmíněný institut paušální finanční náhrady poskytované církvím podle § 15 a násl. zákona č. 428/2012 Sb. nikterak nevylučuje a ani nemodifikuje uplatnění práva žalobou podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 280/2018).

17. Soud prvního stupně se proto, veden shora uvedeným, správně zabýval platností převodu či přechodu vlastnického práva k žalobcem označeným pozemkům ze státu na 1. žalovaného s tím, že je to knihovní vlastník, koho tíží důkazní břemeno ohledně skutkových předpokladů těch právních norem, podle kterých mělo k převodu či přechodu vlastnického práva platně dojít.

18. Nabytí vlastnického práva převodem 1. žalovaný tvrdil ve vztahu k pozemkům parc. [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] přičemž ve všech případech se tak mělo stát na základě soudu doložených smluv o bezúplatném převodu majetku do vlastnictví obce uzavřené podle zákona č. 92/1991 Sb. Soud prvního stupně shledal tyto převody absolutně neplatnými, v případě pozemků parc. [číslo] [číslo] [číslo] pro porušení blokačního ustanovení § 3 odst. 1 věta druhá zákona č. 92/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, a v případě pozemků parc. [číslo] [číslo] pro porušení blokačního ustanovení zakotveného v § 29 zákona č. 229/1991 Sb. S uvedeným závěrem však odvolací soud nemůže souhlasit.

19. Ve vztahu k pozemkům parc. [číslo] [číslo] [číslo] soud prvního stupně dovodil porušení § 3 odst. 1 věta druhá zákona č. 92/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, s poukazem na zjištění, že převod těchto pozemků na 1. žalovaného byl realizován na podkladě Ministerstvem financí vydaného rozhodnutí o privatizaci. Nutno však zdůraznit, že uvedená skutečnost, jak ostatně bylo již v tomto řízení výslovně konstatováno v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 28 Cdo 103/2021-398, formě bezúplatného převodu majetku státu na obec nebránila. Předmětné blokační ustanovení totiž dle judikaturního závěru Nejvyššího soudu bránilo toliko převodu majetku podle zákona č. 92/1991 Sb., který se prováděl podle schváleného privatizačního projektu, kdy vlastnické právo k privatizovaným věcem (jakož i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem) přecházelo na nabyvatele buď jejich prodejem, anebo jeho vložením do základního kapitálu obchodní společnosti, což očividně není případ nyní projednávané věci.

20. Dále je třeba uvést, že blokační ustanovení zakotvené v § 29 zákona č. 229/1991 Sb., které dle tvrzení žalobce rovněž mělo bránit platnosti převodu pozemků parc. [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] se nevztahovalo paušálně na všechny pozemky, nýbrž pouze na pozemky, které tvořily zemědělský půdní fond nebo do něj náležely, popřípadě které tvořily lesní půdní fond. Posouzení otázky, zda konkrétní pozemek tvoří součást zemědělského půdního fondu, je přitom závislé na skutkovém zjištění dvou základních znaků, jednak toho, zda takový pozemek byl a nadále má být zemědělsky obhospodařovaný (znak faktický, materiální), a dále, zda v evidenci (katastru) nemovitostí je označen druhem kultury uvedeným v ustanovení § 1 odst. 2 zákona ČNR č. 334/1992 Sb. (znak právní, formální). Při zkoumání, zda pozemek přináleží k lesnímu půdnímu fondu, je naopak třeba vycházet z § 2 zákona č. 61/1977 Sb., o lesích, jenž také akcentoval stav faktický oproti stavu evidenčnímu. Odvolací soud již ve svém předchozím rozhodnutí, tj. rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 54 Co 174/2020-347, zdůraznil, že procesní povinnost tvrdit a prokazovat, že uvedené pozemky tvoří zemědělský půdní fond, popřípadě lesní půdní fond, v daném případě stíhá žalobce, který mimo jiné i tímto argumentoval ve prospěch jím v tomto řízení uplatněného nároku, a že v souladu s ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. je třeba jej na tuto skutečnost upozornit, aby eventuálně bylo možné případné nedostatky v plnění těchto procesních povinností promítnout do závěru o neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního. I přes uvedené procesní poučení, kterého se žalobci dostalo při jednání soudu prvního stupně konaném dne [datum] (viz č. l. 439 spisu) a které bylo žalobci opětovně připomenuto též při odvolacím jednání konaném dne [datum], se žalobci podle názoru odvolacího soudu nepodařilo prokázat, že by kterýkoliv z pozemků parc. [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] v rozhodném období naplňoval znaky pozemku přináležejícího do zemědělského či lesního půdního fondu. Soud prvního stupně sice ve vztahu k pozemkům parc. [číslo] [číslo] dospěl k závěru opačnému, ale odvolací soud jej z dále blíže rozvedených důvodů považuje za chybný. Jak již bylo zdůrazněno výše, závěr, že konkrétní pozemek tvoří součást zemědělského či lesního půdního fondu, lze činit jen za kumulativního splnění jak materiálního, tak i formálního definičního znaku pozemku coby pozemku přináležejícího do toho či onoho půdního fondu. Jak vyplynulo z odvolacím soudem doplněného dokazování, v evidenci (katastru) nemovitostí není druhem kultury předvídaným v zákonem definovaném vymezení zemědělského či lesního půdního fondu označen žádný z předmětných pozemků. Bylo sice judikováno, že ve výsledku je pro zařazení toho kterého pozemku do zemědělského či lesního půdního fondu určující stav faktický, ovšem na podkladě zjištění plynoucích z provedeného dokazování rovněž ve vztahu k žádnému z předmětných pozemků nelze dovodit naplnění zmíněného faktického definičního znaku, který by odůvodňoval závěr, že přináleží do jednoho či druhého půdního fondu. Odvolací soud nesdílí názor soudu prvního stupně, že samotný fakt, že se na pozemku parc. [číslo] nachází cesta vedoucí lesem, naplňuje definiční znak lesní cesty. V této souvislosti je třeba upozornit na to, že podle § 2 zákona o lesích lze lesní cestu po právu zařadit do lesního půdního fondu jen tehdy, lze–li ji považovat za pozemek, který slouží lesnímu hospodářství a je pro ně nepostradatelné. V tomto směru však žalobce i přes poskytnuté poučení nic netvrdil, nic neprokazoval. Navíc faktický stav nasvědčuje tvrzení 1. žalovaného, že se jedná o součást sítě pozemních komunikací. Taktéž samotná skutečnost, že na pozemku parc. [číslo] se nachází rybník, ještě sama o sobě neodůvodňuje závěr, že tento pozemek bez dalšího náleží do zemědělského půdního fondu. Podle § 1 o ochraně zemědělského půdního fondu do zemědělského půdního fondu náleží pouze rybníky s chovem ryb nebo vodní drůbeže. V tomto směru však žalobce i přes poskytnuté poučení opět nic netvrdil, nic neprokazoval. Navíc, je-li uvedený pozemek součástí pozemků, na nichž se nachází tzv. Hořejší rybník, který dle zjištění učiněných v této věci vůči jiným žalobcem rovněž označeným pozemkům je využíván ryze k rekreačním účelům a je obklopen parkem, pak i tato skutečnost nasvědčuje tomu, že na uvedenou vodní plochu nelze nahlížet jako na pozemek zemědělsky obhospodařovaný. Rovněž tak faktický stav komplexu vzájemně se prolínajících pozemků parc. [číslo] [číslo] [číslo] nenasvědčuje jejich zemědělskému charakteru a využití. Jedná se o plochu z podstatné části zastavěnou, oplocenou, obklopenou zástavbou, bez zjevné perspektivy využití k zemědělskému obhospodařování. Žalobce opět za řízení neoznačil žádný důkaz, který by náležitě prokázal oprávněnost jeho tvrzení, že tyto pozemky lze po právu považovat za součást zemědělského půdního fondu. Vzhledem k výše uvedenému lze mít za to, že platnému převodu pozemků parc. [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] na 1. žalovaného v daném případě nebránilo ani blokační ustanovení zakotvené v § 29 zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.

21. V případě pozemků parc. [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] vůči kterým 1. žalovaný argumentoval platným nabytím vlastnického práva formou přechodu vlastnického práva podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., se soud prvního stupně zcela správně zabýval kumulativním naplněním zákonem stanovených podmínek (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 663/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 3987/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 3042/2010), tedy tím, zda uvedený majetek v rozhodné době náležel Čs. státu, zda ke dni [datum] k němu měl právo hospodaření právní předchůdce obce a zda obec s dotčeným majetkem ke dni účinnosti tohoto zákona, tj. k datu [datum] hospodařila. Ohledně naplněnosti prvých dvou obligatorních podmínek přechodu vlastnického práva ze státu na hlavní město Prahu mezi účastníky řízení nebylo sporu. Pro posouzení věci klíčovou tak byla otázka prokázání hospodaření obce s uvedenými pozemky ke dni účinnosti zákona, které je nutno chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, a nakládá s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím právo hospodaření. Pojem„ právo hospodaření“ byl v tehdy platném hospodářském zákoníku (zákon č. 109/1964 Sb., část druhá, hlava čtvrtá) a ve vyhlášce [číslo] 1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, použit v obdobném významu, jako původní pojem„ správa“. Tedy k tomu, aby požadavek hospodaření s věcí, jak je předpokládán ustanovením § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., byl naplněn, bylo nutno, aby příslušná organizace měla příslušný titul a aby s majetkem fakticky hospodařila.

22. Odvolací soud již ve svém předchozím rozhodnutí, tj. rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 54 Co 174/2020-347, zdůraznil, že dle judikaturních závěrů se za zmíněné hospodaření nepovažuje toliko hospodaření ve smyslu užívání věci, ale též hospodaření v ostatním právním smyslu zahrnujícím držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření, např. též i pronájem věci (z mnoha rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících uvedenou problematiku srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 29 Cdo 962/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 896/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 29 Cdo 1768/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 4227/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 3042/2010).

23. Soud prvního stupně uzavřel, že 1. žalovanému se i přes procesní poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. nepodařilo prokázat jeho tvrzení, že v rozhodném období bylo s pozemky parc. [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] nakládáno způsobem naplňujícím zmíněný zákonný požadavek hospodaření obce s uvedenými pozemky k datu [datum]. Podle jeho názoru se totiž 1. žalovanému nepodařilo soudu předložit důkaz, který by prokazoval, že v řízení prokázanou úmyslnou těžbu dřeva v lesních porostech, které se na uvedených pozemcích nacházejí, v rozhodném období prováděla obec, popř. jiný jí k tomu pověřený subjekt. Odvolací soud však na základě jím doplněného dokazování 1. žalovaným k důkazu včas označenou hospodářskou knihou SLZ [obec] – popis porostů, provozní plán a hospodářská evidence pro období [datum] do [datum], kterou soud prvního stupně opomněl provést k důkazu, shledal zmíněný závěr nesprávným. Nutno připomenout, že již v řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že Národní výbor hl. m. [obec] v prosinci 1961, a to mimo jiné i za účelem správy lesního fondu v obvodu území hl. m. [obec], zřídil podnik Sady, lesy a zahradnictví, který byl posléze v prosinci 1988 na základě zakládací listiny Národního výboru hl. m. [obec] transformován na státní podnik, předmětem jehož činnosti zůstalo kromě jiného též zakládání, údržba a úprava veřejné zeleně, zahrnující výslovně též (pražské) lesy. Pakliže tedy 1. žalovaný prostřednictvím zmíněné hospodářské smlouvy prokázal, že tvrzenou úmyslnou těžbu v předmětných lesních porostech v období let 1984 až 1993 prováděl právě zmíněný subjekt, který mimo jiné též za účelem realizace hospodaření s lesy na území hl. m [obec] zřídil příslušný národní výbor jako právní předchůdce 1. žalovaného, je odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, přesvědčen, že 1. žalovaný uvedeným způsobem prokázal, že v rozhodném období s předmětnými pozemky v judikaturou akceptovaném právním smyslu hospodařil, pročež veškeré zákonem stanovené podmínky pro přechod vlastnického práva k těmto pozemkům na obec ex lege podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. lze považovat za splněné a 1. žalovaný se v důsledku toho stal je jejich oprávněným vlastníkem a je jím i nadále.

24. Odvolací soud proto s odkazem na shora uvedené v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé II změnil rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. tak, že žalobu jako nedůvodnou i ve zbylém rozsahu zamítl, aniž by bylo třeba se blíže zabývat 1. žalovaným vznesenou námitkou vydržení, neboť za dané procesní situace se její řešení stalo pro rozhodnutí věci nepodstatnou.

25. Vzhledem k tomu, že odvolací soud svým rozhodnutím změnil výrok o věci samé, bylo nezbytné, aby rozhodl nejen o náhradě nákladů odvolacího řízení, ale znovu i o náhradě nákladů řízení vedeného před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). V obou případech přitom vyšel z ust. § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. (v odvolacím řízení ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.) a v řízení zcela procesně úspěšným účastníků řízení na straně žalované přiznal plnou náhradu všech jimi účelně vynaložených nákladů za řízení před soudy všech stupňů.

26. V případě 1. žalovaného je třeba úvodem připomenout, že ustálená judikatura vychází ze závěru, že v případě statutárních měst (kterým je de facto i [obec], ačkoli formálně se namísto toho označuje jako hlavní město) lze presumovat, že jejich personální vybavení je dostatečné k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by musely vyhledávat právní pomoc advokátů, a tedy nebude-li v řízení prokázán opak, nelze náklady na jejich zastoupení advokátem považovat za účelně vynaložené (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 22 Cdo 2596/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, či ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 26 Cdo 366/2013, a judikaturu Ústavního soudu, např. nálezy Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 2396/09, či ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2310/13). Uvedené tak neplatí pouze za splnění zvláštních okolností, tedy tam, kde předmětem sporu byla velmi specializovaná problematika, která doposud nebyla soudy řešena, problematika s mezinárodním prvkem, vyžadující znalost cizího práva, jazykové znalosti apod. V takových případech zastoupení statutárního měst advokátem lze považovat z adekvátní (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 195/11, či nález téhož soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2315/15). Nicméně z rozhodovací praxe Ústavního soudu obecně plyne, že zaměstnává-li 1. žalovaný pracovníky s vysokoškolským právním vzděláním, lze rozumně očekávat a po nich oprávněně požadovat, aby byli schopni řešit právní záležitosti týkající se činnosti zmíněných subjektů, třebaže nepůjde o standardní agendu (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2310/13). Uvedené se může týkat též hájení zájmů v restitučním sporu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2/2015, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C [číslo]). Zmíněné závěry o neúčelnosti nákladů na zastoupení statutárního města advokátem si současně nikterak neprotiřečí se zásadou úspěchu ve věci, jakožto výchozím kritériem rozhodování o nákladech civilního sporného řízení (akcentovaným v nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 1085/13), neboť nesměřují k odlišnému vymezení účastníka, jemuž mají být nahrazeny, ale toliko odpovídají na otázku, jaké výdaje kompenzovat (resp. nekompenzovat) coby účelně vynaložené a které nikoli. Prvému žalovanému byla proto z titulu náhrady nákladů řízení, kromě náhrady za uhrazený soudní poplatek z odvolání proti napadenému rozsudku ve výši [částka], přiznána náhrada nákladů řízení pouze ve výši, která podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, přísluší účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř., tj. v částce odpovídající celkem 44 paušálním náhradám po [částka], a to za písemné vyjádření k žalobě ze dne [datum], písemné vyjádření ze dne [datum], účast na jednání konaném dne [datum], včetně přípravy na něj, písemné vyjádření ze dne [datum], účast na jednáních konaných dne [datum], [datum] a [datum], včetně přípravy na ně, písemné vyjádření ze dne [datum], účast na jednání konaném dne [datum], včetně přípravy na něj, písemné vyjádření ze dne [datum] a [datum], účast na jednáních konaných dne [datum] a [datum], včetně přípravy na ně, písemné vyjádření ze dne [datum], účast na jednáních konaných dne [datum] a [datum], včetně přípravy na ně, písemné repliky k dovolání z [datum], písemné vyjádření ze dne [datum], účast na jednáních konaných dne [datum] a [datum], včetně přípravy na ně, účast na místním šetření dne [datum], písemný závěrečný návrh ze dne [datum], účast na jednání konaném dne [datum], včetně přípravy na něj, účast na vyhlášení rozsudku dne [datum], písemné odvolání proti rozsudku ze dne [datum] (spolu s doplněním jeho původní blanketní podoby), písemné vyjádření ze dne [datum], účast na jednání konaném dne [datum], včetně přípravy na něj, písemné vyjádření ze dne [datum], účast na jednání konaném dne [datum], včetně přípravy na něj, a účast na vyhlášení rozsudku dne [datum], což v souhrnu odpovídá částce [částka]. V souladu s ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. byla žalobci uložena povinnost uvedenou náhradu zaplatit k rukám advokáta 1. žalované (platební místo).

27. Druhé žalované přisouzená náhrada nákladů řízení sestává z celkem 29 paušálních náhrad po [částka], které podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb., přísluší účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř. a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, konkrétně za písemné vyjádření k žalobě ze dne [datum], účast na jednáních konaných dne [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], včetně přípravy na ně, písemný závěrečný návrh ze dne [datum], písemné odvolání ze dne [datum], účast na jednáních konaných dne [datum], [datum] a [datum], včetně přípravy na ně, písemný závěrečný návrh ze dne [datum], účast na jednání konaném dne [datum], včetně přípravy na ně, písemné odvolání proti rozsudku ze dne [datum] (spolu s doplněním jeho původní blanketní podoby), účast na jednáních konaných dne [datum] a [datum], včetně přípravy na ně, což v souhrnu odpovídá částce [částka].

28. Vedlejšímu účastníku [příjmení] části [obec a číslo] přiznaná náhrada sestává kromě náhrady za uhrazený soudní poplatek z odvolání ve výši [částka] z celkem 9 paušálních náhrad po [částka], které podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb., přísluší účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř. a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, konkrétně za účast na jednáních konaných dne [datum] a [datum], včetně přípravy na ně, písemné vyjádření k dovolání ze dne [datum], písemnou repliku k dovolání ze dne [datum], účast na jednání konaném dne [datum], včetně přípravy na ně, písemné odvolání proti rozsudku ze dne [datum] (spolu s doplněním jeho původní blanketní podoby), což v souhrnu odpovídá částce [částka].

Poučení