54 Co 104/2024 - 420

Rubrum

Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Pecha a soudkyň JUDr. Lenky Prokšové a Mgr. Martiny Chlupáčkové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] [Anonymizováno] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o vypořádání společného jmění manželů o odvolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne [Anonymizováno] takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I., II., III. a IV. mění tak, že se ze společného jmění manželů přikazuje a) do výlučného vlastnictví žalobkyně - velký plynový gril v hodnotě 4 000 Kč - vlastnické právo k družstevnímu podílu v bytovém družstvu [právnická osoba], se sídlem [adresa], spojené s právem nájmu garáže č. [Anonymizováno], nacházející se na adrese [adresa] v hodnotě 670 000 Kč b) do výlučného vlastnictví žalovaného - přívěsný vozík za osobní automobil v hodnotě 4 000 Kč - pozemek parc. č. [Anonymizováno] o výměře [Anonymizováno] m2, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba – rodinný dům č. p. [Anonymizováno]; pozemek parc. č. [Anonymizováno] o výměře [Anonymizováno] m2, zahrada a pozemek parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] o výměře [Anonymizováno] m2, zahrada, vše zapsané na listu vlastnictví číslo [Anonymizováno] pro obec a katastrální území [adresa] v hodnotě 9 850 000 Kč. Žalobkyni se přikazuje k doplacení jedna polovina nesplaceného zůstatku úvěrů poskytnutých [právnická osoba]., a to hypotečního úvěru č. [č. účtu] (reg. č. smlouvy [tel. číslo]) a hypotečního úvěru č. [č. účtu] (reg. č. smlouvy [tel. číslo]). Žalovanému se přikazuje k doplacení jedna polovina nesplaceného zůstatku úvěrů poskytnutých [právnická osoba]., a to hypotečního úvěru č. [č. účtu] (reg. č. smlouvy [tel. číslo]) a hypotečního úvěru č. [č. účtu] (reg. č. smlouvy [tel. číslo]).

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku V. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů na vypořádávaném jmění 4 115 129 Kč ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v [adresa] na nákladech řízení vzniklých státu před soudy obou stupňů 7 675 Kč ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v [adresa] na nákladech řízení vzniklých státu před soudy obou stupňů 7 675 Kč ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění

1. Výše citovaným rozhodnutím Okresní soud v [adresa] (dále jen „soud prvního stupně“) vypořádal zaniklé společné jmění manželů (dále jen „SJM“) tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal velký plynový gril v hodnotě 4 000 Kč (výrok I.) a do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal podíl v bytovém družstvu [Anonymizováno] spojený s nájmem garáže č. [Anonymizováno] nacházející se v [adresa] v hodnotě 540 000 Kč a přívěsný vozík za osobní automobil v hodnotě 4 000 Kč (výrok II.). Výrokem III. soud prvního stupně nařídil prodej nemovitostí, a to pozemku parc. č. [Anonymizováno], jehož součástí je objekt bydlení č. p. [Anonymizováno], pozemku parc. č. [Anonymizováno] a pozemku parc. č. [Anonymizováno], vše zapsáno v katastru nemovitostí pro obec a katastrální území [adresa], na listu vlastnictví č. [Anonymizováno], s tím, že výtěžek bude rozdělen mezi účastníky rovným dílem. Společné dluhy účastníků ze smlouvy o úvěru č. [Anonymizováno] a smlouvy o úvěru č. [Anonymizováno] uzavřené s [právnická osoba]. se zůstatky úvěru ke dni vyhlášení rozhodnutí 1 562 634,09 Kč na jistině a úrocích a 941 732,66 Kč na jistině a úrocích, a to včetně v budoucnu přirostlého příslušenství, přikázal oběma manželům rovným dílem (výrok IV.). Žalovanému poté uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 109 113 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok V.). Výroky VI. a VII. rozhodl o povinnosti žalovaného a žalobkyně zaplatit českému státu náklady řízení, které hradil, a to každému ve výši 1 450 Kč. Konečně pak výrokem VIII. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Své rozhodnutí soud prvního stupně odůvodnil odkazem na ustanovení § 736, 740–742, 708 a 709 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) s tím, že účastníci byli manželé a jejich SJM zaniklo právní mocí rozsudku o rozvodu manželství dnem [datum] (rozsudek Okresního soudu v [adresa] ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno]) a nebylo prokázáno, že by SJM manželů bylo vypořádáno ve lhůtě stanovené v § 741 o. z. dohodou, a proto jsou dány podmínky k tomu, aby o vypořádání rozhodl soud.

3. Při stanovení aktiv SJM vycházel soud ze shodných tvrzení účastníků, mezi kterými bylo nesporné, že do SJM spadají nemovité věci zapsané na LV č. [Anonymizováno] pro obec a katastrální území [adresa] a dále movité věci, konkrétně velký plynový gril a přívěsný vozík za osobní automobil, u kterých se účastníci shodli i na jejich hodnotě ve výši 4 000 Kč u každého, a dále družstevní podíl spojený s nájmem garáže č. [Anonymizováno]. Rovněž pokud jde o pasiva SJM, shodli se účastníci, že do nich spadají společné dluhy ze smlouvy o hypotečním úvěru č. [Anonymizováno] a č. [Anonymizováno], obě uzavřené s [právnická osoba]. v dosud neuhrazené výši a závazek ze smlouvy o zápůjčce od [tituly před jménem] [jméno FO] ve výši 300 000 Kč, ze které zbývalo ke dni rozvodu uhradit 114 616 Kč. [právnická osoba] nemovitostí účastníků, a to konkrétně pozemku parc. č. [Anonymizováno], jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno] – objekt bydlení, pozemku parc. č. [Anonymizováno] a pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], vše v k. ú. [adresa] nařídil soud jejich prodej a rozdělení výtěžku z prodeje mezi účastníky rovným dílem, když žalobkyně dům nechtěla a žalovaný neprokázal, že je solventní k výplatě vypořádacího podílu, pokud by nemovitosti připadly jemu. Soud prvního stupně vycházel z obecné ceny nemovitostí ke dni vyhlášení rozhodnutí ve výši 8 800 000 Kč. Družstevní podíl v bytovém družstvu spojený s nájmem garáže č. [Anonymizováno] přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného s ohledem na skutečnost, že v případě, kdy by byl družstevní podíl přikázán žalobkyni, činil by vypořádací podíl po zohlednění vnosů žalovaného částku přes 2,7 mil. Kč, přičemž žalovaný by nebyl schopen takto vysoký podíl uhradit (zvažováno zřejmě za situace, kdy by žalovanému připadly do výlučného vlastnictví i nemovitosti (pozn. odvolacího soudu). Družstevní podíl v bytovém družstvu soud ocenil částkou 540 000 Kč. Zbývající aktiva – tedy movité věci – byly přikázány tomu z účastníků, který o ni projevil zájem, kdy jejich hodnota byla určena dohodou účastníků.

5. Společné dluhy účastníků, a to závazek vůči věřiteli [právnická osoba]. ze smluv o hypotečním úvěru č. [Anonymizováno] a č. [Anonymizováno], které byly poskytnut na pořízení nemovitostí – objektu bydlení č. p. [Anonymizováno] a přilehlých pozemků a které jsou po rozvodu hrazeny žalovaným, přikázal soud k úhradě účastníkům rovným dílem s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, a to rozsudek ze dne [datum], sp. zn. [Anonymizováno]. Pokud jde o zápůjčku ze dne [datum] od [tituly před jménem] [jméno FO], bylo ze shodných výpovědí účastníků prokázáno, že ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně byl dluh zcela uhrazen. Ze shodných tvrzení soud prvního stupně dovodil, že žalovaný uhradil na tento dluh po rozvodu manželství 28 481 Kč, nicméně dluh nebyl vypořádáván, neboť v době rozhodnutí soudu prvního stupně neexistoval.

6. Žalobkyně uplatnila v řízení návrh na disparitu podílu, a to tak, že by z tohoto důvodu soud nezohlednil splátky hypotečních úvěrů, které platil po rozvodu manželství žalovaný z výlučných prostředků. Důvodem pro tento postup mělo být psychické [podezřelý výraz] žalobkyně žalovaným v průběhu manželství, v důsledku kterého musela nejenom navštěvovat ambulanci [podezřelý výraz] [podezřelý výraz] [adresa], ale musela po rozvodu manželství i opustit společný dům a hradit náklady na bydlení jinde. Soud prvního stupně důvody pro disparitu podílu neshledal, když dovodil, že psychické problémy žalobkyně souvisely s krizí v manželství v době předcházející rozvodu a její odchod ze společné domácnosti nesouvisel s chováním žalovaného vůči žalobkyni, ale spíše s okolností, že navázala perspektivní vztah s jiným mužem.

7. Soud prvního stupně rovněž dospěl k závěru, že žalovaný uhradil ze svých výlučných prostředků na společné dluhy účastníků z hypotečních úvěrů 586 586 Kč a 28 841 Kč na úhradu zápůjčky od [tituly před jménem] [jméno FO]. Vzhledem k tomu, že tyto částky byly poskytnuty po rozvodu manželství účastníků, považoval soud výše uvedené částky za vnos žalovaného. Za vnos žalobkyně však nepovažoval samotnou částku 925 000 Kč, kterou žalobkyně uplatnila jako součet částek jednotlivých plateb poskytnutých v období od [datum] do [datum] výlučně její osobě, jako dar od jejích rodičů. Soud prvního stupně uzavřel, že jednotlivé platby byly zasílány z účtu vedeného na jméno otce žalobkyně, nicméně byly odesílány na společný účet účastníků, který byl veden na jméno žalovaného, který používali oba manželé pro společné hospodaření. Při platbách nebylo uvedeno, že jde o dar výlučně žalobkyni, který by byl poskytnut na konkrétní účel. Navíc pokud jsou finanční prostředky připsány na společný účet, stávají se součástí SJM, pokud není prokázán opak. V projednávané věci bylo prokázáno, že peněžní prostředky byly použity v rámci hospodaření a fungování celé rodiny, nebo vynaloženy na věci spadající do SJM. Z tohoto důvodu nebyly soudem prvního stupně při vypořádání SJM zohledněny.

8. Podáním ze dne [datum] uplatnili žalobkyně i žalovaný vnosy v podobě kupní ceny automobilu, úhrad pojištění, úhrad nájemného za garáž a přeplatků za energie. Soud prvního stupně uplatněné vnosy nezohlednil s odůvodněním, že nelze vypořádat to, co bylo v řízení uplatněno po uplynutí tří let od zániku SJM, ale pouze to, co bylo k vypořádání navrženo procesně relevantním způsobem ve výše uvedené lhůtě. Po uplynutí této lhůty nastává nevyvratitelná domněnka vypořádání dle ust. § 741 o. z. (v této souvislosti soud odkázal na četná rozhodnutí Nejvyššího soudu - např. usnesení ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 1869/2022). V projednávané věci nastala rozhodná doba dnem [datum] a hodnoty uplatněné k vypořádání dnem [datum] tak nešlo zohlednit.

9. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s využitím zásady, že řízení o vypořádání SJM je tzv. iudicium duplex, kdy oba účastníci mohou disponovat předmětem řízení, a kdy nelze, pokud není žaloba zamítnuta, určit, který účastník měl ve věci plný úspěch. Zvláštní důvody pro to, aby se od této zásady odchýlil, soud neshledal, a to ani k námitce žalobkyně týkající se délky řízení a záměrného prodlužování sporu žalovaným. Náklady státu, které mu vznikly v tomto řízení a představují zálohou nekryté náklady vynaložené na znalečné, uložil uhradit každému z účastníků rovným dílem.

10. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně i žalovaný odvolání.

11. Žalobkyně v odvolání vytkla soudu prvního stupně, že neodůvodnil, proč přikázal družstevní podíl spojený s nájmem garáže do vlastnictví žalovaného, když jej požadovala přikázat ona. Nesouhlasila se závěrem, že není důvod pro disparitu podílu, když prokázala zprávou [tituly před jménem] [jméno FO], že měla v manželství psychické problémy, pro které se léčila. Měla z žalovaného strach, za celou situaci se styděla, a proto [podezřelý výraz] ze strany manžela neuvedla v řízení o rozvod manželství účastníků. Poté, kdy musela opustit společný dům, musela hradit náhradní bydlení ve výši 10 000 Kč měsíčně. Žalovaný, který zůstal bydlet ve společném domě účastníků, tyto náklady neměl. I nadále žalobkyně trvala na svém vnosu ve výši 925 000 Kč s tím, že jde o dar jejích rodičů výlučně její osobě. Doložila důkazy, ze kterých jasně vyplývá vůle rodičů darovat finanční prostředky pouze její osobě, a to čestné prohlášení rodičů a svědeckou výpověď svého otce. Připustila, že peníze sice byly poslány na společný účet vedený na jméno žalovaného, důvodem takového postupu však bylo, že svůj vlastní účet neměla, žalovanému důvěřovala, pročež octi sdělila pro poukázání peněz právě tento účet. Zdůraznila, že ve srovnatelném případě, kdy bylo předloženo čestné prohlášení rodičů, soud rozhodl ve prospěch účastníka, který tvrdil, že šlo o jeho výlučné peníze, resp. o dar výlučně jeho osobě. Proto i žalobkyně má právo na stejné rozhodnutí. Jestliže tvrdí žalovaný, že tyto finanční prostředky byly spotřebovány na domácnost, mělo mu být soudem uloženo, aby to prokázal. Odvolání podala žalobkyně i proti rozhodnutí o nákladech řízení, kdy má za to, že soud neměl použít pravidlo iudicií duplicis. Naopak mělo být uloženo žalovanému, aby uhradil žalobkyni náklady, které jí v souvislosti s tímto řízením vznikly, neboť v důsledku jeho obstrukčního chování došlo k záměrnému prodloužení řízení.

12. Žalovaný se k odvolání žalobkyně písemně vyjádřil. Uvedl, že souhlasí s přikázáním podílu v bytovém družstvu do výlučného vlastnictví žalobkyně za předpokladu, že by do jeho výlučného vlastnictví připadly nemovitosti. Souhlasí i s tím, jak se soud prvního stupně vypořádal s návrhem na disparitu podílu, když i nadále trvá na tom, že jeho chování v rámci manželského soužití nelze vnímat jako psychické [podezřelý výraz]. Žalobkyně v řízení neprokázala, že šlo v případě finančních prostředků poskytnutých jejími rodiči o dar výlučně její osobě. Ze skutkových okolností je navíc zřejmé, že tyto finanční prostředky byly spotřebovány v rámci rodinného soužití na běžné výdaje rodiny. V dané věci je pak nepoužitelné obrácení důkazního břemene na žalovaného, ke kterému je přistupováno v naprosto odlišných situacích. Rovněž o náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně správně, neboť chování žalovaného v průběhu řízení nevykazuje známky pasivity ve věci, oddalování či prodlužování sporu. Navíc je zcela zřejmé, že tento druh soudního řízení trvá již před soudem prvního stupně běžně 2 až 3 roky.

13. Žalovaný podal rovněž proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání. Soudu prvního stupně vytkl, že rozhodl o nařízení prodeje nemovitostí účastníků v obci a k. ú. [adresa], neboť takové rozhodnutí jej zbavuje obydlí, kde spolu s ním žijí nezaopatřené děti. Žalovaný má i nadále o nemovitosti zájem a již před soudem prvního stupně prokázal, že je solventní, když doložil volné peněžní prostředky a nabídku úvěru, čímž by dosáhl na částku přes 3 300 000 Kč. Pokud měl soud v tomto směru pochybnosti, měl žalovaného vyzvat k nápravě. Žalovaný zpochybnil rovněž způsob výpočtu vypořádacího podílu při zohlednění vnosu žalovaného ve výši 615 067 Kč (úhrada hypotečních úvěrů a dluhu vůči [tituly před jménem] [jméno FO] z výlučných prostředků žalovaného po rozvodu manželství účastníků), když tzv. vnos nesměřuje vůči druhému z manželů, ale vůči celé mase SJM a má tak být odečten od celkové hodnoty majetku v SJM a teprve výsledek má být vydělen dvěma. Soud se pak vůbec nezabýval vzneseným nárokem žalovaného na zaplacení úroků z jeho vnosu. Žalovaný namítl, že pokud musel vynaložit prostředky, které by jinak mohl např. vložit na úročený vklad, má nárok na úroky v části, ve které je vynaložil za žalobkyni, a to dle zásad bezdůvodného obohacení (zde uvedl, že si je vědom rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3323/2022, které však ruší valorizaci vnosů učiněných před zánikem manželství).

14. K odvolání žalovaného se písemně vyjádřila žalobkyně. Uvedla, že o společné nemovitosti nemá zájem, žalovaný neprokázal svoji solventnost k vyplacení vypořádacího podílu, proto navrhla potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže nařídil prodej nemovitostí. Výhrady vznesla rovněž k tvrzením, že v domě spolu s žalovaným žijí nezaopatřené děti, když obě jsou již zletilé a studují vysoké školy v [adresa], v domě přespávají výjimečně a prodejem domu nebudou ohroženy jejich bytové potřeby. I ona zpochybnila výpočet vypořádacího podílu, když i nadále trvala na zohlednění její vnosu do společného majetku ve výši 925 000 Kč, a trvala i na tom, že se nebude podílet na splátkách úvěrů převzatých po zániku manželství. Pokud jde o valorizaci vnosů, tj. úroků z částek hrazených žalovaným po zániku manželství z jeho výlučných prostředků a uplatněných nájmů za garáž, pak zcela souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že k těmto nárokům nelze přihlížet, neboť byly uplatněny po uplynutí tří let od zániku SJM.

15. Odvolací soud po zjištění, že obě odvolání byla podána včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), že byla podána osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 201 o. s. ř.) a že směřují proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 202 odst. 1 o. s. ř. a contrario), přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně i řízení mu předcházející, a poté, kdy doplnil dokazování o aktualizaci znaleckých posudků o ceně nemovitostí patřících do SJM a družstevního podílu a poté, kdy doplnil dokazování o listiny prokazující solventnost žalovaného a aktuální výši splátek z jeho výlučných prostředků na úhradu úvěrů poskytnutých [právnická osoba]., dospěl k závěru, že odvolání jsou částečně důvodná.

16. Co se týče rozsahu vypořádávaného společného jmění účastníků, vzal odvolací soud za prokázané, že mezi aktiva patří majetek zahrnutý sem soudem prvního stupně, který nebyl ani jedním z manželů zpochybněn, a to vlastnické právo k nemovitostem – pozemku parc. č. [Anonymizováno], jehož součástí je stavba – objekt bydlení [adresa], pozemku p. č. [Anonymizováno] a pozemku p. č. [Anonymizováno], vše zapsané v katastru nemovitostí pro obec a k. ú. [adresa], družstevní podíl v bytovém družstvu [právnická osoba] spojený s právem nájmu garáže č. [Anonymizováno] nacházející se na adrese [adresa], velký plynový gril a přívěsný vozík za osobní automobil.

17. Hodnota movitých věcí uvedených shora byla správně určena ze shodných tvrzení účastníků, kteří cenu plynového grilu i přívěsného vozíku za automobil uvedli shodně částkou 4 000 Kč u každé z věcí. Hodnotu nemovitostí a družstevního podílu stanovil soud prvního stupně na základě jejich znaleckého ocenění, které provedl znalec z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí [tituly před jménem] [jméno FO]. U nemovitostí stanovil soud prvního stupně jejich hodnotu částkou 8 [adresa] Kč, když nepřistoupil ke snížení ceny o 5 až 8 %, jak bez bližšího odůvodnění navrhoval znalec při ústním doplnění posudku. U družstevního podílu – členských právech a povinnostech k řadové garáži stanovil soud prvního stupně cenu v souladu se znaleckým posudkem ve výši 540 000 Kč. Odvolací soud v souladu s judikaturou vyšších soudů vycházel z toho, že při vypořádání SJM zaniklého dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se zásadně vychází z obvyklé ceny věci a jejího stavu v době rozhodování soudu (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 1205/2019). Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pak zásadně požaduje, aby po více než dvou letech od vypracování byl znalecký posudek aktualizován (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 1805/2021). Pro účely aktualizace znaleckého posudku není pak nutné zpracovat nový znalecký posudek, postačí ústní či písemné vyjádření znalce, zda a jak se cena nemovitostí za dobu od zpracování posudku změnila (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 3956/2018). Vzhledem k tomu, že znalecký posudek o obvyklé ceně nemovitostí byl zpracován dne [datum] podle stavu nemovitostí ke dni [datum] a znalecký posudek o obvyklé ceně družstevního podílu, která představuje obvyklou cenu řadové garáže č. e. 4939/46, byl zpracován rovněž dne [datum] podle stavu řadové garáže ke dni [datum], byla obvyklá cena odvolacím soudem aktualizována, a to [tituly před jménem] [jméno FO] v posudku č. položky č. 4008-5/2025, kterým byla stanovena cena nemovitostí zapsaných na LV č. [Anonymizováno] pro obec a k. ú. [adresa] částkou 9 850 000 Kč a ve znaleckém posudku č. položky [Anonymizováno], kterým byla stanovena obvyklá cena družstevního podílu v bytovém družstvu [Anonymizováno] odpovídající cena řadové patrové garáže 670 000 Kč. Vzhledem k tomu, že ke zjištěným cenám neměli účastníci žádné připomínky, vycházel odvolací soud při výpočtu vypořádacího podílu ze shora uvedených (aktualizovaných) cen věcí patřících do SJM.

18. Soud prvního stupně správně stanovil rovněž pasiva společného jmění, kdy za pasivum považoval hypoteční úvěry u [právnická osoba]., poskytnuté na úhradu části kupní ceny objektu bydlení č. p. [Anonymizováno], a to úvěru č. [č. účtu] a hypotečního úvěru č. [č. účtu]. Do pasiv společného jmění soud prvního stupně správně nezařadil pohledávku [tituly před jménem] [jméno FO], která účastníkům poskytla v průběhu manželství dne [datum] zápůjčku ve výši 300 000 Kč. Ze shodných výpovědí účastníků bylo totiž zjištěno, že dluh byl ke dni rozhodování soudu zcela splacen. Částky uhrazené po rozvodu manželství každým z účastníků z jeho výlučných prostředků byly hodnoceny jako jejich vnosy, jak bude uvedeno dále.

19. Poté, kdy soud prvního stupně určil rozsah SJM, provedl jeho vypořádání dle pravidel stanovených v ustanovení § 742 o. z. a vycházel z toho, že podíly obou manželů na vypořádávaném jmění jsou stejné. Žalobkyně v projednávané věci uplatnila odklon od tohoto pravidla, když požadovala tzv. disparitu podílu s tím, že se nebude podílet na úhradě vnosu žalovaného představovaném úhradou nesplacených hypotečních úvěrů, které ze svých výlučných prostředků hradí po rozvodu manželství pouze žalovaný. Důvod k odklonu od pravidla, že podíly manželů na vypořádávaném jmění jsou stejné, spatřuje žalobkyně v chování žalovaného v průběhu manželství, kdy byla nucena vyhledat péči [podezřelý výraz] ambulance, a kdy byla nucena opustit společnou domácnost v důsledku vyhrocených neshod mezi manžely, psychického [podezřelý výraz] a napadání ze strany žalovaného. Poté, kdy odešla ke svému příteli, musela se mu částkou 10 000 Kč měsíčně podílet na nákladech bydlení.

20. Rovněž odvolací soud totiž poté, kdy na jeho výzvu doplnila žalobkyně svá tvrzení ohledně chování žalovaného a kdy měl žalovaný možnost se k těmto tvrzením vyjádřit, dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že důvod pro disparitu podílů není dán. Z judikatury dovolacího soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 1973/2017) se v souvislosti s odklonem od principu rovnosti podílů podává, že podíly bývalých manželů při vypořádání SJM nemusí být v zásadě totožné, nýbrž mohou být modifikovány dohodou manželů či soudem v rámci vypořádání společného jmění. Soudní odklon od principu rovnosti podílů je však postupem, jež musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi. Důvodem vedoucím k disparitě podílů mohou být zcela jistě negativní okolnosti v manželství (jakož i zohlednění principu zásluhovosti, potřeby dětí svěřených do výchovy jednomu z manželů, způsobené škody apod.). Opuštění společné domácnosti pak samo o sobě k disparitě vypořádacích podílů vést nemůže, neboť tato okolnost už je zpravidla jen důsledkem negativních okolností, které se v manželství vyskytly. Negativní okolnosti v manželství (včetně příčin rozvratu manželství) vedou k disparitě podílů za předpokladu, že se promítají i do majetkového aspektu společného jmění nebo do péče o rodinu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 5384/2015). Žalobkyně v projednávané věci před odvolacím soudem uvedla, že vážné problémy v manželství začaly od května 2019, kdy vyšla najevo nevěra žalovaného, žalovaný v té době začal žalobkyni zesměšňovat, nechával jí dopisy, že se chce rozvést, začal žalobkyni pronásledovat, když zřejmě „napíchl“ její mobilní telefon a vyhrožoval žalobkyni, že s ním může bydlet, ale musí platit půlku hypotéky a platit mu nájem. Rodina měla i finanční problémy. Žalobkyně několikrát zkolabovala, navštívila i [právnická osoba]. V té době (v listopadu 2019) navázala známost s jiným mužem a v téže době podala návrh na rozvod manželství. Za svým přítelem chodila na noc, přes den zabezpečila domácnosti [právnická osoba] a v březnu nebo v dubnu 2020 se k příteli přestěhovala. [adresa] od společného domu má stále, pokud potřebovala, tak si do domu chodila pro osobní věci. Problémy v manželství neuváděla, a to ani v řízení o rozvod manželství, s odůvodněním tím, že nechtěla, aby žalovaný, který zastával vysokou manažerskou funkci, měl v zaměstnání problémy. Žalovaný připustil, že byl v manželství nevěrný, odkázal však současně i na nevěru žalobkyně, která navštěvovala [podezřelý výraz] právě z důvodu, že jí nevycházely vztahy s jinými muži. Připustil, že po žalobkyni požadoval platby za náklady spojené s domem, jakož i to, že jí odebral kartu od společného účtu, ale až v době, kdy nebylo manželství v pořádku. Ostatní chování, kromě zanechávání písemných vzkazů, popíral. Žalobkyně navrhla ke svým tvrzením důkazy (výslech [jméno FO] a zprávu z [právnická osoba]), jejichž provedení považoval odvolací soud za nadbytečné. I přesto, že žalobkyně prokázala, že v období od [datum] do [datum] docházela do [podezřelý výraz] ambulance [tituly před jménem] [jméno FO] (jak vyplývá z lékařské zprávy pro úzkostně depresivní a výrazně psychosomatické potíže pramenící z matrimoniálního konfliktu (matrimoniopatologie je obor, který studuje poruchy a problémy v manželství - pozn. odvolacího soudu), nebylo zjištěno, a nakonec to nevyplývá ani ze shodných tvrzení účastníků, že by tyto obtíže byly způsobeny chováním žalovaného vůči žalobkyni. Z připojeného rozvodového spisu Okresního soudu v [adresa] sp. zn. [Anonymizováno] zjištěno, že příčinu rozvratu manželství účastníků soud shledal v neshodách ohledně finančního hospodaření a trávení volného času. V návrhu na rozvod manželství, který podávala dne [datum] žalobkyně, není na nevhodné chování žalovaného nijak poukazováno. Ve svých tvrzeních žalobkyně připouští, že vážné neshody v manželství začaly v květnu 2019, tedy nedlouho před podáním návrhu na rozvod manželství. Oba partneři připustili manželskou nevěru. Žalobkyně odešla ještě před rozvodem manželství za svým přítelem, do společného domu se však mohla kdykoliv vrátit a doposud má od něho klíče. Nebylo prokázáno, že by ze strany žalovaného docházelo k fyzickému [podezřelý výraz] žalobkyně, dle odvolacího soudu pak nedocházelo ani k [podezřelý výraz] psychickému v takové intenzitě, která by odůvodňovala odklon od rovnosti vypořádacích podílů. Jednání žalovaného lze pochopit za situace, kdy bylo manželství účastníků narušeno nevěrami, a jeho požadavek na úhradu části plateb vynakládaných na provoz domu, lze považovat rovněž za legitimní. Opuštění společné domácnosti žalobkyní se pak nikterak nepromítlo do majetkového aspektu společného jmění, když žalobkyně žila s jiným mužem, kterému pouze přispívala na společnou domácnost. I za situace, kdy by zůstala bydlet ve společném domě, musela by se v době, kdy manželé řešili vážný konflikt, na úhradě bydlení podílet. Odvolací soud tak rovněž neshledal důvod pro navrhovaný odklon od rovnosti vypořádacího podílu.

21. Rovněž tak odvolací soud ve shodně se soudem prvního stupně neshledal důvod pro zohlednění vnosu žalobkyně z jejích výlučných prostředků do společného jmění manželů, a to ve výši 925 000 Kč, což byly finanční prostředky, které měly být darovány rodiči žalobkyně výlučně její osobě. Odvolací soud dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, byť na základě částečně odlišného hodnocení. Mezi účastníky je nesporné, že z účtu otce žalobkyně byly poskytnuty finanční prostředky, a to 100 000 Kč dne [datum], 100 000 Kč dne [datum], 50 000 Kč dne [datum], 15 000 Kč dne [datum], 60 000 Kč dne [datum], 400 000 Kč dne [datum] a 200 000 Kč dne [datum]. Finanční prostředky byly ve všech případech poukázány na účet č. [č. účtu]. Ke svým tvrzením, že tyto prostředky byly darem pouze její osobě, předložila žalobkyně písemné prohlášení svých rodičů [jméno FO] a [tituly před jménem] [adresa] ze dne [datum], že shora uvedené finanční prostředky darovali svojí dceři [Jméno žalobkyně] do jejího výlučného vlastnictví. K návrhu žalobkyně byl v řízení před soudem prvního stupně vyslechnut jako svědek [tituly před jménem] [adresa]. Ve své výpovědi dne [datum] uvedl, že je pravdou, že peníze dceři posílal na účet, který mu sdělila a platby byly určeny na konkrétní účel, např. zakoupení auta, vybavení bytu, rekonstrukci domu. O účelu, na který byly peníze použity, byl informován od dcery. Výše finančních částek, které byly darem dceři, určoval svědek, dcera o peníze nežádala. Finanční prostředky poskytoval i své druhé dceři. Manželství účastníků bylo v době poskytnutí financí spokojené.

22. Odvolací soud usnesením ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno] vyzval žalobkyni, nechť v určené lhůtě navrhne další důkazy ke svým tvrzením, že finanční prostředky od rodičů jsou darem výlučně její osobě, neboť považoval její tvrzení za dosud neprokázaná. Žalobkyně na výzvu soudu odkázala na již provedené důkazy. Na základě provedených důkazů rovněž odvolací soud dospěl k závěru, že poskytnuté finanční prostředky nebyly darem výlučně žalobkyni. Ze shodných výpovědí účastníků bylo zjištěno, že peníze byly poskytnuty na účet na jméno žalovaného, který manželé používali pro společné hospodaření. Účel peněz nebyl poskytujícími ve výpisu nijak označen, nebylo uvedeno, že jde o dar dceři, nebyla uzavírána darovací smlouva v písemné podobě. Svědek [tituly před jménem] [jméno FO] vypověděl, že v době poskytování financí bylo manželství účastníků v pořádku, bylo by tak neobvyklé, pokud by za této situace byly peníze darovány pouze jednomu z manželů. Prohlášení rodičů žalobkyně i svědecká výpověď jejího otce byly podány až v době probíhajícího sporu o majetek, kdy je zcela zřejmé, že rodiče prohlašují, že obdarovali pouze svého potomka. Odvolacímu soudu je známa judikatura, která uzavírá, že jedním z důkazu o daru pouze jednomu z manželů je svědecká výpověď dárce. Odvolací soud má však za to, že musí být vždy zkoumána věrohodnost této výpovědi, kterou bezesporu zlehčuje fakt, že byla učiněna následně po darování (v daném případě za poměrně dlouhou dobu) a navíc v době konfliktu potomka s jeho partnerem. Odvolací soud tak dospěl rovněž k závěru, že žalobkyně, kterou v tomto směru tížilo důkazní břemeno, toto břemeno neunesla.

23. I přes přijatý závěr o poskytnutí finančních darů rodiči žalobkyně společně oběma manželům, musel se soud vypořádat s tím, zda nemá některý z manželů i v tomto případě nárok na vypořádání. Soud prvního stupně uvažoval s tím, že poskytnuté finanční prostředky se staly součástí společného jmění manželů. Tato úvaha je mylná. V daném případě je třeba rozlišovat mezi penězi, které byly poskytnuty v období do [datum] a penězi, které byly poskytnuty v období od [datum]. V období do [datum] nebylo totiž možné darovat do společného jmění (viz kogentní ustanovení § 143 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník). Soudní praxe (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 86/71, Rc 42/72) dovodila, že věci nabyté za trvání manželství děděním nebo darem oběma manželům se nestávají předmětem jejich bezpodílového vlastnictví, ale podílového spoluvlastnictví (toto platilo ať již nabýval věc jeden z manželů, nebo oba společně).

24. Do podílového spoluvlastnictví tak manželé nabyli prostředky poskytnuté dne [datum] ve výši 100 000 Kč, dne [datum] ve výši 100 000 Kč, dne [datum] ve výši 50 000 Kč a dne [datum] ve výši 15 000 Kč. Pokud by tak žalobkyně (která vnos uplatnila v zákonné lhůtě) tyto své výhradní prostředky vložila do společného majetku a pořídila se za ně věc, která se vypořádává, tak by přicházelo v úvahy zohlednit její vnos z výlučného majetku do SJM, a to ve výši poskytnutých finančních prostředků. U částky, která byla poukázána dne [datum], tvrdila žalobkyně, že byla použita na zakoupení automobilu Peugeot reg. zn. [SPZ]. Automobil není předmětem vypořádání společného majetku, navíc bylo v průběhu řízení zjištěno, že tento osobní automobil byl zakoupen [datum] a téhož dne byla kupní cena uhrazena v hotovosti (kupní smlouva ze dne [datum]). Vzhledem k tomu, že částka 100 000 Kč došla na účet účastníků až [datum], nemohla být použita k tvrzenému účelu. U částky poukázané dne [datum] je žalobkyní tvrzeno, že byla použita na zakoupení členského podílu u Rozkvětu, stavebního bytového družstva, který je spojen s právem nájmu garáže, jenž je v tomto řízení vypořádáván. Tato částka došla na účet účastníků dne [datum], ze smlouvy o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu ze dne [datum] se zjišťuje, že členský podíl a poplatek za převod ve výši 9 284 Kč a 3 600 Kč byly vyrovnány, neboť v den podpisu smlouvy vůči sobě účastníci nemají žádných finančních nároků (č. l. 2 smlouvy). Je tak zřejmé, že ani finanční prostředky ve výši 100 000 Kč nemohly být poskytnuty na tvrzený účel. Pokud jde o peníze poskytnuté dne [datum] a [datum], zde žalobkyně tvrdila, že byly poskytnuty na přestavbu jádra, výměnu dveří a renovaci koupelny a WC v bytě na [Anonymizováno] ulici v [adresa], ve spoluvlastnictví účastníků, který byl [datum] prodán a peníze z prodeje byly vloženy do domu na [Anonymizováno] ulici. Poté, kdy byla žalobkyně při jednání odvolacího soudu dne [datum] vyzvána, nechť navrhne důkazy k těmto svým tvrzením, uvedla, že není již schopna přesně specifikovat, na co byly tyto konkrétní částky použity, dveře nakonec vyměněny nebyly, přestavbu jádra prováděl kamarád účastníků, prováděla se i rekonstrukce domu v [Anonymizováno], tyto věci však zařizoval žalovaný, kterému žalobkyně důvěřovala. Vzhledem k tomu, že žalobkyně žádné důkazy ke svým tvrzením nenabídla, nemohl soud přistoupit k vypořádání vnosu tak, jak navrhovala.

25. Od [datum] již ve smyslu ustanovení § 709 o. z. bylo možno darovat do společného jmění manželů. Součástí společného jmění manželů je tedy to, čeho nabyl jeden z manželů nebo čeho nabyli oba manželé společně za trvání manželství, s výjimkou toho, co nabyl darem, děděním nebo odkazem jen jeden z manželů (ledaže dárce při darování nebo zůstavitel v pořízení pro případ smrti projevil jiný úmysl). Jestliže byla věc nabyta jen jedním z manželů, pak se dar, dědictví či odkaz stávají jeho výlučným vlastnictvím bez dalšího. V projednávané věci, jak bylo uvedeno výše, dospěly soudy k závěru, že finanční prostředky byly darem oběma manželům, proto tvoří součást jejich společného jmění (Psutka, Jindřich. § 709 [Aktiva společného jmění manželů]. In: Králíčková, Zdeňka, Hrušáková, Milana, Westphalová, [jméno FO] a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655-975). 2. vydání. [adresa]: [právnická osoba]. Beck, 2020, s. 153, marg. č. 7.). V souladu s výše uvedeným považuje odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – finanční prostředky poskytnuté rodiči žalobkyně dne [datum] ve výši 60 000 Kč, dne [datum] ve výši 400 000 Kč a dne [datum] ve výši 200 000 Kč za součást společného jmění manželů. Jestliže by měly být tyto prostředky žalobkyni žalovaným kompenzovány, musela by tvrdit, že tyto prostředky spotřeboval žalovaný pro svoji potřebu nad rámec běžných potřeb rodiny. Pokud byly tyto prostředky spotřebovány za trvání manželství účastníků na běžný chod domácnosti, nelze tyto prostředky v rámci vypořádání společného jmění manželů zohlednit (srovnej rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. 12 Co 246/2022-275). Ze samotných tvrzení žalobkyně, ať již v průběhu řízení před soudem prvního stupně a následně i z doplněných tvrzení v průběhu odvolacího řízení, vyplývá, že tyto prostředky byly spotřebovány pro společné hospodaření rodiny, hradily se z nich běžné potřeby i větší investice, které se rovněž týkaly hospodaření rodiny (pořízení kuchyňské linky, část kupní ceny za dům na Mlýnské ulici a stavební práce na domě v Mlýnské ulici). Žalobkyně pak nikdy netvrdila, že tyto prostředky spotřeboval žalovaný pro svoji potřebu. Z popsaných důvodů nemohl ani v případě těchto darovaných finančních prostředků přiznat žalobkyni kompenzaci (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2769/2012).

26. Pouze pro úplnost odvolací soud odkazuje na judikaturní závěry soudů, že i v případě, kdy by darované finance byly ve výlučném vlastnictví žalobkyně a byly poukázány na společný účet účastníků, kde by se smísily s finančními prostředky tvořícími společné jmění manželů, nestaly by se tyto výlučné finanční prostředky vložením na účet společným jměním. Mohly by zůstat ve výlučném vlastnictví žalobkyně. V poměrech konkrétní věci bude vždy záležet na okolnostech např. na výši uložených prostředků, jejich převodech či výši platby. Není však správný závěr, že by tyto výlučné prostředky, zaslané na společný účet, nebylo možné od společných odlišit (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 3070/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 3629/2022).

27. Ze shodných tvrzení účastníků bylo v projednávané věci zjištěno, že vznikl společný závazek vůči [tituly před jménem] [jméno FO], sestře žalobkyně, která jim dne [datum] zapůjčila částku 300 000 Kč, na který zbývalo ke dni rozvodu uhradit 114 616 Kč, přičemž ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně dluh již neexistoval. Dluh splatili oba účastníci po rozvodu manželství ze svých výlučných prostředků a mají tak nárok na úhradu toho, co na společný dluh ze svých výlučných prostředků zaplatili. U žalobkyně tento vnos představuje částku 50 000 Kč (uhrazeno dne [datum]) a u žalovaného tento vnos představuje částku 78 481 Kč (15 splátek po 1583 Kč, doplatek jistiny 40 771 Kč a úhrada úroku 13 956 Kč). O úhradách výše popsaných nebylo mezi účastníky sporu.

28. Dále bylo zjištěno, že společným dluhem účastníků jsou úvěry, a to z úvěrových smluv č. [č. účtu] a č. [č. účtu]. Po rozvodu manželství hradil pravidelné splátky úvěru pouze žalovaný (zjištěno ze shodných tvrzení účastníků). Dle potvrzení [právnická osoba]., jako věřitele, uhradil žalovaný na první z výše uvedených úvěrů od [datum] do [datum] celkem částku 585 629 Kč (jistina 412 364,96 Kč a úrok 173 264,04 Kč) a druhý z úvěrů ve stejném období částku 321 095 Kč (jistina 212 349,91 Kč a úroky 108 745,09 Kč). Vzhledem k datu rozhodnutí odvolacího soudu dne [datum] bylo zohledněno, že již byla na základě trvalého příkazu uhrazena žalovaným rovněž splátka úvěru za měsíc říjen 2025 (splatná 15. října) ve výši 9 411 Kč na úhradu úvěru č. [č. účtu] a splátka ve výši 5 126 Kč na úhradu úvěru č. [č. účtu]. Tyto splátky byly připočteny k již uhrazeným splátkám vyčísleným bankou, takže žalovaný po zániku manželství uhradil ke dni rozhodnutí odvolacího soudu na společný dluh účastníků ze smlouvy č. [č. účtu] celkem 595 040 Kč a ze smlouvy č. [č. účtu] celkem 321 095 Kč. Tato skutečnost se následně projevila v povinnosti jednoho z bývalých manželů zaplatit druhému určitou částku na vyrovnání jejich vypořádacích podílů (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 6109/2017).

29. Žalovaný v průběhu řízení uplatnil návrh na valorizaci vnosů, kterou upravuje ustanovení § 742 odst. 1 a odst. 2 o. z. Dle těchto ustanovení platí, že nedohodnou-li se manželé nebo bývalí manželé jinak, má každý z manželů právo žádat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek, přičemž při vypořádaní zaniklého společného jmění manželů se vnos tzv. valorizuje. Tedy hodnota toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní majetek manžela, stejně jako hodnota toho, co z výhradního majetku manžela bylo vynaloženo na společný majetek, se při vypořádání společného jmění započítává zvýšená nebo snížená podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku do dne, kdy společné jmění zaniklo, zvýšila nebo snížila hodnota té součásti majetku, na níž byl náklad vynaložen. Nejvyšší soud ve své praxi dovodil, že ustanovení § 742 odst. 2 lze použít jedině tehdy, když se na valorizaci manželé předem dohodli (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 1172/2022), proto civilní soudy citované ustanovení nepoužívaly. Tuto praxi změnil Ústavní soud ČR v plenárním nálezu Pl. ÚS 23/24 ze dne [datum], ve kterém uzavřel, že Nejvyšší soud svými rozhodnutími popřel zákonodárcem zvolený princip pro valorizaci vnosů do společného majetku, čím vykročil z mezí přípustného soudcovského dotváření zákona, a valorizaci vnosů do společného jmění podle principu obohacení připustil. Odvolací soud i poté, kdy dospěl k závěru, že povinnost valorizovat vnosy vyplývá přímo ze znění zákona a nelze tudíž na její uplatnění vztahovat tzv. pravidlo tří let, k valorizaci v této konkrétní věci nepřistoupil. Jak je zřejmé z jazykového výkladu ustanovení § 742 odst. 2 o. z. vnos, který se má valorizovat, představuje náklad, který byl vynaložen na konkrétní majetek, valorizace pak představuje zvýšenou (či sníženou) hodnotu tohoto majetku. Pokud je vnosem žalovaného to, co uhradil na společné dluhy účastníků (zápůjčka od [tituly před jménem] [jméno FO] a oba úvěry), pak nelze v tomto případě hovořit o reálném majetku, nýbrž o snížení výše společného dluhu.

30. Ostatní vnosy, které účastníci uplatnili podáním ze dne [datum], byly uplatněny až po uplynutí lhůty 3 let po zániku manželství (tedy po datu [datum]) a nelze je tedy vypořádat. Zde odvolací soud zcela odkazuje na obsáhlé a podrobné odůvodnění, které učinil ohledně těchto vnosů soud prvního stupně.

31. Poté, kdy byla zjištěna aktiva a pasiva společného jmění, i to, co by mělo být při vypořádání zohledněno, přistoupil soud k samotnému vypořádání SJM, tedy určení, které součásti majetku budou každému z manželů přikázány do jeho výlučného vlastnictví (srovnej především § 742 o. z.). Již za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., Soudní praxe formulovala množství hledisek rozhodných pro přikázání věci jednomu z manželů; právní úprava totiž nestanovila přesná a jednoznačná kritéria pro toto určení (§ 149 odst. 3 obč. zák.), ani hlediska určující, k čemu má soud při vypořádání zákonného majetkového společenství manželů přihlédnout (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 1280/2011). Ani současná právní úprava kritéria pro určení toho, které součásti vypořádávaného majetku budou každému z manželů přikázány, nestanoví, ale i nadále lze patrně vycházet z toho, že objeví-li se v řízení o vypořádání SJM různé skutečnosti svědčící pro přikázání věci každému z účastníků, je na úvaze soudů, jaké řešení zvolí.

32. Nejvýznamnější položkou aktiv jmění manželů jsou nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. [Anonymizováno] pro obec a katastrální území [adresa]. Žalobkyně nepožadovala přikázat nemovitosti do svého vlastnictví, naproti tomu žalovaný požadoval nemovitosti přikázat do svého výlučného vlastnictví s odůvodněním, že v domě žije a spolu s ním i již zletilé děti. Soud prvního stupně poté, kdy žalovaný neprokázal svoji solventnost ke dni jeho rozhodnutí nařídil zcela správně prodej nemovitostí a přikázání výtěžku z prodeje každému z účastníků jednou polovinou. Smyslem požadavku solventnosti spoluvlastníka je dosáhnout toho, aby každý ze spoluvlastníků obdržel majetkovou hodnotu odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu a zamezilo se tomu, že spoluvlastník, kterému byla přiznána přeměřená náhrada, by při nesolventnosti spoluvlastníka, který se stal výlučným vlastníkem, musel náhradu vymáhat exekučně, a to ještě ne vždy úspěšně. Svoji solventnost musí spoluvlastník, kterému by měla výt věc přikázána, prokázat zásadně již k okamžiku vydání rozhodnutí soudu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 1942/2016).

33. Soud prvního stupně při úvaze o přikázání nemovitostí žalovanému, za situace, kdy žalobkyně nemovitosti do svého výlučného vlastnictví nepožadovala, zcela správně zkoumal, zda má žalovaný dostatek finančních prostředků k vyplacení vypořádacího podílu. Po zjištění, že žalovaný má finanční prostředky pouze ve výši 865 000 (kryptoměna, krypto peněženka a penzijní připojištění) a k dispozici nezávaznou nabídku bankovního úvěru, která ale v daném okamžiku podmínku prokázání solventnosti nesplňovala (např. nebyla uzavřena úvěrová smlouva, nebyl tzv. „před schválen limit“ hypotečního úvěru ani zpráva bankovního ústavu o ochotě jednat v návaznosti na výsledek řízení o vypořádání SJM o poskytnutí úvěru), dospěl soud prvního stupně s ohledem na nárok žalobkyně na vysoký vypořádací podíl k závěru, že žalovaný tento podíl schopen uhradit není (srovnej. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 5180/2016). Odlišná situace nastala v řízení před soudem odvolacím. Žalovaný byl opětovně vyzván k předložení důkazů prokazujících jeho solventnost, přičemž mu byl dána pro splnění výzvy opakovaně poměrně dlouhá lhůta. Žalovaný předložil k jednání odvolacího soudu aktuální výpis z účtu č. [č. účtu] znějícího na jeho jméno od [právnická osoba]., ze kterého bylo zjištěno, že ke dni [datum] měl žalovaný k dispozici částku 4 165 630,77 Kč. Žalovaný předložil současně listiny, ze kterých je patrno, jakým způsobem tyto finanční prostředky získal (prodejem kryptoměn, zápůjčkou od příbuzných a přítelkyně a část peněz jsou vlastní zdroje žalovaného). Jestliže žalobkyně i nadále setrvala na svém stanovisku, že nemovitosti do svého výlučného vlastnictví nepožaduje, nemusel se soud nadále zabývat prokázáním, který z dosavadních spoluvlastníků je lépe využije, a za situace, že žalovaný, který nemovitosti do svého výlučného vlastnictví i nadále požadoval, prokázal svoji solventnost, mohl soud jeho návrhu vyhovět.

34. Pokud se stal žalovaný výlučným vlastníkem nemovitostí, byl členský podíl ve stavebním bytovém družstvu Rozkvět (správně družstevní podíl), který je dle ust. § 739 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, ve společném jmění manželů, přikázán do výlučného vlastnictví žalobkyni, když toto vypořádání oba bývalí manželé navrhli.

35. Dle shody bývalých manželů pak byl z věcí spadajících do SJM přikázán do výlučného vlastnictví žalobkyně velký plynový gril a do výlučného vlastnictví žalovaného přívěsný vozík za osobní automobil.

36. Při vypořádání pasiv společného jmění, které představují dosud nesplacené úvěry, a to úvěr č. [č. účtu] v zůstatku 1 415 532,71 Kč ke dni [datum] a úvěr č. [č. účtu] v zůstatku 865 317,16 Kč ke dni [datum], vycházel soud z ustálené rozhodovací praxe dovozující, že v řízení o vypořádání společného jmění manželů má soud společné dluhy přikázat zásadně oběma manželům rovným dílem, a to s ohledem na ustanovení § 737 odst. 2 o. z. Takovýmto rozhodnutím lze minimalizovat negativní následky situace, kdy úhradu dluhu provede z různých příčin nakonec zcela nebo z větší části jen jeden z bývalých manželů. Navíc v okamžiku rozhodování soudu o vypořádání společného dluhu nejsou často známy veškeré údaje o jeho konečné výši, typicky u hypotečních úvěru či jiných dlouhodobých závazků, proto se dluhy vypořádávají bez uvedení jejich konkrétní výše. Přesto nelze vyloučit, že ve výjimečných případech, ve kterých pro to budou dány okolnosti konkrétní projednávané věci, bude společný dluh náležející do SJM přikázán jen jednomu z manželů. Podmínkou takovéhoto postupu bude zpravidla souhlas manžela, jemuž má být celý dluh přikázán, a řádné zdůvodnění mimořádných okolností případu (srovnej. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 753/2020). V této konkrétní věci žádné mimořádné okolnosti shledány nebyly, když touto okolností nemůže být přikázání věci, na jejíž pořízení byl úvěr poskytnut jednomu z manželů, neboť druhý je v rámci vypořádání SJM kompenzován.

37. Poté mohl odvolací soud přistoupit k výpočtu vypořádacího podílu, když měl shodně se soudem prvního stupně za to, že podíly obou manželů na vypořádávaném jmění jsou stejné.

38. Celková hodnota majetku spadajícího do SJM činí 10 528 000 Kč (nemovitosti účastníků v hodnotě 9 850 000 Kč, družstevní podíl v [právnická osoba] v hodnotě 670 000 Kč, zahradní gril v hodnotě 4 000 Kč a přívěsný vozík v hodnotě 4 000 Kč). Od této částky byl odečten vnos žalobkyně ve výši 50 000 Kč (úhrada dluhu vůči [tituly před jménem] [jméno FO] z výlučných prostředků) a vnos žalovaného ve výši 999 742 Kč (úhrada dluhu vůči [tituly před jménem] [jméno FO] z výlučných prostředků ve výši 78 481 Kč, splátka úvěru z výlučných prostředků ve výši 595 040 Kč a splátka úvěru z výlučných prostředků ve výši 326 221 Kč). [adresa] hodnota majetku účastníků činí 9 478 258 Kč (10 528 000 - 50 000 - 999 742), každému z manželů by tak měl připadnout majetek v hodnotě 4 739 129 Kč (9 478 258 : 2). U obou je nutno tuto částku navýšit o jejich vnos z výlučného majetku do společného, takže se žalobkyni musí dostat 4 789 129 Kč (4 739 129 + 50 000) a žalovanému 5 738 871 Kč (4 739 129 + 999 742). Žalovanému se pak tímto rozhodnutím odvolacího soudu dostává majetku v hodnotě 9 854 000 Kč (nemovitosti v hodnotě 9 850 000 a přívěsný vozík v hodnotě 4 000) a žalobkyni se dostává majetku v hodnotě 674 000 Kč (družstevní podíl v hodnotě 670 000 Kč a zahradní gril v hodnotě 4 000 Kč), což je o 4 115 129 Kč méně, než na co má nárok ze společného majetku (4 789 129 Kč - 674 000 Kč), žalovanému se pak o tuto částku dostane majetku více (9 854 000 - 5 738 871). Žalobkyně tak má nárok na vypořádací podíl ve výši 4 115 129 Kč.

39. Při určení povinnosti žalovanému vyplatit žalobkyni vypořádací podíl bylo postupováno v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř., kdy je třeba povinnost uloženou soudním rozhodnutím splnit ve lhůtě do 3 dnů. Pro delší lhůtu splatnosti nebyly odvolacím soudem shledány důvody, neboť bylo prokázáno, že žalovaný touto částkou, uloženou na jeho účtu, resp. částkou ještě vyšší, disponuje.

40. S ohledem na shora popsané závěry odvolací soud dle ustanovení § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, jak je uvedeno ve výrocích I. a II. odůvodňovaného rozsudku.

41. S ohledem na změnu rozhodnutí ve věci samé rozhodoval odvolací soud dle ust. § 224 odst. 2 o náhradě nákladů řízení, a to nejenom mezi účastníky, ale i pokud jde o náklady státu.

42. Při rozhodování o nákladech řízeních vzniklých účastníkům před soudy obou stupňů vycházel odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně rozhodujícím o nákladech této části řízení, z nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 262/20, na jehož závěry Ústavní soud odkázal rovněž ve svém rozhodnutí ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1224/21, a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. V případě řízení o vypořádání SJM jde totiž o řízení mající povahu iudicia duplex, kdy je třeba na procesní úspěch jednotlivých účastníků, majících v těchto řízeních totožné postavení žalobce i žalovaného, pohlížet jako na stejný úspěch či neúspěch. Žalobkyně v řízení navrhla, aby se soud s ohledem na obstrukční jednání žalovaného, od tohoto principu odchýlil. Soud prvního stupně ani soud odvolací, tyto důvody neshledaly. Řízení o vypořádání SJM bylo zahájeno dne [datum] a trvalo tak včetně řízení přezkumného něco málo přes 4 roky, což je skutečně u tohoto typu řízení naprosto běžné, zvláště, když celková délka řízení byla významně ovlivněna nutností vypracovávat opakovaně znalecké posudky o ceně věcí patřících do SJM. Rovněž postoj žalovaného nelze shledat obstrukčním, když to byli shodně oba účastníci, kteří se nedokázali shodnout na ceně nemovitostí, v důsledku čehož se nepodařilo uzavřít dohodu, která by bezesporu celý spor urychlila.

43. Dle ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. má stát podle výsledků řízení právo na náhradu nákladů řízení, které hradil, pokud u účastníků nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Předpoklady pro osvobození nebyly u účastníků shledány, proto odvolací soud uložil každému z účastníků podílet se na nákladech státu jednou polovinou, tj. částkou 7 675 Kč. Náklady státu představují v projednávané věci náklad za znalečné vyplacené z rozpočtových prostředků státu (náklady uhrazené ze záloh účastníků náklady státu nepředstavují) soudnímu znalci [tituly před jménem] [jméno FO] za podané znalecké posudky. Před soudem prvního stupně představují tyto náklady částku 2 900 Kč (nekrytou zálohou na opatření důkazů složenou účastníky), před soudem odvolacím tyto náklady představují částku 12 450 Kč uhrazenou dle platebního poukazu ze dne [datum], č. j. 54 Co 104/2024-388. Celkem náklady státu před soudy obou stupňů činí 15 350 Kč, z toho jedna polovina činí 7 675 Kč.

Poučení