54 CO 109/2022 - 61

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. [příjmení] Pínové a soudců JUDr. Jiřího Körblera a Mgr. Lenky Marynkové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 46 C 204/2021-31, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o věci samé (výrok I) mění jen tak, že žalovaná je povinna do patnácti dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci částku [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, jinak, tj. co do částky [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] a z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku [částka] do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobce.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky [částka] spolu s (zákonným) úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I), a o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalobce je povinen na jejich náhradu zaplatit žalované částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované doplacení náhrady nemajetkové újmy ve shora uvedené výši, která mu dle žalobních tvrzení vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce soudního řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. [číslo] C 92/2015, které bylo zahájeno dne [datum] a pravomocně skončilo až dne [datum].

3. Soud prvního stupně, který s odkazem na ustanovení § 115a o. s. ř. rozhodl ve věci bez nařízení jednání, při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že řízení vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. [číslo] C 92/2015 - v němž se Společenství vlastníků jednotek [ulice a číslo] [obec] (dále též jen„ SVJ“) domáhalo proti žalovaným [příjmení] [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] jako členech představenstva obchodní společnosti [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], z titulu zákonného ručení zaplacení obchodní společností neuhrazených nákladů spojených s užíváním jí vlastněných bytových jednotek [číslo] [číslo] nacházejících se v budově [adresa], katastrální území Zábrdovice, obec Brno, jehož správu SVJ vykonává, a to konkrétně ve výši, která byla zmíněné obchodní společnosti uložena k úhradě pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 231 C 113/2010, kterou se však zmíněnému SVJ nepodařilo vymoci ani cestou exekuce, neboť nebyl dohledán žádný postižitelný majetek společnosti - bylo zahájeno žalobou doručenou soudu dne [datum]. Na základě zjištění podrobně rozvedených v písemném odůvodnění rozsudku uzavřel, že posuzované řízení trvalo 5 let a 15 dnů, neboť pravomocně skončilo až dnem [datum], kdy nabyl právní moci v daném řízení soudem prvního stupně vydaný zamítavý rozsudek. Žalobce, v posuzovaném řízení vystupující v procesním postavení 1. žalovaného, se však o probíhajícím řízení dozvěděl až dne [datum], kdy mu v uvedené věci byla doručena žaloba. Soud prvního stupně dále zjistil, že posuzovaná věc byla projednávána pouze před soudem prvního stupně, v jehož postupu bylo lze shledat řadu období nečinnosti, zejména pak v období od [datum] do [datum], tj. v rozsahu 10 a půl měsíce, od [datum] do [datum], tj. v rozsahu 14 měsíců, a od [datum] do [datum], tj. v rozsahu pěti měsíců. V posuzované věci se konala celkem dvě soudní jednání, prvé dne [datum], při kterém byla přednesena žaloba, vyjádření k žalobě, dále byly sděleny výsledky přípravy jednání, bylo dáno procesní poučení podle § 118a o. s. ř., proběhlo dokazování a řízení bylo koncentrováno a odročeno s tím, že další, v pořadí druhé jednání ve věci, se konalo dne [datum], při kterém bylo pokračováno v dokazování, následně byly předneseny závěrečné návrhy procesních stran a po nich byl vynesen předmětný zamítavý rozsudek ve věci samé. Dokazování bylo prováděno pouze listinnými důkazy. V posuzovaném řízení došlo celkem ke dvěma odročením jednání reagujícím na žalobcovu žádost. Prvá žádost byla odůvodněna převzetím právního zastoupení žalobce (v posuzovaném řízení vystupujícím v pozici 1. žalovaného) krátce před termínem nařízeného jednání a druhá žádost o odročení byla odůvodněna kolizí jednání jeho právního zástupce. V důsledku zmíněných žádostí o odročení jednání se posuzované řízení prodloužilo o celkem dva a půl měsíce. Nárok, který žalobce učinil předmětem toto řízení, byl předběžně uplatněn u žalované dne [datum]. Žalovaná se k uvedené žádosti vyjádřila stanoviskem ze dne [datum], v němž celkovou délku posuzovaného řízení shledala nepřiměřenou, zkonstatovala porušení žalobcova práva na projednání věci v přiměřené době a žalobci dobrovolně přiznala a následně také řádně vyplatila finanční zadostiučinění ve výši [částka].

4. Na základě takto učiněného závěru o skutkovém stavu věci soud prvního stupně, s odkazem zejména na ustanovení § 13 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen„ OdpŠk“), shledal žalobcem uplatněný nárok nedůvodným. Konstatoval sice, že v posuzovaném řízení došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, a tím samým i k judikaturou presumovanému vzniku nemajetkové újmy, když posuzované řízení bylo opakovaně postiženo průtahy a jeho celkovou délku lze po právu považovat za nepřiměřenou, avšak za situace, kdy délka odškodňovaného stavu nejistoty žalobce stran výsledku řízení trvala 4 roky a 2 měsíce (a 20 dnů) a za účelem odškodnění takto žalobci vzniklé újmy mu žalovanou byla již vyplacena peněžitá náhrada v částce [částka], soud prvního stupně uzavřel, že žalobci se tak již dostalo vyššího finančního zadostiučinění, než které by sám považoval za přiměřenou okolnostem daného případu. V dané souvislosti připomněl, že podle závěrů ustálené judikatury lze za každý rok trvání řízení uvažovat o obecné výši imateriální újmy odpovídající částce [částka] za každý rok trvání takového řízení s tím, že za prvé dva roky řízení lze přiznat částku pouze v poloviční výši. Protože nemajetková újma z důvodu nepřiměřené délky řízení nevzniká za dobu od zahájení řízení do okamžiku, kdy se účastník dozvěděl o řízení proti němu vedeném, bylo v daném případě možné uvažovat o obecné základní výši finanční náhrady, která je výchozí pro její následnou individualizaci, odpovídající částce [částka] coby násobku délky trvání žalobcovy nejistoty ohledně výsledku řízení a uvedené paušální částky [částka] za každý rok trvání řízení, s již zmíněnou výjimkou týkající se prvých dvou let. Tuto částku by pak podle názoru soudu prvního stupně bylo namístě snížit pro složitost věci o 10 %, neboť posuzované řízení lze považovat za složitější po právní i procesní stránce, o dalších 5 % s ohledem na podíl žalobce na nepřiměřené délce řízení, neboť podle jeho názoru vinou žalobce bylo posuzované řízení prodlouženo o již zmíněných 2 a půl měsíce, a konečně o dalších 5 % pro sdílenou újmu, neboť v posuzovaném řízení byl žalobce žalován spolu s dalšími dvěma osobami. Důvody pro zvýšení předmětné obecné základní výše nemajetkové újmy soud prvního stupně neshledal. Podle jeho názoru skutečnost, že v době posuzovaného řízení byl žalobce ve výkonu trestu odnětí svobody, nelze přeceňovat, a to jednak proto, že v posuzovaném řízení byl procesně zastoupen advokátem, a dále také proto, že i sám je bývalým advokátem, tudíž věděl, jak takové řízení probíhá a míra stresu u něj zákonitě musela být nižší, než u běžné populace. Soud prvního stupně taktéž neshledal důvody pro zvýšení předmětné obecné základní výše náhrady nemajetkové újmy z důvodu zjištěných období nečinnosti soudu, neboť dovodil, že tato skutečnost již je dostatečně zohledněna v závěru o nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Žalobci by tak podle soudem prvního stupně učiněného závěru mělo být přiznáno finanční zadostiučinění v částce [částka]. Jelikož z tohoto titulu se mu od žalované dostalo finančního zadostiučinění v částce [částka], soud prvního stupně žalobu, kterou se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy jdoucí nad rámec již přijatého peněžitého plnění, jako nedůvodnou zamítl. O povinnosti k náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl s odkazem na ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve věci zcela procesně úspěšné žalované přiznal plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení v souhrnné výši [částka], představovanou paušalizovanou náhradou nákladů řízení, která podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb., přísluší účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř. a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce.

5. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, neboť má za to, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení. Domnívá se, že soud prvního stupně jednak zcela nedůvodně zkrátil odškodňovanou dobu řízení o 22 (správně 20) dnů, po které nad rámec soudem prvního stupně zvažovanou dobu 4 let a 2 měsíců trvalo období jeho nejistoty stran výsledku řízení, přičemž z žádného přepisu ani judikatury nevyplývá, že by se přiznávané odškodnění mělo poskytovat jen za každý ukončený měsíc trvání řízení, a dále se též nemůže ztotožnit se soudem prvního stupně zvoleným způsobem individualizace obecné základní výše finančního zadostiučinění. Soud prvního stupně podle jeho názoru nekriticky přejal stanovisko žalované, že předmětné řízení vykazovalo míru procesní složitosti odůvodňující redukci náhrady obecné základní výše o 10 %. Je přitom známo, že žalovaná tento argument uplatňuje paušálně, bez ohledu na skutečnou míru složitosti řízení a v této věci tomu nebylo jinak. Závěr soudu prvního stupně o údajné složitosti věci není v napadeném rozhodnutí jakkoliv odůvodněn, soud prvního stupně v něm nevysvětlil, v čem se měla údajná složitost projevovat a jaký vliv to mělo mít na průběh řízení. Žalobce proto uvedený závěr shledává nepřezkoumatelným a z jeho pohledu dokonce nedůvodným, neboť naopak je přesvědčen o tom, že jak skutkové, tak i právní složitosti posuzovaného řízení nic nenasvědčuje. V řízení nebyly zadávány znalecké posudky, nebyli vyslýcháni svědci, nebylo v jeho rámci aplikováno cizí právo, nebyly prováděny důkazy v cizím jazyce a ani se v jeho průběhu nevyskytly žádné jiné nestandardní okolnosti, které by způsobily prodloužení řízení. Navíc celé řízení se odehrálo pouze před soudem prvního stupně. Žalobce dále odmítá, že by nesl jakýkoliv podíl na délce posuzovaného řízení, nota bene způsobem, pro který by bylo možné obecnou základní výši snižovat. K soudem prvního stupně zmiňovanému odročení jednání v prosinci 2019 došlo výhradně pro pochybení soudu, který řádně neobeslal advokáta, který jej v dané věci zastupoval. Jím zvolená advokátka Mgr. [příjmení] sice byla vyškrtnuta ze seznamu advokátů, avšak podle § 27 odst. 2 zákona o advokacii za takové situace veškerá práva a povinnosti vyplývající ze zastupování klienta před soudy nebo jinými orgány přecházejí ex lege na nástupce advokáta. Právního zástupce, který by jej nadále měl v řízení zastupovat, tedy měl, povinností soudu bylo jej dohledat, a pokud tak neučinil, odročení jednání z prosince [rok] lze přičíst zcela na vrub věc projednávajícího soudu. Taktéž odročení jednání, k němuž došlo v červnu [rok], žalobce nepovažuje za důsledek svého jednání. O termínu jednání nařízeného na den [datum] se jeho právní zástupce dozvěděl dne [datum] a ještě téhož dne požádal o odročení jednání z důvodu kolize a z důvodu, že oba jeho klienti trvali na jeho osobní účasti. Není přitom vinou žalobce, že soud jednání neodročil na nejbližší následující týden, ale až téměř o měsíc. Žalobce udělal maximum pro to, aby se jednání odročilo co nejdříve. I kdyby tomu bylo jinak a v důsledku jeho pochybení by se řízení prodloužilo o necelý měsíc, žalobce se domnívá, že v kontextu pětiletého trvání předmětného řízení se jedná o skutečnost, která by k jakémukoliv podstatnému prodloužení řízení přispět nemohla, a tedy zmíněná skutečnost by neměla být v rámci individualizace obecné základní výše nemajetkové újmy zohledňována. Žalobce taktéž nesouhlasí s tím, že by na daný případ bylo možné po právu aplikovat kritérium tzv. sdílené újmy. Soud prvního stupně se podle jeho názoru řádně neseznámil s průběhem posuzovaného řízení, neboť jinak by zjistil, že procesní obrana zbylých žalovaných spočívala v podstatě výlučně na argumentaci, že za vše je odpovědný žalobce a oni o ničem nevěděli. Jinými slovy zbylí žalovaní nijak nepopírali nárok žalobce a veškerou odpovědnost se pokoušeli svalit na něj. Z takového procesního společenství žalobci žádný prospěch plynout nemohl a rozhodně to nic neměnilo na míře jeho nejistoty stran výsledku řízení, jehož odškodnění se nyní domáhá. Žalobce se domnívá, že soud prvního stupně zcela nedůvodně nevyslyšel jeho námitku stran pro něj zvýšeného významu posuzovaného řízení, jenž měl plynout ze skutečnosti, že po převážnou část posuzovaného řízení se nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody. Vlivem této skutečnosti byla jeho procesní obrana ztížena, zejména obtížně vyhledával informace a důkazy, které by mu umožnily efektivnější postup v projednávané věci. Jeho zkušenosti z výkonu advokacie mu v tomto směru žádnou úlevu nepřinášely. S ohledem na shora uvedené proto žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že jeho požadavku na zaplacení peněžité náhrady nemajetkové újmy bude zcela vyhověno.

6. Žalovaná v reakci na odvolání žalobce uvedla, že napadený rozsudek považuje za věcně správný. Žalobce podle jejího názoru ve svém odvolání neuvádí žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly potřebu jakékoli změny napadeného rozsudku. Navrhla proto, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

7. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a poté co podle § 101 odst. 3 o. s. ř. se souhlasem žalované projednal věc v její nepřítomnosti, shledal odvolání žalobce důvodným.

8. Soud prvního stupně právní posouzení věci samé založil na aplikaci všech relevantních zákonných ustanovení, která v odůvodnění svého rozsudku řádně citoval. Správně uzavřel, že podle § 13 odst. 1 OdpŠk se za nesprávný úřední postup považuje rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Hodnocení přiměřenosti délky řízení či rozhodování se řídí kritérii, která ve své judikatuře formuloval Evropský soud pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) aplikující Úmluvu o ochranně lidských práv a základních svobod, publikovanou ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb., přičemž v souladu se touto judikaturou je rozhodující především celková délka řízení.

9. Soud prvního stupně dále správně přihlédl k judikovanému závěru ESLP, který vychází z vyvratitelné domněnky, že nepřípustná délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a že žádné důkazy se v tomto ohledu v zásadě nevyžadují (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne [datum] ve věci Apicella proti Itálii, stížnost [číslo] odstavec [číslo] nebo [příjmení] [jméno], K výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, Právní zpravodaj, srpen [rok], str. 12 a násl.), neboť újma vzniká samotným porušením základního práva.

10. Jak plyne již ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, v posuzovaném řízení zcela nepochybně došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk. Ve světle judikaturních závěrů ESLP lze totiž jako nepřiměřenou hodnotit délku řízení, která neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávaného případu a spočívá v příčinách vzniklých z působení státních orgánů při výkonu veřejné moci. Odvolací soud dále souhlasí se soudem prvního stupně v tom, že vznik nemajetkové újmy lze u žalobce presumovat a že žalobci náleží právo na přiznání zadostiučinění v penězích, neboť z okolností daného případu lze usuzovat, že se evidentně nejedná o situaci, kdy by dostačujícím zadostiučiněním bylo možné shledat některou z forem morální satisfakce, typicky byl-li by význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný. Ostatně i sama žalovaná na podkladě předběžného projednání žalobcem uplatněného nároku dospěla k témuž závěru, když vedle konstatování porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě mu dobrovolně vyplatila již zmíněnou peněžitou náhradu.

11. Soud prvního stupně se proto zcela správně zabýval zákonnými kritérii pro určení výše přiměřeného finančního zadostiučinění. Soud prvního stupně v dané souvislosti správně akcentoval, že uvedené zadostiučinění se poskytuje poškozenému za nepřiměřeně dlouze trvající nejistotu stran jeho právního postavení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1313/2010, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C [číslo]) a že při hodnocení nepřiměřenosti délky posuzovaného řízení by mělo být správně vycházeno až z té jeho části, která následovala poté, kdy se poškozený dozvěděl o existenci posuzovaného řízení a mohl u něj nastat zmíněných stav nejistoty ohledně výsledku takového řízení, který je judikaturou považován za nezbytný předpoklad vzniku odškodňované nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu (k tomu srovnej stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 58/2011 civ. – dále jen„ Stanovisko“). Proto také judikatura dospěla k závěru, že nemajetková újma z důvodnou nepřiměřené délky řízení nevzniká za dobu od zahájení řízení do okamžiku, kdy se účastník dozvěděl o probíhajícím řízení, a to ani v případě, že již tehdy by řízení bylo nepřiměřeně dlouhé (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, uveřejněný Souboru civilních rozhodnutí NS pod C [číslo]). Protože při výpočtu výše finančního zadostiučinění je třeba být z určité částky za jeden rok odškodňované délky řízení a jelikož pro poměry České republiky Nejvyšší soud považuje za přiměřené, jestliže základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, odpovídá alespoň částce [částka] za každý rok řízení, neboť zmíněná částka [částka] je považována za základní obecnou výši přiměřeného zadostiučinění, z níž by se při odškodňování nemajetkové újmy mělo primárně vycházet (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3026/2009), a to za současného snížení zmíněné částky za první dva roky na polovinu, bylo v daném případě namístě uvažovat o obecné v základní výši nemajetkové újmy v částce [částka] jakožto násobku odškodňované délky nejistoty žalobce v trvání 4 let a 2 měsíců a 20 dnů a zmíněné konstantní částky [částka] za každý rok trvání uvedené nejistoty. Žalobci lze přesvědčit v tom, že uvedená náhrada mu náleží za celou dobu trvání předmětné nejistoty, tedy i za soudem prvního stupně pominutých 20 dnů jdoucích nad rámec jím zvažovaného období trvání předmětné nejistoty poškozeného žalobce.

12. Popsaným způsobem určenou obecnou základní výši náhrady nemajetkové újmy bylo přitom třeba, jak správně v napadeném rozsudku zmínil soud prvního stupně, individualizovat s přihlédnutím ke kritériím upraveným v § 31a odst. 3 OdpŠk (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4889/2009, uveřejněný ve [příjmení] judikatury NS pod [číslo]).

13. Žalobce ve svém odvolání soudu prvního stupně vytýká nesprávnou individualizaci obecné základní výše náhrady nemajetkové újmy s tím, že soudem prvního stupně zvolená kritéria podle jeho názoru na daný případ neměla být vůbec aplikována, a to na rozdíl od jiných, kterých naopak správně použito být mělo. Odvolací soud je shodně jako žalobce přesvědčen o tom, že v daném případě nebylo na místě obecnou základní výši nemajetkové újmy jakkoliv snižovat z důvodu složitosti projednávané věci, neboť takovému závěru skutečně nic nenasvědčuje. Argumenty, které vylučují závěr o jakoukoliv procesní, či právní složitosti posuzovaného řízení žalobce naprosto přiléhavým způsobem popsal ve svém odvolání, odvolací soud se s nimi bez výhrady ztotožňuje a považuje nadbytečné je znovu opakovat. Posuzované řízení po všech stránkách vykazovalo znaky naprosto standardní skutkové, procesní a právní složitosti, pro kterou obecnou základní výši nemajetkové újmy není na místě jakkoliv upravovat. V podstatě totéž lze uvést ve vztahu k soudem prvního stupně aplikovanému kritériu podílu žalobce na nepřiměřené délce posuzovaného řízení, neboť i v tomto případě žalobce ve svém odvolání přiléhavým způsobem popsal a vysvětlil, z jakého důvodu není namístě dovozovat jakoukoliv jeho odpovědnost za ve výsledku nepřiměřenou délku předmětného řízení. S žalobcem lze přitom souhlasit i v tom, že i kdyby bylo možné prodloužení řízení o dva a půl měsíce po právu připisovat k tíži žalobce, pak by i za takové situace nepřicházelo v úvahu použití uvedeného kritéria, neboť jen stěží by při celkové délce posuzovaného řízení v trvání pěti let bylo možné jeho prodloužení o dva a půl měsíce shledat okolností pro prodloužení řízení podstatnou, hodnou toho, aby k ní bylo zvlášť přihlédnuto. Přiléhavým konečně odvolací soud neshledává ani argument soudu prvního stupně o sníženém významu řízení pro žalobce z důvodu k sdílení jeho újmy s dalšími poškozenými vystupujícími v posuzovaném řízení vedle něj na jedné procesní straně. Nejvyšší soud v dané souvislosti judikoval, že při úvaze o snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu tohoto doplňkového kritéria je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a k tomu, zda sdílení nepřiměřené délky řízení odůvodňuje nižší výši zadostiučinění, nebo zda naopak význam předmětu řízení pro jednotlivé účastníky má za následek individuální nejistotu pociťovanou každým z nich (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2922/2012, popř. rozsudek téhož soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2531/2016). K tomu dále Ústavní soud doplnil v nálezu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 3369/17, že koncept sdílené újmy lze použít zejména v situaci, kdy jednotliví poškození mohou objektivně vnímat odškodnění újmy každého z nich jako alespoň částečné odškodnění újmy vlastní. Nevyplývá-li bez dalšího ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, že by se odškodnění každého z poškozených mělo projevit ve sféře ostatních poškozených (včetně nynějšího žalobce), není jakéhokoliv důvodu činit závěr o snížení obecné základní výše nemajetkové újmy na základě uvedeného dílčího kritéria. Nutno však zdůraznit, že ani odvolací soud se nedomnívá, že by zde byl dán prostor pro navýšení předmětné obecné základní výše nemajetkové újmy z důvodu žalobcem tvrzeného zvýšeného významu posuzovaného řízení pro žalobce, který by měl plynout ze skutečnosti, že se po převážnou část řízení nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, zvláště za situace, pokud byl v posuzovaném řízení zastoupen advokátem s generální plnou mocí. Uvedeným způsobem, byť zprostředkovaně, mu totiž byla poskytnuta možnost plnohodnotné ochrany jeho procesních práv, a to dokonce způsobem, který je v občanském soudním řízení praktikován v naprosto převážné většině případů.

14. Soudu prvního stupně je však třeba vytknout, že v rámci předmětné individualizace obecné základní výše náhrady nemajetkové újmy opomněl zvlášť přihlédnout ke kritériu zcela evidentního podílu věc projednávajícího soudu na celkové nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Závěr soudu prvního stupně, že při stanovení konkrétní výše náhrady nemajetkové újmy nebylo třeba zvlášť přihlížet k jím zjištěným několikaměsíčním obdobím nečinnosti soudu, u něhož posuzované řízení bylo vedeno, a to se závěrem, že nesprávný úřední postup, za který je poškozenému poskytováno zadostiučinění, nemůže zároveň představovat okolnost, pro kterou by mělo být poskytované zadostiučinění zvyšováno, ve světle závěrů ustálené judikatury neobstojí. Tento koncept byl totiž jako chybný odmítnut rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1290/2014, který byl uveřejněn Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 54/2016 civ. V uvedeném rozsudku bylo uvedeno, že při formulaci závěru o přiměřenosti či nepřiměřenosti doby řízení se v zásadě vychází z těch samých faktorů, z nichž se posléze vychází i při určování výše přiměřeného zadostiučinění, a proto nejde o duplicitní hodnocení kritérií demonstrativně uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk, ale o posouzení stejného kritéria ve vztahu ke dvěma různým závěrům. V zásadě tak bez dalšího nebylo na místě odmítnout možnost aplikace kritéria postupu orgánu veřejné moci v řízení (§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk) i při určení konkrétní výše přiměřeného zadostiučinění. Lze sice souhlasit v tom, že ne každé pochybení orgánů veřejné moci představované průtahem, jehož se v posuzovaném řízení dopustil, musí nutně vést k navýšení přiznaného odškodnění. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu totiž plyne, že důvod pro navýšení základního odškodnění nemajetkové újmy zakládají pouze taková procesní pochybení orgánů veřejné moci, která lze hodnotit jako závažná, neboť ostatní nedostatky v postupu tohoto orgánu se již projevily v závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 679/2017, ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2182/2020, nebo usnesení téhož soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3411/2011). Nicméně průtahy, které dle skutkových zjištění soudu prvního stupně měly zásadní vliv na celkovou délku posuzovaného řízení, však již takové závažné pochybení mající povahu rozporu postupu orgánů veřejné moci s procesními předpisy představují, a takovou skutečnost je třeba v rámci zmíněné individualizace obecné základní výše nemajetkové újmy zohlednit, a to dokonce ve stejném poměru, v jakém se uvedené kritérium podílelo na celkové délce posuzovaného řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2163/2021). Z tohoto důvodu tedy odvolací soud shledal důvodným pro zmíněný postup soudu v posuzovaném řízení navýšit uvažovanou obecnou základní výši náhrady nemajetkové újmy o 20 %.

15. Odvolací soud proto ve výsledku dovodil, že za okolnostem případu přiměřenou je namístě shledat finanční náhradu újmy ve výši [částka]. Protože z titulu náhrady předmětné nemajetkové újmy se již žalobci dostalo od žalované peněžitého plnění ve výši [částka], odvolací soud shledal žalobu důvodnou ještě co do částky [částka].

16. Vedle zmíněné jistiny odvolací soud shledal důvodným též požadavek žalobce na přiznání úroku z prodlení, neboť dle judikaturních závěrů Nejvyššího soudu je stát ve smyslu § 15 odst. 1 a 2 OdpŠk povinen poškozenému, který svůj nárok řádně uplatnil postupem podle § 14 zmíněného zákona, nejpozději do šesti měsíců od tohoto dne nahradit nejen škodu majetkovou, ale i nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení (viz Stanovisko, desátá právní věta). Poškozený má totiž právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí zmíněné šestiměsíční lhůty počínající dnem uplatnění tohoto nároku postupem podle již zmíněného § 14 OdpŠk (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2893/2010, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C [číslo]), tj. v daném případě počínaje dnem [datum]. Výše přisouzeného úroku odpovídá jeho tehdy platné a účinné hmotněprávní úpravě vyplývající z ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

17. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. napadený výrok rozsudku soudu prvního stupně o věci samé změnil jen tak, že žalovanou zavázal zaplatit žalobci dále ještě částku [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to v patnáctidenní pariční lhůtě zohledňující specifika rozpočtových a účetních pravidel, jimiž se organizační složky státu musí povinně řídit, a ve zbylém rozsahu jej jako správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

18. Protože odvolací soud svým rozhodnutím změnil výrok o věci samé, byl nucen v souladu s § 151 odst. 1 a § 224 odst. 2 o. s. ř. rozhodnout nejen o náhradě nákladů odvolacího řízení, ale znovu i o nákladech řízení vedeného před soudem prvního stupně. V obou případech odvolací soud vyšel z aplikace ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., jelikož rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Za této procesní situace tedy žalobci přísluší právo na plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení.

19. Žalobci přisouzená náhrada nákladů za řízení před soudem prvního stupně sestává ze zaplaceného soudního poplatku z žaloby ve výši [částka], odměny advokáta za tři úkony právní služby po [částka] (§ 11 odst. 1 písm. a), písm. d) – žaloba a písemná replika ze dne [datum], § 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen„ AT“), tří paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po [částka] (§ 13 odst. 4 AT) a náhrady 21% DPH ve výši [částka] (§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.), tj. celkem [částka]. Žalobcem nárokovaná náhrada nákladů za předběžné uplatnění žalovaného nároku u žalované nebyla soudem shledána požadavkem důvodným, neboť projednání nároku u příslušného úřadu má neformální charakter a není regulováno žádnou speciální procesní úpravou, a proto se ani nepředpokládá, že by poškozený měl být v této fázi řízení právně zastoupen. Z tohoto důvodu tedy § 31 odst. 4 OdpŠk poškozenému výslovně neumožňuje žádat náhradu nákladů zastoupení, které v souvislosti s projednáváním nároku u příslušného úřadu případně vynaložil (k tomu srovnej např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1191/2011).

20. Náklady odvolacího řízení pak sestávají ze odměny advokáta za dva úkony právní služby po [částka] (§ 11 odst. 1 písm. d) – odvolání, písm. g) – účast na odvolacím soudem nařízeném jednání konaném dne [datum], § 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a) AT), dvou paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po [částka] (§ 13 odst. 4 AT), cestovného za jízdu osobním automobilem tov. zn. Toyota Auris, [registrační značka], ze sídla advokáta v [obec] do [obec] a zpět dne [datum] ve výši [částka] (spotřeba paliva 7,9; 4,8; 5,9, vzdálenost trasy [obec] – [obec] a zpět [částka], sazba základních náhrad za používání silničních motorových vozidel ve výši [částka] za 1 km jízdy a průměrná cena pohonných hmot dle prováděcí vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí [číslo] – benzin 95 oktanů – 37,10 Kč/litr), náhrady za promeškaný čas v rozsahu 10 půlhodin po [částka] (§ 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT) a náhrady 21% DPH ve výši [částka] do (§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.), tj. po zaokrouhlení na celá čísla celkem [částka]. Žalobcem z opatrnosti nárokovaná náhrada za soudní poplatek z odvolání, k jehož úhradě sice nebyl vyzván, ale očekává, že se tak stane, žalobci přiznána nebyla, neboť uvedené odvolání je návrhem, který zákonem o soudních poplatcích není zpoplatněn (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 1415/18, a dále ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 3283/18, rovněž tak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1508/2019, atd.), a proto také zcela správně nebyl v dané souvislosti k plnění poplatkové povinnosti vyzýván.

21. Žalobci byla tedy z titulu náhrady nákladů řízení přiznána v souhrnu částka [částka], k jejíž úhradě byla žalované rovněž stanovena již zmíněná patnáctidenní pariční lhůta.

Poučení