54 CO 117/2022 - 184

Rubrum

Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Fučíkové a soudců JUDr. Lenky Prokšové a Mgr. Miroslava Pecha ve věci žalobců: a) JUDr. [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] b) [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] oba zastoupeni advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem Mgr. Ing. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o 1 526 000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 9. března 2022, č. j. 12 C 177/2020-141, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje a) ve výroku II., v jeho části o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni a) JUDr. [jméno] [příjmení] částku 415 000 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku a b) ve výroku IV., v jeho části o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci b) [jméno] [příjmení] částku 1 111 000 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v části výroku II. o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni a) JUDr. [jméno] [příjmení] úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 10 000 Kč za den [datum] a úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 55 000 Kč za den [datum] zrušuje a v tomto rozsahu se řízení zastavuje.

III. Rozsudek soudu prvního stupně se v zůstávající části výroku II. o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni a) JUDr. [jméno] [příjmení] úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 480 000 Kč za dobu od [datum] do [datum], z částky 470 000 Kč za dobu od [datum] do [datum] a z částky 415 000 Kč za dobu od [datum] do zaplacení, v zůstávající části výroku IV. o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci b) [jméno] [příjmení] úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 111 000 Kč za dobu od [datum] do zaplacení a ve výrocích V. a VI. o náhradě nákladů řízení zrušuje a v tomto rozsahu se mu věc vrací k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně rozsudkem rozhodl o zastavení řízení o žalobě žalobkyně co do částky 65 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně od [datum] do zaplacení (výrok I.), žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni [příjmení] [jméno] [příjmení] částku 415 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 480 000 Kč od [datum] do [datum], z částky 470 000 Kč od [datum] do [datum] a z částky 415 000 Kč od [datum] do zaplacení, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), žalobu žalobkyně co do úroku z prodlení ve výši 10% ročně z částky 10 000 Kč od [datum], správně od [datum], do [datum] zamítl (výrok III.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci [jméno] [příjmení] částku 1 111 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně od [datum] do zaplacení, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.). Ve výrocích V. a VI. pak žalované uložil povinnost k náhradě nákladů řízení oběma žalobcům, a to žalobkyni [příjmení] [jméno] [příjmení] ve výši 87 785 Kč (výrok V.) a žalobci [jméno] [příjmení] ve výši 133 086 Kč (výrok VI.), v obou případech s tím, že tyto náklady je žalovaná povinna zaplatit k rukám zástupce žalobců, advokáta JUDr. [jméno] [příjmení], ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobci domáhali zaplacení částek 415 000 Kč (žalobkyně a/ JUDr. [jméno] [příjmení], po částečném zpětvzetí žaloby), respektive 1 111 000 Kč (žalobce b/ [jméno] [příjmení]) coby zápůjček, které žalované poskytli na zaplacení kupní ceny za nemovitosti v katastrálním území Malé Tresné, které žalovaná zakoupila kupní smlouvou uzavřenou dne [datum]; výše zápůjčky od žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] činila 800 000 Kč, z níž odpočítává to, co si v nemovitosti žalované„ odbydlela“, výše zápůjčky od žalobce [jméno] [příjmení] činila 500 000 Kč. Žalobce [jméno] [příjmení] pak tvrdil další zápůjčky poskytnuté žalované za účelem rekonstrukce koupených nemovitostí v částkách 350 000 Kč, 20 000 Kč, 30 000 Kč, 70 000 Kč a 65 000 Kč, a zápůjčku na úhradu daně z nabytí nemovitostí ve výši 76 000 Kč. Soud prvního stupně vyšel z toho, že o tom, že žalovaná od žalobců peněžní prostředky v uvedených částkách přijala, nebylo mezi účastníky sporu, spor však byl o to, co bylo právním důvodem těchto plnění. Protože se žalobcům nepodařilo prokázat uzavření smlouvy o zápůjčkách, zkoumal, zda žalobci měli k tomuto plnění jiný právní důvod. Při zohlednění toho, co v tomto ohledu uvedla žalovaná (že žalobci plnili přání zemřelého Ing. [jméno] [příjmení], CSc., který je měl před svojí smrtí zavázat k tomu, aby pro žalovanou zajistili střechu nad hlavou a finančně ji zajistili pro období důchodového věku, ale současně, že plnění ze strany žalobců jí bylo poskytnuto dobrovolně a s vědomím toho, že k tomu žalobci nejsou povinni, protože právní důvod zcela chybí, a také, že plnění od žalobců přijímala na základě dohody s nimi), dovodil, že k poskytnutí peněž ze strany žalobců došlo na základě ústní smlouvy, jejíž obsah se však nepodařilo ani jednou ze stran sporu prokázat. Protože nebylo možno seznat podstatné náležitosti takové smlouvy, nebylo možné ujednání účastníků podřadit pod nějaký smluvní typ upravený v občanském zákoníku, ani je posoudit jako smlouvu nepojmenovanou. Vzhledem k tomu, že žalobci poskytli žalované peněžní prostředky, aniž by prokázali tvrzený důvod takového plnění (uzavření smlouvy o zápůjčce) a žalovaná tyto peněžní prostředky přijala, aniž by prokázala, že pro jejich přijetí měla právní důvod, došel soud prvního stupně k závěru, že se žalovaná na úkor žalobců bezdůvodně obohatila, když žalobci za ni plnili to, co měla plnit sama (uhradili za ni část kupní ceny za nemovitost, uhradili za ni její daňovou povinnost a také za ni uhradili prováděnou rekonstrukci domu). Protože peněžní prostředky, které jí poskytli, žalovaná žalobcům nevrátila, bylo žalobě za použití ustanovení § [číslo] odstavec 1 a § 2993 věty první o. z. vyhověno. S odůvodněním, že je žalovaná s vrácením žalovaných peněžních částek v prodlení, uložil jí soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. také povinnost zaplatit žalobcům úroky z prodlení„ tak, jak vyplývá z výroků II. a IV.“.

2. Protože žalobkyně a/ v průběhu řízení vzala svoji žalobu postupně částečně zpět, a protože žalovaná s tímto zpětvzetím žaloby souhlasila, soud prvního stupně v rozsahu tohoto zpětvzetí řízení za použití ustanovení § 96 odstavec 1 a 2 o. s. ř. zastavil. S odůvodněním, že„ žalobkyně opomněla vzít žalobu zpět i ve vztahu k zákonným úrokům z prodlení z částky 10 000 Kč (zpětvzetí žaloby v této částce bylo učiněno při jednání dne [datum]) od [datum] do [datum]“, žalobu v tomto rozsahu zamítl. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto s odkazem na ustanovení § 151 odstavec 1 a § 142 odstavec 1 o. s. ř.; jako náklady řízení na straně žalobců, které měl za účastníky, kteří byli v řízení plně úspěšnými, uvažoval soud prvního stupně vždy zaplacený soudní poplatek a náklady vynaložené na zastupování advokátem.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání žalovaná, která brojila proti přisuzujícím výrokům II. a IV. a proti oběma výrokům nákladovým. K odůvodnění odvolání uvedla, že žalobci žalovaný nárok opírají o tvrzení, že s ní byla uzavřena smlouva o zápůjčce, což ona po celou dobu odmítá s tím, že žádná smlouva o zápůjčce nikdy mezi žalobci a žalovanou uzavřena nebyla. Soud prvního stupně pak v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že se žalobcům, na nichž leželo důkazní břemeno, uzavření smlouvy o zápůjčce nepodařilo prokázat. Žalovaná se proto důvodně domnívá, že v takovém případě měla být žaloba žalobců zamítnuta. Pokud jim však soud prvního stupně žalovaný nárok přiznal, a to jako vydání bezdůvodného obohacení, namítá, že vydání bezdůvodného obohacení se žalobci nedomáhali a že tak soud prvního stupně napadeným rozsudkem porušil pravidlo vázanosti soudu předmětem řízení, jak byl v žalobě vymezen. V důsledku toho došlo k omezení dispoziční zásady, kterou je civilní řízení soudní vedeno. Dále žalovaná uvedla, že za bezdůvodné obohacení nelze považovat zcela dobrovolné plnění žalobců, kteří věděli, že k takovému plnění nejsou povinni. S ohledem na uvedené pak navrhla napadený rozsudek soudu prvního stupně změnit tak, že odvolací soud žalobu zamítne a přizná jí náklady řízení u soudu prvního stupně i náklady odvolacího řízení.

4. Žalobci navrhli rozsudek soudu prvního stupně potvrdit. Ve vyjádření k odvolání uvedli, že v něm žalovaná neuvádí žádné nové skutečnosti a že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na správném právním posouzení věci, kdy také skutkový stav zjistil úplně a správně. Byť jsou o existenci žaloby o zápůjčce přesvědčení, důkazní břemeno o tom neunesli. To však nic nemění na tom, že žalovaná od nich finanční částky, jejichž vrácení se domáhali, obdržela – zčásti formou nabytí bez právního důvodu a zčásti tím, že za ni plnili. Nehraje tedy roli, zda se domáhali vydání bezdůvodného obohacení, vrácení zápůjčky či jiného právního titulu, ale pouze to, že se domáhali soudní cestou vrácení peněžních prostředků, které byly uhrazeny žalované nebo které byly zainvestovány do její nemovité věci.

5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání žalované směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání jako řádný opravný prostředek přípustné (§ 201, § 202 a contrario zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen„ o. s. ř.“), že ho žalovaná z pozice účastníka řízení (§ 90 o. s. ř.) podala jako osoba k tomu oprávněná (§ 201 o. s. ř.), že tak učinila včas (§ 204 odstavec 1 o. s. ř.) a že její odvolání splňovalo též podmínku jeho projednatelnosti v podobě uvedení odvolacích důvodů (§ 212a odstavec 2 o. s. ř.), v návaznosti na jejich skutkové vymezení podřaditelných pod ustanovení § 205 odstavec 2 písmeno g/ o. s. ř., rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním vymezené části přezkoumal a přezkoumal také řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

6. Na tomto místě je zapotřebí pro úplnost vysvětlit, že účinky podaného odvolání (§ 206 odstavec 1 o. s. ř.) dopadly na jím napadené meritorní přisuzující výroky II. a IV. a v návaznosti na to dále na závislé (a odvoláním též napadené) výroky nákladové V. a VI.; právě v tomto rozsahu tak byl rozsudek soudu prvního stupně otevřený přezkumu odvolacím soudem Tomu naopak nebyly otevřeny výroky I. o částečném zastavení řízení a III. o částečném zamítnutí žaloby žalobkyně a/, které nebyly odvoláním napadeny a jako výroky samostatné (takové, na nichž výroky napadené nejsou jakkoliv závislé) samostatně již nabyly právní moci (§ 159, § 159a o. s. ř.).

7. Podle ustanovení § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

8. Smluvní typ upravený s účinností od [datum] v ustanovení § 2390 o. z. odpovídá smlouvě o půjčce do [datum] upravené v ustanovení § 657 a § 658 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ obč. zák.“). Nejvyšší soud pak v mnoha svých rozhodnutích ve vztahu ke smlouvě o půjčce vysvětlil, že jde o smlouvu, která má reálnou (nikoliv jen konsenzuální) podobu, a že tudíž vznik právního vztahu z půjčky předpokládá jednak smluvní ujednání stran a jednak skutečné odevzdání předmětu půjčky dlužníkovi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod [číslo] nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2009 sp. zn. 21 Cdo 4520/2007, dostupný, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto rozhodnutí odvolacího soudu odkazovaná, na webových stránkách Nejvyššího soudu [webová adresa]). Řízení, jehož předmětem je vrácení půjčky, je potom sporným řízením, ve kterém platí povinnost účastníků tvrdit všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti (§ 79 odstavec 1 a § 101 odstavec 1 o. s. ř.) a označit důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení (§ 79 odstavec 1, § 120 odstavec 1 o. s. ř.). Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 18. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4520/2007 nebo rozsudek ze dne 29. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4312/2008) je pak ustálena v tom, že věřitel, který se soudně domáhá po dlužníku vrácení půjčených peněz, musí v intencích ustanovení § 657 obč. zák. tvrdit (tj. splnit povinnost tvrzení, respektive unést břemeno tvrzení), že se žalovaným dlužníkem uzavřel smlouvu o půjčce, že dlužníkovi předmět půjčky odevzdal, že peníze měly být v dohodnuté době vráceny a že dlužník půjčené peníze řádně a včas nevrátil. Důkazní povinnost pak má a unést důkazní břemeno musí stran tvrzení, že smlouva o půjčce byla uzavřena a že na základě této smlouvy žalovanému peníze předal. Budou-li tyto skutečnosti prokázány, je na žalovaném, aby prokazoval, že půjčku vrátil, případně že jeho závazek ze smlouvy zanikl jinak než splněním.

9. Popsané závěry bezezbytku dopadají i na smlouvu o zápůjčce uzavřenou dle ustanovení § 2390 o. z.

10. V posuzované věci měl soud prvního stupně na podkladě provedených důkazů za prokázané tvrzení žalobkyně a), že dne [datum] uhradila bezhotovostním převodem ze svého účtu ve prospěch účtu [příjmení] [příjmení], [právnická osoba] částku 800 000 Kč jako část kupní ceny, sjednané v kupní smlouvě uzavřené dne [datum] mezi žalovanou coby kupující a manželi [jméno] a [jméno] [příjmení] coby prodávajícími, na základě níž žalovaná nabyla do vlastnictví nemovité věci v katastru nemovitostí zapsané na listu vlastnictví [číslo] v k. ú. Malé Tresné, kdy ohledně zaplacení kupní ceny bylo ujednáno, že se tak stane prostřednictvím advokátní úschovy na tam označený účet (na účet [příjmení] [příjmení], [příjmení] a partneři č. [bankovní účet]). Za prokázané vzal též to, že žalobce b) dne [datum] uhradil bezhotovostním převodem ze svého účtu ve prospěch účtu [příjmení] [příjmení], [příjmení] a partneři na úhradu téže kupní ceny částku 500 000 Kč, že ve prospěch účtu [jméno] [příjmení] uhradil za stavební práce jím provedené na domě žalované v Malém Tresném částky 20 000 Kč ([datum]) a 70 000 Kč ([datum]) a 65 000 Kč ([datum]) a že další platby provedl ve prospěch účtů žalované; zde vzal za zjištěné, že šlo o částky 350 000 Kč (z [datum]), 30 000 Kč (z [datum]) a 65 000 Kč (z [datum]). Z těchto skutkových zjištění musel odvolací soud toliko drobně korigovat pouze naposledy uvedené, kdy prvostupňový soud (s největší pravděpodobností toliko v důsledku písařské chyby) uvažuje s částkou 65 000 Kč, ačkoliv podle listin, na jejichž základě je zjištění o této platbě činěno (výpis z účtu žalobce b/ a info z finančního úřadu o výši daně z nabytí nemovitosti) tato částka činila žalobcem b/ tvrzených 76 000 Kč. Jinak měl odvolací soud popsaná zjištění soudu prvního stupně za správná, mající v důkazech soudem prvního stupně provedených dostatečnou oporu. Koneckonců uvedené skutečnosti nebyly ani mezi účastníky sporné. Odvolací soud pak považoval za potřebné k nim doplnit pouze to, že obsah e-mailové korespondence mezi žalovanou a [jméno] [příjmení] bylo lze vzít za důkaz o tom, že stavební práce na nemovitosti žalované jmenovaný prováděl na základě dohody se žalovanou.

11. Odvolací soud měl dále za správný i závěr prvostupňového soudu o tom, že prokázat uzavření smlouvy o zápůjčce se za situace, kdy uzavření takové smlouvy žalovaná kategoricky popřela, žalovaným nepodařilo. Za situace, kdy žalovaní s poukazem právě na postoj žalované k jejich tvrzením dali zřetelně najevo, že existenci smlouvy o zápůjčce, která měla být ústní, neumějí prokázat s tím, že právě z toho důvodu bude věc nezbytné právně kvalifikovat jako bezdůvodné obohacení žalované (viz vyjádření žalobce b/ v podání ze dne [datum] a závěrečný návrh obou žalobců přednesený jejich zástupcem při jednání soudu prvního stupně), není namístě soudu prvního stupně vytýkat, že nepostupoval dle ustanovení § 118a odstavec 1 a 3 o. s. ř., tedy, že žalobce nevyzval k tomu, aby tvrzení o uzavření smlouvy o zápůjčce upřesnili (tj. uvedli, zda vzhledem k vícero platbám ve prospěch žalované šlo o smlouvu jednu či o smluv vícero, kdy konkrétně byla, respektive byly takové smlouvy uzavřeny a s jakým obsahem) a zejména pak k prokázání uvedeného sporného tvrzení (uzavření smlouvy o zápůjčce). Ostatně ani v odvolacím řízení žalobci závěr o tom, že uzavření smlouvy o zápůjčce neprokázali, jakkoliv nezpochybnili, naopak, tento v rámci svého vyjádření k odvolání uznali za správný. Názor žalované, že takový závěr měl bez dalšího vést k zamítnutí žaloby, nicméně odvolací soud nesdílí; naopak za správný měl postup prvostupňového soudu, pokud nároky žalobců posuzoval jako nároky z bezdůvodného obohacení.

12. V reakci na odvolací námitku žalované je zapotřebí uvést, že platí teze, dle níž soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je oprávněn, respektive povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami (srov. kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2181/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4484/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4618/2014). Jestliže potom zjištěný skutkový stav umožňuje přiznat žalobci plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobce tohoto plnění dožadoval z jiného právního důvodu, než ze kterého mu skutečně náleží (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 29 Cdo 785/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1234/2011 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2716/2013).

13. Nejvyšší soud v minulosti také již opakovaně judikoval, že s ohledem na charakter smlouvy o půjčce coby reálné smlouvy (viz výklad uvedený shora) prohlášení žalobce, že po žalovaném požaduje zaplacení příslušné částky z titulu smlouvy o půjčce v sobě zahrnuje i tvrzení, že tato suma byla žalovanému též poskytnuta, jež pak je dostatečnou oporou pro úvahu o vzniku bezdůvodného obohacení na straně příjemce předmětného plnění. Tyto závěry se potom uplatní i tam, kde sám žalobce tvrdí existenci smlouvy o půjčce coby právního důvodu pro realizovaný přesun majetkových hodnot, v řízení se mu však nepodaří toto své tvrzení dostatečně prokázat. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu totiž žalobce, jenž uplatňuje nárok na vrácení určité částky, uváděje, že ji žalovanému předal, tíží důkazní břemeno o uskutečnění předání, na žalovaném naopak je, aby tvrdil a prokazoval existenci právního důvodu, na základě něhož si smí převzaté prostředky ponechat. Nepříznivé procesní následky stran nejistoty ohledně důvodnosti prokázaného pohybu aktiv jsou proto v obdobným situacích vyvozovány vůči příjemci plnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5299/2015 a další rozhodnutí Nejvyššího soudu v něm odkazovaná).

14. Bylo-li tedy prokázáno, že se žalobci částkami shora specifikovanými (tj. žalobkyně a/ částkou 800 000 Kč a žalobce b/ částkou 500 000 Kč, které zaplatili ve prospěch prodávajících v souladu s kupní smlouvou, na které byla účastna žalovaná coby kupující, složením do advokátní úschovy) podíleli na splnění povinnosti žalované zaplatit kupní cenu nemovitých věcí, že žalobce b/ za žalovanou zaplatil za stavební úpravy na předmětných nemovitostech panu [jméno] [příjmení] celkem 155 000 Kč a dále že na účty žalované postupně vložil obnos v celkové výši 456 000 Kč, bylo za situace, kdy žalobci neprokázali, že šlo o plnění ze smlouvy o zápůjčce, na žalované, aby tvrdila a prokázala důvod, který by ji opravňoval tyto prostředky si ponechat. Poté, co jí k tomu prvostupňový soud vyzval (žalovaná zpočátku svoji obranu proti žalobou uplatněným nárokům žalobců založila toliko na popření jejich tvrzení o uzavření smlouvy o zápůjčce), žalovaná uvedla (v podání ze dne [datum]), že tím žalobci plnili přání zemřelého Ing. [jméno] [příjmení], CSc., který je před svou smrtí zavázal, aby pro ni„ zajistili střechu nad hlavou a její finanční zajištění pro období důchodového věku“, při jednání soudu prvního stupně dne [datum] pak uvedla, že peníze přijímala na základě dohody mezi žalobci (nikoliv její dohody se žalobci, jak uvádí soud prvního stupně v odstavci 31 odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, když však tato nepřesnost nemá na správnost jeho rozhodnutí žádný vliv); na podporu žádného z uvedených tvrzení však žalobkyně přes výzvu prvostupňového soudu neoznačila žádný důkaz, tedy tato její tvrzení, která by soudu umožnila posoudit, zda k předmětným plněním došlo z nějakého právního či alespoň spravedlivého důvodu, zůstala neprokázána. Tím pak byl založen adekvátní podklad pro naplnění pojmových znaků skutkové podstaty bezdůvodného obohacení.

15. Podle ustanovení § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2).

16. Podle ustanovení § 2997 odstavec 1 věty druhé o. z. právo na vrácení nemá ten, kdo jiného obohatil s vědomím, že k tomu není povinen, ledaže plnil z právního důvodu, který později nenastal nebo odpadl.

17. V naposledy citovaném zákonném ustanovení je (oproti právní úpravě účinné do 31. 12. 2013 nově) upraven liberační důvod z povinnosti vydat bezdůvodné obohacení, kdy zde zákon upírá právo na vrácení poskytnutého plnění osobě, jež jiného obohatila s vědomím, že k tomu není povinna, ledaže plnila z právního důvodu, který později nenastal nebo odpadl. V komentáři k zákonu č. 89/2012 Sb. dostupném v systému ASPI je k § [číslo] odstavec 2 mimo jiné uvedeno, že klíčové pro naplnění uvedeného liberačního důvodu je, aby ochuzený plnil, přestože si byl plně vědom, že ho povinnost vůči obohacenému netíží, že smysl a účel daného ustanovení si žádá, aby šlo o skutečnou a prokázanou (nikoliv jen právně konstruovanou) vědomost, s ohledem na niž lze ospravedlnitelně tvrdit, že podkladem plnění byla vůle k nepodmíněnému rozmnožení majetkové sféry jiného, a že k jeho aplikaci je namístě přistupovat jen tehdy, je-li postaveno najisto, že plnitel neměl žádné pochybnosti, že jej k poskytnutí sporných hodnot nic nezavazuje – s tím, že unést důkazní břemeno stran veškerých aplikačních předpokladů § 2997 odstavec 1 věty druhé o. z. v eventuálním soudním sporu bude muset osoba, jež se tohoto liberačního důvodu ke svému prospěchu dovolá. Dále pak zde je vysvětleno, že liberační důvod vědomého plnění nedluhu se neprosadí při vzniku bezdůvodného obohacení plněním za jiného.

18. Nejvyšší soud pak v odůvodnění rozsudku ze dne 11. ledna 2018, sp. zn. 28 Cdo 5089/2017 poukázal na odbornou literaturu (srov. Eliáš. J., [příjmení], L., [příjmení], H. Bezdůvodné obohacení. [obec]: [právnická osoba], 2016, str. 71), která k § 2997 odstavec 1 větě druhé o. z. vyslovila právní názor, že podstatou tohoto liberačního důvodu je vědomé plnění bez právního důvodu a že podmínky jeho aplikace se tak logicky vylučují z přítomnosti omylu, tj. nesprávného přesvědčení ochuzeného, že plněním vyrovnává svůj dluh vůči obohacenému. Předpokladem vyloučení nároku na vrácení toho, co obohacený nabyl, je, aby si plnitel v okamžiku, kdy poskytuje plnění, byl vědom toho, že nemá povinnost plnit. Musí se jednat o vědomost prokázanou, nikoliv jen presumovanou. Nepostačuje, že ochuzený měl a mohl vědět o tom, že plnil nedluh, a stejně tak je irelevantní, že si omyl o existenci dluhu sám zavinil, resp. že se jej mohl při vyvinutí obvyklé obezřetnosti vyvarovat. Pro uplatnění daného liberačního důvodu je třeba postavit najisto, že plnitel neměl žádných pochybností o tom, že jej k poskytnutí sporných hodnot nic nezavazuje, resp. je nutno bezpečně vyvrátit, že bylo plněno v mylném domnění o tom, že mezi stranami vznikla smlouva. Není-li ten, kdo se liberačního důvodu dovolává, sto podat důkaz naznačené skutečnosti, není uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení znemožněno.

19. Protože se žalovaná v posuzované věci dovolávala i toho, že žalobci jí peníze poskytli zcela dobrovolně při vědomí neexistence právního důvodu pro takový postup (viz závěrečný návrh zástupce žalované přednesený při jednání soudu prvního stupně dne [datum]), ve svém důsledku se dovolala právě zmíněného liberačního důvodu, kterým se soud prvního stupně nezabýval; protože však bezdůvodné obohacení žalované posoudil jako bezdůvodné obohacení získané tím, že za ni žalobci plnili to, co měla plnit sama, ani se jím zabývat nemohl, neboť – jak bylo vysvětleno – liberační důvod vědomého plnění nedluhu se při vzniku bezdůvodného obohacení plněním za jiného neuplatní.

20. Odvolací soud se nicméně s tím, jak soud prvního stupně bezdůvodné obohacení žalované vyhodnotil, zcela neztotožnil. Soud prvního stupně totiž pominul, že vedle plnění ze strany žalobkyně a/ (výlučně) a žalobce b/ (dílem) na závazky žalované ve prospěch třetích osob (prodávajících z kupní smlouvy a [jméno] [příjmení]) žalobce b/ poskytl peněžní prostředky přímo žalované (na její účet); bez ohledu na to, za jakým účelem žalovaná tyto prostředky použila, nelze takové plnění považovat za plnění toho, co měla plnit sama, nýbrž jde o plnění ze strany žalobce b/ bez (prokázaného) právního důvodu. Na tomto místě je zapotřebí připomenout, že se jedná o plnění od žalobce b/ v celkové částce 456 000 Kč. Ve vztahu k tomuto bezdůvodnému obohacení se tak musel odvolací soud vypořádat s naplněním liberačního důvodu dle ustanovení § 2997 odstavec 1 věty druhé o. z.; ve zbytku vskutku jde o bezdůvodné obohacení vzniklé plněním za žalovanou třetím osobám a vyloučit vydání takového bezdůvodného obohacení za použití ustanovení § [číslo] odstavec 1 věty druhé nepřichází do úvahy.

21. Jak bylo již vysvětleno, podmínkou aplikace uvedeného zákonného ustanovení je skutečná a prokázaná vědomost toho, kdo plnil, o tom, že ho k plnění nic nezavazuje (že jeho vůlí bylo bez jakéhokoliv důvodu a podmínek rozmnožit majetkovou sféru jiného). To, že plnitel neměl žádné pochybnosti o tom, že ho k plnění nic nezavazuje, musí být postaveno najisto, přičemž důkazní břemeno o tom má ten, kdo plnění přijal. V posuzované věci přitom žalobce b/ tvrdil, že peněžní prostředky žalované poskytl na základě smlouvy o zápůjčce. To, že tvrzení o uzavření takové smlouvy (o zápůjčce) neprokázal, pak bez dalšího neznamená současně to, že taková skutečnost (neuzavření smlouvy o zápůjčce) je postavena najisto. Situaci, kdy určitá pro rozhodnutí o věci významná skutečnost nebyla v soudním řízení prokázána, totiž ještě neznamená, že se nestala; situace, kdy bylo zjištěno (prokázáno), zda se nějaká skutečnost stala nebo naopak nestala a skutečnost, kdy se to, zda nastala či nikoliv, nepodařilo zjistit, je od sebe zapotřebí odlišovat. Zde je třeba připomenout smysl důkazního břemene v občanském soudním řízení, kterým je umožnit soudu vydat rozhodnutí právě v těch případech, kdy určitá skutečnost (pro rozhodnutí o věci podle hmotného práva významná) nebyla dokázána (tj. v případech, kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují přijmout ani závěr o pravdivosti tvrzení účastníka, ale ani závěr o tom, že by jím tvrzená skutečnost nebyla pravdivá. V dané věci by tak na žalované bylo prokázat tvrzení, že smlouva o půjčce mezi ní a žalobcem b/ skutečně nebyla uzavřena. Přestože tak žalovaná neučinila (takové tvrzení neprokázala, byť, jak řečeno, uzavření takové smlouvy popřela), odvolací soud upustil od toho, aby ji k označení důkazů za účelem prokázání tohoto tvrzení vyzval (§ 213b a § 118a odstavec 3 o. s. ř.); neučinil tak proto, že další její tvrzení možnost aplikace ustanovení § 2997 odstavec 1 věty druhé o. z. vylučují. Naplnění skutkové podstaty tohoto zákonného ustanovení dle přesvědčení odvolacího soudu vylučuje tvrzení samotné žalované o tom, že jí žalobce b/ předmětné plnění poskytl na podkladě dohody s Ing. Svobodou, případně na podkladě dohody se žalobkyní a/. Ještě v předsoudním stádiu sporu se pak žalovaná (v rámci své korespondence se žalobci – viz e-mail právního zástupce žalované ze dne [datum], adresovaný zástupkyni žalobců) dovolávala toho, že žalobci plnili„ závazek, který existoval jako pohledávka žalované“. Na tom, že tak ve svém důsledku tvrdila důvod pro poskytnutí plnění ze strany žalobce b/ v její prospěch nic nemění to, že ho žalovaná (přes poučení, kterého se jí dostalo ze strany prvostupňového soudu) ani blíže nespecifikovala, ani neprokázala, ani to, že (ve svém důsledku v rozporu s výše uvedenými svými tvrzeními) současně tvrdila, že k plnění v její prospěch neměl žalobce b/ žádný důvod a že si této skutečnosti byl vědom.

22. Z uvedeného plyne, že přiznal-li soud prvního stupně z titulu bezdůvodného obohacení žalobkyni a/ částku 415 000 Kč a žalobci b/ částku 1 111 000 Kč, je takové jeho rozhodnutí věcně správné a jako takové ho proto odvolací soud potvrdil (§ 219 o. s. ř.). Pokud však dále žalobcům přiznal spolu s uvedenými částkami také úrok z prodlení a učinil tak s konstatováním, že„ žalovaná je s vrácením žalovaným peněžních částek žalobcům v prodlení“, nemohl odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v této části než zrušit z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů (§ 219a odstavec 1 písmeno b/ o. s. ř.). Z konstatování, že žalovaná je s vrácením žalovaných peněžních částek žalobcům v prodlení (v návaznosti na které žalobcům přiznal úrok z prodlení tak, jak je to uvedeno ve výrocích II. a IV. přezkoumávaného rozsudku) není především jakkoliv zřejmé, na základě jakých skutečností a úvah učinil závěry o vzniku prodlení žalované s úhradou jednotlivých částek, jak ho při rozhodování uvažoval.

23. Co se příslušenství pohledávky v podobě úroků z prodlení u žalobkyně a/ týče, nemohl však odvolací soud pominout, že o něm soud prvního stupně rozhodl částečně duplicitně. To se konkrétně týká 10% úroku z prodlení z částky 55 000 Kč za den [datum], který byl žalobkyni současně přiznán a současně řízení o něm bylo zastaveno, a dále 10% úroku z prodlení z částky 10 000 Kč za den [datum], který byl žalobkyni současně přiznán a současně žaloba na jeho zaplacení byla (výrokem III.) zamítnuta. Tomu, aby o těchto nárocích odvolací soud meritorně rozhodoval, tak bránila překážka nedostatku návrhu na zahájení řízení (návrh na zaplacení 10% úroku z prodlení z částky 55 000 Kč za den [datum] vzala žalobkyně a/ zpět a řízení o jeho zaplacení bylo na základě tohoto zpětvzetí v rámci částečného zastavení řízení výrokem I. rozsudku zastaveno), respektive překážka věci rozhodnuté (v podobě pravomocně zamítnuté žaloby na zaplacení úroku z prodlení z částky 10 000 Kč za den [datum]). Protože existence návrhu na zahájení řízení (§ 79 o. s. ř.) a neexistence překážky reiiudicatea – věci rozsouzené (§ 159a odstavec 4 o. s. ř.) patří mezi podmínky řízení, ke kterým i odvolací soud musí přihlížet (§ 211 a § 103 o. s. ř.) a protože obě uvedené skutečnosti představují takový nedostatek v podmínkách řízení, který nelze odstranit, nemohl odvolací soud než v uvedeném rozsahu řízení zastavit (§ 211 a § 104 odstavec 1 o. s. ř.) a to za současného zrušení rozsudku soudu prvního stupně v dotčené části. V části, v níž byl žalobkyni a/ přiznán úrok z prodlení, pak v zůstávajícím rozsahu odvolací soud v návaznosti na zrušení rozsudku soudu prvního stupně věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení a stejně rozhodl i v návaznosti na zrušení rozsudku soudu prvního stupně v části výroku III., pokud jim byly přiznány úroky z prodlení žalobci b/ (§ 221 odstavec 1 písmeno a/ o. s. ř.) O těchto částech žalob (budou-li na nich žalobci trvat) soud prvního stupně znovu rozhodne, přičemž své rozhodnutí řádně odůvodní tak, aby bylo zřejmé, na základě čeho a proč je úrok z prodlení přiznáván, a to včetně odůvodnění vzniku prodlení. V rámci úvah o vzniku prodlení bude vycházet z toho, že jej žalobci odvozují od výzvy k úhradě dlužné částky ze dne [datum], která však vůbec do spisu nebyla založena; součástí spisu je pouze e-mail ze dne [datum], jehož přílohou měla být výzva k plnění určená žalobkyni a/. Odůvodnění rozhodnutí bude pak soud prvního stupně formulovat tak, aby bylo způsobilé i případnému přezkumu odvolacím soudem.

24. V novém konečném rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne též o náhradě nákladů řízení, přičemž neopomene rozhodnout i o nákladech tohoto odvolacího řízení (§ 224 odstavec 3 o. s. ř.).

Poučení