54 Co 124/2021- 192

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. [příjmení] Pínové a soudců JUDr. Jiřího Körblera a Mgr. Lenky Marynkové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátem Mgr. Ing. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] proti žalované: [osobní údaje žalované] se sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] o náhradu nemajetkové újmy ve výši [částka] s příslušenstvím, o odvolání obou účastníků řízení proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 27 C 130/2019-62, po částečné kasaci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 54 Co 124/2021-121, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 Cdo 2951/2021-158, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části zamítavého výroku o věci samé II týkající se částky [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z této částky od [datum] do zaplacení mění jen tak, že žalovaná je povinna do patnácti dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci částku [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, jinak, tj. co do částky [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se v uvedené části výroku potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů částku [částka] do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalobce.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované, aby žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatila částku [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I), co do částky [částka] s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalovaná je povinna na jejich náhradu zaplatit žalobci částku [částka] do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce (výrok III).

2. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši [částka] s příslušenstvím, která mu dle žalobních tvrzení měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 358/2014, jež trvalo celkem 6 let a 7 měsíců.

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne [datum] bylo u Okresního soudu v Hradci Králové zahájeno řízení, v němž se správce konkursní podstaty úpadce TREND – všeobecný investiční fond a. s. domáhal proti [jméno] [příjmení] a dalším 8 žalovaným náhrady škody v celkové výši [částka], uplatněné původně v adhezním řízení, které bylo součástí trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 5/2005. Usnesením zmíněného okresního soudu ze dne [datum] bylo rozhodnuto o vyloučení jednotlivých zažalovaných skutků k samostatnému projednání s tím, že předmětem posuzovaného řízení, vedeného u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 358/2014, byl vůči [jméno] [příjmení] a Ing. [jméno] [příjmení] uplatněný nárok na náhradu škody ve výši [částka] s příslušenstvím. Na základě zjištění podrobně rozvedených v písemném odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uzavřel, že posuzované řízení trvalo celkem 6 let a 7 měsíců, neboť bylo skončeno až rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne [datum], který nabyl právní moci dne [datum]. Dále zjistil, že posuzované řízení bylo komplikované nejen po stránce skutkové, když v žalobě bylo definováno množství skutků, z nichž žalobce odvozoval různé dílčí nároky na náhradu škody vůči těm kterým z celkem 9 žalovaných, ale výrazně i po stránce procesní, neboť věc posuzující soud se kromě toho musel hned v úvodu vypořádat s uplatněnými námitkami stran místní nepříslušnosti, dále s návrhem na zastavení řízení pro překážku litispendence, s návrhem na odmítnutí žaloby a v neposlední řadě i s otázkou procesního nástupnictví na straně žaloby, kterou se nakonec, na základě Ing. [jméno] [příjmení] podaného dovolání, musel zabývat až sám Nejvyšší soud, jenž v dané souvislosti uzavřel, že otázka procesního nástupnictví na straně žaloby byla nalézacími soudy vyřešena správně, když správce konkursní podstaty vystupuje ve sporu o vymáhání pohledávek úpadce jako žalobce jen po dobu, po kterou je vymáhaná pohledávka uvedena v soupisu konkursní podstaty s tím, že okamžikem jejího vyloučení přechází oprávnění s ní nakládat zpět na úpadce, ovšem - jak dovolatel správně namítl - aniž by se o tom bylo třeba samostatně rozhodnout usnesením o procesním nástupnictví. Vedle toho se věcí samou zabýval i Ústavní soud, který žalobcem podanou ústavní stížnost svým usnesením ze dne [datum] odmítl. Soud prvního stupně sice v posuzovaném řízení postupoval plynule, avšak poprvé ve věci meritorně rozhodl až po bezmála 2 letech a 6 měsících od podání žaloby. Nicméně na celkové délce řízení se zásadním způsobem podílela okolnost, že soud prvního stupně v souvislosti s podaným dovoláním stran zmíněné otázky procesního nástupnictví opomněl vybrat soudní poplatek, pročež mu věc musela být Nejvyšším soudem vrácena zpět bez věcného vyřízení, a dále skutečnost, že posléze vyzval k zaplacení soudního poplatku z dovolání nesprávného účastníka, což zjistil až poté, kdy dovolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavil, tudíž uvedené rozhodnutí bylo pak třeba odklidit prostřednictvím podaného odvolání. Opětovně tak byla věc předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o předmětném dovolání až po roce a dvou měsících. Ve výsledku posuzované řízení skončilo zamítnutím žaloby pro důvodně vznesenou námitku promlčení. Nárok, který žalobce učinil předmětem tohoto řízení, byl předběžně uplatněn u žalované dne [datum]. Ze strany žalované se však žalobci dne [datum] dostalo pouhého konstatování porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Požadavek na náhradu nemajetkové újmy v penězích totiž žalovaná odmítla dobrovolně uspokojit.

4. Na základě takto učiněného závěru o skutkovém stavu věci soud prvního stupně, zejména s odkazem na ustanovení § 13 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen„ OdpŠk“), uzavřel, že došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, že žalobce řádně splnil zákonem stanovenou podmínku pro soudní uplatnění nároku představovanou jeho předběžným uplatněním u příslušného úřadu a že s ohledem na celkovou délkou posuzovaného řízení nelze považovat za dostatečnou formu kompenzace pouhé konstatování porušení práva. Z tohoto důvodu se soud prvního stupně zabýval právně relevantními skutečnostmi rozhodnými pro úvahu o výši přiměřeného finančního zadostiučinění. V této souvislosti kromě délky trvání posuzovaného řízení považoval za nutné zvlášť přihlédnout k již popsané procesní složitosti posuzovaného řízení, v rámci níž bylo třeba zohlednit též fakt, že posuzovaná věc byla projednávána celkem na třech stupních soudní soustavy a k tomu ještě i před Ústavním soudem, dále zvýšenému významu předmětu řízení pro poškozeného a konečně i do jisté míry sdílené povaze žalobci přivozené nemajetkové újmy, neboť v posuzovaném řízení žalobce vystupoval jako žalovaný ve vzájemné shodě spolu s dalším žalovaným [příjmení] [jméno] [příjmení]. Jelikož ustálená judikatura stanoví, že za každý rok trvání řízení je možné uvažovat o obecné výši imateriální újmy odpovídajících částce [částka] za každý rok trvání řízení s tím, že za prvé dva roky řízení lze přiznat částku pouze v poloviční výši, soud prvního stupně shledal, že obecná základní výše odškodnění nemajetkové újmy žalobce [jméno] [příjmení], kterou lze považovat za výchozí pro její následnou individualizaci, činí [částka]. Tuto částku následně snížil pro zmíněnou procesní složitost o 30 % s tím, že další její modifikaci již reálně nebylo třeba provádět, neboť případné navýšení zmíněné obecné základní výše nemajetkové újmy pro význam předmětu řízení pro poškozeného shledal přímo úměrným v úvahu rovněž přicházejícímu snížení zmíněné obecné základní nemajetkové újmy s ohledem na charakter odškodňované újmy coby újmy sdílené. Takto tedy soud prvního stupně dospěl k závěru, že v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení byla žalobci způsobena nemajetková újma ocenitelná částkou [částka] Vedle této jistiny soud prvního stupně s odkazem na § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., přiznal žalobci i jím požadovaný zákonný občanskoprávní úrok z prodlení, a to ode dne marného uplynutí zákonem stanovené šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku na náhradu nemajetkové újmy u žalované, tj. ode dne [datum]. Ve zbylém rozsahu soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl. O povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobci přiznal právo na plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení.

5. Rozsudek soudu prvního stupně napadly včasným a přípustným odvoláním obě procesní strany, žalobce v rozsahu celého zamítavého výroku o věci samé (výrok II) a žalovaná naopak ohledně vyhovujícího výroku o věci samé (výrok I), přičemž v důsledku obou zmíněných odvolání byl napaden i svou povahou akcesorický nákladový výrok III předmětného rozsudku.

6. Protože rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 54 Co 124/2021-121, kterým bylo o obou odvoláních rozhodnuto tak, že„ rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I mění jen tak, že co do částky [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení se žaloba zamítá, jinak, tj. co do částky [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, se v tomto výroku a dále ve výroku II potvrzuje“, byl posléze zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 Cdo 2951/2021-158, jen v rozsahu, v jakém jím byl potvrzen zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky [částka] s příslušenstvím (a dále též ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení), bylo nadále třeba se vypořádat již jen s požadavkem žalobce na zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši dalších [částka] s příslušenstvím (jdoucí nad rámec již žalobci pravomocně přiznané náhrady nemajetkové újmy ve výši částky [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení), neboť o zbylém předmětu řízení bylo již v této věci s konečnou platností rozhodnuto.

7. Žalobcem podaným odvoláním je tak nadále napadán zamítavý výrok o věci samé II již jen co do zmíněné částky [částka] s příslušenstvím (spolu s tím dále též i svou povahou akcesorický nákladový výrok III), a to s odůvodněním, že žalobce nesouhlasí se soudem prvního stupně (a zčásti i s odvolacím soudem v jeho předchozím, kasací dotčeném rozsudku) zvoleným způsobem individualizace obecné základní výše nemajetkové újmy, jehož prostřednictvím byla konstruována jemu přisouzená výše náhrady nemajetkové újmy v penězích. V prvé řadě žalobce akcentoval, že v mezidobí bylo již pravomocně rozhodnuto o některých nárocích spolu s ním původně žalovaných osob, jež se domáhaly náhrad nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení, které – stejně jako v jeho případě - byly založeny nebo derivovány od kauzy vedené původně u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 C 93/2013 a které po skutkové stránce lze považovat téměř za totožné s nyní posuzovanou věcí. Žalobci by se tedy mělo v zásadě dostat téhož přiměřeného zadostiučinění v penězích jako ve zmíněných kauzách, kde v souladu s metodikou Nejvyššího soudu stanovená obecná základní výše nemajetkové újmy byla pro procesní složitost redukována pouze o 20 % (viz věc poškozeného [příjmení] [jméno] [jméno], o které bylo Obvodním soudem pro Prahu 2 rozhodnuto rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 44 C 66/2019-75, ve znění jej potvrzujícího rozsudku Městského soudu ve [obec] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 20 Co 350/2020-99, dále věc týkající se žalobce [jméno] [příjmení], o níž bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 15 C 47/2020-68, ve znění jej měnícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 28 Co 259/2020-151, a věc Ing. [jméno] [příjmení], o níž bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 26 C 243/2019-75, ve znění jej měnícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 28 Co 303/2020-163). Ostatně i s ohledem na ustanovení § 13 o. z. může každý legitimně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích. Kromě toho žalobce uvedl, že doposud nebyl v tomto řízení dostatečně zhodnocen zcela evidentní fakt, že posuzované řízení mělo pro něj zvýšený význam, plynoucí již jen z naprosté excesivnosti žalované částky, jejíž úhrada je mimo schopnosti téměř všech obyvatel České republiky, jeho osobu nevyjímaje. Dále zmínil, že závěr soudu prvního stupně o údajně (s Ing. [jméno] [příjmení]) sdílené újmě shledává v rozporu se závěry ustálené judikatury, podle které skutečnost, že na jedné straně sporu vystupuje několik účastníků řízení, sama o sobě neopravňuje úvahu o nutně sdílené újmě. Koncept sdílené újmy lze totiž uplatnit jen tam, kde jednotliví poškození mohou objektivně vnímat odškodnění újmy každého z nich jako částečné odškodnění újmy vlastní. V posuzovaném případě tato podmínka nebyla splněna. Konečně žalobce nesouhlasí s odvolacím soudem v jeho předchozím a nyní zčásti zrušeném rozsudku ze dne [datum] vyjádřenou úvahou o nedůvodnosti žalobního požadavku na náhradu nemajetkové újmy v délce trvání dvou let a 10 měsíců, tedy v rozsahu odpovídajícímu fázi posuzovaného řízení vedené před dovolacím soudem, odůvodněnou tím, že za uvedené období se již žalobci přiměřené finanční náhrady dostalo v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 47/2020 (u Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího vedeného pod sp. zn. 28 Co 59/2020), neboť v uvedeném řízení byl projednáván nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 C 93/2013, které bylo přerušeno právě na dobu vedení zmíněného dovolacího řízení týkajícího se řešení otázky procesního nástupnictví na straně žaloby, která byla významná i pro rozhodnutí ve zmíněném sporu, přičemž i za tuto fázi řízení byla žalobci přiznána náhrada nemajetkové újmy, a to dokonce výslovně pro nepřiměřenou délku onoho vedlejšího (dovolacího) řízení. Nesdílí totiž závěr odvolacího soudu, vycházejí v tomto případě z původní odvolací námitky žalované, že v opačném případě by se mu zcela neprávem dostalo dvojnásobného odškodnění téhož. S odkazem na shora uvedené žalobce navrhl, aby odvolací soud na základě opětovného posouzení všech relevantních kritérií předvídaných v ust. § 31a odst. 3 OdpŠk, hodnocených ve stejném poměru, jakým se podílela na celkové délce řízení, napadený zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že mu v souladu s postupem aprobovaným soudy ve skutkově obdobných případech přizná další část jím nárokovaného peněžitého odškodnění a spolu s tím žalovanou zaváže k náhradě všech jím účelně vynaložených nákladů řízení.

8. Žalovaná v reakci na uvedené odvolání v podstatě uvedla, že podle jejího názoru nepřichází v úvahu, aby žalobci z titulu jím požadované náhrady nemajetkové újmy bylo jakékoli další peněžité plnění přiznáno. Zvlášť přitom považovala za nutné zmínit, že nárokuje-li si žalobce v tomto řízení přiznání peněžité náhrady s poukazem na stav nejistoty stran výsledku posuzovaného řízení, nelze přehlížet, že tvrzený stav nejistoty žalobce nivelizoval fakt, že původně zahájené řízení bylo rozděleno do několika paralelně vedených sporů, z nichž některé byly pravomocně rozhodnuty dříve. Při nepochybné znalosti průběhu zmíněných dalších řízení tak žalobce již od roku 2017 musel vědět, že jím vznesená námitka promlčení bude shledána důvodnou a řízení pro něj skončí procesním úspěchem. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud s odkazem na shora uvedené další požadavek žalobce na náhradu nemajetkové újmy jako nedůvodný zamítl.

9. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a poté co podle § 101 odst. 3 o. s. ř. se souhlasem žalované projednal věc v její nepřítomnosti a na podkladě jím ve smyslu § 213a odst. 1 o. s. ř. doplněného dokazování zjistil, že -) v jiných třech již pravomocně skončených řízeních o náhradu nemajetkové újmy v penězích za nepřiměřenou délku řízení, která stejně jako posuzované řízení byla dne [datum] zahájena totožnou žalobou a která z hlediska skutkových okolností případu lze hodnotit v zásadě za totožná s nyní posuzovanou věcí, byla poškozeným shodně přiznána náhrada nemajetkové újmy ve výši součinu délky řízení a částky [částka] za každý rok trvání řízení s tím, že za prvé dva roky bylo uvažováno pouze o částce v poloviční výši, to vše snížené toliko o 20 % z důvodu procesní složitosti spatřované v množství řešených procesních otázek a projednávání sporu ve více stupních soudní soustavy (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 44 C 66/2019-75, ve znění jej potvrzujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 20 Co 350/2020-99, ve věci poškozeného [příjmení] [jméno] [jméno]; dále rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 15 C 47/2020-68, ve znění jej měnícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 28 Co 259/2020-151, ve věci poškozeného [jméno] [příjmení]; a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 26 C 243/2019-75, ve znění jej měnícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 28 Co 303/2020-163, ve věci poškozeného [příjmení] [jméno] [příjmení]), -) v rámci řízení vedeného žalobcem u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 47/2020 byla žalobci pravomocně přiznána peněžitá náhrada nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 C 93/2013 zahrnující též období od [datum] do [datum], po které uvedené řízení bylo pravomocně přerušeno do skončení dovolacího řízení týkajícího se otázky procesního nástupnictví na straně žaloby ve věci vedené Okresním soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 358/2014, neboli dovolacího řízení, které bylo součástí v této věci aktuálně posuzovaného řízení (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 7. 2020, č. j. 15 C 47/2020-68, ve znění jej měnícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2021, č. j. 28 Co 259/2020-151), -) v aktuálně posuzovaném řízení (vedeném Okresním soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 358/2014) v pořadí prvý rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 9 C 358/2014-54, byl odvolacím soudem zrušen, aniž by bylo zjištěno jakékoli procesní zavinění věc projednávajícího soudu prvního stupně, neboť ke kasaci uvedeného rozsudku došlo jen z toho důvodu, že původní žalobce, tj. správce konkursní podstaty úpadce TREND – všeobecný investiční fond a. s., soudu nesdělil podstatnou okolnost pro posouzení aktivní legitimace ve věci samé, když jej neinformoval o tom, že žalovanou pohledávku, která byla sepsána do konkursní podstaty, v průběhu řízení před soudem prvního stupně (se souhlasem konkursního soudu) z konkursní podstaty fakticky vyloučil a nadále s ním již nenakládal pro účely uspokojení věřitelů jako s majetkem úpadce, přičemž uvedená skutečnost vyšla najevo až v průběhu odvolacího řízení zahájeného na podkladě původním žalobcem podaného odvolání proti zmíněnému rozsudku ze dne [datum] (připojený soudní spis Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 9 C 358/2014, konkrétně odůvodnění usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 47 Co 30/2016-91), shledal odvolání žalobce zčásti důvodným.

10. Soud prvního stupně své právní posouzení věci samé založil na aplikaci všech relevantních zákonných ustanovení, která v odůvodnění svého rozsudku též řádně citoval. Správně uzavřel, že podle § 13 odst. 1 OdpŠk se za nesprávný úřední postup považuje rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Hodnocení přiměřenosti délky řízení či rozhodování se řídí kritérii, která ve své judikatuře formuloval Evropský soud pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) aplikující Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, publikovanou ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb., přičemž v souladu s touto judikaturou je rozhodující především celková délka řízení. Soud prvního stupně při svém rozhodování dále správně přihlédl k judikovanému závěru ESLP, který vychází z vyvratitelné domněnky, že nepřípustná délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu, přičemž žádné důkazy se v tomto ohledu v zásadě nevyžadují (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne [datum] ve věci Apicella proti Itálii, stížnost [číslo] odst. [číslo] nebo [příjmení] [jméno], K výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, Právní zpravodaj, srpen 2006, str. 12 násl.), neboť újma vzniká samotným porušením základního práva.

11. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně přitom plyne, že v posuzovaném řízení zcela jednoznačně došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk. Při hodnocení přiměřenosti délky řízení je třeba, jak již bylo zmíněno výše, vycházet z celkové délky řízení, do níž je třeba započítat i řízení o dovolání (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C [číslo]), přičemž trvalo-li posuzované řízení celkem 6 let a 7 měsíců, má odvolací soud shodně se soudem prvního stupně za to, že posuzované řízení je třeba po právu hodnotit jako nepřiměřeně dlouhé, a tudíž objektivně způsobilé přivodit žalobci vznik jím tvrzené imateriální újmy. Ostatně i z judikatury vyplývá, že bez dalšího lze za dobu, po kterou soudní řízení může obvykle trvat, považovat období dvou let (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1078/2013, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C [číslo]). Posuzované řízení přitom trvalo více než třikrát delší dobu. Ostatně i sama žalovaná tím, že v rámci předběžného projednání žalobcem uplatněného nároku, konstatovala porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, deklarovala, že délku posuzovaného řízení nepovažuje za přiměřenou.

12. Protože jen zcela výjimečně se nepřiznává zadostiučinění v penězích, soud prvního stupně se zcela správně zabýval zákonnými kritérii pro určení výše přiměřeného finančního zadostiučinění (§ 31a odst. 2 a 3 OdpŠk), neboť po právu dovodil, že se v dané věci nejedná o případ, kdy by dostačujícím zadostiučiněním bylo možné shledat některou z forem morální satisfakce.

13. Správným odvolací soud shledává též postup soudu prvního stupně při stanovení obecné základní výše nemajetkové újmy, při jejímž výpočtu vycházel z částky [částka] za každý rok řízení, a to za současného snížení této částky za první dva roky na polovinu. Zmíněná částka [částka] je totiž považována za základní obecnou výši přiměřeného zadostiučinění, z níž by se při odškodňování nemajetkové újmy mělo primárně vycházet (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Základní výši odškodnění nemajetkové újmy za posuzované řízení proto soud prvního stupně správně stanovil v částce [částka].

14. Námitku žalované, akceptovanou odvolacím soudem v posléze Nejvyšším soudem zčásti zrušeném rozsudku ze dne [datum], že částečné úhrady zmíněné nemajetkové újmy se již žalobci dostalo v rámci jiného jím vedeného řízení, jelikož bylo prokázáno, že nepřiměřená délka dovolacího řízení vedeného v rámci nyní posuzovaného řízení, konkrétně pak za dobu od [datum] do [datum], byla již žalobci kompenzována v rámci náhrady nemajetkové újmy přiznané mu za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 C 93/2013, odvolací soud - vázán závazným právním názorem vyjádřeným v kasačním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 Cdo 2951/2021-158 - shledal neopodstatněnou. V této souvislosti Nejvyšší soud výslovně uvedl, že výjimku vztahující se na tzv. souběžná řízení, jež jsou specifická tím, že spolu svým předmětem souvisejí natolik úzce, že rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalších řízeních, přičemž újmu utrpěnou jejich účastníky v důsledku nepřiměřené délky daných řízení je třeba v rozsahu jejich souběžného průběhu vnímat jako jedinou újmu (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 348/2010, a ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1021/2010), nelze bez dalšího extenzivně rozšiřovat na další řízení, která sice probíhají (alespoň zčásti) současně, avšak svým předmětem úzce vůbec nesouvisejí (průběh jednoho z nich není bezpodmínečně závislý na druhém řízení a vice versa). Judikaturou vyžadovanou úzkou souvislost předmětů několika řízení totiž nelze spatřovat pouze ve skutečnosti, že v současně probíhajících řízeních vystupuje stejný žalobce, popř. i žalovaný, který uplatňuje nároky, jež jsou shodně či obdobně právně kvalifikovány (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3521/2015, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 2509/16). Vztaženo na posuzovaný případ to znamená, že i když měl být žalobce odškodněn za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout v době od [datum] do [datum] již v rámci předchozího kompenzačního řízení týkajícího se nepřiměřeně dlouhého řízení před Okresním soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 33 C 93/2012 (kompenzační řízení mělo zřejmě probíhat před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 47/2020), šlo zcela zřetelně o jiné řízení, než nyní posuzované. V intencích shora zmiňované judikatury nejde o řízení souběžná, nýbrž o řízení o samostatných nárocích. Je proto namístě držet se výkladového pravidla, podle něhož mají být výjimky vykládány restriktivně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2751/2020). Skutková podobnost těchto věcí mohla pouze zakládat důvodné očekávání dotčených účastníků, že jejich věc bude rozhodnuta obdobně jako věci předchozí a že případná odchylka bude přesvědčivě odůvodněna (srov. § 13 o. z.), nicméně to nic nemění na skutečnosti, že nemajetková újma poškozenému vzniká v každém jednotlivém nepřiměřeně dlouze vedeném řízení zvlášť a účelem ustanovení § 31a OdpŠk je poškozenému takto vzniklou újmu kompenzovat.

15. Tudíž bylo dále třeba s přihlédnutím ke kritériím upraveným v § 31a odst. 3 OdpŠk individualizovat (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4889/2009, uveřejněný ve [příjmení] judikatury NS pod [číslo]) celou výše zmíněnou částku obecné základní výše náhrady nemajetkové újmy představovanou předmětnou částkou [částka].

16. Soud prvního stupně pro zjištěnou složitost posuzované věci uvedenou obecnou základní výši nemajetkové újmy redukoval o 30 % s poukazem na obecné závěry judikaturní praxe, která uvedeným způsobem reaguje na situace, kdy posuzovaná věc byla opakovaně projednávána na třech stupních soudní soustavy. Žalobce však ve svém odvolání přiléhavě poukazuje na to, že pokud ve skutkově srovnatelných případech, které dokonce s posuzovaným řízením úzce souvisí, byla zmíněná obecná základní výše nemajetkové újmy redukována pro složitost pouze o 20 %, jen stěží lze nalézt důvod, proč by v nyní posuzované věci mělo být postupováno jinak, než jak žalobce s ohledem na ustanovení § 13 o. z. po právu legitimně očekává, že bude postupováno. Ostatně i ustálená judikatura Nejvyššího soudu vychází ze závěru, že v obdobných (totožných) věcech by se výše přiznané částky přiměřeného zadostiučinění ve vztahu k jednotlivým účastníkům téhož řízení neměla významně odchylovat (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2182/2020, uveřejněný ve [příjmení] judikatury NS pod [číslo]).

17. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu však zároveň plyne, že jednotlivé důvody složitosti věci je třeba pro účely posouzení nejen toho, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ale i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, vnímat samostatně, neboť každý z nich přispívá k prodloužení délky projednávání (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2138/2009). Zohlednění skutečnosti, na kolika stupních soudní soustavy se řízení odehrává,„ vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná (k tomu srovnej např. bod IV. písm. a) stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen„ Stanovisko“). V dané souvislosti by však dle závěrů ustálené judikatury mělo být přihlédnuto také k tomu, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána. Zda z důvodu složitosti řízení, nebo z důvodu procesních pochybení soudů nižších stupňů (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1112/2011). Užití kritéria složitosti věci by proto mělo být komplementárně doprovázeno úvahou stran toho, zda a eventuálně do jaké míry zmíněná složitost řízení, v jejímž rámci dochází mimo jiné i k zohlednění toho, na kolika stupních soudní soustavy se řízení odehrává, byla ovlivněna vlastní složitostí řízení a do jaké míry procesním pochybením soudů nižších stupňů. V rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, Nejvyšší soud vysvětlil, že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci (§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk) je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li přitom v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně.

18. Přestože z provedeného dokazování vyplynulo, že zrušení prvního rozsudku okresního soudu v rámci posuzovaného řízení nelze klást k tíži věc projednávajícího soudu, který by tak zapříčinil vznik státu přičitatelného průtahu, objektivně zcela jinak bylo třeba v dané věci hodnotit již shora blíže popsaná pochybení soudu prvního stupně stran prodlevy při předkládání spisu dovolacímu soudu, nesprávného vyměřování soudního poplatku a z toho pak ve výsledku rezultující nepřiměřenost délky dovolacího řízení, která se zásadně ovlivnila pohled na nepřiměřenost délky posuzovaného řízení jako celku. Z tohoto důvodu tedy odvolací soud v souladu s již výše uvedenými judikaturními závěry považoval za potřebné pro nezpochybnitelný negativní podíl věc projednávajících soudů na celkově nepřiměřené délce posuzovaného řízení, neboli pro tzv. kritérium postupu orgánu veřejné moci, recipročně navýšit předmětnou obecnou základní výši náhrady nemajetkové újmy o 10 %.

19. Soudu prvního stupně lze dále přisvědčit v tom, že posuzované řízení po právu hodnotil jako řízení pro žalobce významné, byť nikoli typově, když za taková ustálená judikatura považuje trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovně právní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.), nýbrž subjektivně. Nutno připomenout, že kritérium významu předmětu řízení pro účastníka (§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk), tedy to, co je pro něj v sázce, je zásadně nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy odškodnění, ale kromě toho je i určujícím kritériem pro určení výše peněžitého odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 242/2016). Odvolací soud má za to, že již jen žalobcem v jeho odvolání beze sporu po právu akcentovanou extrémní výši žalované částky, která byla po něm v rámci posuzovaného řízení požadována, odůvodňuje, aby tato skutečnost byla v rámci individualizace předmětné obecné základní výše náhrady nemajetkové újmy zvlášť zohledněna, a to formou navýšení obecné základní výše nemajetkové újmy o dalších 15%.

20. Tvrzení žalované o údajně počínaje kalendářním rokem [rok] sníženém významu posuzovaného řízení pro žalobce nebylo v řízení prokázáno, a proto k němu odvolací soud v rámci hodnocení kritéria„ významu řízení pro poškozeného“ nepřihlížel. V této souvislosti odvolací soud připomíná, že v případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum] 201, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, nebo usnesení téhož soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 244/2011). Žalovaná však i přes v daném směru poskytnuté procesní poučení o neunášení důkazního břemene podle § 118a odst. 3 o. s. ř. (viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 54 Co 124/2021-182) neoznačila takové důkazy, které by její tvrzení o zmíněném snížení významu posuzovaného řízení pro žalobce prokázaly. Označila sice soudní rozhodnutí v jiných věcech, na základě nichž by žalobce od specifikovaného data mohl nabýt přesvědčení, že i jím v posuzovaném řízení uplatněná námitka promlčení bude shledána důvodnou a řízení pro něj skončí procesním úspěchem ve věci, avšak uvedené doplnila sdělením, že„ může jenom předpokládat, že žalobce, vůči němuž bylo vedeno řízení o zaplacení částky [částka], se zajímal a sledoval průběh i jiných řízení týkajících se jiných skutků jiných žalovaných, a pokud se v roce [rok] dozvěděl, že tato řízení byla již skončena a žaloby byly zamítnuty z důvodu promlčení, nemohl být v zásadní nejistotě ohledně výsledku řízení, jehož byl sám účastníkem.“ V zásadě tedy připustila, že procesním předpisem vyžadovaným způsobem není schopna své tvrzení prokázat, neboli tzv. usnést své důkazní břemeno.

21. Závěrem se pak odvolací soud zabýval též důvodností soudem prvního stupně aplikovaného kritéria tzv. sdílené újmy, přičemž i v tomto případě, vázán závazným právním názorem dovolacího soudu, který byl vyjádřen v již zmíněném kasačním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 Cdo 2951/2021-158, shledal soudem prvního stupně tímto kritériem zdůvodněnou redukci obecné základní výše nemajetkové újmy nedůvodnou. Nejvyšší soud v této souvislosti připomněl, že při úvaze o snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu tohoto doplňkového kritéria je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a k tomu, zda sdílení nepřiměřené délky řízení odůvodňuje nižší výši zadostiučinění, nebo zda naopak význam předmětu řízení pro jednotlivé účastníky má za následek individuální nejistotu pociťovanou každým z nich (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2922/2012, či ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2531/2016) a že koncept sdílené újmy lze použít zejména v situaci, kdy jednotliví poškození mohou objektivně vnímat odškodnění újmy každého z nich jako alespoň částečné odškodnění újmy vlastní (typicky se to týká osob příbuzných nebo společníků právnických osob). Protože však v této věci učiněná skutková zjištění nenasvědčují tomu, že by se odčinění každého z nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení poškozených mělo projevit ve sféře ostatních poškozených (včetně nynějšího žalobce), nelze soudem prvního stupně zmíněné dílčí kritérium, na jehož základě soud prvního stupně základní částku snižoval, považovat na daný případ po právu aplikovatelné.

22. Odvolací soud proto ve výsledku dovodil, že je namístě navýšit celkovou základní částku o 5% a žalobci tudíž náleží finanční náhrada újmy ve výši [částka]. Protože z titulu náhrady předmětné nemajetkové újmy byla již žalobci pravomocně přiznána peněžitá náhrada ve výši [částka], odvolací soud shledal žalobu důvodnou ještě co do částky [částka]. Ve zbylém rozsahu odvolací soud shledal požadavek žalobce na náhradu nemajetkové újmy nedůvodným.

23. Vedle uvedené jistiny odvolací soud shledal oprávněným též požadavek žalobce na zaplacení úroku z prodlení, neboť dle judikaturních závěrů Nejvyššího soudu je stát ve smyslu § 15 odst. 1 a 2 OdpŠk povinen poškozenému, který svůj nárok řádně uplatnil postupem podle § 14 zmíněného zákona, nejpozději do šesti měsíců od tohoto dne nahradit nejen škodu majetkovou, ale i nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení (viz Stanovisko, desátá právní věta). Poškozený má tudíž právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí zmíněné šestiměsíční lhůty počínající dnem uplatnění tohoto nároku postupem podle již uvedeného § 14 OdpŠk (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2893/2010, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C [číslo]), tj. v daném případě počínaje dnem [datum]. Z tohoto důvodu tedy odvolací soud shodně jako soud prvního stupně přiznal žalobci požadovaný zákonný občanskoprávní úrok z prodlení právě od uvedeného data. Výše přisouzeného úroku odpovídá jeho tehdy platné a účinné hmotněprávní úpravě vyplývající z § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

24. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně o věci samé II týkající se částky [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z této částky od [datum] do zaplacení jen tak, že žalovaná je povinna do patnácti dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci částku [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a ve zbytku, tj. co do částky [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, uvedenou část výroku jako správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.). Nutno připomenout, že v důsledku početní chyby byl odvolacím soudem nesprávně stanoven rozdíl mezi jím dovozenou oprávněnou výší žalobci náležející náhrady finančního zadostiučinění a částkou, které se již žalobci z tohoto titulu dostalo. Odvolací soud omylem od částky [částka] odečetl částku [částka], pro kterou ve svém předchozím rozsudku snížil žalobci soudem prvního stupně přisouzenou výši náhrady nemajetkové újmy, a takto dospěl k jím vyhlášené částce [částka], na místo toho, aby správně odčítal částku [částka] jakožto skutečné plnění, které žalobci bylo v mezidobí z uvedeného titulu pravomocně přiznáno, a dospěl tak ke správnému rozdílu odpovídajícímu částce [částka]. Tuto chybu v počtech odvolací soud zhojil formou opravného usnesení podle § 164 o. s. ř., které v zájmu hospodárnosti učinil nedílnou součástí tohoto písemného vyhotovení rozhodnutí. Důvodem opravy výroku rozhodnutí cestou vydání opravného usnesení totiž může být též početní chyba či nesprávnost, k níž došlo při vyhlášení rozsudku a která je každému zřejmá a pro každého snadno poznatelná, zejména z porovnání výroku rozsudku s jeho odůvodněním, případně i jiných souvislostí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 758/2016, aj.).

25. Protože odvolací soud svým rozhodnutím změnil výrok o věci samé, byl nucen v souladu s § 151 odst. 1 a § 224 odst. 2 o. s. ř. rozhodnout nejen o náhradě nákladů odvolacího řízení, ale znovu i o nákladech řízení vedeného před soudem prvního stupně. V obou případech odvolací soud vyšel z aplikace § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť i když žalobce měl ve věci jen částečný úspěch, nelze pominout, že rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Za této procesní situace tedy žalobci přísluší právo na plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení.

26. Žalobci přisouzená náhrada nákladů za řízení před soudem prvního stupně sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši [částka], odměny advokáta za čtyři úkony právní služby po [částka] (§ 11 odst. 1 písm. a), písm. d) – žaloba a písemné vyjádření ze dne [datum], písm. g) – účast na jednání před soudem prvního stupně, § 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen„ AT“), čtyř paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po [částka] (§ 13 odst. 4 AT) a náhrady 21 % DPH ve výši [částka] (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), tj. celkem [částka].

27. Náhrada nákladů odvolacího řízení (zahrnující i náklady dovolacího řízení, které vznikly v souvislosti s kasací předchozího rozsudku odvolacího soudu ze dne [datum]) sestává ze zaplaceného soudního poplatku z dovolání ve výši [částka], odměny právního zástupce žalobce za šest úkonů právní služby po [částka] (§ 11 odst. 1 písm. d) – odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, písemné vyjádření k odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně a dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, písm. g) – účast při jednání odvolacího soudu ve dnech [datum], [datum] a [datum], § 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a) AT), šesti paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po [částka] (§ 13 odst. 4 AT) a náhrady 21 % DPH ve výši [částka] (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), tj. celkem [částka].

28. V součtu tedy žalobci z titulu náhrady nákladů řízení náleží částka [částka].

Poučení