54 Co 124/2022-64

Rubrum

Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Fučíkové a soudců Mgr. Miroslava Pecha a JUDr. Petry Pipkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátem JUDr. Ing. [jméno] [příjmení], Ph.D. sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [adresa] o 13 439 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 9. března 2022, č. j. 20 C 312/2021-40, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části výroku I. o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 4 632 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 4 632 Kč od [datum] do zaplacení mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 632 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 4 632 Kč od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v části výroku I. o zamítnutí žaloby na zaplacení úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 4 632 Kč od [datum] do [datum], úroku z prodlení ve výši dalších 1,25 % ročně z částky 4 632 Kč od [datum] do zaplacení a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 716,32 Kč potvrzuje.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 2 874,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Ing. [jméno] [příjmení], Ph. D.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 13 439 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 155,95 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 6 364,85 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % z částky 7 474,81 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem ve výši 28 % z částky 7 474,81 Kč od [datum] do zaplacení (výrok I.). Právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádné z účastnic (výrok II. rozsudku). Rozhodl tak o žalobou uplatněných nárocích ze smlouvy o zápůjčce [číslo] uzavřené dne [datum] (dále jen„ smlouva o zápůjčce“) mezi společností [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) a žalovanou.

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované na základě smlouvy o zápůjčce dne [datum] částku 10 000 Kč v hotovosti, kterou měla žalovaná vrátit společně s poplatkem ve výši 8 807 Kč ve sjednaných splátkách, které však řádně nehradila. Za rovněž prokázané vzal, že se právní předchůdkyně žalobkyně v rámci posouzení schopnosti žalované splácet zápůjčku spokojila s pouhým tvrzením žalované ohledně výše příjmů a výdajů. Po obsáhlé rekapitulaci a analýze obsahu čl. 8 odst. 1, čl. 22 odst. 1 a 2, a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, příslušné zákonné úpravy a závěrů judikatury Nejvyššího správního soudu, Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Soudního dvora Evropské unie uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nesplnila zákonnou povinnost posoudit s odbornou péčí schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr a že smlouvu o zápůjčce by tak bylo možno posoudit jako absolutně neplatnou ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění předpisů pozdějších (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), a § 588 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění předpisů pozdějších (dále jen„ o. z.“). Jelikož však žalovaná vznesla námitku promlčení, kterou prvostupňový soud shledal důvodnou s tím, že poslední splátka zápůjčky měla být zaplacena do [datum], tříletá promlčecí lhůta uplynula dnem [datum] a přítomné soudní řízení bylo zahájeno až dne [datum], žalobu zamítl v celém rozsahu. Nákladový výrok odůvodnil tím, že žalované, která byla v řízení zcela úspěšná a měla by tak nárok na náhradu nákladů řízení, žádné takové náklady nevznikly.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně, výslovně části jeho výroku I., kterým byla žaloba zamítnuta co do částky 4 632 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 4 632 Kč od [datum] do zaplacení a co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 716,32 Kč, podala odvolání žalobkyně. Nikterak nebrojila proti správnosti konkluze o absolutní neplatnosti smlouvy o zápůjčce, zásadně však nesouhlasila se závěrem prvostupňového soudu o promlčení jejího nároku na vydání bezdůvodného obohacení. V této spojitosti namítla, že žalovaná částečným plněním v celkové výši 5 368 Kč ([anonymizováno] platbou ze dne [datum]) svůj dluh uznala ve smyslu § 2054 odst. 2 o. z., v důsledku čehož došlo podle § 639 o. z. k prodloužení promlčecí lhůty o deset let. Tuto svou argumentací podpořila citací závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 405/2013 a ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2914/2015 a rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. 122 ICm 1511/2013. Dodala, že je-li neplatná smlouva o zápůjčce, je neplatné i ujednání o splátkovém kalendáři a na jakoukoliv platbu žalované je třeba nahlížet jako na plnění, kterým žalovaná uznala dluh z titulu bezdůvodného obohacení, neboť v případě takového nároku nemůže dojít k dílčímu plnění, vždy se jedná o plnění částečné. S ohledem na závěr soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy o zápůjčce měla zato, že jí náleží nárok na zaplacení části nesplacené jistiny (bezdůvodného obohacení) ve výši 4 632 Kč (10 000 Kč – 5 368 Kč) se zákonným úrokem z prodlení z částky 4 632 Kč ve výši 9,75 % ročně od [datum] do zaplacení a kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 716,32 Kč (který popsala jako úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně od [datum] do [datum] z dlužné jistiny 4 632 Kč) a navrhla, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je jí povinna toto plnění poskytnout a současně zaplatit náhradu nákladů řízení.

4. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.

5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání jako řádný opravný prostředek přípustné (§ 201, § 202 á contrario zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění předpisů pozdějších, dále jen„ o. s. ř.“), že ho žalobkyně z pozice účastnice řízení (§ 90 o. s. ř.) podala jako osoba k tomu oprávněná (§ 201 o. s. ř.), že tak učinila včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že její odvolání splňovalo též podmínku jeho projednatelnosti v podobě uvedení odvolacích důvodů (§ 212a odst. 2 o. s. ř.), rozsudek soudu prvního stupně v části napadené odvoláním přezkoumal a ve stejném rozsahu přezkoumal také řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.

6. Předně je třeba zdůraznit, že odvoláním žalobkyně bylo napadeno rozhodnutí soudu prvního stupně toliko v části zamítající žalobu ohledně částky 4 632 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 716,32 Kč a v závislém nákladovém výroku o nákladech řízení a tedy pouze v tomto rozsahu byl odvolací soud oprávněn věcnou správnost rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumávat (§ 212 věta první o. s. ř.). Ve zbývající části zůstalo rozhodnutí soudu prvního stupně odvoláním nedotčeno a je tudíž již pravomocné (§ 159, § 159a, § 206 o. s. ř.).

7. Dále je třeba předeslat, že si soud prvního stupně opatřil dostatek informací o skutkových okolnostech věci a k jejich prokázání provedl (s ohledem na uplatnění zásady projednatelnosti v tomto občanském soudním řízení, kdy je soud zásadně vázán důkazními návrhy účastníků – viz § 120 o. s. ř. v jeho znění účinném od 1. 1. 2014) dostatečné množství důkazů. Ze skutkových zjištění získaných provedeným dokazováním učinil soud prvního stupně logický závěr o skutkovém stavu věci ohledně otázky poskytnutí peněžních prostředků ve výši 10 000 Kč a ohledně nesplnění povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudit schopnost žalované splácet zápůjčku, kterýžto rovněž správně právně posoudil na něj dopadajícími zákonnými ustanoveními. Odvolací soud se proto bez výhrad ztotožnil s důkladně odůvodněným závěrem soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti smlouvy o zápůjčce podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (účinného od 1. 12. 2016) a § 588 věty první o. z. a pro stručnost odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného rozsudku (jmenovitě jeho odst. 14. až 18.). Žalobkyně ostatně tento závěr akceptovala a v odvolání z něj sama vychází. K posouzení tak zbývá správnost závěru o promlčení nároku žalobkyně na vrácení poskytnuté jistiny (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru).

8. K projednání odvolání nařídil odvolací soud (poté, co s rozhodnutím bez jednání nesouhlasila žalobkyně) jednání, na kterém žalobkyně odkázala na odvolání a uvedla, že nadále má zato, že žalobou uplatněný nárok v části dotčené odvoláním promlčen není. Navrhla, aby rozsudek soudu prvního stupně byl v této části změněn a žalobě vyhověno. Žalovaná se na jednání odvolacího soudu bez omluvy nedostavila.

9. Mezi účastnicemi není a nebylo sporu, že dne [datum] žalovaná od právní předchůdkyně žalobkyně obdržela na základě (absolutně neplatné) smlouvy o zápůjčce částku 10 000 Kč v hotovosti, z níž žalovaná postupně vrátila 5 368 Kč, přičemž poslední platbu (ve výši 100 Kč) právní předchůdkyně žalobkyně obdržela dne [datum] Smlouvou ze dne [datum] postoupila právní předchůdkyně žalobkyně pohledávku za žalovanou na žalobkyni. Tato skutečnost byla žalované oznámena. Po postoupení pohledávky na žalobkyni již žalovaná ničeho neuhradila.

10. Přestože právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně samotná ve smlouvě o postoupení pohledávky charakterizovaly postupované nároky jako pohledávky z titulu smlouvy o zápůjčce, je třeba za přiměřeného užití závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, dovodit, že došlo i k postoupení pohledávky na vrácení poskytnuté jistiny, která má svůj původ právě v plnění na základě neplatné smlouvy o zápůjčce.

11. Podle § 2054 odst. 2 o. z. platí, že plní-li dlužník dluh zčásti, má částečné plnění účinky uznání zbytku dluhu, lze-li z okolností usoudit, že tímto plněním dlužník uznal i zbytek dluhu.

12. Dle § 639 věty první o. z. platí, že uznal-li dlužník svůj dluh, promlčí se právo za deset let ode dne, kdy k uznání došlo.

13. Citované zákonné ustanovení vykládá komentářová literatura tak, že zatímco před [datum] platilo, že částečné plnění má důsledky uznání zbytku dluhu, pokud je poskytnuto za takových okolností, že lze v konkrétním případě usuzovat na to, že jeho poskytnutím dlužník uznává i zbytek dluhu, je naproti tomu v kontextu § 2054 odst. 2 o. z. (v souladu rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 405/2013) nutné konstatovat, že částečně plnění bude mít za důsledek uznání zbytku dluhu, pokud bude plnit na svůj dluh (případně i prostřednictvím třetí osoby) a výslovně nedá najevo, že ve zbývajícím rozsahu pohledávku žalobce zpochybňuje. Účinky uznání dluhu spojuje § 2054 odst. 2 o. z. pouze s plněním částečným, nikoliv dílčím. O plnění částečné jde přitom tehdy, jestliže dlužník poskytne věřiteli na plnění svého dluhu pouze část předmětu plnění (například v případě peněžitého plnění nezaplatí celou fakturovanou částku, nýbrž pouze její část), aniž by z dohody stran, z právního předpisu nebo z rozhodnutí soudu (či jiného státního orgánu) rozdělení na takové části vyplývalo (viz [příjmení], M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ [číslo]). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. [číslo], marg. [číslo] a 9.).

14. O dílčí plnění se tedy jedná v případě, kdy závazek je podle dohody stran, ze zákona nebo z rozhodnutí soudu (státního orgánu) rozdělen na několik relativně samostatných, zřetelně oddělených plnění, která samostatně (většinou postupně) dospívají (např. plnění dluhu sjednané ve splátkách) – k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 29 Odo 847/2001, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [číslo].

15. Jak bylo soudem prvního stupně správně dovozeno, smlouva o zápůjčce je absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem zmíněného zákonného ustanovení je postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele, v tom smyslu, že má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Je-li smlouva o zápůjčce, včetně v ní obsaženého ujednání o splátkovém kalendáři, absolutně neplatná, nemohla vyvolat zamýšlené právní následky. Nemohla tudíž založit ani právo žalované na dílčí plnění ve splátkách. Nelze tak než konstatovat, že nejen z žádného právního předpisu či z rozhodnutí soudu, ale ani z dohody účastnic nevyplývá, že by žalovaná měla poskytnutou jistinu zápůjčky žalobkyni vrátit v několika zřetelně oddělených dílčích plněních, které by dospívaly samostatně. Plnění poskytnutá žalovanou právní předchůdkyni žalobkyně proto nejsou plněními dílčími, ale jedná se o plnění částečná. Jelikož žalovaná v souvislosti s tímto částečným plněním nedala výslovně najevo, že ve zbývajícím rozsahu pohledávku žalobkyně (resp. tehdy její právní předchůdkyně) zpochybňuje, je ze způsobu, jakým žalovaná na dluh částečně plnila, možno usoudit, že tímto částečným plněním uznala i zbytek dluhu ve smyslu § 2054 odst. 2 o. z. a že v souladu s § 639 větou první o. z. došlo k prodloužení promlčecí lhůty na deset let počítaných od částečného plnění žalované, tj. naposledy od [datum].

16. Jde-li o počátek běhu promlčecí lhůty, je třeba podle názoru odvolacího soudu i nadále vycházet z toho, že se právo na vrácení nesplacené jistiny promlčuje v kombinované promlčecí lhůtě, tj. promlčecí lhůtě subjektivní (§ 619, 621 a 629 o. z.) a promlčecí lhůtě objektivní (§ 638 o. z.) Tyto dvě promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě a pro jejich vzájemný vztah platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 3148/2009). Subjektivní promlčecí lhůta ohledně práva na vydání bezdůvodného obohacení trvá 3 roky a počíná běžet dnem, kdy se ochuzený a) dozvěděl nebo b) měl a mohl dozvědět o vzniku bezdůvodného obohacení a o osobě povinné k jeho vydání (viz [příjmení], P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654) . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 2029, marg. [číslo]).

17. Rekapitulované obecné závěry promítnuty do poměrů projednávané věci znamenají, že právní předchůdkyně žalobkyně (jako poskytovatelka spotřebitelských úvěrů) mohla a měla již od uzavření smlouvy o zápůjčce vědět, že tato smlouva je neplatná (pro porušení zákonné povinnosti prověřit úvěruschopnost žalované) a že se žalovaná převzetím finančních prostředků na její úkor bezdůvodně obohatila. Lze tudíž uzavřít, že tříletá subjektivní promlčecí lhůta pro vydání nesplacené jistiny úvěru začala plynout již dne [datum] (tj. dnem následujícím po dni uzavření smlouvy o zápůjčce) a uplynula by dnem [datum], avšak částečným plněním žalované poskytnutým právní předchůdkyni žalobkyně před jejím uplynutím (§ 2054 odst. 2 o. z.) došlo k jejímu prodloužení na deset let ode dne, kdy k uznání dluhu došlo (§ 639 věta první o. z.). Z tohoto důvodu nemohl odvolací soud přitakat názoru prvostupňového soudu, že ke dni zahájení přítomného řízení byl nárok žalobkyně na vrácení nesplacené jistiny zápůjčky již promlčen, když k tomuto dni zjevně neuplynula ani objektivní promlčecí doba, která je desetiletá a počítá se ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo (§ 638 odst. 1 o. z.).

18. Odvolací soud se nicméně nemohl ztotožnit s požadavkem žalobkyně na zaplacení zákonného úroku prodlení, který odvíjela od splatnosti poslední splátky dohodnuté ve splátkovém kalendáři, když v žalobě uvedla, že úrok z prodlení (částečně v kapitalizované podobě) požaduje od [datum], kdy měla marně uplynout týdenní lhůta od splatnosti poslední splátky. Jak totiž vyplývá z výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, žalovaná má povinnost vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu spotřebitelské úvěru v době přiměřené jejím možnostem a nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. žalobkyni vznikl teprve v okamžiku prodlení žalované s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Počátek prodlení žalované navíc nelze odvíjet od splátkového kalendáře, který, jak shora dovozeno, nemá (v důsledku neplatnosti smlouvy o zápůjčce) zamýšlené právní účinky. Jinak řečeno - je-li neplatnou smlouva o zápůjčce, je neplatné také ujednání o splátkách zápůjčky a při splatnosti nároku na vydání jistiny zápůjčky není možno vycházet z data splatnosti poslední sjednané splátky.

19. Pokud jde o dobu splatnosti nesplacené jistiny, leželo dle názoru odvolacího soudu břemeno tvrzení a důkazní o možnostech nesplacenou jistinu vrátit na žalované, která (na rozdíl od žalobkyně) zná své majetkové poměry a schopnosti a bylo na ní, aby je v rámci tohoto sporného řízení tvrdila a doložila.

20. Protože byla žalovaná v odvolacím řízení zcela pasivní, k jednání odvolacího soudu se bez omluvy nedostavila a ani v předchozí fázi řízení k otázce splatnosti nároku žalobkyně netvrdila, tím méně doložila, že není v jejích možnostech zaplatit částku 4 632 Kč, nemohl odvolací soud vyhodnotit, jaká doba pro vrácení jistiny by byla přiměřená možnostem žalované ve smyslu § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru. Proto podpůrně vycházel z obecného ustanovení § 1958 odst. 2 o. z., dle kterého platí, že neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Z časového určení bez zbytečného odkladu vyplývá, že jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti, přičemž doba trvání lhůty závisí vždy na okolnostech konkrétního případu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 3460/2019 a v něm zmíněná další rozhodnutí dovolacího soudu, či nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 314/05).

21. V obecné rovině platí, že výzva věřitele je jednostranné, adresované právní jednání, kterým věřitel projevuje svůj zájem obdržet plnění od dlužníka; vybízí ho, aby mu plnění poskytl. Pro určení splatnosti povinnosti žalované vydat nesplacenou jistinu žalobkyni je tak rozhodné doručení výzvy k zaplacení a uplynutí lhůty„ bez zbytečného odkladu“ ode dne, kdy byla žalovaná žalobkyní o plnění požádána. Za takovou výzvu je pak v dané věci možno považovat výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě (tzv. předžalobní výzvu) odeslanou právním zástupcem žalobkyně dne [datum] (pondělí) žalované s požadavkem na zaplacení mj. i dluhu na dosud nesplacené jistině do [datum], čtenou (včetně doručenky) bez připomínek žalované na jednání soudu prvního stupně dne [datum]. Výzvu k plnění lze mít za doručenou třetí pracovní den po jejím odeslání (§ 573 o. z.), tj. dne [datum] (čtvrtek). Lhůta třinácti dnů od doručení výzvy na vrácení nesplacené jistiny podle názoru odvolacího soudu v této konkrétní věci odpovídá lhůtě„ bez zbytečného odkladu“ podle § 1958 odst. 2 o. z. Přiměřenost lhůty plyne i z toho, že ji stanovila žalobkyně a žalovaná proti této lhůtě nikterak neprotestovala, a to ani formou návrhu podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru.

22. Nereagovala-li žalovaná na výzvu žalobkyně z [datum] a neuplatnila-li ani námitku nepřiměřenosti žalobkyní navrhované lhůty k plnění, pak se počínaje od [datum] dostala do prodlení s vrácením nesplacené jistiny zápůjčky. Jelikož není sporu o tom, že žalovaná jistinu ve výši 4 632 Kč dosud nevrátila, je povinna žalobkyni kromě uvedené částky zaplatit i zákonný úrok z prodlení od [datum] do zaplacení. Výše úroku z prodlení vyplývá z § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, ve znění předpisů pozdějších, dle kterého platí, že výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. V dané případě k prodlení došlo ve 2. pololetí roku 2021 a ke dni [datum] byla Českou národní bankou repo sazba stanovena (viz její webové stránky na adrese [webová adresa]) ve výši 0,5 %. Žalobkyni tak bylo možno přiznat úrok z prodlení toliko ve výši 8,5 % ročně (a nikoliv v odvolání požadovanou sazbu 9,75 % ročně), a to počínaje od [datum] (a nikoliv od [datum], jak požadovala žalobkyně).

23. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek změnil (dle § 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) v části výroku I. o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 4 632 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 4 632 Kč od [datum] do zaplacení tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 4 632 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 4 632 Kč od [datum] do zaplacení. V souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud žalované uložil, aby uvedenou částku zaplatila do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť neshledal důvodu pro stanovení jiné lhůty k plnění.

24. Ohledně požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 4 632 Kč od [datum] do [datum], úroku z prodlení ve výši dalších 1,25 % ročně z částky 4 632 Kč od [datum] do zaplacení a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 716,32 Kč nebylo odvolání žalobkyně shledáno důvodným a odvolací soud proto část výroku I. o zamítnutí žaloby na zaplacení tohoto příslušenství jistiny jako věcně správné potvrdil (dle § 219 o. s. ř.).

25. Vzhledem k částečné změně rozsudku soudu prvního stupně bylo na odvolacím soudu, aby rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 2 o. s. ř.).

26. Předmětem řízení před soudem prvního stupně byl nárok na zaplacení částky 13 439 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 155,95 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 6 364,85 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 7 474,81 Kč od [datum] (jehož kapitalizovaná výše ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, tj. ke dni [datum], činila 890,52 Kč) a úrokem ve výši 28 % z částky 7 474,81 Kč od [datum] (jehož kapitalizovaná výše ke dni [datum] činila 2 557,40 Kč). Celkem tedy byl předmětem řízení před soudem prvního stupně nárok na zaplacení sumy 24 407,72 Kč, přičemž žalobkyně nakonec uspěla ohledně částky 4 632 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 4 632 Kč od [datum] do zaplacení (ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně v kapitalizované výši 257,80 Kč, tj. ohledně cca 20 % ( ([číslo]) / [číslo]), její neúspěch je tedy představován částkou 19 517,92 Kč, tj. cca 80 % ([číslo], [číslo]). Podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. má proto žalovaná proti žalobkyni právo na náhradu poměrné části této fáze řízení v rozsahu 60 % ([číslo]). Zbývá vysvětlit, že při poměřování úspěchu každé z účastnic vycházel odvolací soud nejen z výše žalobou uplatněné jistiny, nýbrž i z výše žalobkyní požadovaných úroků a úroků z prodlení, vyčíslených k okamžiku skončení dané fáze řízení (viz např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2717/08 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 a ze dne 11. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3206/2016).

27. Pokud pak jde o náklady žalované v řízení před soudem prvního stupně, byly uvažovány náklady účastníka nezastoupeného v řízení advokátem ve výši stanovené vyhláškou č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (dále jen „vyhláška č. 254/2015 Sb.“). Konkrétně jí náleží paušální náhrada za přípravu účasti na jednání prvostupňového soudu (§ 1 odst. 3 písm. b/ vyhlášky č. 254/2015 Sb.) a účast na jednání prvostupňového soudu (§ 1 odst. 3 písm. c/ vyhlášky č. 254/2015 Sb.) po 300 Kč za každý z uvedených úkonů (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.); celkem tedy náhrada ve výši 600 Kč. Jelikož žalovaná byla v řízení před soudem prvního stupně poměrně úspěšnější, má právo na náhradu nákladů ve výši 360 Kč (60 % z 600 Kč), které je povinna jí uhradit žalobkyně.

28. Předmětem odvolacího řízení byl již pouze nárok na zaplacení jistiny 4 632 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 4 632 Kč od [datum] do zaplacení (jehož kapitalizovaná výše ke dni vyhlášení tohoto rozsudku odvolacího soudu, tj. ke dni [datum], činila 1 018,31 Kč) a kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 716,32 Kč. V souhrnu tedy byl předmětem řízení před odvolacím soudem nárok na zaplacení částky 6 366,63 Kč, přičemž žalobkyně nakonec uspěla ohledně částky 4 632 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 4 632 Kč od [datum] do zaplacení (ke dni vyhlášení tohoto rozsudku v kapitalizované výši 664,46 Kč, tj. co do cca 83,20 % ( ([číslo]) /6 366,63)), její neúspěch je představován částkou 1 070,17 Kč, tj. cca 16,80 % (1 070, [číslo] 366,63); podle ustanovení § 142 odst. 2 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. má tak žalobkyně (jako poměrně úspěšnější v odvolacím řízení) proti žalované právo na náhradu poměrné části nákladů této fáze řízení v rozsahu 66,40 % (83, [číslo]).

29. Náklady žalobkyně v řízení před odvolacím soudem jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 1 000 Kč a náklady právního zastoupení, které odvolací soud vyčíslil částkou 3 870,80 Kč. Tato částka sestává z odměny advokáta za dva úkony právní služby, jmenovitě za sepsání odvolání (dle § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění předpisů pozdějších, dále jen„ AT“) a za účast na jednání před odvolacím soudem (dle § 11 odst. 1 písm. g/ AT), po 1 000 Kč (dle ustanovení § 7 bodu 3. ve spojení s § 8 odst. 1 AT), tj. celkem 2 000 Kč, ze dvou paušálních náhrad hotových výdajů v částce 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT) za každý z uvedených úkonů právní služby, tj. celkem 600 Kč, náhrady výdajů na cestu zástupkyně žalobkyně z [obec] do [obec] a zpět (o celkové délce 54 km) k jednání odvolacího soudu konanému dne [datum] osobním automobilem při ceně benzínu 41,20 Kč (§ 4 písm. a/ vyhlášky č. 467/2022 Sb.) a při sazbě základní náhrady za 1 km 5,20 Kč/km (§ 1 písm. b/ vyhlášky č. 467/2022 Sb.), při spotřebě 5,3 l [číslo] km (zjištěné z předložené kopie technického průkazu vozidla Škoda Fabia 1.0 TSI), tj. celkem náhrada po zaokrouhlení ve výši 399 Kč ( (54x5,20) + (0,54x5,3x41,20)), náhrady za za 2 započaté půlhodiny promeškané cestou na jednání odvolacího soudu (§ 14 odst. 1 písm. a/, odst. 3 AT) po 100 Kč, tj. celkem 200 Kč, a náhrady 21 % DPH z uvedených částek (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), tj. 671,80 Kč Celkem tedy náklady žalobkyně v odvolacím řízení činily 4 870,80 Kč. Jelikož žalobkyni náleží pouze náhrada jejich poměrné části v rozsahu jejího úspěchu (66,40 %), musí jí žalovaná uhradit částku 3 234,20 Kč (66,40 % z 4 870,80 Kč).

30. Pro úplnost je třeba dodat, že požadovala-li žalobkyně náhradu i za vyjádření ze dne [datum] (doručené odvolacímu soudu dne [datum]) k výzvě odvolacího soudu, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání (viz § 214 odst. 3 o. s. ř.), neshledal odvolací soud tento její požadavek důvodným. Vyjádření k výzvě soudu, kterým žalobkyně prostřednictvím svého zástupce sdělila toliko svůj nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, nelze podřadit pod žádný z úkonů právní služby uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 a 2 AT. Úkony právní služby vyjmenované v ustanovení § 11 AT jsou totiž vymezeny taxativně a tento výčet není možno rozšiřovat prostou aplikací odstavce 3 tohoto ustanovení. Z předmětného vyjádření žalobkyně nevyplývají pro věc nové skutkové, či právní okolnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 7 Afs 56/2010) a nejde tedy o úkon písemného podání nebo návrhu ve věci samé, výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé ani o úkon svou povahou a účelem nejbližší. Advokát zastupující účastníka řízení činí v řízení řadu úkonů, přičemž ne všechny úkony právní služby jsou zároveň úkony, za něž je poskytována mimosmluvní odměna podle § 11 AT (viz usnesení Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. I. ÚS 3104/11 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2015 sp. zn. 22 Cdo 1176/2015). Odvolací soud si je vědom toho, že Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 31. 1. 1998, č. j. 6 A 205/95-32, publikovaném v Bulletinu advokacie [číslo] dospěl k odlišnému (blíže však neodůvodněnému) závěru. Ten však lze s ohledem na novější rozhodnutí obou vrchních soudů (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 103 VSPH 875/2017, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 12 VSOL 122/2021) považovat za překonaný. Odvolací soud přihlédl i k tomu, že žalobkyně, ač trvala na jeho konání, v průběhu jednání odvolacího soudu neuvedla nic nad rámec svých předchozích písemných vyjádření. Jelikož soud může přiznat jen takové náklady, které byly k účelnému uplatnění práva potřebné (viz komentář k § 142 a § 147 o. s. ř. v publikaci Jirsa, Jaromír a kol. Občanský soudní řád (soudcovský komentář). [příjmení] [jméno]. Druhé vydání. [obec]: Wolters Kluwer ČR, 2016), nebyla náhrada nákladů za vyjádření žalobkyně ze dne [datum] přiznána.

31. Jestliže má žalovaná proti žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 360 Kč a naopak žalobkyně má proti žalované právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 3 234,20 Kč, plyne z toho, že na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů má právo žalobkyně proti žalované, a to ve výši 2 874,20 Kč (3 234,20 – 360). Tuto skutečnost reflektuje výrok III. rozsudku, kterým odvolací soud uložil žalované, aby náhradu nákladů řízení v uvedené výši zaplatila žalobkyni ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám jejího právního zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení