54 Co 156/2023 - 243

Rubrum

Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Fučíkové a soudkyň JUDr. Lenky Prokšové a Mgr. Tamary Karáskové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované A], narozený [Datum narození žalované A] bytem [Adresa žalované A] 2. [Jméno žalované B]., IČO [IČO žalované B] sídlem [Adresa žalované B] oba zastoupeni advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o určení o odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 29. června 2023, č. j. 11 C 223/2022-143, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 23. srpna 2024, č. j. 11 C 223/2022-195, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně ze dne 29. června 2023, č. j. 11 C 223/2022-143 se ve výroku I. mění tak, že se žaloba o určení, že pronajímatelem a nositelem práv a povinností pronajímatele dle nájemní smlouvy ze dne [datum] uzavřené mezi společností [Jméno žalobkyně]., IČO: [IČO žalobkyně], se sídlem [adresa] a panem [jméno FO], narozeným [Datum narození žalované A], bytem č. p. [Anonymizováno], [adresa], jejímž předmětem je pronájem pozemků parc. č. 2384, parc. č. 2386 a parc. č. 2387, vše v katastrálním území [adresa], zapsané na [Anonymizováno] č. [Anonymizováno] u [právnická osoba] pro [Anonymizováno], Katastrální pracoviště [adresa], je pan [Jméno žalované A], narozený [Datum narození žalované A], bytem č. p. [Anonymizováno], [adresa], zamítá.

II. Rozsudek soudu prvního stupně ze dne 29. června 2023, č. j. 11 C 223/2022-143 se ve výroku II. potvrzuje.

III. Doplňující rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. srpna 2024, č. j. 11 C 223/2022-195 se ve výroku I. potvrzuje.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění

1. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 29. června 2023, č. j. 11 C 223/2022-143, výrokem I. určil, že pronajímatelem a nositelem práv a povinností pronajímatele dle nájemní smlouvy ze dne [datum] uzavřené mezi společností [Jméno žalobkyně]., IČO: [IČO žalobkyně], se sídlem [adresa] a panem [jméno FO], narozeným [Datum narození žalované A], bytem č. p. [Anonymizováno], [adresa], jejímž předmětem je pronájem pozemků parc. č. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno], vše v katastrálním území [adresa], zapsané na LV č. [Anonymizováno] u [právnická osoba] pro [Anonymizováno], Katastrální pracoviště [adresa], je pan [Jméno žalované A], narozený [Datum narození žalované A], bytem č. p. [Anonymizováno], [adresa], výrokem II. zamítl žalobu (vzájemný návrh), kterou se žalovaná 2. domáhala určení, že pronajímatelem a nositelem práv a povinností pronajímatele dle nájemní smlouvy ze dne [datum] uzavřené mezi společností [Jméno žalobkyně]., IČO: [IČO žalobkyně], se sídlem [adresa] a panem [jméno FO], narozeným [Datum narození žalované A][Anonymizováno][Anonymizováno]a parc. č. [Anonymizováno], vše v katastrálním území [adresa], zapsané na LV č. [Anonymizováno] u [právnická osoba] pro [Anonymizováno], Katastrální pracoviště [adresa], je společnost [právnická osoba], se sídlem [adresa], IČO: [IČO], zapsaná v obchodním rejstříku vedeném [Anonymizováno] soudem v [Anonymizováno], oddíl [Anonymizováno], vložka [Anonymizováno], výrokem III. pak uložil žalovaným povinnost zaplatit k rukám právního zástupce žalobkyně náhradu nákladů řízení ve výši [Anonymizováno] Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku. Doplňujícím rozsudkem ze dne 23. srpna 2024 č.j. 11 C 223/2022-195, výrokem I. zamítl rovněž žalobu (vzájemný návrh), kterou se žalovaný 1. domáhal určení, že pronajímatelem a nositelem práv a povinností pronajímatele dle nájemní smlouvy ze dne [datum] uzavřené mezi společností [Jméno žalobkyně]., IČO: [IČO žalobkyně], se sídlem [adresa] a panem [jméno FO], narozeným [Datum narození žalované A][Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno], vše v katastrálním území [adresa], zapsané na LV č. [Anonymizováno] u [právnická osoba] pro [Anonymizováno], Katastrální pracoviště [adresa], je společnost [právnická osoba], se sídlem [adresa], IČO: [IČO], zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl C, vložka [Anonymizováno], výrokem II. uložil žalovaným povinnost zaplatit k rukám právního zástupce žalobkyně náhradu nákladů řízení ve výši [Anonymizováno] Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Soud prvního stupně ve svém rozsudku popsal skutkový stav věci tak, že žalovaný 1. je vlastníkem pozemků parc. č. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno] a uzavřel dne [datum] s právním předchůdcem žalobkyně nájemní smlouvu, jejímž předmětem byl nájem části pozemků ve zjednodušené evidenci parc. č. [Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno], k.ú. [adresa], a to za účelem zřízení a provozování telekomunikačního zařízení - základnové stanice „[adresa]“. V mezidobí došlo k pozemkové úpravě a na základě dodatku č. [Anonymizováno] jsou předmětem nájmu pozemky parc. č. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno], k. ú. [adresa]. Původní nájemní vztah mezi žalobkyní a žalovaným 1. byl dodatkem prodloužen až do [datum]. Bylo sjednáno předkupní právo ve prospěch žalobkyně. Dne [datum] byla mezi žalovanou 2. a žalovaným 1. uzavřena smlouva nazvaná jako „smlouva o požívacím právu“, a to ve prospěch pozemků parc. č. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno], na těchto pozemcích je umístěno telekomunikační zařízení a přístupová cesta, služebnost požívacího práva byla následně zapsána do evidence katastru nemovitostí. Žalovaná 2. dopisem ze dne [datum] oznámila žalobkyni, že vstoupila do postavení žalovaného 1. a nechť žalobkyně hradí k jejím rukám sjednané nájemné, což žalobkyně neakceptovala ani poté, co ji žalovaná 2. uzavření smlouvy doložila. Žalobkyně poté podala k soudu určovací žalobu, na kterou oba žalovaní reagovali vzájemným návrhem.

3. Žalobkyně v průběhu řízení zastávala stanovisko, že je zde rozdílnost předmětu nájemní a požívací smlouvy, když předmětem nájemní smlouvy jsou pozemky parc. č. [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno], zatímco předmětem smlouvy o požívacím právu jsou parc. č. [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno]. Dále uváděla, že vedle sebe věcné břemeno a nájemní smlouva nemohou obstát, odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012 sp.zn. 22 Cdo 2222/2011. Svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení odůvodňovala tím, že je nutno, aby bylo postaveno najisto, kdo je oprávněn vykonávat práva a povinnosti z nájemní smlouvy, když je přesvědčena, že z popsaných důvodů je to i nadále žalovaný 1. Žalovaní rovněž tvrdili svůj naléhavý právní zájem na určení skutečnosti, že tím, kdo je oprávněn vykonávat práva a povinnosti z nájemní smlouvy, je žalovaná 2., a to z důvodu jejich právní nejistoty. Rozhodnutí ohledně přechodu práv a povinností z nájemní smlouvy nastaví pevné základy právních vztahů mezi žalobkyní a žalovanou 2. Žalovaní tvrdili, že žalovaná 2. vstoupila do existující nájemní smlouvy mezi žalobkyní a žalovaným 1. a nyní je ona vykonávat práva a povinnosti z nájemní smlouvy.

4. Soud prvního stupně shledal naléhavý právní zájem podle ust. § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) na požadovaném určení u všech účastníků, a to z důvodu, že otázka, zda je pronajímatelem žalovaný 1. nebo žalovaná 2., je mezi účastníky sporná. Uvedl, že s ohledem na nutnost vyjasnění vzájemných vztahů a vypořádání stávajících a budoucích závazků stran je nezbytné postavit tuto skutečnost najisto. Vzhledem k existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení se soud prvního stupně žalobou a vzájemným návrhem věcně zabýval.

5. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil věc podle ust. §§ 1285, 1287, 77, 1289 a 2201 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), z hlediska dobrých mravů a platnosti smlouvy pak podle ust. §§ 547, 580 odst. 1 a 588 o.z.

6. Své rozhodnutí, kterým určil, že nositelem práv z nájemní smlouvy je žalovaný 1. a naopak zamítl žaloby na určení, že nositelem práv z nájemní smlouvy je žalovaná 2., odůvodnil soud prvního stupně následovně. Uvedl, že každé právní jednání musí být posuzováno co do obsahu, nikoliv co do označení. Požívací smlouvu uzavřenou mezi žalovanými posoudil tak, že je sepsána až nápadně v neprospěch žalovaného jako povinné osoby. Zákon totiž předpokládá, že žalovanému 1. jako osobě povinné opravdu zbude pouze holé vlastnictví ve formě základních vlastnických práv (např. zřídit zástavní právo nebo jinak nemovitou věc zatížit) a jinak se zbaví souvisejících břemen a povinností. Žalovaná 2. však své zákonné povinnosti přenesla zpět na žalovaného 1., ačkoliv je smyslem požívání mít z věci užitky, včetně mimořádných výnosů, výměnou za povinnosti a náklady, které podle ustanovení § 1287 a § 1288 o.z. nese poživatel. Ten je povinen nést nejen obvyklé udržovací náklady, tj. náklady na údržbu, opravu věci včetně jejího pojištění proti škodám apod., ale patří sem též náklady veřejnoprávního charakteru jako zejména daně a poplatky. Z čl. [Anonymizováno] smlouvy je podle soudu prvního stupně patrné, že strany smlouvy o požívacím právu se od znění § 1288 o.z. významně odchýlily, zejména bodem [Anonymizováno] přenesena poplatková povinnost na žalovaného 1. jako osobu povinnou ve vztahu např. k dani z nemovité věci, což právní zástupce žalovaných výslovně soudu potvrdil při jednání, stejně tak byla vyloučena úplata za zlepšení věci. Rovněž byla zcela vyloučena povinnost údržby nemovitostí žalovanou 2. jako osobu oprávněnou a tato byla přenesena na žalovaného 1. Problematické je i ujednání v bodě [Anonymizováno] smlouvy, podle něhož je to právě žalovaná 2. namísto žalovaného 1., kdo je oprávněn věc zatížit. Takové ujednání shledal protichůdným, jelikož bez souhlasu vlastníka nebude stejně osoba oprávněná z požívání schopna věc účinně zatížit. Jako další důvod uvedl soud prvního stupně i charakter dobrých mravů, kdy smluvní pokuty zavazují pouze žalovaného 1. jako vlastníka a oscilují mezi denní částkou [Anonymizováno] Kč až drakonických [Anonymizováno] Kč. Přitom charakter institutu požívací smlouvy je takový, že je to právě vlastník, kdo by si měl co nejvíce zajistit a pojistit chování osoby oprávněné ze služebnosti, tedy i tento znak v dané smlouvě naplněn nebyl. Pro uvedené „odchylky“ není posuzovaná smlouva smlouvou o zřízení požívacího práva, ale smlouvou nájemní, s presumovaným souhlasem k dalšímu pronájmu předmětu smlouvy. Žalovaná 2. jednoduše valnou většinu svých povinností natolik přenesla na žalovaného 1., že základní znaky smlouvy požívací vymizely. V návaznosti na toto posouzení uzavřel soud prvního stupně, že nemohou vedle sebe existovat dvě nájemní smlouvy se shodným předmětem práv a povinností. Byť následkem dodatku nájemní smlouvy č. [Anonymizováno] došlo k nejednotnosti výčtu pronajímaných pozemků (v nájemní smlouvě se jedná o pozemky parc. č. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno] a ve smlouvě o požívacím právu o pozemky parc. č. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno], vše v katastrálním území [adresa]), vůle stran původní nájemní smlouvy je jasná mimo jiné i v závazku pronajímatele umožnit přístup k základové stanici přes tehdejší pozemky ve zjednodušené evidenci parc. č. [Anonymizováno] a [Anonymizováno], když jedním z nástupnických pozemků je i pozemek par.c č. [Anonymizováno] představující přístupovou cestu odejmutou od pozemku parc.č. [Anonymizováno], tato skutečnost však nemá vliv na posuzovanou smlouvu, protože je zjevné, že se žalovaná 2. snažila zasmluvnit ty části pozemků. které přináleží k základové stanici nebo k provozu a údržbě telekomunikačního zařízení, přičemž za obdobný rozsah pozemků platí žalobkyně nájemné.

7. Výrok o nákladech řízení, které přiznal úspěšné žalobkyni, odůvodnil soud prvního stupně ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.

8. Proti rozsudku i doplňujícímu rozsudku v celém jejich rozsahu se odvolali pro nesprávné právní posouzení věci žalovaní, kteří uvedli, že soud nesprávně posoudil provedené důkazy, zejména smlouvu o požívacím právu, přičemž vyložil některá její ustanovení jinak, než měla být vyložena na základě projevené vůle stran, a dokonce dospěl k určitému gramatickému výkladu smlouvy zcela v rozporu se zněním příslušných ustavení této smlouvy. Místy soud prvního stupně připustil spíše spekulaci a některé jeho závěry nejsou přezkoumatelné. Soud správně dovolil, že by žalovaná 2. s přihlédnutím k „prvoreblikové“ judikatuře v rozsudku citované, vstoupila do práv a povinností žalovaného 1. z nájemní smlouvy, na druhou stranu však zcela ignoroval vůli stran smlouvy o požívacím právu, když dovodil, že namísto smlouvy o požívacím právu uzavřeli smlouvu nájemního typu. Tím porušil základní práva žalovaných zaručující autonomii vůle účastníkům právních vztahů (čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky). Závěr soudu o neuzavření smlouvy o požívacím právu je extrémně nelogický, vůlí žalovaných bylo uzavřít smlouvu požívacím právu, což ostatně ve svých vyjádřeních před soudem konsistentně tvrdili. Soud zcela nepochopitelně dovodil, že vůle žalovaných byla jiná. Žalovaní poukázali na ust. § 1 odst. 1 o.z., který výslovně zakotvuje možnost ujednat si práva a povinnosti odchylně od zákona, či na ust. § 1725 věty druhé o.z., které umožňuje stranám si v rámci jejich vůle svobodně ujednat a určit obsah smlouvy. Dále poukázali na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2022, sp.zn. I. ÚS 550/22, týkající se právě vůle smluvních stran, dále na nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2007, sp.zn. I. ÚS 557/05, a ze dne 13. 4. 2004, sp.zn. I. ÚS 43/04. Smyslem a účelem uzavření smlouvy o požívacím právu, tedy vůlí žalovaných byl právě vstup žalované 2. namísto žalovaného 1. do nájemní smlouvy a jednoznačně ze smlouvy o požívacím právu vyplývá. Soud prvního stupně ignoroval autonomii vůle žalovaných, žalovaní navíc nesouhlasí s tím, že by nebyli oprávněni odchýlit se od ustanovení o smlouvě o požívacím právu, zejména od ust. § 1287 a 1288 o.z. Soud uvedl v odst. 32 rozsudku, že žalovaný 2. přenesl své zákonné povinnosti zpět na žalovaného 1., protože povinnosti podle § 1287 a 1288 o.z. nese poživatel. Soud uzavřel, že takový přenos je neakceptovatelný, a tak aplikoval na právní vztah žalovaných smlouvu nájemního typu. Žalovaní se domnívají, že ustanovení upravující obsah požívacího práva nejsou kogentní, a proto se od nich lze odchýlit, dle ust. § 978 o.z. (od ustanovení této části zákona se lze odchýlit ujednáním s účinky vůči třetím osobám, jen připouští-li to zákon). Žalovaní se však od ustanoví o požívacím právu neodchýlili způsobem, který by měl účinky proti třetím osobám. Jedinou třetí osobou v tomto vztahu byla žalobkyně, vůči které je však uzavření smlouvy o požívacím právu občanským zákoníkem přímo předvídané v § 1287 o.z. – poživatel přejímá všechny závady, které na věci vázly v době zřízení služebnosti, a to s účinky nahrazení vlastníka poživatelem na místě osoby pronajímatele v nájemní smlouvě. Odchýlení se od ust. § 1287 a 1288 o.z. není zakázané a žalované nelze trestat tím, že jim bude soudem vnucen jiný právní institut. Jediný účinek vůči žalobkyni spočívá v nahrazení žalovaného 1. žalovanou 2. v nájemní smlouvě, což je zákonem předvídaný závěr. Dispozitivnost ust. § 1287 a 1288 o.z. vyplývá též z důvodové zprávy k občanskému zákoníku. Ohledně ustanovení článku 5.2 smlouvy o požívacím právu dospěl soud ke zcela nesprávnému závěru, když tento zní: „strany si ujednaly, že oprávněný je oprávněn zřídit jakékoliv zatížení nebo zástavní právo v souvislosti s nájemní smlouvou poté, co převezme veškerá práva a povinnosti podle nájemní smlouvy, a to v rozsahu povoleném nájemní smlouvou“. Soud dovodil, že z uvedeného vyplývá, že je to právě žalovaná 2. namísto žalovaného 1., která je oprávněná věc zatížit, což soud má za protichůdné ujednání, jelikož bez souhlasu vlastníka nebude stejně osoba oprávněná z požívaní schopna věc účinně zatížit. Tento závěr je nesprávný, protože v uvedeném ustanovení se v žádném případě neumožňuje žalovanému 2. namísto žalovaného 1. jakkoliv disponovat či zatížit pozemky, které jsou předmětem požívacího práva, ale pouze se jedná o možnost zatížení nebo zástavního práva podle nájemní smlouvy, tedy o možnost zřídit zástavní právo k pohledávkám plynoucím z nájemní smlouvy. Žalovaní uznávají, že je smlouva o požívacím právu velmi detailní a že obsahuje i práva a povinnosti, které příslušejí stranám rovnou ze zákona. Byla totiž připravována v okamžiku, kdy chyběla jakákoliv moderní judikatura k požívacímu právu znovuzavedenému novým občanským zákoníkem. Další příklad, ve kterém soud nesprávně vyhodnotil ustanovení smlouvy o požívacím právu, je zpětný přenos povinností podle § 1287 a 1288 o.z., je totiž prázdnou kategorií, žalovaný 1. totiž nemusí plnit zásadně žádné povinnosti ohledně oprav a údržby, pozemky totiž žádnou údržbu nevyžadují, mohly by vyžadovat maximálně sekání trávy, ale provoz telekomunikačního zařízení je ve vztahu k pozemkům bezúdržbový a žalovaný 1. nikdy žádné sekání trávy neprováděl, jak též žalovaní tvrdili v průběhu řízení. Stejný závěr lze učinit vůči článku 8.5.3, který se týká přenosu poplatkové povinnosti, toto ustanovení se může týkat maximálně daňové povinnosti, nicméně podle § 3 odst. 1 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí, v platném znění, je poplatníkem daně z nemovitých věcí výhradně vlastník pozemku. I pokud by soud dospěl k závěru, že zpětný přenos povinností podle ust. § 1287 a 1288 o.z. byl zcela nepřípustný, měl aplikovat částečnou neplatnost uvedených ustanovení, soud by měl rovněž zkoumat rozsah zpětně převáděných povinností, čímž by dospěl k závěru, že jde o zpětný převod pouze formální. Pokud jde o soudem zmíněné hledisko dobrých mravů s ohledem na výši smluvních pokut v neprospěch žalovaného, pak není zřejmé, co tímto závěrem soud sleduje, neboť neplatnost smlouvy pro rozpor s dobrými mravy nekonstatoval, v tomto ohledu je závěr soudu nepřezkoumatelný. Byť se může smlouva o požívacím právu zdát jednostranná s ohledem na smluvní pokuty, je třeba si uvědomit, že rovněž odměna za zřízení požívacího práva není zanedbatelná. Za nepřezkoumatelný dále pokládají odvolatelé závěr soudu o tom, že se žalovaná 2. chtěla vměstnat do nájemního vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1., což by bylo v pořádku, pokud by tak učinila zákonem aprobovaným způsobem a odchýlila se od zákonných norem v únosné mezi. Vůle žalovaných byla uzavřít smlouvu o požívacím právu, na základě kterého by žalovaná 2. nahradila žalovaného 1. v pozici pronajímatele v již uzavřené nájemní smlouvě a naprosto tedy nelze dovozovat, že by jejich vůlí bylo uzavřít smlouvu nájemního typu. Případná neplatnost (byť části smlouvy) by musela být absolutní, protože právo namítat relativní neplatnost náleží pouze žalovanému 1., který ji však namítat nehodlá, protože se necítí nijak zkrácen na svých právech. I pokud by byla shledána neplatnost článku [Anonymizováno] smlouvy o požívacím právu, mělo by se jednat o částečnou neplatnost, která by neměla mít vliv na celkovou platnost smlouvy o požívacím právu. Žalovaní se domnívají, že by odvolací soud měl rozsudek zrušit a věc vrátit prvostupňovému soudu, případně rozsudky změnit tak, že žalobu zamítne a vyhoví vzájemnému návrhu. V odvolání proti doplňujícímu rozsudku dále žalovaní uvedli, že obdobná žaloba žalobkyně byla v jiném řízení (u Okresního soudu v [adresa]) zamítnuta. K povaze obchodní činnosti žalované 1. uvedli, že není spekulantem a nepřítelem mobilních operátorů, ale mohla by pro ně být strategickým partnerem. Takový obchodní model funguje již v celé řadě zemí.

9. Žalobkyně ve svém vyjádření k odvolání uvedla, že odvolání považuje za zcela nedůvodné, soud prvního stupně věc posoudil správně a v souladu s veškerými právními předpisy. Pokud jde o odvolateli tvrzené údajné porušení principu autonomie vůle smluvních stran, soud svůj závěr založil na materiálním, nikoliv formalistickém výkladu smlouvy o požívacím právu, detailně se zabýval jejími jednotlivými ustanoveními, jakož i jejím celkem a dospěl k zcela logickému a správnému závěru, že se žalovaní odklonili od zákonem nastaveného obsahu institutu požívacího práva natolik, že smlouvu nelze považovat za smlouvu, kterou by se zřizovala služebnost požívacího práva. Vlastníkovi totiž nezbylo tzv. „holé vlastnictví“, ale vlastnictví bez jakýchkoliv práv s celou řadou povinností. Soud správně aplikoval zásadu, že právní jednání musí být posuzováno co do obsahu, nikoliv co do svého označení. V tomto případě se co do obsahu jedná o smlouvu nájemního typu. Pokud bylo vůlí žalovaných mezi sebou skutečně zřídit požívací právo, měli tak učinit zákonem předvídaným způsobem a ujistit se, že jejich smluvní ujednání bude reflektovat základní znaky institutu požívacího práva. Soud v rozsudku uvedl, že zákonná úprava institutu požívacího práva je dispozitivní a žalovaní se byli oprávnění od zákonné úpravy odchýlit. Zároveň však dovodil, že míra diapozitivy daných ustanovení je dána mantinely jiných právních norem, které smluvní strany při zachování smyslu institutu požívacího práva překonat nemohou. Je zcela nesporné, že žalovaná 2. přenesla veškeré povinnosti běžně plynoucí poživateli zpět na žalovaného 1. Smlouva o zřízení požívacího práva obsahuje celou řadu ujednání, která jsou v hrubém nepoměru v neprospěch žalovaného 1. coby slabší smluvní strany. Nevyváženost spočívá zejména v drakonických smluvních pokutách, či v článku 5.4, podle něhož i v případě, že bude smlouva shledána neplatnou, bude žalovaný 1. povinen postupovat práva na žalovanou 2. V neposlední řadě je třeba upozornit na skutečnost, že žalovaný 1. nemá podle čl. [Anonymizováno] smlouvy možnost ji vypovědět. Zavádějící v tomto smyslu je argumentace žalované 2., že smlouva není jednostranná či nevyvážená, protože na jejím základě vzniklo žalovanému 1. právo na odměnu přesahující 1 milion Kč, opomněl však uvést, že je mu vyplácena prostřednictvím půlročních splátek ve výši [Anonymizováno] Kč, tj. nikoliv najednou a bez přihlédnutí k výši inflace. Samotná koncepce smlouvy o požívacím právu je zcela zjevně v rozporu s dobrými mravy a zásadou slušnosti a poctivosti. Žalovaný 2. se zcela neskrývaně snaží parazitovat na nájemním vztahu sjednaném mezi žalobkyní a žalovaným 1., aniž by jeho účast na celé věci měla jakýkoliv užitek pro kteroukoliv smluvní stranu, jedná se o jeho podnikatelský plán, který plánuje v budoucnu činit opakovaně. K danému postupu se žalovaná 2. uchýlila z důvodu překážky existence předkupního práva vyplývajícího z nájemní smlouvy. Neplatnost smlouvy o požívacím právu ve smyslu § 588 o.z. je nutno shledat i z důvodu narušení veřejného pořádku, žalovaná 2. se totiž prostřednictvím smlouvy o požívacím právu, jakož i dalších typově shodných smluv uzavíraných s jinými vlastníky nemovitostí, na kterých jsou provozována zařízení sítě elektronických komunikací, snaží vstoupit do pozice pronajímatele, takové jednání žalované 2., která je vlastněna zahraniční osobou, může potenciálně ohrozit kritickou infrastrukturu České republiky, neboť provozovatelé sítí elektronických komunikací by měli nově spolupracovat s osobou, se kterou nevstoupili do žádného smluvního vztahu a jejíž zájmy jsou do jisté míry netransparentní. Kroky žalované 2. směřují k zásadnímu zdražení a ohrožení dostupnosti telekomunikačních služeb. O tom vypovídá i skutečnost, že žalovaná 2. poslala žalobkyni dne [datum] výpověď nájemní smlouvy z důvodu údajně neuhrazeného nájemného, kdy věděla o tomto probíhajícím řízení, zároveň musela a měla vědět o tom, že první část údajně dlužného nájemného byla uhrazena žalovanému 1. předtím, než se žalobkyně dozvěděla o existenci smlouvy o požívacím právu, druhá část údajně dlužného nájemného byla uhrazena do soudní úschovy z důvodu pochybností řešených touto žalobou. Pokud by se tedy odvolací soud neztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že smlouva o zřízení požívacího práva je smlouvou nájemního typu, která nemůže v konkurenci nájemní smlouvy (uzavřené dříve mezi žalobkyní a žalovaným 1. - pozn. odvolacího soudu) obstát, žalobkyně je přesvědčena o neplatnosti smlouvy o požívacím právu ve smyslu ustanovení § 588 o.z., a to pro zcela zjevný rozpor s dobrými mravy, zákonem i veřejným pořádkem. Žalobkyně dále poukázala na rozdílnost pozemků, které jsou předmětem obou smluv. Navrhla, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

10. Žalovaní podali odvolání včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), a to jako osoby k tomu oprávněné (§ 90, § 201 o.s.ř.). Napadli rozsudek, proti kterému je odvolání přípustné (§§ 201, 202 o.s.ř. a contr.), a to pro nesprávné právní závěry, tedy ze zákonem předvídaných odvolacích důvodů (§ 205 odst. 2 písm. g/ o.s.ř.). Proto odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, stejně jako řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

11. Při jednání odvolacího soudu dne [datum] účastníci rekapitulovali svoje stanoviska vyjádřená v odvolání proti rozsudku i doplňujícímu rozsudku a ve vyjádření k odvolání, na kterých setrvali, jednatel žalované 2. pak nad rámec uvedeného popisoval obchodní fungování žalované 2. Žalobkyně poukázala na rozhodnutí Okresního soudu v [Anonymizováno], který žalobě vyhověl (jednalo se o rozsudek pro uznání vydaný poté, co se na výzvu podle § 114b o.s.ř. žalovaní nevyjádřili - pozn. odvolacího soudu).

12. Odvolací soud se v první řadě zabýval otázkou naléhavého právního zájmu na požadovaných určeních, neboť žalobou i vzájemným návrhem se účastníci domáhali určení práva. Naléhavý právní zájem je dán zejména tam, kde by bez požadovaného určení bylo právo žalobce ohroženo, nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba na určení nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 85/2008 ze dne 19. 5. 2009 naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Naléhavý právní zájem na určení však může být dán i v případě, kdy by bylo možno žalovat na plnění, jestliže se určovací žalobou vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejde-li se tak případně dalším sporům o plnění, nebo jestliže žalobou na plnění nelze řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Žaloba o určení ve smyslu ust. § 80 písm. c) o.s.ř. není zpravidla opodstatněna tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměr účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Jestliže například právní otázka platnosti či neplatnosti smlouvy má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (například vlastnictví), není zpravidla dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo o určení existence práva nebo právního vztahu. V usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 765/2006, ze dne 23. srpna 2006 dospěl dovolací soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem [§ 80 písm. c) o.s.ř.], dospěl-li odvolací soud k závěru, že naléhavý právní zájem na žalobcem požadovaném určení není dán, postrádá-li žaloba preventivní povahu, když neplatnost (zde v případě ručitelského závazku) je možné řešit jako předběžnou otázku v rámci jediné žaloby na plnění. Tento závěr dovolacího soudu je i v souladu s dosavadní teorií práva a judikaturou [srov. komentář k Občanskému soudnímu řádu, Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec, C.H.BECK., r. 2003, 6. vydání, str. 259, a dále např. rozhodnutí R 17/72, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, podle něhož žaloba na určení nemůže být podle § 80 písm. c) o.s.ř. opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle § 80 písm. b) o.s.ř., dále nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, r. 1995, sešit 3, číslo judikátu 35/1995, podle něhož o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, srov. možno i rozhodnutí publikované v časopise Soudní judikatura pod SJ 21/97, podle něhož určovací žaloba má místo tam, kde splňuje preventivní povahu a jejíž pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, přičemž k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, dále rozhodnutí publikované v časopise Soudní judikatura SJ 15/2001, podle kterého je určovací žaloba nepřípustná tam, kde neslouží potřebám praktického života, ale jen ke zbytečnému rozmnožování sporů].

13. Naléhavý právní zájem shledal odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně pouze na straně žalující. Žalovaná 2. by mohla bez dalšího podat žalobu na plnění – úhradu nájemného (kde by se platnost smlouvy vždy posuzovala jako předběžná otázka), a v takové případě nelze připustil žalobu na určení. Žalovaní 1. a 2. jsou navíc ve vzájemné shodě, na straně žalovaného 1. pak není důvodu, aby se domáhal určení, že pronajímatelem a nositelem práv a povinností pronajímatele dle nájemní smlouvy ze dne [datum] je žalovaná 2., neboť by se tím domáhal určení skutečnosti, ohledně níž si nečiní žádné nároky, nežádá po žalobkyni žádné plnění a de facto by se tak domáhal pouze výkladu smlouvy o požívacím právu, kterou uzavřel s žalovanou 2. a ohledně níž jsou žalovaní jako účastníci této smlouvy ve shodě. Odvolací soud tedy dospěl ohledně vzájemného návrhu žalovaných k závěru, že je namístě jej zamítnout pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, a proto rozsudek soudu prvního stupně ze dne [datum] ve výroku II. a rovněž doplňující rozsudek ze dne [datum] ve výroku I. podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

14. Žalobou žalobkyně, respektive přezkumem rozhodnutí prvostupňového soudu o ní, se odvolací soud zabýval věcně, a to s ohledem na to, že na její straně shledal naléhavý právní zájem spočívající v nejistotě jejího postavení, když nemá postaveno na jisto, komu má hradit nájemné z nájemní smlouvy a s kým je namístě ohledně smlouvy komunikovat jako se smluvním partnerem.

15. Skutkový stav byl soudem prvního stupně dostatečně zjištěn a podrobně popsán v rozsudku ze dne [datum]. Lze shrnout, že nájemní smlouva byla uzavřena mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným 1. dne [datum] a jejím předmětem byl nájem pozemků ve zjednodušené evidenci parc. č. [Anonymizováno] a [Anonymizováno] v k. ú. [adresa] za účelem zřízení a provozování základové stanice „[adresa]“ ([Anonymizováno]) veřejné radiotelefonní sítě [Anonymizováno], tj. stožáru pro umístění antén, technologického objektu, oplocení, přístupové cesty a elektropřípojky, uložené v přístupové cestě. Ve smlouvě bylo sjednáno předkupní právo ve prospěch nájemce ohledně předmětu nájmu. Následně byly uzavírány dodatky, které řešily otázku změny nájemného (podrobně rozvedené odst. 19 až 24 rozsudku prvního stupně č.j. 10 C 233/2022-143) v dodatku č. [Anonymizováno] ze dne [datum] je uvedeno, že čl. [Anonymizováno] smlouvy (týkající se předmětu smlouvy) se mění a zní nově tak, že pronajímatel prohlašuje, že je výlučným vlastníkem pozemků. parc. č. [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno] v k. ú. [adresa]. Smlouva o požívacím právu byla uzavřena mezi žalovaným 1. jako povinným a žalovanou 2. jako oprávněnou, jako předmětné nemovitosti jsou v ní uvedeny parc. č. [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno] v k.ú. [adresa]. V podrobnostech smlouvy o požívacím právu lze opět odkázat na rozsudek soudu prvního stupně č.j. 10 C 233/2022-143, odst. 25.

16. Není pochyb o tom, že předmětem původní nájemní smlouvy byla část pozemků ve zjednodušené evidenci p. č. [Anonymizováno] a [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], nájem byl sjednán za účelem zřízení a provozování telekomunikační stanice, tedy stožáru, technologického objektu, přístupové cesty, oplocení a elektropřípojky uložené v přístupové cestě. Po pozemkové úpravě došlo ke změně číslování pozemků, pozemky, na kterých se nachází popsaný objekt a přístupová cesta, jsou nyní označeny jako pozemky parc. č. [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno]. To, že v dodatku č. [Anonymizováno] nájemní smlouvy je namísto pozemku parc. č. [Anonymizováno] uvedeno č. [Anonymizováno], lze pokládat spíše za administrativní chybu, neboť z mapy katastru je zjevné, že právě pozemek parc. č. [Anonymizováno] je přístupovou cestou k objektu, zatímco pozemek parc.č. [Anonymizováno] je vedlejším ( s objektem telekomunikační stanice nesouvisejícím) pozemkem. Účastníci smlouvy o požívacím právu v ní výslovně konstatují, že jsou si vědomi existence nájemní smlouvy a jejich vůlí je, aby do práv z nájemní smlouvy vstoupila žalovaná 2.

17. Otázka obchodního fungování žádného z účastníků pak nebyla pro rozhodování odvolacího soudu podstatná, bylo nutno se zabývat pouze tím, zda zde požadovaný nárok na určení je po právu či nikoliv.

18. Odvolací soud vědom si skutečnosti, že k otázce požívacího práva podle aktuálního občanského zákoníku není mnoho judikatorních rozhodnutí, zabýval se touto věcí a posoudil ji po právní stránce i s ohledem na níže uvedená rozhodnutí prvorepublikového Nejvyššího soudu a zahraniční judikatury.

19. Zcela správně citoval soud prvního stupně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.09.1934 sp. zn. Rv II 683/32, který uzavřel, že zřídil-li vlastník pronajaté věci k ní jinému právo požívání, postoupil mu i nárok proti nájemci na vybrání činže a vedlejších poplatků.

20. V rozhodnutí z 14. 1. 1959, sp. zn. 3 Ob 468/58, rakouský Nejvyšší soud (OGH) uzavřel: Beisatz: Der Fruchtnießer ist sogar schon dann zur Kündigung legitimiert, wenn sein Fruchtgenussrecht zwar nicht verbüchert ist, er aber in faktischem Besitz des Hauses, in welchem sich die Bestandobjekte befinden, ist, sein Recht faktisch ausübt und dadurch in ein bestehendes Bestandverhältnis als Vermieter eintritt, zhruba tedy že poživatel je legitimován vypovědět nájemní smlouvu i v případě, že jeho užívací právo není zapsáno v „katastru nemovitostí“, ale je ve faktické držbě domu, v němž se předmětná nemovitost nachází, vykonává své právo fakticky a vstupuje tak do existujícího nájemního vztahu jako pronajímatel.

21. Dále v rozhodnutí z 28.8.1980, sp.zn. 7 Ob 641/80, rakouský Nejvyšší soud (OGH) uzavřel: Mit der Begründung des Fruchtgenusses tritt der Fruchtnießer im Sinn des § 1120 ABGB in bestehende Bestandverträge ein, zhruba tedy že zřízením požívacího práva vstupuje poživatel do existujících nájemních smluv ve smyslu § 1120 ABGB.

22. Dále tentýž soud dne 13. 12. 1990, sp.zn. 8 Ob 678/90: Nach ständiger Rechtsprechung tritt der Fruchtnießer mit der Begründung des Fruchtgenußrechtes gemäß § 1120 ABGB in bestehende Bestandverträge ein, tedy zhruba, že podle ustálené judikatury vstupuje poživatel do existujících nájemních smluv se vznikem poživatelského práva podle § 1120 ABGB (SZ 21/152; MietSlg 18.236 (16); SZ 43/83; EvBl. 1986/56 S. 212 atd.). Dodává však: Davon unberührt bleiben aber jene vertraglichen Pflichten des bisherigen Bestandgebers gegenüber dem Bestandnehmer, die sich aus seiner Rechtsstellung als Hauseigentümers ergeben und nicht die dem Fruchtnießer zustehende Nutzung und Verwaltung der Sache betreffen. Tím však nejsou dotčeny ty smluvní povinnosti dosavadního pronajímatele vůči nájemci, které vyplývají z jeho právního postavení vlastníka nemovitosti a netýkají se užívání a správy nemovitosti, k nimž je oprávněn poživatel (volně přeloženo).

23. Dále tentýž soud 26. 9. 2017, sp.zn. 5 Ob 142/17: Gemäß § 509 ABGB ist die Fruchtnießung das Recht eine fremde Sache, mit Schonung der Substanz, ohne alle Einschränkung zu genießen, dies gleich einem Eigentümer (Winkler in Fenyves/Kerschner/Vonkilch, ABGB [Klang], § 509 Rz 1; RIS-Justiz [IBAN]). Dem Fruchtnießer steht das Recht zur Vermietung und Verpachtung der Sache zu (RIS-Justiz [IBAN]), er tritt mit der Begründung des Fruchtgenusses iSd § 1120 ABGB in bestehende Bestandverträge ein (RIS-Justiz [IBAN]). Die von ihm abgeschlossenen Bestandverträge erlöschen nicht mit dem Fruchtgenussrecht, der Bestandnehmer muss vielmehr in sinngemäßer Anwendung des § 1120 ABGB dem Eigentümer nur nach ordnungsgemäßer Aufkündigung weichen (RIS-Justiz [IBAN]). Der Bestandnehmer des Fruchtnießers wird gemäß § 2 Abs 1 MRG Hauptmieter (RIS-Justiz [IBAN] [T2]), die Stellung als Fruchtnießer befähigt zum Abschluss von Hauptmietverträgen, in die der Erwerber des Mietobjekts (also auch der Eigentümer nach Beendigung des fremdnützigen Verwertungsrechts) eintritt (RIS-Justiz [IBAN]), zhruba tedy že podle § 509 ABGB je požívání právem požívat cizí věc bez omezení, aniž by byla dotčena její podstata, stejně jako vlastník (Winkler in Fenyves/Kerschner/Vonkilch, ABGB [Klang], § 509 Rz 1; RIS-Justiz [IBAN]). Uživatel má právo nemovitost pronajímat a pronajímat (RIS-Justiz [IBAN]); zřízením užívacího práva ve smyslu § 1120 ABGB vstupuje do existujících nájemních smluv (RIS-Justiz [IBAN]). Nájemní smlouvy uzavřené nájemcem nezanikají spolu s užívacím právem; naopak, nájemce musí pouze ustoupit vlastníkovi po řádném oznámení o ukončení smlouvy při analogickém použití § 1120 ABGB (RIS-Justiz [IBAN]). Nájemce poživatele se stává hlavním nájemcem podle § 2 odst. 1 MRG (RIS-Justiz [IBAN] [T2]), postavení poživatele opravňuje k uzavírání hlavních nájemních smluv, do nichž vstupuje nabyvatel pronajímané nemovitosti (tj. i vlastník po zániku cizího poživatelského práva) (RIS-Justiz [IBAN]).

24. Z aktuálnějšího rozhodnutí Landesverwaltungsgericht Niederösterreich (dolnorakouský zemský správní soud) z 20. 12. 2023, sp.zn. LVwG-AV-2038/001-2023: Der Fruchtnießer ist mangels gegenteiliger Vereinbarung anstelle des Eigentümers zu ortsüblicher Vermietung und Verpachtung der dienstbaren Sache mit allen aus dieser Inbestandgabe entspringenden Rechten und Pflichten berechtigt (vgl. OGH 27.06.2006, 3 Ob 66/06m mwN). In bereits bestehende Bestandverträge tritt er ein; umgekehrt tut dies auch der Eigentümer nach Beendigung des Fruchtgenusses (vgl. RIS-Justiz [IBAN] und [IBAN]), tedy není-li dohodnuto jinak, je poživatel oprávněn užívanou nemovitost pronajímat a pronajímat místo vlastníka v souladu s místními zvyklostmi, včetně všech práv a povinností vyplývajících z tohoto převodu vlastnictví (viz OGH 27. června 2006, 3 Ob 66/06m mwN). Vstupuje do existujících nájemních smluv; naopak vlastník činí totéž po ukončení užívacího práva (viz RIS-Justiz [IBAN] a [IBAN]).

25. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 2222/2011 ze dne [datum] (podle něhož vedle sebe nemohou nájemní smlouva a věcné břemeno obstát), na které odkazovala žalobkyně, je překonané. Podle pozdějšího nálezu Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 4235/18 ze dne 13. 9. 2019 dojde-li k uzavření více nájemních smluv k téže věci (tzv. dvojí nájem), není ústavně konformní výklad, že druhá ze smluv je absolutně neplatná z důvodu počáteční právní nemožnosti plnění, neboť tento závěr je v rozporu s právem na svobodné jednání dle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a z něj odvozeného principu ochrany autonomie vůle a smluvní svobody ve spojení se zásadou pacta sunt servanda plynoucí z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Sama existence dvou nájemních smluv k téže věci nemůže opodstatňovat závěr o absolutní neplatnosti druhé z těchto smluv. Výklad nerespektující tyto principy představuje i porušení práva pronajímatele (vlastníka) vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Je tedy nutno respektovat autonomii vůle a zásadu pacta sunt servanda při posuzování otázky platnosti více nájemních smluv k téže věci. Ústavní soud zdůraznil, že podle čl. 2 odst. 3 Listiny může každý činit co není zakázáno zákonem, a nikdo nesmí být nucen činit to, co zákon neukládá. Toto ustanovení vyjadřuje jeden ze základních strukturálních principů právního státu. V rámci subjektivního práva plynoucího z č.l. 2 odst. 3 Listiny je rovněž chráněna smluvní svoboda a princi autonomie vůle. Při posuzování smluv je třeba upřednostňovat vůli stran před jejím projevem. Existence nájemní smlouvy nebrání tomu, aby vlastník věci, kterou pronajímá, uzavřel další nájemní smlouvu. Pokud kvůli prvnímu nájmu nebude vlastník schopen plnit své povinnosti podle druhé nájemní smlouvy, je na něm, aby první nájem buď řádné ukončil, nebo nesl právní důsledky spojené s porušením druhé nájemní smlouvy.

26. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2021, sp.zn. II. ÚS 1250/20, je nutno dávat přednost takovému výkladu, který nevede k neplatnosti smlouvy. V oblasti soukromého práva má být každému co nejvíce umožněno konat v souladu s vlastními zájmy, čemuž ze strany státu odpovídá nutnost respektovat ústavní zásady, chránící zejména smluvní svobodu, a to i pro její společenskou a hospodářskou funkci. Účastníci soukromoprávních vztahů se musí s důvěrou spolehnout na princip pacta sunt servanda, zásadu „co není zakázáno, je dovoleno“ a ochranu autonomie vůle, neboť jde o jednu ze základních podmínek fungování právního státu, který je v moderním ústavním právu chápán pouze jako materiální právní stát. Stěžejní je vždy interpretace vůle smluvních stran a přednostní role takového výkladu, jenž nevede k neplatnosti zkoumané smlouvy, pokud není zcela zřejmé, že smlouva odporuje zákonu (zde je však na místě restriktivní interpretace) nebo se jednoznačně příčí dobrým mravům.

27. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. I. ÚS 550/22, jde o nepřípustnou formu soudcovského dotváření práva a tím o porušení principu autonomie vůle podle čl. 2 odst. 4 v návaznosti na čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, nerespektuje-li obecný soud shodné tvrzení smluvních stran o zamýšleném obsahu ujednání (který neodporuje zákonu, dobrým mravům atp.) a zaujme-li výklad vlastní, který vede ke smluvními stranami nezamýšleným důsledkům.

28. Požívací právo je upraveno v části třetí občanského zákoníku v ust. § 1285 a následujících. Podle ust. § 1285 služebností požívacího práva se poživateli poskytuje právo užívat cizí věc a brát z ní plody a užitky; poživatel má právo i na mimořádný výnos z věci. Při výkonu těchto práv je poživatel povinen šetřit podstatu věci.

29. Podle ust. § 978 o.z. se od ustanovení této části (části třetí občanského zákoníku - pozn. odvolacího soudu) se lze odchýlit ujednáním s účinky vůči třetím osobám, jen připouští-li to zákon.

30. Je tedy třeba zdůraznit, že je v první řadě nutno respektovat autonomii vůle stran smlouvy o požívacím právu, upřednostnit výklad, podle něhož je smlouva platná a ne naopak. Navíc případné relativní neplatnosti by se mohl domáhat pouze žalovaný 1. S ohledem na nepochybnou vůli žalovaných nelze tedy učinit závěr, že smlouva o požívacím právu je smlouvou nájemního typu a odvolací soud nesdílí ani názor, že její strany se od zákonných ustanovení odchýlily do té míry, že by to mělo vést k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o požívacím právu či k závěru, že se jedná o jiný smluvní typ. Ve smlouvě o požívacím právu nelze ani shledat rozpor s dobrými mravy takové intenzity, který by mohl vést k absolutní neplatností smlouvy. Případné relativní neplatnosti (např. z důvodu výše smluvních pokut) by se mohl eventuelně domáhat pouze žalovaný 1., který tak však nečinil. Strany smlouvy o požívacím právu (žalovaní) ji sjednali jednoznačně s úmyslem uzavřít smlouvu požívací i s tím, aby žalovaná 2. vstoupila do práv žalovaného 1. z nájemní smlouvy ze dne [datum] uzavřené s žalobkyní (resp. její předchůdkyní).

31. Odvolací soud tak nesdílí názor soudu prvního stupně, že smlouva požívací je smlouvou jiného typu, při respektování shora citované judikatury je pak toho názoru, že byla platně uzavřena smlouva o požívacím právu, která může existovat vedle smlouvy nájemní a nejedná se o smlouvu absolutně neplatnou. Nelze proto uzavřít, že by i po uzavření smlouvy o požívacím právu byl nadále žalovaný 1. tím, kdo je pronajímatelem a nositelem práv a povinností pronajímatele dle nájemní smlouvy ze dne [datum], jejímž předmětem je pronájem pozemků parc. č. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno], vše v katastrálním území [adresa], zapsané na LV č. 149 u [právnická osoba] pro Vysočinu, Katastrální pracoviště [adresa]. Žaloba žalobkyně je tedy nedůvodná. Odvolací soud tedy rozsudek soudu prvního stupně ze dne [datum] změnil ve výroku I. v souladu s ust. § 220 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. tak, že tak, že tuto žalobu zamítl.

32. O nákladech řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 2 o. s. ř.) bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že nebyly přiznány žádnému z účastníků řízení, neboť všichni účastníci byli v řízení se svými návrhy neúspěšní, návrhy se týkaly téže věci, proto míra jejich úspěchu a neúspěchu je totožná.

Poučení