54 Co 156/2024 - 456

Rubrum

Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Fučíkové a soudců Mgr. Miroslava Pecha a Mgr. Petry Rutarové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované], [Anonymizováno] [Anonymizováno] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o zaplacení částky 1 214 266,38 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce i žalované proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad [Anonymizováno] ze dne 27. února 2024, č. j. 11 C 194/2022-375, takto:

Výrok

I. Odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně datované dnem [datum] a doručené soudu prvního stupně téhož dne se odmítá.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II. a V. mění tak, že: a) žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení dalších 420 300 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši 11,75 % ročně z částky 420 300 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá a b) žalované se povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou část soudního poplatku ve výši 20 587 Kč neukládá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 225 275 Kč do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalované – advokátky [Jméno advokátky].

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně rozsudkem jednak zastavil řízení o té části žaloby, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 70 374,38 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 70 374,38 Kč od [datum] do zaplacení (výrok I.), dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 420 300 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 420 300 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), a konečně zamítl žalobu v té její části, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení dalších 723 592 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 723 592 Kč od [datum] do zaplacení (výrok III.). O nákladech řízení rozhodl výrokem IV. téhož rozsudku tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na jejich náhradu částku 53 284 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám „právního zástupce žalobce“, a výrokem V. uložil žalované povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou část soudního poplatku ve výši 20 587 Kč na účet č. [č. účtu] pod variabilním symbolem [RČ], a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Vyhovující část rozsudku odůvodnil soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 2390, § 2053, § 2054 odst. 2 a 3, § 639, § 3 odst. 1, § 6 odst. 1 a 2 a § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), tím, že žalobce v roce 2017 získal překlenovací úvěr ve výši 450 000 Kč a peníze získané z úvěru žalované zapůjčil tak, že je v měsíci září a říjnu 2019 (správně zřejmě 2017 – pozn. odv. soudu) ve výši 425 000 Kč převedl na její účet, přičemž přijetí zbytku peněz pak žalovaná účastnickým výslechem potvrdila. Pravidelnou splátku vlastního úvěru ve výši 3 300 Kč hradil žalobce ze své výplaty. Žalovaná následně od prosince 2020 do srpna 2021 na účet žalobce poukazovala pravidelně kolem 18. dne v měsíci částku 3 300 Kč s poznámkou „splatka pujcky“, přičemž výše úhrady odpovídala smluvně určené splátce překlenovacího úvěru žalobce, jehož splatnost vůči peněžnímu ústavu byla smluvně určena těsně po obdržení úhrady od žalované, tj. vždy k 25. dni v měsíci. Právě uvedenými částečnými úhradami žalovaná podle soudu prvního stupně zápůjčku konkludentně uznala. K námitce promlčení pohledávky žalobce soud prvního stupně nepřihlížel, neboť tato byla vznesena žalovanou „až v průběhu tohoto soudního řízení“ v rozporu se základními mravními zásadami soukromého práva. V souvislosti s tím poukázal na skutečnost, že se nepodařilo zjistit, kdy přesně byla celá zápůjčka žalované vyplacena. Soud prvního stupně též připustil, že žalobce nejprve požadoval pouze polovinu zápůjčky, a požadavek na vrácení celé zápůjčky upravil až při ústním jednání soudu, s ohledem na konkludentní uznání závazku žalovanou jako celku ovšem takový skutkový obrat žaloby neshledal pro rozhodnutí významným.

3. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a to konkrétně do výroků II., IV. a V., podala odvolání žalovaná. Navrhla, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně v napadené části změnil tak, že žalobu žalobce i v této části zamítne. V důvodech odvolání namítla, že žalobce v řízení před soudem prvního stupně neprokázal, že by jí (a výhradě pro její účely) poskytl půjčku finančních prostředků ve výši 450 000 Kč. Současně připomněla, že ve vztahu k žalobcem požadované částce 450 000 Kč z titulu údajné půjčky vznesla námitku promlčení. Připustila, že žalobce čerpal v roce 2017 úvěr, a že rovněž převedl část financí na její bankovní účet, žalobu však žalobce podal až dne [datum] (správně dne [datum] pozn. odv. soudu). Namítla, že ani zaplacení devíti plateb po 3 300 Kč z let 2020 a 2021 nemohlo mít za následek uznání závazku z její strany ve smyslu ustanovení § 2054 odst. 2 o. z. Poukázala rovněž na to, že žalobce vůči ní nikdy v minulosti vrácení údajně „zapůjčených“ finančních prostředků nenárokoval, neboť se jednalo o prostředky, které s ní žalobce užil společně, byť byly žalobcem poukázány na její účet. Své údajné nároky začal žalobce vůči ní vznášet až poté, co na základě dohody s žalovaným po rozpadu jejich vztahu poukázala žalobci na účet devět blíže neurčených splátek, které žalobce následně začal účelově spojovat s údajnou a již dávno promlčenou půjčkou finančních prostředků. Svoji obranu žalovaná podpořila odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu zabývající se problematikou uznání závazku jeho částečným plněním. V souvislosti s tím žalovaná připomněla, že žalobce poskytl jako zápůjčku finanční prostředky pouze její společnosti [právnická osoba], kterážto zápůjčka však již byla vrácena.

4. Žalovaný navrhl, aby bylo rozhodnutí soudu prvního stupně v napadené části potvrzeno. Ve vyjádření k odvolání uvedl, že žalovaná odkazem na vybranou judikaturu Nejvyššího soudu, kterou vztáhla na projednávaný případ, fakticky uznala, že devět plateb po 3 300 Kč označených jako splátka půjčky bylo skutečně určeno na zaplacení zápůjčky, když jiná zápůjčka mezi účastníky řízení ani uzavřena nebyla. Pokud byla poslední splátka uhrazena dne [datum], mohla by promlčecí lhůta uplynout nejdříve dne [datum]. Na konkludentním uznání dluhu nemění podle žalobce ničeho ani skutečnost, že žalovaná následně ustala ve splácení z důvodu nedostatku finančních prostředků. Žalobce rovněž připomněl, že o vrácení zápůjčky s žalovanou jednal v říjnu 2020, kdy sama žalovaná chtěla vědět, kdy se splátky předmětné půjčky strhávají. I pro případ, že by marně uplynula promlčení lhůta, namítl žalobce, aby soud ke vznesené námitce nepřihlížel z důvodu jejího uplatnění v rozporu s dobrými mravy. V souvislosti s tím poukázal na skutečnost, že žalovaná využila jeho naivnost a připravila jej o rodinný majetek.

5. Odvolací soud podotýká, že proti rozsudku soudu prvního stupně podal blanketní odvolání rovněž žalobce, který však, aniž by současně upřesnil, v jakém rozsahu a z jakého důvodu rozsudek soudu prvního stupně napadá, vzal toto své neurčité a neodůvodněné odvolání podáním ze dne [datum] zpět. Vzhledem k tomu, že odvolání žalobce zůstalo i přes výzvu soudu prvního stupně obsaženou v usnesení ze dne [datum], č. j. 11 C 194/2022-385, které bylo žalobci doručeno dne [datum], neurčité co do rozsahu, v jakém rozsudek soudu prvního stupně napadá, jakož i co do důvodů odvolání, odvolací soud odvolání žalobce odmítl (viz § 209, § 211 a § 43 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)).

6. Jinak odvolací soud po zjištění, že odvolání žalované bylo podáno včas (ust. § 204 odst. 1 o. s. ř.), že bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (ust. § 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (ust. § 202 odst. 1 o. s. ř. a contr.) a že splňuje podmínku projednatelnosti odvolání v podobě uvedení odvolacích důvodů (§ 212a odst. 2 o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu napadeném odvoláním žalované i řízení mu předcházející, a nakonec dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné.

7. Na tomto místě je tedy třeba uvést, že odvoláním žalované bylo napadeno rozhodnutí soudu prvního stupně toliko ve vyhovujícím výroku II. a ve výrocích na rozhodnutí o věci samé závislých (o nákladech účastníků a povinnosti žalované zaplatit část soudního poplatku – výroky IV. a V. – viz § 212 věta druhá, písm. b/ o. s. ř.) a tedy pouze v tomto rozsahu byl odvolací soud oprávněn věcnou správnost rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumávat (ust. § 212 věta první o. s. ř.). V zůstávající části (ve výrocích I. a III. o částečném zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby a o částečném zamítnutí žaloby) zůstalo rozhodnutí soudu prvního stupně odvoláním žalované nedotčeno a s ohledem na odmítnutí neurčitého odvolání žalobce je tudíž v této části již pravomocné (viz § 159 o. s. ř.).

8. Hned na úvod věcného hodnocení odvoláním žalované napadené vyhovující části rozsudku musí odvolací soud předeslat, že právní hodnocení soudu prvního stupně stran vyřešení otázky nastoupení vyvratitelné právní domněnky uznání zbytku dluhu ve výši 420 300 Kč žalovanou podle ustanovení § 2054 o. z. není správné.

9. Podle § 2053 o. z. uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá. Podle § 2054 odst. 2 a 3 o. z. plní-li dlužník dluh zčásti, má částečné plnění účinky uznání zbytku dluhu, lze-li z okolností usoudit, že tímto plněním dlužník uznal i zbytek dluhu. Ustanovení odstavce 2 (tedy předchozí věty – pozn. odv. soudu) však neplatí, je-li pohledávka věřitele již promlčena.

10. Citovaná zákonná ustanovení je namístě vykládat v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu včetně té, která se zabývala výkladem ustanovení § 407 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v jeho znění účinném do [datum] (dále též jen „obch. zák.“), jež obdobně spojovalo účinky uznání dluhu s částečným plněním závazku (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 33 Cdo 1746/2022, a ze dne [datum], sp. zn. 23 Cdo 101/2023).

11. Odvolací soud předesílá, že Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne [datum], sp. zn. 29 Odo 180/2003 (a stejně tak i v usnesení ze dne [datum], sp. zn. 32 Cdo 719/2014), uzavřel, že ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák. (dnes § 2054 odst. 2 o. z. – pozn. odv. soudu) spojuje s částečným plněním závazku (poskytnutým za takových okolností, že lze v konkrétním případě usuzovat na to, že jeho poskytnutím dlužník uznává i zbytek závazku) vznik vyvratitelné domněnky trvání zbytku závazku v době jeho uznání (nešlo-li o závazek promlčený). V procesní rovině vznik vyvratitelné domněnky nachází svůj odraz v ustanovení § 133 o. s. ř., které určuje, že skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázanou, pokud v řízení nevyšel najevo opak. V rozsudku ze dne [datum], sp. zn. 29 Odo 341/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2002, pod číslem 127, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož založilo-li uznání dluhu vyvratitelnou domněnku, že závazek v době uznání trval, pak v řízení, v němž se věřitel domáhá splnění tohoto závazku, spočívá důkazní břemeno ohledně neexistence závazku na dlužníku. Pozitivní řešení otázky, zda účastník řízení unesl důkazní břemeno či nikoli, však nemůže být založeno na pouhém popření skutečnosti, o jejíž existenci platí vyvratitelná domněnka, když akceptace takového názoru by ve své podstatě popírala smysl institutu vyvratitelné domněnky.

12. K tomu odvolací soud pro řešení možnosti aplikace ustanovení § 2054 odst. 2 o. z. v posuzované věci dodává zcela zásadní dodatek, a sice, že účinky, které mají být důsledkem částečného plnění podle ustanovení § 2054 odst. 2 o. z., tedy uznání zbytku dluhu, logicky nezbavují věřitele povinnosti tvrzení o tom, kdo a kdy sjednal závazek, a (to zejména) jaký byl jeho obsah. Pouze v případě dostatečných skutkových tvrzení žalobce jako věřitele totiž lze z částečného plnění povinného (jakož i z jeho jednání, které plnění případně předchází, jej doprovází, či následuje, a z celkových okolností konkrétního případu, za kterých je částečné plnění poskytováno – viz k tomu v podrobnostech v odůvodnění tohoto rozhodnutí odvolacího soudu níže) dovozovat, že tím současně dochází k uznání zbytku dluhu z konkrétního závazku, který věřitel dostatečně určitě ve svých skutkových tvrzeních popsal. To platí tím spíše pro upřesnění tvrzení o ujednání splatnosti závazku, jehož zbytek by měl být částečným plněním uznán, neboť vyvratitelná právní domněnka uznání zbytku dluhu podle ustanovení § 2054 odst. 2 o. z. nenastává, pakliže by byla pohledávka v době poskytnutí částečného plnění již promlčená (viz § 2054 odst. 3 o. z.).

13. Zbývá dodat, že nezbytným logickým předpokladem pro uznání dluhu, resp. jeho zbytku, ve smyslu § 2054 odst. 2 o. z. je též zásadně vědomost dlužníka o výši dluhu v okamžiku částečného plnění (viz též usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne [datum], sp. zn. 17 Co 62/2020).

14. Vedle přetrvávající povinnosti tvrzení ze strany věřitele pak odvolací soud současně připomíná rovněž ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, která důsledně rozlišuje mezi tzv. částečným plněním, které může mít účinky konkludentního uznání zbytku dluhu ve smyslu ustanovení § 2054 odst. 2 o. z. (resp. dříve § 407 odst. 3 obch. zák.), a plněním dílčím, které takové důsledky nemá. Tak v rozsudcích ze dne [datum], sp. zn. 29 Odo 847/2001, ze dne [datum], sp. zn. 32 Cdo 1008/2009, ze dne [datum], sp. zn. 32 Cdo 786/2009, a ze dne [datum], sp. zn. 23 Cdo 987/2019, Nejvyšší soud vysvětlil, že o dílčí plnění ve smyslu § 392 odst. 2 obch. zák. se jedná v případě, kdy závazek je podle dohody stran, ze zákona nebo z rozhodnutí soudu (státního orgánu), rozdělen na několik relativně samostatných, zřetelně oddělených plnění, která samostatně (většinou postupně) dospívají (např. plnění dluhu sjednané ve splátkách). Od dílčího plnění je přitom třeba odlišovat plnění částečné a opakující (opětující) se plnění. Poskytne-li dlužník věřiteli na plnění svého závazku pouze část předmětu plnění, aniž by z dohody stran, z právního předpisu nebo z rozhodnutí soudu rozdělení na takové části vyplývalo, jde o plnění částečné. Na rozdíl od plnění dílčího není opakující se plnění vymezeno celkovou výší (rozsahem celého plnění), nýbrž pouze určením jednotlivých v budoucnu splatných dávek (např. výživné). Jinými slovy plnění částečné a plnění dílčí jsou dva zcela odlišné pojmy. O plnění částečné jde tehdy, jestliže dlužník poskytne věřiteli na plnění svého závazku pouze část předmětu plnění (například v případě peněžitého plnění nezaplatí celou fakturovanou částku, nýbrž pouze její část), aniž by z dohody stran, z právního předpisu nebo z rozhodnutí soudu (či jiného státního orgánu) rozdělení na takové části vyplývalo. Takovou povahu nemá dílčí plnění, o něž se jedná v případě, kdy závazek je podle dohody stran, ze zákona nebo z rozhodnutí soudu (či jiného státního orgánu) rozdělen na několik relativně samostatných, zřetelně oddělených plnění, která samostatně (většinou postupně) dospívají (například plnění dluhu sjednané ve splátkách). Toto vymezení zcela koresponduje i s právní teorií, která uvedené pojmy důsledně rozlišuje (srov. Pelikánová, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. 3. díl. [právnická osoba] 1998, strana 333–334).

15. Vycházeje z výše uvedeného rozlišení tedy Nejvyšší soud dovodil, že plní-li dlužník dluh v dohodnutých splátkách, nejde o částečné plnění závazku s účinky uznání zbytku dluhu ve smyslu § 407 odst. 3 obch. zák., neboť jednotlivé dohodnuté splátky jsou dílčím plněním, nikoliv částečným plněním závazku. Pokud žalovaný platí žalobci dohodnuté splátky, jedná se o postupné plnění závazku, splátky jsou samostatným závazkem, a skutečnost, že žalovaný splátky platí, neznamená, že tím uznal dluh, který žalobce postupně navyšuje. Nejedná se o částečné plnění ve smyslu § 407 odst. 3 obch. zák., z něhož by bylo možno usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku.

16. Použitelnost shora uvedených závěrů o odlišných účincích částečného a dílčího plnění pak v poměrech občanského zákoníku účinného od [datum] opět dovodil Nejvyšší soud ve svých rozsudcích ze dne [datum], sp. zn. 33 Cdo 1746/2022, a ze dne [datum], sp. zn. 23 Cdo 101/2023.

17. Vycházeje z výše uvedených základních premis o trvající povinnosti věřitele (zde žalobce) uvést tvrzení o existenci a obsahu závazku, jakož i o rozdílných účincích částečného a dílčího plnění, pak odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně v době vydání napadeného rozhodnutí neměl ze strany žalobce dostatečná skutková tvrzení o existenci a obsahu závazku, aby vůbec mohl posoudit možnost aplikace ustanovení § 2054 odst. 2 a 3 o. z. Odvolací soud se pak pokusil v průběhu odvolacího řízení tento nedostatek žaloby odstranit výzvou podle § 118a odst. 1 a 2 o. s. ř. Je nutné zdůraznit, že tak odvolací soud učinil nejen výzvou adresovanou žalobci při ústním jednání před odvolacím soudem, které se konalo dne [datum], ale, ve snaze poskytnout žalobci dostatečný časový prostor pro srozumitelné utřídění případných dříve vzniklých či dnes stále existujících právních vztahů mezi stranami sporu, které v posuzovaném případě nepochybně byly (viz k tomu podrobněji v odůvodnění tohoto rozsudku odvolacího soudu níže) do značné míry ovlivněny i jejich prolnutím se vztahy čistě společenskými, s nimiž právní předpisy nespojují žádné právní následky, již předtím v podobě písemné výzvy ze dne [datum]. V konečném důsledku pak odvolací soud ve snaze minimalizovat procesní formalismus při věcném projednání tohoto sporu účastníků přistoupil dokonce i k jinak v obecné rovině procesně netradičnímu kroku, kdy žalobci umožnil v rámci provádění dokazování jeho výslechem před odvolacím soudem touto cestou odkázat na obsah jeho účastnické výpovědi tak, aby tuto soud považoval za součást doplnění a upřesnění jeho nedostatečných skutkových tvrzení. Ani posledně uvedený postup nicméně (jak bude rovněž vysvětleno v odůvodnění tohoto rozhodnutí odvolacího soudu níže) nevedl k tomu, že by žalobce unesl byť jen břemeno tvrzení o existenci peněžité pohledávky za žalovanou ve výši nejméně 420 300 Kč z titulu smlouvy o zápůjčce.

18. Odvolací soud předesílá, že mezi účastníky řízení v zásadě není sporu o tom, že tito v době od roku 2017 do poloviny roku 2020 žili v partnerském vztahu jako druh a družka a (možná s krátkými, v průběhu řízení blíže časově nespecifikovanými, přestávkami) spolu i s nezletilým synem žalované fakticky vedli společnou rodinnou domácnost. Mezi stranami v zásadě nebylo sporu ani o tom, že žalovaná po dobu jejich společného soužití fakticky vedla a spravovala společné finance. Již soudem prvního stupně bylo zjištěno, že ještě před navázáním bližšího vztahu mezi účastníky byla dne [datum] zapsána do obchodního rejstříku společnost [právnická osoba], jejíž jedinou společnicí a jednatelkou vždy byla a doposud je pouze žalovaná. Předmětem činnosti této společnosti pak byl prodej cvičebních pomůcek pro jógu, a to jednak v její provozovně v Trutnově, případně též prostřednictvím internetového obchodu. Žalobce se pak spolupodílel na provozování obchodu žalované nejprve neformálně tím, že žalované pomáhal obsluhovat účetní software POHODA, posléze se pak stal i formálně zaměstnancem společnosti [právnická osoba] a za tutéž činnost od společnosti inkasoval minimální mzdu. Souběžně s uvedenou pomocí žalované při podnikání pak žalobce vykonával i další zaměstnání. Poté, co v průběhu roku 2017 strávili žalobce, žalovaná a její syn necelý měsíc dovolené v Indonésii na ostrově Bali, rozhodli se pro společný podnikatelský záměr provozování cestovní kanceláře, která by nabízela podnájem v objektu vily situované na uvedeném ostrově, kterou si sami za tím účelem pronajali. Za tím účelem rovněž založili (konkrétně dne [datum]) společnost [právnická osoba]., jejímiž rovnodílnými společníky byli oba dva. Posledně uvedená společnost nicméně fakticky žádnou činnost nezačala vyvíjet, neboť fakturace podnájmu probíhala prostřednictvím společnosti [právnická osoba] náležející žalované. Po propuknutí pandemie nemoci Covid – 19 a zavedení restriktivních opatření stran volnosti pohybu osob v roce 2020 nicméně posledně uvedený podnikatelský záměr zkrachoval, tedy investice vložená do dlouhodobého pronájmu objektu vily na ostrově Bali se nevrátila, neboť tuto nebylo možno dále třetím osobám nabízet do podnájmu.

19. Na dokreslení celkového rámce vztahů mezi účastníky řízení se sluší jen stručně připomenout, že dalším jejich společným projektem z doby soužití (jehož finančního vyúčtování se žalobce rovněž domáhal v tomto řízení původní žalobou) byl též přeprodej a investice do pozemků pro potřebu výstavby. Společný projekt pak spočíval nesporně v tom, že účastníci řízení získali formálně uzavřenou kupní smlouvu do rovnodílného podílového spoluvlastnictví pozemky původně ve vlastnictví rodinných příslušníků rodiny žalobce, kdy však došlo k zaplacení pouze části kupní ceny ze strany žalované a žalobce svůj podíl na pozemcích fakticky získal bezplatně. Po provedení nezbytných investic do těchto pozemků byly následně prodány třetím osobám, kdy polovina kupní ceny odpovídající spoluvlastnickému podílu žalobce na prodaných nemovitostech ve výši řádově mezi 1,6 až 1,7 milionem Kč byla poukázána buď přímo na účet žalované, popř. přeposlána po jejím obdržení žalobcem rovněž na účet žalované. Žalovaná pak žalobci zpět poskytla částku cca 600 000 Kč. Jak mělo být případně s takovým plněním (resp. jeho rozdílem) naloženo, pak zůstalo mezi stranami sporným, žaloba, kterou se žalobce domáhal poskytnutí rozdílu mezi posledně uvedenými částkami (resp. vrácení takového plnění jako plnění poskytnutého z titulu zápůjčky) pak byla již pravomocnou (odvolacím soudem nepřezkoumávanou) částí rozsudku soudu prvního stupně v této věci buď zamítnuta s odůvodněním, že na takové plnění žalobce nemá vůči žalované nárok, popř. bylo řízení o ní zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby žalobcem. Žalovaný rovněž čerpal za trvání vztahu s žalovanou úvěr ve výši dalších 70 000 Kč. Žalovaná pak měla na začátku vztahu s žalobcem k dispozici blíže neupřesněný obnos finančních prostředků, které získala z vypořádání dříve zaniklého jejího společného jmění manželů (dále též jen „SJM“).

20. Do shora popsaného základního rámce vztahů mezi stranami se pak žalobce snažil zasadit svou verzi o důvodech, pro které by mu měla žalovaná zaplatit částku dalších (rozuměj nad částku, o níž již bylo pravomocně rozhodnuto, jdoucích) finančních prostředků ve výši 420 300 Kč.

21. Podle ustanovení § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

22. V samotné žalobě ze dne [datum] žalobce uvedl, že si vzal u Raiffeisen Bank (rozuměj správně zřejmě [právnická osoba]. – pozn. odvolacího soudu) ve prospěch žalované úvěr v původní výši 450 000 Kč, kde je t. č. splátka ve výši 3 300 Kč hrazena pouze žalobcem, s tím, že úvěr byl vzat ve prospěch žalované i žalobce na společné podnikání. Žalovaná mu hradila splátky v uvedené výši celkem 9 x s poslední splátkou dne [datum] (doposud celkem 29 700 Kč). Z důvodu, že jde o společný neúspěch v podnikání na ostrově Bali, požadoval žalobce od žalované úhradu ve výši ze zůstatku úvěru ke dni [datum], tedy 158 619 Kč (376 638 : 2 = 188 319 – 29 700). Obdobně přitom k existenci smlouvy o zápůjčce částky 450 000 Kč samotný žalobce již v rámci předžalobní komunikace s žalovanou nejprve ve výzvě ze dne [datum] k vrácení poskytnutých půjček uvedl, že na základě ústně uzavřené smlouvy o zápůjčce byla žalované poskytnuta na počátku roku 2018 finanční zápůjčka ve výši 450 000 Kč s tím, že na uvedenou zápůjčku je žalovanou hrazena splátka ve výši 3 300 Kč. V předžalobních návrzích dohod o narovnání mezi účastníky řízení pak žalobce uvedl, že úvěr byl vzat stranou žalobce ve prospěch strany žalované na společné podnikání. Obdobně pak v podání ze dne [datum] uvedl, že částku 450 000 Kč získanou z úvěru posílal na účet žalované, přičemž úvěr si vzal na sebe jako půjčku k záchraně společného podnikání, které bylo na pokraji krachu.

23. Při ústním jednání před soudem prvního stupně dne [datum] žalobce změnil svůj žalobní návrh mimo jiné tak, že částku 450 000 Kč z titulu zápůjčky poskytnuté žalované z finančních prostředků čerpaných jím z úvěru požaduje vrátit celou, vyjma již zaplacené části ve výši 29 700 Kč, tedy nově požadoval částku 420 300 Kč, s tím upřesněním, že částka z titulu zápůjčky nebyla součástí společného podnikání a byla poskytnuta výlučně žalované, resp. částka byla původně poskytnuta na podnikání společnosti [právnická osoba], ale následně nebylo žalovanou žalobci poskytnuto ani procento podílu v této společnosti. V podání ze dne [datum] pak zopakoval, že ač byli účastníci řízení domluveni na tom, že by se stal vlastníkem 50 % podílu ve společnosti [právnická osoba], žalovaná to odmítla, pročež částka vložená na její účet a použitá žalovanou k podnikání byla použita jako zápůjčka a žalovaná slíbila její vrácení.

24. Na výzvu odvolacího soudu k upřesnění skutkových tvrzení ohledně konkrétního obsahu smlouvy o zápůjčce žalobce v průběhu odvolacího řízení nejprve písemně před jednáním odvolacího soudu (podáním ze dne [datum]) upřesnil, že smlouva o zápůjčce byla uzavřena mezi účastníky řízení ústní formou koncem měsíce srpna 2017, kdy žalovaná plánovala použít zapůjčené finanční prostředky na rozšíření sortimentu podnikání své společnosti [právnická osoba] za současného přestěhování provozovny z Trutnova do Hradce Králové. Žalovaná navrhla, aby si na sebe vzal žalobce úvěr a peněžní prostředky následně převedl na její účet. Žalovaná je pak použila podle momentální potřeby na své podnikání. V téže době (i v době následné) pak mezi účastníky řízení probíhala komunikace ohledně převodu části obchodního podílu ve společnosti [právnická osoba] na žalobce. K tomu však nedošlo. Splatnost zápůjčky nebyla sjednána, neboť byla otevřena možnost převodu obchodního podílu. Jednalo se o bezúročnou půjčku, neboť účastníci řízení v době jejího poskytnutí spolu žili v přátelském vztahu. Vzhledem k tomu, že nedošlo k převodu obchodního podílu na žalobce a následně došlo i k rozpadu vztahu účastníků, požádal žalobce žalovanou dne [datum] o splacení zápůjčky, na což žalovaná reagovala textovou zprávou ze dne [datum]. Následně (v blíže neupřesněné době měsíce listopadu 2020) bylo mezi účastníky řízení dohodnuto, že zápůjčku bude žalovaná hradit žalobci ve výši splátek, které žalobce hradil peněžnímu ústavu, to je ve výši 3 300 Kč měsíčně, a to vždy v souladu s požadavky peněžního ústavu k 25. dni každého měsíce. Takto uhradila celkem 9 splátek, poté s úhradou ustala z důvodu sporu o vrácení dalších finančních prostředků získaných převodem rodinného majetku žalobce na žalovanou.

25. Konečně pak v rámci ústního jednání odvolacího soudu dne [datum] žalobce k uplatněnému nároku na zaplacení částky 420 300 Kč uvedl, že se v roce 2017 s žalovanou dohodli na tom, že si na své jméno vezme úvěr ve výši 450 000 Kč a tuto částku poskytne jako půjčku žalované. Poskytnutí peněz nesouviselo ani s podnikáním na ostrově Bali a nebylo podmíněno ani potenciálním převodem části obchodního podílu žalované na již fungující společnosti [právnická osoba] Potvrdil, že v té době neřešil, kdy bude žalovaná peníze vracet, současně nicméně vysvětlil, že bylo dohodnuto vrácení půjčky včetně úroků, které měl sám hradit stavební spořitelně. Jinými slovy vysvětlil, že obsah ústní dohody chápal tak, že fakticky úvěr u stavební spořitelny čerpala žalovaná, a on figuroval pouze jako nastrčený prostředník, přes kterého byly peníze čerpány od stavební spořitelny k žalované a přes kterého měla žalovaná úvěr u stavební spořitelny čerpaný hradit. V návaznosti na takovou dohodu nicméně začal fakticky úvěr stavební spořitelně splácet sám, aniž by mu žalovaná finanční prostředky účelově určené na splácení úvěru čerpaného u stavební spořitelny od samého počátku poskytovala. Když se v roce 2020 rozpadl jeho vztah s žalovanou, požadoval sice zaplacení celého úvěru, žalovaná však byla ochotná splácet pouze měsíční splátky, tak mu nezbylo, než takové splátky akceptovat. Co přesně taková jeho akceptace údajného návrhu žalované měla znamenat pro celkový obsah závazku z údajné smlouvy o zápůjčce nicméně rovněž žalobce nevysvětlil. Zejména tedy nevyjasnil, jaká konkrétní částka měla být údajnými splátkami ve výši 3 300 Kč měsíčně v době od prosince 2020 do budoucna splacena, tedy kdy případně měly takové splátky ustat, resp. jak případná nová dohoda o splatnosti dluhu dopadala na splátky úvěru jím již dříve stavební spořitelně poskytnuté.

26. Rozpory mezi jednotlivými shora uvedenými verzemi skutkových dějů nedokázal žalobce v zásadě jakkoliv (natožpak pro odvolací soud smysluplně a uspokojivě) vysvětlit. Rozpor mezi obsahem žaloby a obsahem následně zjevně pozměněných verzí žalobce připisoval vzájemnému nedorozumění mezi ním a jeho vlastním právním zástupcem. Současně nicméně připustil, že původně po žalované požadoval pouze celkových peněz, které měly být uhrazeny stavební spořitelně, asi proto, že mezi ním a žalovanou posléze došlo k nějaké další dohodě, jejíž obsah současně nedokázal jakkoliv upřesnit. Nevysvětlil rovněž rozpor mezi tím, že v písemném doplnění na výzvu odvolacího soudu zápůjčku částky 450 000 Kč žalované označil za bezúročnou, aby následně u ústního jednání téhož soudu namítl, že obsahem závazku dohodnutého s žalovanou byla rovněž její povinnost zaplatit finanční prostředky stavební spořitelně podle úvěrové smlouvy jím se spořitelnou uzavřené, tedy včetně veškerého příslušenství (zejména v podobě dohodnutých úroků). Ani v rovině skutkových tvrzení nevyjasnil, zda a (pokud ano) jaký vliv měla mít na obsah údajné dohody o zápůjčce případná jeho akceptace splátek poskytnutých žalovanou v době od prosince 2020 do srpna 2021, pokud jde o splátky jím na úvěr stavební spořitelně již dříve zaplacené.

27. Jednotlivá písemná podání žalobce, případně ústní doplnění a upřesnění vyřčená ať už jím samotným či jeho zástupcem v rámci ústních jednání před soudy obou stupňů pak podle odvolacího soud nelze chápat jinak, než že tato jsou zcela nekonzistentní a souběžně vedle sebe neobstojí, neboť v řadě zcela zásadních a podstatných okolností se rozchází či si přímo odporují. S ohledem na další obsah spisu (zejména pak postupně v průběhu řízení žalobcem předkládané listinné důkazy či důkazy výpověďmi účastníků řízení a doposud jediné v řízení slyšené svědkyně – matky žalobce) pak lze vyslovit i ten závěr, že žalobce svá skutková tvrzení zcela účelově v průběhu řízení podstatným způsobem měnil vždy v reakci na nová skutková zjištění učiněná z provedených důkazů, aby dosáhl co možná nejlepší shody s nimi. V konečném důsledku tak uvedený přístup žalobce přesvědčil odvolací soud o takovém závěru, že jím postupně v čase měněná skutková tvrzení o existenci údajné smlouvy o zápůjčce částky 450 000 Kč jsou jednotlivě i jako celek nejen zcela nevěrohodná, ale zejména stran obsahu údajné smlouvy o zápůjčce nedostatečná pro jejich úplnou nesrozumitelnost, pročež z nich nelze utvořit ucelený závěr o existenci smlouvy o zápůjčce, na základě které by mohl žalobci vzniknout vůči žalované nárok na vrácení částky 420 300 Kč jako zbytku poskytnuté zápůjčky. Zcela nepochybně pak ani opakovaně měněná a dodatečně upřesňovaná skutková tvrzení žalobce nedávají srozumitelnou odpověď na otázku, zda bylo dohodnuto vrácení pouze částky 450 000 Kč jako jistiny zápůjčky, či zda mělo být s vrácením poskytnuté jistiny zaplaceno rovněž nějaké její příslušenství či nikoliv. Stejně tak žalobce nebyl schopen soudu dostatečně srozumitelně odpovědět ani na otázku, zda vůbec a (pokud ano) jak byla případně dohodnuta splatnost údajné zápůjčky (tedy zejména zda se tak mělo stát ve splátkách, případně zda případné splátky byly dohodnuty až dodatečně – tedy zda došlo k případné změně v obsahu závazkového vztahu). Žádným způsobem pak nedokázal vysvětlit, proč se podle své údajné představy o tom, jak smlouvu subjektivně chápal sám (tedy jako závazek samotné žalované fakticky čerpat úvěr u stavební spořitelny a splatit jej pouze formálně prostřednictvím jeho osoby) od samotného počátku existence takové údajné dohody nechoval (nejednal) sám.

28. Posledně uvedené okolnosti přitom jsou (jak bylo vysvětleno shora) zcela zásadní pro posouzení možnosti pohlížet na případné protiplnění žalované (v podrobnostech zmíněné v odůvodnění tohoto rozhodnutí odvolacího soudu níže) jako na částečné plnění, jakož i pro posouzení důvodnosti námitky promlčení žalovaného peněžitého nároku žalobce vznesené žalovanou.

29. Z posledně uvedeného důvodu pak odvolací soud nepovažoval za potřebné ani opakovat výslech matky žalobce (jako jediné svědkyně slyšené v řízení před soudem prvního stupně) ani doplňovat dokazování výpovědí svědka [jméno FO], jehož výslech navrhoval žalobce již v řízení před soudem prvního stupně, který však nebyl slyšen, neboť soud prvního stupně vyhodnotil otázku rozložení důkazného břemen sporu mezi stranami odlišně od odvolacího soudu. Ať už by se totiž posledně uvedení svědci ve své výpovědi přiklonili ke kterékoliv z rozličných skutkových verzí žalobce, tak jako tak by důkazy jejich výpověďmi nemohly nahradit protichůdná a opakovaně měněné skutková tvrzení žalobce o údajném vzniku či změně dohody mezi žalobcem a žalovanou.

30. Stejně tak nedostatečná skutková tvrzení nešlo nahradit ani listinnými důkazy předloženými žalobcem. Z těchto důkazů pak vyplývá, že dne [datum] žalobce uzavřel se společností [právnická osoba]. smlouvu o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření, dodatek ke smlouvě o stavebním spoření a o zřízení účtu a smlouvu o zřízení zástavního práva k pohledávce (dále též jen „úvěrová smlouva“), na základě které poskytla uvedená společnost žalobci překlenovací úvěr ve výši 450 000 Kč a žalobce se jako dlužník zavázal splácet úvěr v jeho překlenovací fázi splátkami ve výši 1 950 Kč měsíčně a současně ukládat na účet stavebního spoření měsíčně vklady ve výši 1 350 Kč (v součtu tedy platit částku 3 300 Kč měsíčně) a od přidělení cílové částky splácet úvěr ze stavebního spoření splátkami ve výši 3 825 Kč měsíčně, vše vždy do každého 25. dne každého kalendářního měsíce, jakož i to, že uzavření smlouvy mezi žalobcem a stavební spořitelnou zprostředkovával pan [jméno FO].

31. Dne [datum] si žalobce s žalovanou vyměnili krátké textové zprávy následujícího znění: - v 10:49 hod. žalobce: „Přisla mi SMS z Raiffky, že čerpání bylo provedeno, ale zatím peníze nepřišly. Takže buď během dneška nebo v pondělí.“ a následně - v 12:54 hod. žalobce: „Čičino, mám peníze na účtě.“ - žalovaná: „No tak to jseš boháč!“ - žalobce: „Ha, na jak dlouho“ - žalovaná: „Nooo.... na chvíli Tak si to užij ten pocit, protože se po nich brzy zapráší ...“ 32. Z výpisu účtu žalobce u [právnická osoba]. . [č. účtu] bylo zjištěno, že ve dnech 18. 9., 21. 9., 3. 10. a [datum] odešly na účet žalované č. [č. účtu] čtyři platby vždy po 100 000 Kč a dne [datum] pak dalších 25 000 Kč. Zbývajících 25 000 Kč pak mělo být dle žalobce poskytnuto žalované v hotovosti ve dvou splátkách po 10 000 Kč a 15 000 Kč, které žalobce vyzvedl ze svého účtu ve dnech 7. 10. a [datum] a žalované je předal buď v tytéž dny, nejpozději pak vždy den následující. K tomu odvolací soud připomíná, že žalovaná ostatně potvrdila (bez toho, že by se výslovně vyjadřovala ke konkrétním datům zejména pak posledně uvedených plateb v hotovosti), že celkovou částku 450 000 Kč od žalobce skutečně v minulosti přijala. Popřela však, že by se tak stalo z titulu smlouvy o zápůjčce pro její osobu.

33. Potvrzení kterékoliv z verzí o existenci údajné dohody pak nelze dovodit ani z jinak nekonkrétních odpovědí žalované vytržených z celkového kontextu messengerové komunikace mezi žalobcem a žalovanou na rovněž blíže neupřesněné výzvy žalobce, z nichž pouze některé jsou objektivně zařaditelné v konkrétním čase. Tak údajně dne [datum] žalovaná žalobci napsala: „Dlužím Ti peníze, takže si sedneme a dořešíme to. ... S prodejem toho pozemku jsem se dostala k penězům, i když představa byla jiná, ale to je život. S tím nic nenadělám. Tzn., že Ti vrátím to, co jsi si půjčil. Nějak se dohodneme co s tím autem a penězma za něj. Seženu si prostor, kam si odstěhuju podložky a do obchodu si začnu shánět nějakou pomoc.“ V blíže neupřesněné době přede dnem [datum] žalovaná žalobci napsala: „Co se tyka tech penez, tak s tim si hlavu nelam, udelam to samozrejme tak, abys svoje peníze dostal zpatky. Podrazak nejsem, to jsi asi mohl poznat. Takze o svoje peníze mit stravh nemusíš. ... Byla to Tvoje část za ty pozemky ... A pro banku ten dluh taky snad Ti musim z firmy vrátit ... Takze co se tyka tech penez , tak jak pisu vyse, ty penize jsem Ti stejne chtěla postupne vrátit ...“, na což jí žalobce odpověděl: „Však se splacej bance ... Moje nejsou ... Jen jsem to vzal na sebe.“ Dne [datum] v 10:38 žalovaná žalobci napsala: „Priprav si prosim Te ty papiry od [jméno FO], at si udelame poradek v tech splátkách. Tvoji půjčku od Raiffky si prevedu na sebe, uz to resim v bance.“ Následující den v 23:56 pak: „Ja zacinala taky od nuly. A Ty od nula zacinat nebudes, az Ti vratim peníze.“ 34. Odvolací soud připouští, že ze snímku obrazovky mobilního bankovnictví žalobce pak bylo zjištěno, že ve dnech [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum] zaplatila žalovaná na účet žalobce č. [č. účtu] celkem 9 plateb po 3 300 Kč, kdy (vyjma první platby) každou z nich doprovodila zprávou pro příjemce ve znění: „splatka pujcky“. Ani takové zjištění nicméně nedává (a to ani ve spojení se shora uvedenými zjištěními) ucelený obraz o existenci smlouvy o zápůjčce částky 450 000 Kč žalobcem žalované, natož o podrobnějším jejím obsahu stran rozsahu a termínu splacení takové údajné zápůjčky.

35. Zbývá dodat, že obrana žalované proti žalobě ohledně placení jakékoliv části celkové částky 450 000 Kč odpovídající jistině úvěru čerpané žalobcem u společnosti [právnická osoba]. byla od počátku založena na tom, že se nejednalo o zápůjčku, kterou by žalobce žalované poskytl výlučně pro její potřebu. Namítala, že částka byla spotřebována společně oběma účastníky řízení v rámci společného soužití. Ke splátkám 3 300 Kč měsíčně uvedla, že i po ukončení jejich partnerského vztahu žalobce i dále podporovala a pomáhala mu. Žalobce jí vždy řekl, kolik potřebuje splácet, aby to zaplatila a ona mu proto peníze poslala. Textové zprávy ze dne [datum] žalovaná okomentovala tak, že vrácením skutečně myslela úvěr ve výši 450 000 Kč, nicméně současně požadovala vypořádat, co se z úvěru hradilo (zejména např. automobil, dovolená na Bali apod.). Ve zprávě ze dne [datum] se vyjadřovala k penězům získaným prodejem společných pozemků. Ve zprávě ze dne [datum] pak půjčkou od „Raiffky“ měla na mysli půjčku ve výši 500 000 Kč čerpanou ve prospěch společnosti [právnická osoba], kterou žalobci tato její společnost rovněž splatila. Obecně pak ke všem nárokům uplatněným posléze žalobou již v rámci mimosoudních jednání před podáním žaloby namítala, že za doby společného soužití účastníků řízení jako parterů vznikla řada dosud nevypořádaných právních vztahů, kdy i ona eviduje řadu pohledávek za žalobcem (např. z titulu dlužného nájemného, vypořádání cestovních výdajů na ostrov Bali, vypořádání daňové povinnosti spojené s prodejem pozemků, zaplacení finanční náhrady za movité věci zadržované žalobcem apod., když takové náklady hradila v minulosti sama z výlučných svých prostředků).

36. V souvislosti s posledně uváděnými zjištěními o komunikaci mezi účastníky řízení a o platbách uskutečněných žalovanou je nutné připomenout další nesporně existující vztah, na jehož ústním sjednání se účastnili na straně jedné žalobce a na straně druhé společnost [právnická osoba] (samozřejmě jednající prostřednictví žalované jako jediné jednatelky této společnosti), kdy žalobce čerpal u peněžního ústavu [právnická osoba]. úvěr v celkové výši 500 000 Kč a získané peněžní prostředky zaslal na týž účet žalované jako fyzické osoby, která si peníze přeposlala na podnikatelský účet společnosti [právnická osoba] Podle vzájemné dohody pak společnost hned od počátku čerpání úvěru po celou dobu zasílala žalobci částku odpovídající výši pravidelné měsíční splátky úvěru řádově se pohybující kolem 10 000 Kč (vyjma několika málo případů krátce po rozchodu účastníků řízení jako partnerů, kdy se společnost s platbou několik dní opozdila) a žalobce peníze používal na pravidelné splácení úvěru. Tímto způsobem pak byl úvěr u [právnická osoba]. zcela splacen.

37. Vzhledem k neunesení břemene tvrzení žalobcem o existenci smlouvy o zápůjčce mezi stranami (natožpak o jejím obsahu stran vymezení povinností žalované v jakém rozsahu a v jaké lhůtě splatnosti má údajně poskytnutou zápůjčku vrátit) by pak logicky přicházelo do úvahy posoudit žalobcem poskytnuté plnění ve výši 450 000 Kč (jehož poskytnutí žalovaná nezpochybňovala) v teoretické rovině nanejvýše jako bezdůvodné obohacení. Bylo by pak povinností žalované tvrdit a prokázat, že účelové určení poskytovaného plnění odpovídalo případně nějakému jinému titulu a v rozsahu, ve kterém je nepovažuje žalobce za již vydané (tedy ve výši 420 300 Kč jdoucích nad částku 29 700 Kč) bylo v souladu s takovým případným jiným účelovým určením užito (spotřebováno), a že tudíž povinnost vrátit takové plnění (resp. vydat bezdůvodné obohacení získané přijetím posledně uvedené částky), žalovanou již nestíhá. Odhlédnuto od skutečnosti, že žalovaná spatřovala v poskytnutém plnění peněžní prostředky, které měly být dle údajné dohody mezi ní a žalobcem užity na společný život jich obou jako partnerů a že v souladu s takovým určením též peněžní prostředky vynaložila, odmítl se odvolací soud dále v podrobnostech zabývat důvodností takové obrany žalované, pakliže tato současně vznesla námitku promlčení žalované částky.

38. Vycházeje tedy z předpokladu (pro žalobce s ohledem na neunesení jeho břemene tvrzení o existenci smlouvy o zápůjčce teoreticky nejpříznivějšího), že žalovaná částka by mohla představovat bezdůvodné obohacení žalované na jeho úkor, zabýval se soud dále předně otázkou důvodnosti vznesené námitky promlčení takového nároku žalobce.

39. Podle § 609 věty první o. z. nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Podle § 619 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla. Podle § 629 odst. 1 o. z. trvá promlčecí lhůta tři roky.

40. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

41. Při výkladu posledně citovaných zákonných ustanovení o počátku běhu promlčecí lhůty se Nejvyšší soud v rozsudku ze dne [datum], sp. zn. 31 Cdo 3125/2022, přihlásil k ustálené rozhodovací praxi zabývající se dříve výkladem obdobných ustanovení § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník v jeho znění účinném do [datum] (dále též jen „obč. zák.“) a ustanovení § 563 obč. zák. (do [datum] šlo o obsahově shodné ustanovení § 78 obč. zák.) vyjádřené v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne [datum], sp. zn. 3 [právnická osoba]/81, uveřejněném pod číslem 28/1984 Sb. rozh. obč., podle které není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, začíná promlčecí doba běžet dnem následujícím poté, kdy vznikl dluh, tedy dnem, kdy věřitel mohl (v intencích ustanovení § 78 obč. zák. ve znění účinném do [datum]) dlužníka o splnění požádat a tedy (objektivně posuzováno) své právo také vykonat (srov. § 101 obč. zák.). Počátek běhu promlčecí doby se tudíž v těchto případech nepřipínal ke dni následujícímu po dni, kdy byl dlužník věřitelem o plnění požádán (ke dni splatnosti pohledávky), nýbrž ke dni, kdy věřitel poprvé mohl dlužníka o plnění požádat. Tamtéž bylo řečeno, že výše formulované závěry nedopadají na situace, kdy podle dohody smluvních stran byla doba splnění ponechána na vůli dlužníka (bylo-li dohodnuto, že dlužník zaplatí, až bude chtít nebo moci). Podobně tak rovněž za účinnosti občanského zákoníku účinného od [datum] platí, že vznikne-li věřiteli podle smlouvy právo požadovat úhradu dohodnuté ceny plnění, přičemž doba, kdy má dlužník splnit dluh, ve smlouvě není stanovena (resp. je ve smlouvě stanovena jen tak, že podkladem pro úhradu dohodnuté ceny plnění je faktura vystavená věřitelem, jejíž splatnost se sjednává v délce 14 dnů od jejího doručení dlužníku, a jde tudíž ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. o situaci, kdy si strany neujednaly, kdy má dlužník splnit dluh a kdy určení doby splnění dluhu je ponecháno na vůli věřitele), potom může věřitel určit dobu splnění dluhu tím, že požádá o jeho zaplacení „ihned“ poté, co mu vznikne právo požadovat úhradu dohodnuté ceny plnění a dlužník je povinen splnit dluh ve lhůtě „bez zbytečného odkladu“ počítané od této žádosti. Marným uplynutím této lhůty se peněžitý dluh stává splatným (dospělým). Okolnostmi rozhodnými pro počátek běhu promlčecí lhůty jsou v takovém případě ve smyslu § 619 odst. 2 o. z. okolnosti, z nichž se věřitel dozvěděl (nebo dozvědět měl a mohl), že mu vzniklo právo určit dobu splnění dluhu. Ode dne, kdy se věřitel dozvěděl (nebo dozvědět měl a mohl), že mu vzniklo právo určit dobu splnění dluhu (právo „ihned“ požádat o zaplacení dluhu), začíná běžet tříletá subjektivní promlčecí lhůta dle § 629 odst. 1 o. z. Důvod pro jiný závěr neshledal Nejvyšší soud ani v tom, že subjektivní promlčecí lhůta uvedeným způsobem může začít běžet dříve než (obecná) objektivní promlčecí lhůta, jejíž počátek pojí ustanovení § 629 odst. 2 o. z. se dnem, kdy majetkové právo dospělo, tedy se dnem, jímž se u peněžitého dluhu rozumí den jeho splatnosti [srov. např. Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: [právnická osoba]. Beck, 2014, str. 999]. Závěr o počátku běhu (subjektivní) promlčecí lhůty vyslovený v rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu respektuje i následující praxe Nejvyššího soudu (viz např. jeho rozsudek ze dne [datum], sp. zn. 23 Cdo 2120/2022, nebo usnesení téhož soudu ze dne [datum], sp. zn. 33 Cdo 2840/2023). Shora popsaným závěrem neshledal (a to i v případě smlouvy o zápůjčce) z úhlu pohledu jeho případného rozporu s ústavním pořádkem důležitým zabývat se ani Ústavní soud (viz jeho usnesení ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3416/23).

42. Pro počátek běhu promlčení lhůty nároku na vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.) ve zde projednávaném případě z výše uvedeného vyplývá, že tento by nastal den následující po dni, kdy žalovaná získala na účet, popř. v hotovosti, peněžní prostředky poskytnuté jí žalobcem, neboť již v den, kdy peněžní prostředky získala do své dispozice, by měl žalobce možnost vyzvat ji k vydání bezdůvodného obohacení, které by spočívalo v jednoduchém vrácení peněžních prostředků, jež mohla obratem vrátit jak na účet, tak v hotovosti. Vycházejíc pak ze zjištění učiněných z výpisu z účtu žalobce o bezhotovostních platbách a kumulativně ze skutkových tvrzení žalobce o platbách zbývající částek v bezhotovostní formě, je zřejmé, že žalovaná měla obdržet ve dnech 18. 9., 21. 9., 3. 10. a [datum] vždy po 100 000 Kč, dne [datum] dalších 25 000 Kč a zbývajících 25 000 Kč mělo být dle žalobce poskytnuto žalované v hotovosti ve dvou splátkách po 10 000 Kč a 15 000 Kč, nejpozději ve dnech 8. 10. a [datum]. Již v tyto dny mohl žalobce žalovanou současně vyzvat k vrácení peněz, a tudíž vždy ode dne následujícího začala žalobci plynout subjektivní 3letá promlčecí lhůta, která uplynula vždy v tentýž den kalendářního roku 2020. Pokud se pak žalobce obrátil na soud s žalobou o zaplacení peněžitého plnění ve výši 420 300 Kč až dne [datum] (resp. přesněji dne [datum] uplatnil nárok na zaplacení částky 158 619 Kč, který ústně do protokolu o jednání před soudem prvního stupně dne [datum] rozšířil na částku 420 300 Kč), stalo se tak zjevně po uplynutí promlčecí lhůty.

43. Nad rámec shora uvedeného se sluší doplnit, že i kdyby snad nebyl závěr odvolacího soudu o neunesení břemene tvrzení o existenci smlouvy o zápůjčce správný, nepochybně z žalobcových tvrzení nelze dovodit konkrétní srozumitelné skutkové tvrzení přinejmenším o splatnosti údajného takového závazku, což by v končeném důsledku nutně vedlo k závěru o promlčení dokonce i případného dluhu ze smlouvy o zápůjčce.

44. Podle § 2393 odst. 1 o. z. neurčí-li smlouva, kdy má být zápůjčka vrácena, je splatnost závislá na vypovězení smlouvy. Není-li o výpovědi ujednáno nic jiného, je výpovědní doba šest týdnů.

45. Podle § 2394 o. z. bylo-li ujednáno vrácení zápůjčky ve splátkách, může zapůjčitel od smlouvy odstoupit a požadovat splnění dluhu i s úroky při prodlení vydlužitele s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce.

46. Pokud pak promítneme shora uváděné závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 31 Cdo 3125/2022, do poměrů otázky promlčení pohledávky věřitele z titulu vrácení peněžních prostředků poskytnutých na základě smlouvy o zápůjčce, je zřejmé, že se Nejvyšší soud přihlásil k závěrům vysloveným již dříve v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 33 Cdo 3037/2019, podle kterých nebyla-li splatnost dluhu (vrácení zápůjčky) dohodnuta, může zapůjčitel smlouvu o zápůjčce po jejím uzavření vypovědět ve lhůtě šesti týdnů (§ 605 o. z.), a tím vyvolat její splatnost. Uplynutím výpovědní lhůty se právo zapůjčitele na vrácení zápůjčky stává nárokem a tento okamžik je pak dnem počátku běhu promlčecí doby podle § 619 odst. 1 o. z.

47. K posledně uvedenému rozhodnutí pak odvolací soud dodává, že i s přihlédnutím ke skutečnosti, že nebylo přijato rozhodnutím občanskoprávního kolegia soudců Nejvyššího soudu k zařazení do sbírky jeho soudních rozhodnutí, je nezbytné konkrétní právní závěry v něm uváděné kriticky přizpůsobit výkladu podanému právě ve shora prezentovaném rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu tak, že nikoliv až „den následující po dni vzniku takového právního poměru (smlouvy o zápůjčce – pozn. odv. soudu)“, nýbrž již tentýž den (slovy rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp zn. 31 Cdo 3125/2022, „ihned“) po uzavření smlouvy o zápůjčce a poskytnutí zápůjčky, může zapůjčitel v postavení věřitele zápůjčku vypovědět a vyvolat tím počátek běhu šestitýdenní výpovědní doby podle § 2393 o. z., která počíná běžet den následující (viz § 605 odst. 1 o. z.), a po jejím uplynutí se následující den stává pohledávka ze smlouvy o zápůjčce splatnou.

48. V posuzovaném případě by pak promlčecí lhůta začala běžet již [datum] (tedy první den po uplynutí 6týdenní výpovědní lhůty běžící od 11. 10. do [datum]) a uplynula by [datum], tedy rovněž před podáním žaloby v této věci.

49. Odvolací soud se současně zabýval otázkou případného rozporu vznesení námitky promlčení s dobrými mravy, jak namítl žalobce. Vznesení námitky promlčení nicméně zjevným zneužitím práva, které by nepožívalo právní ochrany ve smyslu ustanovení § 8 o. z., neshledal. Předně je nutné připomenout, že žalobce a žalovaná nesporně žili v době faktického přenechání peněžních prostředků jako partneři (druh a družka), vedli společnou domácnost a souběžně také vykonávali jak samostatnou výdělečnou činnost, tak se podíleli na společných soukromých projektech obchodního charakteru (přeprodej pozemků získaných z původního majetku rodiny žalobce), kdy to byla převážně žalovaná, která řídla finance jak společné domácnosti, tak ty, jež byly používány pro podnikatelskou činnost. Žalobce nebyl schopen ani na výzvu soudu srozumitelně zformulovat obsah údajné dohody o zápůjčce mezi stranami sporu ohledně peněžních prostředků získaných úvěrem čerpaným od stavební spořitelny v původní výši 450 000 Kč. Za dobu trvání soužití s žalovanou žalobce nepožadoval po žalované vypořádání jakékoliv finanční částky a jejich vyplacení zjevně začal požadovat až v souvislosti s rozpadem jejich vztahu. Na druhou stranu oba účastníci řízení transparentně odlišovali od všech ostatních shora uvedených majetkových a peněžních transakcí mezi nimi tu, kdy žalovaná jednala z pozice jednatelky své společnosti [právnická osoba], a kdy žalobce formálně na své jméno čerpal další úvěr ve výši 500 000 Kč, který obratem poskytl společnosti žalované, která jej od samého počátku (tedy již za trvání vztahu žalobce s žalovanou) postupně opět formálně prostřednictvím žalobce splatila. Vycházeje ze samotných skutkových tvrzení žalobce obsažených v žalobě se sluší rovněž připomenout, že žalovaná jej ani v minulosti neutvrzovala v tom, že by mu částku odpovídající úvěru čerpanému u stavební spořitelny v původní výši 450 000 Kč byla ochotná vyplatit bez dalšího (rozuměj bez oboustranně akceptované dohody, jež by současně vyřešila komplexní vypořádání všech dříve za trvání jejich společného soužití – ať už společně či jednotlivě – uskutečněných peněžních a majetkových transakcí jako např. získání pozemků od rodiny žalobce, investice do nich vložené, kupní ceny jejich prodejem následně získané, nákupy automobilů každým z obou partnerů, výdaje na společné soužití – zejména na nákladné dovolené v zahraniční, výdaje spojené s neúspěšnou realizací podnikatelského záměru cestovní kanceláře na Bali apod.). Pokud se pak žalovaná bránila zaplacení peněžitého plnění, dělo se tak (opět vycházeje ze skutkových tvrzení samotného žalobce obsažených v žalobě) nanejvýše z důvodu toho, že vyžadovala uzavření předchozí dohody o narovnání, na jejímž obsahu se nicméně účastníci řízení nebyli schopni dohodnout. V případném oddalování uzavření takové dohody (jak žalobce uvádí pro nemoc, dovolenou či péči o děti) pak nelze spatřovat důvod zvláštního zřetele hodný vylučující možnost přihlížet k námitce promlčení vznesené žalovanou.

50. Odhlédnuto pak od výše uvedeného závěru o tom, že o vyvratitelné právní domněnce uznání zbytku dluhu ze smlouvy o zápůjčce nelze v projednávaném případě uvažovat již jen z toho důvodu, že žalobce neunesl břemeno tvrzení o existenci a o konkrétním obsahu smlouvy o zápůjčce, sluší se dodat, že shora popsaná zjištění učiněná z listinných důkazů podporují stanovisko žalované potud, že mezi účastníky řízení vznikala za trvání jejich vztahu i po jeho ukončení řada závazkových vztahů, tak i čistě společenských vazeb (rozuměj takových, ze kterých účastníkům řízení žádné soudně vymahatelné nároky nevznikly).

51. Pokud pak jde o okolnosti, ze kterých lze usuzovat na uznání zbytku dluhu podle § 2054 odst. 2 o. z., potom judikatura za takové okolnosti považuje samotnou pasivitu dlužníka, který částečně plní, aniž by předtím či současně při tomto plnění jakkoliv zpochybňoval zbývající dluh (viz § 2054 [Konkludentní uznání dluhu]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: [právnická osoba]. Beck, 2024, marg. č. [právnická osoba] tomu odvolací soud dodává, že v teoretické rovině vybraná judikatura připouští zamezení vzniku vyvratitelné právní domněnky uznání zbytku dluhu i následným jednáním dlužníka, tedy takovým, ke kterému došlo až po poskytnutí částečného plnění (viz níže odkazovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 23 Cdo 2914/2015, a ze dne [datum], sp. zn. 23 Cdo 3740/2018).

52. K tomu, aby dlužník zabránil „automatickému“ uznání zbytku dluhu, však po něm současně není vyžadováno žádné konkrétní výslovné jednání. Nejvyšší soud tak (např. ve svém usnesení ze dne [datum], sp. zn. 23 Cdo 3740/2018) shrnul, že při hodnocení toho, zda lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku, je třeba vycházet z celkového jednání dlužníka. Ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák. (stejně jako dnes § 2054 odst. 2 o. z. – pozn. odv. soudu) totiž neukládá dlužníkovi, zda a kdy má projevit či jinak vyjádřit vůči věřiteli svůj nesouhlas s výší celkové pohledávky. Uplatnil-li dlužník vůči části pohledávky námitky a později zaplatil pouze část této pohledávky, nelze jen proto, že po zaplacení části pohledávky neopakoval tyto námitky, dovozovat, že zaplacením části pohledávky došlo k uznání zbytku závazku konkludentním způsobem (k tomu v podrobnostech srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 23 Cdo 1336/2010). V každém případě je tedy na místě posuzovat, zda z celkového jednání dlužníka bylo zřejmé, zda částečným plnění dluhu uznává i zbytek závazku či nikoli. Jinými slovy, uznání závazku k zaplacení dluhu respektuje požadavek, aby plnění na dluh bylo poskytnuto za takových okolností, že lze v konkrétním případě usuzovat na to, že jeho poskytnutím dlužník uznává i zbytek závazku (viz. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 23 Cdo 1572/2012).

53. Pro uznání závazku ve smyslu § 407 odst. 3 obch. zák. (resp. dnes § 2054 odst. 2 o. z. – pozn. odv. soudu) tedy nestačí, že dlužník plní částečně svůj závazek, ale musí být splněna i druhá podmínka, že z takového plnění lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 23 Cdo 4777/2008).

54. K závěru o tom, že není naplněna tato druhá podmínka § 407 odst. 3 obch. zák. (resp. dnes § 2054 odst. 2 o. z. – pozn. odv. soudu), nemusí vést pouze skutečnost, že dlužník zbytek závazku po částečném plnění výslovně odmítl, postačí také, pokud z celkového jednání dlužníka vyplývá, že nehodlá hradit celý dluh. Při hodnocení toho, zda lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek dluhu ve smyslu § 407 odst. 3 obch. zák. (dnes § 2054 odst. 2 o. z. – pozn. odv. soudu), je třeba vycházet z celkového jednání dlužníka. Dlužník uznal zbytek dluhu, plnil-li částečně svůj dluh vůči věřiteli za situace, kdy před tím, než započal s plněním či později, celkovou výši dluhu nezpochybnil, ani případně nevytkl vady plnění (k tomu v podrobnostech srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 23 Cdo 2914/2015).

55. Z úhlu pohledu existence „propletence“ shora popsaných vazeb mezi stranami sporu je nezbytné restriktivně nahlížet na možné naplnění zákonných předpokladů pro vznik vyvratitelné právní domněnky uznání zbytku dluhu, která by měla být naplněna poskytnutím devíti plateb ve výši 3 300 Kč žalovanou žalobci v době od prosince 2020 do srpna 2021, kdy z celkového kontextu a vývoje vztahů mezi žalobcem a žalovanou má odvolací soud za to, že z jednání žalované nelze její úmysl bezvýhradně (rozuměj bez případného vypořádání ostatních vzájemně sporných nároků) žalobci zaplatit zápůjčku částky 450 000 Kč.

56. Ze strany odvolacího soudu pak zbývá dodat, že právní řád s žádným uceleným majetkovým režimem řešícím vzájemné vztahy nesezdaných párů (tedy osob utvářejících pouze společenské vazby bez projevené vůle vstoupit do manželství) nepočítá v rovině hmotněprávní, ani procesněprávní. Jinými slovy, občanský zákoník ani občanský soudní řád, nepočítají se soudním řízením, jehož předmětem by bylo vypořádání všech takových vzájemně tvrzených práv a povinností obou stran sporu, které by představovalo jakousi obdobu vypořádání společného jmění manželů v případě nesezdaných párů, byť původní text žaloby uplatněné žalobcem zjevně takovým pokusem je. K možnosti přiměřeného použití právní úpravy SJM na nesezdané soužití se odmítavě staví i judikatura a odborná literatura (k tomu v podrobnostech srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 2666/2010 a rozsudek téhož soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 382/2012; z literatury pak např. [jméno FO], Několik úvah nad kohabitací, Právní fórum (Wolters Kluwer), rok 2009, číslo 7, strana 258, [jméno FO] LIT33155CZ).

57. Posledně uvedený závěr logicky nevylučuje možnost uplatňovat kterýmkoliv z partnerů (či bývalých partnerů) vypořádání důsledků kteréhokoliv z právních jednání učiněných mezi nimi ať už za trvání vztahu, či po jeho rozpadu, musí tak nicméně činit s odkazem na konkrétní právní jednání (právní důvody) ohledně toho kterého poskytnutého (resp. požadovaného) plnění. Společenská realita se nicméně v životě lidí projevuje nepřeberným množstvím často velmi specifických chování, které lze jen obtížně podřadit pod některé z řady jednostranných či vícestranných právních jednání upravených konkrétní právní normou (obvykle občanským zákoníkem). Současně pak v souvislosti s narušením společenských vazeb (rozpadem společenských vztahů) začasté dochází (stejně jako ve zde řešeném případě) k zásadním sporům o příčinách, povaze a zamýšlených důsledcích předchozího chování účastníků. Kombinace těchto tří faktorů (tedy neexistence speciální všeobjímající právní úpravy majetkových vztahů nesezdaných osob, jako je tomu v případě SJM, nekonečná variabilita společenských vztahů a obvyklá rozdílnost postojů stran po rozpadu jejich vztahu) pak v konečném důsledku obvykle vede k nemožnosti užití institutu požadovat zaplacení peněžní prostředků (resp. peněžní náhrady) z titulu tvrzených sporných pohledávek v řízení vedeném vždy o jednom z uplatněných nároků (požadavků) právě s ohledem na neunesení důkazního břemene, popř. dokonce již neunesení i břemene samotného tvrzení, jako je tomu v tomto projednávaném případě.

58. Rozpor s dobrými mravy pak nelze spatřovat ani v tom, že měl být žalobce údajně činností žalované připraven o hodnotný „rodinný majetek“. S ohledem na skutečnost, že žaloba žalobce na zaplacení peněžitého plnění, které by mělo svůj původ právě ve zpeněženém „rodinném majetku“, již byla pravomocně zamítnuta (popř. řízení o ní částečně pro zpětvzetí žaloby žalobcem pravomocně zastaveno) odvoláním nenapadenou částí rozsudku soudu prvního stupně v této věci, nelze na tuto námitku žalobce pohlížet jinak, než že jím zmíněné ochuzení je čistě jeho subjektivním pocitem z porovnání jeho majetkové situace před započetím a po ukončení jeho vztahu s žalovanou s přihlédnutím k tomu, co za trvání takového vztahu do majetkových transakcí investoval a z nich pro sebe (nejen v materiální podobě) získal.

59. Za popsané situace, kdy bylo zjištěno, že i hypotetický nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení získaného žalovanou na úkor žalobce, jakož i údajný nárok na vrácení zápůjčky bez dohodnutého termínu splatnosti, je promlčen, tak odvolací soud považoval za nadbytečné, aby žalovaná blíže upřesňovala svá skutková tvrzení ohledně případně jiného právního titulu pro přijetí a ponechání si peněžních prostředků v žalobcem požadované výši 420 300 Kč.

60. Vycházeje z výše uvedených závěrů tedy soud prvního stupně nepostupoval správně, když žalobě ohledně zaplacení peněžitého plnění ve výši 420 300 Kč vyhověl z důvodu existence údajného zbytku dluhu žalované ze smlouvy o zápůjčce, kterýžto považoval za uznaný žalovanou nevyvrácenou právní domněnkou, aniž by současně bylo dostatečně zřejmé, zda šlo skutečně o poskytnutí zápůjčky, jaká měla být výše údajného dluhu a jeho splatnost. Odvolací soud tudíž změnil (§ 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř.) rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že se žaloba i v té její části, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení peněžitého plnění ve výši dalších 420 300 Kč, zamítá, z důvodu neunesení břemene tvrzení žalobcem o existenci smlouvy o zápůjčce a na to navazující zjištění o promlčení jak potenciálního nároku na vydání bezdůvodného obohacení žalované na úkor žalobce v téže výši, tak i případného nároku na vrácení zápůjčky bez dohodnutého termínu splatnosti.

61. V závislosti na výsledku odvolacího řízení pak odvolací soud nově rozhodl (a tím rovněž fakticky nahradil výrok rozsudku soudu prvního stupně IV. – viz § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením 224 odst. 1 a 2 o. s. ř.) o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky řízení tak, že žalovaný je povinen zaplatit v řízení zcela úspěšné žalobkyni plnou náhradu jí účelně na obranu proti žalobě vynaložených nákladů řízení před soudy obou stupňů.

62. Celková výše těchto nákladů 225 275 Kč se skládá z náhrady nákladů účelně vynaložených v řízení před soudem prvního stupně ve výši 173 000 Kč a v řízení před odvolacím soudem ve výši 52 275 Kč. Částka nákladů řízení před soudem prvního stupně přitom odpovídá odměně zástupkyně žalované z řad advokátů ve výši 169 100 Kč podle § 12 odst. 1 písm. a), g) a h) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále též jen „advokátní tarif“), za pět úkonů právní služby do částečného zpětvzetí žaloby žalobcem (převzetí a příprava zastoupení, odpor s vyjádřením k žalobě a bydlišti žalované, jednání konané [datum] delší 4 hodin) po 13 180 Kč za úkon podle § 7 bodu 6. advokátního tarifu počítáno z tarifní hodnoty podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu ve výši 1 214 266,38 Kč a za osm úkonů právní služby po částečném zpětvzetí žaloby žalobcem (jednání konané [datum] v délce 4 hodin, vyjádření ze dne [datum], jednání konané [datum] v délce 2 hodin, jednání konané [datum] delší 4 hodin, závěrečný návrh) po 12 900 Kč za úkon podle § 7 bodu 6. advokátního tarifu počítáno z tarifní hodnoty podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu ve výši 1 143 892 Kč, paušální náhradě hotových výdajů spojených s výše uvedenými 13 úkony právní služby ve výši 3 900 Kč po 300 Kč za úkon podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu v jeho znění účinném do [datum]. Náklady na doplnění listin k odůvodnění odporu, žádost o prodloužení lhůty stanovené soudem, vyjádření k domácnosti a bydlišti žalované nepovažoval soud za účelně vynaložené náklady, jelikož tato podání měla být součástí podaného a odůvodněného odporu s námitkou místní nepříslušnosti soudu. Částka nákladů vynaložených v souvislosti s odvolacím řízením pak odpovídá odměně zástupkyně žalované z řad advokátů ve výši 30 060 Kč podle § 12 odst. 1 písm. g) a k) advokátního tarifu za tři úkony právní služby (odvolání a účast na jednání před odvolacího soudu dne [datum] v trvání více jak 2 hodiny) po 10 020 Kč za úkon podle § 7 bodu 6. advokátního tarifu počítáno z tarifní hodnoty podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu ve výši 420 300 Kč, paušální náhradě hotových výdajů spojených s výše uvedenými 3 úkony právní služby ve výši 1 200 Kč při sazbě 300 Kč za první úkon (odvolání) podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu v jeho znění účinném do [datum] a sazbě 450 Kč za úkon za další dva úkony (účast na jednání odvolacího soudu v trvání více jak 2 hodiny) podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu v jeho znění účinném od [datum] a zaplacenému soudnímu poplatku z odvolání ve výši 21 015 Kč.

63. S přihlédnutím k celkové výši náhrady a s ohledem na majetkové a příjmové poměry žalobce, u něhož byly shledány důvody pro osvobození od významné části soudních poplatků (z 96 %), pak odvolací soud žalobci umožnil zaplatit žalované náhradu nákladů v mimořádně prodloužené dvouměsíční lhůtě (viz § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty za středníkem).

64. Konečně pak odvolací soud změnil (§ 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř.) rovněž na rozhodnutí o věci samé závislý výrok V. rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit část soudního poplatku, když s ohledem na její plný úspěch v tomto sporu nejsou naplněny zákonné předpoklady pro přechod poplatkové povinnosti na její osobu podle § 2 odst. 3 a § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, poté, co byl žalobce částečně od poplatkové povinnosti osvobozen.

Poučení