54 Co 160/2023 - 1124

Rubrum

Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Fučíkové a soudců Mgr. Jana Cejpka a JUDr. Lenky Prokšové ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0] [Adresa zainteresované osoby 1/0] zastoupený advokátkou [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0] o vypořádání společného jmění manželů o odvolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 4. května 2023, č. j. 8 C 115/2018-1023, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně rozhodl rozsudkem o vypořádání dříve zaniklého společného jmění manželů (dále též jen „SJM“) tak, že žalobkyni přikázal do vlastnictví částku 63 552,60 Kč (výrok I.), žalovanému přikázal movité věci, obchodní podíl o velikosti 50 % ve společnosti [jméno FO], s. r. o., finanční prostředky ve výši 2 446,75 Kč na účtu č. [č. účtu] (výrok II.) a každému z účastníků řízení v rozsahu jedné poloviny přikázal k zaplacení zůstatek hypotečního úvěru ze smlouvy č. [hodnota] uzavřené s [právnická osoba]. (výrok III.). Dále soud prvního stupně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni vypořádací podíl ve výši 1 616 641,40 Kč ve lhůtě do 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok IV.), žalobu zamítnul v části týkající se vypořádání nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. [hodnota] pro katastrální území [adresa] (výrok V.), a zamítnul vzájemný návrh žalovaného na vypořádání osobního automobilu Škoda Fabia, VIN [VIN kód], kuchyňské linky včetně spotřebičů a tří postelí [právnická osoba] v domě na adrese [adresa] (výrok VI.). Závěrem soud prvního stupně nepřiznal žádnému z účastníků řízení právo na náhradu nákladů (výrok VII.) a každému z účastníků řízení uložil povinnost zaplatit České republice-Okresnímu soudu v [adresa] náhradu nákladů řízení ve výši 45 911,75 Kč (výroky VIII. a IX.)

2. Své rozhodnutí v odvoláními napadených částech (blíže viz. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu níže) soud prvního stupně odůvodnil následovně. Vyšel ze zjištění, že vypořádání podléhal majetek nabytý účastníky řízení za dobu od uzavření sňatku dne 5. 2. 2005 do dne 23. 6. 2016, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v [adresa], č. j. [spisová značka], o zrušení společného jmění účastníků. Po rozsáhlém dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že bývalí manželé do SJM nabyli majetek v hodnotě 3 648 960 Kč, tj. movité věci v hodnotě 35 500 Kč, obchodní podíl v hodnotě 126 000 Kč, zůstatek na účtu žalovaného ve výši 2 446,75 Kč, zůstatek na účtu ze stavebního spoření žalobkyně ve výši 63 552,60 Kč. Dále do aktiv SJM zahrnul investici do rekonstrukce kuchyně žalovaného ve výši 147 228 Kč, investici na úhradu výlučných dluhů žalovaného: 1) ve výši 193 708,02 Kč na úvěr u Moneta Money [jméno FO], a. s. v nominální výši 160 000 Kč, 2) ve výši 245 983,06 Kč na úvěr u [právnická osoba]. v nominální výši 190 000 Kč, 3) ve výši 285 942 Kč na půjčku od Lesní společnosti v nominální výši 1 000 000 Kč, 4) ve výši 2 548 600 Kč na úvěr od Volksbank CZ, a. s., později [právnická osoba]. Soud prvního stupně dále zohlednil vnos žalovaného do SJM představující úhrady z jeho výlučných prostředků na: 1) společný úvěr účastníků řízení u UniCredit [jméno FO] Republic and Slovakia, a. s. ve výši 52 530 Kč, dále 2) hypoteční úvěr u [právnická osoba]. ve výši 235 370 Kč a 3) záporný zůstatek na běžném účtu u UniCredit [jméno FO] ve výši 522,99 Kč a 4) záporný zůstatek na běžném účtu u [právnická osoba]. ve výši 149 Kč. [adresa] hodnota SJM tak po odečtení vnosů žalovaného činila částku 3 360 388 Kč. Soud prvního stupně v daném případě neshledal negativní či pozitivní okolnosti odůvodňující přiznání rozdílné výše podílů účastníků řízení při vypořádání SJM, a to ani ve vztahu k rekonstrukci kuchyně žalovaného realizované po rozpadu společné domácnosti. Tento závěr soud prvního stupně odůvodnil tak, že opuštění společné domácnosti samo o sobě není negativní skutečností odůvodňující disparitu podílu, stejně tak nepovažoval investici do kuchyně za tak výrazné navýšení majetku v SJM a tedy významnou zásluhovost žalovaného, aby bylo možné o disparitě uvažovat. Dále soud prvního stupně uvedl, že žalovaný nevysvětlil původ prostředků použitých na úhradu výlučných či společných úvěrů, a proto nelze ani v tomto ohledu uvažovat o zvýšeném úsilí žalovaného a disparitě podílů. Podíl náležející žalobkyni ze zaniklého společného jmění tak činil částku 1 680 194 Kč a podíl žalovaného po připočtení jeho vnosů částku 1 968 766 Kč. Po odečtení hodnot přikázaných věcí žalobkyni náležel vypořádací podíl ve výši 1 616 641,40 Kč. K tomu soud prvního stupně uvedl, že žalovaný ze zaniklého SJM nabyl movité věci, obchodní podíl, zůstatek na běžném účtu a především investice do jeho výlučného majetku ze společných prostředků (tj. částky použité na úhradu jeho výlučných dluhů). Při vypořádání dluhu z hypotečního úvěru postupoval soud prvního stupně podle pravidel uvedených v rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 753/2020 a neshledal důvod, proč by společný dluh přikázal pouze k úhradě žalovanému. K valorizaci vnosu do výlučného majetku žalovaného soud nepřistoupil, neboť žádná dohoda týkající se valorizace nebyla uzavřena (dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 1172/2022). Kromě toho zastával soud prvního stupně názor, že se žalobkyně v průběhu soužití se žalovaným zčásti na nepřehledných finančních tocích jako účetní uvedené obchodní společnosti podílela, když bylo mj. prokázáno, že platila v hotovosti splátku úvěru u Volksbank CZ, a. s. Dále soud prvního stupně uvedl, že bývalí manželé v průběhu manželství hojně využívali k úhradám svých potřeb úvěry a půjčky uzavírané zpravidla pouze žalovaným, kdy žalobkyně věděla o celé řadě úvěrů a znala pořizovací ceny vybavení domácnosti, akceptovala úhradu dovolené z půjčky či nákup vánočních dárků z úvěru ve výši 100 000 Kč. Podle soudu prvního stupně tak žalovaným převzaté závazky do 150 000 Kč tvořily součást SJM, neboť nepřesahovaly míru přiměřenou jejich majetkovým poměrům. Tyto četné půjčky především od Moneta Money [jméno FO], a. s. byly za trvání manželství splaceny a soud se jimi při vypořádání dále nezabýval. Výjimku představoval úvěr u Unicredit [jméno FO] v nominální výši 101 000 Kč ze dne 9. 12. 2006, který nebyl za trvání manželství splacen, a proto soud prvního stupně zohlednil při určení vypořádacího podílu úhrady splátek po zániku společného jmění manželů z výlučného majetku žalovaného. Za výlučné závazky žalovaného prvostupňový soud naopak považoval úvěr u Volksbank CZ, a. s. v původní výši 7 527 369,98 Kč, dále úvěr u [právnická osoba]. v původní výši 190 000 Kč, úvěr u Moneta Money [jméno FO], a. s. v původní výši 160 000 Kč, půjčku od [právnická osoba]. ve výši 1 000 000 Kč, úvěr od společnosti [jméno FO] Group, a. s. Soud prvního stupně uvedl, že se tyto dluhy týkaly majetku ve výlučném vlastnictví žalovaného. Nicméně vzhledem k tomu, že žalovaný neprokázal původ finančních prostředků použitých na jednotlivé splátky a setrval na negativních tvrzeních, zohlednil tyto jako investice ze společného jmění manželů. K investici do kuchyňské linky soud prvního stupně uvedl, že její instalace v době, kdy ještě nebylo společné jmění zrušeno, byla prokázána na základě kupní smlouvy, faktur a dodacích listů. Linka byla zabudována a stala se tak součástí bytu ve výlučném vlastnictví žalovaného. Obranou žalovaného, že na linku mu poskytli rodiče dar 80 000 Kč se soud prvního stupně nezabýval, neboť žalovaný toto tvrzení uvedl po koncentraci řízení. Soud prvního stupně na základě smlouvy o úvěru ze dne 26. 6. 2006 u Volksbank CZ, a. s. dospěl k závěru, že z tohoto vztahu dlužníkem nebyl pouze otec žalovaného, nýbrž také žalovaný sám. Po analýze výpisů z úvěrového účtu vedeného společností Volksbank CZ, a. s. dospěl dále k závěru, že tento úvěr splácel zpočátku od roku 2006 do roku 2009 otec žalovaného ze svého účtu, následně od ledna do března 2010 byl úvěr hrazen z účtu obchodní společnosti [jméno FO], s. r. o., v dalším období byly platby různě kombinovány včetně vkladů z účtu otce žalovaného či jeho platbami v hotovosti, případně hotovostními vklady neidentifikované osoby, dále také žalobkyní a žalovaným. V součtu tak žalovaný ze svého osobního účtu č. [č. účtu] uhradil na uvedený úvěr celkem částku 1 538 600 Kč a v hotovosti na zmíněný úvěr zaplatil částku 1 010 000 Kč. Vklady od neidentifikované osoby dosáhly částky 763 581,50 Kč. Nabytí obchodního podílu do SJM odůvodnil soud prvního stupně tak, že obchodní společnost byla založena v roce 2009, tedy za trvání manželství, a žalovaný splatil základní vklad z půjčky od svého otce v průběhu manželství. K tomuto závěru soud dospěl na základě svědectví otce žalovaného.

3. Žalobkyně ve svém odvolání napadla výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně a tedy správnost vyčíslené výše jí náležejícího vypořádacího podílu. Podle žalobkyně soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil, že věděla, resp. musela vědět o úvěrech sjednaných pouze žalovaným. Naopak žalovaný po dobu manželství ani v průběhu tohoto řízení nechtěl jakékoliv informace o majetku či závazcích tvořících společné jmění manželů žalobkyni či soudu poskytnout a jeho obrana spočívala na tom, že vše financoval nebo mu daroval či půjčil jeho otec. Žalobkyně se teprve dodatečně o některých úvěrech sjednaných žalovaným dozvěděla, to znamená, že v době jejich sjednání k nim nedala souhlas. Následně ani nevěděla, na co byly peníze použity. Podle žalobkyně byly čerpané peníze použity na údržbu nemovitostí ve výlučném vlastnictví žalovaného, dále na vysoké splátky úvěru od Volksbank CZ, a. s. Byl to pouze žalovaný, kdo při své účastnické výpovědi hovořil o využití prostředků z úvěrů na dovolené, dárky a chod domácnosti. Žalobkyně však namítala, že tyto náklady žalovaný hradil z příjmů ze své ubytovny. Z těchto prostředků pak také hradil vysoké splátky úvěrů. Soud prvního stupně tak měl vypořádat peníze ze SJM použité na splátky úvěrů výlučně žalovaného od společnosti Moneta Money [jméno FO], a. s.: 1) č. [tel. číslo] ve výši 100 000 Kč ze dne 15. 3. 2006, 2) č. [tel. číslo] ve výši 125 000 Kč ze dne 15. 12. 2006, 3) č. [tel. číslo] ve výši 100 000 Kč ze dne 29. 9. 2009, 4) č. [hodnota] ve výši 9 100 Kč ze dne 24. 7. 2005 a 5) úvěr č. [tel. číslo] ve výši 133 000 Kč sjednaný dne 15. 12. 2010 u [právnická osoba]. a 6) u UniCredit [jméno FO] Republic and Slovakia, a. s. č. [hodnota]. Žalobkyně tedy dále požadovala odvolacím soudem vypořádat vnos ve výši 515 570 Kč jako částku zaplacenou z prostředků v SJM minimálně na jistině výlučných dluhů žalovaného a dále nezohledňovat ve vypořádání částku 52 530 Kč zaplacenou po zániku SJM žalovaným na úvěr u UniCredit [jméno FO], a. s. Dále žalobkyně požadovala do vypořádávaného majetku zahrnout finanční prostředky ve výši 763 581,50 Kč, což jsou splátky na úvěr u Volksbank CZ, a. s. od neidentifikované osoby, a dále prostředky ve výši 811 000 Kč, což jsou splátky na tentýž úvěr přijaté bankou od otce žalovaného za období následující od dubna 2010. Žalobkyně v této souvislosti namítala, že dlužníky z uvedeného závazku byli pouze žalovaný a jeho otec. Žádná další osoba tedy neměla zájem na úhradě vysokých splátek úvěru. Především pak žalobkyně dovozuje, že [jméno FO] od dubna 2010, tedy v době, kdy žalovanému daroval areál nacházející se na [Anonymizováno] v [adresa], měl pouze omezený příjem ze svého důchodu či z rybníkářství (200 000 Kč ročně). Ze své společnosti [jméno FO], s. r. o. svědek žádný příjem neměl, nemohl proto platit splátky úvěru ve výši více jak 60 000 Kč měsíčně. Žalobkyně tedy dospěla k závěru, že jediné vysvětlení o původu peněz použitých na splátky je takové, že se jednalo o příjmy žalovaného z nemovitostí v jeho výlučném vlastnictví, tedy o peníze, které patřily do SJM. Správně by tak měl vypořádací podíl ve prospěch žalobkyně po započtení všech investic ze SJM na výlučné dluhy žalovaného činit částku 2 751 534,75 Kč.

4. Žalovaný se odvoláním rovněž bránil především proti výši vypořádacího podílu ve výroku IV. rozsudku soudu prvního stupně. Namítal, že mu není zřejmé, na co byla ze společných prostředků vynaložena částka 3 648 960 Kč a jak měl být jeho majetek zhodnocen. Vypořádání společného jmění nemá představovat vyúčtování, ale je třeba vypořádat jen aktiva a pasiva existující ke dni zániku tohoto společného jmění. Uvedenou hodnotu patřící do společného jmění považoval za spekulaci soudu prvního stupně, která neodpovídá skutečnosti. Žalovaný se především bránil proti vypořádání investice na rekonstrukci kuchyně. Byl přesvědčen, že tato investice již neměla být vypořádána, neboť se žalobkyní v té době již nežil ve společné domácnosti, žalobkyně se tak nepodílela na nabytí této hodnoty a na pořízení kuchyně dostal dar od svých rodičů ve výši 80 000 Kč. Žalovaný považoval za nespravedlivé, aby z této investice měla žalobkyně právo na jakoukoliv náhradu. Žalovaný nesouhlasil s tím, že by měl nahradit prostředky použité na úhradu podle soudu prvního stupně jeho výlučného dluhu z úvěrů u Moneta Money [jméno FO], a. s. ve výši 193 708,22 Kč a dále ve výši 245 983,06 Kč, neboť tyto prostředky spotřeboval společně s rodinou za trvání manželství, naopak žádný výlučný prospěch z těchto úvěrů neměl. Kromě toho část peněz získaných z úvěrů použil na zaplacení předchozího dluhu u téže banky. Totéž se vztahuje k úvěru od [právnická osoba]. K půjčce od Lesní společnosti, a. s. žalovaný uvedl, že sice částka 1 000 000 Kč z této půjčky byla vložena na jeho účet, ovšem tentýž den byla převedena na účet společnosti [jméno FO], s. r. o. Peníze z půjčky se nestaly součástí společného jmění jen proto, že se krátce objevily na účtu žalovaného. Splátku úvěru otce ve výši 1 000 000 Kč dne 16. 7. 2014 žalovaný provedl z prostředků, které získal prodejem svých výlučných věcí dne 15. 7. 2014. Dále namítnul, že nebyl dlužníkem z úvěrové smlouvy uzavřené dne 26. 6. 2006 mezi Volksbank CZ, a. s. a otcem žalovaného, když žalovaný pouze formálně zajistil dluh uzavřením dohody o přistoupení k závazku. Tento dluh žalovaný nikdy ze společných prostředků nesplácel, neboť se jednalo o peníze společnosti [jméno FO], s. r. o., byť byly zasílány na splátky také z účtu žalovaného či jeho otce. Příjem žalovaného nebyl takový, aby si mohl dovolit splácet uvedený úvěr. Soud prvního stupně tak tyto prostředky neměl vůbec při vypořádání společného jmění zohlednit, neboť se nikdy součástí společného jmění nestaly. Sama žalovaná v návrhu na zrušení společného jmění manželů soudním rozhodnutím uvedla, že žalovaný je špatný hospodář a obává se zadlužení. Jestliže soud prvního stupně počítal při vypořádání společného jmění s penězi použitými na splátky úvěru, měl rovněž zahrnout mezi pasiva i dluh, který v současnosti činí 5 000 000 Kč. Žalovaný se tedy domáhal, aby odvolací soud výši vypořádacího podílu, který by byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni, snížil na 180 363 Kč.

5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání byla podána včas (ust. § 204 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), že byla podána osobami k tomu oprávněnými (ust. § 201 o. s. ř.) a že směřují proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (ust. § 202 odst. 1 o. s. ř. a contr.), přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně i řízení mu předcházející a nakonec dospěl k závěru, že odvolání nejsou důvodná.

6. Odvolací soud konstatuje, že řízení o vypořádání SJM je řízením, u něhož z právní úpravy vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky podle § 153 odst. 2 o. s. ř. – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 410/2008 (uveřejněný pod č. C 7 180 v Souboru), či zhodnocení praxe soudů při výkladu a aplikaci ustanovení novely občanského soudního řádu (zákona č. 49/1973 Sb.), schválené usnesením pléna Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 16. 12. 1974, sp. zn. Plsf 2/74 (uveřejněné pod č. 1/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.). Vzhledem k tomu pak podle § 206 odst. 2 o. s. ř. nemůže rozhodnutí o vypořádání SJM nabýt samostatně právní moci jen ohledně některých vypořádávaných položek, jestliže je napaden výrok o výši vypořádacího podílu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 8, str. 284); odvolací soud rovněž není podle § 212 písm. c) o. s. ř. vázán rozsahem, v němž se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí, a to s výjimkou výroků V. a VI. o zamítnutí části návrhu, resp. vzájemného návrhu, které již nabyly samostatně právní moci. Odvolací soud je povinen respektovat v odvolacím řízení zákaz reformationis in peius v neprospěch odvolatele, jako důsledek zásady dispoziční v civilním řízení (v podrobnostech srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2258/2021). Vzhledem k tomu, že odvolání v tomto případě podali oba účastníci řízení, a to ve vztahu vesměs ke stejným položkám (s výjimkou investice do kuchyně žalovaného a posouzení případné disparity), nemůže k porušení uvedené zásady dojít.

7. Na úvod je nutné předeslat, že soud prvního stupně si opatřil dostatek podkladů o skutkových okolnostech případu a k jejich prokázání provedl s přihlédnutím k ustanovení § 120 o. s. ř. dostatečné množství důkazů. Ze skutkových zjištění získaných provedeným dokazováním učinil soud prvního stupně logický závěr o skutkovém stavu věci, který rovněž správně právně posoudil na něj dopadajícími zákonnými ustanoveními a s výstižným odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Své závěry soud prvního stupně srozumitelně a logicky popsal v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na které může odvolací soud pro stručnost odkázat, neboť se v něm soud prvního stupně vypořádal se všemi námitkami účastníků vznesenými v průběhu řízení.

8. V této věci se uplatní závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, podle kterého při vypořádání společného jmění manželů vzniklého za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“), a zaniklého za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“), soud postupuje podle zákona č. 89/2012 Sb. Soud prvního stupně tedy nepochybil, když při vypořádání SJM postupoval podle zákona č. 89/2012 Sb.

9. Podle § 736 o. z. je-li společné jmění zrušeno nebo zanikne-li, anebo je-li zúžen jeho stávající rozsah, provede se likvidace dosud společných povinností a práv jejich vypořádáním. Dokud zúžené, zrušené nebo zaniklé společné jmění není vypořádáno, použijí se pro ně ustanovení o společném jmění přiměřeně. Podle § 740 o. z. nedohodnou-li se manželé o vypořádání, může každý z nich navrhnout, aby rozhodl soud. O vypořádání rozhoduje soud podle stavu, kdy nastaly účinky zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění. Podle § 742 odst. 1 o. z. nedohodnou-li se manželé nebo bývalí manželé jinak nebo neuplatní-li se ustanovení § 741 o. z., použijí se pro vypořádání tato pravidla: a) podíly obou manželů na vypořádávaném jmění jsou stejné, b) každý z manželů nahradí to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho výhradní majetek, c) každý z manželů má právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek, d) přihlédne se k potřebám nezaopatřených dětí, e) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, zejména jak pečoval o děti a o rodinnou domácnost, f) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů zasloužil o nabytí a udržení majetkových hodnot náležejících do společného jmění.

10. Odvolací soud s ohledem na odvolací námitky žalobkyně považoval pouze za nutné doplnit dokazování ve vztahu k původu peněz zaplacených na úvěr od Volksbank CZ, a. s. ze strany otce žalovaného, potažmo třetí neidentifikovanou osobou. Soud prvního stupně tohoto jako svědka vyslýchal dvakrát s odstupem necelých dvou let, přičemž svědek podle protokolu soudu prvního stupně u prvního jednání uvedl, že po darování nemovitostí nacházejících se na [Anonymizováno] v [adresa] žalovanému a po založení obchodní společnosti, ve které měl poloviční obchodní podíl, stále musel splácet vysoké splátky úvěru. V roce 2010 činily splátky 40 000 Kč měsíčně. Částečně mu se splátkami pomohli rodiče, dále měl příjem z rybníkářství, ve kterém podnikal od roku 1996. Jeho příjem z tohoto podnikání dosahoval zhruba 200 000 Kč ročně s tím, že uvedená částka kolísala. Dále měl příjem z pronájmu nemovitostí ve [adresa]. V letech 2015-2016 našel člověka, který mu na zaplacení úvěru půjčil s tím, že podmínky přefinancování vyjednal žalovaný. U dalšího jednání svědek podle přepisu zvukového záznamu pořízeného soudem prvního stupně doplnil, že splátky hradil z rodinných úspor, což rodinu finančně vyčerpávalo. Svědek při založení obchodní společnosti [jméno FO], s. r. o. předpokládal, že bude mít podíl na zisku, což se mu nedařilo. Během výslechu před odvolacím soudem svědek popřel, že by předmětný úvěr splácel žalovaný. Tvrdil, že úvěr splácel výlučně on měsíčními splátkami původně ve výši 70 000 Kč, následně ve výši 40 000 Kč, a to i poté, co daroval předmětné nemovitosti žalovanému. Zpočátku uvedl, že splátky hradil z úspor, z příjmů z rybníkářství a z důchodu. Svědek dodal, že splácel a i nyní splácí půjčku od pana [Anonymizováno] a [jméno FO]. Zcela nově svědek hovořil o tom, že čerpal peníze na úhradu splátek z obchodní společnosti [jméno FO], s. r. o., neboť do ní na začátku její existence vložil movitý majetek v hodnotě miliónů korun, např. strojní vybavení, nové automobily, zásoby náhradních automobilových dílů atd., takže náhradou použil peníze ze společnosti na splátky, a to tak, že splátky hradil přes účet žalovaného. Uvedený úvěr žalovaný ze svých prostředků nikdy nesplácel, používal vždy prostředky náležející svědkovi. Stejně tak si svědek není vědom, že by úvěr platila nějaká další osoba.

11. Odvolací soud výpověď svědka [jméno FO] o původu peněz na umoření splátek úvěru u Volksbank CZ, a. s. od dubna 2010 nepovažoval za konzistentní, jak je patrné ze shrnutí obsahu výpovědí v předchozím odstavci, a tím méně prokazující, že úvěr splácel pouze on sám ze svých prostředků, a to po celou dobu až do chvíle, kdy došlo k vyrovnání dluhu díky novému závazku od [právnická osoba] a [jméno FO]. Odvolací soud se tedy ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že tento svědek nepodal hodnověrné vyjádření v této záležitosti-původu peněz na splátky - a tedy tvrzení žalovaného, že pouze distribuoval peníze od otce, neuvěřil a neměl za prokázané.

12. Při posouzení odvolací námitky žalobkyně o nutnosti zahrnutí plateb na předmětný úvěr pro účely vypořádání SJM nejen jmenovitě od žalovaného, ale také od jeho otce či blíže neidentifikované osoby, odvolací soud zdůrazňuje, že podle úpravy obsažené v § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. a domněnky v § 144 obč. zák. (ve vztahu ke splátkám za dobu do 31. 12. 2013) a podle úpravy obsažené v ustanovení § 709 odst. 1 až 3 o. z. (ve vztahu ke splátkám za dobu od 1. 1. 2014) je nutné pro účely důkazního břemene rozlišit, zda mělo jít podle tvrzení žalobkyně o platby od žalovaného, nebo platby od [jméno FO] a neidentifikované osoby. V případě plateb v hotovosti či z osobního účtu žalovaného je podle citované zákonné úpravy důkazní břemeno rozloženo tak, že žalobkyně prokazuje tu skutečnost, že platby byly žalovaným za trvání společného jmění manželů provedeny, což skutečně prokázáno bylo na základě přehledu splátek zachycených v úvěrové historii Volksbank CZ, a. s. založené na č.l. 554-590 spisu a správného vyhodnocení soudem prvního stupně, konkrétně přehledem zpracovaným v odstavci 17 odůvodnění napadeného rozsudku. Je potom na žalovaném, aby prokázal, že se jednalo o finanční prostředky z jeho výlučného majetku (nikoliv o prostředky v SJM) a to tak, že uvede konkrétní zdroj těchto prostředků a tuto skutečnost rovněž prokáže. (K tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022 ve věci sp. zn. 22 Cdo 3070/2021, dále ze dne 21. 4. 2015 ve věci sp. zn. 22 Cdo 1433/2015) Stejný postup se ostatně uplatní také v případě odklonu společných prostředků (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2018 ve věci sp. zn. 22 Cdo 1027/2018). Žalovaný byl soudem prvního stupně o přesunu důkazního břemene a následcích přesně v tomto duchu poučen soudem prvního stupně během jednání dne 7. 9. 2021, a to po přečtení úvěrové historie k důkazu. Žalovaný na tuto výzvu zareagoval obecně a odmítavě dne 15. 9. 2021 s tím, že jeho přistoupení žalovaného k dluhu u Volksbank CZ, a. s. bylo ryze formální a žalovaný tento dluh v žádném případě nesplácel. K důkazu označil výslech svého otce, který soud prvního stupně opětovně provedl dne 27. 1. 2022 a vyhodnotil ve svém rozhodnutí. Tendence žalovaného prokazovat původ prostředků během odvolacího řízení odporuje zásadě neúplné apelace podle § 205a o. s. ř. a nejedná se o žádnou z výjimek uvedených v citovaném ustanovení. Odvolací soud z tohoto důvodu k důkazu neprovedl žalovaným předložený výpis z účtu a nezabýval se jeho tvrzeními v odvolání o původu prostředků na splátky úvěru.

13. Dále odvolací soud podotýká, že soud prvního stupně správně posoudil na základě obsahu úvěrové smlouvy-investiční závěr uzavřené dne 26. 6. 2006 ve znění dodatku č. [hodnota] ze dne 29. 6. 2012 (č.l. 488-490 spisu), že žalovaný jako fyzická osoba byl vedle svého otce hlavním dlužníkem z úvěru. Tvrzení žalovaného a svědectví [jméno FO] o čiré formalitě soud prvního stupně správně zhodnotil jako odporující provedenému dokazování. Lze dodat, že šlo o tak vysoký dluh (7 527 369,98 Kč), že bez souhlasu žalobkyně nemohl spadat do společného jmění manželů. Toto ostatně žalovaný ani netvrdil, a proto se jednalo o jeho výlučný závazek. V tomto případě bylo rovněž prokázáno, že žalovaný za trvání manželství tento dluh splácel ze svého osobního účtu či v hotovosti, aniž by prokázal původ těchto prostředků. V té souvislosti je významné ještě to, že v případě všech dluhů ať už u Volksbank CZ, a. s., nebo [právnická osoba] či u [jméno FO], a. s. byl žalovaný zavázán nikoliv jako podnikající osoba či jednatel, eventuálně společník obchodní společnosti [jméno FO], s. r. o., ale jako fyzická osoba. Tato skutečnost je docela pochopitelná s ohledem na to, že veškeré nemovitosti v areálu na Lidické kolonii v [adresa], jejichž nákup byl úvěry či půjčkou od uvedených společností financován, jsou ve vlastnictví žalovaného a nikoliv například ve vlastnictví společnosti [jméno FO], s. r. o. Nelze ovšem tvrdit, že peníze použité na splátky úvěrů byly obchodní společnosti, když této obchodní společnosti se úvěr u Volksbank CZ, a. s. či [jméno FO], a. s. nebo půjčka od [Anonymizováno] vůbec netýkaly. V návaznosti na to je vyloučeno, aby peníze na splátky plynuly z výnosů z podnikání zpět do podnikatelských závazků, tedy že šlo o investice v rámci podniku žalovaného. Žalovaný de facto tvrdí, že by se soud měl zabývat pouze tím, jaké hodnoty dosahoval obchodní podíl v době zániku společného jmění a neměl by zkoumat dílčí úhrady a toky peněz. Tak tomu s ohledem na rozdílný vlastnický režim být nemohlo. V momentě, kdy žalovaný platil splátky úvěru u Volskbank CZ, a. s. případně půjčky u [Anonymizováno] za trvání manželství ať už v hotovosti či převodem ze svého osobního účtu, šlo s největší pravděpodobností o výnosy z jeho výlučného majetku a tedy o prostředky náležející do společného jmění manželů - k tomu srov. stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpj 86/71 (R 42/1972) v případě zisku nabytého za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. do 31. 12. 2013 a za dobu do 1. 1. 2014 podle § 709 odst. 2 o. z. V tom případě soud prvního stupně opět správně posoudil tento majetkový transfer jako investici prostředků ze společného jmění manželů na výlučný dluh žalovaného a takovou investici je nutné podle § 742 odst. 1 písm. b) o. z. vypořádat po zániku společného jmění. K odvolací námitce žalovaného, že ho soud prvního stupně poškodil při vyčíslení nerealisticky vysoké hodnoty společného jmění, resp. stanovení neúměrného vypořádacího podílu, když ve společném jmění žádné věci v hodnotě miliónů korun nebyly, lze dodat, že za trvání manželství se právě úhradou ze společných prostředků vysoké dluhy žalovaného podstatně snížily. Odvolací soud se tedy z uvedených důvodů neztotožňuje s přesvědčením žalovaného, že soud prvního stupně zatížil dokazování vadou, když postupoval při vypořádání jako by se jednalo o vyúčtovací spor. Soud prvního stupně by totiž nemohl bez analýzy splátek úvěru od Volksbank CZ, a. s. dospět k přesnému a přesvědčivému závěru o výši finančních prostředků, které je povinen vypořádat podle § 742 odst. 1 písm. b) o. z.

14. Důkazní břemeno se však oproti situaci popsané v předchozích dvou odstavcích zásadně liší v případě splátek úvěru od Volksbank CZ, a. s. u plateb s označením plátce [jméno FO] a blíže neidentifikovaná osoba. V tomto případě důkazní břemeno spočívá na žalobkyni ve větším rozsahu než v předchozím případě a žalobkyně, pokud tvrdí, že šlo o prostředky ze společného jmění, musí tuto skutečnost také prokázat. Ve vztahu ke třetím osobám totiž občanský zákoník obdobu § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák., resp. § 709 odst. 1 o. z. neobsahuje, proto jí odvolací soud v tomto ohledu poskytl poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně v této souvislosti setrvala na své argumentaci, že v období od dubna 2010 již otec žalovaného nevlastnil hodnotné nemovitosti a jeho příjem by nestačil na úhradu splátek ve výši 63 000 Kč, resp. v období let 2012 a 2013 ve výši 40 000 Kč měsíčně. Označila v té souvislosti k důkazu daňová přiznání a výpisy z účtu [jméno FO]. Odvolací soud tyto důkazy neprovedl, neboť nebyly zjevně způsobilé prokázat, že peníze na splátky úvěru od [jméno FO] a neidentifikované osoby pocházely ze společného jmění účastníků. Žalobkyně tuto odvolací námitku vystavěla na úvaze, že úvěr splácel jedině žalovaný a jeho otec jako hlavní dlužníci. Tak tomu je jistě ve většině případů, v tomto případě však banka evidovala poměrně značnou úhradu (763 581,50 Kč) také od třetí blíže neidentifikované osoby a žalobkyně nedala do jednoznačné spojitosti konkrétní peněžní převody ať už v hotovosti či z účtu žalovaného s úhradou splátky této neidentifikované osoby a ani se tuto souvislost nesnažila konkrétními důkazy prokázat, což bylo její povinností. Úvaha žalované pokračovala tak, že otec žalovaného v době splátek neměl dostatečný příjem. Výpověď tohoto svědka sice působila nevěrohodně vzhledem k tomu, že postupem času vypovídal rozdílně o původu peněz na splátky. Nicméně stále není vyloučeno a neznamená to automaticky, že [jméno FO] splácel úvěr z prostředků, které náležely do společného jmění. Nelze pominout fakt, že svědek podnikal desítky let a lze uvěřit, že za svůj život disponoval určitými úsporami, navíc ani od dubna 2010 nezůstal ekonomicky pasivní. Lze mu tedy uvěřit, že měl nadále potenciál a potřebu splácet úvěr, jehož byl dlužníkem, byť už nevlastnil areál na [Anonymizováno] v [adresa]. Lze uvěřit i jeho svědectví, že jeho rodinu splátky finančně vyčerpávaly, vezmeme-li v potaz souhrny splátek, u nichž je označen jako plátce, za jednotlivé roky vyplývající z úvěrové historie (2010-292 000 Kč, 2011-398 000 Kč, 2012-70 000Kč, 2013 – 0 Kč, 2014 – 80 000 Kč, 2015 – 0 Kč). Z uvedeného je zřejmá klesající tendence úhrnu splátek a lze pouze dodat, že svědek splátky neplatil kontinuálně každý měsíc, v letech 2010 a 2011, ale spíše ve druhé polovině uvedených let, což může mít skutečně vztah k sezonnímu výdělku z rybníkářství. Závěrem lze poznamenat, že i kdyby z výpisu z účtů a daňového přiznání [jméno FO] vyplynulo, že ze svého podnikání neměl příjem a ani dostatek úspor na účtu, neznamená to automaticky prokázání toho, že peníze použité na splátky úvěru pocházejí ze společného jmění. Pohyby na běžném účtu, o kterých hovoří žalobkyně, dokládají především to, že žalovanému chodila pravidelně na tento účet hlavně mzda. V tomto závěru se odvolací soud shoduje se závěrem soudu prvního stupně. Odvolání žalobkyně založené pouze na základě logicky působící dedukce nelze vyhovět.

15. Odvolání obou účastníků řízení dále směřovala proti rozhodnutí soudu prvního stupně o tom, že jejich poměrům odpovídaly závazky do 150 000 Kč. Soud prvního stupně tím de facto vyřešil závazky ze smluv uzavřených převážně v letech 2005 až 2011 (úvěry od Moneta Money [jméno FO], a. s. byly uzavřeny dne 24. 7. 2005, 15. 3. 2006, 15. 12. 2006, 29. 9. 2009, dále úvěr u UniCredit [jméno FO], a. s. ze dne 9. 12. 2011 ve výši 101 000 Kč, úvěr u [právnická osoba] ze dne 15. 12. 2010). Soud prvního stupně dostatečně z účastnických výpovědí, výpovědi [jméno FO] a dále výpisů z bankovních účtů zjistil, jaké v té době byly poměry účastníků řízení (viz např. účet žalovaného u UniCredit [jméno FO], a. s.), kdy účastníci řízení žili v bytě v areálu na Lidické kolonii, za což neplatili nájem, pouze náklady na spotřebovanou elektřinu. Měli relativně nízkou hypotéku, v uvedených letech účastníci zařizovali své bydlení vybavením, mj. například i drahou televizí v hodnotě 60 000 Kč (jak uvedl žalovaný), jezdili na zimní a letní rodinné dovolené, žalobkyně pro změnu hovořila o nákupu vánočních dárků na úvěr za 100 000 Kč. Soud prvního stupně měl tedy o životní úrovni účastníků celistvou představu a správně tyto poměry poměřoval s výši sjednaných závazků. V souladu s ustanovením § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. soud prvního stupně přiléhavě vyhodnotil, že závazky do 150 000 Kč odpovídaly hospodaření účastníků řízení. V takovém případě je irelevantní, zda žalovaná o závazcích v době jejich sjednání věděla, či nikoliv a zda s nimi vyslovila explicitní souhlas s tím dopadem, že jinak by se nestaly součástí společného jmění manželů. Tentýž závěr se vztahuje k námitce žalovaného, že vyšší úvěry utratil s rodinou. Tyto (vyšší) úvěry s ohledem na jejich výši přesahující míru přiměřenou majetkovým poměrům účastníků se naopak součástí společného jmění nestaly, neboť žalovaný neměl předchozí souhlas žalobkyně. Je pak bez významu a právní režim závazku v jeho výlučném majetku nezmění, že peníze utratil s rodinou, jak tvrdí. K námitce žalobkyně, že čerpané prostředky použil žalovaný na provoz svého výlučného majetku či splácení výlučných dluhů, odvolací soud poznamenává, že podle úvěrové historie se na splátkách úvěrů u Volksbank CZ, a. s. až do dubna 2010 podílel výlučně otec žalovaného případně společnost [jméno FO], s. r. o. a i v navazujícím období let 2010 a 2011 byly splátky ve značné míře placeny [jméno FO] (2010-292 000 Kč, 2011-398 000 Kč) či neidentifikovanou osobou (2010-40 000 Kč, 2011-147 000 Kč). Dále lze poznamenat, že soud prvního stupně ve skutečnosti částečně tvrzení žalobkyně o údajném použití prostředků získaných z úvěrů na investice do nemovitostí ve výlučném vlastnictví žalovaného zohlednil, když vypořádal peníze použité na splátky výlučných dluhů žalovaného na úvěr č. [tel. číslo] v nominální výši 160 000 Kč od Moneta Money [jméno FO], a. s. ze dne 6. 12. 2011 či úvěr od [právnická osoba]. ze dne 23. 1 2012 v nominální výši 190 000 Kč či půjčku u [právnická osoba] ze dne 5. 4. 2013 v nominální výši 1 000 000 Kč. K námitce žalobkyně týkající se splácení úvěru u Unicredit [jméno FO], a. s. se vztahuje výše uvedené odůvodnění s tím, že soud prvního stupně v souladu např. s rozhodnutím Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. [spisová značka] vypořádal splátky na tento společný závazek hrazené jedním z manželů-žalovaným po zániku společného jmění manželů.

16. K námitce týkající se vypořádání investice do kuchyně lze uvést, že soud prvního stupně v tomto řízení provedl dne 15. 10. 2019 přípravné jednání, v jehož závěru poskytl účastníkům a jejich zástupcům poučení o koncentraci řízení podle § 114c odst. 5 o. s. ř. Žalovaný se zpočátku bránil, že kuchyně nebyla za trvání manželství rekonstruována, teprve následně, když na základě kupní smlouvy ze dne 21. 4. 2015 byl prokázán opak (zánik společného jmění nastal dne 5. 7. 2016), uvedl nové tvrzení o daru od rodičů. Soud prvního stupně tedy adekvátně toto nové tvrzení již nezohlednil. Namítaná nespravedlnost při zahrnutí investice do kuchyně poté, co žalobkyně opustila v roce 2013 společnou domácnost, není na místě. Společné jmění manželů nezaniká v momentě rozpadu společného soužití a existuje dále, v tomto případě až do rozhodnutí soudu o jeho zrušení podle § 724 a 736 o. z. Soud prvního stupně správně nestanovil rozdílné podíly účastníků při vypořádání tohoto aktiva a rozhodl v souladu se závěry Nejvyššího soudu v rozhodnutích sp. zn. 30 Cdo 1342/2002 a 22 Cdo 1973/2017, podle nichž samotná okolnost odděleného hospodaření účastníků, byť po delší dobu, nemusí vést k závěru o potřebě stanovení rozdílných podílů účastníků na majetku ve společném jmění, nejsou-li zjištěny další okolnosti, pro které jsou předpoklady pro zvýhodnění jednoho účastníka oproti druhému. V tomto případě odvolací soud žádné další speciální okolnosti neshledal. Závěrem lze konstatovat, že soud prvního stupně také správně vypočítal vypořádací podíl v souladu například s rozhodnutím Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 2020/2018.

17. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti proto odvolací soud napadené rozhodnutí jako věcně správné podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně nákladových výroků, ve kterých rovněž neshledal žádné pochybení a na jejichž odůvodnění může pro stručnost odkázat.

18. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žádnému z účastníků se toto právo nepřiznává podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť v tomto typu řízení nemá být zásadně poměřován procesní úspěch či neúspěch (k tomu srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 404/22).

Poučení