54 Co 194/2022- 293

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. [příjmení] Pínové a soudců JUDr. Jiřího Körblera a JUDr. Jany Tondrové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] zastoupený advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení vlastnického práva k nemovitosti, o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 26 C 162/2020-239, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši [částka] k rukám advokátky Mgr. [jméno] [příjmení] do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o určení, že žalobce je vlastníkem stavby [adresa], která je součástí pozemku parc. [číslo] v katastrálním území Hostivař, obec Praha (výrok I.) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši [částka], do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám právní zástupkyně žalovaného (výrok II.).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal určení svého vlastnického práva ke shora uvedené stavbě s tvrzením, že dne [datum] uplynula lhůta 80 let práva stavby ze smlouvy o stavebním právu z 26. či [datum] k tehdejšímu pozemku č. kat. [číslo] [část obce], obec Praha, a žalovaný je v rozporu se skutečným stavem v katastru nemovitostí evidován jako vlastník této stavby. Dne [datum] se pak stavba stala součástí pozemku parc. [číslo] v katastrálním území Hostivař, obec Praha, jehož je žalobce vlastníkem. Žalobce tvrdil, že držbu pozemku parc. [číslo] vykonával prostřednictvím žalovaného (jeho právních předchůdců), tzn. že jejich prostřednictvím se držby chopil dnem účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tj. dnem [datum], když nastoupil do právního vztahu založeného smlouvou o stavebním právu. Měl za to, že od [datum] je oprávněným držitelem pozemku, když byl v dobré víře, že splnil všechny podmínky přechodu vlastnického práva k pozemku dané zákonem č. 172/1991 Sb. Z důvodu smlouvou zřízeného stavebního práva měl k pozemku tzv. holé vlastnictví. In eventum tvrdil, že vlastnické právo vydržel k [datum] na základě tzv. mimořádného vydržení.

3. Žalovaný s žalobou nesouhlasil, sporoval vlastnické právo žalobce k pozemku parc. [číslo] namítal řádné či mimořádné vydržení svého vlastnického práva ke stavbě, dále namítal promlčení práva na určení vlastnictví a práva na převod stavby a konečně namítal vydržení práva stavby k [datum].

4. Soud prvního stupně ve věci již jednou rozhodl, a to rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 26 C 162/2020-152, kterým žalobě vyhověl. K odvolání žalovaného byl rozsudek zrušen usnesením zdejšího soudu ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 54 Co 188/2021-206, v němž odvolací soud uložil soudu prvního stupně zabývat se tím, zda žalobce vydržel vlastnické právo k pozemku parc. [číslo] případně zda žalovaný vydržel vlastnické právo k předmětné stavbě.

5. Soud prvního stupně vyšel z toho, že dne 26./ [datum] byla uzavřena smlouva o stavebním právu, kterou zemský správní výbor v [obec] zřídil Družstvu pro postavení úřednických a dělnických domků na pozemku zemského statku č. k. [číslo] v [část obce] (jehož byl dnešní pozemek parc. [číslo] v kat. úz. [část obce] částí) za účelem zastavení plochy právo stavební dle zákona [číslo] ř. z., o stavebním právu, na dobu 80 let s tím, že po ukončení stavebního práva uplynutím doby 80 let (tj. na dobu do [datum]) spadají veškeré stavby na něm do vlastnictví zemského fondu, který zaplatí za budovy odškodné ve výši jejich hodnoty v době přechodu. V r. 1923 bylo Družstvu pro postavení úřednických a dělnických domů povoleno užívání předmětného domu. Trhovou smlouvou z [datum] Družstvo pro postavení úřednických a dělnických domků dům [adresa], postavený právem stavby, prodalo členům družstva [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Po úmrtí [jméno] [příjmení] [datum] se jeho právními nástupci ohledně 1/2 domu [adresa] v [část obce] postaveného právem stavby staly pozůstalá manželka [jméno] [příjmení] a dcera zůstavitele [jméno] [příjmení] rovným dílem. Po úmrtí [jméno] [příjmení] [datum] se její právní nástupkyní ohledně id. 3/4 domu [adresa] postaveného právem stavby stala pozůstalá dcera [jméno] [příjmení]. Dne [datum] zemřela [jméno] [příjmení] a jejím právním nástupcem ohledně poloviny domu [adresa] postaveného právem stavby se stal pozůstalý manžel [jméno] [příjmení], [datum narození]. Dne [datum] zemřel [jméno] [příjmení], [datum narození] a jeho právním nástupcem ohledně 1/2 domu [adresa] postaveného právem stavby se stal žalovaný. Dne [datum] zemřela [jméno] [příjmení] a jejím právním nástupcem ohledně 1/2 domu [adresa] postaveného právem stavby se stal žalovaný. K [datum] byl jako vlastník pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] zapsán Čs. stát – Národní výbor hl. m. [obec], když rozhodnutím Obvodního národního výboru z [datum rozhodnutí], č. j. F [číslo] byly pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] svěřeny do správy Národnímu výboru hl. m. [obec] ([list vlastnictví]). Na základě oznámení z [datum] a oznámení z [datum] dle zákona č. 172/1991 Sb. byl žalobce nejprve zapsán jako vlastník pozemku parc. [číslo] následně pozemku parc. [číslo] na [list vlastnictví]. Právo stavby svědčící žalovanému bylo zapsáno na [list vlastnictví]. Pachtovné žalobce ani jeho právní předchůdce Národní výbor hl. m. [obec] nevybírali. Žalovaný dne [datum] požádal žalobce o vyřešení otázky stavebního práva. Řešení této otázky a požadavku na vydání bezdůvodného obohacení mezi účastníky probíhalo v letech 2002 až 2020. Až [datum] žalobce žalovaného vyzval k vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] bez právního důvodu.

6. Soud prvního stupně zamítl návrh na provedení důkazů, týkajících se jiných pozemků, jakož i vyžádáním listin ze sbírky listin katastrálního úřadu, finančního úřadu, archivu, soud jeho návrh zamítl, neboť není povinností soudu důkazy za žalobce zajišťovat (bylo v moci žalobce, aby důkazy obstaral sám).

7. Pokud jde o aktivní legitimaci žalobce, vyšel soud prvního stupně ze závazného právního názoru odvolacího soudu, vyjádřeného v již citovaném usnesení ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 54 Co 188/2021-206, podle něhož vlastnické právo k pozemku parc. [číslo] na žalobce nepřešlo dle zákona č. 172/1991 Sb., neboť sice byly splněny první dvě podmínky pro přechod předmětného pozemku z majetku státu do vlastnictví žalobce, a to že 1) šlo o majetek, který ve stanovené době náležel České republice (neboť pozemek byl ve vlastnictví Československého státu a při vzniku federace nepřešel do vlastnictví [obec] a Slovenské federativní republiky podle čl. 4 odst. 4 a čl. 7 úst. zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci, neboť nesouvisel s úkoly svěřenými do působnosti [obec] a Slovenské federativní republiky, a zůstal tak ve vlastnictví České republiky), a za 2) ke stanovenému dni měl k tomuto majetku právo hospodaření právní předchůdce obce (neboť právo hospodaření příslušelo Národnímu výboru hl. m. [obec]), nesplněna však byla podmínka 3), že s tímto majetkem žalobce, resp. jeho právní předchůdce také hospodařil (neboť se nechoval jako řádný hospodář, když za užívání pozemku nepožadoval odpovídající protiplnění (pachtovné sjednané ve smlouvě o právu stavebním), tedy aby generoval příjem z majetku, který spravuje.

8. Zabýval se proto dále tím, zda žalobce vlastnické právo k předmětnému pozemku vydržel, a to buď podle § 130 a násl. obč. zák. č. 40/1964 Sb., či podle § 1095 o. z. č. 89/2012 Sb. Protože předpokladem jak vydržení, tak i mimořádného vydržení je držba, posuzoval, zda se žalobce chopil držby. Dovodil, že žalobce neprokázal, že by v období od [datum] do [datum] (kdy žalobce učinil vůči katastru nemovitostí ohlášení podle zák. č. 172/1991 Sb., na základě kterého byl zapsán jako vlastník pozemku parc. [číslo] v kat. úz. [část obce]) s pozemkem parc. [číslo] fakticky hospodařil, když nevybíral sjednané pachtovné (a nečinil tak ani jeho právní předchůdce Národní výbor hl. m. [obec]), či jiným způsobem se o pozemek zajímal, tj. že by se k pozemku parc. [číslo] choval jako vlastník (při respektování práva stavby). K datu [datum] se tak žalobce držby pozemku parc. [číslo] nechopil, od data [datum] nebylo tedy možné posuzovat běh vydržecí doby. Samotné ohlášení dle zákona č. 172/1991 Sb. není uchopením držby. Knihovní držba není skutečnou držbou a nepožívá ochrany, není totiž naplněna podmínka skutečného, faktického ovládání věci. Pokud žalobce pachtovné nevybíral a ani jiné faktické úkony hospodaření ve vztahu k žalovanému neučinil (při respektování práva stavby) a až [datum] učinil k pozemku parc. [číslo] oznámení u katastrálního úřadu dle zákona č. 172/1991 Sb., držby se nechopil. [obec] víra žalobce pak byla zpochybněna dopisem žalovaného z [datum] a z [datum], kterým požádal žalobce o nápravu ve vztahu k zápisu vlastnického práva k pozemku parc. [číslo]. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce vlastnické právo k pozemku parc. [číslo] nevydržel (v řádné vydržecí době, ani v mimořádné vydržecí době), když se držby pozemku vůbec nechopil a nemohl být v dobré víře o tom, že je vlastníkem pozemku parc. [číslo]. Proto soud považoval žalobu za nedůvodnou.

9. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšnému žalovanému přiznal plnou náhradu nákladů řízení v souhrné výši [částka].

10. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání, v němž souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že bylo prokázáno splnění prvních dvou podmínek pro přechod vlastnictví pozemků z České republiky na žalobce podle zák. č. 172/1991 Sb., namítal však nesprávnost zhodnocení podmínky hospodaření obce s pozemky ke dni účinnosti tohoto zákona. Soud prvního stupně se nevypořádal s jeho argumentací, že s pozemky ke stanovenému datu hospodařil prostřednictvím žalovaného, resp. jeho právních předchůdců, jehož sekundárním projevem bylo dodržování povinnosti osoby oprávněné z práva stavby nerušit při výkonu jejich práva užívacího. Akcesorické vybírání pachtovného v symbolické výši k datu [datum] podle žalobce nepředstavovalo jakoukoliv adekvátní náhradu za umožnění výkonu práva užívacího a požívacího k předmětným pozemkům žalovanému resp. jeho právním předchůdcům. Žalobce sám ani nemohl vykonávat jakékoliv úkony hospodaření s pozemkem. K tomu žalobce poukázal na rozhodnutí zdejšího soudu sp. zn. 36 Co 241/2021 a 36 Co 249/2021, v nichž soud dospěl k závěru, že k přechodu vlastnického práva na žalobce podle zák. č. 172/1991 Sb. došlo, když měl za splněnou i třetí podmínku podle § 1 odst. 1 citovaného zákona. Žalobce dále namítal, že mu ve faktickém přímém hospodaření s pozemky bránilo právě užívání pozemků žalovaným, resp. jeho právními předchůdci, na základě práva stavby, k tomu odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3823/2008 a sp. zn. 28 Cdo 4210/2017. V daném případě je tedy nutno dovodit, že žalobce fakticky pozemky ovládal prostřednictvím žalovaného či jeho právních předchůdců. Žalobce dále namítal, že možnosti obce hospodařit s pozemky by měly být hodnoceny ke dni [datum], pachtovné představovalo pouze promlčitelnou pohledávku žalobce za žalovaným, vybírání pachtovného nebylo k uvedenému dni realizovatelné, neboť vymáhání pohledávek bylo nutno nejprve projednat v orgánech žalobce. Žalobce pak nemohl prokázat výběr pachtovného přede dnem [datum], neboť až tímto dnem mohl začít vystupovat jako vlastník pozemku. Soud prvního stupně pak žalobce ani řádně nepoučil ohledně vybírání pachtového k rozhodnému dni. Soud prvního stupně se nezabýval tím, jaké měl žalobce možnost k výběru pachtového k uvedenému dni a nevzal v potaz realizovatelné možnosti žalobce. Podle žalobce se soud dále nedostatečně zabýval otázkou vydržení či mimořádného vydržení vlastnického práva ze strany žalobce jak k pozemkům, tak ke stavbě, a nesprávně posoudil otázku uchopení držby i dobré víry. Žalobce měl k předmětnému pozemku pouze tzv. holé vlastnictví, proto není nutné prokázat akt chopení se držby. K dobré víře poukázal na ust. § 130 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb. jakož i na ust. § 994 o. z. č. 89/2012 Sb. s tím, že v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná, resp. řádná, poctivá a pravá. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví, případně aby rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

11. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že žalobce není aktivně legitimován, neboť na něj nepřešlo vlastnické právo k předmětnému pozemku podle zák. č. 172/1991 Sb. Na rozdíl od soudu prvního stupně však měl za to, že žalobce neprokázal splnění ani jedné ze tří podmínek stanovených v ust. § 1 odst. 1 cit. zákona. Pokud jde o třetí podmínku reálného hospodaření s předmětným pozemkem, zopakoval, že žalobce s pozemkem nikdy nehospodařil, a už vůbec ne s péčí řádného hospodáře, neboť po žalovaném nevyžadoval hrazení ročního pachtovného, nevyužil práva stavební čimži každých 10 let navýšit a ani svého práva prohlásit zánik stavebního práva pro případ neplacení pachtovného. Tedy argument žalobce, že po vzniku stavby nemohl pozemek jakkoliv využít, považoval za lichý. K datu [datum] pak žádné nároky na pachtovné promlčeny nebyly. Argumentaci obsaženou v odůvodnění rozsudku zdejšího soudu sp. zn. 36 Co 241/2021 považoval žalovaný za rozpornou s platným právem i s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. Žalovaný se ztotožnil i s názorem soudu prvního stupně, že žalobce nenabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku na základě vydržení. Připomněl, že žalobce prokazatelně od r. 1991 do doby podání návrhu na katastr nemovitostí v r [rok] neučnil ničeho, co by bylo možné hodnotit jako hospodaření s pozemky. Po více než 35 let se nechoval jako vlastník či řádný hospodář a nemohl tedy ani být v dobré víře, že je oprávněným držitelem pozemků. Nemohlo proto dojít k řádnému ani mimořádnému vydržení.

12. Žalobce v podání ze dne [datum] uvedl, že proti rozsudku zdejšího soudu ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 18 Co 279/2021-205, kterým byl potvrzen zamítavý rozsudek o určení vlastnické práva v obdobné věci, podal dovolání. Dále poukázal na rozhodnutí zdejšího soudu ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 70 Co 55/2022-316, kterým byl zrušen prvostupňový rozsudek ve skutkově shodné věci a v němž odvolací soud vyslovil závěr, že byla splněna i třetí podmínka faktického hospodaření s příslušným pozemkem. Senát 70 Co měl za to, že v nevybírání a nezvyšování pachtovného v symbolické výši nelze shledat absenci splnění podmínky faktického hospodaření, která by bránila přechodu vlastnického práva k příslušným pozemkům na žalobce.

13. Žalovaný v podání ze dne [datum] soudu sdělil, že dovolání žalobce proti rozsudku zdejšího soudu ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 18 Co 279/2021-205 bylo Nejvyšším soudem odmítnuto, čímž byla dle žalovaného potvrzena správnost závěrů v tomto rozsudku uvedených a postaveno najisto, že názory zastávané senáty 70 Co a 36 Co jsou vadné.

14. Žalobce v podání ze dne [datum] považoval odmítavé usnesení Nejvyššího soudu za nesprávné, rozporné s judikatorou Evropského soudu pro lidská práva s tím, že proti tomuto usnesení podal [ulice] stížnost. Ke dni vydání rozhodnutí odvolacího soudu nebylo o ústavní stížnosti rozhodnuto.

15. Odvolací soud napadený rozsudek přezkoumal podle § 212 a násl. o. s. ř. včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

16. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí věci, z provedených důkazů zjistil odpovídající skutečnosti a věc i správně právně posoudil.

17. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že podle zákona č. 172/1991 Sb. nedošlo k přechodu věci (pozemku parc. [číslo] v kat. úz. [část obce]) z vlastnictví státu do vlastnictví žalobce. Došlo sice ke splnění prvních dvou podmínek, tedy že jde o majetek, který ve stanovené době náležel České republice a ke stanovenému dni měl k tomuto majetku právo hospodaření právní předchůdce obce, třetí podmínka (faktické hospodaření s tímto majetkem ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.) splněna nebyla. Tento závěr vyslovil odvolací soud již ve svém usnesení ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 54 Co 188/2021-206 a nemá, co by na něm měnil.

18. Pro naplnění třetí podmínky je totiž podstatný moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také reálně hospodařily. Pojem„ hospodaření“ je třeba vykládat podobně jako původní pojem„ správa“ převzatý do vyhlášky č. 119/1988 Sb., tedy že je třeba akcentovat konkrétní využití věcí k plnění úkolů státu, péči o údržbu, opravy atd., a proto se preferuje skutečné hospodaření, tedy fakticita, nikoliv právní konsekvence termínu; požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily ke dni účinnosti tohoto zákona, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, a nakládá tedy s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 185/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení sv. 6, [číslo] str. 461, resp. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, nebo rozsudek ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010).

19. Žalobce ve svých podáních poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, jíž je ustáleně zastáván názor, že i přenechání věci do nájmu, případně do dočasného užívání, naplňuje znaky pojmu hospodaření ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., podle nichž lze za hospodaření s nemovitostmi považovat i její přenechání jiné organizaci do hospodaření podle vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem nebo do užívání (nájmu); rovněž Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 185/1996, uzavřel, že obec s pozemky musí hospodařit a že dočasný institut hospodaření není neřádným hospodařením. Podle interpretace Ústavního soudu rovněž platí, že i když se nepodařilo prokázat hospodaření s nemovitostmi ze strany obce jako takové, nevylučuje se však hospodaření cestou svěření do dočasného užívání. Odvolací soud však dospěl k závěru, že závěry soudu prvního stupně ve skutkových poměrech posuzované věci s touto rozhodovací praxí nekolidují.

20. Institut práva hospodaření, založený hospodářským zákoníkem č. 109/1964 Sb., stál na principu tzv. věcné příslušnosti ke správě; tento princip byl v zákoně vyjádřen zásadou, že právo hospodaření vykonává zásadně ta organizace, která je pověřena úkoly, k jejichž plnění majetek zcela nebo převážně slouží (§ 65 odst. 1). Tato zásada stála nad příslušným úředním rozhodnutím o zřízení práva hospodaření (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 3987/2010, v němž byly uvedené závěry přiměřeně aplikovány právě v poměrech zákona č. 172/1991 Sb.).

21. Právní úprava týkající se v minulosti (a ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.) účinných tzv. primárních (hlavních) užívacích institutů k pozemkům ve vlastnictví státu, umožňovala výslovně u práva hospodaření s národním majetkem a u osobního užívání pozemků možnost vzniku tzv. odvozených užívacích práv- konkrétně dočasného užívání pozemku.

22. V daném případě předmětný pozemek jak k [datum], tak i k [datum], kdy nabyl účinnosti zákon č. 172/1991 Sb., reálně užíval žalovaný (resp. jeho právní předchůdci). Činili tak však nikoli na podkladě svěření pozemků do dočasného užívání ze strany národního výboru vykonávajícího právo hospodaření (založené na uplatnění principu tzv. věcné příslušnosti ke správě), nýbrž na základě vlastního užívacího práva (práva stavby, vzniklého podle zákona [číslo] ř. z.), které jak ke dni [datum], tak i k [datum], trvalo. Právo stavby, zřízené v daném případě jako právo věcné, tedy nepředstavuje užívací titul, který mají na mysli judikáty, které připouštějí, že znak pojmu hospodaření ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. splňuje i přenechání věci do nájmu, resp. do dočasného užívání na základě užívacích práv odvozených od práva hospodaření s národním majetkem jako tzv. primárního užívacího institutu k pozemkům ve vlastnictví státu. Nenastala tedy situace, kdy by Národní výbor Hl. m. [obec], resp. obec, s předmětným pozemkem hospodařil prostřednictvím organizace, resp. osob, jimž na základě svého (hlavního) práva hospodaření zřídil odvozený právní titul k užívání v podobě dočasného užívání pozemku, resp. nájmu. Proto v poměrech dané věci nelze aplikovat judikatorní závěry, jichž se žalobce dovolává na podporu svého stanoviska, že s předmětnými pozemky fakticky hospodařil prostřednictvím žalovaného, resp. jeho právních předchůdců.

23. Závěry soudu prvního stupně, že žalobce s předmětnými pozemky ve vlastnictví České republiky k rozhodnému datu [datum] fakticky nehospodařil, neboť zde nejsou atributy péče řádného hospodáře v podobě vybírání stavebního platu, tzv. pachtovného, však obstojí i samostatně. Existence žalobcem namítaného hospodaření Národního výboru Hl. m. [obec] formou„ dočasného přenechání do užívání zřízením práva stavby“, tedy institutu, jehož znakem je užívání za úplatu, je totiž vyloučena právě tou (prokázanou) skutečností, že ze strany Národního výboru hl. m. [obec] bylo sice respektováno právo stavby, avšak nebylo požadováno, natož vymáháno, tomu odpovídající protiplnění, o jeho navyšování podle smlouvy o zřízení práva stavby ani nemluvě. Námitku žalobce, že pachtovné bylo v pouze symbolické výši, proto nemohlo představovat adekvátní náhradu za umožnění výkonu práva užívacího a požívacího k předmětným pozemkům a jeho nevybírání tak nemohlo znamenat nesplnění třetí podmínky, považuje odvolací soud za účelovou. Za nedůvodný považuje odvolací soud i argument žalobce, že výběr pachtovného nebylo možno ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. realizovat, neboť bylo nutno jej nejprve projednat v orgánech žalobce. V této souvislosti odvolací soud poukazuje na to, že důvod, proč žalobce ke dni [datum] pachtovné nevybíral, zjevně nebyl ten, že by k tomu dni nebylo vymáhání této pohledávky projednáno, neboť k vymáhání dlužného pachtovného (a to ani prostřednictvím pouhé výzvy k zaplacení) žalobce nepřistoupil ani v následujícím období. Přede dnem [datum] pak pachtovné nevybíral ani předchůdce žalobce. Odvolací soud k tomu dodává, že soud prvního stupně nepochybil, když žalobce ohledně vybírání pachtovného nijak nepoučoval; k poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neshledal odvolací soud žádný důvod.

24. Odvolací soud uzavírá, že pokud Národní výbor hl. m. [obec] ani žalobce obsah práva hospodaření ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. fakticky nevykonával, a to ani využitím věci k plnění úkolů státu, péči o údržbu, opravy, výběr stavebního platu –„ pachtovného“, ani formou svěření do dočasného užívání jako práva odvozeného od práva hospodaření s národním majetkem či do nájmu, je správný jak závěr soudu prvního stupně, že k naplnění třetí podmínky uvedené v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. nedošlo a vlastnictví k předmětným pozemkům na žalobce ze státu nepřešlo, tak i závěr navazující, že vlastnictví ke stavbě [adresa] na pozemku parc. [číslo] k. ú. [část obce], nepřešlo po zániku práva stavby uplynutím sjednané doby na žalobce.

25. Rovněž otázku žalobcem namítaného řádného i mimořádného vydržení vlastnického práva k pozemku vyřešil soud prvního stupně na základě zjištěného skutkového stavu v souladu s ustálenými závěry soudní praxe (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2009/2014). K argumentu žalobce, že měl k pozemku tzv. holé vlastnictví, proto nemusí prokazovat akt chopení se držby, uvádí odvolací soud následující. Žalobce k pozemku neměl ani tzv. holé vlastnictví, neboť na něj vlastnické právo k pozemku na základě zák. č. 172/1991 Sb. nepřešlo; vlastnické právo k pozemku tak mohl nabýt vydržením. Pro vznik držby je však nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní, tedy držební vůle (animus possidendi) a faktické ovládání věci (corpus possessionis). Jak správně uzavřel soud prvního stupně v bodě 19. odůvodnění napadeného rozhodnutí, žalobce neprokázal, že by se držby pozemku vůbec chopil. Odvolací soud doplňuje, že žalobce věc ani fakticky neovládal (a to ani prostřednictvím žalovaného), ani (až do [datum]) nijak neprojevoval vůli s pozemkem nakládat jako s vlastním. Odvolací soud se ztotožňuje i s názorem soudu prvního stupně, že dobrá víra žalobce (která mohla začít běžet od [datum]), zanikla ke dni [datum], kdy jej žalovaný požádal o zápis vlastnického práva k pozemku.

26. Odvolací soud si je vědom rozdílných názorů zdejších odvolacích senátů na přechod vlastnického práva podle zák. č. 172/1991 Sb. v obdobných věcech. Je mu známo, že senát 18 Co ve svém rozsudku ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 18 Co 279/2021-205 vyslovil názor, že nedošlo k přechodu vlastnického práva na žalobce na základě zák. č. 172/1991 Sb. pro nesplnění podmínky faktického hospodaření s pozemkem, a dále že nedošlo k vydržení vlastnického práva k pozemku, neboť se žalobce nechopil držby. Zároveň je mu známo, že opačný názor ohledně splnění třetí podmínky pro přechod vlastnického práva zazněl v usnesení ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 70 Co 55/2022-316 a v rozhodnutích ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 36 Co 249/2021-238 a ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 36 Co 241/2021-188 Odvolací soud se ztotožňuje s názorem uvedeným v rozhodnutí senátu 18 Co, které již bylo předmětem přezkumu dovolacím soudem, jenž dovolání žalobce odmítl. K ostatním v tomto bodu citovaným rozhodnutím odvolací soud uvádí, že ani v jednom z nich nedošlo k určení vlastnického práva žalobce ke stavbě; usnesením ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 70 Co 55/2022-316 došlo ke zrušení prvostupňového rozsudku s pokynem, aby se soud zabýval zejména otázkou vydržení vlastnického práva žalovaných k pozemku i stavbě. V rozsudcích ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 36 Co 249/2021-238 a ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 36 Co 241/2021-188 dospěl senát 36 Co k závěru, že žalobce je sice k podání žaloby aktivně legitimován, vlastnické právo ke stavbě však svědčí žalovaným, kteří jej nabyli vydržením. Dovolání žalobce proti rozsudku ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 36 Co 249/2021-238 bylo Nejvyšším soudem odmítnuto (usnesením ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 22 Cdo 1377/2022-268).

27. S ohledem na shora uvedené je třeba uzavřít, že žalobce nemá aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby o určení vlastnického práva ke stavbě [adresa] zřízené na pozemku pozemku parc. [číslo] v katastrálním území Hostivař, obec Praha, proto odvolací soud napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, včetně nákladového výroku.

28. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl v odvolacím řízení plně úspěšný, má proto právo na plnou náhradu nákladů řízení, sestávající z odměny advokáta za tři úkony právní služby (vyjádření k odvolání, písemné podání ve věci samé ze dne [datum], účast u odvolacího jednání) po [částka] podle § 7 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b) vyhl. č. 177/1996 Sb., ve třech náhradách hotových výdajů po [částka] a v náhradě za daň z přidané hodnoty ve výši [částka], celkem [částka], které je žalobce v souladu s ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. povinen uhradit k rukám právního zástupce žalovaného.