54 Co 201/2025 - 135

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Mgr. Nadi Pínové a soudců JUDr. Jany Tondrové a JUDr. Miloslava Sládka ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – [orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] o náhradu škody, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. ledna 2025, č. j. 14 C 98/2023-100, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 900 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 23 220 € a úrok z prodlení z dané částky ve výši 15 % ročně od 8. 2. 2023 do zaplacení (výrok I). O nákladech řízení rozhodl tak, že se žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 800 Kč (výrok II).

2. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 23 200 € s příslušenstvím z titulu náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) /dále jen „OdpŠk“/. Žalovaná škoda jí měla vzniknout v důsledku uhrazení smluvní pokuty za porušení povinnosti dodat sjednané množství surového [Předmět] kupující [stát] společnosti [právnická osoba] Ke vzniku škody vedlo v první řadě zajištění 11 060,4 kg surového [Předmět] [orgán] pro [adresa] při místním šetření dne [datum] v provozovně žalobkyně. Proti zajištění se žalobkyně odvolala, ale neúspěšně. Řízení o zajištěném [Předmět] pak nebylo zahájeno bezprostředně, ale až dne 15. 8. 2016, a jeho výsledkem bylo rozhodnutí o propadnutí zajištěné suroviny. Proti němu žalobkyně taktéž podala odvolání, avšak odvolacím správním orgánem bylo odvolání zamítnuto a propadnutí [Předmět] potvrzeno. Žalobkyně se proto obrátila na správní soud, který následně dvakrát zrušil rozhodnutí odvolacího správního orgánu o potvrzení propadnutí [Předmět], a až rozhodnutím [orgán] ze dne 5. 3. 2022 byl [Předmět] uvolněn. Již v době, kdy byl [Předmět] zajištěn, na něj měla žalobkyně uzavřenou kupní smlouvu ze dne 2. 7. 2015 se společností [právnická osoba]. s dojednanou smluvní pokutou pro případ prodlení s dodáním. [Předmět] nemohla dodat včas, ani zajistit dodání náhradního zboží, neboť se jednalo o nezaměnitelné zboží, které neměla na skladu a ani jej nemohla opětovně vyrobit s ohledem na zákaz dle § 134zz odst. 2 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních („ZSPD“) a proto dne 7. 3. 2016 s kupující uzavřela dohodu o narovnání, na základě níž ve prospěch kupující uhradila smluvní pokutu v celkové výši 23 200 EUR.

3. Žalovaná nárok odmítla, [Předmět] byl žalobkyni zpět uvolněn, neboť nebylo prokázáno nakládání s [Předmět] v rozporu s § 134zz odst. 1 ZSPD. Navíc je dle žalované nárok promlčen, pokuty byly uhrazeny ve dnech 24. 11. 2015, 10. 12. 2016 a 26. 2. 2016 a nárok u žalované uplatněn 13. 11. 2022. Žalobkyně svůj nárok neodvozuje od rozhodnutí o propadnutí majetku, které bylo pro nezákonnost zrušeno, ale z rozhodnutí o zajištění [Předmět], které však nebylo označeno za nezákonné. Na délku řízení pak mělo vliv, že [orgán] musely činit mezinárodní dožádání za účelem ověření vlastnictví [Předmět]. Žalovaná rovněž tvrdila, že kupní smlouva ze dne 2. 7. 2015 je neplatná a byla vytvořena až pro účely tohoto řízení, a to s odkazem na trestní řízení a osobu [jméno FO], který fakticky řídil žalobkyni i společnost [právnická osoba]

4. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že [orgán] [adresa] rozhodnutím ze dne 11. 8. 2015, č. j. [číslo] rozhodl o zajištění surového [Předmět] nalezeného v provozovně žalobkyně dne [datum] v množství 11 060,40 kg. Odvolání žalobkyně proti rozhodnutí o zajištění [Předmět] bylo zamítnuto rozhodnutím [orgán] ze dne 15. 2. 2016, č. j. [číslo] Následně [orgán] [adresa] zahájil řízení ve věci zajištění surového [Předmět] dnem 5. 8. 2016, č. j. [číslo]. Rozhodnutím [orgán] pro [adresa] (z důvodu změny sídla žalobkyně) ze dne 15. 3. 2017 č. j. [číslo] bylo rozhodnuto o propadnutí zajištěného [Předmět], když s [Předmět] mělo být nakládáno v rozporu s § 143zz odst. 2 ZSPD, neboť [Předmět] byl upravován. Odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo [orgán] dne 25. 7. 2017 zamítnuto. Ke správní žalobě žalobkyně bylo toto rozhodnutí zrušeno rozsudkem Krajského soudu v [adresa] ze dne 24. 10. 2019, č. j. [spisová značka], kasační stížnost byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2021, č. j. [spisová značka] zamítnuta. V opětovném rozhodnutí [orgán] ze dne 9. 9. 2021. č. j. [číslo] bylo odvolání žalobkyně zamítnuto, k její správní žalobě Krajský soud v [adresa] rozsudkem ze dne 24. 3. 2022, č. j. [spisová značka] rozhodnutí zrušil a následně i [orgán] zrušilo prvostupňové rozhodnutí o propadnutí [Předmět] a rozhodnutím [orgán] pro [adresa] ze dne 5. 5. 2022, č. j. [číslo] bylo rozhodnuto o uvolnění zajištěného [Předmět] žalobkyni, neboť jí nelze prokázat, že s předmětným surovým [Předmět] bylo nakládáno způsobem uvedeným v § 134zz odst. 1 písm. a) ve spojení s § 134zz odst. 2 ZSPD, tedy že tento byl upravován po účinnosti novely zákona tj. po 1. 7. 2015.

5. Soud prvního stupně rovněž vyšel z toho, že žalobkyní byla předložena kopie kupní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní jako prodávající a společností [právnická osoba]. jako kupující, kdy se žalobkyně zavázala dodat 10 000 Kg surového [Předmět], a to v kvalitě a složení ujednaného při prohlídce dne 29. 6. 2015. Zboží mělo být dodáno do 30 dnů poté, co kupující obdrží osvědčení prokazující oprávnění obchodovat s [Předmět] surovinou. Zároveň byla ujednána smluvní pokuta v souvislosti s prodlením dodání zboží. Společnosti [právnická osoba] o vydal [orgán] [adresa] dne 28. 7. 2015 povolení na obchodování s [Předmět] surovinou. Žalobkyně uhradila dne 24. 11. 2015 částku 10 339,62 €, dne 10.

12. částku 4 200 €, dne 26. 2. 2016 2krát částku 4 340 €. Ze strany kupující byla žalobkyně urgována o dodání zboží dopisy ze dne 26. 8. 2015 a dne 11. 9. 2015, žalobkyně odpověděla dopisem ze dne 15. 2. 2016, kterým žádala zrušit smlouvu a odmítala nárok na smluvní pokutu. Dohodou o narovnání ze dne 7. 3. 2016 si kupující a prodávající smírně vyřešily spor o smluvní pokutu, která činila k danému datu 23 220 €.

6. Po právní stránce se soud prvního stupně nejprve vypořádal se vznesenou námitkou promlčení. Soud prvního stupně stanovil počátek běhu promlčecí lhůty na okamžik prvního zrušujícího rozhodnutí, tj. okamžik, kdy nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v [adresa] ze dne 24. 10. 2019 č. j. č. j. [spisová značka]. Již v tuto chvíli byla splněna podmínka oznámení zrušujícího rozhodnutí a žalobkyně již o škodě věděla, neboť smluvní pokuta již byla uhrazena, věděla, kdo za škodu odpovídá, jakož i o nezákonném rozhodnutí či nesprávném úředním postupu. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 25. 10. 2019, žaloba byla podána dne 2. 7. 2023, tedy po uplynutí tříleté promlčecí lhůty podle § 35 odst. 1 OdpŠk. Zároveň soud prvního stupně podotknul, že řízení pokračovalo a ke konečnému rozhodnutí došlo až v květnu 2022. Za této situace tak soud uzavřel, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 190/13, jakož i na odbornou literaturu.

7. Důvod pro zamítnutí žaloby shledal nalézací soud v nedostatku příčinné souvislosti mezi jednáním státu a vzniklou škodou, a to z důvodů nemožnosti plnění ze strany žalobkyně. Žalobkyně svůj nárok opřela o skutečnost, že v důsledku jednání státu, který jí zajistil [Předmět], který byl jedinečným a specifickým zbožím a stejný již v důsledku změny právních předpisů nemohla vyrobit, nemohla splnit svůj obchodní závazek, a to zapříčinilo uhrazení sjednané smluvní pokuty. Soud prvního stupně vyšel z ustanovení § 2006 odst. 1 o. z. V době uzavření kupní smlouvy byla žalobkyně schopna dodat kupujícímu sjednané zboží, následně však došlo k zajištění a poté k propadnutí připraveného [Předmět] a rovněž již nebylo možné identický [Předmět] vyrobit a ani obstarat od jiného subjektu. Žalobkyně tak objektivně nemohla po vzniku závazku splnit svoji povinnost dodat zboží dle kupní smlouvy. Dluh nebyl splnitelný za ztížených podmínek, s většími náklady ani pomocí třetí osoby a ani po určené době. Závazek z kupní smlouvy tak podle § 2006 o. z. zanikl pro následnou nemožnost plnění, což znamenalo, že zanikl i závazek ze smluvní pokuty. Žalobkyně měla povědomí, že není schopna dostát svého závazku i měla pochybnosti o oprávněnosti smluvní pokuty a za takové situace neměla smluvní pokutu vůbec hradit, resp. ji měla požadovat zpět, a nikoliv podepisovat dohodu o narovnání. Tvrzená škoda je tak v příčinné souvislosti s jednáním žalobkyně, nikoliv státu, a proto soud prvního stupně žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

8. Proti tomuto rozsudku podala včasné a přípustné odvolání žalobkyně. Nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně o následné nesplnitelnosti dluhu a tím i závazku, s nímž se pojila smluvní pokuta. Zákazy, které vyplývaly z novely zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních se vztahovaly pouze na území České republiky. Žalobkyně tak uvádí, že předmětný závazek bylo možno splnit pomocí jiné osoby, mimo území ČR, tedy šlo [Předmět] [činnost] za ztížených okolností, s vyššími náklady. Dále v odvolání žalobkyně uvádí, že předmětné zboží není individuálně určeným, neboť totožné je možné vyrobit, byť za značně ztížených okolností a až s časovým odstupem. Zároveň odkázala na ustanovení § 1760 o. z., kdy prodávajícího nezbavuje povinnosti dostát smlouvě, pokud v době uzavření smlouvy s věcí nedisponuje, neboť je jeho povinností věc opatřit. Závěr soudu prvního stupně, který je postavený na ustanovení § 2006 o. z. není správný. Žalobkyně očekávala, že ji bude zajištěný [Předmět] vrácen, sama činila úkony, aby se tak stalo v co nejkratší době a měla legitimní očekávání, že se tak stane. To, že se tak stalo až po sedmi letech, jde k tíži žalované. Žalobkyně rovněž nesouhlasí s tím, že dluh se měl stát právně nesplnitelný s ohledem na právní úpravu, což by měl být další důvod nemožnosti plnění. Žalobkyně zboží, které mělo být dodáno, měla, očekávala jeho uvolnění. V závěru odvolání žalobkyně namítla, že soud prvního stupně postupoval nesprávně, pokud neprovedl důkazy výslechem navržených svědků, a to [jméno FO] a [jméno FO], kteří se mohli vyjádřit o otázce obchodování s [Předmět] a činností v oblasti [činnost] surového [Předmět]. Rovněž měli vyvrátit tezi žalované o tom, že snad kupní smlouva měla být podvrhem. Odvolacímu soudu žalobkyně navrhla, aby napadeným rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu dokazování.

9. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání uvedla, že se předně soud prvního stupně nevypořádal správně s námitkou promlčení, kterou uplatnila. Rozhodnutí, kterým byl surový [Předmět] uvolněn, bylo vydáno dne 5. 5. 2022, avšak od tohoto rozhodnutí žalobkyně škodu fakticky nedovozuje. Ve vztahu k tomuto rozhodnutí by ani nebyla splněna podmínka příčinné souvislosti se škodou, ke které mělo dojít v roce 2015. Rozhodnutí o zajištění [Předmět] bylo vydáno dne 11. 8. 2012 a jakýkoliv nárok z tohoto rozhodnutí, které ani nebylo nezákonné, je promlčen. Vznesená námitka promlčení je legitimní a mělo by k ní být přihlédnuto. Pokud jde o námitky žalobkyně obsažené v jejím odvolání, považuje je za nedůvodné, a naopak rozsudek soudu prvního stupně za správný. Žalobkyně doposud tvrdila, že předmětné zboží mělo být jedinečným výrobkem a nemohla jej vyrobit žádná jiná společnost v ČR či EU. Teprve v odvolacím řízení přiznala, že zboží bylo možné vyrobit jinou společností disponující příslušným oprávněním, avšak, že by to bylo za vyšší náklady a za komplikovaných okolností, což by trvalo neúměrně dlouho. V tomto směru žalobkyně svoji důkazní povinnost nesplnila. Ze své vůle se žalobkyně ani nepokusila druhově totožné zboží dodat a místo tohoto po čase uzavřela dohodu o narovnání. Navíc k legálnímu dodání zboží mohlo dojít pouze do 17. 9. 2015, poté již žalobkyně ze své vůle oprávnění pozbyla, neboť přihlášku k registraci vzala zpět. Podle zákona č. 157/2015 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních se na žalobkyni do 17. 9. 2015 pohlíželo jako na registrovanou osobu skladující surový [Předmět]. Od 1. 7. 2015 do 17. 9. 2015 tedy mohla nakládat se surovým [Předmět] za podmínek § 134zz ZSPD, tedy legálně prodat na [stát]. Dne 6. 8. 2015 byl po právu [Předmět] zajištěn na základě rozhodnutí ze dne 11. 8. 2015, které je svým charakterem předběžným opatřením, kdy podmínky jeho vydání nebyly zpochybněny ani soudy ve správním soudnictví. Od 17. 9. 2015 již nemohla žalobkyně legitimně očekávat, že by se zbožím mohla legálně nakládat a měla činit úkony k minimalizaci vzniklé škody. Nelze proto přisvědčit tvrzení, že žalobkyně dlouhodobě doufala, že ji bude zboží vráceno a smluvní závazek splní. Zamítnutí žaloby je zcela logické a výslechy svědků nadbytečné. Odvolacímu soudu žalovaná navrhla, aby napadený rozsudek jako správný potvrdil.

10. Odvolací soud odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal podle § 212 a násl. o. s. ř. Po přezkoumání odvoláním napadeného rozsudku a postupu soudu prvního stupně předcházejícího vydání napadeného rozsudku dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání je nedůvodné.

11. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, výsledky tohoto dokazování zhodnotil postupem podle § 132 o. s. ř. a dospěl na základě provedeného dokazování ke správným skutkovým zjištěním a právním závěrům.

12. Odvolací soud považuje za správnou úvahu soudu prvního stupně, pokud sice dospěl k závěru, že nárok je promlčen, nicméně je zde rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Pokud žalobkyně svůj nárok odvíjela od kombinace nezákonného rozhodnutí (posléze zrušená rozhodnutí o propadnutí [Předmět]) a resp. nesprávného úředního postupu spočívajícího ve včasném nezahájení řízení o propadnutí zboží, je zřejmé, že k poslednímu rozhodnutí ve věci došlo dne 5. 5. 2022 a žalobkyně tak mohla definitivně dojít k přesvědčení o nezákonnosti předchozích rozhodnutí. Odvolací soud se proto ztotožnil se soudem prvního stupně při řešení otázky promlčení, a to včetně odkazu na komentářovou literaturu.

13. Žalobkyně vylíčila skutečnosti vedoucí ke vzniku tvrzené škody, přičemž za její příčinu označila kombinaci nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí. Uvedla, že nezákonnými rozhodnutími jsou zrušená rozhodnutí odvolacího správního orgánu potvrzující propadnutí [Předmět] a nezákonný úřední postup spočíval v porušení povinnosti zahájit řízení o zajištěném [Předmět] bezodkladně a dále průtahy v navazujícím správním řízení. Soud prvního stupně existenci nezákonných rozhodnutí potvrdil, nicméně škoda nevznikla v souvislosti s nimi. Ta se dle žalobkyně měla odvíjet od uhrazení smluvní pokuty za nedodání dohodnutého zboží.

14. Podle § 5 OdpŠk, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

20. Zákon č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup nebo nezákonné rozhodnutí, 2) vznik škody a 3) příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, č. 5). Naplnění těchto podmínek musí být v soudním řízení bezpečně prokázáno a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 4491/2011). Jednou z nezbytných podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu je tedy příčinná souvislost mezi právní skutečností, za níž se odpovídá, a mezi vznikem škody, tedy je nezbytné, aby byl postup nebo rozhodnutí orgánu veřejné moci se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku; samotná existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu škodu nepředstavuje. Důkazní břemeno leží na žalobci (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, ročník 1998, sv. 7). O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního protiprávního úkonu orgánu státu, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 4491/2011). K zjišťování příčinné souvislosti Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013, uvedl: Je běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. Mezi takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat právně relevantní příčinu vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje.

15. Jak již bylo uvedeno, žalobkyně za příčinu vzniku škody, která vznikla nuceným uhrazením částky 23 220 €, označila nezákonná rozhodnutí o propadnutí [Předmět] spolu s nesprávným úředním postupem, který spočívající v pozdním zahájení řízení o propadnutí [Předmět] a celkové délce řízení. Konkrétně žalobkyně v důsledku zásahu státu nemohla dostát svému závazku, který vyplýval z uzavřené smlouvy, a byla nucena uzavřít dohodu o narovnání, aby se smluvní pokuty nenavyšovaly.

16. Z dokazování vyplynulo, že žalobkyně byla v období od 1. 7. 2015 do 17. 9. 2015 oprávněna [Předmět] skladovat a manipulovat s ním, nebyla již oprávněna jej zpracovávat. Na toto období měla vliv změna právní úpravy a skutečnost, že žalobkyně svoji přihlášku k registraci vzala zpět, a po tomto datu již nemohla legálně [Předmět] na [stát] prodat. Zároveň žalobkyně po celou dobu řízení tvrdila, že zajištěný [Předmět] byl unikátní a specifický a nikdo jiný jej nemohl vyrobit. Správním orgánům žalobkyně dne 7. 9. 2015 předložila kupní smlouvu ze dne 2. 7. 2015, ze které vyplývalo, že ono specifické zboží bude dodáno nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy kupující získá oprávnění k obchodování s [Předmět] surovinou. Tuto licenci kupující obdržel dne 28. 7. 2015. K zajištění [Předmět] došlo rozhodnutím ze dne 11. 8. 2015, odvolání žalobkyně bylo rozhodnutím ze dne 15. 2. 2016 zamítnuto.

17. Pokud soud prvního stupně měl za to, že po uzavření kupní smlouvy došlo k následné nemožnosti plnění ve smyslu ustanovení § 2006 o. z., lze s tímto závěrem souhlasit. Žalobkyně se zavázala dodat zboží, o kterém dosud tvrdila, že je unikátní a že ho měla k dispozici. Poprvé mohla kupující dodat zboží dne 28. 7. 2015, kdy byla splněna podmínka obdržení licence od [stát] orgánů. Dne 11. 8. 2015 bylo rozhodnuto o zajištění [Předmět] určeného pro kupující. Po tomto datu se závazek stal nesplnitelným, neboť žalobkyně nemohla [činnost] konkrétní sjednanou [Typ] [Předmět] v důsledku změny právních předpisů a nemohla ani očekávat, že jí bude zboží vráceno do doby, kdy již nesplňovala podmínky pro registraci umožňující skladování či nakládání se surovým [Předmět] (přihláška k registraci byla vzata zpět již 7. 9. 2015). Odvolání žalobkyně proti rozhodnutí o zajištění [Předmět] bylo zamítnuto dne 15. 2. 2016 a žalobkyně již více proti němu nebrojila. I kdyby správní orgány zahájily řízení o propadnutí zajištěného [Předmět] dříve, jak namítala žalobkyně, která spatřovala v ročním odstupu od zajištění [Předmět] do zahájení řízení o jeho propadnutí nesprávný úřední postup, na nesplnitelnosti jejího závazku by se to nemohlo projevit.

18. Odvolací soud nesouhlasí s odvolací námitkou žalobkyně, že je třeba na věc aplikovat ustanovení § 1760 o. z. Tato ustanovení řeší otázku platnosti smlouvy a vztahuje se k okamžiku uzavření smlouvy, nikoliv přímo zániku závazku, kdy ustanovení § 2006 o. z. řeší situaci, která nastane až po vzniku závazku. Skutečnosti, které žalobkyně v odvolání tvrdí, jsou nepřípustnou novotou, uplatněnou až v odvolacím řízení. Žalobkyně od počátku tvrdila, že objednané zboží bylo unikátní, chráněné know-how, nebylo možné jej vyrobit jinde, ani jinak opatřit a na tomto tvrzení setrvala až do podaného odvolání. Pokud je nyní tvrzeno něco jiného, je tak činěno v rozporu s ustanovením § 205a o. s. ř. a na věc tak ani nedopadá ustanovení § 2006, věta druhá o. z., jak naznačuje žalobkyně.

19. V důsledku toho, že závazek se stal ze strany žalobkyně nesplnitelným, došlo k jeho zániku a tím zanikla i povinnost k úhradě smluvní pokuty. Pokud žalobkyně počala hradit smluvní pokutu, navíc v době, kdy jí muselo být jasné, že již není ani oprávněna [Předmět] legálně prodat, bylo takové jednání zapříčiněno jen a pouze rozhodnutím žalobkyně, a právě toto její rozhodnutí spolu s uzavřením dohody o narovnání je třeba považovat za příčinu žalobkyní tvrzené škody.

20. Žalovaná proto nemůže za škodu odpovídat, neboť k ní nedošlo v příčinné souvislosti mezi tvrzeným nezákonným rozhodnutím, resp. nepsrávným úředním postupem a vznikem škody. Konečně příčinou vzniku škody na straně žalobkyně nemohla být ani délka jednotlivých [orgán], neboť ta sama o sobě již nemohla mít na možnost splnění závazku žádný vliv v situaci, kdy žalobkyně již ztratila registraci dle zákona č. 353/2003 Sb., v platném znění.

21. Závěrem odvolací soud dodává, že soud prvního stupně se nedopustil pochybení ani pokud nevyslechl navržené svědky, neboť na jeho závěru o nedostatku příčinné souvislosti mezi jednáním státu a vzniklou škodou by případné výslechy nic nezměnily.

22. Rozhodnutí soudu prvního stupně je tak správné, pokud žalobu zamítl a odvolací soud proto napadený rozsudek soudu prvního stupně jako správný podle § 219 o. s. ř. včetně výroku o nákladech řízení potvrdil.

23. O povinnosti k náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 151 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. a žalované, která i v odvolacím řízení byla úspěšná, přiznal odvolací soud právo na náhradu nákladů řízení. Žalované byla přiznána náhrada odpovídající výši paušální náhrady v částce 900 Kč, za tři úkony, a to za sepis vyjádření k odvolání žalobkyně, za přípravu účasti na jednání a účast na jednání před odvolacím soudem podle § 1 odst. 3 písm. a), ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.