54 Co 203/2024 - 71

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Nadi Pínové a soudkyně JUDr. Jany Tondrové a soudce JUDr. Jiřího Körblera ve věci žalobců: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [název], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] se sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] o zaplacení [částka] Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce i žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. března 2024, č. j. 27 C 277/2023-42 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé (výrok I.) potvrzuje.

II. V zamítavém výroku o věci samé (výrok II.) se rozsudek soudu prvního stupně mění jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od [datum] do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, jinak, tj. ohledně částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od [datum] do zaplacení, se v tomto výroku potvrzuje.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů ve výši [částka], a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobce [tituly před jménem] [jméno FO].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované, aby žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku zaplatila částku [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I), co do částky [částka] s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalovaná je povinna na jejich náhradu zaplatit žalobci částku [částka] do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce (výrok III).

2. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši [částka] s příslušenstvím, která mu dle žalobních tvrzení měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], jež bylo zahájeno dne [datum] a dosud neskončilo.

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne [datum] bylo u Obvodního soudu pro [adresa] zahájeno řízení, v němž se žalobce domáhal po žalované Hlavním městě Praze zaplacení částky [částka] jako náhrady za bezesmluvní užívání pozemků žalobce v období od 1. 6. do [datum]. Na základě zjištění podrobně rozvedených v písemném odůvodnění rozsudku (body 4., 5. 6., na něž odvolací soud ve stručnosti odkazuje) soud prvního stupně uzavřel, že posuzované řízení trvalo celkem [hodnota] let a 9 měsíců, řízení nebylo dosud skončeno.

4. Na základě takto učiněného závěru o skutkovém stavu věci soud prvního stupně, zejména s odkazem na ustanovení § 13 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“), uzavřel, že došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, že žalobce řádně splnil zákonem stanovenou podmínku pro soudní uplatnění nároku představovanou jeho předběžným uplatněním u příslušného úřadu a že s ohledem na celkovou délkou posuzovaného řízení nelze považovat za dostatečnou formu kompenzace pouhé konstatování porušení práva. Z tohoto důvodu se soud prvního stupně zabýval právně relevantními skutečnostmi rozhodnými pro úvahu o výši přiměřeného finančního zadostiučinění. V této souvislosti kromě délky trvání posuzovaného řízení považoval za nutné přihlédnout k procesní, skutkové i právní složitosti posuzovaného řízení, v rámci níž se soud musel vypořádat s nejednoduchou předběžnou otázkou vlastnického práva k předmětným nemovitostem, v důsledku čehož řízení bylo opakovaně přerušováno. Současně docházelo ke změnám ve skutkových tvrzeních. Zejména vzhledem k procesní složitosti byla základní částka snížena o 15 %, přičemž věc byla projednávána na 3 třech stupních soudní soustavy (jednalo se o procesní rozhodnutí). V činnosti soudu či podílu žalobce nebyl shledám podíl na délce řízení. Pokud jde o význam řízení pro žalobce, zde soud prvního stupně vyšel z toho, že se svým charakterem nejednalo o řízení, u nějž je presumován zvýšený význam, ale jednalo se nárok majetkový, který pro poškozeného nemá obecně zvýšený význam. Vzhledem k tomu, že žalobce vedl vícero obdobných řízení, došel k závěru o mírně sníženém významu řízení pro žalobce, a proto základní částku snížil o 15 %.

5. Soud prvního stupně vyšel z toho, že za každý rok trvání řízení je možné uvažovat o obecné výši imateriální újmy odpovídajících částce [částka] s tím, že za prvé dva roky řízení lze přiznat částku pouze v poloviční výši, avšak s ohledem na celkovou délku řízení stanovil obecnou výši na [částka] ročně. Zároveň však poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] a další dle něhož, dojde-li k přerušení původního řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. z důvodu, že probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu (vedlejší řízení), započítává se doba, po kterou je původní řízení přerušeno, do celkové doby jeho trvání. Při stanovení výše zadostiučinění je třeba zohlednit, že obě řízení je třeba v jejich souběhu vnímat jako řízení jediné, neboť újma utrpěná účastníkem zůstává stejná a nenásobí se počtem souběžných řízení. Soud se proto zabýval i tím, zda délka řízení, do jehož skončení bylo posuzované řízení přerušeno, byla přiměřená. Ve světle tohoto závěru pak v rámci vyloučení duplicitního odškodnění zohlednil zadostiučinění přiznané z titulu nepřiměřené délky vedlejšího řízení a přiznal toliko přiměřené zadostiučinění za tu část posuzovaného řízení, po kterou neprobíhalo souběžně vedlejší řízení.

6. Vzhledem k průběhu a délce řízení, pro něž bylo hlavní odškodňované řízení přerušeno (řízení vedené u Obvodního soudu pro [adresa] sp. zn. [spisová značka] a u téhož soudu sp. zn. [spisová značka]) takto soud prvního stupně shledal, že je na místě žalobce odškodnit za tu část řízení, která před Obvodním soudem pro [adresa] probíhala v době, kdy namítané řízení nebylo přerušeno, což dle soudu prvního stupně činilo celkem [hodnota] roky a 5 měsíců. Obecná základní výše odškodnění nemajetkové újmy žalobce [Jméno zainteresované osoby 0/0], kterou lze považovat za výchozí pro její následnou individualizaci, činí dle soudu prvního stupně [částka]. Tuto částku následně snížil pro zmíněnou procesní složitost o 15 % a pro význam řízení pro žalobce o dalších 15 %, celkem o 30 %. Takto tedy soud prvního stupně dospěl k závěru, že v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení byla žalobci způsobena nemajetková újma ocenitelná částkou [částka]. Vedle této jistiny soud prvního stupně s odkazem na § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., přiznal žalobci i jím požadovaný zákonný úrok z prodlení, a to ode dne marného uplynutí zákonem stanovené šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku na náhradu nemajetkové újmy u žalované, tj. ode dne [datum]. Ve zbylém rozsahu soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl. O povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 3 o. s. ř. a žalobci přiznal právo na plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení, mezi něž nepočítal žalobcem uplatněnou odměnu za podání spočívající v uplatnění nároku u žalované.

7. Rozsudek soudu prvního stupně napadly včasným a přípustným odvoláním obě procesní strany, žalobce v rozsahu celého zamítavého výroku o věci samé (výrok II) a žalovaná naopak ohledně vyhovujícího výroku o věci samé (výrok I), přičemž v důsledku obou zmíněných odvolání byl napaden i svou povahou akcesorický nákladový výrok III předmětného rozsudku.

8. Žalobce ve svém odvolání se vyjádřil k několika bodům rozsudku soud prvního stupně, jejichž nesprávnost má vést odvolací soud ke změně napadeného rozhodnutí. Soudu prvního stupně předně vytkl, že při posouzení délky řízení nesprávně stanovil počátek doby, od které bylo pokračováno v řízení po jeho přerušení v důsledku vyčkání rozhodnutí ve věci sp. zn. [spisová značka]. Ačkoliv toto řízení bylo pravomocně skončeno [datum], soud vydal rozhodnutí o pokračování v řízení až dne [datum]. Obdobně pokud právní moc rozsudku ve vedlejší věci nastala dne [datum], bylo pokračováno až usnesením ze dne [datum]. Dále vytkl nalézacímu soudu, že nevyvodil žádný závěr ze zjištění, že samotné vedlejší řízení ve věci č. j. [spisová značka], vedené u Obvodního soudu pro [adresa], zjevně trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, když konstatoval, že žalobce byl již odškodněn v řízení vedeném zdejším soudem pod sp. zn. [spisová značka]. Zdůraznil, že v důsledku nepřiměřené délky řízení vedlejšího (sp. zn. [spisová značka]) nastala a trvá nepřiměřená délka (většinou více než deset let) dalších doslova desítek řízení dalších vedených mezi týmiž účastníky (žalobce / obec [adresa]). Za takových okolností je úvaha o souběhu vedlejšího a hlavních řízení (včetně řízení sp. zn. [spisová značka]) a z toho vyvozovaný závěr o již poskytnutém zadostiučinění v penězích státem na základě rozhodnutí č. j. [spisová značka] řešené nadepsaným soudem v rozporu se smyslem i účelem zákona č. 82/1998 Sb.

9. Podstatná část odvolání žalobce je věnována jeho nesouhlasu ohledně stanovení základní částky, která dle soudu prvního stupně nepodléhá inflaci a v této části proto považuje rozsudek soudu prvního stupně za nepřezkoumatelný. Žalobce dále namítal, že spočívá-li složitost řízení zejména v otázce určení vlastnického práva žalobce, která je ovšem prejudiciální otázkou vyřešenou ve vedlejším řízení č. j. [spisová značka], není důvodu pro snížení základní částky odškodnění o 15 % z důvodu složitosti řízení. Soud prvního stupně nadto přehlédl, že otázka vlastnického práva nebyla v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] řešena. O složitosti řízení ve vztahu k nepřiměřené délce dle žalobce nevypovídá počet součinnostních dotazů, nadto ve věci proběhlo pouze jedno ústní jednání dne [datum] a žádné dokazování dosud neproběhlo. Žalobce tak nesouhlasí se snížením základní částky z důvodu složitosti. Mírnému snížení významu řízení pro žalobce pak odpovídá snížení o 5 %, nikoliv o 15 % jak rozhodl nalézací soud. V závěru odvolání žalobce nesouhlasil s rozhodnutím soudu prvního stupně ohledně lhůty k plnění a nepřiznání odměny za předžalobní výzvu – předběžné uplatnění nároku u žalované. Odvolacímu soudu navrhl, aby rozsudek soudu prvního stupně v napadené části zrušil a věc vrátil mu soudu k dalšímu řízení.

10. Žalovaná ve svém odvolání proti vyhovujícímu výroku odkázala na své konstantní stanovisko ve věci, dle kterého považuje za postačující zadostiučinění poskytnuté žalobci ve formě konstatování nesprávného úředního postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení odpovídající všem okolnostem případu. K patří zejména, že žalobce byl odškodněn za souběžně vedené řízení u Obvodního soudu pro [adresa] sp. zn. [spisová značka], do jehož skončení bylo posuzované řízení opakovaně přerušováno. Tato řízení byla vzájemně provázána a není na místě, aby se žalobci dostalo odškodnění za související vedlejší řízení. Odvolacímu soudu žalovaná navrhla, aby napadený výrok rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítne a žalované přizná náhradu nákladů řízení.

11. K žalobcem podanému odvolání se žalovaná vyjádřila, poukázala na to, že žalobce sám inicioval či souhlasil s přerušením řízení. Nadto žalobce vede asi 20 skutkově totožných řízení z titulu vydání bezdůvodného obohacení, což svědčí o sníženém významu řízení pro žalobce. V zamítavém výroku proto navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.

12. Žalobce ve svém vyjádření k odvolání žalované považoval její argumenty za nesprávné a nepřijatelné, absentující jakoukoliv úvahu o dostatečnosti satisfakce pouhým konstatováním porušení práva ze strany žalované, když namítané řízení trvá více jak 15 let a ani dosud skončeno.

13. Odvolací soud odvoláními napadený rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal podle § 212 a násl. o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné, odvolání žalobce je důvodné pouze z části.

14. Odvolací soud musí souhlasit s námitkou žalobce, že soud prvního stupně nesprávně stanovil délku probíhajícího řízení zejména potud, pokud nesprávně určil začátek, resp. konec období, po které bylo namítané řízení přerušeno. Pro potřeby stanovení délky přerušeného řízení je třeba vyjít z právní moci usnesení, jímž bylo o přerušení řízení rozhodnuto a zároveň z okamžiku, kdy odpadla překážka, pro níž bylo řízení přerušeno.

15. V posuzovaném případě soud prvního stupně konstatoval, že poprvé bylo řízení přerušeno v období od [datum] do [datum], přičemž důvodem bylo vyčkání pravomocného skončení věci sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka], obě vedené u Obvodního soudu pro [adresa], tedy po dobu 6 let a 11 měsíců. Nicméně správně měl soud prvního stupně vyjít z toho, že rozsudek ve věci sp. zn. [spisová značka] nabyl právní moci dne [datum] (ve věci sp. zn. [spisová značka] nabyl právní moci již dříve) a pro potřeby posouzení délky řízení je proto třeba vyjít z doby přerušení 6 let a 8 měsíců. V případě druhého přerušení řízení, soud prvního stupně konstatoval, že řízení bylo přerušeno od [datum] do [datum] (opět do skončení řízení ve věci sp. zn. [spisová značka]), tj. na dobu 5 let a 5 měsíců. Avšak i v tomto případě rozsudek ve věci sp. zn. [spisová značka] nabyl právní moci dne [datum], proto je třeba vyjít z délky přerušeného řízení 5 let a 1 měsíc, tedy celkem [hodnota] let a 9 měsíců, nikoliv jak uvedl soud prvního stupně 12 let a 4 měsíce. V tomto směru je proto je třeba přisvědčit odvolací argumentaci žalobce.

16. Jinak považuje odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně za správná a v podrobnostech na ně odkazuje.

17. Odvolací soud dále dokazování doplnil, neboť namítané řízení nebylo dosud skončeno a žalobce výslovně před odvolacím soudem uvedl, že se domáhá odškodnění celkové dosavadní délky namítaného řízení.

18. Odvolací soud ze spisu Obvodního soudu pro [adresa] sp. zn. [spisová značka] zjistil tento další průběh naříkaného řízené. Řízení pokračovalo dne [datum] jednáním, které bylo odročeno na [datum], od [datum] byl spis zapůjčen k Obvodnímu soudu pro [adresa], ke sp. zn. [spisová značka], vrácen byl [datum], usnesením č. j. [spisová značka] bylo řízení pro částečném zpětvzetí žaloby zastaveno co do částky [částka] s příslušenstvím, žalobci vrácena část zaplaceného soudního poplatku, rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum], jednání nařízené na [datum] bylo odročeno za účelem vyčkání nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení a za účelem ověření stavu řízení u Obvodního soudu pro [adresa], sp. zn. [spisová značka]. Dne [datum] zaslal Obvodní soud pro [adresa] žalobu a rozsudek ze dne [datum] č. j. [spisová značka], s tím, že proti rozsudku bylo podáno odvolání. Usnesením ze dne [datum] soud přerušil řízení do skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] sp. zn. [spisová značka], proti rozhodnutí podal žalobce dne [datum] odvolání, žalovaná byla dne [datum] vyzvána, aby se k odvolání vyjádřila, což učinila podáním ze dne [datum], spis byl odvolacímu soudu předložen dne [datum], dne [datum] byl zapůjčen senátu 54 Co k nyní projednávané věci za účelem zjištění stavu řízení. Rozhodnutí o přerušení není tudíž pravomocné.

19. Odvolací soud konstatuje, že ve vztahu k žalobci namítané řízení trvá od [datum] dosud, tedy do [datum], celkem [hodnota] let a 3 měsíce.

20. Pokud jde o právní posouzení věci samé, soud prvního stupně založil na aplikaci všech relevantních zákonných ustanovení, která v odůvodnění svého rozsudku též řádně citoval. Správně uzavřel, že podle § 13 odst. 1 OdpŠk se za nesprávný úřední postup považuje rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Hodnocení přiměřenosti délky řízení či rozhodování se řídí kritérii, která ve své judikatuře formuloval Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) aplikující Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, publikovanou ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb., přičemž v souladu s touto judikaturou je rozhodující především celková délka řízení. Soud prvního stupně při svém rozhodování dále správně přihlédl k judikovanému závěru ESLP, který vychází z vyvratitelné domněnky, že nepřípustná délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu, přičemž žádné důkazy se v tomto ohledu v zásadě nevyžadují (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne [datum] ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. č. [hodnota], nebo Kmec [právnická osoba] výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, Právní zpravodaj, srpen 2006, str. 12 násl.), neboť újma vzniká samotným porušením základního práva.

21. V posuzovaném řízení zcela jednoznačně došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk. Při hodnocení přiměřenosti délky řízení je třeba, jak již bylo zmíněno výše, vycházet z celkové délky řízení, přičemž trvalo-li posuzované řízení celkem [hodnota] let a 3 měsíce, má odvolací soud shodně se soudem prvního stupně za to, že posuzované řízení je třeba po právu hodnotit jako nepřiměřeně dlouhé, a tudíž objektivně způsobilé přivodit žalobci vznik jím tvrzené imateriální újmy. Ostatně i z judikatury vyplývá, že bez dalšího lze za dobu, po kterou soudní řízení může obvykle trvat, považovat období dvou let (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 12800). Posuzované řízení přitom trvalo více než osmkrát delší dobu. Ostatně i sama žalovaná tím, že v rámci předběžného projednání žalobcem uplatněného nároku konstatovala porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, deklarovala, že délku posuzovaného řízení nepovažuje za přiměřenou.

22. Protože jen zcela výjimečně se nepřiznává zadostiučinění v penězích, soud prvního stupně se zcela správně zabýval zákonnými kritérii pro určení výše přiměřeného finančního zadostiučinění (§ 31a odst. 2 a 3 OdpŠk), neboť po právu dovodil, že se v dané věci nejedná o případ, kdy by dostačujícím zadostiučiněním bylo možné shledat některou z forem morální satisfakce.

23. Správný je i závěr soudu prvního stupně, pokud zohlednil, že žalobce již byl odškodněn za řízení vedené u Obvodního soudu pro [adresa] sp. zn. [spisová značka], kdy obě řízení bylo třeba vnímat jako řízení jediné, i přesto, že toto hlavní řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu. Nebýt právě tohoto souběžného řízení, které s předmětem namítaného řízení úzce souviselo, nedošlo by k nepřiměřené délce namítaného řízení. S ohledem na úzkou provázanost obou řízení, kdy rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalších řízeních, je třeba újmu utrpěnou jejich účastníky v důsledku nepřiměřené délky daných řízení v rozsahu jejich souběžného průběhu vnímat jako jedinou újmu (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], a ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Soud prvního ve světle uvedené judikatury postupoval a zohlednil, že ve vedlejším řízení byl žalobce odškodněn a je proto namístě jej nyní odškodnit jen za tu část řízení, po kterou namítané řízení probíhalo. V tomto směru je ustálena i rozhodovací praxe zdejšího soudu ve vztahu k žalobci, resp. žalobkyni Terkošové (např. rozsudek sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], [spisová značka] ze dne [datum]). Odvolací soud zároveň považuje námitku žalované, že žalobci se již odškodnění dostalo v hlavním řízení, a nyní postačí pouhá satisfakce ve formě konstatování porušení práva, za nedůvodnou, neboť byť byla obě řízení provázána, jejich délka je extrémní a pocit nejistoty z výsledku řízení v každém z nich byl zřejmý. Řízení ve věci sp. zn. [spisová značka] sice vyřešilo otázku vlastnictví pozemků, za jejichž bezesmluvní užívání žalobce žádá vydání bezdůvodného obohacení, otázka jeho výše či samotného nároku však vyřešena nebyla. Odvolací soud se proto ztotožňuje se soudem prvního stupně, že se žalobci má dostat náhrady nemajetkové újmy v penězích za tu část namítaného řízení, za níž žalobce odškodněn nebyl a které připadá na období, po níž namítané řízení nebylo přerušeno do skončení řízení vedlejšího.

24. Pokud řízení trvalo celkem [hodnota] let a 3 měsíce a přerušeno byla na dobu 11 let a 9 měsíců, žalobci se tak má dostat odškodnění za 4 roky a 6 měsíců.

25. Správným odvolací soud shledává též postup soudu prvního stupně při stanovení obecné základní výše nemajetkové újmy, při jejímž výpočtu vycházel z částky [částka] za každý rok řízení, a to za současného snížení této částky za první dva roky na polovinu.

26. Odvolací soud je se soudem prvního stupně ve shodě v řešení otázky zvyšování základních sazeb vyčíslených ve Stanovisku, kterou žalobce odůvodňuje poukazem na inflaci. Odvolací soud v této souvislosti odkazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, ke které se přihlásil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. [spisová značka], kde (opětovně) vyložil, že k možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, a to s ohledem na ekonomický růst, se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 903/13) a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], a ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 1548/19). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 4059/19). Kromě toho z části VI Stanoviska vyplývá, že základní částka [částka] až [částka] za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], nebo rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne [datum], ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 72). Shodně jako Nejvyšší soud přitom na řešení předmětné otázky nahlíží i Ústavní soud, jak patrno například z bodů 43 až 45 odůvodnění jeho nálezu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 1303/21. Lze tedy uzavřít, že Nejvyšší soud nadále ve svých rozhodnutích nenalézá důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat jinak. Nalézací soud tudíž nechyboval, pokud nezohlednil vliv změny životní úrovně při odškodnění žalobce a zcela v souladu se Stanoviskem zohlednil délku řízení stanovením základní roční sazby ve výši [částka], s níž se ztotožnil i odvolací soud.

27. Základní výši odškodnění nemajetkové újmy za posuzované řízení proto činí [částka] [3 x 18 000 + 6 x 1 500].

28. Dále bylo třeba s přihlédnutím ke kritériím upraveným v § 31a odst. 3 OdpŠk individualizovat (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný ve Výběru judikatury NS pod č. 604/2011).

29. Soud prvního stupně pro zjištěnou složitost posuzované věci uvedenou obecnou základní výši nemajetkové újmy redukoval o 15 % z důvodu složitosti věci. Samotná složitost věci souvisela zejména s vyřešením otázky vlastnictví předmětných pozemků, což si v samotném důsledku vyžádalo opakované přerušení řízení, než byla tato otázka pravomocně vyřešena a měla zásadní vliv na nárok uplatněný žalobou. Lze souhlasit s žalobcem, že pouhé dotazy na stav řízení nevykazují žádnou složitost, bylo však v řízení třeba reagovat na procesní návrhy stran na přerušení řízení, kdy tyto návrhy nebyly vždy ve shodě a ve věci rozhodoval o procesní otázce i odvolací soud. Snížení základní částky o 15 % je proto zcela odpovídající.

30. Soudu prvního stupně po právu hodnotil řízení pro žalobce jako řízení, kterému nelze přisoudit zvýšený význam. Nutno připomenout, že kritérium významu předmětu řízení pro účastníka [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], tedy to, co je pro něj v sázce, je zásadně nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy odškodnění, ale kromě toho je i určujícím kritériem pro určení výše peněžitého odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Soud prvního stupně správně konstatoval, že žalobce zvýšený význam řízení nijak netvrdil; naopak je zřejmé, že s ohledem na vedení vícero řízení se shodným skutkovým základem význam řízení snižuje. Odvolací soud tak ponechal soudem prvního stupně snížení obecné základní výše nemajetkové újmy z důvodu významu řízení pro žalobce na úrovni 15%. Zároveň neupravoval základní částku z důvodu vyššího věku žalobce, neboť ten doposud ani nedosáhl věku 70 let, a zvýšený význam z důvodu věku je dán zpravidla až od 75 let (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]).

31. Žalobce se na délce řízení nijak významně nepodílel, rovněž soud postupoval plynule, a proto ani odvolací soud z těchto důvodů již základní částku neupravoval.

32. Odvolací soud proto ve výsledku dovodil, že je namístě ponížit celkovou základní částku o 30 % a žalobci tudíž náleží finanční náhrada újmy ve výši [částka]. Protože z titulu náhrady předmětné nemajetkové újmy byla již žalobci přiznána peněžitá náhrada ve výši [částka], odvolací soud shledal žalobu důvodnou ještě co do částky [částka]. Ve zbylém rozsahu odvolací soud shledal požadavek žalobce na náhradu nemajetkové újmy nedůvodným.

33. Vedle uvedené jistiny odvolací soud shledal oprávněným též požadavek žalobce na zaplacení úroku z prodlení, neboť dle závěrů Nejvyššího soudu je stát ve smyslu § 15 odst. 1 a 2 OdpŠk povinen poškozenému, který svůj nárok řádně uplatnil postupem podle § 14 zmíněného zákona, nejpozději do šesti měsíců od tohoto dne nahradit nejen škodu majetkovou, ale i nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení (viz Stanovisko, desátá právní věta). Poškozený má tudíž právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí zmíněné šestiměsíční lhůty počínající dnem uplatnění tohoto nároku postupem podle již uvedeného § 14 OdpŠk (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 10906), tj. v daném případě počínaje dnem [datum]. Z tohoto důvodu tedy odvolací soud shodně jako soud prvního stupně přiznal žalobci požadovaný zákonný občanskoprávní úrok z prodlení právě od uvedeného data. Výše přisouzeného úroku odpovídá jeho tehdy platné a účinné hmotněprávní úpravě vyplývající z § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

34. Odvolací soud z výše uvedených důvodů podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně o věci samé II týkající se částky [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 15% ročně z této částky od [datum] do zaplacení jen tak, že žalovaná je povinna do patnácti dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci částku [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 15% ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a ve zbytku, tj. co do částky [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 15% ročně z této částky od [datum] do zaplacení, uvedenou část výroku, stejně ve vyhovujícím výroku o věci samé I jako správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

35. Protože odvolací soud svým rozhodnutím změnil výrok o věci samé, bylo třeba v souladu s § 151 odst. 1 a § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. rozhodnout nejen o náhradě nákladů odvolacího řízení, ale znovu i o nákladech řízení vedeného před soudem prvního stupně. V obou případech odvolací soud vyšel z aplikace § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť i když žalobce měl ve věci jen částečný úspěch, nelze pominout, že rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Za této procesní situace tedy žalobci přísluší právo na plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení.

36. Žalobci přisouzená náhrada nákladů za řízení před soudem prvního stupně sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši [částka], odměny advokáta za čtyři úkony právní služby po [částka] [§ 11 odst. 1 písm. a), písm. d) – převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby a vyjádření ze dne [datum], písm. g) – účast na jednání před soudem prvního stupně, § 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „AT“], čtyř paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po [částka] (§ 13 odst. 4 AT) a náhrady 21 % DPH ve výši [částka] (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), tj. celkem [částka].

37. Náhrada nákladů odvolacího řízení sestává odměny právního zástupce žalobce za 3 úkony právní služby po [částka] [§ 11 odst. 1 písm. d) – odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, písemné vyjádření k odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně, písm. g) – účast při jednání odvolacího soudu dne [datum], § 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a) AT], tří paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po [částka] (§ 13 odst. 4 AT) a náhrady 21 % DPH ve výši [částka] (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), tj. celkem [částka].

38. V součtu tedy žalobci z titulu náhrady nákladů řízení náleží částka [částka].

39. Odvolací soud se plně ztotožňuje se soudem prvního stupně v závěru, že žalobci nepřísluší odměna za předběžné projednání nároku podle § 14 OdpŠk. Nejde o formální řízení, a proto není potřeba, aby byl v něm poškozený zastoupen profesionálem. Z toho důvodu zákon neumožňuje odškodnit náklady právního zastoupení vynaložené na předběžné uplatnění nároku, a to včetně podání takového návrhu, bez něhož by nárok nemohl být předběžně projednán. K tomu odvolací soud pouze dodává, že námitka protiústavnosti daného ustanovení byla opakovaně odmítnuta Nejvyšším i Ústavním soudem (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] a usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3120/11).

40. Konečně neopodstatněná je námitka žalobce o neodůvodněném prodloužení lhůty k plnění. Prostředky určené na náhradu nemajetkové újmy jsou žalovanou čerpány ze státního rozpočtu, což v samotném důsledku představuje určitou míru administrativy a běžná 3denní lhůta k plnění je z tohoto pohledu krátká, zejména potud, pokud rozhodnutí nabyde právní moci okamžikem doručení. Její prodloužení o 12 dní nemůže pro žalobce představovat žádnou újmu.

Poučení