54 CO 211/2022 - 106

Rubrum

Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Fučíkové a soudců JUDr. Lenky Prokšové a Mgr. Miroslava Pecha ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení vlastnictví k nemovitým věcem o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 5. srpna 2022, č. j. 13 C 49/2022-52 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 10 104 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce advokáta Mgr. [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhá určení, že je výlučnou vlastnicí pozemků parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba – rodinný dům [adresa], [obec], stavba stojí na pozemku parc. [číslo] a [číslo], parc. [číslo] zahrada, parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, na pozemku stojí stavba – rodinný dům [adresa], [obec], stavba je součástí pozemku parc. [číslo] parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, na pozemku stojí stavba – rodinný dům [adresa], [obec], stavba je součástí pozemku parc. [číslo] vše zapsáno v katastru nemovitostí u [anonymizována čtyři slova], [stát. instituce] na listu vlastnictví [číslo] pro [územní celek], k. ú. [územní celek] (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému k rukám jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 12 342 Kč (výrok II.).

2. Určení vlastnictví k označeným nemovitým věcem (dále jen„ předmětné nemovitosti“) se žalobkyně domáhá na podkladě tvrzení, že jako tehdy jejich výlučná vlastnice spoluvlastnický podíl na nich o velikosti ideální žalovanému v průběhu jejich manželství, které bylo tehdy harmonické (darovací smlouvou uzavřenou dne [datum]), darovala. Protože se ale vztahy mezi účastníky s odstupem času začaly zhoršovat a žalovaný se pod vlivem alkoholu, který začal často a nadměrně požívat, choval hrubě k ní i k její matce, která předmětné nemovitosti s účastníky spoluužívá z titulu věcného břemene, a protože žalobkyně toto jeho chování, které lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů, vnímá jako psychické týrání a ponižování, které mu nehodlá prominout, dopisem ze dne [datum] žalovanému sdělila, že odstupuje od darovací smlouvy a vyzvala jej k vrácení daru, čímž tento dar v souladu s ustanovením § 2072 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, odvolala pro nevděk. Pokud jde o konkrétní chování žalovaného, poukázala žalobkyně na tři případy, které byly projednávány jako přestupek proti občanskému soužití, a dále na obvinění její osoby ze strany žalovaného z krádeže finančních prostředků, které se ukázalo být nepravdivým.

3. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že za trvání manželství účastníků, které bylo uzavřeno dne [datum] a pravomocně rozvedeno dnem [datum], žalobkyně žalovanému darovala spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech o velikosti jedné ideální poloviny, kdy tyto nemovitosti doposud užívají společně a bydlí zde i matka žalobkyně, které bylo v minulosti zřízeno věcné břemeno dožití. Vztahy mezi účastníky i mezi žalovaným a matkou žalobkyně se postupně zhoršovaly, docházelo buď k oboustranným hádkám nebo naopak mezi sebou vůbec nekomunikovali. Žalovaný se především pod vlivem alkoholu opakovaně o žalobkyni a její matce vyjadřoval vulgárně, v domě bouchal dveřmi, jeho jednání ve dnech [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum] byla řešena za účasti Policie ČR. V souvislosti s chováním při incidentech ve dnech [datum], [datum] a [datum], kdy došlo k hádkám, v nichž žalovaný žalobkyni, popřípadě její matku označil vulgárními výrazy, k tomu dne [datum] a [datum] bouchal dveřmi a nádobím a dne [datum] nádobím házel, byl shledán vinným spácháním přestupku ublížení na cti a narušení občanského soužití. Dne [datum] žalovaný na policii nahlásil krádež finančních prostředků v částce 300 000 Kč, uvedený obnos byl následně policií v jeho věcech nalezen. Protože darovací smlouva byla uzavřena před [datum] (a tedy za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen„ občanského zák.“, vysvětlil prvostupňový soud s odkazem na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu, že také nárok na vrácení daru je nutné poměřovat tímto zákonem, i když k „ nemravnému“ chování obdarovaného, pro které dárkyně žádá vrácení daru, došlo až po [datum], tj. po datu, kdy nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „ o. z.“). Nárok žalobou uplatněný tak posuzoval za použití ustanovení § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), které vyložil za použití rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 137/2002, a ustanovení § 630 obč. zák., též vyloženého s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na jeho rozsudky ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1620/2001, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 28. 11. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 33 Cdo 2781/2009, a usnesení ze dne 26. 6. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1302/2007 a ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 33 Cdo 3053/2008. Při právním hodnocení věci vyšel soud prvního stupně z toho, že žalobkyně splnila podmínky, za kterých se může vrácení daru domáhat, v podobě jednostranného právního úkonu, kterým ve vztahu k žalovanému vrácení daru uplatnila, jakož i uvedení v něm konkrétních skutečností, v nichž spatřuje hrubé porušení dobrých mravů obdarovaným vůči ní a její matce, kdy takto uvedla jednání žalovaného ve dnech [datum], [datum], [datum] a [datum]. Poté, co konstatoval, že na požadovaném určení má žalobkyně naléhavý právní zájem, dospěl k závěru, že i když bylo prokázáno, že žalovaný se vůči žalobkyni při incidentech ve dnech [datum], [datum], [datum] a [datum] choval v rozporu se zásady slušného chování, kdy jí, popřípadě její matku označoval velmi vulgárními výrazy a bouchal při tom v domě dveřmi a nádobím, nedosahuje ani v jednom případě takové chování dostatečné intenzity, aby to bylo s ohledem na všechny okolnosti daného případu možno kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. V této souvislosti pak vysvětlil, že vztahy mezi účastníky včetně vztahu mezi žalovaným a matkou žalobkyně dlouhodobě nejsou bezproblémové, kdy jednou z příčin jejich zhoršování bylo požívání alkoholu žalobcem, které bylo i následně hlavním důvodem rozvodu manželství. Napjaté vztahy se na jedné straně projevovaly oboustrannými hádkami ohledně domu a zahrady nebo na druhé straně úplnou absencí jakékoliv komunikace. Napětí mezi účastníky pak vyvrcholilo v souvislosti se zahájením řízení o rozvod, se kterým žalovaný zpočátku nesouhlasil; konkrétně konflikt, k němuž došlo dne [datum], byl reakcí žalovaného na podání uvedeného návrhu. Nicméně v průběhu žádného z incidentů nedošlo k fyzickému napadení, žalovaný nebyl Policií ČR z místa bydliště vykázán, ke konfliktům a hádkám dochází vzájemně, obě strany spatřují v chování druhého naschvály. V jednotlivých prokázaných skutcích soud prvního stupně neshledal ani soustavnost z časového hlediska. Jednání žalovaného spočívající v oznámení ztráty finanční částky 300 000 Kč pak dle názoru soudu prvního stupně sice mohlo ze subjektivního pohledu žalobkyně působit jako ponižování, z objektivního hlediska se však nejedná o chování, které by zjevně porušovalo dobré mravy. Dále pak soud prvního stupně s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 190/2010, odmítl jako neprokázané tvrzení, že žalovaný vede v důsledku své závislosti na alkoholu trvale nezřízený život.

4. V návaznosti na plný procesní úspěch žalovaného ve věci mu soud prvního stupně přiznal za použití ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. plnou náhradu nákladů řízení, kdy částkou 12 342 Kč vyčíslil náklady, které žalobce vynaložil na zastupování advokátem.

5. Proti rozsudku soudu prvního stupně se odvolala žalobkyně, která mu vytýkala, že nepřihlédl ke všem skutečnostem tvrzeným v žalobě a že nesprávně vyhodnotil předložené důkazy. Žalobkyně v odvolání uvedla, že soudu prvního stupně předložila dostatek důkazů, z nichž je patrno, že chování žalobce je v rozporu s dobrými mravy a ani projednávání jeho chování před přestupkovou komisí nevedlo k žádnému zlepšení. S tím, že soud prvního stupně tyto skutečnosti nepovažuje za dostatečné důvody pro vrácení daru, se nemůže ztotožnit. Zdůraznila, že žalovanému darovala nemovitosti za zcela jiné situace, než je nyní, a to v době, kdy se jejich manželství jevilo jako spokojené a kdy věřila, že jí žalovaný bude oporou i ve stáří. V žalobě přitom nechtěla podrobně popisovat všechna jeho negativní chování, nyní jí však nezbývá – s ohledem na názor prvostupňového soudu, že chování žalovaného nenaplňuje zákonné podmínky k vrácení daru – než skutečný stav, který ji vedl k rozhodnutí podat žalobu o rozvod manželství a následně žádat i o vrácení daru, předestřít; v návaznosti na to žalobkyně v samostatném podání uvedla„ časovou osu“ coby přehled událostí spojených v negativním chováním žalovaného ve vzájemném soužití účastníků od uzavření manželství doposud. S rozvodem manželství, o který žalobkyně požádala v roce 2021, žalovaný zpočátku nesouhlasil; konflikt, k němuž došlo dne [datum], byl reakcí na podání tohoto návrhu. Konkrétní jeho chování v rozporu s dobrými mravy bylo prokázáno ve čtyřech incidentech ve dnech [datum], [datum], [datum] a [datum] a nyní se projednává u přestupkové komise další přestupek proti občanskému soužití. Žalobkyně nesouhlasí se soudem prvního stupně v tom, že jeho chování nenaplňuje znaky hrubého porušení dobrých mravů. Zdůraznila, že jen díky jejímu zdrženlivému chování při uvedených incidentech nedošlo k vážnějšímu vyhrocení situace, například k jejímu napadení nebo poškození majetku – což nakonec soud vyhodnotil v její neprospěch. Dle názoru žalobkyně prvostupňový soud nesprávně vyhodnotil i jednání žalovaného spočívající v oznámení ztráty finanční částky 300 000 Kč, kdy ona toto vnímá jako úmyslné ponižování a dehonestaci, když na veřejnosti žalovaný tvrdí, že mu peníze odcizila a bez dalšího přivolá policii; takové informace mají vliv přinejmenším na veřejné mínění o osobě žalobkyně a také ohrožují její postavení v zaměstnání a mezi přáteli. Nakonec žalobkyně nesouhlasila ani s názorem soudu prvního stupně, pokud dospěl k závěru, že v důsledku své závislosti na alkoholu žalovaný nevede trvale nezřízený život. Zdůraznila, že právě nadměrné požívání alkoholu žalovaným je důsledkem (?) rozvrácení manželství a rodinného života, jakož i nevhodného chování k členům širší rodiny a na veřejnosti. V rozsudku sp. zn. 21 Cdo 190/2010 ze dne 24. 11. 2011 přitom Nejvyššího soud vysvětlil, že za vedení nezřízeného života lze označit takové chování, které evidentně vybočuje z rámce obecné představy o chování v souladu s dobrými mravy, zejména závislost na alkoholu. Nakonec žalobkyně ještě poukázala na to, že žalovaný v důsledku nevhodného chování (zcizení movitých věcí a pohonných hmot) přišel o zaměstnání, čímž ohrozil nejen dobrou pověst celé rodiny, ale i její materiální zabezpečení, což rovněž soud prvního stupně přehlédl, a uvedla, že po právní moci rozsudku o rozvodu manželství začal zcizovat společný majetek účastníků, aniž by vyčkal vypořádání společného jmění manželů. Protože žalobkyně má ze všech uvedených důvodů za to, že žalovaný si dar nezaslouží, že se jedná o nevděk vůči ní a osobám jí blízkým a ona mu jeho chování nehodlá prominout, je přesvědčená, že žaloba o vrácení daru byla podána po právu a proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v celém rozsahu vyhoví a zaváže žalovaného i k úhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, popřípadě věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Následně žalobkyně v dalším podání uvedla, že žalovaný se i nadále chová v rozporu s dobrými mravy, pokračuje v nejrůznějších naschválech, jeho chování směřuje k tomu, aby jí psychicky týral. Z jeho strany pokračují i slovní nadávky směřující na žalobkyni i její matku.

7. Žalovaný navrhl rozsudek soudu prvního stupně potvrdit. Ve vyjádření k odvolání žalobkyně uvedl, že dle jeho názoru soud prvního stupně správně zhodnotil důkazní situaci a byť se neztotožnil s jeho chováním zejména v roce 2021, nevyhodnotil ho tak, že by mělo naplňovat znaky hrubého porušení dobrých mravů. On je si pochopitelně vědom, že tak, jak se choval ve dnech [datum], [datum] a [datum], by se nepochybně chovat neměl; zpětně své chování hodnotí kriticky a také se od té doby nic podobného nestalo. Svého jednání litoval a také to před správním orgánem doznal. Žalovaný uvedl, že takto se choval v důsledku období, kdy měl zdravotní problémy, ztratil kvůli tomu zaměstnání a svoji situaci řešil poměrně častým požíváním alkoholických nápojů. S žalobkyní se často hádali, křičeli na sebe a nebyl to pouze on, kdo se vulgárně při těchto hádkách vyjadřoval. Nicméně toto krátké období již překonal, chová se naprosto slušně, našel si novou práci, ve které je spokojen. Pokud pak žalobkyně poukazuje na jeho závadné chování ze dne [datum], které by měl řešit opětovně [stát. instituce], poukázal žalovaný na to, že tento správní úřad svým usnesením ze dne [datum] přestupkové řízení vůči němu zastavil.

8. V další části svého vyjádření žalovaný poukázal na podmínky, za kterých se dárce může (dle ustanovení § 630 obč. zák.) domáhat vrácení daru s tím, že v dané věci se soud prvního stupně velice podrobně zabýval tím, zda skutečně hrubě dobré mravy porušil, a dle jeho mínění dospěl ke správnému závěru, že jeho závadné chování, které jej dodnes mrzí a kterého velmi lituje, nevykazovalo takovou míru porušování dobrých mravů, aby zavdalo příčinu k vrácení daru. Rovněž také bylo prokázáno, že by trvale vedl nezřízený život z důvodu požívání alkoholických nápojů, kdy alkohol požíval jen v krátkém období v důsledku ztráty zaměstnání, zdravotních problémů a hádek se žalobkyní, jinak celý život alkohol požíval a i v současné době požívá velmi střídmě. I tuto skutečnost soud prvního stupně posoudil správně.

9. Žalobkyně v reakci na vyjádření žalovaného k odvolání znovu připomněla svá tvrzení o důvodech ztráty zaměstnání na straně žalovaného a dále uvedla, že pokud se žalovaný snaží své hrubé chování po podání žaloby omezovat, je přesvědčena o tom, že jde o dočasnou záležitost a že nic nenasvědčuje tomu, že by žalovaný své návyky změnil. Z důvodu jeho chování je komunikace mezi nimi dlouhodobě napjatá a případný úspěch v tomto sporu by žalovaného jen podpořil v přesvědčení, že je v právu a že mu dar nepochybně patří. To všechno žalobkyně nemůže připustit, ponechání daru žalovanému nadále považuje za nemorální. Dar mu předala za zcela jiné situace a očekávala, že jí bude v životě oporou, což se nestalo.

10. Odvolací soud po zjištění, že odvolání žalobkyně směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání jako řádný opravný prostředek přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.), že ho žalobkyně z pozice účastnice řízení (§ 90 o. s. ř.) podala jako osoba k tomu oprávněná (§ 201 o. s. ř.), že tak učinila včas (§ 204 odstavec 1 o. s. ř.) a že její odvolání splňuje též podmínku jeho projednatelnosti v podobě uvedení odvolacích důvodů (§ 212a odstavec 2 o. s. ř.), které jsou podřaditelné (v návaznosti na jejich v odvolání obsažené vymezení) pod ustanovení § 205 odstavec 2 písmeno b), f) a g) o. s. ř., rozsudek soudu prvního stupně a řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal (§ 212, § 212 a o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

11. Domáhala-li se žalobkyně určení, že je vlastníkem nemovitých věci (v žalobě specifikovaných), správně se soud prvního stupně zabýval nejprve tím, zda na tomto požadovaném určení má žalobkyně naléhavý právní zájem (§ 80 o. s. ř.) a správný je také jeho závěr, že takový (naléhavý) právní zájem na požadovaném určení žalobkyně má; na jeho přiléhavé odůvodnění, které soud prvního stupně podpořil i odkazem na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu, odvolací soud proto toliko pro stručnost odkazuje.

12. Soud prvního stupně také správně nepřehlédl, že svůj nárok žalobkyně uplatnila ve vztahu k darovací smlouvě, kterou v pozici dárkyně se žalovaným coby obdarovaným uzavřela [datum]; plně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu pak je jeho závěr o tom, že podmínky pro vrácení daru, který žalovaný získal dle této darovací smlouvy, je nezbytné posuzovat dle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, byť k chování obdarovaného, pro které dárkyně vrácení daru žádá, došlo až po [datum] Ani k vyčerpávajícímu odůvodnění takového závěru, v němž prvostupňový soud rovněž přiléhavě odkázal na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu (kdy nad rámec zde zmíněných rozhodnutí lze poukázat dále například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 2574/2020), odvolací soud nemá co dodat či doplnit a proto i v této souvislosti na odůvodnění napadeného rozsudku pouze odkazuje.

13. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu soud prvního stupně vyložil také zákonné ustanovení, které je namístě v posuzované věci aplikovat, tj. ustanovení § 630 obč. zák., kdy kromě soudem prvního stupně odkazovaných rozhodnutí lze odkázat dále ještě například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1180/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2016, sp. zn. 33 Cdo 3693/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2012, sp. zn. 33 Cdo 186/2012 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2014, sp. zn. 33 Cdo 445/2013.

14. Jak v souvislosti s výkladem ustanovení § 630 obč. zák. bylo soudem prvního stupně vysvětleno (viz body 20. a 21. odůvodnění přezkoumávaného rozsudku), k tomu, aby došlo k zániku právního vztahu z darování, je za potřebí jednak kvalifikované hrubé porušení dobrých mravů chováním obdarovaného vůči dárci, popřípadě členům jeho rodiny a jednak jednostranný právní úkon dárce adresovaný obdarovanému, kterým se domáhá vrácení daru, kdy je dále nezbytné, aby v takovém úkonu dárce uvedl konkrétní skutečnosti, v nichž hrubé porušení dobrých mravů vůči němu nebo vůči členům jeho rodiny spatřuje. Přitom platí, že při posuzování toho, zda došlo k naplnění podmínek pro vrácení daru, se může soud zabývat pouze tím konkrétním chováním obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, pro které se dárce vrácení daru vůči němu dovolal (které ve výzvě k vrácení daru uvedl).

15. V posuzované věci vymezila žalobkyně chování žalovaného, ve kterém spatřovala důvody pro vrácení daru, v žalobě, a to shodně s tím, jak je popsala v dopise adresovaném žalovanému, který byl datovaný dnem [datum] a kterým vůči jeho osobě dar podle darovací smlouvy ze dne [datum] odvolala (od darovací smlouvy odstoupila); zjištění o obsahu této listiny je uvedeno v bodu 8. odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, podrobný popis chování žalovaného při jednotlivých incidentech, kterých se žalobkyně v odvolání daru dovolává a ke kterým došlo ve dnech [datum], [datum] a [datum], pak plyne ze zprávy [stát. instituce] (viz bod [číslo] odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), z obsahu spisu [stát. instituce], sp. zn. [spisová značka] (viz bod 12. odůvodnění přezkoumávaného rozsudku) a z rozhodnutí [stát. instituce] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka] (viz bod [číslo] odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Pokud jde o zjištění o vulgárním vyjadřování se žalovaného na adresu žalobkyně, lze je na podkladě shora označených správních rozhodnutí upřesnit tak, že dne [datum] žalovaný žalobkyni napadl slovy, že je„ kurva, píča, čubka“, dne [datum] jí nazýval„ píčema“ a„ sviněma“ a dne [datum] jí nadával slovy„ kurva“ a„ píča“, matku žalobkyně dne [datum] napadl slovy„ čubko“. O tom, že dne [datum] žalovaný oznámil na policii krádež finančních prostředků ve výši 300 000 Kč, kdy uvedený obnos byl následně policií nalezen ve věcech žalovaného, nebylo mezi účastníky sporu, respektive zjištění soudu prvního stupně o tom nebylo v odvolacím řízení zpochybněno. Další z incidentů, na který žalobkyně v průběhu řízení poukazovala a ke kterému došlo [datum], nebyl jako důvod pro vrácení daru uplatněn. Tvrzení o chování žalovaného k žalobkyni a k její matce, jak ho žalobkyně v odvolání daru specifikovala, tedy byla de facto bezezbytku prokázána. Pokud pak se žalobkyně v odvolacím řízení dovolávala dalšího„ negativního chování žalovaného“ v průběhu celého manželství, nebylo lze k těmto jejím tvrzením přihlížet primárně z důvodu toho, že byly v odvolacím řízení uplatněny v rozporu se zákonem jako nepřípustné novoty (srov. ustanovení § 205a o. s. ř.); tvrzení o chování žalovaného v době po vydání rozsudku soudu prvního stupně, byť obecně v odvolacím řízení přípustné (srov. ustanovení § 205a písmeno f/ o. s. ř.) pak pro rozhodnutí o věci nemělo žádný význam, neboť (jak bylo již vysvětleno) chování obdarovaného, které nebylo jako důvod odvolání daru uplatněno (ke kterému došlo poté, co dárce vůči obdarovanému odvolání daru uplatnil), nemůže být při posuzování důvodnosti odvolání daru zohledňováno. Obdobně jako nepřípustné (uplatněné v rozporu s ustanovením § 205a o. s. ř. a tedy s principem neúplné apelace) odvolací soud vyhodnotil žalobkyní v odvolacím řízení nově navržené důkazy v podobě svědeckých výpovědí dcery žalobkyně [jméno] [příjmení], matky žalobkyně [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] stran chování žalovaného vůči žalobkyni a její matce. V této souvislosti je zapotřebí připomenout, že žalobkyně ve sporu neuspěla nikoliv proto, že by některé z uplatněných pro rozhodnutí významných tvrzení neprokázala (což by za určitých okolností umožňovalo nově navržené důkazy provést – srov. ustanovení § 205a písmeno d/ o. s. ř.), nýbrž proto, že jí tvrzené a prokázané skutečnosti soud prvního stupně vyhodnotil v rozporu s jejím názorem.

16. Stejně jako soud prvního stupně i soud odvolací nemůže než konstatovat, že výše popsané chování žalovaného vůči žalobkyni a její matce, kdy žalobkyni celkem ve třech případech ([datum], [datum] a [datum]) a její matce v jednom případě ([datum]) vulgárně nadával, se beze sporu příčí dobrým mravům, neboť rozhodně není v souladu s obecně uznávanými zásadami slušného chování, a jako takové je jednáním jistě odsouzeníhodným. Ztotožňuje se nicméně i s tím, že ani z hlediska intenzity, ani z hlediska soustavnosti nenaplňuje toto chování žalovaného znaky hrubého porušení dobrých mravů, jak je to zapotřebí k naplnění skutkové podstaty ustanovení § 630 obč. zák. tak, jak to bylo ve vazbě na judikaturu přijatou k výkladu tohoto zákonného ustanovení dříve vysvětleno. I odvolací soud je toho názoru, že při hodnocení intenzity jednotlivých slovních útoků žalovaného nelze pominout, v jaké situaci k nim došlo. I když se jich žalovaný dopustil pod vlivem alkoholu (což rozhodně jeho chování nijak neomlouvá a nelze uvažovat v jeho prospěch), nelze pominout, že se tak stalo ve vypjaté atmosféře v době, kdy vrcholil partnerský konflikt účastníků (posléze završený rozvodem jejich manželství), v jehož průběhu docházelo i ke vzájemným hádkám (v rámci přestupkového řízení vedeného pod spisovou značkou [spisová značka] například žalobkyně přiznala, že v minulosti slovně urazila svého manžela slovy„ čuráku“), nebo naopak k omezené až nulové komunikaci. Především však ze strany žalovaného šlo dne [datum] o sice nepřiměřenou, ale zjevně impulzivní reakci na informaci, které se mu ten den (jak to plyne z rozhodnutí vydaného v přestupkovém řízení) ze strany žalobkyně dostalo o tom, že podává návrh na rozvod manželství, dne [anonymizováno], tedy den před dalším incidentem, mu pak byl samotný návrh na rozvod manželství, který žalobkyně podala (jak to plyne z rozvodového spisu účastníků), doručen soudem. I když se žalovaný dopustil nemravného jednání v podobě slovních urážek žalobkyně, respektive dne [datum] souběžně i její matky, z nichž však žádné z popsaného důvodu samostatně intenzity chování hrubě porušujícího dobré mravy nedosahuje, celkem ve třech případech, nelze je s ohledem na časový odstup mezi nimi (zejména pak mezi incidentem z [datum] a [datum]) mít ani za soustavné; za takové lze považovat takové opakované porušování dobrých mravů, kterého se obdarovaný dopustil nejméně ve třech případech, přičemž je mezi nimi časová souvislost, tj. že k nim došlo v krátkém časovém období; takovým odstup tří měsíců ani dle názoru odvolacího soudu není a dle mínění odvolacího soudu za krátké časové období, které by zakládalo časovou souvislost mezi dvěma incidenty, nelze považovat ani jeden měsíc, který uplynul mezi konfliktem z [anonymizováno] a konfliktem z [datum]. I v tomto ohledu tedy soud prvního stupně posoudil věc správně, stejně jako správně vyhodnotil obvinění žalobkyně ze strany žalovaného z krádeže peněz; i když lze připustit, že žalobkyně takové chování žalovaného vnímá subjektivně úkorně, objektivně se o chování zjevně porušující dobré mravy vskutku nejedná.

17. To, že žalovaný v průběhu incidentu bouchal dveřmi či házel nádobím pak není chováním směřujícím vůči žalobkyni (či její matce) a jako takové je vůbec nelze jako chování, které by mohlo naplnit skutkovou podstatu ustanovení § 630 o. z. uvažovat. Totéž platí pro případné vedení„ trvale nezřízeného života“ ze strany žalovaného, pokud se v rámci takového způsobu života současně nechová tak, jak s tím uvažuje ustanovení § 630 obč. zák., tedy v hrubém rozporu s dobrými mravy vůči dárci nebo členům jeho rodiny. Žádné další takové chování než shora popsané však žalobkyně jako důvod pro vrácení daru neuplatnila; obecné tvrzení o postupně se zhoršujícím chování žalovaného vůči žalobkyni v posuzované věci pak vskutku zůstalo pouze v rovině obecného tvrzení, které pro svoji bezbřehost a nekonkrétnost ani nelze dokazovat.

18. Na adresu žalobkyně je nakonec za potřebí uvést, že institut vrácení daru, nejsou-li naplněny předpoklady zákonem pro něj stanovené, neslouží a nemůže sloužit k jakési revokaci rozhodnutí poskytnout druhé osobě dar, pokud se v průběhu doby změní okolnosti, za kterých k darování došlo. Nebylo proto pro rozhodnutí v posuzované věci jakkoli významné, že žalobkyně při darování spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech žalovanému předpokládala, že zde budou se žalovaným žít a nemovitosti užívat v rámci funkčního manželství, či že jí žalovaný bude oporou ve stáří, ani to, že se tento její předpoklad nenaplnil.

19. Ze všech shora uvedených důvodů měl odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na určení výlučného vlastnického práva žalobkyně k předmětným nemovitostem za věcně správný a jako takový ho tudíž za použití ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení, na jehož přiléhavé odůvodnění rovněž pro stručnost pouze odkazuje.

20. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení se opírá o ustanovení § 224 odstavec 1 a § 142 odstavec 1 o. s. ř.. Vzhledem k úspěchu žalovaného v této fázi řízení mu náleží proti neúspěšné žalobkyni náhrada nákladů, které mu v jejím průběhu vznikly. Protože žalovaný byl v odvolacím řízení zastoupen advokátem, vznikly mu náklady na toto zastoupení, které odvolací soud vyčíslil částkou 10 104 Kč. Tato částka sestává z odměny advokáta za dva úkony právní služby – sepis písemného vyjádření k odvolání ( (§ 11 odstavec 1 písmeno k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů – dále jen„ A.T.“) a zastoupení při jednání odvolacího soudu dne [datum] (§ 11 odstavec 1 písmeno g/ A.T.) po 3 100 Kč (§ 9 odstavec 4 písmeno b/ ve spojení s § 7 bod 5. A.T.), z 2 x 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů advokáta (§ 13 odstavec 4 A. T.), z náhrady za ztrátu času advokáta, která mu náleží za účast při jednání odvolacího soudu dne [datum], které bylo odročeno bez projednání věci (za účelem poskytnutí lhůty účastníkům k případnému jejímu smírnému vyřešení), ve výši mimosmluvní odměny (§ 14 odstavec 2 A. T.), tj. ve výši 1 550 Kč a z náhrady za 21 % DPH, jejíž je zástupce žalovaného plátcem, z odměny a náhrad (§ 137 odstavec 3 o. s. ř.), tj. z částky 8 350 Kč ( (2x3 100) + (2x300) +1 550) ve výši 1 754 Kč. Zbývá uvést, že práva na náhradu případných dalších nákladů (cestovného, náhrady za ztrátu času v souvislosti s cestou svého zástupce k jednání odvolacího soudu) se žalovaný výslovně vzdal. Náhradu nákladů odvolacího řízení bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalovanému ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odstavec 1 o. s. ř.) k rukám jeho zástupce advokáta Mgr. [jméno] [příjmení] (§ 149 odstavec 1 o. s. ř.).

Poučení