54 Co 26/2025 - 422

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Nadi Pínové a soudců JUDr. Jiřího Körblera a JUDr. Jany Tondrové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. října 2024, č. j. 15 C 37/2022-378, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o věci samé (výrok I) mění tak, že se žaloba, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1 000 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 15. 11. 2021 do zaplacení, zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů částku 285 184 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky žalované.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci částku 1 000 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 15. 11. 2021 do zaplacení (výrok I) a o povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem rozhodl tak, že žalovaná je povinna na jejich náhradu zaplatit žalobci částku 253 807 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce (výrok II).

2. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce coby právní nástupce původního žalobce - tj. [právnická osoba] (IČO [IČO], původně sídlem [adresa], posléze sídlem [adresa], aktuálně sídlem [adresa], [adresa]), který na něj po podání žaloby smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 21. 3. 2022 převedl svoji pohledávku - domáhá po žalované zaplacení částky jeden milión Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty, kterou je mu žalovaná dle žalobních tvrzení povinna jako postupníku zaplatit v souladu s ujednáním obsaženým v rezervační smlouvě, která byla uzavřena mezi právním předchůdcem žalobce jako budoucím prodávajícím a žalovanou jako budoucím kupujícím dne 4. 10. 2021 (dále též jen „předmětná rezervační smlouva“), a to konkrétně z důvodu uvedenou smlouvou předvídané situace (čl. IV. odst. 4.3 smlouvy), že „do 30. 11. 2021 nedojde k uzavření pro obě smluvní strany akceptovatelné verze kupní smlouvy“ týkající se [číslo] konkrétně specifikovaných bytových jednotek vlastněných [právnická osoba], jež byly vymezeny v budově č. p. [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo] a [číslo], stojící na pozemku parc. č. [číslo], vše katastrální území [adresa], obec [adresa], za kupní cenu ve výši 98 miliónů Kč, „z důvodů na straně“ budoucího kupujícího (zájemce), neboli žalované.

3. Soud prvního stupně s odkazem na skutková zjištění a jejich právní posouzení blíže popsaná a rozvedená v odůvodnění napadeného rozsudku žalobě zcela vyhověl. Stručně řečeno soud prvního stupně dovodil, že pokud žalovaná coby budoucí kupující v rozporu s ujednáním obsaženým v předmětné rezervační smlouvě právnímu předchůdci žalobce ve stanovených termínech opakovaně nepředložila k posouzení smlouvou předvídaný návrh vlastní kupní smlouvy, a návrhy, které právnímu předchůdci žalobce předložila s prodlením, nebyly úplné a pravidelně byly doplněny o nová ujednání stanovící povinnosti či podmínky, které s ní nebyly předem konzultovány a která bez dalšího nebyla ochotna akceptovat, přičemž na uvedeném se do předmětnou rezervační smlouvou určeného data [datum] nic nezměnilo, když ani dne [datum] právnímu předchůdci žalobce nebyla poskytnuta oferta kupní smlouvy, která by obsahovala objektivně v daném případě očekávatelné náležitosti, právní předchůdce žalobce nejen po právu využil rezervační smlouvou předvídaného práva pro uvedené porušení závazku od rezervační smlouvy odstoupit, ale v návaznosti na uvedené podle § 2048 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), po žalované důvodně požaduje zaplacení sjednané smluvní pokuty v žalované částce jeden milión Kč, jejíž výši lze shledat přiměřenou jak z hlediska její preventivní (nátlakové) funkce, jež by měla smluvní strany motivovat k tomu, aby své smluvní povinnosti dostály, když její výše odpovídala 1,02 % kupní ceny zamýšlené kupní smlouvy, tak i funkci paušalizované náhrady škody, neboť již jen náklady vynaložené právním předchůdcem žalobce na právní poradenství by při subsidiární aplikaci mimosmluvní odměny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, uvedenou smluvní pokutu přesahovaly. Soud prvního stupně tedy nepovažoval za potřebné výši uvedené smluvní pokuty podle § 2051 o. z. jakkoli snižovat, tím spíše, byla-li to sama žalovaná, která při uzavírání předmětné rezervační smlouvy smluvní pokutu v této výši navrhla. Námitky žalované stran tvrzené nemožnosti uzavření kupní smlouvy z důvodu existence zákonného předkupního práva nájemců jednotlivých bytových jednotek, na které jí právní předchůdce žalobce před uzavřením rezervační smlouvy neupozornil, žalovaná si jeho existence nebyla vědoma, přičemž tato skutečnost způsobila, že fakticky nebyla schopna čerpat zamýšlený bankovní úvěr na zaplacení kupní ceny, soud prvního stupně vyhodnotil jako nedůvodné s tím, že práva vzniklá přímo ze zákona nelze objektivně zatajit, že neznalost zákona žalovanou neomlouvá, zvláště je-li podnikatelem specializujícím se na oblast realit a developmentu, který by uvedenou zákonnou úpravu měl znát, a že samotná existence zákonného předkupního práva ve své podstatě uzavření kupní smlouvy nijak nebrání, jelikož podle § 2143 o. z. povinnost prodávajícího nabídnout věc předkupníkovi ke koupi vzniká až k okamžiku uzavření smlouvy s koupěchtivým. O povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve věci zcela procesně úspěšnému žalobci soud prvního stupně přiznal plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení v souhrnné výši 253 807 Kč.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné a přípustné odvolání. Připomněla, že dle závazného právního názoru vysloveného odvolacím soudem v předchozím kasačním rozhodnutí se soud prvního stupně pro účely náležitého právního posouzení věci samé měl podle § 556 o. z. věnovat výkladu smluvního ujednání čl. IV. bod 4.3 rezervační smlouvy, především v něm obsaženému slovnímu spojení „pro obě strany akceptovatelné verze kupní smlouvy“ coby smluvními stranami sjednaného předpokladu pro vznik nároku na zaplacení smluvní pokuty jako takové. Žalovaná se domnívá, že soud prvního stupně se požadovanému výkladu právního jednání věnoval toliko povrchně, tedy aniž by zohlednil veškerá výkladová pravidla, k nimž by v dané souvislosti mělo být obligatorně přihlíženo. Občanský zákoník totiž na prvním místě klade důraz na zjišťování skutečné vůle jednajících stran, a teprve není-li možné skutečnou vůli stran zjistit, pak lze přistoupit k interpretaci projevu vůle z hlediska toho, jaký význam by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. Soud prvního stupně se sice zabýval tím, co si pod pojmem „oboustranně akceptovatelná verze kupní smlouvy“ každá ze smluvních stran představovala, ale jejich společnou vůli již nehodnotil v kontextu navazujícího kontraktačního procesu, jenž měl vést k uzavření vlastní kupní ceny. Je přitom zřejmé, že v jeho průběhu se obě smluvní strany společně snažily odstranit překážky bránící uzavření kupní smlouvy. Mimo jiné tomu nasvědčuje skutečnost, že právní předchůdce žalobce poté, co mu nebyl ve sjednané lhůtě předložen první návrh kupní smlouvy, od smlouvy neodstoupil a nadále ve spolupráci s žalovanou hledal způsob, jak by bylo možné se vypořádat s existencí předkupních práv nájemníků, na níž žalovanou neupozornil, když v rezervační smlouvě výslovně uvedl, že předmět koupě je prost jakýchkoli právních závad, nicméně jím opomenutá existence předkupního práva se ukázala být zásadní překážkou pro možnost žalované čerpat bankovní úvěr na úhradu sjednané kupní ceny. Žalovaná má tak za to, že právě na podkladě výše uvedeného by mělo být usuzováno na to, co by mělo být považováno za tzv. oboustranně akceptovatelnou verzi kupní smlouvy. Uvedený požadavek totiž zcela zjevně mohla splňovat jen kupní smlouva, na jejímž základě by v přiměřené lhůtě došlo k převodu zásadně všech bytových jednotek specifikovaných v rezervační smlouvě, a to za smluvenou kupní cenu hrazenou žalovanou prostřednictvím (v čl. 1.2. rezervační smlouvy výslovně zmiňovaného) úvěru, jehož úspěšné čerpání však bylo podmíněno v předmětné rezervační smlouvě právním předchůdcem žalobce stvrzené absence jakýchkoliv právních a jiných závad předmětu koupě. Žalovaná má za to, že žádný jiný výklad předmětného smluvního ujednání v daném případě nepřicházel v úvahu a že soud prvního stupně pochybil, pakliže ji zavázal k úhradě příslušné smluvní pokuty. Předmětnou rezervační smlouvou předvídaný důvod vzniku nároku na její úhradu totiž nebyl naplněn. Žalovaná se na rozdíl od soudu prvního stupně domnívá, že učinila vše pro to, aby zamýšlená kupní smlouva mohla být uzavřena, když dne 29. 11. 2021 právnímu předchůdci žalobce doručila návrh kupní smlouvy, který obsahoval všechny esenciální náležitosti kupní smlouvy vymezené v předmětné rezervační smlouvě a upřesněné v průběhu jimi vedeného kontraktačního procesu. Dořešit bylo třeba jen otázku vzdání se předkupních práv v kvalifikované formě tak, aby bylo možné čerpat úvěr na úhradu kupní ceny, přičemž k tomuto zcela objektivně potřebovala součinnost právního předchůdce žalobce, který však namísto toho v rozporu s § 1729 o. z., dle kterého dospějí-li strany při jednání o smlouvě tak daleko, že se uzavření smlouvy jeví jako vysoce pravděpodobné, jedná nepoctivě ta strana, která přes důvodné očekávání druhé strany v uzavření smlouvy jednání o uzavření smlouvy ukončí, aniž pro to má spravedlivý důvod, dne 30. 11. 2024 od rezervační smlouvy odstoupil. Žalovaná proto s odkazem na shora uvedené navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek ve věci samé změnil tak, že žalobu zamítne a žalobce zaváže k náhradě všech účelně vynaložených nákladů za řízení před soudy obou stupňů.

5. Žalobce ve svém vyjádření k odvolání žalované uvedl, že napadený rozsudek považuje za správný. Na rozdíl od žalované se domnívá, že soud prvního stupně při výkladu příslušných ustanovení rezervační smlouvy postupoval v souladu s výkladovými pravidly vyplývajícími ze zákona a ustálené judikatury, přičemž se zvlášť zaměřil na posouzení tvrzení žalované o akceptovatelnosti kupní smlouvy toliko za situace, byla-li by vyloučena předkupní práva nájemců v době před podpisem samotné kupní smlouvy. Žalobce má za to, že soud prvního stupně po právu uzavřel, že takové tvrzení neodpovídá realitě, neboť informace o tom, že k prodeji nabízené bytové jednotky jsou nájemní byty a jde o jejich první prodej byla žalované známa, a tudíž jí měla a musela být známa též informace o existenci zákonného předkupního práva. Soud prvního stupně kromě toho rovněž zcela správně poukázal na skutečnost, že návrh rezervační smlouvy připravovala žalovaná, a tedy byla-li to ona, kdo vykládaný pojem „oboustranně akceptovatelná verze“ použil jako první, pak mají-li být dle pokynu zákonodárce smlouvy vykládány vždy ve prospěch jejich platnosti, bylo namístě uvedenou výkladovou nejasnost přičítat právě k její tíži, konkrétně tak, že za návrh kupní smlouvy, který by byl akceptovatelný pro obě strany, bylo namístě považovat návrh, jenž by obsahoval podstatné náležitosti uvedeného smluvního typu a právnímu předchůdci žalobce by umožňoval jeho akceptaci formou naprosto jednoduchého a nepodmíněného přijetí. Zmíněný závěr soudu prvního stupně žalobce považuje za logický a plně se s ním ztotožňuje. Kromě toho za zcela správný, a pro věc zásadní, lze považovat též závěr soudu prvního stupně, že to byla právě žalovaná, kdo zmařil možnost uzavření kupní smlouvy ve lhůtě, která byla v rezervační smlouvě mezi účastníky sjednána, neboť opakovanými porušeními rezervační smlouvy spočívajícími v prodlení s předkládáním příslušných návrhů kupní smlouvy, na kterých se smluvní strany dohodly, zavdala příčinu pro její oprávněné odstoupení od rezervační smlouvy. Nikterak přitom nepomohlo, že její právní předchůdce žalované opakovaně poskytl dodatečné lhůty k plnění její smluvní povinnosti, neboť nakonec o uzavření příslušné kupní smlouvy zcela ztratila zájem a její další postup byl již jen motivován nikoliv snahou uzavřít kupní smlouvu, nýbrž vyhnout se povinnosti hradit smluvní pokutu. Návrh kupní smlouvy, který byl jeho právnímu předchůdci doručen dne 29. 10. 2021 totiž nejen nesplňoval náležitosti oferty, jejíž akceptací by smlouva byla uzavřena, neboť se jednalo o nedokončený text, v němž bylo několik vynechaných pasáží a neobsahoval podpis žalovaného, ale navíc mimo rámec zákonných či jakýchkoliv smluvních povinností zavazoval jeho právního předchůdce, nadto pouhý jeden den před uplynutím rezervační lhůty, k předložení kvalifikovaných písemných prohlášení nájemců jednotlivých bytových jednotek o nevyužití předkupního práva. Tím, kdo tedy v daném případě jednal nepředvídatelně, rozhodně nebyl jeho právní předchůdce, nýbrž žalovaná. K uzavření rezervační smlouvou předvídané kupní smlouvy tedy nedošlo jen a pouze z důvodů na straně žalované, čehož následkem je vznik povinnosti žalovaného hradit smluvní pokutu. Žalobce proto navrhl potvrzení napadeného rozsudku s tím, aby žalované byla spolu s tím uložena též povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení.

6. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a odvolání žalované shledal zcela důvodným.

7. Úvodem právního posouzení věci samé odvolací soud považuje za potřebné připomenout, že zaplacení smluvní pokuty je žalobcem nárokováno čistě z důvodu tvrzeného porušení smluvní povinnosti sjednané právním předchůdcem žalobce a žalovanou v předmětné rezervační smlouvě. Již v předchozím kasačním usnesení odvolacího soudu ze dne 6. 2. 2024, č. j. [spisová značka], bylo výslovně poukázáno na povinnost soudu vykládat právní jednání dle výkladových pravidel předvídaných v § 556 o. z. a že interpretovat je třeba každé právní jednání, zvláště tam, kde stejně jako v posuzovaném případě každá z procesních stran nepřisuzuje ve smlouvě užitému výrazu tentýž význam, takže zde existují pochybnosti, co přesně měly smluvní strany v úmyslu vyjádřit. Nutno zdůraznit, že z hlediska toho, jakým způsobem byla zmíněná smluvní povinnost konstruována, bylo uvedeného výkladu třeba nejen pro účely soudem prvního stupně posuzované možnosti moderace smluvní pokuty podle § 2051 o. z., ale především pro účely posouzení samotného základu žalobního nároku, tedy vzniku nároku na zaplacení žalobcem požadované smluvní pokuty jako takové. Žalobcem uplatněný nárok na zaplacení smluvní pokuty podle čl. IV. bod 4.3 předmětné rezervační smlouvy byl totiž výslovně podmíněn tím, že do 30. 11. 2021 nedojde z důvodu na straně žalované k uzavření „pro obě strany akceptovatelné verze“ zamýšlené kupní smlouvy. Na soudu prvního stupně tedy bylo, aby by si nejprve ujasnil, jak obě procesní strany chápou uvedený projev vůle a zda tomuto (bez dalšího objektivně nejednoznačnému) slovnímu spojení přiřazují stejný význam a jaký. Odvolací soud přitom soudu prvního stupně připomněl, že občanský zákoník, za jehož účinnosti byla předmětná rezervační smlouva uzavřena, opustil důraz na formální hledisko projevu vůle, typický pro (předchozí) starý občanský zákoník, s tím, že klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, publikovaný pod č. 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále „R 4/2019“), že projevu vůle je nutno přiznat takový význam, který mu zamýšlel dát jednající subjekt, že rozhodujícím kritériem je proto úmysl jednajícího, resp. společný úmysl smluvních stran v okamžiku uzavírání smlouvy. Byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám anebo musela-li o něm vědět, má tato okolnost přednost před doslovným či objektivním (jazykovým) vyjádřením. Platí přitom, že při zjišťování zmíněného úmyslu je třeba vycházet ze skutečné vůle jednajících osob a při zjišťování jejich úmyslu z hledisek uvedených v § 556 odst. 2 o. z., tj. přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve až tehdy, kdy ani za použití uvedených výkladových pravidel nebylo lze zjistit úmysl jednajícího, přichází v úvahu aplikace objektivní metody interpretace a projevu vůle podle významu, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, a R 4/2019).

8. Soud prvního stupně veden zmíněným závazným právním názorem odvolacího soudu vedl dokazování za účelem objasnění smluvními stranami zamýšleného významu výše předmětného slovního spojení, a protože se mu nepodařilo objasnit, jaký byl vlastně společný úmysl smluvních stran v okamžiku uzavírání předmětné rezervační smlouvy, bez dalšího příslušné smluvní ujednání vyložil za použití objektivní interpretace projevu vůle. Žalovaná tedy ve své odvolání po právu namítá, že soud prvního stupně při výkladu zmíněného smluvního ujednání ponechal zcela bez povšimnutí zjištění týkající se nejen toho, co uzavření předmětné rezervační smlouvy prokazatelně předcházelo, ale především to, jak strany následně v rámci kontraktačního procesu, který měl být završen uzavřením příslušné kupní smlouvy, daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Přitom právě tyto skutečnosti dle aktuální hmotněprávní úpravy týkající se výkladu právního jednání mají přednost před zmíněnou objektivní metodou interpretace, na které soud prvního stupně své rozhodnutí postavil. Odvolací soud má přitom ve shodě s žalovanou za to, že zjištění soudu prvního stupně popisující průběh kontraktačního procesu mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou spolehlivě vyvrací interpretační závěry soudu prvního stupně, které považoval za nosné pro meritorní posouzení této věci, neboť je zjevné, že žalovaná od samého počátku měla v úmyslu od právního předchůdce žalobce odkoupit zásadně celý bytový dům rozdělený na [číslo] bytových jednotek, dům nezatížený žádnou právní vadou, dluhem, věcným břemenem, jiným právem či povinností s výjimkou rezervační smlouvou výslovně předvídaného zástavního práva zajišťujícího žalovanou (eventuálně) čerpaný úvěr na zaplacení kupní ceny. Soud prvního stupně význam uvedené skutečnosti pro rozhodnutí věci bagatelizoval, ačkoliv pro žalovanou se jednalo o skutečnost pro uzavření zamýšlené kupní smlouvy podstatnou Ostatně i proto právního předchůdce žalobce nejenom informovala o skutečnosti, že z důvodu existence předkupních práv k jednotlivým bytovým jednotkám, o nichž byla právním předchůdcem žalobce ubezpečována, že na nich žádné právní závady neváznou (předkupní právo je přitom již jen z povahy věci právem věcným, a to i tzv. zákonné předkupní právo – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2247/2017), není schopna čerpat úvěr, jehož prostřednicím měla v úmyslu hradit sjednanou kupní cenu, ale dokonce za součinnosti s právním předchůdcem žalobce intenzivně hledala způsob, jak se z povinnosti provázející zmíněné zákonné předkupní právo podle § 1187 odst. 1 o. z. vyvázat, jedno zda kvalifikovanou formou vzdání se předkupního práva či alternativně zamýšleným zrušením prohlášení vlastníka domu, na jehož základě došlo k rozdělení vlastnického práva k bytovému domu na vlastnické právo k jednotlivým (bytovým) jednotkám. Uvedené zcela jednoznačně nasvědčuje tomu, jaká verze předmětnou rezervační smlouvou předvídané kupní smlouvy byla pro žalovanou akceptovatelná a že právní předchůdce žalobce byl s uvedenými předpoklady akceptovatelnosti předmětné smlouvy ze strany žalované řádně obeznámen, věděl o nich. Za této situace lze tudíž jen stěží akceptovat závěr soudu prvního stupně o oprávněnosti nároku právního předchůdce žalobce domáhat se po žalované zaplacení požadované kupní ceny, byl-li jeho vznik výslovně podmíněn právě a jen neuzavřením pro obě smluvní strany akceptovatelné verze kupní smlouvy. Z pozice žalované totiž uvedená podmínka prokazatelně nebyla naplněna, přičemž to, že v posuzovaném případě byly naplněny předmětnou rezervační smlouvou předvídané předpoklady pro odstoupení právního předchůdce žalobce od zmíněné rezervační smlouvy, na uvedeném nic nemění. Předmětné ujednání o smluvní pokutě bylo totiž koncipováno jako zcela samostatné ujednání, upravující vlastní pravidla pro vznik nároku na její zaplacení, které s pravidly pro odstoupení od smlouvy nelze směšovat.

9. Odvolací soud tedy ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby a podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil napadený rozsudek ve výroku o věci samé (výrok I) tak, že žalobu en bloc zamítl.

10. Vzhledem k tomu, že odvolací soud svým rozhodnutím změnil napadený rozsudek ve výroku o věci samé, byl povinen rozhodnout nejen o povinnosti k náhradě nákladů odvolacího řízení, ale znovu i o povinnosti k náhradě nákladů za řízení před soudem první instance (§ 151 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 224 odst. 2 o. s. ř.).

11. V obou případech přitom vyšel z ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. (v odvolacím řízení ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.) a v řízení procesně zcela úspěšné žalované přiznal plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení.

12. Žalované přisouzená náhrada nákladů za řízení před soudem prvního stupně sestává z odměny advokáta za deset úkonů právní služby po 12 300 Kč a za dva půl úkony právní služby po 6 150 Kč [§ 11 odst. 1 písm. a), písm. d) – odpor a vyjádření k žalobě ze dne 1. 3. 2022, písm. g) - účast na jednání soudu konaném dne 20. 4. 2023, 27. 7. 2023, 6. 6. 2024, 1. 8. 2024, 20. 9. 2024[Anonymizováno]a 17. 10. 2024, písm. k) – odvolání proti v pořadí prvému rozsudku soudu prvního stupně ze dne 21. 9. 2023, odst. 2 písm. c) – odvolání proti usnesení o procesním nástupnictví ze dne 5. 9. 2022, odst. 3, ve spojení s odst. 2 – vyjádření k návrhu žalobce na vstup nového účastníka do řízení ze dne 2. 6. 2022, § 7 bod 6., § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2024 - dále jen „AT“], dvanácti paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT), cestovného advokátky automobilem tov. zn. [nazev], reg. zn. [SPZ], ze sídla advokátky v [adresa] a zpět dne 20. 4. 2023 ve výši 4 524,50 Kč (spotřeba paliva 6,4 l/100 km, vzdálenost trasy [adresa] a zpět 564 km, sazba základních náhrad za používání silničních motorových vozidel ve výši 5,20 Kč za jeden kilometr jízdy a průměrná cena pohonných hmot dle prováděcí vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 85/2023 Sb. – nafta motorová – 44,10 Kč/litr), cestovného advokátky automobilem tov. zn. [nazev], reg. zn. [SPZ], ze sídla advokátky v [adresa] a zpět dne 27. 7. 2023 ve výši 4 174,50 Kč (spotřeba paliva 6,4 l/100 km, vzdálenost trasy [adresa] a zpět 564 km, sazba základních náhrad za používání silničních motorových vozidel ve výši 5,20 Kč za jeden kilometr jízdy a průměrná cena pohonných hmot dle prováděcí vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 191/2023 Sb. – nafta motorová – 34,40 Kč/litr), cestovného advokátky automobilem tov. zn. [nazev], reg. zn. [SPZ], ze sídla advokátky v [adresa] a zpět dne 1. 8. 2024 ve výši 4 555,30 Kč (spotřeba paliva 6,4 l/100 km, vzdálenost trasy [adresa] a zpět 564 km, sazba základních náhrad za používání silničních motorových vozidel ve výši [částka] za jeden kilometr jízdy a průměrná cena pohonných hmot dle prováděcí vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 398/2023 Sb. – nafta motorová – 38,70 Kč/litr), cestovného advokátky automobilem tov. zn. [nazev], reg. zn. [SPZ], ze sídla advokátky v [adresa] a zpět dne 6. 6. 2024, 20. 9. 2024 a 17. 10. 2024, pokaždé ve výši 4 321,80 Kč (spotřeba paliva 5,4 l/100 km, vzdálenost trasy [adresa] a zpět 564 km, sazba základních náhrad za používání silničních motorových vozidel ve výši 5,60 Kč za jeden kilometr jízdy a průměrná cena pohonných hmot dle prováděcí vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 398/2023 Sb. – benzin 95 oktanů – 38,20 Kč/litr), náhrady za promeškaný čas v rozsahu 5 x 12 půlhodin po 100 Kč strávených jízdou k již výše zmíněným pěti soudním jednáním [§ 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT] a náhrady 21 % DPH ve výši 35 935,15 Kč [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.], tj. po zaokrouhlení na celá čísla celkem 207 055 Kč.

13. Náhrada nákladů odvolacího řízení sestává ze zaplaceného soudního poplatku z odvolání ve výši 40 000 Kč, odměny advokáta za dva úkony právní služby po 12 300 Kč [§ 11 odst. 1 písm. d) – odvolání proti v pořadí druhému rozsudku soudu prvního stupně ze dne 5. 12. 2024, písm. g) - účast na jednání odvolacího soudu, § 7 bod 6., § 8 odst. 1 AT i vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2025], jedné paušálních náhrady hotových výdajů advokáta po 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT), jedné paušálních náhrady hotových výdajů advokáta po 450 Kč (§ 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2025), cestovného advokátky automobilem tov. zn. [nazev], reg. zn. [SPZ], ze sídla advokátky v [adresa] a zpět dne 11. 3. 2025 ve výši 4 361,52 Kč (spotřeba paliva 5,4 l/100 km, vzdálenost trasy [adresa] a zpět 564 km, sazba základních náhrad za používání silničních motorových vozidel ve výši 5,60 Kč za jeden kilometr jízdy a průměrná cena pohonných hmot dle prováděcí vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 475/2024 Sb. – benzin 95 oktanů – 35,80 Kč/litr), náhrady za promeškaný čas v rozsahu 12 půlhodin po 150 Kč strávených jízdou k již výše zmíněnému odvolacímu soudnímu jednání [§ 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2025] a náhrady 21 % DPH ve výši 6 617,42 Kč [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.], tj. po zaokrouhlení na celá čísla celkem 78 129 Kč.

14. Žalované přisouzenou náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů v souhrnné výši 285 184 Kč je žalobce povinen v souladu s ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. uhradit k rukám advokátky žalované ve standardní třídenní pariční lhůtě.