54 Co 265/2025 - 424

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Mgr. Nadi Pínové a soudkyň JUDr. Jany Tondrové a Mgr. Dity Staňkové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO: [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupené advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – [orgán], IČO: [IČO] sídlem [adresa] o zaplacení 22 790 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. dubna 2025, č. j. 25 C 169/2022-398, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu v celém rozsahu (výrok I.) a žalobkyni uložil nahradit žalované náklady řízení ve výši 2 400 Kč (výrok II.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala, aby ji žalovaná zaplatila částku 22 790 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 3. 11. 2022 do zaplacení, a to jako náhradu škody v podobě ušlého zisku za období celého roku 2020, která jí měla vzniknout v důsledku průtahů v řízeních o jejích žádostech o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce za 4. čtvrtletí roku 2018 (13 527 183 Kč), 1. čtvrtletí roku 2019 (8 512 118 Kč) a 2. čtvrtletí roku 2019 (750 699 Kč).

3. Žalovaná žalobu neuznala a namítala zejména neexistenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a vznikem škody, nedostatečnost znaleckého posudku a neunesení důkazního břemene ohledně příčinné souvislosti mezi škodou a a nesprávným úředním postupem, přičemž dle žalované škoda vzniká v důsledku jednotlivých průtahů, nikoliv v důsledku celkové délky řízení.

4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dovodil, že žalobkyně neprokázala vznik škody v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem, neboť příspěvky byly vyplaceny s minimálním zpožděním a tvrzená škoda měla vznikat již v době před tímto zpožděním. Právně věc posoudil podle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci (dále jen „OdpŠk“), zejména § 13 odst. 1, a dále podle § 71 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Soud se řídil závěry Nejvyššího soudu ČR vyjádřenými v rozhodnutí č. j. [spisová značka] v obdobné věci týchž účastníků, kde dovolací soud shledal, že majetková škoda může vzniknout pouze v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v průtazích v řízení, tj. období nečinnosti, nikoliv v nepřiměřené délce řízení. Ohledně lhůty pro rozhodnutí správního orgánu soud uvedl, že vycházel ze lhůty 60 dní pro rozhodnutí, neboť správní orgány i odvolací správní orgán dostatečně podrobně uvedly, z jakého důvodu vycházely z prodloužené lhůty pro jejich rozhodnutí, kdy konstatovaly, že věc je zvlášť složitá. Nalézací soud neshledal důvod takto správními orgány určenou lhůtu posuzovat odlišně, a to s ohledem na značné množství podkladů pro rozhodnutí o příspěvek, které bylo nezbytné podrobně hodnotit a zkontrolovat, tyto podklady byly několikrát doplňovány a jedná se o věc značně složitou a nikoliv běžnou.

5. Následně posuzoval, zda v jednotlivých řízeních došlo k nesprávnému úřednímu postupu. V případě řízení označeného jako 1, tedy řízení o žádosti žalobkyně o příspěvky za období 4. čtvrtletí roku 2018, dospěl soud prvního stupně k závěru, že nebylo rozhodnuto v zákonem stanovené lhůtě, a tudíž došlo k nesprávnému úřednímu postupu. V případě řízení označeného jako 2 (řízení o příspěvky za období 1. čtvrtletí roku 2019) byl rovněž shledán nesprávný úřední postup, spočívající v průtazích, kdy odvolací správní orgán rozhodl o odvolání žalobkyně proti rozhodnutí o přerušení opožděně. Správní orgán prvního stupně však v zákonem stanovené lhůtě rozhodl a příspěvek vyplatil včas. I v případě řízení označeného 3 (řízení o příspěvku za 2. čtvrtletí 2019) byl shledán nesprávný úřední postup spočívající v průtazích, kdy odvolací správní orgán opět nerozhodl v zákonné lhůtě. Příspěvek však byl vyplacen v zákonné lhůtě. Soud prvního stupně konstatoval, že ve všech posuzovaných řízeních shledal nesprávný úřední postup spočívající v průtazích v řízení, kdy dotčené správní orgány nerozhodly v zákonem stanovených lhůtách.

6. Poté se zabýval existencí příčinné souvislosti nesprávného úředního postupu s žalobkyní tvrzenou škodou v podobě ušlého zisku.

7. Soud aplikoval teorii adekvátní příčinné souvislosti, jak ji vyložil Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. [spisová značka] ze dne 1. 11. 2007. Na základě těchto úvah dospěl k závěru, že ve věci není dána příčinná souvislost mezi vznikem tvrzené škody a odpovědnostním titulem (nesprávným úředním postupem), neboť žalobkyně v případě prvního řízení obdržela požadovaný příspěvek pouze o 19 dní později, než jej měla obdržet. Tato pozdní úhrada tudíž nemohla vyústit ve škodu, s ohledem na tvrzení žalobkyně, že jí škoda spočívající v ušlém zisku a zapříčiněná ztrátou zakázek, začala vznikat již na jaře 2019, resp. v dubnu 2019, že na přelomu března a dubna 2019 byla nucena ukončit část zakázek, optimalizovat počty osob využívaných na zakázkách, kdy příspěvky získávané na základě žádostí byly nezbytné pro ziskovost žalobkyně. Pokud měla žalobkyni vznikat škoda již rok před tím, než došlo k nesprávnému úřednímu postupu, nelze uzavřít, že by příčinou vzniku tvrzené škody byl zjištěný nesprávný úřední postup. V řízení 2 měl být příspěvek žalobkyni vyplacen do 3. 4. 2020, přičemž byl vyplacen již dne 23. 3. 2020. V řízení 3 měl být příspěvek žalobkyni vyplacen do 3. 4. 2020, přičemž byl vyplacen již dne 26. 3. 2020. Oba příspěvky tudíž byly vyplaceny včas. Tvrzená škoda tudíž z nesprávného úředního postupu v uvedených řízeních žalobkyni vzniknout nemohla. Z těchto důvodů soud prvního stupně žalobu zamítl.

8. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř., a to tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 400 Kč, neboť žalovaná byla v řízení zcela úspěšná.

9. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, v namítá, že prvostupňový soud zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně opakovaně zpochybnil závěry znalecké kanceláře [právnická osoba]. obsažené ve znaleckém posudku ze dne 25. 4. 2022 a jeho dodatku ze dne 16. 5. 2024, a to i přes výslech znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO]. Neakceptoval odborný závěr znalce ohledně predikce růstu tržeb pro rok 2020 o 16 % oproti roku 2019, přestože znalec tuto otázku podrobně vysvětlil a porovnával očekávané tržby žalobkyně se společnostmi srovnatelnými s jeho historickou výkonností, které rostly tempem nad 20 %, nikoli průměrnými 7 %. Soud bez přezkoumatelného odůvodnění nahrazoval odborné závěry vlastními úvahami, včetně hodnocení vlivu pandemie Covid 19, makroekonomických ukazatelů a systémového dopadu opožděné výplaty příspěvků na podnikání žalobkyně. Nesprávná je i úvaha soudu, že důvěryhodnost posudku zpochybňuje vyjádření znalce o dlouhodobém vlivu nesprávného úředního postupu na očekávaný růst tržeb, když jde o odborně správný závěr. Žalobkyně dále namítá, že soud neprovedl navržený výslech [tituly před jménem] [jméno FO], který se podílel na zpracování znaleckého posudku, a tím nedostál pokynům odvolacího soudu z usnesení č. j. [spisová značka], podle něhož byl tento důkazní návrh legitimní. Soud rovněž nesplnil povinnost zabývat se všemi předpoklady odpovědnosti státu za škodu a neposkytl účastníkům poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Přestože původně žalobkyni uložil zajistit účast [tituly před jménem] [jméno FO] na jednání dne 29.4.2025, krátce před jednáním oznámil, že výslech neprovede.

10. Soud dále nesprávně určil, kdy měla řízení o příspěvcích skončit a kdy měly být příspěvky vyplaceny při dodržení zákonných lhůt. Přestože vycházel ze závěrů Nejvyššího soudu ČR (rozhodnutí č. j. [spisová značka]), tato interpretace vede k nespravedlivým důsledkům a popírá právo žalobkyně na odškodnění za újmu způsobenou výkonem veřejné moci. V řízení 1 (zahájeno 30. 1. 2019) soud dovodil, že lhůta dle § 71 odst. 3 správního řádu „nezačala plynout“, protože druhé rozhodnutí o přerušení řízení bylo potvrzeno nadřízeným orgánem, a vycházel z lhůty uložené Městským soudem v [adresa] (rozsudek sp. zn. [spisová značka]). V řízení 2 (zahájeno 30. 4. 2020) soud tvrdí, že lhůta neběžela kvůli přerušení, ač rozhodnutí padlo až po 321 dnech. V řízení 3 (zahájeno 31. 7. 2019) rozhodnutí padlo po 232 dnech, přesto soud konstatoval dodržení lhůty. Žalobkyně má za to, že obecné soudy jsou povinny přihlížet k tomu, zda v daném řízení došlo k zbytečným průtahům, či nikoliv. Upozorňuje na ústavněprávní rovinu posouzení dané otázky, s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1430/13, ve kterém Ústavní soud vyslovil, že při posuzování nároků uplatňovaných podle OdpŠk nesmí obecné soudy nikdy zapomínat na ústavní původ a zakotvení těchto nároků, přičemž aplikace OdpŠk nesmí vést přímo ani nepřímo k omezení rozsahu základního práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny. Z uvedeného žalobkyně dovozuje, že judikaturu dovolacího soudu ohledně přerušení řízení nelze vykládat tak, že by se k již zjištěné nečinnosti v rámci posuzovaných řízeních samých nemělo přihlížet, neboť by to ve svém důsledku vedlo k nespravedlivým důsledkům. Poukazuje na odůvodnění usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2014, č. j. [spisová značka], ve kterém Nejvyšší správní soud uvedl, že není možné připustit, aby správní orgány mohly svojí případnou nečinnost eliminovat zneužitím institutu přerušení správního zařízení, a zablokovat tak zásah soudu, neboť je představitelné, že i to může být nezákonnou nečinností. Z těchto důvodů má za neakceptovatelné nynější právní závěry soudu prvního stupně, že nelze zkoumat důvodnost přerušení řízení, v němž mělo k nesprávnému úřednímu postupu dojít a že dobu přerušení řízení, respektive dobu, po níž se běh lhůt dle správního řádu staví, nelze do běhu zákonné lhůty započítat, neboť nelze ponechat bez přezkoumání, zda přerušení řízení nebylo nedůvodné nebo účelové, a zda správní orgány jej nepoužily jen k zastření porušování povinnosti vyřizovat věc bez zbytečných průtahů. Připomíná, že i v rámci samotných správních řízení bylo zjištěno, že ve věci nebyly dány důvody pro přerušení řízení a za nepřípadné má odkazy na komentářovou literaturu týkající se přerušení běhu lhůty pro vydání rozhodnutí v případech, kdy nastal důvod pro toto přerušení. Právní závěry soudu prvního stupně má za nesprávné rovněž z důvodu, že stát by toliko v důsledku restriktivního výkladu zákona měl možnost zbavit se své objektivní odpovědnosti za způsobenou majetkovou újmu ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny s poukazem na existenci usnesení správního orgánu o přerušení řízení a ústavně zaručené právo poškozeného na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny by takovým výkladem bylo vyprázdněno. Poukazuje na skutečnost, že soud prvního stupně nezohlednil, že v citovaném rozhodnutí dovolacího soudu č. j. [spisová značka] je odkazováno na dřívější rozhodnutí odvolacího soudu ve věcech, které jsou skutkově odlišné, kdy nedůvodnost přerušení řízení nebyla zjištěna přímo v rámci předmětných správních řízení. Tím se předmětná judikatura zásadně liší od nyní posuzovaného případu žalobkyně, kdy nezákonnost přerušení řízení byla zjištěna přímo v rámci správních řízení.

11. Soud přijal restriktivní výklad, podle něhož dobu nezákonného přerušení nelze zohlednit, a nesprávně stanovil délku zákonné lhůty k vydání rozhodnutí. Žalobkyně dále namítla, že soud je vázán návrhem a petitem žaloby, nikoliv jeho odůvodněním a právním hodnocením, které je doménou soudu, kdy nalézací soud mohl nárok žalobkyně posoudit podle jiných ustanovení OdpŠk, například podle § 8 odst. 1, 2, 3, neboť ze žalobních tvrzení vyplývá, že k opožděnému rozhodnutí o žádosti žalobce došlo z důvodu nezákonných rozhodnutí o přerušení řízení. Toto soud prvního stupně neučinil, a jedná se tak o odepření spravedlnosti. Závěry soudu, že příspěvky byly vyplaceny včas a že opožděná úhrada nemohla způsobit tvrzenou škodu, jsou podle žalobkyně nesprávné. Soud také předčasně uzavřel, že není dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou. Odvolacímu soudu žalobkyně navrhla, aby napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl.

12. Žalovaná se k odvolání žalobkyně vyjádřila, považuje je za nedůvodné a navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. Ten se nyní zabýval tím, zda byly naplněny všechny předpoklady odpovědnosti žalované, tedy nesprávný úřední postup, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi. Pokud shledal, že nebyl jeden z těchto předpokladů splněn, byl výslech [tituly před jménem] [jméno FO], zaměstnance znalecké kanceláře, nadbytečný. Soud se řídil právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v obdobné věci žalobkyně (rozsudek ze dne 15. 5. 2024. č. j. [spisová značka]), a správně nezohlednil jako průtah dobu, po kterou bylo řízení přerušeno. Rovněž správně posoudil otázku délky zákonné lhůty pro rozhodnutí, konkrétně 60 dnů, přičemž i v této otázce vycházel z názoru Nejvyššího soudu, svoji úvahu řádně odůvodnil. Co se týče námitky rozhodování v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny, poukazuje na interpretační přístup Ústavního soudu, který zapovídá, aby výklad OdpŠk či procesních předpisů vedl k omezení rozsahu základního práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny, kdy je třeba kompenzovat veškerou újmu, kterou by bylo možno namítat podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Má za to, že věc žalobkyně byla věcně projednána a rozhodnuta na základě posouzení předpokladů odpovědnosti a že žalobkyní uvedené interpretační pravidlo nelze vykládat tak, že bude kompenzována jakákoliv ztráta, přestože nebyly splněny předpoklady odpovědnosti. Soud žádným výkladem neomezil možnost žalobkyně domáhat se náhrady škody a připomíná, že odpovědnost za škodu nevznikne, jestliže není splněn byť jen jeden z předpokladů odpovědnosti. V daném případě je zřejmé, že škoda vyčíslená k 15. 4. 2019 žalobkyni vznikla ještě v řádné době prvního řízení o příspěvek za čtvrté čtvrtletí 2018 a před zahájením řízení za druhé a třetí období. Proto i případné průtahy v řízení z povahy věci nemohou být příčinou tvrzené škody. K námitce žalobkyně, že soud mohl posoudit její nárok i dle jiných ustanovení OdpŠk, když dle žalobkyně z jejích žalobních tvrzení vyplývá, že k opožděnému rozhodnutí o žádosti došlo z důvodu nezákonných rozhodnutí o přerušení řízení, uvádí, že žalobkyně má povinnost tvrdit v řízení rozhodné skutečnosti a skutkově vymezit, jaká škoda jí vznikla v důsledku jakého postupu státu. Žalobkyně od počátku řízení jednoznačně tvrdila, že jí škoda vznikla v důsledku dlouhého řízení o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Není tedy úkolem soudu domýšlet si žalobní argumentaci.

13. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek soudního prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo dle § 212 a § 212a o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

14. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který provedl dokazování v nezbytném rozsahu a dospěl ke správným skutkovým závěrům, rovněž jeho právní závěry jsou správné. S ohledem na zjištěný skutkový stav, který se následně promítl do závěru soudu prvního stupně o nedostatku příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem, již nebylo třeba doplňovat dokazování, jak naznačil odvolací soud ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí, a které se mělo týkat zjištění výše škody (ušlého zisku). Soud prvního stupně sice v napadeném rozhodnutí blíže nezdůvodnil, proč neprovedl důkazy navržené žalobkyní, ale při jednání dne 29. 4. 2025 odůvodnil svůj postup, když předtím účastníkům sdělil svůj předběžný názor právě o nedostatku příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Z toho důvodu již nebylo třeba se výší škody zabývat a dokazování doplňovat.

15. K další odvolací námitce týkající se nesprávného právního posouzení odvolací soud uvádí, že soud prvního stupně vyšel ze zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2024 sp. zn. [spisová značka], který řešil spor týchž účastníků na stejném skutkovém základě, jenž se týkal náhrady škody, která měla žalobkyni vzniknout v roce 2019, a to v důsledku průtahů v řízeních o jejích žádostech o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce. Pokud soud prvního stupně vyšel z rozsudku dovolacího soudu, je rovněž tento jeho postup je správný, neboť tento rozsudek staví právní rámec pro posouzení oprávněnosti žaloby.

16. Nejvyšší soud i s odkazem na judikaturu citovanou v jeho rozsudku konstatoval zejména: - v případě, že se poškozený domáhá náhrady škody, může k založení odpovědnosti státu za ni dojít jen z důvodu nesprávného úředního postupu spočívajícího v existenci průtahů, nikoliv z důvodů nepřiměřené délky řízení. V případě správního řízení, které je vázáno zákonnými lhůtami pro vydání rozhodnutí, je pak nutné při zkoumání, zda v něm došlo k průtahům (tj. neodůvodnitelné nečinnosti správního úřadu), zabývat se tím, jestli v něm došlo k nedodržení zákonných lhůt, které jsou pro vydání rozhodnutí ve správním řízení stanoveny; - za nesprávný úřední postup způsobující vznik nároku na náhradu majetkové újmy nelze považovat ani skutečnost, že se správní orgán „dopustil vad týkajících se opatřování potřebných podkladů“ pro vydání svého rozhodnutí, neboť odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu orgánu státu nezakládají vady řízení (např. při shromažďování podkladů pro rozhodnutí, hodnocení zjištěných skutečností a při právním posouzení), jestliže byly součástí rozhodovací činnosti a odrazily (projevily) se v následně vydaném rozhodnutí, neboť tyto případné nedostatky by mohly založit jedině (za splnění dalších zákonných podmínek) odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí, nikoliv za nesprávný úřední postup; - pokud jde o přerušení správního řízení, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v rámci posouzení odpovědnosti státu za škodu, která měla být zapříčiněna nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti učinit úkon či vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, nelze zkoumat důvodnost přerušení řízení, v němž mělo k nesprávnému úřednímu postupu dojít, neboť v souladu s § 65 odst. 1 in fine správního řádu lhůty pro vydání rozhodnutí (§ 71 správního řádu) po dobu přerušení řízení neběží. Dobu přerušení řízení (resp. dobu, po níž se běh lhůty dle správního řádu staví) tudíž nelze do běhu zákonné lhůty započítat, a to bez ohledu na to, zda bylo řízení přerušeno nedůvodně. Nedůvodnost přerušení správního řízení lze zohlednit jen v případě nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím o přerušení řízení, za splnění podmínek § 8 OdpŠk, nikoli však v případě škody způsobené výše uvedeným nesprávným úředním postupem; - ani případná úspěšná žaloba na nečinnost podle § 80 odst. 4 písm. a) správního řádu, která sice přerušení řízení považuje za nedůvodné a případní lhůta k vydaní rozhodnutí již uplynula, nic nemění na tom, že tato lhůta ode dne, kdy nastal některý z důvodů uvedených v § 64 odst. 1 správního řádu, pro nějž správní orgán řízení přerušil, do ukončení tohoto přerušení řízení neběží a neskončí dříve než 15 dnů od tohoto data; - zároveň se Nejvyšší soud v rámci posouzení věci zabýval i zákonnou lhůtou pro vydání rozhodnutí, která může být ze 30 dnů prodloužena až na 60 dnů. Důraz je tu kladen na odůvodnění postupu soudu, který je oprávněn sám posoudit, zda vzhledem k náročnosti či složitosti případu lze dodržet 30denní lhůtu či nikoliv.

17. Soud prvního stupně neměl důvod se odchylovat od nastíněného postupu při posouzení právních otázek spojených s nárokem žalobkyně. Provedl dokazování správními spisy a správně určil běh lhůty pro vydání rozhodnutí, když vyšel z tohoto, že důvod pro přerušení řízení nastal ještě před podáním žádostí, ale podstatné pak bylo, že pro vydání rozhodnutí byla lhůta prodloužena na 60 dnů od právní moci rozsudku Městského soudu v [adresa] ze dne 21. 1. 2020 č. j. [spisová značka], které nabylo právní moci dne 28. 1. 2020 v případě první žádosti; rozhodnutí pak mělo být vydáno nejpozději do 30. 3. 2020, došlo k němu až dne 29. 4. 2020, peníze byly vyplaceny dne 6. 5. 2020. V tomto případě k nesprávnému úřednímu postupu došlo, neboť lze nalézt období nečinnosti, které však bylo krátké a nemohlo přivodit žalobkyni újmu.

18. V případě druhého a třetího řízení soud prvního stupně konstatovat rovněž nesprávný úřední postup spočívající v průtazích v odvolacím řízení, nicméně příspěvek byl vyplacen v zákonné lhůtě s ohledem na činnost prvostupňového orgánu.

19. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. [spisová značka] ze dne 15. 5. 2024, ve kterém řešil dovolání žalobkyně ve vztahu k obdobnému nároku jen za jiné období, skutkově vymezené průběhem stejných správních řízení, naznačil, jakým směrem se má ubírat úvaha soudu při posouzení odpovědnosti státu za majetkovou újmu v souvislosti s nesprávným úředním postupem správního orgánu, když dle správního řádu jsou určeny lhůty pro vydání rozhodnutí. Nejvyšší soud uvedl následující „je tudíž třeba určit, kdy takové řízení mělo dle právních předpisů, jež se na ně vztahují, skončit, a to s přihlédnutím ke stavění běhu těchto lhůt z důvodu přerušení řízení či při zohlednění běhu lhůt pro rozhodnutí odvolacích správních orgánů, neboť teprve na tomto podkladě bude možné zodpovědět na otázku, zda se správní orgán nesprávného úředního postupu dopustil či nikoliv. V rámci tohoto posuzování pak nelze hodnotit účelnost postupu správních orgánů či jeho vady, které byly součástí rozhodovací činnosti a odrazily (projevily) se v následně vydaném rozhodnutí (např. při shromažďování podkladů pro rozhodnutí, hodnocení zjištěných skutečností a právním posouzení), ani zohledňovat vydání následně zrušených rozhodnutí či přerušení řízení, které bylo následně hodnoceno jako nedůvodné (ať již v rámci vydaného opatření proti nečinnosti nebo v rámci odvolacího přezkumu rozhodnutí o přerušení řízení), jež je v souladu s § 76 odst. 5 větou druhou správního řádu, ve spojení s § 74 odst. 1 větou druhou správního řádu, rozhodnutím předběžně vykonatelným. S ohledem na tyto skutečnosti totiž může poškozený uplatnit jiné typy nároků (zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení nebo odškodnění majetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím), nikoliv však odškodnění majetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem správního orgánu dle § 13 odst. 1 OdpŠk“.

20. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí nastíněným směrem postupoval, zároveň řádně odůvodnil, z jakého důvodu vyšel z prodloužené lhůty 60 dnů pro vydání rozhodnutí, resp. proč se neodchýlil od stejné lhůty, jak vyplynulo z opatřeních [orgán] či rozhodnutí Městského soudu v [adresa] v jejich rozhodnutích proti nečinnosti správního orgánu (rozsáhlost spisového materiálu, složitost případu).

21. Soud prvního stupně ve vztahu k jednotlivým posuzovaným řízením uzavřel, že neshledal, že by příčinou vzniku tvrzené škody byl nesprávný úřední postup zjištěný v prvním posuzovaném řízení, a konstatoval, že příspěvky v druhém a třetím posuzovaném řízení byly vyplaceny včas a tvrzená škoda tak vzniknout nemohla. Odvolací soud na jeho závěrech nemá co měnit, zejména pokud žalobkyně tvrdila, že škoda měla vznikat v důsledku propouštění, či omezování zakázek. Prodlení v rozsahu 19 dní s výplatou příspěvku nemohlo způsobit v tvrzeném důsledku vznik škody. Navíc částky, které byly žalobkyni v inkriminovaných obdobích poskytovány jsou značné a nepochybně měly vést k vytváření rezervy, jinak by žalobkyně byla špatným hospodářem, pokud by spoléhala jen na příspěvky státu. Žalobkyně tak nemá nárok na kompenzaci její újmy, pokud nebyly splněny zákonné předpoklady odpovědnosti za škodu. Tento závěr není nijak restriktivní a je zcela v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. [spisová značka], jakož i s rozhodnutími zdejšího soudu sp. zn. [spisová značka] ze dne 9. 4. 2025 či [spisová značka] ze dne 26. 3. 2025, které řešily obdobné nároky na náhradu škody, pouze za jiná období.

22. Nedůvodnou nakonec odvolací soud shledal námitku, že soud nebyl vázán žalobou, pokud jde o její skutkové vymezení a měl věc posoudit jako nárok z nezákonného rozhodnutí, tj. zrušeného rozhodnutí o přerušení řízení. Žalobkyně od počátku svůj nárok opírala o nesprávný úřední postup, které vedl k nedodržení lhůt pro rozhodnutí a případný odkaz na to, že jí škoda měla vzniknout až v důsledku nezákonného rozhodnutí, začala tvrdit až v rámci odvolacího řízení. Ve sporném řízení, ovládaném dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou, přičemž nárok v ní uplatněný je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje. Tím se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které v případě, že budou prokázány, umožňují žalobě vyhovět. Skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Soud je vázán tzv. skutkem, jak byl vymezen žalobcem při plnění jeho povinnosti tvrzení. Bez změny žaloby soud nemůže přiznat plnění z jiného skutkového základu než toho, který je žalobcem vymezen, neboť by tak rozhodl o jiném nároku, než jak jej žalobce učinil předmětem řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, publikovaný pod č. 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Veškeré argumentace žalobkyně se vztahují k tvrzené délce řízení, průtahům ve správních řízeních, které měly za následek vznik vyčíslené škody. Žádná z tvrzení v žalobě a dalších vyjádření žalobkyně se nevztahují k tomu, že by škoda měla vzniknout v důsledku nezákonných rozhodnutí o přerušení řízení, navíc nijak žalobkyně nespecifikovala, ke kterému z těchto rozhodnutí by se tvrzená škoda měla vztahovat.

23. Odvolací soud uzavírá, že žalovaná za škodu neodpovídá, neboť k ní nedošlo v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem. Rozhodnutí soudu prvního stupně je tak správné včetně výroku o nákladech řízení, a proto odvolací soud rozsudek dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

24. O povinnosti k náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 151 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. a žalované, která i v odvolacím řízení byla úspěšná, přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Žalované byla přiznaná náhrada odpovídající výši paušální náhrady v částce 600 Kč, za dva úkony, a to za sepis vyjádření k odvolání žalobkyně a účast na jednání před odvolacím soudem podle § 1 odst. 3 písm. a), ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.

Poučení