54 Co 301/2024 - 158

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Nadi Pínové a soudců JUDr. Jiřího Körblera a JUDr. Jany Tondrové ve věci žalobkyně: Mgr. [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [firma], [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] 1 o zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. února 2024, č. j. 31 C 85/2023-95, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o věci samé (výrok I) potvrzuje.

II. V nákladovém výroku (výrok II) se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů za řízení před soudem prvního stupně částku [částka] do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0].

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku [částka] do patnácti dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I), a o povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem rozhodl tak, že žalobkyně je povinna na jejich náhradu zaplatit žalované částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí dle žalobních tvrzení měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, které na základě její žádosti podané dne [datum] probíhalo u [právnická osoba] [adresa], konkrétně pak za tu jeho část, která byla na podkladě správní žaloby vedena u Krajského soudu v [adresa] od [datum] do [datum], kdy nabyl právní moci rozsudek uvedeného krajského soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka], jímž bylo přezkoumávané rozhodnutí správního orgánu zrušeno, původně domáhala toho, aby (1.) soudním rozhodnutím vydaným v této věci bylo konstatováno, že nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Krajského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, (2.) žalované byla uložena povinnost poskytnout jí písemnou omluvu za uvedenou nepřiměřenou délku řízení v jí blíže konkretizovaném znění a (3.) žalované bylo uloženo, aby jí na náhradu nemajetkové újmy zaplatila částku [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení. Protože žalovaná přes počáteční odmítavé stanovisko v žalobkyni po zahájení řízení zaslaném přípisu ze dne [datum] konstatovala nepřiměřenost délky zmíněného řízení a spolu s tím se jí omluvila za nemajetkovou újmu, které jí v důsledku toho vznikla, žalobkyně v uvedeném rozsahu vzala svoji žalobu zčásti zpět a soud prvního stupně v tomto rozsahu svým usnesením ze dne [datum] řízení zastavil. V době vydání napadeného rozsudku tak předmětem řízení byl již jen zmíněný požadavek žalobkyně na zaplacení relutární náhrady nemajetkové újmy.

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne [datum] byla [právnická osoba] [adresa] (dále též jen „MÚ [adresa]“) doručena žádost žalobkyně o informace vycházející ze zákona č. 106/1999 Sb., jež se týkala vyřízení (její) stížnosti, k níž se uvedený městský úřad vyjadřoval přípisem tajemníka městského úřadu ze dne [datum], č. j. [číslo] konkrétně žádala o (1.) označení osoby stěžovatele, (2.) sdělení, co je předmětem stížnosti, (3.) sdělení, jaké konkrétní úkony, kterou úřední osobou a kdy provedl městský úřad při vyřizování stížnosti, a (4.) o poskytnutí podkladů, které si městský úřad pro vyřizování stížnosti opatřil. Žalobkyně měla v úmyslu si touto cestou opatřit informace, které ji umožní bezpečně přiřadit uvedený přípis tajemníka ke konkrétní stížnosti, vyhodnotit, zda městský úřad vyřídil stížnost řádně, a event. využít nápravných institutů v podobě žádosti podle § 80 odst. 3 správního řádu nebo podle § 175 odst. 7 správního řádu. Zmíněná stížnost byla přitom jen jednou z celé řady dalších stížností na postup stavebního úřadu MÚ [adresa], které právní zástupce žalobkyně tehdy podal v různých záležitostech týkajících se pilařského závodu „[adresa]“. MÚ [adresa] svým rozhodnutím ze dne [datum] žádost žalobkyně o informace v bodech 3 a 4 odmítl. Žalobkyní podané odvolání, kterým napadla uvedené rozhodnutí MÚ [adresa], Krajský úřad [kraj] svým rozhodnutím ze dne [datum], č. j. [číslo] zamítl a přezkoumávané správní rozhodnutí jako správné potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dne [datum] správní žalobu, které Krajský soud v [adresa] po dvou letech a osmi měsících - z čehož po dobu 2,5 let (od [datum] do [datum]) byl po procesní stránce zcela nečinný - vyhověl rozsudkem ze dne [datum], č. j. [spisová značka], tak, že jak rozhodnutí Krajského soudu [kraj], tak i rozhodnutí MÚ [adresa] zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Uvedený rozsudek nabyl právní moci dne [datum]. Nárok na náhradu nemajetkové újmy, který žalobkyně učinila předmětem tohoto řízení, žalobkyně předběžně uplatnila u Ministerstva spravedlnosti dne [datum], přičemž [název] byla uvedená věc postoupena k vyřízení dne [datum]. [název] formou písemného stanoviska ze dne [datum] žalobkyni informovalo, že její nárok považuje za neoprávněný.

4. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil po právní stránce podle § 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“), ve spojení s čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“), který v poměrech České republiky dále rozvádí § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk, a žalobu jako nedůvodnou zamítl - primárně s odůvodněním, že namítanou délku správního řízení nelze považovat za nepřiměřenou, tedy jinak řečeno z toho důvodu, že v posuzovaném případě nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, který by zakládal žalobkyni právo na poskytnutí požadovaného zadostiučinění, a podpůrně též s poukazem na nepatrný význam posuzovaného řízení pro žalobkyni, jež je zřejmý již jen z toho, čeho se žalobkyní požadovaná informace konkrétně týkala.

5. O povinnosti k náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a v řízení podle jeho mínění zcela procesně úspěšné žalované přiznal právo na plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení v souhrnné výši [částka].

6. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání. Zopakovala v něm, že podanou žádostí o poskytnutí informace chtěla předně identifikovat konkrétní stížnost, jíž se dopis tajemníka MÚ [adresa] měl vlastně týkat, dále získat podklady, které by jí umožnily vyhodnotit, zda správní orgán provedl náležité šetření předmětné stížnosti, a konečně, v případě zjištění, že k náležitému šetření stížnosti nedošlo, aby mohla přijmout nápravná opatření směřující k ochraně svých práv na nerušené užívání rekreační chalupy v obci [adresa], které jí znemožňuje hluk produkovaný provozem zdejšího pilařského závodu. Kromě toho samotná žádost o informace mohla být přímo prostředkem zjednání nápravy vytýkaných pochybení stavebního úřadu. Žádost o poskytnutí požadované informace však byla ve výsledku vyřizována od [datum] do [datum], tedy déle než čtyři roky. V řízení před soudem prvního stupně se sice původně domáhala finančního zadostiučinění jen za nemajetkovou újmu způsobenou jí nepřiměřenou délkou soudního řízení před správním soudem, které trvalo dva roky a osm měsíců, avšak posléze, formou navržené změny žaloby, doplnila vylíčení skutkového základu uplatněného práva (aniž by měnila petit žaloby) tak, že se nadále domáhá poskytnutí uvedeného relutárního zadostiučinění za nepřiměřenou dobu řízení jako takového. To, že soud prvního stupně o uvedeném návrhu nijak nerozhodl, považuje za závažné procesní pochybení, pro které napadený rozsudek bez dalšího nemůže obstát. Je tomu tak mimo jiné i z toho důvodu, že v souladu se závěry ustálené judikatury je třeba délku řízení před správními orgány a na to navazující řízení před správními soudy považovat za řízení jediné a trvalo-li takové řízení ve finále bezmála 50 měsíců, má na rozdíl od soudu prvního stupně za to, že uvedená doba řízení bezpochyby přesáhla dobu, v níž by bylo možné ukončení takového řízení očekávat. Ostatně podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010, Nejvyšší soud za přiměřenou délku řízení považuje jen dobu dvou let, popř. dobu lehce přesahující dva roky, avšak nikoli delší. Navíc zákon o svobodném přístupu k informacím stanoví povinným subjektům k poskytnutí informací lhůtu v délce 15 dní a požadavek na rychlé vyřizování žádostí o informace je již ze své podstaty logický. Důvod, proč trvala na poskytnutí informace v konkrétně uvedené věci, soudu prvního stupně nejen řádně osvětlila, ale i doložila, včetně toho, že posuzované řízení jako celek skončilo až dne [datum], kdy její žádosti bylo vyhověno rozhodnutím MÚ [adresa] č. j. [číslo]. Konečně soud prvního stupně při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení chybně vyhodnotil hledisko procesního úspěchu ve věci. Ve skutečnosti to byla ona, kdo byl z procesního hlediska v řízení úspěšný. Připomněl, že podanou žalobou si původně nárokovala konstatování porušení práva, omluvu a peněžité zadostiučinění a ohledně prvých dvou nároků vzala žalobu zpět pro chování žalované, která ji obě tyto formy kompenzace nemajetkové újmy v průběhu řízení, po uplynutí šestiměsíční lhůty od předběžného uplatnění nároku, dobrovolně poskytla. Podle závěrů ustálené judikatury přitom platí, že poškozený - posuzováno z hlediska materiální spravedlnosti – má ve věci v zásadě plný úspěch i tam, kde mu bylo zadostiučinění přiznáno jen zčásti. Soud prvního stupně měl tedy v dané souvislosti zohlednit fakt, že žaloba byla ve své podstatě podána důvodně. Avšak ani to se v posuzovaném případě nestalo. Žalobkyně proto s odkazem na shora uvedené navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil zpět soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Žalovaná v reakci na uvedené odvolání uvedla, že i když žalobkyně má pravdu v tom, že v dané souvislosti judikatura dovodila, že správní a na něj navažující soudní řízení se pro účely odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem posuzují za jeden celek, na správnosti napadeného zamítavého rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé se tím nic nemění, zejména pak s ohledem na kontext kauzy „[adresa]“, v rámci níž se žalobkyně či její syn [tituly před jménem] [jméno FO], vždy zastoupeni druhým synem žalobkyně [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] počínají v rámci nejrůznějších řízení s mnoha dotčenými správními orgány či soudy způsobem, jež se výrazně vymyká smyslu a účelu relevantních právních norem. Ostatně uvedené výslovně plyne i z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], který byl vydán v řízení, za jehož nepřiměřenou délku se žalobkyně v této věci domáhá požadované kompenzace. Zmíněný krajský soud s odkazem na značné množství jím blíže identifikovaných meritorních rozhodnutí uzavřel, že žalobkyně a její rodinní příslušníci nevedou předmětné spory, aby se domohli svých oprávněných zájmů, ale z důvodu vedení „sporu pro spor“, tedy za účelem inkasování nákladů řízení. I proto žalobkyní i v této věci nárokované náklady řízení soudy v současnosti v naprosté většině případů, s výjimkou částek vynaložených na soudní poplatek, i v případě úspěchu ve věci nepřiznávají, ať již z důvodů zvláštního zřetele hodných nebo z důvodu jejich neúčelnosti. Tento postup byl již opakovaně posvěcen také Ústavním soudem, který v mezidobí již opakovaně pro zjevnou neopodstatněnost odmítl ústavní stížnosti žalobkyně či jejího syna, kterými byly napadeny zmíněné nákladové výroky. Uvedené je pak podle názoru žalované podstatné pro rozhodnutí ve věci samé i z toho důvodu, že sama skutečnost, že žalobce vede větší množství řízení, aniž by se nutně musel dopouštět kverulatorního jednání, je důvodem pro zhodnocení významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce jako sníženého (minimálního). Prožívání intenzity újmy způsobené poškozenému nepřiměřenou délkou každého jednotlivého řízení je totiž v takovém případě výrazně nižší, než jak je tomu u osoby, která se účastní jediného či jen několika mála soudních řízení, pročež je v takovém případě zcela namístě přistoupit k razantní modifikaci výše přiměřeného zadostiučinění, k níž by se jinak dospělo za použití judikaturou nastavených základních pravidel, respektive poskytnout poškozenému jinou formu morální satisfakce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [číslo], nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [číslo], usnesení ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I[číslo], dále usnesení ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], usnesení ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [číslo], nebo usnesení ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Přestože je žalovaná přesvědčena o tom, že rodina [jméno FO] vede spory pro spor, tedy se dopouští zneužití práva, s ohledem na zásadu hospodárnosti a procesní ekonomie v lednu 2024 zaslala žalobkyni, příp. jejímu synovi [jméno FO], dopisy, v nichž konstatovala porušení práva žalobkyně, příp. jejího syna, na projednání věci v přiměřené lhůtě, ke kterému došlo v řízeních souvisejících s jimi podanými žádostmi, ohledně nichž bylo vedeno soudní řízení před Krajský soudem v [adresa], a za vzniklou nemajetkovou újmu se omluvila. V posuzovaném případě tento přípis zaslala dne [datum], č.j. [číslo]. Žalobkyni se tedy již v dané souvislosti dostalo adekvátního zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu a požadavek na poskytnutí finanční náhrady lze tak jako nedůvodný zamítnout. Nic na tom nemůže změnit ani žalobkyní namítaná okolnost, že soudem prvního stupně nebylo rozhodnuto o jí navržené změně žaloby. V této souvislosti lze připomenout Ústavním soudem v nálezu ze dne [datum], sp. zn. [číslo], uvedený závěr, že tam, kde by výkon procesního oprávnění účastníka nemohl přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného právního řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí obecného soudu výhradně pro nevyhovění procesním oprávněním účastníka řízení. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení.

8. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212 a odst. 1, 5 o. s. ř.), a poté co připustil žalobkyní navrženou změnu žaloby, aby jí požadovaná finanční náhrada nemajetkové újmy byla přiznána za celé posuzované řízení, tedy i za tu jeho fázi, která jednak předcházela uvedenému řízení před správním soudem a posléze na něj navazovala a trvala od [datum] až do [datum], kdy MÚ [adresa] svým rozhodnutím č. j. MU-VEJ/362/2023/taj její žádost o poskytnutí informace s konečnou platností vyřídil, a podle § 101 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s § 211 o. s. ř., projednal žalobkyní podané odvolání v její nepřítomnosti, neboť žalobkyně se z neúčasti na soudem nařízeném odvolacím jednání omluvila s tím, že souhlasí, aby věc byla meritorně vypořádána v její nepřítomnosti, shledal žalobkyní podané odvolání rozhodnutí o věci samé nedůvodným a zčásti mu přisvědčil pouze v souvislosti s rozhodnutím o povinnosti k náhradě nákladů řízení.

9. Soud prvního stupně provedl všechny pro rozhodnutí podstatné důkazy a pro právní posouzení věci si tak opatřil dostatek relevantních skutkových zjištění, na jejichž základě bylo možné věc náležitě posoudit a rozhodnout.

10. Žalobkyní uplatněná výtka stran soudem prvního stupně oslyšeného návrhu na připuštění žaloby pozbyla významu tím, že uvedenému návrhu odvolací soud zcela vyhověl.

11. Právní posouzení věci samé soud prvního stupně zcela správně založil na aplikaci všech relevantních zákonných ustanovení a správně uzavřel, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy (shodně s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) garantuje mimo jiné právo na projednání věci v přiměřené lhůtě (v dikci Listiny základních práv a svobod bez zbytečných průtahů) i pro řízení o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb. Pochybil však, měl-li za to, že správní řízení a na něj navazující řízení před správními soudy, v jehož rámci je přezkoumávána správnost napadeného správního rozhodnutí, je nutno posuzovat zvlášť. Není tomu tak, dle závěrů ustálené judikatury naopak platí, že na takové řízení je třeba pohlížet jako na jeden celek, zahrnující jak řízení vedené před správními orgány, tak i řízení vedené před soudem (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

12. Na právní posouzení žalobkyní uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou posuzovaného správního řízení, bylo možné bez výhrad aplikovat závěry plynoucí ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“), tedy při existenci nepřiměřené délky posuzovaného řízení žalobkyni přiznat odškodnění za jí tím přivozenou nemajetkovou újmu, která se v takových případech presumuje na základě judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) dovozené vyvratitelné domněnky vzniku morální újmy, kterou není třeba dále prokazovat (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne [datum] ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odstavec č. [hodnota], nebo Kmec [právnická osoba] výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, Právní zpravodaj, srpen 2006, str. 12 a násl.)[Anonymizováno]

13. Nutno připomenout, že smyslem náhrady nemajetkové újmy za porušení práva na projednání věci v přiměřené době je u fyzické osoby reparace [podezřelý výraz], [podezřelý výraz] v očekávání výsledku případu a nejistoty (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný Souboru civilních rozhodnutí NS pod [číslo]), a nikoliv sankcionování státu za to, že k nepřiměřené délce řízení došlo (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 10564). Ve smyslu ustálené judikatury, reprezentované např. částí IV. písm. d) Stanoviska, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 58/2011 civ., nebo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], případně nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 1320/10, se nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění jeví význam předmětu řízení pro poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], tj. to, co je pro poškozeného tzv. v sázce. V této souvislosti je namístě zvažovat zejména dopady nesprávného úředního postupu do osobnostní sféry poškozeného, nepříznivost jeho vlivu na pověst poškozeného, jeho dosavadní způsob života a v neposlední řadě taktéž okolnosti, za kterých k tvrzené nemajetkové újmě mělo dojít. Zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za již zmíněnou nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Je sice pravdou, že za způsobenou nemajetkovou újmu ve většině případů přiznává peněžitá kompenzace, nicméně uvedená skutečnost nic nemění na tom, že tento způsob kompenzace je v zásadě subsidiárním, nastupujícím až tehdy, není-li možno vzniklou nemajetkovou újmu nahradit jinak, například pokud by se dostačujícím prostředkem nápravy nejevilo pouhé konstatování porušení práva (srov. např. [jméno FO]: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 2. vydání, [adresa]: [právnická osoba]. Beck 2007, str. 178), popřípadě omluva, která je rovněž způsobilým prostředkem nápravy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 9376). Samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době lze v souladu se závěry ustálené judikatury považovat za dostatečnou formu kompenzace nemajetkové újmy, jejíž aplikaci předpokládá ust. § 31a odst. 2 OdpŠk, typicky v případech, byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného nebo byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný a celkově lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 9547, dále usnesení téhož soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], atd.).

14. Jak vyplývá již ze skutkových zjištění soudu prvního stupně stran průběhu naříkaného správního řízení, jejichž správnost žádný z účastníků řízení nenapadl, v posuzovaném řízení zcela jednoznačně došlo k neodůvodněným průtahům, a tedy i k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ust. § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk. Pakliže soud prvního stupně dospěl k závěru opačnému, postupoval ve zjevném rozporu se závěry ustálené judikatury, která bez dalšího za dobu, po kterou řízení může obvykle trvat, považuje období dvou let (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 12800). Posuzované řízení přitom trvalo více než dvakrát déle. Ostatně i sama žalovaná tím, že dobrovolně konstatovala porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě a omluvila se jí za nemajetkovou újmu, které jí v důsledku toho vznikla, deklarovala, že ani ona sama délku posuzovaného řízení nepovažuje za přiměřenou.

15. Ovšem pokud se týká hodnocení závažnosti způsobené nemajetkové újmy soud prvního stupně v tomto směru již naprosto správně akcentoval již zmíněnou klíčovou roli hlediska významu řízení pro žalobkyni. Pro volbu přiměřené formy zadostiučinění je totiž rozhodující právě závažnost vzniklé újmy, jež závisí především na závažnosti negativních dopadů nesprávného úředního postupu do osobnostní sféry poškozeného. Soudu prvního stupně lze přisvědčit v tom, že při hodnocení významu řízení pro poškozeného je třeba rozlišovat mezi poškozenými, kteří iniciují velké množství soudních sporů, což je ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené případnou nepřiměřenou délkou staví do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení (k tomu srov. např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o nepřijatelnosti stížnosti ve věcech Havelka proti České republice ze dne [datum], stížnost č. [číslo], rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], nebo usnesení téhož soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Rozsáhlé využívání možnosti soudního přezkumu totiž v případě poškozeného, který se takto chová, nutně ovlivňuje jeho vnímání stran nemajetkové újmy vyplývající z jejich nepřiměřených délek. Pakliže v řízení vyšlo najevo, že žalobkyni lze zařadit do kategorie účastníků řízení, kteří z vlastního popudu vedou desítky soudních sporů, což ostatně sama žalobkyně ani nijak nezpochybňuje, má odvolací soud za to, že za této situace soud prvního stupně implicitně tuto skutečnost po právu považoval za okolnost svědčící o objektivně nižší míře její frustrace z nejistoty a očekávání výsledku posuzovaného řízení. Fakt, že i přes zmíněnou „žalobní“ aktivitu nelze počínání žalobkyně považovat za obstrukční a litigiózní (sudičské) - aby tomu tak bylo, musely by v souladu se závěry ustálené judikatury být současně splněny dvě podmínky, zaprvé počet žalobcem podaných žalob by musel být mimořádně vysoký (v řádu desítek či stovek za relevantní časové období) a zadruhé by většina těchto žalob musela být neúspěšná (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], dále rozsudek téhož soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], popř. rozsudek ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]) - na uvedeném závěru nic nemění. Navíc závěru o nepatrnosti významu posuzovaného řízení pro žalobkyni, bez ohledu na to, že žalobkyně prezentuje něco jiného, svědčí již jen žalobkyní doznaná skutečnost, že předmětnou žádostí se ve skutečnosti domáhala duplicitního vypořádání již dříve podané stížnosti, byť s využitím jiného právního nástroje. Uvedený model jednání tedy zjevně podporuje tvrzení žalované o zálibě žalobkyně ve vedení „sporu pro spor“, tedy o v daném případě prakticky vymizelé skutečné míře tvrzeného pocitu frustrace, která by měla být požadovaným zadostiučiněním reparována, jinak řečeno o fakticky nepatrném významu uvedeného řízení pro žalobkyni. Je-li tomu tak, pak ani dvojnásobně delší doba trvání řízení, než která by standardně neodpovídala složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávaného případu, nic nemění na uvedeném závěru o adekvátnosti žalobkyni již přiznaného morálního zadostiučinění. Ostatně uvedené odpovídá matematickému pravidlu respektovanému obecnou logikou, že multiplikace nulové hodnoty vede stále k jednomu a témuž výsledku, v tomto konkrétním případě závěru o plnohodnotnosti morálního zadostiučinění, kterého se však již žalobkyni řádně dostalo. V dané souvislosti je přitom třeba zvlášť upozornit na to, že kompenzace utrpěné imateriální újmu ve formě konstatování porušení práva má dle závěrů ustálené judikatury povahu primárního prostředku nápravy způsobené nemajetkové újmy, kterou není na místě žádným způsobem bagatelizovat (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

16. Odvolací soud proto výrok rozsudku soudu prvního stupně o věci samé podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

17. Ačkoli odvolací soud shledal rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé správným, závěru, který soud prvního stupně učinil ohledně povinnosti k náhradě nákladů řízení, se uvedené hodnocení netýká. Ačkoli žalobkyně měla ve věci jen částečný úspěch, nelze pominout, že rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu a za této procesní situace žalobkyni v souladu s ust. § 151 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 142 odst. 3 a § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., přísluší právo na plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení. Ostatně v dané souvislosti bylo Nejvyšším soudem judikováno, že výsledek řízení projevující se tím, že poškozený žalobce dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu anebo poskytnout mu morální satisfakci, popř. dosáhne konstatování porušení práva, lze s přihlédnutím k přiměřenosti žalované formy náhrady hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), byť žalobci nebylo přiznáno jím požadované plnění nebo jeho výše (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 40/2014 civ.).

18. Odvolacímu soudu je však z jeho činnosti známo, že žalobkyně, stejně jako její syn [tituly před jménem] [jméno FO], se formulačně obdobnými žalobami o odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb., podávanými u Obvodního soudu pro [adresa] jako soudu prvního stupně, opakovaně domáhají shodně koncipovaných nároků jako v této věci, tj. konstatování porušení práva, omluvy a peněžitého odškodnění za nepřiměřenou dobu řízení o jejich žalobách podávaných v rámci kauzy „[adresa]“ ke Krajskému soudu v [adresa]. Na podkladě podaných odvolání se zdejší odvolací soud již opakovaně zabýval mimo jiné otázkou povinnosti k náhradě nákladů řízení, přičemž usnesením ze dne [datum], č. j. [spisová značka], v němž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] ze den [datum], č. j. [spisová značka], v jeho nákladovém výroku, jímž bylo uloženo žalované zaplatit žalující straně na náhradě nákladů řízení [částka], tak, že výše nákladů činí [částka], uvedl, že již v rozsudku (zdejšího soudu) ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], bylo konstatováno, že žalobkyni mohla být přiznána plná náhrada nákladů řízení, avšak odvolací soud vzal v úvahu veškerou argumentaci účastníků k této otázce a dospěl k závěru, že žalobkyně má vůči žalované právo jen na náhradu zaplaceného soudního poplatku. „Náhradu nákladů na právní zastoupení žalobkyni s ohledem na důvody zvláštního zřetele hodné s odkazem na ust. § 150 o. s. ř. nepřiznal. Podstatným důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení shledal nepatrný význam původně vyžadované informace a v důsledku toho i nepatrný význam posuzovaného soudního řízení správního, které žalobkyně iniciovala. Míra významnosti řízení pro účastníka ovlivňuje rovněž posouzení míry újmy z nepřiměřené délky řízení, judikatura uvádí, že je nutno zvážit, co bylo z hlediska účastníka, požadujícího satisfakci, „ve hře“. V projednávané věci šlo o spárování dílčí odpovědi úřadu se stížností žalobkyně, které se měla odpověď týkat. Také širší okolnosti projednávané věci, které sama žalobkyně rozvedla jak v žalobě, tak v odvolání, nasvědčují tomu, že žalobkyně nemohla utrpět výraznou újmu z délky jednoho z desítek obdobných řízení, které souběžně vede. Zdejší odvolací soud dospěl v řízení sp. zn. [spisová značka] k závěru, že procesním postupem žalobkyně tak dochází ke zneužití práva ve smyslu § 8 občanského zákoníku, které nepožívá právní ochrany, že žalobkyně fakticky ztratila přehled o svých podáních (…), nárok na odškodnění posoudil jako zneužití institutu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, a proto potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu I. stupně (srov. rozsudek ze dne [datum]). Takové výjimečné okolnosti shledal ostatně také Krajský soud v [adresa] v posuzovaném řízení, když úspěšné žalobkyni rovněž přiznal pouze náhradu zaplaceného soudního poplatku. Nadto je odvolacímu soudu ze spisu a ze soudních rozhodnutí doložených v odvolacím řízení zjevné, že žalobkyně iniciuje množství obdobných soudních řízení, v nichž požaduje po žalované odškodnění nemateriální újmy za nesprávný úřední postup orgánů veřejné moci. Je zřejmé, že je pro ni účast v těchto soudních řízeních běžnou až rutinní záležitostí. Prodloužené projednávání žaloby v hodnoceném řízení ji proto staví do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení. Účast žalobkyně v jednom z mnoha jí iniciovaných soudních řízení tak nelze vnímat jako mimořádný zážitek negativního významu, který by měl na ni stresující dopad. Vzhledem k tomu, že význam posuzovaného řízení byl pro žalobkyni v důsledku uvedených skutečností minimální, přičemž doba hodnoceného kompenzačního řízení nemohla její psychickou sféru nikterak zásadně negativně zasáhnout, dospěl odvolací soud shodně se soudem I. stupně k závěru, že významu dotčeného řízení je přiměřeným zadostiučiněním nemajetkové újmy, která byla žalobkyni nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce hodnoceného řízení způsobena, omluva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Ačkoli žalobkyně doložila, že v některých soudních řízeních jí byla plná náhrada nákladů spočívající v plné náhradě nákladů právního zastoupení podle advokátního tarifu přiznána, nelze tyto její výsledky přijmout paušálně, neboť důvody užití ust. § 150 o. s. ř. jsou v projednávané věci zcela individuální, jak to bylo výše popsáno.“ 19. K citovaným závěrům se zdejší odvolací soud plně přihlásil v usnesení ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]; v obou věcech (tak jako i v této věci) se přitom jednalo, na rozdíl od rozhodnutí, na které žalobkyně odkazovala v rámci tohoto odvolacího řízení, „jen“ o „spárování“ přípisu tajemníka městského úřadu s předchozími podáními.

20. Odvolacímu soud je dále známo, že k obdobným okolnostem jakožto důvodům pro nepřiznání nákladů zastoupení advokátem se přiklonil Krajský soud v [adresa] nejen přímo v namítaném řízení, ale i ve svých dalších rozhodnutích (rozsudek ze dne [datum], č. j. [spisová značka] – proti němu [Jméno zainteresované osoby 0/0] podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [číslo]; rozsudek ze dne [datum], č. j. [spisová značka] – proti němu [Jméno zainteresované osoby 0/0] podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [číslo] rozsudek ze dne [datum], č. j. [spisová značka] – proti němu žalobcem podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [číslo]

21. V rozsudku ze dne [datum], č. j. [spisová značka], krajský soud uvedl, že „[z]ástupce stěžovatelky zastupuje stěžovatelku, případně [tituly před jménem] [jméno FO] v obdobných řízeních opakovaně. Všichni tři uvedení jsou v příbuzenském poměru, jak je soudu známo i z jejich podání, např. ve věci vedené pod sp. zn. [spisová značka]. Krajský soud dále uvedl, že je mu známo, že stěžovatelka zastoupená stejným právním zástupcem jako v nynější věci vedla či stále vede řadu soudních sporů před správními soudy, a to se správními orgány, od nichž požadovala pokaždé poskytnutí informace dle InfZ. V době rozhodování krajského soudu počet věcí stěžovatelky u tohoto soudu přesáhl 70 věcí. V některých sporech je požadováno poskytnutí podání, které dříve učinila jedna ze tří shora jmenovaných osob. Žaloby, jimiž [tituly před jménem] [jméno FO] napadá postup správních orgánů při vyřizování žádostí dle InfZ, jsou dále evidovány např. u Městského soudu v Praze, a to pod sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], 11 [právnická osoba]/2020, [spisová značka], [spisová značka] či [spisová značka]. Krajský soud dále uvedl, že jeho úkolem je poskytovat ochranu veřejným subjektivním právům, a nikoliv napomáhat některým osobám k tvorbě zisku na úkor protistrany, kterou tyto osoby systematicky zahlcují podáními, přičemž při vyřizování těchto podání dojde v některých případech k formálně chybnému postupu, proti němuž následně brojí žalobou. Nejvyšší správní soud užívá zobecňující označení takových osob jako osob vedoucích "spor pro spor" a nikoli pro získání informace (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum] č. j. [spisová značka]). S ohledem na svá výše popsaná zjištění o postupu jmenovaných osob v jiných řízeních krajský soud tedy v posuzované věci dospěl k závěru, že stěžovatelce přísluší toliko náhrada soudního poplatku ve výši [částka], kterou je žalovaný povinen uhradit v obvyklé lhůtě.“ 22. Odvolací soud je toho názoru, že byly-li uvedené závěry vysloveny pro účely samotných namítaných (průtažných) řízení, tím spíše musí dopadat na z nich vyvozovaná řízení odškodňovací, nota bene je-li jejich pravomocným meritorním závěrem nepatrný význam řízení pro poškozeného, a z toho plynoucí dostatečnost morální satisfakce.

23. V nálezu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 2699/23, Ústavní soud shledal, že „platí-li, že tam, kde žalující strana uspěje s požadavkem na zadostiučinění v penězích jen v nepatrné míře (jednotkách procent), lze aplikovat ve prospěch žalovaného § 142 odst. 3 o. s. ř., je – v konkrétních podmínkách – přípustné postupovat shodným způsobem tím spíše tam, kde žalobce s požadavkem na zadostiučinění v penězích neuspěje vůbec, ale dostane se mu (výslovně ani nepožadovaného) konstatování. Ústavní soud si je vědom toho, že u sporů podle zákona č. 82/1998 Sb. se takto obvykle nepostupuje, avšak posuzovaná věc se svými specifickými okolnostmi vymyká. Jde o vysoký počet do značné míry formulářových podání v mnoha obdobných věcech zastupovaných týmž právním zástupcem“ (zvýrazněno odvolacím soudem).

24. Právě o takto Ústavním soudem modelovanou situaci jde podle odvolacího soudu i v této věci. Odvolací soud proto– ve shodě s řešením přijatým jednak ve svých rozhodnutích sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka], jednak v rozhodování krajského soudu v samotných průtažných řízeních, jež, pokud jde o moderaci nákladů řízení, opakovaně nebyla shledána Ústavním soudem jako opodstatňující jeho zásah – dospěl k závěru, že zmíněné skutečnosti představují okolnosti mimořádného zřetele odůvodňující za použití § 150 o. s. ř. honorování nákladů řízení v řízení před soudem prvního stupně jen minimálně úspěšného žalobce toliko v rozsahu zaplaceného soudního poplatku ve výši [částka]. Z tohoto důvodu podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti k náhradě nákladů za řízení před soudem prvního stupně tak jak je blíže uvedeno ve výroku II tohoto rozsudku.

25. O povinnosti k náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 151 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 224 odst. 1 a § 142 odst. 3 o. s. ř., a v této fázi řízení jen v poměrně nepatrné části procesně neúspěšné žalované přiznal plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení představovanou paušalizovanou náhradou nákladů řízení, která podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb., přísluší účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř. a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce. Uvedená náhrada sestává ze tří paušálních náhrad po [částka] za podané písemné vyjádření k odvolání žalobkyně, přípravu účasti na jednání a vlastní účast na jednání před odvolacím soudem [§ 1 odst. 3 písm. a), b), c), ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu].

Poučení