54 Co 329/2025 - 264

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Nadi Pínové a soudkyň Mgr. Lenky Marynkové a JUDr. Jaroslavy Pokorné ve věci žalobce: [Jméno žalobce],[Anonymizováno]narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o určení neplatnosti usnesení shromáždění, o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. září 2025, č. j. 16 C 46/2025-243, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. o věci samé potvrzuje.

II. Ve výroku II. o nákladech řízení se rozsudek soudu prvního stupně mění jen tak, že výše nákladů činí 60 176,80 Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 14 689,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného, [tituly před jménem] [jméno FO].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění účastníka (žalovaného, poznámka odvolacího soudu), kterým byla schválena změna prohlášení vlastníka ve znění dodatku č. 4 přijatého účastníkem dne 17. 6. 2021 pod bodem č. 6 (usnesení dále jen „Usnesení“, tato změna prohlášení vlastníka dále jen „Změna prohlášení“ a dodatek č. 4 dále jen „dodatek č. 4“) (výrok I.) a uložil žalobci povinnost uhradit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 60 370,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě ze dne 17. 9. 2021, jíž se žalobce pro postup při Změně prohlášení v rozporu se zákonem domáhal vyslovení neplatnosti Usnesení. Žalobce v žalobě předně uvedl, že je vlastníkem jednotky č. [číslo] ([číslo], poznámka odvolacího soudu) v budově č. p. [adresa] (stojící na pozemku parc. č. [číslo], k.ú. [adresa], poznámka odvolacího soudu) (jednotka dále jen „Jednotka“ a budova dále jen „Dům“). Dne 13. 4. 2021 reagoval na podklady zaslané výborem žalovaného k shromáždění žalovaného plánovanému na 29. 4. 2021 (přesunuto na 17. 6. 2021) mimo jiné sdělením, že ke Změně prohlášení se vyžaduje písemný souhlas vlastníka jednotky, jehož práv a povinností se změna dotkne. Samotného shromáždění konaného dne 17. 6. 2021 se žalobce nezúčastnil. Dne 24. 6. 2021 předseda výboru žalovaného vlastníkům jednotek e-mailem zaslal zápis ze shromáždění žalovaného konaného dne 17. 6. 2021. V zápise bylo uvedeno, že Usnesení bylo shromážděním žalovaného přijato. Dle žalobce však Usnesení není písemným souhlasem vlastníka jednotky ve smyslu § 1169 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku („OZ“), žádné písemné souhlasy vlastníků nebyly žalobci předloženy, přičemž ani on sám takový souhlas neudělil. Protože je změna prohlášení vlastníka výlučnou záležitostí vlastníků jednotek, byla dle jeho mínění případná úprava ve stanovách nereflektující novelizované ustanovení § 1208 NOZ neúčinná.

3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby v celém jejím rozsahu s tím, že Usnesení není v rozporu se zákonem. Předně uvedl, že neexistoval žádný přehlasovaný vlastník aktivně legitimovaný k podání žaloby vzhledem k tomu, že pro přijetí Usnesení hlasovali všichni přítomní s výjimkou jedné osoby, která se za dvě jednotky zdržela, přičemž žalobce se hlasování neúčastnil. Protože se Změna prohlášení týkala společných částí a na jejím základě nedošlo ke změně velikosti podílu žádného vlastníka, mělo být aplikováno ustanovení § 1169 odst. 2 písm. a) OZ, pokud záležitost nebyla odlišně upravena ve stanovách žalovaného (§1 odst. 2 OZ). Odlišně byla tato upravena v čl. VII odst. 6 písm. b) stanov žalovaného, podle kterého pro všechny druhy změn prohlášení vlastníka muselo být dosaženo alespoň tříčtvrtinové většiny přítomných členů žalovaného, přičemž Usnesení schválilo 98,24 % na shromáždění přítomných vlastníků jednotek, tj. 72,07 % všech vlastníků jednotek.

4. Ve věci již bylo v minulosti meritorně rozhodnuto, a to v prvním stupni věcně nepříslušným Městským soudem v [adresa], který usnesením ze dne 14. 4. 2023, č. j. [spisová značka] (rozhodnutí městského soudu), vyslovil, že se na Usnesení hledí, jako by nebylo přijato (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Usnesením Vrchního soudu v [adresa], jako soudu odvolacího, ze dne 3. 10. 2023, č. j. [spisová značka], ve znění usnesení téhož soudu ze dne 13. 5. 2024, č. j. [spisová značka] (rozhodnutí vrchního soudu), bylo rozhodnutí městského soudu změněno tak, že návrh na vyslovení neplatnosti Usnesení byl zamítnut (výrok I.) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).

5. K dovolání žalobce byla rozhodnutí vrchního soudu a rozhodnutí městského soudu usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2025, č. j. [spisová značka], zrušena a věc byla postoupena Obvodnímu soudu pro [adresa], jako soudu věcně příslušenému k projednání a rozhodnutí v prvním stupni. Dovolací soud ve věci samé uvedl, že ustanovení § 1169 odst. 2 OZ stanovuje, při jakých změnách prohlášení vlastníka se postupuje zjednodušeným způsobem nevyžadujícím na rozdíl od „základního způsobu“ provedení změny prohlášení vlastníka podle § 1169 odst. 1 OZ také souhlas vlastníků, kteří byli změnou dotčeni. V případech vymezených v § 1169 odst. 2 OZ tak zákon ke změně prohlášení (i k její účinnosti) vyžaduje toliko schválení takové změny většinou hlasů všech vlastníků jednotek; žádné jiné jednání v této souvislosti není potřeba. Jde o případy, kdy se mění společné části, ale nemění se žádnému z vlastníků podíl na společných částech – typicky půjde o přístavby výtahů, změny účelu užívání společných částí (nikoliv těch ve výlučném užívání). Za takový případ lze dle dovolacího soudu považovat i situaci, kdy (jako v projednávané věci) změna prohlášení vlastníka spočívá v tom, že do společných prostor domu jsou (výslovně) zahrnuty „rozvody tepla“ v rámci centrálního vytápění domu (a v souvislosti s tím bylo vypuštěno v části popisu jednotek spojení „ústředního topení“). O součást jednotky se v takovém případě ostatně ani jednat nemůže vzhledem k funkční propojenosti „rozvodů centrálního vytápění, včetně soustavy rozvodů tepla, včetně rozvodů v bytě, radiátorů a jiných otopných těles, včetně termostatických ventilů a zařízení sloužícího k rozúčtování nákladů na topení“ představujících jeden funkční celek s celým domem, nikoliv jen s jednotkou (k tomu Nejvyšší soud rovněž dále odkázal na § 505 OZ a např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1501/2020). Dovolací soud proto uzavřel, že k dotčení práv a povinností některého vlastníka jednotky ve vztahu k jeho předmětu vlastnictví ve smyslu § 1169 odst. 1 o. z. výše popsanou změnou prohlášení nedochází. Nejvyšší soud dále konstatoval, že udělení souhlasu se změnou prohlášení vlastníka podle § 1169 odst. 2 OZ náleží do působnosti vlastníků jednotek (nikoliv do působnosti společenství vlastníků jednotek), přičemž vlastníci svou vůli při rozhodování o udělení souhlasu mohou projevit v souladu s § 1221 odst. 2 OZ taktéž hlasováním o příslušné otázce na shromáždění. Bez ohledu na takové „organizačně technické“ řešení jde však stále o jiný způsob rozhodování, než je rozhodování shromáždění, coby orgánu společenství vlastníků jednotek. Promítnutí do poměrů projednávané věci pak vedlo k závěru, že vlastníci jednotek udělili svůj souhlas (většinou hlasů všech vlastníků) se Změnou prohlášení ve smyslu § 1169 odst. 2 OZ na shromáždění žalovaného konaném dne 17. 6. 2021. Rozhodnutí o Změně prohlášení učinili způsobem a formou předpokládanými zákonem; nejde tak o rozhodnutí, na které se hledí, jako by nebylo přijato. Ačkoliv jde o výkon působnosti vlastníků jednotek, podléhalo též takové rozhodnutí, jak se podává z ustanovení § 1169 odst. 3 OZ, přezkumu v režimu přiměřeného použití § 1209 OZ. Jen „přehlasovaný vlastník“ či vlastník, jemuž v hlasování bránil důležitý důvod, je pak aktivně legitimován k podání návrhu dle § 1209 OZ. Z přiměřeného užití § 1209 OZ na daný případ dovolací soud dovodil, že vlastník mohl vyjádřit svůj souhlas či nesouhlas s navrhovaným rozhodnutím spoluvlastníků též mimo rámec zasedání shromáždění žalovaného (i před jeho konáním), a to až do okamžiku, kdy je na zasedání shromáždění návrh takového rozhodnutí přijat nebo nepřijat. Pro poměry dané věci byl proto pojem „přehlasovaný vlastník jednotky“ uvedený v § 1209 OZ širší, než v případech záležitostí v působnosti společenství vlastníků jednotek. Soudům nižších stupňů proto dovolací soud vytkl, že se nezabývaly otázkou, zda žalobce svůj nesouhlas neprojevil případně mimo rámec konaného zasedání. Závěrem uvedl, že jedná-li se o rozhodnutí vlastníků, nikoliv o rozhodnutí shromáždění coby orgánu společenství vlastníků, není založena věcná příslušnost krajských soudů. Uzavřel tedy, že pokud věc v prvním stupni projednal a rozhodl krajský soud (Městský soud v [adresa]), bylo řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a spočívala v projednání a rozhodnutí věcně nepříslušným soudem.

6. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění a právní argumentace uvedených v písemném odůvodnění napadeného rozsudku, na něž odvolací soud, aniž by je podrobně opakoval, odkazuje při současném stručném shrnutí závěru, k němuž prvostupňový soud dospěl. Tento nejprve shledal, že žalovaný je společenstvím vlastníků jednotek a žalobce je vlastníkem Jednotky. Žalovaný prostřednictvím e-mailu rozeslal členům žalovaného pozvánku a podklady k plánovanému shromáždění a avizoval, že jedním z bodu programu bude i „6. Prohlášení vlastníka – Dodatek č. 4“. Dne 13. 4. 2021 v rámci emailové reakce žalobce k navrhované Změně prohlášení vznesl řadu námitek, zejména považoval dodatek č. 4 za nedostatečně a zmatečně zpracovaný s tím, že navrhovanou Změnou prohlášení dojde k zásahu do vlastnictví jednotlivých vlastníků, ke které je potřeba písemného souhlasu všech vlastníků. Shromáždění 17. 6. 2021 se zúčastnilo 73,36 % všech členů žalovaného po přepočtu na vlastnické podíly, přičemž Usnesení bylo přijato 98,24 % přítomných členů žalovaného – tj. 72,07 % všech členů žalovaného hlasovalo pro Změnu prohlášení, hlasování se zdrželo 1,76 % přítomných členů žalovaného (tj. 1,29 % všech) a proti nehlasoval nikdo z přítomných. Žalobce se shromáždění dne 17. 6. 2021 nezúčastnil. Zmocněnci byli na základě plných mocí udělených vybranými členy žalovaného oprávněni jednat jménem těchto zmocnitelů na shromáždění [Jméno žalovaného] ve čtvrtek dne 17.6.2021 od 19:00 hodin ve společenském sálu hotelu [název], [adresa], přičemž jednotliví zmocnitelé také v rámci svých výslovných prohlášení potvrdili, že udělenou plnou mocí projevili svůj písemný souhlas mj. i se Změnou prohlášení. Dodatek č. 4 k prohlášení vlastníka ze dne 17. 9. 2004, ve znění dodatku č. 1 ze dne 18. 8. 2005, dodatku č. 2 ze dne 29. 11. 2007 a Dodatku č. 3 ze dne 19. 1. 2011 jednoznačně určuje, upřesňuje a definuje vlastnictví společných částí Domu.

7. Po právní stránce prvostupňový soud věc posoudil zejména s odkazem na § 1169, 1209 odst. 1 a 1221 odst. 2 OZ, jakož i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2025, č. j. [spisová značka] v projednávané věci vydané. Úvodem dovodil, že žalobce svým e-mailovým stanoviskem ze dne 13. 4. 2021 projevil se Změnou prohlášení nesouhlas a byl proto jako přehlasovaný vlastník ve smyslu § 1209 odst. 1 OZ aktivně legitimován k podání předmětné žaloby. Soud prvního stupně rovněž zopakoval stanovisko Nejvyššího soudu, že o změně prohlášení vlastníka rozhodují vždy (pouze) přímo vlastníci, přičemž působnost jednotlivých vlastníků jednotek lze vykonávat i jejich rozhodnutím přijatým na shromáždění žalovaného, jak tomu bylo i v projednávané věci. Za situace, kdy se navržená změna prohlášení týká práv a povinností nikoli konkrétního vlastníka či vlastníků, ale vlastníků všech (jako v dané věci, kdy se plánovaná Změna prohlášení dotýkala konkretizace společných částí Domu), postupuje se dle § 1169 odst. 2 OZ a v dané věci proto postačil pouze souhlas většiny hlasů všech vlastníků jednotek. Takový souhlas se Změnou prohlášení byl na shromáždění 17. 6. 2021 udělen způsobem a formou předpokládanou zákonem, kdy pro Změnu prohlášení hlasovalo 72,07 % všech vlastníků. Prvostupňový soud rovněž uzavřel, že z plných mocí k zastupování vybraných členů žalovaného na shromáždění lze bezpochyby dovodit oprávnění zmocněnců jednat jménem zmocnitelů při daném shromáždění v plném rozsahu. Ostatně sami zmocnitelé v rámci svých dodatečných prohlášení uvedli, že plné moci udělili i k hlasování o Změně prohlášení. Dále uvedl, že rozvody v rámci centrálního vytápění Domu spadají mezi společné části Domu ve smyslu § 1160 ve spojení s § 6 písm. e) nařízení vlády č. 366/2013 Sb., o úpravě některých záležitostí souvisejících s bytovým spoluvlastnictvím („nařízení č. 366/2013 Sb.“), jakož i dle závazného právního názoru v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2025, č. j. [spisová značka] (k tomu viz blíže bod 5 tohoto rozsudku) a okna jako výplň vnějšího pláště budovy rovněž tvoří společné části Domu (§ 5 odst. 1 písm. d) nařízení č. 366/2013 Sb.).

8. O náhradě nákladů řízení (výrok II.) soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšnému žalovanému přiznal jejich plnou náhradu v souhrnné výši 60 370,40 Kč, sestávající ze zaplaceného soudního poplatku z odvolání v částce 2 000 Kč a nákladů právního zastoupení, kdy tyto jsou tvořeny v souladu s § 7, § 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2024 („AT 2024“) 7 úkony právní pomoci po 3 100 Kč, v souladu s § 7, § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2025 („AT“) 4 úkony právní pomoci po 5 660 Kč, 7 náhradami hotových výdajů po 300 Kč v souladu s § 13 odst. 4 AT 2024 a 4 náhradami hotových výdajů po 450 Kč v souladu s § 13 odst. 4 AT s tím, že náklady právního zastoupení byly navýšeny o DPH ve výši 21 %, jejímž plátcem je právní zástupce žalovaného.

9. Žalobce podal proti všem výrokům napadeného rozsudku včasné a přípustné odvolání. Předně byly dle žalobce plné moci uděleny na zasedání shromáždění, nikoliv na právní jednání, která jsou mimo působnost shromáždění, kam patří i změna prohlášení dle § 1169 NOZ. Dodatečná prohlášení některých spoluvlastníků (vlastníků jednotek v Domě, poznámka odvolacího soudu) ohledně rozsahu zmocnění jsou dle žalobce irelevantní. Žalobce dále v odvolání namítal, že (i) Změnou prohlášení došlo ke změně vlastnictví, a to bez souhlasu dotčených vlastníků (kdy všichni vlastníci jsou takovou změnou dotčeni); a (ii) vlastník jednotky musí mít právo samostatně provádět změny, úpravy a výměny části otopné soustavy, vymezení otopné soustavy uvnitř jednotky jako části společné tak zasáhlo do majetku vlastníka jednotky, který byl doposud jeho výlučným majetkem a který se na základě změny prohlášení vlastníka stal bez náhrady vlastnictvím všech spoluvlastníků (vlastníků jednotek v Domě, poznámka odvolacího soudu). Současně uvedl, že (i) Změnou prohlášení se měnil rozsah společných částí, které jsou určeny pro výlučné užívání vlastníka jednotky, předmětná změna prohlášení měla proto být provedena dle § 1169 odst. 1 OZ, nikoliv tzv. zjednodušeným způsobem dle § 1169 odst. 2 OZ; a (ii) Změna prohlášení zasahovala do společných částí určených pro výlučné užívání bytové jednotky zejména tím, že zahrnula nově vnitřní instalace (ústředního topení) jako společnou část Domu. K bodu (ii) v předchozí větě žalobce rovněž uvedl, že dle § 1222 OZ prováděcí právní předpis stanovuje, o kterých částech nemovité věci se má za to, že jsou společné. Nařízení č. 366/2013 Sb., které je tímto prováděcím předpisem tedy nemá kogentní charakter, ani jej mít nemůže, neexistovala tedy žádná zákonná povinnost přizpůsobit prohlášení nařízení č. 366/2013 Sb. Ani v § 1160 OZ není uvedeno, že by otopná soustava měla být společná. Rozvody otopné soustavy v jednotce tedy dle žalobce slouží pouze konkrétní jednotce, nikoliv všem vlastníkům a definice toho, co je součástí jednotky, je v prohlášení naprosto určitá. Z uvedených důvodů proto žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a ve věci vyhověl návrhu žalobce.

10. Žalovaný se ve vyjádření k odvolání ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně a poukázal na v projednávané věci vydané rozhodnutí Nejvyššího soudu a tam vyslovený právní názor, že k přijetí změny prohlášení postačoval souhlas většiny hlasů všech vlastníků jednotek. Rozhodl-li soud prvního stupně v souladu s tímto, nemůže se jednat o nesprávné právní posouzení. Zopakoval, že Změnou prohlášení jen napravoval protiprávní stav a v souvislosti s tím poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 413/2013. Rozporoval též názor žalobce, že otopná soustava by neměla být společná za situace, kdy má sloužit všem vlastníkům jednotek přesně podle ustanovení § 1160 OZ. Závěrem žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

11. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.) a jsa vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání je důvodné toliko v části směřující proti výroku II. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně.

12. Odvolací soud předně uzavřel, že prvostupňový soud si pro své rozhodnutí ve věci samé opatřil dostatek důkazů, správně a úplně zjistil skutkový stav, věc posoudil správně i po právní stránce, dodržel závazný právní názor formulovaný v zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu, a své rozhodnutí srozumitelně a logicky odůvodnil. S napadeným rozhodnutím ve věci samé se lze proto plně ztotožnit a v podstatném na něj odkázat.

13. K námitkám žalobce, že Změnou prohlášení došlo ke změně vlastnictví a zásahu do výlučného majetku žalobce, který se stal bez náhrady vlastnictvím všech vlastníků jednotek v Domě odvolací soud v prvé řadě uvádí, že v řešeném případě jsou jednotky v Domě vymezeny podle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů) („ZVB“) a prohlášení vlastníka ze dne 17. 9. 2004 ve znění dodatků č. 1, 2 a 3 bylo provedeno za účinnosti ZVB. Pokud je specifikace společných částí v prohlášení vlastníka dle ZVB po 1. 1. 2014 nesouladná s kogentními ustanoveními OZ, úprava prohlášení je v takové části neaplikovatelná. Prohlášení vydané podle ZVB tedy po účinnosti OZ musí být vyloženo tak, že části splňující podmínky ustanovení § 1160 OZ jsou považovány za společné části a není-li v prohlášení vlastníka uvedeno jinak, uplatní se i dispozitivní úprava společných částí nemovité věci stanovená v § 4 až 6 nařízení č. 366/2013 Sb. Pro změnu prohlášení vlastníka provedeného dle ZVB se pak od 1. 1. 2014 použije právní úprava změny prohlášení vlastníka podle § 1169 i § 1221 odst. 2 OZ (§ 3028 odst. 1 OZ), jak ostatně rovněž vyplývá ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu.

14. Změnou prohlášení byly do společných částí výslovně zahrnuty rozvody tepla, jakož i vnitřní strany vnějších oken. Odvolací soud k tomuto uvádí, že ustanovení § 2 písm. g) ZVB mezi společné části domu výslovně zahrnovalo rozvody tepla, přičemž výčet společných částí domu byl v ZVB pouze demonstrativní povahy, nikoliv ovšem povahy dispozitivní za předpokladu, že tato část sloužila společnému užívání a byla k tomuto užívání svou povahou určena. Jestliže zákon určitou část domu sloužící společnému užívání (jako je tomu u rozvodů tepla v domě) určil za společnou část domu, byla vždy obligatorní společnou částí domu, aniž by na tom původní vlastník při vydávání prohlášení vlastníka budovy (nebo později vlastníci jednotek podle ZVB při jeho změně) mohl cokoliv změnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 6. 11. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1788/2003). ZVB okna mezi společnou část domu výslovně nezahrnoval, prohlášením vlastníka podle ZVB tak bylo možno určit, že okna jsou součástí jednotky, jakkoliv takové řešení bylo nevhodné a nedomyšlené. Neplatným však bylo nastavení, podle kterého byla vnitřní strana oken součástí jednotky a vnější strana oken společnou částí domu, jako v řešeném případě, neboť nelze uvažovat o „vnitřní“ a „vnější“ straně okna jako o samostatných věcech, které by mohly mít rozdílného vlastníka. Pokud v prohlášení nebylo výslovně určeno, zda jsou okna součástí jednotky či budovy (případně bylo toto určení pro jeho neurčitost neplatné, jako v řešeném případě), byla okna dle ZVB součástí společných částí domu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 23. 7. 2014, sp. zn. 26 Cdo 413/2013). Okna i rozvody tepla tedy byly společnými částmi domu i před 1. 1. 2014, přičemž opačné určení v prohlášení vlastníka bylo neplatné.

15. Okna i rozvody tepla jsou společnými částmi i od 1. 1. 2014, tj. i po účinnosti OZ. Jak uvedl Nejvyšší soud ve svém závazném právním názoru ze dne 28. 1. 2025, č. j. [spisová značka], na který správně odkázal soud prvního stupně, u rozvodů tepla se nemůže jednat o součást jednotky, a to vzhledem k funkční propojenosti „rozvodů centrálního vytápění, včetně soustavy rozvodů tepla, včetně rozvodů v bytě, radiátorů a jiných otopných těles, včetně termostatických ventilů a zařízení sloužícího k rozúčtování nákladů na topení“, představujících jeden funkční celek s celým domem, nikoliv jen s jednotkou. Jinými slovy „ve skutečnosti“ s ohledem na uvedenou právní úpravu a charakter takových rozvodů, míru jejich „sounáležitosti s domem“ (nikoliv jednotkou) se o součást jednotky nejednalo. Okna jsou pak společnou částí jako stavební část podstatná pro zachování domu včetně jeho hlavních konstrukcí, a jeho tvaru i vzhledu podle § kogentního 1160 OZ. Vzhledem k tomu, že v prohlášení vlastníka byly okna a rozvody tepla neplatně určeny součástí jednotky, uplatnila se od účinnosti OZ rovněž dispozitivní úprava nařízení 366/2013 Sb. (i) § 6 odst. e), podle kterého jde-li o centrální vytápění, celá soustava rozvodů tepla, včetně rozvodů v bytě, radiátorů a jiných otopných těles, včetně termostatických ventilů a zařízení sloužícího k rozúčtování nákladů na topení; části rozvodů umístěné v bytě, radiátory a termostatické ventily jsou ve výlučném užívání vlastníka jednotky jako společné části; a (ii) § 5 odst. 1 písm. d), podle kterého jsou okna výslovně společnými částmi domu jako výplně stavebních otvorů hlavní svislé konstrukce. Soud proto v této souvislosti uzavírá, že Změnou prohlášení nedošlo ke změně vlastnictví a zásahu do výlučného majetku žalobce, neboť ústřední topení ani okna (jejich vnitřní strana) nikdy součástí jednotky nebyly.

16. K námitce žalobce, že Změnou prohlášení se měnil rozsah a došlo k zásahu do společných částí, které jsou určené pro výlučné užívání vlastníka jednotky, zejména když změna prohlášení vlastníka nově zahrnula vnitřní instalace (ústředního topení) jako společnou část Domu, odvolací soud uvádí, že se ztotožňuje s argumentací soudu prvního stupně, který (vycházeje ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 28. 1. 2025, č. j. [spisová značka]) uvedl, že za situace, kdy se Změna prohlášení týká práv a povinností nikoliv konkrétního vlastníka či vlastníků, ale vlastníků všech, postupuje se ve smyslu ustanovení § 1169 odst. 2 OZ zjednodušeným způsobem a postačí pouze souhlas většiny hlasů všech vlastníků jednotek. Odvolací soud rovněž doplňuje, jsa vázán závazným názorem Nejvyššího soudu, že se jedná o případ podřaditelný pod § 1169 odst. 2 OZ vzhledem k tomu, že se mění společné části, ale nemění se žádnému z vlastníků podíl na nich. Přestože Změnou prohlášení formálně došlo ke změně prohlášení vlastníka, resp. změně společných částí v tomto prohlášení uvedených, materiálně se nezměnilo ničeho. Jak odvolací soud shrnuje výše, rozvody tepla i okna (včetně jejich vnitřní části) jsou kontinuálně společnými částmi Domu již od vydání prohlášení vlastníka, jakož i po účinnosti OZ a Změna prohlášení pouze faktický stav do prohlášení vlastníka výslovně promítla. Z výše uvedených důvodů proto rovněž nedošlo k zásahu do společných částí určených k výlučnému užívání vlastníka jednotky (vlastníků jednotek).

17. Odvolací soud se shodně jako soud prvního stupně neztotožnil s námitkou žalobce, podle níž plné moci udělené některými členy žalovaného na shromáždění žalovaného nezmocňovaly zmocněnce ke Změně prohlášení dle § 1169 OZ. Odvolací soud připomíná, že písemné plné moci byly formulovány tak, že byly uděleny na „shromáždění [Jméno žalovaného] ve čtvrtek dne 17.6.2021 od 19:00 hodin ve společenském sálu hotelu [název], [adresa]“. Zmocněnci tak byli výslovně zmocněni ke všem jednáním na shromáždění, a to bez ohledu na to, zda se jednalo o záležitosti náležející do působnosti shromáždění žalovaného, či o záležitosti v působnosti vlastníků jednotek, které mají být vykonány rozhodnutím na shromáždění společenství vlastníků jednotek v souladu s § 1221 odst. 2 OZ – textace plných mocí v tomto ohledu žádné omezení neobsahovala. I pokud by však byl rozsah zmocnění uvedený v plné moci nedostatečný a došlo by k překročení zástupčího oprávnění, § 446 OZ stanovuje, že nesouhlasí-li zmocnitel s takovým překročením, musí tuto skutečnost oznámit osobě, se kterou zmocněnec právně jednal, a to bez zbytečného odkladu poté, co se o právním jednání dozvěděl; neučiní-li to, platí, že překročení schválil. Ničeho takového však žalobce netvrdil a ze spisu neplyne, naopak většina ze zmocnitelů v rámci svých dodatečných písemných prohlášení výslovně uvedla, že udělenou plnou mocí zmocněnce zmocnila k hlasování pro přijetí Usnesení, čímž současně vyjádřila souhlas se Změnou prohlášení spadající do působnosti vlastníků jednotek.

18. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný ve výroku I. podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

19. Odvolací soud přezkoumal také výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení. Soud prvního stupně o nich správně rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu má žalovaný. Správným byl i výpočet náhrady nákladů řízení provedený soudem prvního stupně a to potud, pokud se týkal výše započteného soudního poplatku z odvolání (2 000 Kč), počtu úkonů právní služby za něž náleží náhrada nákladů podle AT 2024 (7), výše odměny advokáta za jeden takový úkon podle AT 2024 (3 100 Kč), výše paušální náhrady hotových výdajů advokáta za každý takový úkon podle AT 2024 (300 Kč), počtu úkonů právní služby za něž náleží náhrada nákladů podle AT (4), výše paušální náhrady hotových výdajů advokáta za každý takový úkon podle AT (450 Kč) a navýšení nákladů právního zastoupení o DPH ve výši 21 %. Soud prvního stupně však chybně určil výši odměny advokáta za jeden úkon právní služby podle AT, kdy od 1. 1. 2025 tato odměna advokáta dle § 7 bod 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b) AT činí 5 620 Kč (nikoliv 5 660 Kč) za jeden takový úkon. Odvolací soud tudíž shrnuje, že žalovanému náleží náhrada nákladů řízení v celkové výši 60 176,80 Kč vč. DPH [2 000 + (7 x 3 100 + 7 x 300 + 4 x 5 620 + 4 x 450) x 1,21]. S ohledem na uvedené odvolací soud podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o nákladech řízení jen ohledně výše přisouzených nákladů a ve zbytku jej podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

20. O nákladech odvolacího řízení (výrok III.) bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., když procesně zcela úspěšnému žalovanému náleží za tuto fázi řízení dle § 7 bod 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b) AT odměna za 2 úkony právní služby podle § 11 odst. 1 AT (vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu dne 13. 1. 2026) ve výši á 5 620 Kč a dále 2 paušální náhrada hotových výdajů advokáta á 450 Kč (§ 13 odst. 4 AT) a 21% DPH ve výši 2 549,40 Kč, celkem tedy 14 689,40 Kč.