54 Co 394/2022- 96

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Nadi Pínové a soudců JUDr. Jiřího Körblera a JUDr. Jany Tondrové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] zastoupený advokátem JUDr. PhDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] o zaplacení [částka] s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 12 C 32/2020-66, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o věci samé I mění jen tak, že žalovaná je povinna do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci částku [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z této částky od [datum] do zaplacení, jinak, tj. co do částky [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z této částky od [datum] do zaplacení, se v tomto výroku a dále ve výrocích o věci samé II a III potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů za řízení před soudy všech stupňů částku [částka] do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalobce.

III. Rozsudek soudu prvního stupně se dále potvrzuje ve výroku o věci samé I ohledně úroku z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky [částka] od [datum] do [datum].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu co do požadavku žalobce, aby mu žalovaná zaplatila částku [částka] s příslušenstvím (úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z této částky od [datum] do zaplacení) (výrok I), aby mu žalovaná zaplatila částku [částka] s příslušenstvím (úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z této částky od [datum] do zaplacení) (výrok II) a aby mu žalovaná zaplatila částku [částka] s příslušenstvím (úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z této částky od [datum] do zaplacení) (výrok III), a o povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem rozhodl tak, že žalobce je povinen na jejich náhradu zaplatit žalované částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok [příjmení]).

2. Takto bylo soudem prvního stupně rozhodnuto o celkem třech usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 12 C 32/2020-52, ke společnému řízení spojených žalobách, původně samostatně projednávaných před soudem prvního stupně pod sp. zn. 12 C 32/2020, sp. zn. 35 C 29/2020 a sp. zn. 23 C 32/2020, každou z nichž se žalobce (shodně) domáhal po žalované zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši [částka] s příslušenstvím (úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení), která mu (a jeho právní předchůdkyni, matce [jméno] [příjmení]) měla dle žalobních tvrzení vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce trvání řízení ohledně vypořádání restitučního nároku, které bylo vedeno před Státním pozemkovým úřadem, Krajským pozemkovým úřadem pro Středočeský kraj a hlavní město Prahu pod sp. zn. PÚ [číslo] a PÚ [číslo], konkrétně pak za dobu od uplatnění předmětného restitučního nároku v roce 1992 do vydání a) dílčího rozhodnutí správního orgánu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. SPÚ 360514/2018 (viz žaloba projednávaná původně před soudem prvního stupně pod sp. zn. 35 C 29/2020), b) dílčího rozhodnutí správního orgánu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. SPÚ 353966/2018 (viz žaloba projednávaná původně před soudem prvního stupně pod sp. zn. 12 C 32/2020) a c) dílčího rozhodnutí správního orgánu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. SPÚ 459103/2018 (viz žaloba projednávaná původně před soudem prvního stupně pod sp. zn. 23 C 32/2020), tedy za dílčí (fáze) řízení vypořádávající zčásti jeho restituční nárok, které trvaly více než dvacet let, tedy bezmála třetinu žalobcova života.

3. Soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobce, matka [jméno] [příjmení], dne [datum] doručila pozemkovému úřadu žádost o vydání zemědělského majetku v katastrálním území Strašnice, obec Praha, jehož původními vlastníky byli její rodiče [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. K této žádosti byl založen správní spis evidovaný pod sp. zn. PÚ [číslo]. Zároveň tatáž žádost byla pozemkovému úřadu doručena bratrem [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] mladším. K této žádosti byl pak založen správní spis evidovaný pod sp. zn. PÚ [číslo]. Zemědělský majetek, k němuž byl zmíněnými oprávněnými osobami uplatněn požadavek na jeho vydání, přešel v minulosti na stát v různých časových obdobích a z rozličných důvodů, část dle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. v roce 1960, část na základě kupních smluv uzavřených v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek v letech [rok] až [rok] a část v důsledku odmítnutí dědictví. Vypořádání předmětného restitučního nároku si vyžádalo řadu šetření stran charakteru předmětných nemovitostí a jejich aktuální zastavěnosti. V některých případech dokonce bylo třeba vyhotovit příslušný geometrický plán. Protože jak [jméno] [příjmení], tak [jméno] [příjmení] mladší v průběhu zmíněného řízení zemřeli, bylo v řízení pokračováno s jejich dědici, v případě [jméno] [příjmení], zemřelé dne [datum], s žalobcem. Projednávání zmíněného restitučního nároku bylo postiženo řadou dlouhých období nečinnosti věc vyřizujícího správního orgánu. Navíc předmětný restituční nárok byl správním úřadem vypořádáván postupně, vydáváním dílčích správních rozhodnutí. V restitučním řízení vedeném pod sp. zn. PÚ [číslo] bylo správním úřadem vydáno celkem 10 takových rozhodnutí a v restitučním řízení vedeném pod sp. zn. PÚ [číslo] bylo vydáno dokonce 14 takových rozhodnutí. V roce 2018 bylo na základě revize správního spisu, který byl odložen ad acta jako věc skončená, samotným správním orgánem zjištěno, že restituční nárok žalobce doposud nebyl vypořádán ve vztahu ke všem dotčeným pozemkům. Žalobce přitom na tuto skutečnost věc projednávající orgán opakovaně upozornil prostřednictvím urgencí jeho právního zástupce, v nichž poukazoval na fakt, že žalobcův nárok nebyl doposud zcela vypořádán. Správní orgán následně doprojednal zbylou část žalobcem uplatněného restitučního nároku, přičemž k vypořádání poslední části jeho nároku došlo rozhodnutím Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hlavní město Prahu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. SPÚ 459103/2018, kterým uvedené restituční řízení skončilo. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum]. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 12 C 12/2019 – 42, ve spojení s jej potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 54 Co 348/2020-73, byla žalobci z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce trvání řízení stran vypořádání restitučního nároku žalobce projednávaného Státním pozemkovým úřadem, Krajským pozemkovým úřadem pro Středočeský kraj a hlavní město Prahu pod sp. zn. PÚ [číslo] a PÚ [číslo], a to konkrétně za dobu od uplatnění předmětného restitučního nároku v roce [rok] do vydání posledního dílčího rozhodnutí správního orgánu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. SPÚ 459103/2018, pravomocně přiznána náhrada nemajetkové újmy ve výši [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení. Nárok na náhradu nemajetkové újmy, který žalobce učinil předmětem tohoto řízení, byl postupně - ohledně každé žalované jistiny ve výši [částka] zvlášť - předběžně uplatněn u žalované dne [datum], [datum] a [datum]. Žalovaná tyto nároky neuspokojila.

4. Vycházeje z takto učiněného závěru o skutkovém stavu věci soud prvního stupně (s odkazem zejména na ust. § 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) - dále jen„ OdpŠk“) shledal žalobcem uplatněný nárok co do základu po právu. Připomněl, že čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod [číslo] [rok] Sb. (dále jen„ Úmluva“), který v poměrech České republiky rozvádí § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk, přiznává nárok na náhradu nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení též účastníkům správního řízení, pokud jeho předmětem byl soukromoprávní nárok, tedy bylo-li v takovém řízení rozhodováno o občanských právech nebo závazcích. Jelikož restituční nárok uvedený kvalifikační požadavek bezesporu splňuje, a protože předmětné správní řízení zcela zjevně bylo postiženo mimořádnými prodlevami, když zákonem č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), v té době stanovené lhůty pro rozhodnutí správního orgánu ve věci samé (podle § 49 správního řádu mělo být v jednoduchých případech rozhodováno bezodkladně, jinak do 30 dnů od zahájení řízení a ve zvlášť složitých případech nejdéle do 60 dnů od zahájení řízení) byly mnohonásobně překročeny, soud prvního stupně uzavřel, že v uvedené věci nepochybně došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v zákonné lhůtě a že s ohledem na celkovou délku posuzovaného řízení nelze považovat za dostatečnou formu kompenzace nemajetkové újmy, jejíž vznik se za daného stavu věci presumuje, pouhé konstatování porušení práva. Z tohoto důvodu se soud prvního stupně zabýval právně relevantními skutečnostmi rozhodnými pro úvahu o výši přiměřeného finančního zadostiučinění.

5. S ohledem na zjištěnou celkovou délku trvání předmětného restitučního řízení, vymezenou na jedné straně okamžikem, kdy matka žalobce doručila pozemkovému úřadu žádost o vydání zemědělského majetku v katastrálním území Strašnice, obec Praha, jehož původními vlastníky byli její rodiče [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], a na straně druhé právní mocí správního rozhodnutí, kterým byl uplatněný restituční nárok s konečnou platností vypořádán, soud prvního stupně stanovil obecnou výši náhrady imateriální újmy v částce [částka] coby násobku délky posuzovaného řízení a částky [částka] za každý rok trvání posuzovaného řízení s tím, že za prvé dva roky řízení přiznal částku pouze v poloviční výši, a to s implicitním odkazem na judikaturou dovozený závěr, že k užití obecně akceptované výše přiměřeného zadostiučinění při samé horní hranici je mimo jiné třeba přistoupit v případě extrémní délky posuzovaného řízení. Akcentoval přitom, že na posuzované řízení je třeba pohlížet jako na jeden celek, neboli jako na řízení jediné s tím, že na uvedeném nic nemění skutečnost, že v rámci restitučního řízení bylo nárokováno vydání vícero pozemků, a to ani tehdy, bylo-li o těchto pozemcích rozhodováno postupně, jednotlivými dílčími správními rozhodnutími. V podrobnostech odkázal na v souvislosti s jím projednávanou věcí vydaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 Cdo 1172/2021-39, ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 Cdo 1762/2021-48, a ze dne ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 Cdo 3057/2021-82, která shodně stvrdila správnost zmíněného právního závěru.

6. Zmíněnou obecnou základní výši nemajetkové újmy soud prvního stupně následně podrobil hodnocení za pomoci kritérií předvídaných v § 31a odst. 3 OdpŠk, z nichž pro daný případ shledal relevantním toliko snížení uvedené částky o 20 % z důvodu skutkové a právní složitosti posuzovaného řízení. K jiným kritériím podle jeho názoru nebylo třeba zvlášť přihlížet, neboť svým významem nepřekročily běžné hranice standardu, a to i pokud se týká žalobcem zvlášť akcentovaného významu předmětu řízení.

7. Takto tedy soud prvního stupně dospěl k závěru, že v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení byla žalobci způsobena nemajetková újma ocenitelná částkou [částka]. Protože náhrada této nemajetkové újmy byla již žalobci pravomocně přiznána rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 12 C 12/2019 – 42, ve spojení s jej potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 54 Co 348/2020-73, požadavek žalobce na přiznání další finanční náhrady nárokované z téhož právního titulu jako nedůvodnou zamítl.

8. O povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve věci zcela procesně úspěšné žalované přiznal plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení v souhrnné výši [částka].

9. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání, neboť má za to, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Připomněl, že v soudem prvního stupně zmíněných usneseních Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 Cdo 1172/2021-39, ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 Cdo 1762/2021-48, a ze dne ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 Cdo 3057/2021-82, kterými byla zrušena usnesení nižších soudů o zastavení řízení (pro litispendenci či rei iudicatae) zahájených na podkladě samostatně podaných žalob o zaplacení náhrady nemajetkové újmy pokaždé ve výši [částka] s příslušenstvím, projednávaných před soudem prvního stupně pod sp. zn. 12 C 32/2020, sp. zn. 35 C 29/2020 a sp. zn. 23 C 32/2020, bylo uvedeno, že i těmto žalobám by bylo lze vyhovět za situace, budou-li k tomu ze zorného úhlu hmotného práva dány patřičné důvody. To podle jeho názoru znamená, že pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 12 C 12/2019-42, lze pokládat za ve své podstatě rozsudek částečný, vyčerpávajícím způsobem nezohledňující veškeré skutečnosti rozhodné pro stanovení odpovídající výše náhrady nemajetkové újmy, která byla žalobci způsobena nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení. Doposud totiž podle jeho názoru nebylo náležitě zohledněno, že z důvodu flagrantního pochybení správního orgánu, který nesprávně považoval jeho restituční nárok za vypořádaný, nebylo v posuzovaném řízení po dobu pěti let, i přes jeho urgence, vůbec jednáno. Kromě toho taktéž nebylo doposud náležitě vzato v úvahu ani to, že předmětem posuzovaného řízení byl rozsáhlejší restituční nárok, než jen ten, který byl předmětem dílčího rozhodnutí správního orgánu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. SPÚ 459103/2018. Ostatně pro určení výše nemajetkové újmy je dle závěrů ustálené judikatury významný též rozsah uplatněného nároku. Na každé byť dílčí rozhodnutí o restitučním nároku jsou totiž navázány další možnosti restituenta, jak s nárokem dále nakládat (náhradní pozemek, finanční náhrada), a tudíž s prodlením vydávaná rozhodnutí tyto možnosti prakticky v neprospěch restituenta omezují. Zároveň tím také dochází pošlapávání těmto sporům vyhrazeného privilegovaného postavení. Žalobce dále uvedl, že podle jeho názoru by na přisouzenou výši náhrady nemělo být nazíráno pouze jako na určitý druh satisfakce poškozeného, ale zároveň i jako na sankci postihující toho, kdo vznik nemajetkové újmy způsobil. Soudní rozhodnutí by tedy mělo působit i jako jistý druh prevence. V neposlední řadě by mělo být vzato v úvahu i to, že soudem prvního stupně aplikovaná metoda stanovení oprávněné výše nemajetkové újmy vychází ze stanoviska Nejvyššího soudu pocházejícího z roku 2011, kdy jím určené rozmezí obecně akceptovatelné základní výše přiměřeného zadostiučinění vlivem inflace, růstu mezd a cen zboží postupně ztrácí svoji reálnou hodnotu, a tudíž i z tohoto důvodu by neměla být soudem prvního stupně přiznaná výše náhrady dále snižována. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud cestou změny napadeného rozsudku jeho žalobě vyhověl.

10. Žalovaná v reakci na odvolání žalobce uvedla, že napadený rozsudek považuje za věcně správný. Shodně jako soud prvního stupně má za to, že žalobcův nárok na náhradu uplatněné nemajetkové újmy byl již v mezidobí řádně odškodněn, a to způsobem zohledňujícím veškerá specifika posuzovaného správního řízení. Navrhla proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

11. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a poté shledal odvolání žalobce zčásti důvodným.

12. Soud prvního stupně svůj závěr o věci samé založil na aplikaci všech relevantních zákonných ustanovení a správně uzavřel, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy (shodně s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) garantuje mimo jiné právo na projednání věci v přiměřené lhůtě (v dikci Listiny základních práv a svobod bez zbytečných průtahů) a že garance tohoto práva se vztahuje nejen na řízení před soudem, ale i na ta správní řízení, která splňují kritéria stanovená v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) - 1. jde o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah, nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku, 2. toto právo nebo závazek má svůj základ ve vnitrostátním právu, 3. právo nebo závazek, o který se v daném případě jedná, je civilní (tj. soukromoprávní) povahy. Na podkladě hodnocení zmíněných kritérií konstruovaných judikaturou ESLP jakožto podmínky možné aplikace čl. 6 odst. 1 Úmluvy na správní řízení nelze mít o soukromoprávní povaze restitučního řízení jakékoliv pochybnosti. Ostatně to, že restituční řízení mezi taková správní řízení patří, bylo opakovaně judikováno jak v rozhodnutí ESLP (viz např. rozsudek ESLP ze dne [datum] ve věci Csepyová proti Slovensku, [číslo]), tak i Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, popřípadě usnesení téhož soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2594/2016). Odvolací soud se tak ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že na právní posouzení žalobcem v tomto řízení uplatněného nároku bylo možné aplikovat závěry plynoucí ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen„ Stanovisko“), a při existenci zřejmých průtahů v restitučním řízení žalobci přiznat odškodnění za jemu přivozenou nemajetkovou újmu, která se v takových případech presumuje na základě judikaturou ESLP dovozené vyvratitelné domněnky vzniku morální újmy, kterou není třeba dále prokazovat (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne [datum] ve věci Apicella proti Itálii, stížnost [číslo] odstavec [číslo] nebo [příjmení] [jméno], K výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, Právní zpravodaj, srpen 2006, str. 12 a násl.).

13. Jak vyplývá již ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, tak v posuzovaném řízení zcela jednoznačně došlo k neodůvodněným průtahům, a tedy i nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk. Odvolací soud taktéž souhlasí se soudem prvního stupně v tom, že vznik nemajetkové újmy lze u žalobce presumovat a že žalobci náleží právo na přiznání zadostiučinění v penězích, neboť z okolností daného případu lze usuzovat, že se evidentně nejedná o situaci, kdy by dostačujícím zadostiučiněním bylo možné shledat některou z forem morální satisfakce (zejména konstatování porušení práva dle § 31a odst. 3 OdpŠk). Ostatně v dané souvislosti se jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích, typicky byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, což zjevně není tento případ. Nutno poznamenat, že ani sama žalovaná závěr soudu prvního stupně o právu žalobce na relutární náhradu předmětné nemajetkové újmy nikterak nezpochybňuje.

14. Pro stanovení oprávněné výše relutární náhrady nemajetkové újmy je v souladu s již zmíněným Stanoviskem určující délka posuzovaného řízení, neboť pro poměry České republiky považuje Nejvyšší soud za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi [částka] až [částka] za každý rok řízení, a to za současného snížení částky za prvé dva roky na polovinu. Soudu prvního stupně lze přisvědčit v tom, že za základní částku pro výpočet obecné základní výše nemajetkové újmy má být považována částka [částka] tvořící spodní hranici obecně akceptované výše přiměřeného zadostiučinění, že k jejímu navýšení, v rámci již zmíněného rozmezí, je třeba přistoupit zejména v případě nepřiměřené délky posuzovaného řízení, kdy částka [částka] je vyhrazena pro účely odškodňování extrémní délky jejich trvání (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1448/2009) a že do odškodňované délky řízení byla po právu započítána i ta část řízení, ve které jako účastník vystupovala právní předchůdkyně žalobce (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1760/2010, uveřejněný ve [příjmení] judikatury NS pod [číslo] [rok]). Jestliže tedy posuzované řízení trvalo celkem 26 let, soud prvního stupně při formulování závěru o výši přiměřeného finančního zadostiučinění správně vycházel z obecné základní výše nemajetkové újmy vyjádřené částkou [částka].

15. Popsaným způsobem určenou základní výši odškodnění bylo dále třeba individualizovat s přihlédnutím ke kritériím upraveným v § 31a odst. 3 OdpŠk (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4889/2009, uveřejněný ve [příjmení] judikatury NS pod [číslo] [rok]). Soudem prvního stupně zvolený způsob individualizace zmíněné obecné základní výše nemajetkové újmy žalobce považuje za chybný a odvolací soud je nucen připustit, že zčásti se jedná o kritiku oprávněnou.

16. Soudu prvního stupně lze přisvědčit v tom, že v daném případě bylo namístě snížení obecné základní výše nemajetkové újmy z důvodu skutkové i právní složitosti posuzovaného řízení, avšak na rozdíl od soudu prvního stupně je odvolací soud přesvědčen o nutnosti pro popsanou mimořádnou složitost věci redukovat obecnou základní výši nemajetkové újmy podstatně zásadnějším způsobem. Přestože pozemkový úřad lze považovat za specializovaný orgán státu zřízený právě za účelem kvalifikovaného projednávání restitučních nároků, rozsah skutkových a právních otázek, které v souvislosti s projednáváním žalobcova nároku bylo třeba řešit, převyšoval běžný stav natolik, že pro uvedené kritérium bylo objektivně namístě obecnou základní výši nemajetkové újmy snížit o 40%. Ovšem, aby uvedené hodnocení bylo možné považovat za spravedlivé, není možné ponechat bez povšimnutí nejen žalobcem akcentovaný zásadní podíl restituční věc projednávajícího správního orgánu na celkově nepřiměřené délce posuzovaného řízení (§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk), ale též jím připomínané kritérium významu posuzovaného řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk), které naopak shodně odůvodňují navýšení obecné základní výše náhrady nemajetkové újmy, tím spíše za situace, kdy se jejich aplikace na daný případ zcela zjevně nabízí. V rámci hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci, v jehož rámci je třeba zejména zkoumat, zda postup věc projednávajícího orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení, v daném případě pozemkového úřadu, odpovídá procesním pravidlům, resp. do jaké míry celková délka posuzovaného řízení byla eventuálně ovlivněna jeho procesním pochybením. Jedná se přitom o kritérium, jež by komplementárně mělo doprovázet kritérium složitosti věci. Použití zmíněného kritéria by se dle závěrů ustálené judikatury mělo povinně prosadit mimo jiné tehdy, dojde-li v důsledku procesního pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně. Taková skutečnost přitom vždy značí důvod ke zvýšení částky odškodnění. Pakliže v řízení vyšlo najevo, že výhradně z důvodu procesního pochybení správního orgánu bylo projednávání předmětného restitučního nároku postiženo řadou dlouhých období nečinnosti, dokonce, že po dobu několika let řízení fakticky neprobíhalo z toho důvodu, že správní orgán omylem považoval uvedený nárok za vypořádaný, je evidentní, že i samotný postup věc projednávajícího orgánu veřejné moci, který se podstatným způsobem podílel na celkové nepřiměřené délce posuzovaného řízení, lze bez diskuze považovat skutečnost, kterou v rámci úvah o oprávněné výši náhrady nemajetkové újmy nelze spravedlivě pominout. Odvolací soud proto shledal nezbytným pro popsaný negativní podíl věc projednávajícího správního orgánu na celkově nepřiměřené délce posuzovaného řízení, neboli pro tzv. kritérium postupu orgánu veřejné moci, recipročně navýšit obecnou základní výši náhrady nemajetkové újmy o 20 %. Kromě toho se odvolací soud domnívá, že dále bylo třeba obecnou základní výši náhrady nemajetkové újmy navýšit též z důvodu prokazatelně zvýšeného významu posuzovaného řízení pro žalobce, neboť si je třeba uvědomit, že výsledkem restitučního řízení by mělo být alespoň částečné zmírnění křivd (byť i„ jen“ majetkové povahy), a to křivd, které byly mnohdy současnými účastníky neseny v době zahájení restitučního řízení již po několik desetiletí. Pro tuto okolnost se i dle závěrů ustálené judikatury jeví spravedlivým takovým řízením přiznat zásadní povahu, pro kterou by i přes veškerou skutkovou či právní složitost měly státní orgány jednat při vyřizování restitučních nároků tak, aby bylo možné řízení co nejrychleji skončit pravomocným rozhodnutím (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1612/2009, popř. rozsudek téhož soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1250/2011). Odvolací soud z tohoto důvodu považuje za odpovídající navýšit obecnou základní výši náhrady nemajetkové újmy ještě o dalších 20 %. Ve výsledku tak za okolnostem případu přiměřenou bylo namístě shledat finanční náhradu újmy ve výši [částka]. Protože z titulu náhrady předmětné nemajetkové újmy byla již žalobci pravomocným soudním rozhodnutím přisouzena peněžitá náhrada ve výši [částka], odvolací soud shledal žalobu oprávněnou již jen co do částky [částka]. V souvislosti s tím odvolací soud považuje za potřebné zmínit, že se žalobce mýlí, pokud se domnívá, že by při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy mělo být přihlíženo také k tomu, aby plnila též preventivní funkci peněžité satisfakce. Smyslem poskytnutí zadostiučinění podle § 31a odst. 2 OdpŠk je totiž výlučně kompenzace nemajetkové újmy, která poškozenému v důsledku nesprávného úředního postupu vznikla. Účel zadostiučinění, který žalobce z dané úpravy dovozuje a který by údajně měl mít ve vztahu ke státu sankční charakter, jež by stát motivoval k prevenci vzniku nesprávného úředního postupu, z citovaných ustanovení nevyplývá (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3936/2010, dále rozsudek téhož soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2434/2010). Ostatně institut tzv. punitive nebo exemplary damages, nekompenzačního odškodnění exemplární nebo represivní povahy, nemá v českém právním řádu oporu (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3936/2010).

17. Vedle uvedené jistiny odvolací soud shledal důvodným též žalobcem požadovaný úrok z prodlení, neboť dle judikaturních závěrů Nejvyššího soudu je stát v souladu s § 15 odst. 1 a 2 OdpŠk povinen poškozenému, který svůj nárok řádně uplatnil postupem podle § 14 zmíněného zákona, nejpozději do šesti měsíců od tohoto dne nahradit nejen škodu majetkovou, ale i nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení (viz Stanovisko, 10. právní věta). Poškozený má tudíž právo na zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí zmíněné šestiměsíční lhůty počínající dnem, kdy (nejdříve) došlo k uplatněné nyní žalovaného nároku u žalované postupem podle již zmíněného § 14 OdpŠk (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2893/2010, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C [číslo]), tj. v daném případě počínaje dnem [datum]. Výše přisouzeného úroku odpovídá jeho tehdy platné a účinné hmotněprávní úpravě vyplývající z ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

18. Vzhledem k výše uvedenému tedy odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zčásti změnil napadený rozsudek ve výroku o věci samé I tak, že žalovanou zavázal k úhradě zmíněné výše náhrady nemajetkové újmy v částce [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z této částky od [datum] do zaplacení v patnáctidenní pariční lhůtě zohledňující specifika rozpočtových a účetních pravidel, jimiž se organizační složky státu musí povinně řídit, a ve zbytku výroky rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé jako správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.). V odvolacím soudem vyhlášeném výrokovém znění rozsudku však bylo opomenuto potvrzení správnosti části výroku rozsudku soudu prvního stupně o věci samé I ohledně úroku z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky [částka] od [datum] do [datum]. Toto procesní pochybení odvolací soud ještě v rámci téhož odvolacího jednání napravil formou vyhlášení doplňujícího rozsudku podle § 166 odst. 2 o. s. ř., jehož písemné vyhotovení učinil nedílnou součástí společného písemného vyhotovení obou rozsudků.

19. Protože odvolací soud svým rozhodnutím změnil výrok o věci samé, byl povinen v souladu s § 151 odst. 1 a § 224 odst. 2 o. s. ř. rozhodnout nejen o náhradě nákladů odvolacího řízení, ale znovu i o náhradě nákladů za předchozí fáze tohoto řízení. Odvolací soud přitom vyšel z aplikace § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť i když žalobce měl ve věci jen částečný úspěch, nelze pominout, že rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Za této procesní situace tedy žalobci přísluší právo na plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení, avšak přisouzená náhrada odpovídá pouze výši účelně vynaložených nákladů do okamžiku vyhlášení napadeného rozsudku soudu prvního stupně, neboť žalobce se v rámci odvolacího jednání svého práva na náhradu nákladů odvolacího řízení výslovně vzdal.

20. Žalobci přisouzená náhrada nákladů sestává ze tří zaplacených soudních poplatků z žaloby ve výši [částka], tří zaplacených soudních poplatků z podaného dovolání ve výši [částka], odměny advokáta za pět úkonů právní služby po [částka] (§ 11 odst. 1 písm. a), písm. d) - sepis tří žalob projednávaných samostatně před soudem prvního stupně do okamžiku jejich spojení ke společnému řízení usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 12 C 32/2020-52, pod sp. zn. 12 C 32/2020, sp. zn. 35 C 29/2020 a sp. zn. 23 C 32/2020, písm. g) - účast na jednání soudu prvního stupně konaném dne [datum], § 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ AT“), odměny advokáta za šest úkonů právní služby po [částka] (§ 11 odst. 2 písm. c) - sepis tří odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nedostatek podmínek řízení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 12 C 32/2020-10, ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 35 C 29/2020-15, a ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 23 C 32/2020-34, a (ve spojení s § 11 odst. 3) sepis tří dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 68 Co 374/2020-23, ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 54 Co 349/2020-25, a ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 15 Co 143/2021-62, § 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a) AT), jedenácti paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po [částka] (§ 13 odst. 4 AT) a náhrady 21 % DPH, jehož je právní zástupce žalobce registrovaným plátcem, ve výši [částka] (§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.). Za převzetí a přípravu zastoupení byla žalobci přiznána toliko jedna odměna advokáta z důvodu zjevně sdílené povahy tohoto úkonu právní služby.

21. Celkem tedy byla žalobci z titulu náhrady nákladů řízení přiznána částka [částka], k jejíž úhradě byla žalované rovněž stanovena již zmíněná patnáctidenní pariční lhůta.