54 CO 41/2022 - 266

Rubrum

Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Fučíkové a soudců JUDr. Lenky Prokšové a Mgr. Miroslava Pecha ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupené advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o odstranění stavby a vyklizení části odpočívky, o odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 20. října 2021, č.j. 11 C 9/2021-154, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje s tím, že žalovaná je povinna splnit jí uloženou povinnost ve lhůtě do 12 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II., v té jeho části, kterou byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost vyklidit pozemek parc. č. st. [anonymizováno] v [katastrální uzemí], potvrzuje.

III. Ve zbývající části výroku II. se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalovaná je povinna vyklidit odpočívku Jamenský potok v km 121,8 – vpravo umístěnou na pozemku p. [číslo] v [katastrální uzemí], v části, na které je umístěn kiosek o výměře 22 m2 a k němu přiléhající dřevěná terasa o výměře 35 m2, vše ve lhůtě do 12 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 9 000 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Okresní soud v Jihlavě v záhlaví označeným rozsudkem, jeho výrokem I., uložil žalované povinnost odstranit stavbu [adresa] v obci [obec] (okres [okres]), části [územní celek], umístěnou na pozemku parc. č. st. [anonymizováno] v k.ú. [obec] u [obec], a to do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku. Výrokem II. soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby bylo žalované uloženo vyklidit pozemek parc. [číslo] pozemek parc. č. st. [anonymizováno], oba v [katastrální uzemí]. Výrokem III. nepřiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení.

2. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že na pozemku p. č. st. [anonymizováno] v [katastrální uzemí] se nachází stavba [adresa] – stavba motorestu a na přilehlém pozemku parc. [číslo] se nachází parkoviště a cesta navazující na budovu motorestu. Motorest byl postaven a zkolaudován v roce 1995 právním předchůdcem žalovaného společností [právnická osoba], stavba je umístěna na dálniční odpočívce Jamenský potok – vpravo. [příjmení] dotčených pozemků je Česká republika, příslušným k hospodaření s těmito pozemky je žalobce jako organizační složka státu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 4 zák. č. 219/2000 Sb. Na základě nájemní smlouvy uzavřené dne [datum] mezi žalobcem a žalovanou, jako vlastníkem motorestu a osobou oprávněnou k jeho provozu, byla žalovaná oprávněna k dočasnému užívání pozemku parc. č. st. [anonymizováno] a části pozemku parc. [číslo] to na dobu 8 let. Uplynutím této doby, tj. dnem [datum], ztratila žalovaná právo nadále mít na tomto pozemku umístěnou stavbu a neoprávněně tak začala zasahovat do vlastnického práva vlastníka pozemku, který má právo domáhat se ochrany tohoto práva, a to v souladu s ust. § 135c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013, žalobou na odstranění stavby. Návrhu žalobce v této části žaloby bylo z popsaných důvodů vyhověno, když soud prvního stupně hodnotil v souladu s judikaturou Ústavního soudu, zda žalobce tím, že trval na podmínkách nové nájemní smlouvy, které žalovaná odmítla, neporušil dobré mravy závazkového vztahu a zda následek takového počínání (odstranění motorestu) nepřípustně zasahuje do vlastnického práva žalované. V jednání žalobce soud prvního stupně při uzavírání nové nájemní smlouvy neshledal rozpor s dobrými mravy, neboť požadované nájemné odpovídalo nájemnému obvyklému a požadavek na reálné provozování motorestu byl rovněž shledán požadavkem přiměřeným. Pokud jde o zbývající část uplatněného nároku, tedy vyklizení pozemku parc. č. st. [anonymizováno] a parc. [číslo] pak tento nárok shledal za neopodstatněný. Odstranění stavby motorestu na pozemku parc. č. st. [anonymizováno] musí totiž vést k odstranění všech stavebních konstrukcí a povinnost bude splněna teprve tehdy, pokud na pozemku nezůstanou žádné věci žalované, není proto důvod nadto ukládat žalované povinnost pozemek vyklidit. Ve vztahu k pozemku parc. [číslo] pak žalobce i přes výzvu soudu neuvedl žádná konkrétní tvrzení, jaké věci by se měly na pozemku nacházet, když tvrzení, že je zde dřevěná terasa bylo uvedeno až po koncentraci řízení.

3. Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání žalobce i žalovaná.

4. Žalobce se odvolal proti výroku II. a III. Namítl nesprávné rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže zamítl nárok žalobce na vyklizení pozemku [parcelní číslo]. Žalobce již ve své replice k vyjádření žalovaného ze dne [datum] uvedl, že žalovaná i po skončení nájmu tento předmět nájmu užívá a má na něm umístěnou terasu a kiosek, přičemž tato tvrzení zazněla před koncentrací řízení, když první jednání ve věci proběhlo až [datum]. V témže podání pak žalobce uvedl, že žalovaný ani ve vztahu k pozemku p. č. st. [anonymizováno] nesplnil povinnost uloženou mu zákonem, tedy po skončení nájmu pronajatý pozemek vyklidit a vyklizený jej předat žalobci (zde odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3560/2010). Stejně tak chybný je závěr soudu prvního stupně, že odstranění stavby povede i k vyklizení pozemku p. č. st. [anonymizováno], ačkoliv je ze zaměření skutečného stavu zřejmé, že stavba motorestu nekopíruje celý tento pozemek. Soud prvního stupně se pak nezabýval ani důkazy, které ke svým tvrzením žalobce navrhl provést, čímž se jeho rozhodnutí stalo nepřezkoumatelným. Soud prvního stupně pak nedostál ani své poučovací povinnosti. Poté, kdy dospěl k závěru, že žalobce neprokázal svá tvrzení, že žalovaný užívá předmět nájmu i po jeho skončení a že má na pozemcích [parcelní číslo] a p. č. st. [anonymizováno] umístěné své věci, a že mu tak hrozí neúspěch ve věci, měl soud žalobci poskytnout poučení dle ustanovení § 118a o.s.ř. a objasnit mu důvod hrozící prohry. Dále namítl nesprávnost výroku o nákladech řízení, které žalobci nebyly přiznány s odůvodněním, že žalobce je vybaven odborným personálem, spor je nekomplikovaný, přičemž většinu informací mohl soudu žalobce dodat sám, neboť jde o jeho obvyklou činnost. Žalobce uvedl, že problematika řešená v tomto řízení nepředstavuje běžnou agendu, která by byla obvykle řešena v rámci činnosti interních zaměstnanců žalobce, a je tak zcela důvodné a účelné zastoupení žalobce advokátní kanceláří. Navrhl změnu napadené části rozsudku soudu prvního stupně.

5. Žalovaná se odvolala do výroku I. a III. rozsudku soudu prvního stupně. Namítla, že dle jejího názoru se v projednávané věci jedná o odstranění stavby, která je umístěna na jiné stavbě (stavbě odpočívky jako samostatné věci v právním slova smyslu) a nikoliv stavby umístěné na pozemku. Ze žaloby však vyplývá, že se žalobce domáhá vyklizení stavby z titulu vlastnictví pozemku, nikoliv z titulu vlastnictví odpočívky, přičemž soud se s tímto rozporem nijak nevypořádal. Soud prvního stupně se nedostatečně zabýval tím, co bylo předmětem nájmu dle nájemních smluv, tedy tím, zda tvrzení žalobkyně korespondují s právním posouzením vztahu pozemek – odpočívka – stavba. Navíc soud prvního stupně provedl nesprávné právní hodnocení, když stavbu posoudil v režimu stavby neoprávněné, kterými jsou však dle zákona stavby zřízené na cizím pozemku, ač na to nemá stavitel právo. V projednávané věci však v okamžiku stavby existoval právní titul ke stavbě na cizím pozemku a nemůže se tak jednat o neoprávněnou stavbu. V průběhu jednání před odvolacím soudem doplnila žalovaná odvolání tak, žalobce neuzavřel s žalovanou novou nájemní smlouvu pro rozpor s ustanovením § 27 odst. 2, 3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále jen zákon o majetku), ačkoliv ve stávající nájemní smlouvě bylo dohodnuto, že bude prodloužena, jestliže nájemce splní podmínky ustanovení § 27 odst. 1 zákona o majetku. Tyto podmínky pak žalovaná splnila a byla tak v legitimním očekávání, že nájem pozemků bude pokračovat. Soud prvního stupně nerespektoval ani skutečnost, že provoz motorestu je předmětem podnikatelské činnosti žalované. Původní nájemní smlouvy byly uzavírány na dobu nájmu do roku 2045 (původně tak na 50 let), nájemce pak očekával, že po tuto dobu bude moci vykonávat svoji podnikatelskou činnost. Dále namítl žalovaný neurčitost žaloby, kdy žalobce požaduje pouze odstranění stavby [adresa], ovšem k motorestu patří i technologická zařízení, jako studna, čistička odpadních vod a liniové stavby. Navrhl napadený rozsudek změnit a návrh žalobce v celém rozsahu zamítnout.

6. Odvolání byla podána včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), a to osobami k tomu subjektivně oprávněnými (§ 201 o.s.ř.). Odvolání byla podána proti rozsudku, proti němuž je tento opravný prostředek přípustný (§ 201 o.s.ř., § 202 o.s.ř. a contrario), a to zejména pro nesprávné právní posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. g/ o.s.ř.). Proto odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, stejně jako řízení, které jeho vydání předcházelo, a po provedeném jednání dospěl k dále popsaným závěrům.

7. Z obsahu spisu soudu prvního stupně bylo zjištěno, že vlastníkem pozemku p. [číslo] – využití dálnice, v [katastrální uzemí] je Česká republika, právo hospodařit s majetkem státu přísluší Ředitelství silnic a dálnic ČR (výpis z [list vlastnictví]) a vlastníkem pozemku p. č. st. [anonymizováno], zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba [adresa], v [katastrální uzemí] je Česká republika, právo hospodaření s majetkem státu přísluší Ředitelství silnic a dálnic ČR (výpis z [list vlastnictví]). Kolaudačním rozhodnutím Okresního národního výboru v [obec] ze dne 17. 2. 1982, č.j. Dop/473/81-100 [číslo] A/281, bylo povoleno užívání kromě jiného i objektu C 114A- odpočívka Jamenský potok – vpravo. Kolaudačním rozhodnutím Obecního úřadu Luka nad Jihlavou ze dne [datum] bylo povoleno užívání stavby Motorest Jamenský potok v [katastrální uzemí], na který bylo vydáno stavební povolení Obecním úřadem – stavebním úřadem [obec] ze dne 12. 5. 1994, pod č.j. 94/564-328/29 s tím, že motorest je umístěn na pozemcích p. [číslo]. Investorem akce byla společnost [právnická osoba] se sídlem [obec]. Z nájemní smlouvy [číslo] ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobce jako pronajímatel přenechal nájemci Restaurace a jídelny [okres], s.p. se sídlem v [obec] do nájmu část stavebních pozemků p. [číslo] v k.ú. [obec] u [obec] k výstavbě motorestu, s dobou nájmu do [datum] (50 let). Z nájemní smlouvy ze dne [datum], [číslo] bylo zjištěno, že žalobce jako nájemce pronajal pozemky [parcelní číslo] [číslo] a [číslo] v [katastrální uzemí] [právnická osoba] centrum spol. s r.o., poté kdy se stala vlastníkem stavby motorestu, do nájmu opět na dobu do [datum]. Touto smlouvou byla zrušena nájemní smlouva [číslo]. Z nájemní smlouvy ze dne [datum] [číslo] bylo zjištěno, že žalobce jako nájemce pronajal pozemky p. [číslo] v [katastrální uzemí], na nichž je situovaná dálniční odpočívka Jamenský potok vpravo a které jsou zastavěny stavbou motorestu, do nájmu [právnická osoba] [příjmení], spol. s r.o. se sídlem [obec a číslo] za účelem stavby a provozování motorestu na dobu do [datum]. Tímto byla zrušena nájemní smlouva [číslo]. Z výpovědi nájemní smlouvy [číslo] ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobce výše uvedenou nájemní smlouvou vypověděl ve tříměsíční výpovědní lhůtě, počínající běžet prvním dnem po doručení výpovědi nájemci, z důvodu dlouhodobého neplacení nájemného. Výpověď byla nájemci doručena dne [datum]. Konečně pak z nájemní smlouvy ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobce pronajal žalované jako nájemci stavební pozemek parc. [číslo] o výměře 884 m2 v [katastrální uzemí] a část pozemku parc. [číslo] o výměře 7 934 m2 – plochu odpočívky připojené k dálničnímu tělesu 121,8 km D1 směr [obec] – [obec] v [katastrální uzemí] za účelem provozování obslužných zařízení odpočívky (objektu občerstvení, obslužných objektů, objektů poskytujících služby motoristům), a to na dobu určitou v trvání 8 let ode dne platnosti smlouvy s tím, že uplynutím doby, na kterou byl sjednán, nájem skončí. Z přípisu ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobce vyzval žalovanou k odstranění stavby na dálniční odpočívce Jamenský potok – stavby [adresa] do 30 dnů od doručení výzvy (výzva byla žalované doručena dne [datum]).

8. Z výše popsaných skutkových závěrů vycházel i soud prvního stupně v přezkoumávané věci a důvody, proč by se od nich měl, při svém rozhodování o části žaloby požadující odstranění stavby na pozemku p.č. st. [anonymizováno], odchýlit odvolací soud, nebyly v zásadě shledány.

9. Podstatné pro rozhodnutí ve věci je zjištění, že uplynutím doby 8 let, tedy doby, na kterou byl sjednán, skončil dnem [datum] nájemní vztah, na jehož základě žalovaná užívala pozemek p.č. st. [anonymizováno] a část pozemku p. [číslo] vše v k.ú. [obec] u [obec] k provozování obslužných zařízení odpočívky. Soud prvního stupně správně postupoval dle ustanovení § 135c zákona č. 40/1964 Sb., neboť právní režim vypořádání neoprávněných staveb, zcela zřízených na cizím pozemku před nabytím účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., se řídí dosavadními právními předpisy (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4461/2015). Žalované lze dát za pravdu, že v době výstavby motorestu (rok 1994) měli její právní předchůdci řádný titul k výstavbě v podobě výše citovaného stavebního povolení i řádný titul k užívání pozemků, na nichž byla stavba umístěna (v podobě shora citovaných nájemních smluv). Nejde tedy o neoprávněnou stavbu zřízenou v dobré víře bez právního důvodu, ale o stavbu zřízenou na základě právního důvodu, který později zanikl. Je zcela nepochybné, že se judikatura ustálila na závěru, že pokud stavebník zřídí na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této dohody oprávněn užívat jen dočasně, ztrácí po uplynutí sjednané době (případně po jiném způsobu zániku práva) právo mít nadále na tomto pozemku umístěnou stavbu a neoprávněně tak zasahuje do vlastnického práva vlastníka pozemku. V případě, že stavebník umístí stavbu na základě nájemního práva k pozemku, které může být stranami vypovězeno, jde o zvláštní případ dočasného užívání pozemku; zanikne-li nájemní právo, zanikne rovněž občanskoprávní oprávnění mít na cizím pozemku stavbu. Pokud tedy někdo staví stavbu na cizím pozemku, aniž by měl časově neomezené (a jednostranně nevypověditelné) právo mít na cizím pozemku stavbu, bere na sebe riziko, že po zániku takového práva bude muset stavbu odstranit. V případě, že jde o nemovitou věc, nelze se jejího„ odklizení“ domáhat žalobou na vyklizení pozemku (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1070/2016 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1997/2000).

10. V projednávané věci uzavřela žalovaná jako nájemce nájemní smlouvu, a to na rozdíl od předešlých vlastníků objektu [adresa], dne [datum] již na dobu nájmu pouze 8 let. Uzavření nájemní smlouvy je v souladu se zásadou autonomie vůle smluvních stran, na dobrovolném rozhodnutí smluvní strany – zde nájemce – která musí zvážit všechna pozitiva a negativa, která jsou s uzavřením takové smlouvy spojena. Je to především zřejmá okolnost, že po skončení nájmu ztratí nájemce oprávnění předmět nájmu užívat a pronajímatel se bude moci domáhat ochrany svých vlastnických práv. Tato skutečnost je pojmovým znakem nájemní smlouvy, a pokud nájemce tyto skutečnosti dostatečně nerozvážil před uzavřením nájemní smlouvy, kdy bylo zcela zřejmé, že jde o nájem na poměrně krátkou dobu, nemůže považovat za nespravedlivý důsledek, který je svou povahou s nájemním vztahem spojen (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015).

11. Závěr soudu prvního stupně o zániku občanskoprávního oprávnění žalované mít na cizím pozemku stavbu zánikem práva užívat tento pozemek (skončením nájemního vztahu), je pak v kontextu shora uvedeného správným. Nicméně nelze pominout, že v daném případě došlo ke kolizi dvou rovnocenných vlastnických práv – práva vlastníka pozemku a práva vlastníka stavby, avšak pouhý závěr, že z tohoto důvodu není možné žalobě na odstranění stavby vyhovět, by ve svém důsledku znamenalo neposkytnutí ochrany práva vlastníka pozemku, který svůj pozemek přenechal jinému se zjevnou vůlí přenechat jej pouze dočasně. Soud prvního stupně ale nepřehlédl skutečnost, že judikatura v obdobné věci přijala závěr, že není bez významu okolnost, že strany zjevně uvažovaly o tom, že nájemní vztah může být za splnění určitých podmínek prodloužen, tedy že budou o prodloužení jednat. K této okolnosti je nutno v soudním řízení o odstranění stavby přihlédnout (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1070/2016). Byť lze dát za pravdu žalované, že pozemky, na nichž se nachází stavba motorestu, byly nejprve dány vlastníku (budoucímu vlastníku) stavby do nájmu na dobu do [datum], tedy původně na dobu, za kterou by nesporně mohl realizovat svůj podnikatelský záměr a očekávat i návrat vložených investic, nelze přehlédnout, že žalovaná uzavírala nájemní smlouvu již pouze s dobou nájmu 8 let. Tuto skutečnost nemohla při uzavírání nájemní smlouvy přehlédnout, musela jí být známa.

12. Lze ale přisvědčit námitce žalované, že mohla i přesto mít důvodné očekávání, že s ní bude nájemní smlouva prodloužena, jestliže si strany v nájemní smlouvě, v jejím čl. II. bodu 2., dohodly, že v případě zachování podmínek ustanovení § 27 odst. 1 zákona o majetku státu, bude smlouva opětovně prodlužována.

13. Dle ustanovení § 27 odst. 1 zákona o majetku státu lze hmotnou věc nebo její část, kterou organizační složka dočasně nepotřebuje k plnění funkcí státu nebo jiných úkolů v rámci své působnosti nebo stanoveného předmětu činnosti, přenechat do užívání právnické nebo fyzické osoby. Obdobně lze postupovat v případě, že tak bude dosaženo účelnějšího nebo hospodárnějšího využití věci při zachování hlavního účelu, ke kterému organizační složce slouží, anebo je-li to účelné před konečným naložením s věcí, u které bylo v rámci příslušné organizační složky rozhodnuto o trvalé nepotřebnosti.

14. Ze shodných tvrzení stran v projednávané věci bylo zjištěno, že strany o uzavření nové nájemní smlouvy jednaly, nicméně žalobce požadoval navýšení nájemného na takovou výši, kterou nebyla žalovaná ochotna akceptovat. V této souvislosti lze přisvědčit názoru žalobce i závěru soudu prvního stupně, že při uzavírání nájemní smlouvy, kdy pronajímatel je příslušná organizační složka či státní organizace v působnosti zákona o majetku státu, je nutno akceptovat i ustanovení § 27 odst. 2 a § 27 odst. 3 tohoto zákona, která vylučují, aby v nájemní smlouvě bylo (platně) obsaženo ujednání, které by zakotvovalo automatické prodloužení nájmu po uplynutí sjednané doby nájmu, a která vylučují (pokud nájemné nevyplývá z regulace cen) sjednání nájemného ve výši jiné, než nejméně ve výši, která je v daném místě a čase obvyklá. Lze tak přisvědčit argumentaci žalobkyně, pokud ta nesouhlasila s uzavřením nové nájemní smlouvy, za nájemné stejné, jako tomu bylo při uzavření původní nájemní smlouvy, neboť toto nájemné neodpovídalo výši nájmu, za který se pronajímaly v daném čase a místě obdobné nemovitosti (žalobce pro stanovení výše nájemného využil znalce).

15. Naproti tomu ale nebylo důvodu domnívat se, že by nemohlo být jednáno o prodloužení nájemní smlouvy ve smyslu smluvních ujednání stran, pokud by bylo zjištěno, že žalovaná splnila podmínky výše citovaného ustanovení § 27 odst. 1 zákona o majetku státu, tedy že by bylo dosaženo účelnějšího nebo hospodárnějšího využití věci při zachování hlavního účelu, ke kterému věc slouží. Tato podmínka podle názoru odvolacího soudu však splněna nebyla.

16. Stavba motorestu ve vlastnictví žalované, jejíž odstranění je předmětem sporu, se nachází na dálniční odpočívce Jamenský potok vpravo v bezprostřední návaznosti na dálnici D1 a parkoviště u této dálnice, které je na pozemku [parcelní číslo]. Dle ustanovení § 12 odst. 5 zákona č. 13/1997 Sb. o pozemních komunikacích (dále jen zákon o pozemních komunikacích) je odpočívka stavebně a provozně vymezená plocha dálnice, silnice nebo místní komunikace určená k bezúplatnému stání silničního motorového vozidla na dobu potřebnou pro zajištění bezpečnosti a plynulosti silničního provozu a k odpočinku uživatelů, popřípadě k jejich občerstvení a k doplnění pohonných hmot. Pozemky, na nichž se stavba nachází, byly i dle nájemní smlouvy žalované pronajaty za účelem provozování obslužných zařízení odpočívky – objektu občerstvení. Po doplnění dokazování odvolacím soudem (§ 213 odst. 4 o.s.ř.) však bylo zjištěno, že žalovaná předmětný motorest neprovozovala od [datum] s odůvodněním, že pro blíží se konec nájemního vztahu nedali akcionáři souhlas s investicemi, které by umožnily motorest zprovoznit a nadále provozovat. Tato argumentace nemůže obstát. Žalovaná neprokázala (ani netvrdila), že byl zhruba po dvaceti letech provozu motorest v takovém stavu, že jej nebylo možno užívat. Dne [datum] navíc zbývaly do konce nájemního vztahu ([datum]) zhruba dva roky, tedy téměř čtvrtina doby nájmu, takže úvahy o možném ukončení nájmu nemohly být významné ani aktuální. Neobstojí ani argumentace, pokud žalovaná poukazovala na uzavření dálnice D1 v úseku, ve kterém se odpočívka Jamenský potok nachází, neboť k uzávěrce dálnice sice došlo, ale pouze na omezenou dobu od [datum] do [datum] do 0.00 hodin. Uzavření dálnice v tomto období nikterak nevysvětluje, z jakého důvodu byl motorest uzavřen již [datum]. Naproti tomu žalobce tvrdí, že je schopen odpočívku využít hospodárně jako parkoviště pro nákladní dopravu, což se v důsledku všeobecně známé skutečnosti, že na dálnici D1 je nedostatek parkovacích míst především pro kamionovou dopravu, jeví jako ekonomicky efektivní.

17. Odvolací soud tedy shodně se soudem prvního stupně, byť z částečně odlišných důvodů, dospěl k závěru, že žalovaná jako nájemce nesplnila podmínky, za nichž by s ní měl být obnoven nájemní vztah k předmětu nájmu.

18. Pokud jde o námitku žalované, že se soud prvního stupně nevypořádal se vztahem pozemek – odpočívka – stavba a nesprávně uzavřel, že stavba, která má být odstraněna, resp., že se jejího odstranění žalobce domáhá z titulu vlastníka pozemku a nikoliv odpočívky, na níž je motorest fakticky umístěn, pak dle názoru odvolacího soudu je tato námitka rovněž nedůvodná.

19. Podanou žalobou se žalobce skutečně domáhá uložení povinnosti žalované odstranit stavbu [adresa], objekt občanské vybavenosti, umístěnou na pozemku parc. č. st. [anonymizováno], a to z titulu vlastnictví pozemku státem, přičemž ze skutkových tvrzení obsažených v žalobě je zřejmé, že si je žalobce vědom – přirozeně – toho, že na pozemku (pozemcích) se nachází dálniční odpočívka. Z textu nájemní smlouvy uzavřené dne [datum] vyplývá, že předmětem nájmu je stavební pozemek parc. [číslo] (správně parc. č. st.) o výměře 884 m2 a část pozemku parc. [číslo] o výměře 7 934 m2 – plocha odpočívky připojené k dálničnímu tělesu 121,8 km D1 směr [obec] – [obec]. Nepochybně není stavba dálnice součástí pozemku, na němž se nachází (§ 9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích) a dálnici je tak třeba považovat i z hlediska občanského práva za věc samostatnou, odlišnou od pozemku, na němž se nachází (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005). Součástí dálnice je odpočívka, a to dle § 12 odst. 1 písm. a) zákona o pozemních komunikacích (z těchto skutečností však ještě neplyne, že odpočívku dle zákona o pozemních komunikacích lze považovat za součást samostatné věci, dálnice, i ve smyslu práva soukromého dle § 505 o.z.).

20. Toto rozlišování, byť do určité míry odůvodnitelné, je v dané věci irelevantní. Jak již bylo výše uvedeno, bylo z výpisů z katastru nemovitostí zjištěno, že jak pozemek p. [číslo] tak i pozemek p. č. st. [anonymizováno] jsou oba ve vlastnictví České republiky a ztrácí tak význam rozlišovat, zda žalobce (jako organizace mající právo hospodaření s majetkem státu) se domáhal odstranění stavby umístěné na povrchu jiné stavby (odpočívky, jež je součástí dálnice) či přímo odstranění stavby z pozemku. Zde je třeba doplnit, že v tomto řízení je situace diametrálně odlišná od situace nastalé v řízení, na jehož závěry strany odkazují, a to v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 72 Co 1/2022, kde byla čerpací stanice, jejíhož odstranění se žalobce rovněž domáhá, umístěna nejenom na odpočívce Jamenský potok, ale zčásti i na pozemku soukromého vlastníka a soud musel složitě dovozovat, zda odpočívka vznikla i na tomto pozemku. I v námi projednávané věci lze sice souhlasit se závěry, že při umístění stavby na odpočívce (tato skutečnost nebyla nikým zpochybněna) vznikají vztahy mezi vlastníkem stavby a vlastníkem odpočívky (pokud lze odpočívku považovat za součást dálnice) a nikoliv mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 532/2016), ale pokud jde o totožného vlastníka dálnice i pozemku, na němž je umístěna, tak toto rozlišení zcela zřejmě ztrácí význam.

21. Nedůvodnou se jeví rovněž odvolací námitka žalované o neurčitosti podané žaloby, jestliže se žalobce domáhá pouhého odstranění stavby a nikoliv technologických zařízení, která k této stavbě patří. Odvolací soud si je vědom rozdílného výkladu pojmu stavba z hlediska předpisů veřejného práva – stavebního zákona a z hlediska práva občanského. Pokud předpisy občanskoprávní používají pojem stavba (např. právě § 135c občanského zákoníku), nelze obsah tohoto pojmu vykládat jen podle stavebních předpisů, zejména dle zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánovacím a stavebním řádu (dále jen stavební zákon). [ulice] předpisy chápou pojem stavba dynamicky, tedy jako činnost, popř. soubor činností, směřujících k uskutečnění díla. Naopak pro účely občanského práva je pojem stavba nutno vykládat staticky, jako věc v právním slova smyslu, tedy jako výsledek určité stavební činnosti, který je způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů. Teprve okamžikem, kdy se stane stavba samostatnou věcí, lze hovořit o vlastníkovi této stavby jako o osobě odlišné od vlastníka pozemku a teprve tehdy lze uvažovat o aplikaci § 135c občanského zákoníku (srovnej rozhodnutí např. Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 1. [číslo], sp. zn. 3 Cdo 265/96). Použití citované judikatury lze vztáhnout na projednávanou věc, kdy je nesporné, že se stavba nestala součástí pozemku, na němž je umístěna s ohledem na ust. § 3055 odst. 1 o.z., neboť vlastnické právo k motorestu a vlastnické právo k pozemku pod ním svědčí různým osobám. Stavba (zde motorestu), jako pojem, který užívá i ust. § 135c občanského zákoníku, jež je na daný spor aplikován, je jako předmět občanskoprávních vztahů věcí nemovitou, neboť jde o věc, kterou nelze přenést z místa na místo bez porušení její podstaty (§ 498 odst. 1 o.z.). Jestliže tak žalobce užil v žalobě pojmu„ odstranit stavbu“, a odvolací soud podotýká, že je zcela v jeho dispozici, jakého práva se žalobou domáhá, použil pojem, na který nejenom odkazuje § 135c občanského zákoníku, ale použil pojem, který z hlediska občanskoprávního není pojmem neurčitým. V případném vykonávacím řízení pak bude na vykonavateli, aby zhodnotil, co je součástí stavby motorestu (§ 505 a násl. o.z.) a co je jeho příslušenstvím (§ 510 a násl. o.z.), přičemž z ust. § 510 odst. 2 o.z. je zřejmé, že toto ustanovení nově stanovilo vyvratitelnou právní domněnku, že úmysl vlastníka, který disponuje s věcí hlavní, týmž způsobem disponuje i s věcmi, které tvoří příslušenství této věci.

22. Jestliže byly odvolací námitky žalované proti výroku soudu prvního stupně, kterým uložil povinnost žalované odstranit stavbu motorestu [adresa] v [katastrální uzemí], shledány nedůvodnými, pak odvolací soud má v této části rozhodnutí soudu prvního stupně za správné, a proto je dle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil s tím, že oproti soudu prvního stupně prodloužil ve smyslu ust. § 160 odst. 1 věty za středníkem o.s.ř. lhůtu pro splnění povinnosti na 12 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí. Odvolací soud zohlednil tu skutečnost, že stavba motorestu vyžadovala stavební povolení, a tudíž bude třeba k odstranění stavby tuto skutečnost ohlásit stavebnímu úřadu s doložením dokumentace k tomu potřebné. Vlastní odstraňování tak bude možno započíst až po vydání souhlasu stavebním úřadem, což bude vyžadovat delší časový úsek, než soudem prvního stupně stanovených 30 dnů.

23. Žalobce se podanou žalobou, kromě výše zmíněného nároku na odstranění stavby, domáhal uložení povinnosti žalované vyklidit pozemek parc. [číslo] ostatní plocha, způsob využití dálnice o výměře 113 537 m2 a pozemek p.č. st. [anonymizováno], zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 884 m2, vše zapsané na [list vlastnictví] pro [katastrální uzemí] s tím, že po uplynutí doby nájmu uvedených pozemků měla žalovaná povinnost nejenom odstranit stavbu, ale předmět nájmu vyklidit a vyklizený jej předat žalobci. Jestliže soud prvního stupně žalobu v této části zamítl v plném rozsahu ve vztahu k pozemku parc. [číslo] s odůvodněním, že žalobce ani přes výzvu soudu nedoplnil žádná konkrétní tvrzení, jaké věci ve vlastnictví žalované se na tomto pozemku nacházejí, a pokud pak doplnil svá tvrzení, že se na tomto pozemku nachází dřevěná terasa, doplnil tvrzení až po koncentraci řízení, a tudíž k nim nemohlo být přihlíženo, pak tyto jeho závěry nejsou správné.

24. Z připojeného spisu soudu prvního stupně odvolací soud zjistil, že první jednání ve věci samé proběhlo u soudu prvního stupně dne [datum] a soud při něm poskytl účastníkům lhůtu 14 dnů k doplnění tvrzení i důkazních návrhů. Současně účastníky poučil dle ust. § 118b odst. 1 o.s.ř. o koncentraci řízení. Ovšem již ve svém podání ze dne [datum], označeném jako replika žalobce k vyjádření žalovaného, které předložil soudu při shora zmíněném jednání, žalobce upřesňuje žalobu tak, že je zřejmé, že požaduje vyklizení předmětu nájmu, neboť žalovaná má na pozemcích umístěnou terasu a kiosek a dále že požaduje vyklidit předmět nájmu ve smyslu § 2225 odst. 1 o.z., kdy po skončení nájmu je nájemce povinen odevzdat pronajímateli věc v takovém stavu, v jakém byla v době, kdy ji převzal, přičemž odevzdáním se rozumí i předání vyklizené nemovité věci. Soud prvního stupně tak již před koncentrací řízení věděl, z jakého důvodu se žalobce domáhá vyklizení předmětu nájmu i jaké věci se na předmětu nájmu nacházejí, a tudíž měl a musel k tvrzením žalobce přihlížet.

25. Protože soud prvního stupně nesplnil zcela poučovací povinnost dle ustanovení § 118a odst. 3 o.s.ř., v důsledku čehož neměl žalobce ve věci úspěch, postupoval odvolací soud dle ust. § 213b odst. 1 o.s.ř. a usnesením ze dne 7. 6. [číslo], č.j. 54 Co 41/2022-185 vyzval žalobce, aby upřesnil svá skutková tvrzení a předložil či navrhl k jejich prokázání důkazy. Na základě této výzvy žalobce upřesnil, že kiosek, jako věc movitá, se nachází na pozemku [parcelní číslo], má rozměry 22 m2 a je spojen s dřevěnou terasou, která se rovněž nachází na pozemku [parcelní číslo] a má rozměry 35 m2. Obě věci jsou ve vlastnictví žalovaného, což vyplývá ze shodných nápisů na kiosku i na motorestu. Jejich existence vyplývá i ze znaleckých posudků [číslo] [číslo] které byly zpracovány v době, kdy strany jednaly o uzavření nové nájemní smlouvy. Umístění kiosku i připojené dřevěné terasy je zřejmé ze zaměření skutečného stavu na pozemku [číslo] který žalobce již před soudem prvního stupně předložil k důkazu. Stavba kiosku pak byla ohlášena jako drobná stavba v r. 1995 Obecnímu úřadu v Lukách nad Jihlavou. Dále žalobce uvedl, že pozemek parc. č. st. [anonymizováno], na němž se nachází stavba motorestu [adresa], není touto stavbou zastavěn zcela, jak vyplývá opět ze zaměření skutečného stavu, tudíž je žalobce oprávněn domáhat se vyklizení tohoto pozemku v jeho nezastavěné části.

26. Odvolací soud po doplnění dokazování má zato, že se žalobci (i přesto, že lze mít výhrady k formulaci žalobního petitu a teprve ze skutkových tvrzení je zřejmé, že žaloba směřuje k vyklizení odpočívky umístěné na stavbě dálnice v [katastrální uzemí]) podařilo prokázat především zaměřením skutečného stavu č. zakázky [číslo] ze dne [datum] vypracovaným [jméno] [příjmení] a fotodokumentací z dálniční odpočívky Jamenský potok, že má žalovaná na pozemcích ve vlastnictví státu, ke kterým již nemá občanskoprávní oprávnění mít je zatížené věcmi, věci i nadále umístěné, a to kiosek spojený s dřevěnou terasou (vlastnictví žalované k těmto věcem nebylo v průběhu řízení zásadním způsobem zpochybněno). Vzhledem k tomu, že žalobou na odstranění stavby se lze domáhat pouze odstranění věcí nemovitých, bylo vyhověno návrhu žalobce, aby žalovaná vyklidila odpočívku umístěnou na pozemku p. [číslo] to v [katastrální uzemí] v rozsahu 22 m2 a 35 m2, tedy v části, na které je zde umístěn kiosek s přiléhající dřevěnou terasou.

27. Soud prvního stupně ve výroku II. napadeného rozhodnutí z výše popsaných důvodů ovšem tento nárok žalobce zamítl, proto odvolací soud v této části rozsudek sodu prvního stupně změnil (§ 220 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.) tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto rozhodnutí.

28. Naproti tomu bylo napadené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno ve výroku II., jeho části, kterou byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal vyklizení pozemku parc. č. st. [anonymizováno], a to jako rozhodnutí věcně správné (§ 219 o.s.ř.). I přesto, že žalobce prokázal, zaměřením skutečného stavu – zakázka [číslo] že pozemek parc. č. st. [anonymizováno] je zastavěn stavbou motorestu pouze v části, nepodařilo se mu prokázat, že by na zbývající části tohoto pozemku byly umístěny jiné movité věci ve vlastnictví žalované než ty, které jsou součástí či příslušenstvím stavby [adresa], a že by tak bylo třeba rozhodovat kromě odstranění stavby dále o vyklizení pozemku.

29. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 3 o.s.ř., když žalobce byl neúspěšný pouze v nepatrné části uplatněného nároku a má tak nárok na plnou náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva proti žalované, která úspěch ve věci neměla.

30. Z ust. § 142 o.s.ř. plyne, že rozhodování o náhradě nákladů řízení je v občanském soudním řízení ovládáno primárně zásadou úspěchu ve věci, nicméně z tohoto ustanovení také plyne, že strana ve sporu úspěšná nemá právo na náhradu veškerých nákladů, které vynaložila, ale pouze na náhradu nákladů vynaložených účelně. Je pak zásadně povinností soudu účelnost nákladů posuzovat a tato povinnost se týká i nákladů spojených se zastupováním advokátem v podobě odměny za zastupování, paušální náhrady hotových výdajů advokáta a náhrady za daň z přidané hodnoty. Obecné kritérium hodnocení účelnosti nákladů řízení vysvětlil Ústavní soud v nálezu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 988/12, kdy uvedl, že„ za účelně vynaložené náklady lze považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu. Náklady spojené se zastupováním advokátem tomuto vymezení zpravidla budou odpovídat. Tomuto pravidlu však nelze přisuzovat absolutní, bezvýjimečnou povahu; mohou se vyskytovat i situace, za nichž náklady spojené se zastoupení advokátem nebude možno považovat za nezbytné k řádnému uplatňování nebo bránění práva u soudu. O takový případ půjde zejména v případě zneužití práva na zastoupení advokátem.“ 31. Ředitelství silnic a dálnic ČR nepochybně patří mezi subjekty, u kterých je třeba otázku účelnosti zastoupení advokátem vždy zkoumat. Jde o právnickou osobu, státní příspěvkovou organizaci, která hospodaří s majetkem státu (§ 53 odst. 1 ve spojení s § 8 zákona o majetku státu). Státní příspěvková organizace nemá vlastní majetek, nabývá majetek pro stát a vlastním jménem jedná v právních vztazích týkajících se tohoto majetku a„ účastní se řízení před soudy a jinými orgány ve věcech týkajících se majetku včetně řízení o určení, zda tu vlastnické právo nebo jiné obdobné právo státu je, či není“. Zákon tedy pojmově předpokládá existenci takové organizační složky účastníka, která mu umožní vystupovat v soudním řízení, a tím i zajišťovat ochranu jeho zájmů (a důsledně vzato i ochranu zájmů České republiky) a není v zásadě důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, jímž je advokát (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 1877/10). Na druhou stranu judikatura připouští, že nelze vyloučit výjimky z uvedeného pravidla. Je totiž třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou účastníkem, případně právní problematika velmi specializovaná, obtížná, dosud neřešená, problematika s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva event. jazykové znalosti (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2310/13. V takových případech lze shledat postup orgánu státu, který zvolí pro své zastupování advokáta, za adekvátní.

32. Soud prvního stupně v projednávané věci nepřiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení s odůvodněním, že sice měl žalobce v řízení úspěch jen částečný (žaloba byla zamítnuta v části, ve které se žalobce domáhal vyklizení pozemku parc. č. st. [anonymizováno] a parc. [číslo]), ovšem vzhledem k významu povinnosti uložené žalované (odstranění stavby [adresa]) lze úspěch žalobce považovat za převažující. Přesto však žalobci (v odůvodnění rozhodnutí chybně uvedeno žádnému z účastníků) náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť shledal okolnosti hodné zvláštního zřetele, a to právě ve skutečnosti, že žalobce s ohledem na charakter sporu, kdy zásadní bylo pouze to, kdo je vlastníkem jednotlivých věcí a jaký byl právní důvod k umístění stavby, měl vystupovat v řízení prostřednictvím svých zaměstnanců a nezvyšovat náklady sporu o právní zastoupení.

33. Ačkoliv z odůvodnění rozhodnutí se jeví pravděpodobnější, že soud prvního stupně na daný případ při rozhodování o náhradě nákladů řízení zřejmě aplikoval ust. § 150 o.s.ř., nepochybně se zabýval i otázkou účelnosti zastoupení žalobce advokátem. Odvolací soud se tak mohl (byť s výhradou použití zákonného ustanovení a vnitřního rozporu v odůvodnění rozhodnutí o nákladech řízení, kdy okolnosti, kterými se soud zabýval, nejsou důvody zvláštního zřetele hodnými pro použití § 150 o.s.ř.), se závěry soudu prvního stupně, pokud jde o účelnost zastoupení žalobce i s důvody, které soud k tomuto závěru vedly, částečně ztotožnit. Odvolací soud má rovněž zato, že okolnosti projednávané věci a předmět sporu souvisí s oblastí spravovanou žalobcem. Žalobce, jak sám připustil, vede i u jiných soudů obdobné spory a musí tak již být seznámen s podstatnou argumentací protistrany. S ohledem na poměrně rozsáhlou judikaturu týkající se staveb umístěných na pozemcích, k nimž odpadl občanskoprávní důvod užívání, je třeba konstatovat, že nejde ani o nikterak složitou problematiku právní. V projednávané věci pak nebyly shledány ani okolnosti, které považuje Ústavní soud ve výše citovaných rozhodnutích za případy, ve kterých by bylo možno shledat zastoupení advokátem za adekvátní. Odvolací soud tedy rovněž shledal zastoupení žalobce jako státní příspěvkové organizace, advokátem za neúčelné v této projednávané věci, a proto žalobci náklady tohoto zastoupení nepřiznal.

34. Ač tedy náklady žalobce na zastupování advokátem v tomto řízení nelze považovat za účelné, náleží mu, což soud prvního stupně přehlédl, když zřejmě uvažoval o aplikaci § 150 o.s.ř., coby ve věci úspěšnému účastníkovi náhrada nákladů řízení, které vynaložil účelně. V tomto řízení pak tyto náklady před soudy obou stupňů představují zaplacený soudní poplatek ve výši 4 000 Kč za zahájení řízení a zaplacený soudní poplatek ve výši 5 000 Kč za zahájení řízení odvolacího, tedy celkem částka 9 000 Kč.

Poučení