72 CO 1/2022 - 290

Rubrum

Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Mádra a soudců Mgr. Leony Sukané a Mgr. Martina Lály v právní věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovaným: 1. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], Ph. D. sídlem [adresa] 2. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o odstranění stavby a vyklizení odpočívky o odvolání žalované [právnická osoba] proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě z 8. 9. 2021, č. j. 4 C 9/2021-112, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění a) ve výroku I., jeho části, kterou bylo žalované [právnická osoba], nyní žalované [právnická osoba], uloženo, aby odstranila stavbu [adresa], objekt občanské vybavenosti, a to její část umístěnou na pozemku p. č. st. [anonymizováno], nacházejícím se v obci [obec] a [katastrální uzemí], tak, že žaloba se v této části zamítá b) ve výroku III. tak, že žaloba, aby žalované [právnická osoba] byla uložena povinnost vyklidit dálniční odpočívku D1 [anonymizováno] potok v km 121,8 vpravo, umístěnou na pozemcích p. č. st. [anonymizováno] a p. [číslo] nacházejících se v obci [obec] a [katastrální uzemí], se zamítá.

II. Ve výroku I., jeho části, kterou bylo žalované [právnická osoba], nyní [právnická osoba], uloženo, aby odstranila stavbu [adresa], objekt občanské vybavenosti, a to její část umístěnou na pozemku p. č. st. [anonymizováno], nacházejícím se v obci [obec] a [katastrální uzemí], a ve výrocích II. a IV. se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Jihlavě svým v záhlaví uvedeným rozsudkem, jeho výrokem I., uložil žalované (kterou v řízení před soudem prvního stupně byla pouze [právnická osoba] a. s.) povinnost odstranit stavbu [adresa] umístěnou na pozemcích p. č. st. [anonymizováno] a p. č. st. [anonymizováno], nacházejících se v [katastrální uzemí], a to do 30 dnů od právní moci rozsudku. Dále pak uložil žalované vyklidit pozemky [parcelní číslo] a p. č. st. [anonymizováno] v obci [obec], [katastrální uzemí] (výrokem II.) a též pozemky p. č. st. [anonymizováno] a p. [číslo] nacházející se v témže katastrálním území (výrokem III.), v obou případech do 30 dnů od právní moci rozsudku (v dalším textu pozemky označovány již i bez uvedení názvu obce a katastrálního území). Právo na náhradu nákladů řízení žalobkyni nepřiznal (výrokem IV.).

2. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že původní stavebník, společnost [právnická osoba] budovala čerpací stanici na základě nájemní smlouvy uzavřené na dobu do roku 2046, že smlouva ji opravňovala zastavět část pozemku [parcelní číslo] v [katastrální uzemí], že následně byla uzavřena mezi žalobkyní a [právnická osoba], a. s. nájemní smlouva, a to opět na dobu do roku 2046. Později nájemce čerpací stanici převedl žalované [právnická osoba], která dodatkem [číslo] uzavřeným s žalobkyní [datum] akceptovala ujednání o nájmu na dobu určitou, a to na dobu 8 let s právem opce, k prodloužení nájemní smlouvy však již nedošlo. Soud prvního stupně měl stavbu čerpací stanice za oprávněnou, zřízenou na základě dočasného právního titulu. Měl za to, že stavbu čerpací stanice bylo třeba považovat za umístěnou na odpočívce, představující dle ust. § 12 odst. 5 zák. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění předpisů pozdějších (dále i jen„ zák. o pozemních komunikacích“), že právo umístit stavbu na odpočívku zaniklo dnem [datum], a že žalovaná aktuálně jako vlastník čerpací stanice neoprávněně zasahuje do vlastnického práva k odpočívce jako součásti dálnice. Uvedl též, že je právem, nikoliv povinností vlastníka uzavřít navazující nájemní smlouvu, přičemž výše nájmu je jedním ze základních parametrů takovéto smlouvy.

3. Rozsudek napadla odvoláním žalovaná [právnická osoba], a to především s námitkou nesprávnosti právního posouzení věci soudem prvního stupně. Namítla, že má právní titul k pozemkům p. [číslo] p. č. st. [anonymizováno] v [katastrální uzemí], že ujednání v dříve uzavřených smlouvách ji vedla k přesvědčení, že právní titul je trvalý, když opakovaně bylo sjednáno právo přednostního nájmu. Uvedla, že dodatek [číslo] z [datum] byl uzavřen již v době účinnosti zák. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění předpisů pozdějších (dále jen„ zák. o majetku státu“), žalobkyně tedy dodatek činila s vědomím tohoto zákona a pokud se nyní dovolává jeho ustanovení, jedná se o zneužití práva. To spatřovala v nátlaku žalobkyně, aby přistoupila na diktované smluvní podmínky navzdory uvedenému dodatku [číslo] stejně jako ve skutečnosti, že žaloba byla podána krátce po uzavření smlouvy o provedení přístavby, na základě kterého žalovaná stavbu za nemalých finančních nákladů modernizovala.

4. V průběhu odvolacího řízení rozhodl odvolací soud na návrh žalobkyně, aby do řízení na místo dosavadní žalované [právnická osoba] vstoupila společnost [právnická osoba], a to v té části, ve které bylo po žalované požadováno, aby odstranila stavbu [adresa], umístěnou na pozemcích p. č. st. [anonymizováno] a [anonymizováno] v [katastrální uzemí] a vyklidila dálniční odpočívku umístěnou na týchž pozemcích. Takto bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovaná [právnická osoba] smlouvou z [datum] prodala stavbu [adresa] nacházející se na pozemcích p. č. st. [anonymizováno] a [anonymizováno] společnosti [právnická osoba]

5. Žalobkyně se pak v průběhu odvolacího řízení opakovaně obsáhle vyjádřila. Uvedla, že odpočívka byla provedena současně se stavbou dálnice 014 (dnes dálnice D1), byla zkolaudována [datum], je nedílnou součástí dálnice D1 a je ve vlastnictví České republiky s právem hospodaření žalobkyně. Měla za to, že vybudováním čerpací stanice pohonných hmot došlo k rozšíření odpočívky pod objektem čerpací stanice, že tato část právně přirostla ke stávající odpočívce a stala se (též) součástí dálnice D1. Měla též za to, že odpočívka i pod objektem čerpací stanice naplňuje veškeré znaky konstrukčního a funkčního vymezení odpočívek dle ust. § 12 odst. 5 zákona o pozemních komunikacích, který v této části je normou soukromoprávní. Uvedla, že stavbu čerpací stanice pohonných hmot jako obslužné zařízení bylo možno umístit výhradně na odpočívku, zde argumentovala ust. § 10 odst. 3 zák. o pozemních komunikacích. Opakovaně zdůraznila, že stavbu čerpací stanice je nutno považovat za stavbu zřízenou nikoliv na pozemku, nýbrž na stavbě jiné – odpočívce, že skutečnost, že vlastník pozemku umístěného pod odpočívkou je odlišný od vlastníka odpočívky, nemá žádný význam pro právní vztahy mezi vlastníkem odpočívky a vlastníkem stavby umístěné na odpočívce. Měla za to, že mezi ním a žalovanou [právnická osoba] též nebylo nikdy sporu o tom, že pod stavbou čerpací stanice se nachází odpočívka. Skutečnost, zda ona sama hradila nějaké platby vlastníkům pozemků p. [číslo] neměla za významnou pro posouzení oprávněnosti nároku na vyklizení odpočívky a odstranění stavby čerpací stanice. Tvrzení žalovaných o existenci nájemní smlouvy mezi žalovanými a vlastníky pozemku p. č. st. [anonymizováno] a [parcelní číslo] měla za novou skutečnost, k níž by nemělo být dle ust. § 205a zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění předpisů pozdějších, dále jen„ o. s. ř.“ přihlíženo. Uvedla, že právní titul k umístění stavby čerpací stanice na odpočívce byl dočasný, dodatkem z [datum] došlo ke změně dřívější nájemní smlouvy tak, že doba nájmu byla sjednána na dobu určitou v trvání 8 let od podpisu dodatku, tedy do [datum]. Při jednání o nové nájemní smlouvě nechala zpracovat znalecký posudek na ocenění obvyklé výše nájemného na odpočívce, takto určená výše nájemného byla stanovena v rámci zaslaných návrhů nájemní smlouvy žalované [právnická osoba], dle ust. § 27 odst. 3 zák. o majetku České republiky, nemohlo být nájemné sjednáno v nižší částce, než která byla v daném místě a čase obvyklá. [právnická osoba] však požadovala, aby nájemné v nové nájemní smlouvě zůstalo stejné jako v nájemní smlouvě předchozí, nejvýše zvýšené o inflaci. Měla též za to, že v dodatku z [datum] nebylo právo opce zakotveno, že jeho využití by bylo též v rozporu se zákonem o majetku České republiky. Zde argumentovala zejména ust. § 27 odst. 2 zák. o majetku České republiky s tím, že dle tohoto ustanovení nelze sjednat nájemní vztah delší než osm let, přičemž jakékoliv smluvní prodloužení nájemního vztahu nesmí rovněž přesáhnout celkovou délku 8 let od původního vzniku nájmu, smlouva musí vylučovat pokračování užívacího vztahu, vylučuje tak prolongaci § 2230 zák. č. 89/2021 Sb., občanského zákoníku, ve znění předpisů pozdějších, dále jen„ o. z.“ Uvedla, že nedodržení některé z povinných obsahových náležitostí má za následek důsledky dle ust. § 58a odst. 3 zák. o majetku České republiky, tedy že se k nim nepřihlíží. Měla tak za to, že v žádném případě neměla povinnost uzavřít novou nájemní smlouvu, ani prodloužit stávající nájemní smlouvu s žalovanou [právnická osoba], že se neuzavřením nové smlouvy nedopustila porušení smlouvy, že dřívější nájemní smlouva skončila uplynutím doby nájmu. Uvedla, že žaloba nepředstavovala nátlak na žalovanou [právnická osoba], přistoupila na smluvní podmínky nové nájemní smlouvy, nýbrž ochranu před neoprávněnými zásahy do vlastnictví státu, k nimž je oprávněna a rovněž povinna. Možnost zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy měla z tohoto důvodu za absurdní. Za bezvýznamnou pak považovala skutečnost, že žalované [právnická osoba] bylo uděleno povolení přístavby čerpací stanice pohonných hmot s tím, že k tomuto došlo ještě za účinností nájemní smlouvy, kdy žalovaná [právnická osoba] disponovala právním titulem k umístění stavby čerpací stanice na odpočívce. Rozsudek soudu prvního stupně měla za správný a navrhla jeho potvrzení.

6. Žalovaní ve svém společném vyjádření nesouhlasili se závěrem, že odpočívka by se mohla stát součástí věci – dálnice, a to ve smyslu občanského práva, když měli za to, že nesplňuje pojmové znaky stavby ve smyslu občanskoprávním, tedy stavby jako výsledku stavební činnosti člověka, který má materiální podstatu, vyznačuje se relativní kompaktností materiálu, je vymezitelný vůči okolnímu pozemku a má samostatnou hospodářskou funkci. Uvedli, že nelze zaměňovat instituty soukromého a veřejného práva, že z občanskoprávního hlediska stavba čerpací stanice a další věci nejsou umístěny na dálnici, jak se snaží dovozovat žalobkyně. Měli za to, že odpočívka neexistuje ani jako samostatná věc, ani jako součást dálnice. S argumentací žalobkyně zákonem o majetku České republiky nesouhlasili s tím, že pokud se žalobkyně k něčemu zavázala, byť s vědomím, že je to v rozporu s uvedeným zákonem, má svůj závazek dodržet, že žalovaná 1) při sjednávání dodatku nic neporušila a nelze, aby na ni negativně dopadaly důsledky protiprávního jednání žalobkyně.

7. Závěrem pak žalovaná [právnická osoba] též opakovaně namítla nedostatek aktivní legitimace na straně žalobkyně s tím, že (s ohledem na skutečnost, že odpočívka nemůže být předmětem občanskoprávních vztahů) ta by měla náležet pouze vlastníku pozemku. Pro případ, že by měl odvolací soud na existenci odpočívky jiný právní názor, pak uvedla, že pak by bylo třeba učinit závěr o nedostatku pasivní legitimace na straně žalované, že v takovém případě by měl být žalován vlastník pozemku. Měla za to, že ke sporu došlo v důsledku nedodržení smlouvy ze strany žalobkyně, která neprodloužila nájemní smlouvu tak, jak bylo dohodnuto. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu proti ní zamítl, případně aby ji zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 8. [právnická osoba] pak závěrem znovu uvedla, že byť stavba byla stavěna na základě nájemní smlouvy, nejednalo se o právo dočasné, když stavebník po právu očekával, že oprávnění bude nadále prodlužováno. Připomněla, že i v minulosti bylo vždy uvedeno, že vlastník stavby má uzavřenou smlouvu s manžely [příjmení]. Znovu namítla, že součást věci dle občanského zákoníku nelze zaměňovat se součástí dle zákona o pozemních komunikacích, který slouží k poskytování veřejnoprávní ochrany, nikoliv k vymáhání soukromoprávních nároků. Odkázala v této souvislosti i na článek v odborné literatuře. Navrhla, aby rozsudek soudu prvního stupně byl změněn a žaloba proti ní zamítnuta.

9. Odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), a to původní žalovanou [právnická osoba] jako osobu k tomu subjektivně oprávněnou (§ 90, § 201 o. s. ř.). Odvolání bylo podáno proti rozsudku, proti němuž je tento opravný prostředek přípustný (§ 201 o. s. ř., § 202 o. s. ř. a contr.), a to zejména pro nesprávné právní posouzení věci, tedy z důvodu zákonem předvídaného (§ 205 odst. 2 písm. g/ o. s. ř.). Proto odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, stejně jako řízení, které jeho vydání předcházelo, a po provedeném jednání dospěl k dále popsaným závěrům.

10. Skutkové závěry, které soud prvního stupně popsal v odstavci 5 odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, nebyly odvoláním zpochybněny, důvody, pro které by se od nich měl odchýlit, neshledal ani odvolací soud. Proto z nich též při svém rozhodování vycházel a toliko pro přehlednost shrnuje (a částečně upřesňuje) ty ze skutkových závěrů, které měl pro posouzení věci za významné.

11. Stavební povolení pro stavbu čerpací stanice bylo vydáno dne [datum]. Původní stavebník čerpací stanice, [právnická osoba], spol. s r. o., uzavřela s žalobkyní [datum] nájemní smlouvu [číslo] která ji opravňovala zastavět část pozemku [parcelní číslo] v [katastrální uzemí] (ve vlastnictví nikoliv žalobkyně, ale České republiky, žalobkyni náleželo právo hospodaření s tímto majetkem), smlouva byla uzavřena na dobu do [datum]). Novým stavebníkem se následně stala [právnická osoba] [příjmení], spol. s r. o. (od [datum] Slovnaft Česká republika, spol. s r. o.), která dodatkem [číslo] ke smlouvě [číslo] uzavřeným [datum] jako podnájemník přistoupila k některým ustanovením nájemní smlouvy č [číslo], včetně ujednání o době trvání nájmu. Nájemní vztah skončil výpovědí pro neplacení nájemného. Dne [datum] byla uzavřena mezi žalobkyní a [právnická osoba], a. s. (která [datum] zanikla fúzí se [právnická osoba] Česká republika, spol. s r. o.) jakožto vlastníkem čerpací stanice nová smlouva (Smlouva o dopravním připojení obslužného zařízení na dálnici a pronájem pozemku dálniční odpočívky„ D1 [anonymizováno] potok“ vpravo, číslo smlouvy [číslo]), v níž byl opětovně sjednán nájem části pozemku [parcelní číslo], znovu na dobu určitou do [datum]. Nájemce (již [právnická osoba] Česká republika, spol. s r. o.) čerpací stanici převedl žalované, a dne [datum] (jako postupitel) s žalovanou [právnická osoba] jako postupníkem a žalobkyní jako vedlejším účastníkem uzavřel dohodu o převodu práv a povinností ze smlouvy z posléze uvedené smlouvy [číslo] [datum]. V této dohodě bylo uvedeno, že žalovaná [právnická osoba]„ bere na vědomí, že doba určitá se mění dle zákonné právní úpravy České republiky na 8 let s právem opce“.

12. Téhož dne pak žalobkyně jako pronajímatel s žalovanou [právnická osoba] jako nájemcem uzavřeli dodatek [číslo] ke smlouvě [číslo] z [datum]. V čl. II. tohoto dodatku byl sice popsán předmět smlouvy tak, jakoby se pronájem týkal již nikoliv pozemku, ale odpočívky, čl. I. smlouvy [číslo] ve kterém byl vymezen předmět nájmu, však změněn nebyl. Současně byl změněn čl. VI. smlouvy [číslo] to stran výše nájemného (na 367 515 Kč – zjevně myšleno opět ročně, ale to výslovně uvedeno nebylo, dále zde byla dohodnuta inflační doložka), dále čl. VII. odst. 1 stejné smlouvy (o délce nájmu) tak, že se sjednává na dobu 8 let od podpisu dodatku s tím, že bude prodlužován za stejných podmínek o dobu dalších 8 let, budou-li podmínky smlouvy plněny.

13. Další nájemní smlouva pak již uzavřena mezi účastníky řízení nebyla. Nutno však doplnit, že 22. 8. 2017 Ministerstva dopravy rozhodnutí č. j. 422/2017-120-SSU/5, jímž žalované [právnická osoba] povolilo zvláštní užívání dálnice za účelem zřizování a provozu kiosku pro stavbu„ Stavební úpravy a přístavba kiosku ČSPHM [obec] studánka“, a to na dobu 8 let od provedení stavby. Dne [datum] (tedy necelých 5 měsíců před uplynutím doby 8 let trvání nájmu dle výše zmíněného dodatku [číslo] z [datum]) pak účastníci uzavřeli smlouvu o právu provést stavbu, a to přístavbu dosavadního kiosku čerpací stanice pohonných hmot na pozemcích p. č. st. [anonymizováno] a p. [číslo] v [katastrální uzemí].

14. Čerpací stanice pohonných hmot [adresa] ve vlastnictví žalované se nachází v bezprostřední návaznosti na dálnici D1 a parkoviště u této dálnice, které je na pozemku [parcelní číslo]. Stavba čerpací stanice se nachází na pozemcích p. č. st. [anonymizováno] a [parcelní číslo] v k. ú. [obec] u [obec] ve vlastnictví manželů [příjmení] a dále na pozemcích p. č. st. [anonymizováno] a [parcelní číslo] v tomtéž katastrálním území ve vlastnictví státu, přičemž právo hospodařit s pozemky vykonává žalobkyně. Stavba budovy kiosku čerpací stanice pak je postavena z převážné části na pozemku p. č. st. [anonymizováno]. [příjmení] budovy a zázemím pro motoristy (tj. parkoviště s odpadkovými koši a kompresorem) se nachází na pozemku p. č. st. [anonymizováno]. Čerpací stojany kryté konstrukcí obdélníkové střechy jsou umístěny zhruba z poloviny na pozemku p. č. st. [anonymizováno] a z druhé poloviny na pozemku p. č. st. [anonymizováno]. V okolí čerpací stanice se pak nachází movité věci související s provozem čerpací stanice jako odpadkové koše, kompresor či vysavač, prodejní stojany.

15. Co se týče právního posouzení věci, tak v části týkající se odstranění stavby [adresa] soud prvního stupně správně dovodil, že se jedná o věc nemovitou, která byla právní předchůdkyní žalované postavena na pozemcích, které jí nenáležely, a která se tak s účinností zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, nestala součástí pozemku, že stavba byla na pozemcích zřízena (z občanskoprávního hlediska) oprávněně. V tomto směru lze pro stručnost odkázat důvody popsané v odst. 7. – 9. odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, k nimž odvolací soud nepotřebuje více dodávat. Stejně tak měl za správný i závěr o tom, že důvod (opět z hlediska práva občanského) pro zřízení stavby na cizím pozemku byl dočasný, nikoliv trvalý. Tímto důvodem (avšak pouze ve vztahu k pozemku [parcelní číslo] – viz níže) byla původně nájemní smlouvu [číslo] z [datum], ze které vyplývalo oprávnění [právnická osoba], spol. s r. o. (jako původní právní předchůdkyně žalované) mít stavbu na cizím pozemku do [datum]. Stejně tak dočasné oprávnění, a to opět na dobu do [datum], svědčilo i další právní předchůdkyni žalované, [právnická osoba], a. s., později [právnická osoba] Česká republika, spol. s r. o., a to na základě smlouvy [číslo] z [datum] (později označované jako smlouva [číslo]). Žalovaná [právnická osoba] a. s. pak vstoupila do práv a povinností své právní předchůdkyně [právnická osoba] Česká republika, spol. s r. o. na základě smlouvy o převodu práv a povinností uzavřené dne [datum], a to se změnami dohodnutými v Dodatku [číslo] z téhož dne. Co se týče délky nájmu (a tedy i z něj vyplývajícího oprávnění mít stavbu umístěnou na cizím pozemku), ten byl omezen na dobu 8 let od podpisu tohoto dodatku, tedy do [datum], a to za současného ujednání, že nájem bude prodlužován za stejných podmínek o dobu dalších 8 let, jestliže podmínky smlouvy budou plněny (právo opce bylo zmíněno i ve výše zmíněné dohodě o převodu práv a povinností z téhož dne).

16. Ze skutečnosti, že ve smlouvách z [datum] a z [datum], uzavřených na dobu do [datum], bylo dohodnuto, že po skončení účinnosti smlouvy má nájemce přednostní právo na uzavření další smlouvy, nebylo možné dovozovat, jak namítla žalovaná x [právnická osoba], že by se takto stavebníku nevzniklo toliko dočasné právo na umístění stavby na pozemku [parcelní číslo]. Stejně tak ani ujednání o prodlužování nájmu„ za stejných podmínek o dobu dalších 8 let“ v Dodatku [číslo] z [datum] nemohlo (dodatečně) založit časově neomezené oprávnění mít stavbu na tomto pozemku (resp. na nově vymezeném pozemku p. č. st. [anonymizováno]), popř. na odpočívce nacházející se na tomto pozemku. Při posuzování požadavku na odstranění stavby či vyklizení však mohlo být významné, z jakého důvodu nedošlo k uzavření další smlouvy (viz níže).

17. Odvolací soud neshledal důvodu pro zpochybnění tvrzení žalobkyně, že důvodem nové úpravy délky doby nájmu byla úprava zakotvená v zák. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky, ve znění předpisů pozdějších, podle níž (§ 27 odst. 1, 2 tohoto zákona ve znění účinném od 26. 1. 2006) hmotnou věc nebo její část, kterou organizační složka dočasně nepotřebuje k plnění funkcí státu nebo jiných úkolů v rámci své působnosti nebo stanoveného předmětu činnosti, lze přenechat do užívání právnické nebo fyzické osoby, a to (zásadně) pouze na dobu určitou v trvání nejdéle 8 let (původně, do [datum], na 5 let), přičemž lze se stejným uživatelem toto užívání sjednat (za dodržení zákonných podmínek) znovu. Jestliže Nejvyšší soud v minulosti dovodil, že časově neomezené právo vlastníka stavby k pozemku, na němž se stavba nachází, může být platně nahrazeno právem časově omezeným (viz rozsudek z 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 604/2013), není důvodu pochybovat o tom, že stejně tak může platně dojít i ke zkrácení doby ohraničující právo vlastníka stavby mít tuto na cizím pozemku. Potud tedy měl odvolací soud závěry soudu prvního stupně za správné. Námitka žalované [právnická osoba], že právní úprava, kterou argumentovala žalobkyně, byla již dlouho platná, se nejevila případnou, když k předchozímu sjednání doby nájmu do roku 2046 došlo ještě v době před přijetím zákona č. 219/2000 Sb. Za správné však již odvolací soud nepovažoval závěry o tom, že a) důvodem pro umístění budovy [adresa] na cizím pozemku (resp. cizích pozemcích) byla výlučně smlouva [číslo] z [datum] ve znění jejího dodatku [číslo] u [datum], a b) že nebylo pro rozhodnutí ve věci významné, z jakého důvodu nedošlo po [datum] k uzavření smlouvy nové.

18. V případě otázky ad a) přisvědčil soud prvního stupně argumentaci žalobkyně, že stavbu [adresa] je třeba považovat za postavenou nikoliv na pozemcích p. č. st. [anonymizováno] a [anonymizováno], nýbrž na odpočívce, která se nachází na těchto pozemcích. Soudní praxe je ujednocena v závěru, že dálnici je třeba považovat i za samostatnou věc z hlediska občanského práva, odlišnou od pozemku, na kterém se nachází - viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu z 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, uveřejněný též ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek, ročníku 2007 pod [číslo]. Dlužno však připomenout, že v posléze uvedeném rozsudku Nejvyšší soud vyslovil (a to i s odkazem na § 17 odst. 3 zák. o pozemních komunikacích), že nelze vyloučit, že místní komunikace může být stavbou a tedy samostatnou věcí ve smyslu občanskoprávním. Takto formulovaný závěr však dle názoru odvolacího soudu třeba vykládat i tak, že za určitých okolností též místní komunikace samostatnou věcí ve smyslu občanskoprávním být nemusí. Tak by tomu bylo dle názoru odvolacího soudu především tehdy, jestliže by stavebně-technické provedení místní komunikace neumožňovalo rozlišit, kde (ve vztahu k okolnímu pozemku) komunikace začíná a kde končí, kdy místní komunikace by byla i z hlediska svého stavebního provedení toliko zpracováním povrchu pozemku. V případě dálnice takováto situace zjevně nastat nemůže. Těleso dálnice nikdy není toliko ztvárněním povrchu pozemku, nýbrž výsledkem složité stavební činnosti. Vymezení vlastního tělesa dálnice je konečně dáno zákonem (§ 11 odst. 2 zák. o pozemních komunikacích). Zůstává však otázkou, zda obdobný závěr lze učinit i ve vztahu k odpočívce.

19. Soud prvního stupně při formulaci svého závěru o tom, že rozsah odpočívky lze vztáhnout i na pozemek pod čerpací stanicí, vycházel z ust. § 12 odst. 1 písm. a) zák. o pozemních komunikacích, podle kterého jsou součástmi dálnice, silnice a místní komunikace mimo jiné i odpočívky, dále pak z ust. § 12 odst. 5 téhož zákona, obsahujícího definici odpočívky jako stavebně a provozně vymezené plocha dálnice, silnice nebo místní komunikace určená k bezúplatnému stání silničního motorového vozidla na dobu potřebnou pro zajištění bezpečnosti a plynulosti silničního provozu a k odpočinku uživatelů, popřípadě k jejich občerstvení a k doplnění pohonných hmot. Žalobkyně pak argumentovala i ust. § 9 odst. 1 zák. o pozemních komunikacích, podle kterého (mimo jiné) je vlastníkem dálnic a silnic první třídy vždy stát. Měla za to, že zákon o pozemních komunikacích je v tomto směru normou soukromoprávní. Poukazovala na funkční vymezení odpočívky (sloužící uživatelům dálnice případně i k občerstvení a doplnění pohonných hmot), její materiální znak v podobě jejího obecného užívání. Měla za to, že při vybudování čerpací stanice došlo k rozšíření stávající odpočívky [anonymizováno] potok„ o část odpočívky po objektem ČSPH“ (a že tato skutečnost nebyla nikdy mezi ní a žalovanou [právnická osoba] sporná). Z ust. § 10 odst. 3 zák. o pozemních komunikacích pak dovozovala, že čerpací stanici jako obslužné zařízení bylo možno umístit výlučně na odpočívce, jinak by nemohla být po právu provozována.

20. Žalovaní, jak již zmíněno, měli za to, že odpočívka není samostatnou stavbou, nemůže být ani samostatnou věcí a předmětem právních vztahů. Namítli, že nelze zaměňovat instituty veřejného a soukromého práva.

21. Žalobkyně měla uvedenou argumentaci žalovaných za nesprávnou. Uvedla, že zákon o pozemních komunikacích užívá v § 12 odst. 1 pojem součást věci ve smyslu § 505 o. z., obdobně jako v § 9 odst. 12 zák. o pozemních komunikacích, že není myslitelné, aby konkrétní právní předpis nedbal principu jednotnosti právního řádu.

22. Posléze uvedená námitka žalobkyně se jistě jeví logickou, v realitě českého právního řádu jí však pohříchu nelze beze zbytku přisvědčit. Nejznámějším příkladem zřejmě je rozdílný výklad pojmu„ stavba“ z hlediska stavebních předpisů a hlediska páva občanského (viz již rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1305/96). Obdobně je tomu i v případě pojmů„ rybník“ a„ vlastník rybníka“. Zatímco veřejné právo obsahuje zákonnou definici rybníka (§ 2 písm. b/ zák. [číslo] o rybníkářství, výkonu rybářského práva, rybářské stráži, ochraně mořských rybolovných zdrojů a o změně některých zákonů) a v témže zákonu opakovaně užívá pojem„ vlastník rybníka“, z hlediska práva občanského rybník není samostatným předmětem občanskoprávních vztahů (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 7. 201, sp. zn. 30 Cdo 757/2009) a tedy nemůže být ani vlastník rybníka (pouze rybničních pozemků či jednotlivých rybničních zařízení, pokud je lze považovat za samostatné věci ve smyslu občanského práva). 23. [právnická osoba] v souvislosti s výše uvedenou argumentací odkázala i na článek autorů [příjmení] a [příjmení], který měl být uveřejněn v časopise Bulletin advokacie, ročníku 2020, čísle 10. Odvolací soud předesílá, že v žalovanou 2) zmíněném čísle časopisu se jakýkoliv článek uvedených autorů nenachází. V Bulletinu advokacie [číslo] v roce 2019 však byl uveřejněn článek autorů F. [příjmení] a [příjmení] [příjmení] s názvem Metro jako věc v právním smyslu, který se zabývá otázkou právní povahy metra jako liniové stavby a zejména otázkou, co lze považovat za součást této stavby a které entity mají naopak odlišný (soukromo) právní režim, a to především v případech, kdy výstupy metra ústí do jiných budov. Při výkladu pojmu„ součást dráhy“ v zákoně č. 266/1994 Sb., o drahách a vyhlášce [číslo] Sb., kterou se vydává stavební a technický řád drah, zejména jejího § 27 (jímž jsou definovány součásti dráhy), autoři dovozují, že je-li určitá entita zákonem nebo podzákonným předpisem označena jako„ součást dráhy“, pak to nic nevypovídá o jejím soukromoprávním statusu. Zde činí srovnání s úpravou v zákoně o pozemních komunikacích jako„ oborovém“ právním předpisu (upravujícím rovněž liniové stavby – pozn. odvolacího soudu), a to použití pojmů„ součást pozemní komunikace“ a„ příslušenství pozemní komunikace (§ 12, 13, 14) a vyslovují závěr, že i zde je význam obou pojmů odlišný od obecných civilistických pojmů„ součást (věci, pozemku)“ a„ příslušenství (věci, pozemku)“ definovaných v občanském zákoníku, v důsledku čehož pak nikoliv všechny entity, jež jsou součástí či příslušenstvím pozemní komunikace v chápání zákona o pozemních komunikacích, musí nutně tvořit součást či příslušenství komunikace jako nemovité věci v chápání občanského zákoníku (byť v určitých případech lze pozorovat vzájemné průniky obou kategorií).

24. Právě popsané závěry literatury korespondují s výše popsanými judikatorními závěry ohledně rozdílného výkladu pojmů„ stavba“ či„ rybník“. Odvolací soud tak do určité míry přisvědčil argumentaci žalovaných a uzavřel, že toliko ze samotných skutečností, že zákon o pozemních komunikacích (jako norma především veřejného práva) definuje odpočívku jako součást dálnice (silnice či místní komunikace) a též jako stavebně a provozně vymezenou plochu dálnice (silnice či místní komunikace), sloužící jejím uživatelům případně i k občerstvení a doplnění pohonných hmot, a dále, že dálnice je samostatnou věcí i z hlediska práva občanského, ještě neplyne, že odpočívku (dle zákona o pozemních komunikacích) lze považovat za součást samostatné věci (dálnic) i ve smyslu § 505 o. z. (tedy práva soukromého).

25. Přitom odvolací soud obecně nezpochybňoval závěr, že i z hlediska práva občanského lze odlišovat na straně jedné odpočívku (jako součást i dálnice) a na straně druhé pozemek, na němž je odpočívka zřízena (viz zejména závěry Nejvyššího soudu v usnesení z 22. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1131/2012). Stejně tak neměl bez dalšího za lichý závěr, že při umístění stavby na odpočívce dochází ke vzniku vztahů mezi vlastníkem stavby a vlastníkem odpočívky, nikoliv mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku zde viz závěry vyslovené Nejvyšším soudem v usnesení z 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1519/2016 či usnesení z 23. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 532/2016). Měl však za to, že tak tomu nemusí být v případě všech odpočívek, naplňujících kritéria dle ust. § 12 odst. 5 zák. o pozemních komunikacích, ale toliko odpočívek, které lze považovat za součást dálnice (silnice, místní komunikace) ve smyslu ust. § 505 o. z., tedy v takových, které naplňují i předpoklady stavby jako věci ve smyslu občanskoprávním, tak jak je ve svém vyjádření z [datum] (shodně s definicí obsaženou ve výše zmíněném článku) vymezila žalovaná [právnická osoba] – tedy že se by se jednalo o výsledek stavební činnosti člověka, který má materiální podstatu, je vymezitelný vůči okolnímu pozemku, má samostatnou hospodářskou funkci a vyznačuje se kompaktností materiálu.

26. Praktický důsledek takového rozlišení spočívá v tom, že pokud například silniční správní úřad rozhoduje podle ust. § 25 zák. o pozemních komunikacích o zvláštním užívání dálnice představovaném zřízením prodejního stánku na odpočívce jako součásti dálnice, je možno ve vztahu k odpočívce vycházet toliko ze zákonné definice obsažené v ust. § 12 odst. 5 tohoto zákona. Pro účely smlouvy o nájmu odpočívky jako občanskoprávního důvodu pro umístění stavby nemovité věci na odpočívku jako součást jiné nemovité věci (dálnice) by však musela odpočívka naplňovat předpoklady součásti jiné nemovité věci ve smyslu ust. § 505 o. z.

27. Výše dovozené závěry pak nejsou v rozporu ani se závěry vyslovenými Nejvyšším soudem v rozsudku z 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1519/2016. Zde Nejvyšší soud vyslovil závěr, že majitel stavby umístěné na povrchu jiné stavby, jež je samostatnou věcí v právním smyslu, získává majetkový prospěch na úkor vlastníka stavby situované níže, a nikoli přímo vlastníka pozemku, není-li tento zřízením výše položeného objektu na svých právech nijak omezen nad rámec toho, co je nucen snášet v důsledku prvotního zastavění jeho pozemku. I zde bylo zdůrazněno, že zastavěná stavba musí být věcí samostatnou v právním smyslu (zde se jednalo o přístřešky umístěné na místní komunikaci, stran níž nebylo sporu o tom, že byla věcí samostatnou).

28. Soud prvního stupně při formulaci svého závěru o tom, že„ rozsah odpočívky lze vztáhnout i na pozemek pod čerpací stanicí“ fakticky zohlednil toliko kritérium jediné (funkci odpočívky), ostatními se nezabýval. Na základě zjištění jím učiněných, ani těch důkazů, které bylo možno v odvolacím řízení v souladu s omezeními dle ust. § 205a, § 213 odst. 5 o. s. ř. nebylo možno naplnění všech posléze vyjmenovaných předpokladů (zejména vymezitelnost vůči okolním pozemkům, kompaktnost materiálu) v odvolacím řízení posoudit. Přesto však měl odvolací soud za to, že o podaném odvolání lze nejméně z části věcně rozhodnout.

29. Jak již zmíněno, ust. § 12 odst. 5 zák. o pozemních komunikacích odpočívku definuje jako stavebně a provozně vymezenou plochu dálnice, silnice nebo místní komunikace určenou k bezúplatnému stání silničního motorového vozidla na dobu potřebnou pro zajištění bezpečnosti a plynulosti silničního provozu a k odpočinku uživatelů, popřípadě k jejich občerstvení a k doplnění pohonných hmot. Byť zákon výslovně uvažuje s (případnou) možností využití odpočívky i pro doplnění pohonných hmot, tedy zjevně i s možností zřídit na ní čerpací stanici pohonných hmot, dle názoru odvolacího soudu toto bez dalšího neznamená, že každá čerpací stanice, sloužící k doplnění pohonných hmot výlučně uživatelům dálnice, silnice či místní komunikace, musí být umístěna výlučně na odpočívce. Takovýto závěr nevyplývá ani z ust. § 10 odst. 3 zák. o pozemních komunikacích. Ten toliko stanoví, že z odpočívky může být přímo připojena jen stavba, která svým účelem slouží výlučně uživatelům těchto pozemních komunikací (např. čerpací stanice pohonných hmot, motorest, motel, autoservis). Dle komentáře k tomuto ustanovení zákona ([příjmení], B., Zákon o pozemních komunikacích. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, str. 47) by měly být objekty sloužící potřebám uživatelů pozemních komunikací umístěny mimo plochu odpočívky a k této připojeny sjezdem, nájezdem nebo účelovou komunikací nebo přímým připojením (žalobkyně na závěry právě tohoto komentáře ve svých vyjádřeních opakovaně odkázala, výše citovaný závěr však pominula). Dle názoru odvolacího soudu tak samotná skutečnost, že při dálnici je zřízena čerpací stanice pohonných hmot sloužící výhradně uživatelům dálnice D1, bez dalšího neumožňuje závěr, že stavba [adresa] se nachází na odpočívce, a to zejména v té části, ve které byla postavena na pozemku [parcelní číslo] (nyní i p. č. st. [anonymizováno]). Samotná skutečnost, že v řadě dokumentů zejména veřejnoprávního charakteru se o stavbě čerpací stanice pohonných hmot hovoří jako o stavbě na dálniční odpočívce [anonymizováno] potok, pak podle odvolacího soudu na výše popsaném závěru učiněného v rámci občanskoprávního posouzení nic nemění.

30. V posuzované věci se jedná o odpočívku, která měla vzniknout již v době před uzavřením smlouvy mezi oprávněnou a [právnická osoba], spol. s r. o., když kolaudační rozhodnutí, jímž bylo povoleno užívání i této odpočívky, vydal pod č. j. Dop/473/81-100 [číslo] A/281 někdejší Okresní národní výbor v [obec] již dne [datum]. Na jakých pozemcích (či na jakých konkrétních částech pozemků) se odpočívka nacházela, však nebylo ze samotného rozhodnutí patrno. Ani z jiných důkazů, které byly v dosavadním řízení provedeny, nebylo možno dovodit existenci takových skutečností, které by svědčily závěru, že v roce 1996, kdy byla uzavřena nájemní smlouvu [číslo] by zejména ta část pozemku p. [číslo] na které byla následně vybudována část stavby [adresa], měla být součástí odpočívky, že by byla stavebně upravena tak, že by sloužila účelu vymezenému v citovaném ust. § 12 odst. 5 zák. o pozemních komunikacích, natož pak, aby naplňovala předpoklady součásti samostatné věci (dálnice) i z hlediska práva občanského. Žalobkyně konečně ani netvrdila existenci takové právní skutečnosti, na základě které by jí mělo vzniknout (z hlediska občanskoprávního) oprávnění na části pozemku [parcelní číslo] odpočívku zřídit.

31. Jestliže platí, že čerpací stanice pohonných hmot sloužící uživatelům dálnice nemůže být uživatelům dálnice přístupná přímo z dálnice, ale toliko z odpočívky, ale nikoliv však již, že by musela být umístěna na odpočívce, nemůže ani platit, že by jejím zbudováním muselo nutně dojít i k rozšíření stávající odpočívky i na pozemek (jeho část), zastavěný stavbou čerpací stanice, zvláště pak, jestliže se jedná o pozemek, který je jiného vlastníka než státu (a není tedy v hospodaření žalobkyně), k němuž státu (žalobkyni) nesvědčí jakýkoliv občanskoprávní důvod (titul) ke zřízení odpočívky i na tomto pozemku (resp. jeho části).

32. Současně měl odvolací soud za to, že za občanskoprávní důvod k umístění stavby [adresa] i na pozemku části [parcelní číslo] (dnes p. č. st. [anonymizováno]), nelze považovat smlouvu [číslo] z [datum] (resp. dříve smlouvu [číslo] z [datum]). Ani v jedné z těchto smluv nebyla předmětem nájmu část odpočívky i v části, ve které by se měla nacházet i na pozemku p. [číslo] nýbrž výlučně část pozemku [parcelní číslo] (dle smlouvy [číslo] vymezená geometrickým plánem, který, ač měl být nedílnou součástí smlouvy, žalobkyně soudu nepředložila). Na tomto se pak nic nezměnilo ani uzavřením Dodatku [číslo] z [datum] ke smlouvě [číslo]. Jak patrno z obsahu tohoto dodatku, předmětem smlouvy (v podobě sjednaného dodatku) sice měl být i pronájem dálniční odpočívky, [anonymizováno] potok“ vpravo situované na části pozemkové parc [číslo] na pozemku st. parc. [číslo] zapsané na [list vlastnictví], ke kterému má příslušnost hospodařit ŘSD ČR, spolu s dalším pozemkem parc. [číslo] pozemkem st. parc. [číslo] zapsané na [list vlastnictví], které si nájemce pronajímá od vlastníka těchto pozemků (čl. II. dodatku), samotný předmět nájmu, tak jak byl vymezen dříve v čl. I. smlouvy [číslo] však změněn nebyl. Jestliže tedy žalovaná [právnická osoba] vstoupila do práv a povinností své právní předchůdkyně Slovnaft Česká republika, spol. s. r. o. (dříve [právnická osoba]), pak i poté, co s žalobkyní uzavřela Dodatek [číslo] byla předmětem nájmu dle tohoto smluvního ujednání i nadále toliko část pozemku [parcelní číslo] (resp. v té době i z tohoto pozemku vyčleněný pozemek p. č. st. [anonymizováno]), a nikoliv i„ část odpočívky“, která by se (dle žalobkyně) měla nacházet na pozemku p. č. st. [anonymizováno] a na části pozemku [parcelní číslo]. Občanskoprávním důvodem pro umístění stavby na části pozemku [parcelní číslo] (dnes pozemku p. č. st. [anonymizováno]) by pak měla být smlouva uzavřená s majiteli (nájemci) těchto pozemků. To zjevně musí platit i pro umístění odpočívky na těchto pozemcích (pro případ, že by se jednalo o součást dálnice i ve smyslu práva občanského). Že by žalobkyně s vlastníky pozemků takovouto smlouvu uzavřela, však žalobkyně ani netvrdila.

33. Námitka žalobkyně, že tvrzení o existenci smlouvy o nájmu pozemků [parcelní číslo] a p. č. st. [anonymizováno] je novou skutečností, ke které by nemělo být dle ust. § 205a o. s. ř. v odvolacím řízení přihlíženo, nebyla důvodná. Je skutečností, že žalovaná [právnická osoba] se v řízení před soudem prvního stupně k žalobě písemně nevyjádřila, existenci takovéto nájemní smlouvy sama nezmínila. Tato však vyšla najevo z listinných důkazů, které byly soudem prvního stupně provedeny. Existence nájemní smlouvy mezi [právnická osoba], právní předchůdkyní žalovaných, na straně jedné a vlastníky pozemku [parcelní číslo] na straně druhé byla zřejmá ze Smlouvy o dopravním připojení obslužného zařízení na dálnici a pronájem pozemku dálniční odpočívky„ D1 [anonymizováno] potok“ vpravo z [datum]. Že pozemek [parcelní číslo] má postupitel Slovnaft Česká republika, spol. s. r. o. pronajatý od vlastníka tohoto pozemku, pak bylo uvedeno v čl. I. bodu 1. Dohody o převodu práv a povinností, uzavřené dne [datum].

34. Dle územního rozhodnutí Obecního úřadu Luka nad Jihlavou z 12. 6. 1996, č. j. 96/552 – [číslo], jímž soud prvního stupně rovněž provedl důkaz, bylo připojení dokladu opravňujícího žadatele (BUILDINGcentrum spol. s r. o.) zřídit stavbu na pozemcích ([parcelní číslo]) třeba k podání žádosti o vydání stavebního povolení. Zjevně tedy nepostačovala nájemní smlouva [datum] uzavřená [právnická osoba] spol. s r. o. jako nájemcem s Ředitelstvím silnic a dálnic jako pronajímatelem stran části pozemku [parcelní číslo], byť ve smlouvě bylo uvedeno, že se jedná o začlenění obslužného zařízení ČSPH k odpočívce D1„ [anonymizováno] potok“ vpravo. Uzavření (původně podnájemní) smlouvy [právnická osoba] spol. s r. o. s manželi [příjmení] ohledně pozemku [parcelní číslo] vydání územního rozhodnutí a stavebního povolení konečně zmínila i žalobkyně ve svém vyjádření z [datum]. Do určité míry se tak ocitla v „ bludném kruhu“ svých argumentů, když na jedné straně občanskoprávní důvod pro umístění stavby čerpací stanice pohonných hmot i na pozemku [parcelní číslo] (dnes i p. č. st. [anonymizováno]) spatřuje toliko ve smlouvách zavřených s ní samotnou (i s argumentací, že stavba čerpací stanice není vystavěna na pozemku samotném, nýbrž na odpočívce, jako součásti samostatné věci - dálnice) na druhé straně připouští, že ke stavebnímu povolení bylo třeba předložit doklad o oprávnění stavět i na pozemku posléze uvedeném. Pokud by tomu mělo být tak, jak dovozuje žalobkyně, pak odpovídajícím postupem by bylo především uzavření smlouvy mezi žalobkyní (její právní předchůdkyní) na straně jedné a vlastníky (nájemci) pozemku [parcelní číslo] na straně druhé, která by žalobkyni (její právní předchůdkyni) opravňovala zřídit na pozemku [parcelní číslo] odpočívku, na níž by pak (jako na součásti dálnice i podle § 505 o. z.) mohla být zřízena čerpací stanice již jen na základě smlouvy uzavřené s žalobkyní.

35. Z části lichou pak měl odvolací soud i argumentaci žalobkyně, že již od počátku bylo záměrem stran (tedy i právních předchůdců žalovaných) rozšířit odpočívku [anonymizováno] potok i o část pod objektem čerpací stanice. Takovýto závěr se jistě mohl týkat té části čerpací stanice, která měla být postavena na pozemku [parcelní číslo] (dnes i pozemku p. č. st. [anonymizováno]). Jestliže však vedle nájemní smlouvy [číslo] týkající se nájmu pozemku [parcelní číslo] právní předchůdkyně žalovaných uzavírala i (na dobu do budoucna) smlouvu o podnájmu pozemku p. [číslo] svědčí tato skutečnost závěru, že měla za to, že v této části bude čerpací stanice postavena přímo na tomto pozemku. Pokud by totiž uvažovala o tom, že čerpací stanice je budována na odpočívce ve vlastnictví státu, nacházející se na pozemcích p. [číslo] je stěží myslitelné, že by se zavazovala platit žalobkyni úhradu za nájem odpočívky v části nacházející se na pozemku p. [číslo] současně i nájemcům (posléze vlastníkům) pozemku [parcelní číslo] za jeho zatížení odpočívkou ve vlastnictví státu.

36. Čerpací stanice pohonných hmot tak byla vybudována právní předchůdkyní žalované x [právnická osoba] na pozemku p. [číslo] který nebyl ve vlastnictví státu, žalobkyni k němu nesvědčilo právo hospodaření, občanskoprávní oprávnění k vybudování stavby na tomto pozemku nespočívalo ve smlouvě uzavřené s žalobkyní. Samotná výstavba čerpací stanice pak neměla bez dalšího za následek vznik odpočívky na zastavěném pozemku, když tato stavba, byť slouží výhradně uživatelům dálnice, se nemusí nacházet na odpočívce, může být však připojena toliko z ní. Odvolací soud měl za to, že již na základě takto popsaných okolností lze bez ohledu na to, zda byly naplněny všechny předpoklady vyjmenované v odst. 24 tohoto odůvodnění, učinit závěr, že odpočívka jako součást dálnice ve smyslu ust. § 505 o. z. na pozemku [parcelní číslo] (dnes i p. č. st. [anonymizováno]) nevznikla.

37. Uplynutím lhůty, na kterou byl smlouvou [číslo] z [datum], ve znění jejího Dodatku [číslo] z [datum] dohodnut nájem pozemku odpočívky (tedy dnem [datum]) pak mohlo dojít k zániku oprávnění žalované [právnická osoba] mít i nadále stavbu čerpací stanice na pozemcích p. č. st. [anonymizováno] a [parcelní číslo] (resp. na části odpočívky, pokud se nachází na zastavěných částech těchto pozemků), že se však uplynutí této lhůty nijak nedotklo oprávnění mít stavbu umístěnu i na pozemku p. č. st. [anonymizováno], popř. na pozemku [parcelní číslo] (na nichž se odpočívka nenachází, které nejsou ve vlastnictví státu a možnost jejichž zastavění se neodvíjí od smluv uzavřených s žalobkyní), stejně jako ani užívání těchto pozemků. Dle názoru odvolacího soudu i za účinnosti zák. č. 89/2012 Sb. se uplatní závěr, že pokud na cizí pozemek zasahuje neoprávněně jen část cizí stavby, lze se domáhat odstranění této části; v takovém případě nelze žalovanému nařídit odstranění celé stavby (budovy), ale jen té části, která leží na pozemku žalobce, vyslovený Nejvyšším soudem v rozsudku z 28. 1. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1120/2006 Odvolací soud tak měl za důvodnou obranu žalované [právnická osoba], že žalobkyni nesvědčí právo domáhat se odstranění stavby z pozemku p. č. st. [anonymizováno]. Závěru o neexistenci odpočívky na pozemcích p. č. st. [anonymizováno] a p. [číslo] o tom, že užívání těchto pozemků se neodvíjí od smluv uzavřených s žalobkyní, pak odpovídá i závěr o tom, že žalobkyně se ani nemůže po právu domáhat vyklizení (neexistující) odpočívky umístěné na těchto pozemcích.

38. Současně odvolací soud měl za potřebné uvést, že žalobu v částech, ve které se žalobkyně domáhala odstranění stavby [adresa] i z pozemku p. č. st. [anonymizováno], stejně jako vyklizení odpočívky umístěné na pozemku p. č. st. [anonymizováno], by měl za nedůvodnou i pro případ závěru, že zřízením stavby čerpací stanice pohonných hmot došlo k rozšíření odpočívky (jako součásti dálnice i podle § 505 o. z.) i na zastavěnou část pozemku [parcelní číslo] (dnes pozemek p. č. st. [anonymizováno]). Žalobkyně (jak již výše zmíněno) ani netvrdila existenci občanskoprávního titulu ke„ stavbě“ odpočívky na pozemcích p. č. st. [anonymizováno], popř. [parcelní číslo]. Na základě územního rozhodnutí vydaného Obecním úřadem Luka nad Jihlavou ve stavebním řízení či rozhodnutí o zvláštním užívání dálnice vydaného Ministerstvem dopravy České republiky v rámci výkonu státní správy ve věcech pozemních komunikací jí takové občanskoprávní oprávnění vzniknout nemohlo. Přitom za užívání pozemků odpočívkou vlastníkům pozemků (jak zjištěno z výpovědi svědka [příjmení] [jméno] [příjmení]) nic nehradí (v důsledku čehož by jí vznikalo na úkor vlastníků pozemků bezdůvodné obohacení) a naopak po vlastníku stavby požaduje vysokou úhradu za užívání odpočívky i v té části, ve které by se měla (z hlediska občanskoprávního neoprávněně) nacházet i na těchto pozemcích. Za těchto okolností by měl odvolací soud požadavek na odstranění budovy i z p. č. st. [anonymizováno] i na vyklizení za rozporný s ust. § 6 odst. 2 o. z., neboť žalobkyně by takto těžila z (z hlediska občanskoprávního) z protiprávního stavu, který by rozšířením odpočívky i na pozemek [parcelní číslo] vyvolala. Ve vztahu k žalované [právnická osoba] by takovéto jednání bylo třeba současně považovat i za zjevné zneužití práva, které dle ust. § 8 o. z. nepožívá právní ochrany.

39. Na základě shora popsaných závěrů tak měl odvolací osud za to, že žaloba, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalované [právnická osoba] byla uložena povinnost odstranit stavbu [adresa], umístěnou na pozemcích p. č. st. [anonymizováno] a [anonymizováno], nacházejících se v [katastrální uzemí], a současně povinnost vyklidit dálniční odpočívku umístěnou na stejných pozemcích a na pozemcích p. [číslo] [parcelní číslo], byla v částech, ve které bylo požadováno odstranění uvedené budovy v části, v níž se tato nachází na pozemku p. č. st. [anonymizováno] a vyklizení odpočívky nacházející se na pozemcích p. č. st. [anonymizováno] a o. [číslo] nedůvodná. Proto dle ust. § 220 odst. 1 písm. a) i b) o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. částečně a ve výroku III. zcela změnil tak, že žalobu ve shora vymezených částech zamítl.

40. Výše popsané závěry (dovozované zejména ze závěru, že občanskoprávní oprávnění ke zřízení stavby nespočívá ve smlouvě uzavřené s žalobkyní, popř. o protiprávním rozšíření odpočívky a jeho důsledcích) nebylo možno učinit v té části, ve které se odpočívka měla nacházet na pozemcích p. č. č. st. [anonymizováno] a [parcelní číslo], když tyto pozemky jsou ve vlastnictví státu, právo hospodařit s nimi náleží žalobkyni a okolnost, zda se i na zastavěných částech těchto pozemků nachází odpočívka (jako součást dálnice ve smyslu § 505 o. z.) tedy nebyla významná. Okolnosti, které vedly k výše popsaným závěrům učiněným ve vztahu k pozemkům p. č. st. [anonymizováno] a p. [číslo] tak nebyly dány, možnému rozšíření odpočívky i na pozemky ve vlastnictví státu nebránily. Pokud by pak i přesto k rozšíření odpočívky ani na tyto pozemky nedošlo (protože by nebyly naplněny výše vymezené předpoklady, které by odpočívka jako součást dálnice podle ust. § 505 o. z. měla splňovat), jednalo by se o stavbu postavenou na pozemku ve vlastnictví státu, k němuž právo hospodaření náleží žalobkyni, na základě dočasného oprávnění, které uplynutím sjednané doby skončilo. Přesto však měl odvolací soud za to, že ani v této části nelze mít bez dalšího rozsudek za správný.

41. Obecně jistě platí závěr soudu prvního stupně o tom, že je právem, nikoliv povinností vlastníka pozemku uzavřít navazující nájemní smlouvu. Tak by tomu bylo ale především za situace, pokud by nájemní smlouva byla na dobu určitou sjednána bez dalšího. Jak již výše popsáno, žalované [právnická osoba] zaniklo právo nájmu části pozemku p. č [číslo] (resp. i k pozemku p. č. st. [anonymizováno], který byl dříve z pozemku [parcelní číslo] vyčleněn) uplynutím doby sjednané v Dodatku [číslo] z [datum], tedy dnem [datum] Odvolací soud však měl za to, že nelze odhlédnout od skutečnosti, že v uvedeném Dodatku [číslo] bylo vedle zkrácení doby nájmu na 8 let od podpisu dodatku současně dohodnuto i prodloužení nájmu (za stejných podmínek, o dobu dalších 8 let, jestliže podmínky smlouvy budou plněny). Přitom nepřehlédl argumentaci žalobkyně ve vyjádření z [datum] závěry komentářové literatury o tom, že s ohledem na zákonný požadavek setrvalého naplnění podmínek dle § 27 odst. 1 a 3 věty první zák. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění předpisů pozdějších, dále jen zák. o majetku státu, nelze případné prodloužení nebo opakování nájmu sjednat vůči témuž nájemci předem jako závazek pronajímatele (příslušné organizační složky či státní organizace v působnosti zákona), neboť by jím vznikl nárok nájemce v rozporu s podmínkami zákona, což by způsobilo neplatnost právního jednání dle § 58a odst. 3 zák. o majetku státu. Dle názoru odvolacího soudu však takovému závěru nelze, nejméně bez jakékoliv výhrady, přisvědčit.

42. Ust. § 27 odst. 2 zák. o majetku státu jistě vylučuje, aby ve smlouvě o nájmu majetku státu bylo (platně) obsaženo ujednání, které by zakotvovalo automatické prodloužení nájmu po uplynutí sjednané doby nájmu. Jestliže pak dle ust. § 27 odst. 3 téhož zákona platí, že (pokud nájemné nevyplývá z regulace cen), sjedná se nejméně ve výši, která je v daném místě a čase obvyklá, lze do určité míry přisvědčit argumentaci žalobkyně, pokud ta (přes výše zmíněné ujednání o právu opce v dohodě o převodu práv a povinností z [datum] a ujednání o prodlužování nájmu v Dodatku [číslo] z téhož dne) nesouhlasila s uzavřením nové nájemní smlouvy za nájemné stejné, jako tomu bylo při uzavření tohoto dodatku. Ujednání o shodných podmínkách, v části, ve které se podmínky týkaly i výše nájemného, tak lze mít skutečně za neplatné ve smyslu ust. § 58a odst. 3 věty druhé zák. o majetku státu. Naproti tomu však nebylo důvodu pro závěr o neplatnosti zbývající části ujednání o prodloužení (v podobě nové smlouvy) práva nájmu na dobu dalších 8 let za předpokladu, že podmínky předchozí nájemní smlouvy byly plněny. Ve smyslu ust. § 27 odst. 3 zák. o majetku státu by pak taková nájemní smlouva měla být uzavřena za nájemné v místě a čase obvyklé. To by však ale mělo zohledňovat i specifické okolnosti konkrétního nájemního vztahu, k nimž dle názoru odvolacího soudu náleží vedle charakteru podnikání nájemce (prodeje zejména pohonných hmot) i skutečnost, že po uplynutí doby nájmu bude jeho povinností stavbu čerpací stanice nejméně v těch jejích částech, ve kterých se nachází na odpočívce (viz výše, je-li však vůbec toliko částečné odstranění této stavby možné) odstranit. Obvyklé nájemné by tedy mělo být stanoveno tak, aby spolu s přiměřeným ziskem z podnikání nájemci umožnilo též po dobu nájmu shromáždit prostředky dostatečné k odstranění stavby po skončení nájmu. Že s takovými specifickými okolnostmi uvažuje i zákon o majetku státu, je patrno též z jeho ust. § 27 odst. 4, podle kterého je možná výjimka i z již zmíněné maximální doby dle ust. § 27 odst. 2 tohoto zákona, kterou může ze závažných důvodů povolit Ministerstvo financí. Investici uživatele v takové výši, která by se za dobu toliko 8 let nemohla navrátit (zvláště i se zohledněním nákladů potřebných k odstranění stavby), lze jistě za podobný závažný důvod považovat.

43. Těmito všemi okolnostmi se pak je třeba zabývat při posuzování důvodů, pro které po uplynutí nájemní smlouvy v roce 2018 nedošlo k uzavření nájemní smlouvy nové. Oporu pro tento závěr lze najít i v (soudem prvního stupně též zmíněném) usnesení Nejvyššího soudu ze 7. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1070/2016. V něm se Nejvyšší soud přihlásil ke své dřívější judikatuře týkající se stavby postavené na základě nikoliv neomezeného práva užívání pozemku, podle které zanikne-li takové právo, zanikne též občanskoprávní oprávnění mít na cizím pozemku stavbu; neshledal důvodu pro odklon od ní ani pro dobu po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku (tedy zák. č. 89/2012 Sb. ve znění předpisů pozdějších – pozn. odvolacího soudu). Zde Nejvyšší soud uvedl, že za situace, kdy účastníci uzavřeli smlouvu, kterou sjednali dobu nájmu na určitý časový úsek, si dovolatelka„ musela být vědoma toho, že smlouva nemá věcněprávní účinky (navíc ji uzavírala s osobou, která v té době ani nebyla vlastníkem pozemku), podstoupila riziko v podobě zhotovení stavby na základě časově omezeného titulu dobrovolně; její neprozíravé jednání nelze zhojit analogickou aplikací ustanovení § 1086 o. z.“ Současně však vyslovil závěr, že„ (T) o ovšem neznamená, že okolnost, že strany zjevně uvažovaly o tom, že po skončení nájemního vztahu budou jednat o zmíněných variantách řešení, je zcela bez významu; jde o skutečnost, k níž by za určitých okolností bylo možno přihlédnout v případném soudním řízení o odstranění stavby …“ 44. Za situace, kdy takovéto okolnosti ani jeden z účastníků v dostatečné míře netvrdil, natož aby označil důkazy k jejich prokázání, bylo na soudu prvního stupně, aby je (každého v míře, ve které jej zatěžovalo břemeno tvrzení a důkazní) postupem dle ust. § 118a odst. 1 – 3 o. s. ř. k doplnění tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání vyzval. Jestliže tak, veden odlišným právním závěrem, neučinil, zatížil řízení vadou, která v odvolacím řízení s ohledem na omezení vyplývající z ust. § 205a, § 213 odst. 5 o. s. ř. nemohla být napravena. Proto odvolacímu soudu nezbylo, než rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části (tedy ve výroku I., té jeho části, jíž byla žalované uložena povinnost odstranit tu část stavby [adresa], která je umístěna na pozemku p. č. st. [anonymizováno], nacházejícím se v [katastrální uzemí]) a dále ve výrocích II. a IV. dle ust. § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušit a dle ust. § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. věc vrátit soudu prvního stupně k novému řízení. Nad rámec již uvedeného pak odvolací soud již jen připomíná, že právě popsané závěry by se uplatnily i ve vztahu k odstranění stavby resp. vyklizení pozemků p. [číslo] p. č. st. [anonymizováno] pro případ, že by nedospěl k závěrům, jimiž odůvodnil částečné zamítnutí žaloby.

45. V dalším průběhu řízení, pokud mezi stranami nedojde k dohodě a uzavření nové nájemní smlouvy, soud prvního stupně nejprve vyzve účastníky k doplnění tvrzení ohledně okolností, za nichž bylo mezi stranami (resp. mezi žalobkyní a žalovanou [právnická osoba]) jednáno o uzavření nové nájemní smlouvy, skutečností rozhodných pro posouzení obvyklé ceny nájmu odpočívky (popř. pozemků či i jen úhrady za připojení z odpočívky) a dále skutečností rozhodných pro posouzení, zda za dobu dosavadního trvání nájmu mohlo dojít k návratnosti původní investice i ke shromáždění prostředků potřebných k odstranění stavby. V případě žalobkyně se bude jednat zřejmě o smlouvy uzavřené v obdobných případech s jinými subjekty, v případě žalovaných pak o případné skutečnosti, z nichž dovozují, že v jejich případě by (zvláště při sjednání další nájemní smlouvy opět pouze na dobu 8 let) nájemné nemělo dosahovat částek sjednávaných v nově uzavíraných smlouvách. Současně vyzve účastníky k označení důkazů k prokázání nově doplňovaných tvrzení. Až po té doplní dokazování o ty z označených důkazů, které bude mít za potřebné k prokázání pro rozhodnutí významných skutečností a o zbývající části žaloby (a o nákladech řízení) rozhodne znovu.

46. Zcela nad rámec výše uvedeného pak odvolací soud považuje za vhodné upozornit (pro případ opětovného rozhodnutí o povinnosti odstranění byť jen části stavby), že při úvahách o lhůtě ke splnění takové povinnosti (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) by měl být zvažován nejen nezbytný rozsah a též náročnost prací, nýbrž i skutečnost, že se jednalo o stavbu vyžadující stavební povolení (zjevně nesplňující ani podmínky dle § 103 ani § 104 zák. č. 183/2006 Sb., stavebního zákona, ve znění předpisů pozdějších). Záměr odstranit tuto stavbu by proto bylo třeba předem ohlásit stavebnímu úřadu, doložit mimo jiné dokumentaci bouracích prací, závazná stanoviska, popřípadě rozhodnutí dotčených orgánů ke způsobu odstranění vyžadovaná zvláštními právními předpisy, a s vlastním odstraňováním by bylo možno započíst až po vydání souhlasu stavebním úřadem.

Poučení