54 Co 50/2025 - 453

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Nadi Pínové a soudců JUDr. Jiřího Körblera a JUDr. Jany Tondrové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [tituly před jménem]. [jméno FO] sídlem [adresa] proti žalované: Česká republika - [orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] jednající [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] o zaplacení částky 679 600 Kč s příslušenstvím, o odvolání obou účastníků řízení proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. října 2024, č. j. 19 C 101/2021-424, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé (výrok I) mění tak, že co do částky 200 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 24. 4. 2021 do zaplacení se žaloba zamítá.

II. V zamítavém výroku o věci samé (výrok II) se rozsudek soudu prvního stupně mění jen tak, že žalovaná je povinna do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci částku 71 500 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 24. 4. 2021 do zaplacení, jinak, tj. co do částky 607 900 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 24. 4. 2021 do zaplacení, se v tomto výroku potvrzuje.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů za řízení před soudem prvního stupně částku 5 766 Kč a za řízení před odvolacím soudem částku 552 Kč, to vše do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost do patnácti dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci částku 200 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně (z této částky) od 24. 4. 2021 do zaplacení [výrok I], zamítl žalobu ohledně požadavku žalobce na zaplacení částky 679 400 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně (z této částky) od 24. 4. 2021 do zaplacení [výrok II] a o povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem rozhodl tak, že žalobce je povinen na jejich náhradu zaplatit žalované částku 5 796 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku [výrok III].

2. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce [poté, co do částky 147 425 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 24. 4. 2021 do zaplacení bylo řízení v této věci pravomocně zastaveno pro částečné zpětvzetí žaloby (viz výrok I rozsudku Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 19. 9. 2023, č. j. [spisová značka]), co do částky 56 450 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 24. 4. 2021 do zaplacení bylo žalobě pravomocně vyhověno (viz odvoláním nenapadená část vyhovujícího výroku II rozsudku Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 19. 9. 2023, č. j. [spisová značka]) a co do částky 292 384 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 24. 4. 2021 do zaplacení byla žaloba pravomocně zamítnuta (viz výrok I rozsudku Městského soudu v [adresa] ze dne 5. 3. 2024, č. j. [spisová značka], ve spojení s výrokem III rozsudku Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 19. 9. 2023, č. j. [spisová značka])] domáhal po žalované již jen zaplacení částky 679 600 Kč s příslušenstvím, jež dle žalobních tvrzení odpovídá součtu dosud řádně nevypořádaných dílčích nároků z titulu náhrady škody či náhrady nemajetkové újmy, jež mu shodně měly být způsobeny nezákonným rozhodnutím, konkrétně pak usnesením [orgán], [orgán] ze dne 20. 10. 2015, č. j. [číslo], kterým vůči němu bylo zahájeno trestní stíhání pro spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 trestního zákona, spáchaného ve formě spolupachatelství, které pravomocně skončilo až dne 19. 5. 2020 zproštěním obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu. Žalovaná částka v součtu odpovídá a) žalobcem nadále požadované náhradě nemajetkové újmy ve výši 545 000 Kč s příslušenstvím, jež dle žalobce odpovídá míře zásahu předmětného trestního stíhání do žalobcova osobního, rodinného a profesního života, která mu podle jeho názoru nebyla kompenzována z uvedeného titulu výrokem II rozsudku Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 19. 9. 2023, č. j. [spisová značka], již pravomocně přiznaným peněžitým plněním ve výši 55 000 Kč, a b) dosud neuhrazené části náhrady nákladů obhajoby ve výši 136 050 Kč s příslušenstvím, které žalobce vynaložil v předmětném trestním stíhání za právní služby zvoleného obhájce [tituly před jménem] [jméno FO]. Žalobce má konkrétně za to, že (i) za jeho obhájcem podanou stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 12. 11. 2015, a stejně tak i za sepis žádosti o odstranění průtahů v řízení nebo závad v postupu státního zástupce ze dne 13. 1. 2016, sepis stížnosti ve věci ustanoveného opatrovníka ze dne 18. 3. 2016 a sepis téže stížnosti ze dne 5. 10. 2016 mu náleží plná náhrada odměny advokáta, a nikoli žalovanou zaplacená náhrada ve výši jedné poloviny (tj. 1 150 Kč), (ii) za všechny v předchozím odstavci uvedené úkony právní služby (i), stejně jako za úkon převzetí a přípravy obhajoby ze dne 27. 10. 2015, sepis návrhu na předběžné projednání obžaloby ze dne 17. 7. 2016, sepis vyjádření k uplatněnému nároku na náhradu škody ze dne 1. 3. 2017, účast při hlavním líčení konaném dne 3. 4. 2017, dne 17. 5. 2017, dne 12. 6. 2017, dne 15. 6. 2017, dne 25. 9. 2017, dne 4. 6. 2018, dne 23. 7. 2018, dne 30. 8. 2018, sepis odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 4. 10. 2018, účast při veřejném zasedání odvolacího soudu ze dne[Anonymizováno]12. 12. 2018, účast při hlavním líčení konaném dne 11. 2. 2020 by jeho obhájci pro jejich mimořádnou obtížnost měla podle § 12 odst. 1 advokátního tarifu náležet mimosmluvní odměna v trojnásobné výši (tj. 6 900 Kč), jež souvisí buď s jím akcentovanou mimořádnou skutkovou obtížností vyjmenovaných úkonů právní služby, s níž se jeho obhájce musel vypořádat, či právní složitostí předmětných úkonů právní služby, která zahrnovala současnou aplikaci právních norem z více relativně samostatných právních odvětví, (iii) žalovaná mu správně měla přiznat též náhradu odměny advokáta ve výši 2 300 Kč za další konané porady s klientem přesahující jednu hodinu, jež se uskutečnily dne 26. 11. 2015, dne 30. 3. 2016, dne 7. 9. 2016, dne 21. 2. 2017 a dne 11. 4. 2018 a které žalovaná shodně vyhodnotila jako neúčelné.

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na základě usnesení [orgán], [orgán] ze dne [datum], č. j. [číslo], bylo vůči žalobci zahájeno trestní stíhání pro již výše zmíněný trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 trestního zákona, spáchaného ve formě spolupachatelství, které bylo skončeno až rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. [spisová značka], kterým byl žalobce zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu, tj. z důvodu, že skutek, pro který byla podána obžaloba, není trestným činem, přičemž uvedený rozsudek nabyl právní moci dne 19. 5. 2020. Předmětné trestní stíhání související s žalobcem dlouhodobě zastávanou pozicí [funkce] [adresa] negativním způsobem zasáhlo do jeho soukromého života. Z uvedené [funkce] žalobce sice nebyl odvolán a vykonával jí i podobu probíhajícího trestního stíhání, ale v prvé řadě přišel o čas, který byl do té doby zvyklý věnovat svému sebevzdělávání a volnočasovým aktivitám. Daleko více času byl totiž nucen věnovat výdělečné činnosti, aby byl schopen vedle obvyklých výdajů poplatit nemalé náklady spojené s jeho obhajobou. Trestní stíhání mělo též negativní dopad na jeho psychiku. Prožívaný stres mu působil zažívací potíže a celkově negativně působil na jeho zdravotní stav. V důsledku medializace trestního stíhání, na které se zásadním způsobem podíleli nespokojení [funkce], kteří rovněž stáli za vůči žalobci podaným trestním oznámením, byla poškozena žalobcova pověst jak v nejbližším okolí, tak v širší rodině. Veškeré nároky, které žalobce učinil předmětem tohoto řízení, byly předběžně uplatněny u žalované dne 23. 10. 2020, od níž se žalobci, vyjma konstatování existence nezákonného rozhodnutí, dostalo toliko částečné náhrady vynaložených nákladů obhajoby ve výši 146 400 Kč. Ve zbytku žalovaná shledala požadavek žalobce neopodstatněným.

4. Na základě takto učiněného závěru o skutkovém stavu věci soud prvního stupně s odkazem na § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 14 odst. 3, § 15 odst. 2, § 26, § 31 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „OdpŠk“), shledal zbylou část jím projednávané žaloby důvodnou jen ohledně požadavku žalobce na náhradu nákladů obhajoby ve výši 200 Kč s příslušenstvím.

5. Úvodem právního posouzení věci samé soud prvního stupně zdůraznil, že usnesení o zahájení trestního stíhání lze ve smyslu ustálené soudní judikatury podle § 8 OdpŠk považovat za nezákonné, jestliže na jeho základě zahájené trestní stíhání neskončí pravomocným odsouzením. Protože uvedená podmínka byla v daném případě splněna, zabýval se dále blíže popsaným způsobem oprávněností jednotlivých žalobou uplatněných dílčích nároků na náhradu škody či nemajetkové újmy.

6. V prvé řadě se soud prvního stupně věnoval žalobcem uplatněnému nároku na náhradu nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena vedením vlastního trestního stíhání. Na podkladě výsledků provedeného dokazování považoval vznik nemajetkové újmy za prokázaný již jen z toho důvodu, že každé trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a uzavřel, že za dané situace jiná forma její náhrady než náhrada relutární, nepřichází v úvahu. Soud prvního stupně se proto dále zabýval oprávněnou výší peněžité náhrady předmětné újmy, které by se žalobci za předmětné trestní stíhání v trvání čtyř let a sedmi měsíců, kdy mu hrozil trest odnětí svobody s horní hranicí osmi let a míra prokázaných negativních zásahů do jeho osobního a rodinného života nebyla nijak mimořádná, mělo dostat. Protože výše zadostiučinění přiznaného na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo jeho zastavením, by měla odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v jiných případech, soud prvního stupně s odkazem na zjištění, že a) rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] č. j. [spisová značka] bylo společně s žalobcem spoluobviněné [tituly před jménem] [jméno FO], z titulu náhrady nemajetkové újmy zapříčiněné týmž trestním stíháním, které rovněž trvalo čtyři roky a sedm měsíců, hrozil jí trest odnětí svobody v trvání až osmi let, i u ní byly zjištěny negativní zásahy do osobnostní sféry, rodinného života, zdraví, taktéž i její případ byl medializován, přiznáno finanční zadostiučinění ve výši 64 000 Kč, b) rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] č. j. [spisová značka] bylo poškozenému z titulu náhrady nemajetkové újmy zapříčiněné trestním stíhání pro přečin pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. c), odst. 4 trestního zákoníku, které trvalo tři roky a pět měsíců, kdy byl prokázán zásah do osobnostních práv poškozeného pouze nízké intenzity, přiznáno finanční zadostiučinění ve výši 10 000 Kč, c) rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] č. j. [spisová značka] bylo poškozenému z titulu náhrady nemajetkové újmy zapříčiněné trestním stíháním pro trestný čin zpronevěry podle § 206 odst. 1 odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, kdy obviněnému hrozil trest odnětí svobody až na dobu deseti let, které svým trváním přesáhlo dobu jednoho roku a kdy zmíněné trestním stíhání mělo za následek rozvrácení rodinného života poškozeného a negativně poznamenalo i jeho profesní život a zdraví, přiznáno zadostiučinění finanční ve výši 60 000 Kč, d) rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] č. j. [spisová značka] bylo konstatováno, že bylo-li poškozenému z titulu náhrady nemajetkové újmy zapříčiněné trestním stíháním pro zločin poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 5 trestního zákoníku ve stadiu pokusu a zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 5 písm. c) trestního zákoníku, které trvalo téměř tři roky a negativně zasáhlo do jeho dobré pověsti a cti a negativně zasáhlo do jeho rodinného života a zdraví, lze za dostatečnou finanční náhradu tím způsobené nemajetkové újmy považovat již poškozenému poskytnuté finanční zadostiučinění ve výši 64 000 Kč, e) rozsudkem Městského soudu v [adresa] č. j. [spisová značka], bylo poškozenému, který byl [funkce] a dříve dokonce [funkce] a jenž byl v souvislosti s výkonem činnosti [funkce] stíhán pro porušení povinnosti při správě cizího majetku, kdy jeho trestní stíhání trvalo přes tři roky a prokazatelně negativně ovlivnilo jeho další profesní [funkce], negativně zasáhlo do jeho rodinného života a zčásti i zdraví, přiznáno zadostiučinění finanční ve výši 100 000 Kč, f) rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] č. j. [spisová značka], bylo poškozenému [funkce], stíhanému pro blíže nespecifikovaný trestný čin, jemuž hrozil trest odnětí svobody až 8 let a náhrada škody pojišťovně v řádech milionů korun, kterému trestní stíhání vážně poškodilo jeho kariéru, kdy významným způsobem musel omezit svoji [činnost], a v důsledku trestního stíhání u něj propukla vážná nemoc, přiznáno zadostiučinění finanční ve výši 400 000 Kč, g) rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] č. j. [spisová značka] bylo poškozenému z titulu náhrady nemajetkové újmy zapříčiněné trestním stíháním pro trestné činy pletichy při [Anonymizováno] a [Anonymizováno] § 128a odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, trestný čin zneužívání [činnost] podle § 158 odst. 1 písm. a), c), odst. 2 písm. a), c) trestního zákoníku pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku spáchaného v jednočinném souběhu a ve spolupachatelství s dalšími dvěma osobami, jehož trestní stíhání trvalo necelých 5 let a hrozil mu trest odnětí svobody až v trvání 10 let, u něhož trestní stíhání prokazatelně negativně zasáhlo do jeho osobní sféry, rodinného života, profesní kariéry, kdy po dobu trvání trestního stíhání musel vzít za vděk hůře placeným zaměstnáním a jehož případ byl široce medializován, přiznáno zadostiučinění finanční ve výši 400 000 Kč, dovodil, že v posuzované věci lze shledat za přiměřenou finanční náhradu v částce 55 000 Kč, která mu již v této věci byla pravomocně přiznána. Při stanovení této výše zadostiučinění soud prvního stupně vyšel zejména z případu spoluobviněné [tituly před jménem] [jméno FO], které bylo soudem přiznáno odškodnění ve výši 64 000 Kč a dále i z dalších prezentovaných případů, kdy míra zásahů do osobních sfér poškozených nebyla tvrzena a prokázána ve vysoké intenzitě. Jako případy, ze kterých nelze v posuzované věci vyjít, pak soud hodnotil poslední tři z výše uvedených případů, které jako srovnatelné označil žalobce, neboť míra intenzity zásahů zejména do sféry profesní ([funkce], [funkce], [funkce]) byla v uvedených situacích - na rozdíl od případu žalobce - značně vysoká. Žalobce totiž i nadále, navzdory trestní stíhání i vykonával funkci [funkce] a ve srovnání se spoluobviněnou [tituly před jménem] [jméno FO] netvrdil ani neprokázal žádný závažný zásah do [funkce] sféry, kdy jeho zásahy do osobní sféry zůstaly spíše v rodině obecných tvrzení, a proto mu bylo přiznáno zadostiučinění ve finále o něco nižší.

7. Soud prvního stupně se dále zabýval žalobcem uplatněným nárokem na náhradu nákladů, které v předmětném trestním řízení vynaložil na svoji obhajobu, přičemž v této souvislosti uzavřel, že z žalovanou sporovaných úkonů právní služby žalobci po právu náleží již jen nárok na zaplacení částky 200 Kč představující dvě paušální náhrady za promeškaný čas po 100 Kč, které souvisí s právními úkony žalobcova obhájce ze dne 23. 7. 2018 a 12. 12. 2018. Ve zbylé části pak předmětný nárok shledal nedůvodným. Za žalobcem označené stížnosti (proti usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 12. 11. 2015 a stížnosti ve věci ustanoveného opatrovníka ze dne 18. 3. 2016 a ze dne 5. 10. 2016), a stejně tak i za sepis žádosti o odstranění průtahů v řízení nebo závad v postupu státního zástupce ze dne 13. 1. 2016, náleží obhájci dle závěrů ustálené judikatury jen odměna v poloviční výši. Za účelné nelze považovat porady s klientem, na které nenavazoval jiný účtovatelný úkon právní služby a z provedeného dokazování nevyšlo najevo, že by v posuzovaném případě byly naplněny právním předpisem předvídané důvody pro žalobcem požadované mimořádné navýšení odměny advokáta.

8. Soud prvního stupně proto žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na jistině právě částku 200 Kč. Kromě zmíněné jistiny soud prvního stupně přiznal žalobci též jím požadovaný zákonný úrok z prodlení z téže částky od 24. 4. 2021 do zaplacení. V této souvislosti svůj závěr implicitně odůvodnil odkazem na ust. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a § 14 OdpŠk, s tím, že poškozený má právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po marném uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty vyhrazené mimosoudnímu projednání uvedeného nároku. Jelikož žalobce svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy uplatnil u žalované dne 23. 10. 2020 pak zmíněná šestiměsíční lhůta podle § 605 odst. 2 o. z. uplynula dnem 23. 4. 2021, tudíž počínaje dnem 24. 4. 2021 bylo lze nárok na zaplacení úroku z prodlení shledat po právu. Ve zbytku soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl.

9. O povinnosti k náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 146 odst. 2 (věta prvá) a § 142 odst. 3 o. s. ř., a protože ve výsledku to byla žalovaná, která byla v řízení převážně procesně úspěšná, a to co do 92 % předmětu řízení, bylo jí po odečtení jejího neúspěchu (tj. míry úspěchu žalobce) přiznáno právo na náhradu 84 % všech jí účelně vynaložených nákladů řízení, čemuž dle závěru soudu prvního stupně odpovídá přisouzená částka 6 900 Kč.

10. Proti tomuto rozsudku podali včasné odvolání jak žalobce, tak i žalovaná.

11. Žalobce svým odvoláním napadl zamítavý výrok o věci samé II a spolu s tím též svou povahou akcesorický nákladový výrok o povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem (výrok III) s odůvodněním, že i nadále trvá na přisouzení celé žalované částky. Poukázal přitom na obsahové nedostatky napadeného rozsudku, které z jeho pohledu činí rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelným. Finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu byla způsobena předmětným trestním stíháním, vnímá jako hrubě ponižující a urážející přirozenou lidskou důstojnost. Má za to, že v řízení prokázal takřka veškerá svá tvrzení implikující závěr o významných zásazích trestního stíhání do celé řady jeho osobnostních práv, včetně nutnosti vynaložit zvýšené pracovní a podnikatelské úsilí za účelem financování nákladů obhajoby, které mu v souvislosti s předmětným trestních stíháním vznikaly. Zmíněná zjištění soud prvního stupně hodnotil buď povrchně anebo vůbec, a proto závěr soudu prvního stupně o adekvátnosti jemu přiznané náhrady nemajetkové újmy v částce 55 000 Kč nemůže obstát. Připomněl, že dle závěrů ustálené judikatury platí, že výše soudem přiznaného zadostiučinění nesmí být toliko symbolická a že musí odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích s projednávanou věcí shodují a neměla by se bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případu skutkově obdobném. Soudu prvního stupně nabídl několik srovnatelných případů pravomocných soudních rozhodnutí, které však bez pro něj srozumitelných důvodů zůstaly oslyšeny. Soud prvního stupně své rozhodnutí zdůvodnil srovnáním přiznané náhrady nemajetkové újmy s případy objektivně neporovnatelnými se skutkovými okolnosti daného případu. Rozhodnutí ve věci spolu s ním obžalované [tituly před jménem] [jméno FO] nepovažuje za přiléhavé již jen z toho důvodu, že uvedené rozhodnutí nebylo předmětem odvolacího přezkumu, a tím pádem jej nelze považovat za dostatečně reprezentativní pro příslušné srovnání. Navíc v uvedeném trestním řízení měl postavení „hlavního pachatele“ domnělé trestné činnosti. Uvedené se projevilo nejen v navržených trestech, jakož i míře medializace jeho osoby, kterou považuje za s [tituly před jménem] [jméno FO] nesouměřitelnou. Soud prvního stupně nijak nezohlednil, že to byl především on, kdo především musel čelit agresivním, šikanujícím a dehonestujícím útokům, kterými byla ve značné míře zasažena jeho morální integrita ve všech osobnostních složkách jeho života. Pokud se týká nároku na náhradu nákladů obhajoby, nelze podle jeho názoru přehlédnout, že napadený rozsudek opět neobsahuje potřebná skutková zjištění stran povahy, rozsahu a zejména složitosti jím označených úkonů právní služby, přičemž v této souvislosti soud prvního stupně neprovedl ani žádné právní posouzení jím podrobně popsané mimořádné obtížnosti úkonů právní služby, za které uplatnil požadavek na zvýšení mimosmluvní odměny na trojnásobek podle § 12 odst. 1 advokátního tarifu. Žalobce proto navrhl, aby nebude-li možné pochybení soudu prvního stupně napravit a žalobě ve zbylém rozsahu vyhovět, včetně povinnosti žalované k plné náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 3 o. s. ř., v napadených výrocích rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu zpět k dalšímu řízení.

12. Žalovaná naopak svým odvoláním napadla vyhovující výrok o věci samé I, a tím samým i akcesorický nákladový výrok III, neboť má za to, že v této části se jedná o rozhodnutí chybné, vystavěné na závažných pochybeních skutkového i právního charakteru. Napadeným vyhovujícím výrokem o věci samé totiž byla totiž žalobci přiznána náhrada za promeškaný čas, která mu, jak plyne z obsahu spisu, byla již dávno nahrazena. Navrhla proto, aby odvolací soud v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítne.

13. V reakci na odvolání žalobce žalovaná navrhla potvrzení napadených výroků jako věcně správných. V tomto směru považuje rozhodnutí soudu prvního stupně za srozumitelné a náležitě odůvodněné. Pakliže žalobce v řízení netvrdil a ani neprokázal žádné zásadní zásahy do jakékoli oblasti jeho osobní integrity, lze žalobci přiznané odškodnění nemajetkové újmy považovat za adekvátní, zvláště vychází-li z odpovídajícího srovnání s celkem soudem prvního stupně sedmi blíže konkretizovanými případy. Trestní stíhání sice muselo být žalobci nepříjemné, ostatně stres z výsledku trestního řízení je obecným důsledkem, který vyvolává každé trestní řízení, ale v řízení zjištěné následky žalobcova trestního stíhání nebyly ničím výjimečné. Žalobcův profesní život zůstal beze změny. Nadále zastával funkci [funkce], nadále se beze změny mohl věnoval svému podnikání, o žádné zakázky nepřišel, pouze byl nucen si práci lépe organizovat a vykonávat ji na úkor svého volného času. Žalobce sám připustil, že jeho jisté zdravotní problémy souvisí spíš s jeho věkem, rodinné vazby mu zůstaly zachovány, blízcí mu důvěřovali, manželství se mu nerozpadlo a po zproštění obžaloby mu přátelé, známí i celé [orgán] gratulovalo. Za špatnými vztahy v [orgán], s nimiž se žalobce musel potýkat, přitom stála skupina jeho odpůrců z řad [orgán], kteří iniciovali nejen podání trestního oznámení, ale také se zasadili o medializaci případu. Státu lze přitom medializaci případu přičítat k tíži jen tam, byla-li zapříčiněna excesivním jednáním orgánů činných v trestním řízení, což se v posuzovaném případě nestalo. Taktéž veškeré náklady obhajoby, které lze považovat za účelné, byly žalobci v odpovídající míře kompenzovány. Z celkem původně účtovaných 25 porad s klientem nebyly žalobci nahrazeny pouze ty, které následně nebyly východiskem žádného navazujícího úkonu právní služby. Za úkony, za které dle závěrů ustálené judikatury náleží odměna pouze v poloviční výši, se žalobci rovněž dostalo příslušné náhrady. Konečně za okolnosti odůvodňující mimořádné zvýšení mimosmluvní odměny advokáta podle § 12 odst. 1 advokátního tarifu ustálená judikatura považuje odborné dovednosti a znalosti advokáta, kterými disponuje nad rámec jím poskytované právní služby. Rozsah materie, kterou měl žalobcův obhájce nastudovat v rámci poskytované právní služby však navýšení odměny na požadovaný trojnásobek neodůvodňuje.

14. Odvolací soud z podnětu podaných odvolání přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a poté co obě procesní strany seznámil s tím, že ze seznamu [orgán] na webovém portálu uvedeného seznamu rozhodnutí odvolacích soudů týkajících se odškodnění poškozenými uplatněných nároků na peněžité zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním (viz https:// www.justice.cz/ web/msp/odskodnovani2?clanek = penezni - zadostiucineni - za - ujmu - zpusobenou - trestnim –stihanim), který byl uveřejněn za účelem seznámení veřejnosti s obvykle pravomocně přiznávanou výší satisfakce za újmu způsobenou trestním stíháním, pro jejíž stanovení je v souladu s aktuální judikaturou výchozí metoda komparace (srovnání) s obdobnými již pravomocně skončenými případy, plyne, že a) pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 27. 6. 2022, č. j. [spisová značka], ve znění rozsudku Městského soudu v [adresa] ze dne 23. 11. 2022, č. j. [spisová značka], byla trestně stíhanému zaměstnanci [orgán] obžalovanému pro trestný čin pletichy při [Anonymizováno] a [Anonymizováno] podle § 128a odst. 1, odst. 2 písm. a), b) trestního zákona, a to ve spolupachatelství, pro přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, ve spolupachatelství, který byl zproštěn obžaloby z toho důvodu, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, za dobu trestního stíhání v rozsahu pěti let a tří měsíců, kdy mu hrozil trest odnětí svobody dva až na osm let pro způsobení škody velkého rozsahu, přiznána náhrada nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč, neboli náhrada nemajetkové újmy ve výši 3 174 Kč za každý měsíc předmětného trestního stíhání, zohledňující jednak negativní dopad trestního stíháni do jeho osobní a rodinné sféry, dobrého jména, důstojnosti, vážnosti, cti, pracovní sféry a zdraví, zejména jeho dehonestaci v očích rodiny a [orgán] kolegů, poškození rodinných vztahů, které vyústilo až k odcizení s manželkou, ztrátu části přátel, psychické problémy v podobě špatného spánku a podrážděnosti, ztráty dosavadní pracovní pozice a i medializaci případu, byť nikoli v důsledku excesu způsobeného orgány státu; b) pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 4. 11 2021, č. j. [spisová značka], ve znění rozsudku Městského soudu v [adresa] ze dne 12. 4. 2022, č. j. [spisová značka], byla trestně stíhanému [funkce] [orgán], obžalovanému pro trestný čin pletichy při [Anonymizováno] a [Anonymizováno] podle § 128a odst. 2 písm. b) trestního zákona, trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), písm. c), odst. 2 písm. a), písm. c) trestního zákona a pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákona, spáchané v jednočinném souběhu a ve spolupachatelství s dalšími dvěma osobami podle § 9 odst. 2 trestního zákona, který byl zproštěn obžaloby z toho důvodu, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, se za dobu trestního stíhání v rozsahu čtyř let a devíti měsíců, kdy mu hrozil trest odnětí svobody pro způsobení škody velkého rozsahu (77 miliónů Kč), dostalo náhrady peněžité újmy ve výši 400 000 Kč, tj. v částce 7 017 Kč za každý měsíc trvání zmíněného trestního stíhání, zohledňující zásadní negativní dopady trestního stíhání do rodinného života poškozeného, jeho profesní kariéry a materiálního a finančního zajištění, zejména to, že musel vzít zavděk méně honorovanou prací, která kariérně neodpovídala jeho profesní historii a že nemohl adekvátně řešit ani otázku rodinného bydlení či rozšiřování rodiny; c) pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 7. 6 2022, č. j. [spisová značka], ve znění rozsudku Městského soudu v [adresa] ze dne 24. 11. 2022, č. j. [spisová značka], a dále rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 24. 1. 2022, č. j. [spisová značka], ve znění rozsudku Městského soudu v [adresa] ze dne 28. 4. 2022, č. j. [spisová značka], [funkce] a [funkce] [adresa], [funkce], obžalovaným pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku dle § 255a odst. 1, 2 trestního zákona, trestného činu pletich při veřejné soutěži a dražbě dle § 128a odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákona a trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku dle § 255 odst. 1, 3 trestního zákona, kteří byli zproštěni obžaloby z toho důvodu, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, za dobu trestního stíhání v rozsahu šesti let a šesti měsíců, kdy jim hrozil trest odnětí svobody až na osm let pro způsobení škody velkého rozsahu (120 miliónů Kč), přiznána náhrada nemajetkové újmy ve výši 150 000 Kč, neboli náhrada nemajetkové újmy ve výši 1 923 Kč za každý měsíc předmětného trestního stíhání, zohledňující toliko obecné následky trestního stíhání do osobního a rodinného života, cti a pověsti, kdy jejich největší obavou byl strach z hrozícího trestnímu postihu a museli čelit medializaci případu, byť opět nikoli v důsledku excesu způsobeného orgány státu; shledal důvodným odvolání obou procesních stran.

15. Soud prvního stupně základ právního posouzení věci samé zcela správně postavil na závěrech dlouhodobě ustálené soudní praxe, podle které stát odpovídá za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu. Zákon č. 82/1998 Sb. tento nárok sice výslovně neupravuje, avšak v dané souvislosti se vychází z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobené nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 35/1991 civ., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001). Soud prvního stupně tudíž v souladu s výše uvedeným správně uzavřel, že byl-li žalobce v předmětném trestním řízení zproštěn obžaloby, pak tím samým byl naplněn primární předpoklad vzniku uvedeného typu odpovědnosti žalované spočívající v existenci nezákonného rozhodnutí.

16. Pokud se týká hodnocení jednotlivých dílčích nároků na náhradu škody či na náhradu nemajetkové újmy, odvolací soud odkazuje na dále rozvedené odůvodnění jeho rozhodnutí.

17. Soud prvního stupně po právu uzavřel, že vznik nemajetkové újmy v příčinné souvislosti se zmíněným nezákonným rozhodnutím lze mít za prokázaný tehdy, jsou-li zde dány objektivní důvody, aby se dotčená osoba mohla cítit poškozenou, tedy že by se vzhledem ke konkrétním okolnostem případu i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit dotčenou ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2865/2015). Ostatně ohledně naplněnosti všech obligatorních předpokladů pro dovození uvedeného odpovědnostního závazku co do základu nebylo mezi účastníky řízení sporu, což plyne z prostého faktu, že sama žalovaná v rámci předběžného uplatnění nároku poskytla žalobci konstatování stran existence nezákonného rozhodnutí a proti soudem prvního stupně žalobci přisouzené výši náhrady imateriální újmy, která mu měla být způsobena předmětným trestním stíháním, nepodala odvolání.

18. Soudu prvního stupně lze konečně přisvědčit i v tom, že výše náhrady nemajetkové újmy, které by se poškozenému mělo dostat, není právním předpisem přímo stanovena, že ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk výši uvedené náhrady ponechává na úvaze soudu s tím, že výše soudem přiznaného zadostiučinění musí odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích s projednávanou věcí shodují, jinak vyjádřeno, výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových okolností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 122/2012 civ.). Potud tedy právnímu posouzení uvedeného dílčího nároku nelze nic vytknout.

19. Uvedené se však již netýká soudem prvního stupně zvoleného postupu, kterým dovodil adekvátnost výše jím přiznaného zadostiučinění, neboť i odvolací soud postrádá v odůvodnění soudu prvního stupně přesvědčivé srovnání s jinými již pravomocně skončenými případy, opírající se o zdůraznění společných znaků a vysvětlení toho, jakým způsobem se tyto společné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění.

20. Protože zmíněný postup je součástí právního posouzení věci samé, měl odvolací soud za to, že tento nedostatek bylo možné napravit v rámci odvolacího řízení, zvláště za situace, kdy odvolací soud měl k dispozici více pravomocných konečných soudních rozhodnutí ohledně způsobu stanovení náhrady nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí zohledňující v zásadě obdobný okruh skutkových okolností, které provázely nezákonné stíhání žalobce. Výčet těchto případů spolu se stručnou definicí zmíněných skutkových okolností byl již odvolacím soudem zmíněn výše.

21. V prvé řadě je třeba připomenout, že k odpovídajícím závěrům nelze dospět na základě komparace s jakýmikoli soudu známými případy, ale jen těmi, které se s posuzovanou věcí v podstatných znacích shodují neboli vykazují významné množství jednotících prvků.

22. Odvolací soud připouští, že v daném případě se v prvé řadě nabízela možnost srovnání s pravomocným výsledkem soudního řízení, v němž se jiný účastník téhož trestního řízení, který shodně jako žalobce byl zproštěn obžaloby, domáhal náhrady nemajetkové újmy v zásadě s poukazem na tutéž délku trestního stíhání a pro tentýž skutek, tedy komparace s již pravomocně skončeným řízením [tituly před jménem] [jméno FO], která byla obžalována spolu s žalobcem. Ovšem pakliže zmíněné rozhodnutí neprošlo odvolacím přezkumem, bylo namístě v zájmu objektivity přihlédnout k dalším svou povahou srovnatelným případům, což se nestalo. Kdyby soud prvního stupně tímto způsobem postupoval a potřebnou inspiraci čerpal mimo jiné i z případů zveřejňovaných na odvolacím soudem mu v předchozím kasačním rozhodnutí doporučených webových stránkách [orgán] https: /[www], zjistil by, že v zásadě základní výše náhrady nemajetkové újmy za zásah „nezákonného“ trestního stíhání do osobního, rodinného a profesního života poškozených, náležející poškozeným, kteří stejně jako žalobce byli postiženi jen ryze obecnými negativními dopady do osobního a rodinného, cti, důstojnosti a psychiky, odpovídá v případě osob trestně stíhaných pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku se způsobením škody velkého rozsahu zhruba částce necelých 2 000 Kč za každý měsíc trvání trestního stíhání. V případě žalobce však bylo namístě, jak již rovněž bylo zmíněno v předchozím kasačním rozhodnutí odvolacího soudu, zvlášť přihlédnout ke skutečnosti, že to, že žalobce v důsledku předmětného trestního stíhání neutrpěl žádnou škodu v podobě ušlého zisku, bylo z jeho strany vykoupeno tím, že svým podnikatelským závazkům dostál na úkor času, který by jinak věnoval svým volnočasovým aktivitám. Uvedené přitom neznamená, že by zmíněné úsilí žalobce, které musel vynaložit za účelem dosažení předmětného zisku, nemělo být považováno za kompenzovatelnou skutečnost. Dle závěrů ustálené judikatury se jedná o relevantní skutečnost, k níž je namístě přihlížet, ovšem nikoli v rámci žalobcem v tomto řízení původně zvoleného nároku na náhradu ušlého zisku, nýbrž jako okolnosti významné právě pro stanovení přiměřené výše náhrady nemajetkové újmy přiznávané poškozenému v příčinné souvislosti se zmíněným nezákonným rozhodnutím, tedy jakožto skutečnosti významné pro zhodnocení intenzity negativního zásahu předmětného trestního stíhání do konkrétních osobnostních složek života poškozeného. Tuto skutečnost odvolací soud považoval za vhodné zohlednit navýšením shora zmíněné částky za každý měsíc trvání trestního stíhání, a to na jím uvažovanou částku 2 300 Kč. Přiznání vyšší náhrady nemajetkové újmy odvolací soud neshledal odpovídajícím, neboť z jím výše uvedeného přehledu částek pravomocně přiznávaných poškozeným pro případ negativních zásahů do jejich jednotlivých osobnostní sfér plyne, že jsou odůvodněny zásadními dopady do různých sfér soukromého života předmětných poškozených, které v případě žalobce absentují.

23. K žalobcem namítané medializaci jeho trestního stíhání odvolací soud zvlášť nepřihlížel, neboť ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího soudu lze k tíži státu přičítat pouze excesivní způsob jednání orgánů činných v trestním řízení, které mohou mít za následek větší úkor později obžaloby zproštěné osoby. K takovým negativním projevům lze zařadit nevybíravé či urážlivé chování [orgán] (popřípadě i [orgán]) orgánu ve vztahu k obviněné (obžalované) osobě, dále případné mediální vyjadřování orgánů činných v trestním řízení, kteréžto způsobem umocňujícím újmu obviněného (obžalovaného) komentují jeho domnělou trestnou činnost (například rozsah či způsob provedení), anebo dokonce tak činí způsobem, který výslovně či nepřímo vede k porušení presumpce neviny, avšak není-li takových vyjádření či postupů a medializace případu je tak prostým důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení a obecných veřejných poměrů případu, nelze přičítat státu k tíži, že princip presumpce neviny byl narušen sdělovacími prostředky, popř. byl jimi narušen ve značné míře. Zde totiž dochází k přetržení příčinné souvislosti mezi vedením trestního stíhání a skutečností, která újmu zakládá či zvyšuje (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011, popřípadě rozsudek téhož soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3870/2012).

24. Veden zmíněnými úvahami tak odvolací soud dospěl k závěru, že by se žalobci, vzhledem k požadavku judikatury, aby výše satisfakce za újmu způsobenou trestním stíháním byla srovnatelná s jinými obdobnými případy, mělo dostat náhrady nemajetkové újmy v částce 126 500 Kč. Jelikož z uvedeného titulu byla již v tomto řízení žalobci pravomocně přisouzena finanční náhrada ve výši 55 000 Kč, odvolací soud dospěl k závěru, že je třeba žalované uložit povinnost zaplatit žalobci ještě zbylou část, tj. částku 71 500 Kč.

25. Spolu s uvedenou jistinou odvolací soud přiznal žalobci i jím požadovaný zákonný úrok z prodlení z přisouzené částky, neboť dle judikaturních závěrů Nejvyššího soudu je stát ve smyslu § 15 odst. 1 a 2 OdpŠk povinen poškozenému, který svůj nárok řádně uplatnil postupem podle § 14 zmíněného zákona, nejpozději do šesti měsíců od tohoto dne nahradit nejen škodu majetkovou, ale i újmu nemajetkovou (viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, 10. právní věta). Poškozený má tudíž právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí zmíněné šestiměsíční lhůty (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2893/2010), tj. v daném případě počínaje dnem 24. 4. 2021. Výše přiznaného úroku přitom odpovídá jeho tehdy platné a účinné hmotněprávní úpravě vyplývající z ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích.

26. Soudem prvního stupně učiněné právní posouzení nároku žalobce na náhradu nákladů obhajoby odvolací soud vnímá jako rozhodnutí balancující na samé hraně přezkoumatelnosti, kdy teprve až za pomoci podrobného studia žalobcových podání ve věci samé bylo možné ztotožnit strohé právní úvahy soudu prvního stupně s jeho výsledným rozhodnutím. Soud prvního stupně totiž v tomto směru opětovně rezignoval na povinnost stručně a jasně uvést, jaké skutečnosti považoval za východisko pro právní posouzení uvedeného nároku. Nicméně až na pochybení soudu prvního stupně, který stejně jako v předchozím rozhodnutí do svých úvah o oprávněné výši náhrady nákladů obhajoby zahrnul plnění, kterého se již žalobce od žalované dostalo, konkrétně částku 200 Kč představující dvě paušální náhrady za promeškaný čas po 100 Kč, které souvisí s právními úkony žalobcova obhájce ze dne 23. 7. 2018 a 12. 12. 2018, odvolací soud považuje závěr soudu prvního stupně o nedůvodnosti nároku žalobce na zaplacení zbylé výše části náhrady nákladů obhajoby za správný. V souladu s publikovanou judikaturou platí, že za podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání náleží odměna advokáta jen ve výši jedné poloviny úkonu (k tomu srovnej např. usnesení Vrchního soudu v [adresa] ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. [spisová značka], uveřejněné ve Sbírce soudní rozhodnutí a stanovisek pod [číslo].). Obdobný závěr pak logicky musí platit i ve vztahu ke zbylým stížnostem ve věci ustanoveného opatrovníka ze dne 18. 3. 2016 a ze dne 5. 10. 2016, a stejně tak i ohledně sepsání žádosti o odstranění průtahů v řízení nebo závad v postupu státního zástupce ze dne 13. 1. 2016. Plná odměna dle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu za ně náležet nemůže, neboť dle tohoto ustanovení náleží odměna za písemné podání nebo návrh ve věci samé a za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé. Takovými úkony však sporná podání nejsou, neboť směřují k vydání nemeritorních rozhodnutí. Dále je výrazem ustálené soudní praxe, že za situace, kdy stát za stanovených podmínek hradí jen účelně a důvodně vynaložené náklady obhajoby, pak za takové nelze považovat náklady na porady s klientem, na které jako v posuzovaném případě nenavázal žádný procesní úkon, nýbrž jen další porada.

27. Konečně je třeba připomenout rozhodovací praxi Nejvyššího soudu reprezentovanou např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4016/2016, publikovaným pod č. 106/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3274/2021, publikovaným pod č. 5/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž musí okolnosti odůvodňující mimořádné zvýšení mimosmluvní odměny advokáta podle § 12 odst. 1 advokátního tarifu spočívat v neobvykle zvýšených odborných či profesních nárocích při realizaci konkrétního úkonu právní služby a nelze je paušálně odvozovat od obtížnosti věci, v rámci které je právní služba poskytována s tím, že řízení ve věcech trestních mívají často v mnoha jejich aspektech (do jisté míry) náročnou povahu, a to ať již z hlediska časového, skutkového nebo právního. Z tohoto důvodu § 12 odst. 1 advokátního tarifu otevírá možnost zvýšení odměny pouze pro ty jednotlivé úkony, jež jsou buď mimořádně obtížné nebo časově nadlimitně náročné, a tato podmínka v případech žalobcem označených úkonů právní služby nebyla splněna. Již z pouhé terminologie ust. § 12 odst. 1 advokátního tarifu je evidentní, že se nemůže jednat o běžnou obtížnost. Naopak musí jednat o obtížnost skutečně neobvyklou, vymykající se běžné praxi (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4184/20009, či usnesení téhož soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2666/2014. Půjde zejména o použití cizího práva nebo jazyka.

28. Z toho, jakým způsobem odvolací soud vyhodnotil správnost závěrů soudu prvního stupně stran odvoláním dotčeného posouzení jednotlivých dílčích nároků, rezultuje výsledek rozhodnutí odvolacího soudu vyjádřený ve výrokové části tohoto rozsudku. Ve vyhovujícím výroku o věci samé (výrok I) tedy odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že co do částky 200 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 24. 4. 2021 do zaplacení žalobu zamítl a v zamítavém výroku o věci samé (výrok II) uvedený rozsudek změnil jen tak, že žalovaná je povinna do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci částku 71 500 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 24. 4. 2021 do zaplacení, jinak, tj. co do částky 607 900 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 24. 4. 2021 do zaplacení, v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Výše odvolacím soudem určená patnáctidenní pariční lhůta přitom zohledňuje specifika rozpočtových a účetních pravidel, jimiž se organizační složky státu musí povinně řídit.

29. Vzhledem k tomu, že odvolací soud svým rozhodnutím změnil výrok o věci samé, bylo nezbytné znovu rozhodnout i o nákladech řízení vedeného před soudem první instance (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). Při rozhodování o povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi řízení navzájem odvolací soud vyšel z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., (za řízení před soudem prvního stupně ještě ve spojení s § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř., v odvolacím řízení zase ve spojení s ustanovením § 224 odst. 1 o. s. ř.), neboť obě procesní strany byly v řízení zčásti úspěšné. Za této situace musí být povinnost k náhradě nákladů stanovena podle poměru jejich procesního úspěchu ve věci samé, tedy od úspěchu účastníka, který v řízení zaznamenal převážný úspěch (vítězné strany), je třeba odečíst jeho neúspěch, tj. míru úspěchu druhé procesní strany. Vítězné straně totiž přísluší právo, aby jí druhá procesní strana nahradila poměrnou část vynaložených nákladů řízení, a to právě ve výši rozdílu míry úspěchu obou stran sporu.

30. Protože při určování úspěchu či neúspěchu účastníka, který v řízení kumulativně uplatnil též nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, je třeba v souladu se závěry ustálené judikatury (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1435/2015, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 68/2018 civ.) vycházet nikoli ze vzájemného poměru v této souvislosti žalované výše peněžitého plnění, nýbrž ze vzájemného poměru tarifních hodnot v řízení uplatněných nároků, jež se stanoví podle § 8 a násl. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, pak v řízení před soudem prvního stupně, jehož předmět lze uvedeným způsobem finančně vyjádřit částkou 625 859 (50 000 Kč + 136 050 Kč + 439 809 Kč) žalovaná byla úspěšná co do 91,78 % předmětu řízení (vyjádřený částkou 574 409 Kč) a žalobce co do 8,22 % (vyjádřený částkou 51 450 Kč) předmětu řízení, byla to tedy ve výsledku žalovaná, která v tomto řízení převážně uspěla a které za této situace náleží za tuto fázi řízení náhrada všech účelně vynaložených nákladů v rozsahu 83,56 % jejich oprávněné výše. Žalovanou účelně vynaložené náklady za řízení před soudem prvního stupně sestávají z celkem dvaceti tří paušálních náhrad po 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) – 5x písemné vyjádření ve věci samé, písm. b) – příprava účasti na celkem devíti konaných jednání soudu, písm. c) – vlastní účast na uvedených devíti jednáních, ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu], tj. celkem 6 900 Kč. Z toho 83,56 % činí po zaokrouhlení na celá čísla 5 766 Kč.

31. V řízení před odvolacím soudem, jehož předmět lze uvedeným způsobem finančně vyjádřit částkou 186 050 Kč (50 000 Kč + 136 050 Kč) žalovaná byla úspěšná co do 73 % předmětu řízení (vyjádřený částkou 134 600 Kč) a žalobce co do 27 % (vyjádřený částkou 51 450 Kč) předmětu řízení, byla to tedy ve výsledku opět žalovaná, která v tomto řízení převážně uspěla a které za této situace náleží za tuto fázi řízení náhrada všech účelně vynaložených nákladů v rozsahu 46 % jejich oprávněné výše. Žalovanou účelně vynaložené náklady za odvolací řízení pak sestávají ze čtyř paušálních náhrad po 300 Kč [viz § 1 odst. 3 písm. a) - písemné odvolání a písemné vyjádření k odvolání žalobce, b) příprava účasti na jednání odvolacího soudu, písm. c) – vlastní účast při jednání odvolacího soudu, ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.], tj. celkem 1 200 Kč. Z toho 46 % činí 552 Kč.

Poučení