54 CO 51/2022-444

Plný text

Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Fučíkové a soudců Mgr. Miroslava Pecha a JUDr. Lenky Prokšové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátkou Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o 2 000 000 Kč, určení spoluvlastnictví a jeho zrušení a vypořádání o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 22. prosince 2021, č. j. 4 C 130/2020-355,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje: a) ve výrocích I. a III. a b) v části výroku II., kterou byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal proti žalovanému určení, že je spoluvlastníkem pozemku p. č. st. 333, jehož součástí je stavba č. ev. [číslo], pozemku p. [číslo] pozemku p. [číslo] pozemku p. [číslo] vše zapsané na listu vlastnictví [číslo] pro katastrálním území Polubný s podílem o velikosti ideální 1/3.

II. Ve zbývající části výroku II., kterou byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal proti žalovanému zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku p. č. st. 333, jehož součástí je stavba č. ev. [číslo], pozemku p. [číslo] pozemku p. [číslo] pozemku p. [číslo] vše zapsané na listu vlastnictví [číslo] pro katastrálním území Polubný, se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a v tomto rozsahu se řízení zastavuje.

III. Ve výroku IV. se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně a náklady předcházejícího řízení před odvolacím soudem ve výši 271 434 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného – advokátky Mgr. [jméno] [příjmení].

IV. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 40 172 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného – advokátky Mgr. [jméno] [příjmení].

1. Soud prvního stupně rozsudkem zamítl návrh, kterým se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 2 000 000 Kč (výrok I.), jakož i eventuální návrhy, kterými se žalobce proti žalovanému domáhal jednak určení, že je spoluvlastníkem pozemku p. č. st. 333, jehož součástí je stavba č. ev. [číslo], pozemku p. [číslo] pozemku p. [číslo] pozemku p. [číslo] vše zapsané na listu vlastnictví [číslo] pro katastrální území Polubný, obec Kořenov (dále jen„ nemovité věci“ či„ chalupa v [anonymizováno]“ nebo též jen„ roubenka“), s podílem o velikosti ideální jedné třetiny, a dále zrušení a vypořádání spoluvlastnictví žalobce k uvedeným nemovitým věcem (výrok II.). O nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky řízení rozhodl výrokem III. téhož rozsudku tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému částku 271 778,10 Kč, a o nákladech státu výrokem IV. tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Jihlavě částku 105 Kč, v obou případech vždy do 3 dnů od právní moci rozsudku.

2. Své rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 555 odst. 2 a § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), § 829 odst. 1, § 833 až § 835, § 839 a § 844 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku v jeho znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen„ obč. zák.“), která vyložil s ohledem na právní závěry vyjádřené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 1019/2002, ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 32 Odo 995/2004, a ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 29 Odo 93/2001, a § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), které vyložil s ohledem na právní závěry vyjádřené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 406/2007, a ze dne [datum], sp. zn. 22 do [číslo], a ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpj [číslo], tím, že v daném případě nebylo prokázáno uzavření dohody o způsobu vypořádání majetku při vystoupení účastníka ze sdružení či po rozpuštění sdružení a z toho důvodu nelze uvažovat o přiznání částky 2 000 000 Kč žalobci ať už z důvodu plnění podle takové dohody, nebo z důvodu náhrady újmy za porušení smluvní povinnosti, jak žalobce ve svém návrhu požadoval. Rovněž tak nemohlo být vyhověno žalobě na zaplacení peněžitého plnění z titulu existence případného zákonného nároku na vyplacení peněžité náhrady vypořádacího podílu žalobce jako vystoupivšího člena sdružení z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace na žalované straně, neboť žalovaný nemohl být o zaplacení takového nároku žalován pouze sám, nýbrž bylo nutné, aby se takového řízení účastnili všichni členové sdružení.

3. Soud prvního stupně sice připustil, že žalobce, žalovaný a [příjmení] [příjmení] během oslavy [jméno] v roce 2012 uzavřeli ústní dohodu o tom, že se pokusí od PhDr. [jméno] [příjmení] koupit nemovité věci v [anonymizováno], konkrétně ruinu roubenky a přilehlé pozemky, kdy současně dohodnutým záměrem dotyčných bylo postavit společně na uvedeném místě novou stavbu, a to primárně pro rekreaci svých rodin. Za tím účelem se tedy dále dohodli, že každý z nich na nákup a stavbu finančně přispěje ve stejném rozsahu třetinou a dále se stavbou fakticky pomůže. Během března 2013 došlo k uzavření kupní smlouvy, přičemž podle dohody účastníků řízení a svědka [jméno] [příjmení] v kupní smlouvě vystupoval jako kupující pouze žalovaný. Každý z členů sdružení přispěl na kupní cenu částkou 100 000 Kč. Následně během jara 2013 došlo ke zbourání torza obvodových stěn a komína chalupy v [anonymizováno] a do listopadu 2013 vznikla na původním místně kompletně nová stavba roubenky. Žalobce, žalovaný a svědek [příjmení] [příjmení] společně hradili rovným dílem náklady související se stavbou a společně zařizovali vše pro její průběh, včetně následného vybavení zařizovacími předměty. Po dokončení roubenky v létě 2014 stavbu společníci využívali a nabízeli ji k pronájmu svým známým.

4. Popsanou ústní dohodu pak soud prvního stupně posoudil právě jako smlouvu o sdružení podle § 829 odst. 1 obč. zák., kdy obsahem dohody členů sdružení bylo za prvé finančně a fakticky přispět k nákupu nemovitých věcí v [anonymizováno] s tím, že kupní smlouvu uzavře s prodávajícím PhDr. [příjmení] v zájmu sdružení jako kupující pouze žalovaný, za druhé se členové sdružení zavázali finančně a fakticky přispět k odstranění původní ruiny a vybudování nové stavby roubenky. Peníze poskytnuté na nákup nemovitých věcí a na provedení stavby byly tedy ve spoluvlastnictví členů sdružení podle § 833 obč. zák. Stejně tak se na základě koupě staly spoluvlastnictvím členů sdružení i nemovité věci v [anonymizováno], neboť žalovaný při jejich koupi svým jménem plnil svůj závazek ze smlouvy o sdružení. Na základě zpracování věci pak nabyli členové sdružení do spoluvlastnictví rovněž novostavbu roubenky podle § 834 obč. zák. a podíly členů sdružení na uvedeném majetku byly stejné v rozsahu jedné třetiny podle § 835 obč. zák., neboť nebylo prokázáno, že se členové sdružení dohodli jinak. Vzhledem k tomu však, že se jednalo o sdružení tří osob (tj. účastníků řízení a dále svědka [příjmení] [příjmení]) a žalobce ze sdružení vystoupil (jak dovodil soud prvního stupně z jeho e-mailu ze dne [datum]), sdružení i nadále za účasti žalovaného a svědka [jméno] [příjmení] trvalo a žalobci tak vznikl nanejvýše nárok na výplatu podílu na sdružení v penězích podle § 839 obč. zák. Takový nárok však může žalobce uplatit toliko proti všem zbývajícím členům sdružení (tj. proti žalovanému a [jméno] [příjmení], který však v řízení vystupoval pouze v postavení svědka).

5. Žalobu na určení, že je žalobce vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ideální jedné třetiny roubenky pak soud prvního stupně zamítl z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na takovém určení, neboť i tato žaloba musela (aby jí bylo možno byť jen v obecné rovině vyhovět) podle soudu prvního stupně směřovat proti všem spoluvlastníkům společné nemovité věci (tedy nejen proti žalovanému, ale i proti svědku [jméno] [příjmení]), neboť pouze ve výjimečných případech odůvodněných například neznámým pobytem dalšího spoluvlastníka není nutné, aby se řízení zúčastnili všichni spoluvlastníci v řízení o určení vlastnického práva k jejich nemovitosti. Pokud jde o návrh žalobce na zrušení a vypořádání jeho spoluvlastnictví, je nutné, aby se svědek [příjmení] [příjmení] jako třetí spoluvlastník zúčastnil řízení také v této části buď v pozici dalšího žalobce, nebo dalšího žalovaného, neboť jeho spoluvlastnické právo je takovým návrhem dotčeno. Žalobce, jak již bylo opakovaně uvedeno, podal žalobu pouze proti jednomu spoluvlastníku. Žaloba v tomto rozsahu byla zamítnuta jednak z důvodu nedostatku pasivní legitimace a jednak z důvodu předčasnosti, neboť zrušit a vypořádat spoluvlastnictví by bylo možné teprve ve chvíli, kdyby bylo spoluvlastnictví žalobce k nemovitostem v [anonymizováno] pravomocně určeno.

6. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal odvolání žalobce. Navrhl, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. V rozsáhle odůvodněném odvolání předně opakovaně shrnul svoji skutkovou verzi minulých událostí, když připomněl, že je dlouholetým známým žalovaného a společně se svědkem [jméno] [příjmení] byli rodinnými přáteli, kteří také společně realizovali finančně nákladný a dlouhodobý investiční záměr. Zdůraznil, že to byl on, kdo byl osloven svým známým svědkem [příjmení] [jméno] [příjmení] stran možné rekonstrukce roubenky. [příjmení] [jméno] 2012 při setkání rodinných přátel u manželů [příjmení] pak přednesl návrh, že by bylo možné roubenku koupit mezi tři společníky na rovné díly a společnými investicemi a činností roubenku vybudovat tak, aby následně mohla jejich rodinám sloužit k rekreaci a takto se rovněž s žalovaným a svědkem [jméno] [příjmení] dohodli (tedy uzavřeli dohodu o sdružení). Vzhledem k tomu však, že měli v úmyslu k vybudování roubenky užívat jak dělníky pracující pro společnost [právnická osoba], tak rovněž i samotnou firmu, jíž byli v té době jak on, tak i svědek [příjmení] [příjmení], zaměstnanci, proto v zájmu eliminace rizika případného budoucího střetu jejich zájmů se společností, vyjednal se svědkem [příjmení] [příjmení] kupní smlouvu, ve které formálně jako jediný kupující figuroval žalovaný, a ta byla dne [datum] podepsána. Všichni tři si byli nicméně vědomi toho, že nemovité věci budou fakticky ve spoluvlastnictví. Žalovaný za účelem společných investic založil společný účet pro roubenku na své jméno a každý z nich pak vložil do sdružení tří společníků pro financování nákupu nemovitých věcí dvě stě tisíc korun a sto tisíc pak jako náhradu svědkovi [příjmení] [příjmení] za již vypracovaný projekt, který hradil. Poté, vždy když bylo třeba investovat, každý z nich spravedlivě jednou třetinou uhradil požadovanou částku, případně každý z nich uhradil to, co bylo právě potřeba a následně si mezi sebou všechny investice a vložené prostředky vypořádali rovným dílem. [příjmení] sám po celou dobu např. vyřizoval jednání na úřadech a k vyřízení povolení pro opravy projektoval ve volných chvílích úpravy na domě, domlouval i veškeré práce na nemovitých věcech, případně se na nich podílel se svědkem [jméno] [příjmení]. Žalovaný pak zejména zajišťoval přepravu, protože k vlastní obživě používal malé kontejnerové vozidlo. Tímto postupem se jim podařilo společnou činností a společnými investicemi odstranit torzo staré roubenky a již ke konci roku 2013 vybudovat na jejím místě roubenku zcela novou.

8. Když byla roubenka na jaře 2014 hotová, vznikla tehdy dohoda o tom, že prozatím bude fungovat zkušební provoz roubenky, kterou budou společníci nabízet i svým známým a i dalším lidem k pronájmu, a teprve po této zkušební době, která byla stanovena na 5 let, se uvidí, jakou přibližně hodnotu by mohla mít. Z této hodnoty by následně došlo k jeho vyplacení žalovaným rovnou 1/3, případně, kdyby jim vztahy a roubenka fungovala nad očekávání, se mohli dohodnout na jedné z alternativních variant (všichni tři společníci budou nadále hospodařit a dojde tedy k převodu vlastnického práva k roubence na zbývající dva společníky, kdy každý bude vlastnit ideální 1/3; roubenku vykoupí buď jeden z nich, nebo dva a zbylé vyplatí stejným dílem, a to částkou, která bude určena při ocenění aktuální hodnoty roubenky, vždy však celou třetinou odhadnuté ceny; případně, pokud žádný z nich dál nebude chtít nemovité věci, došlo by k jejich prodeji a všichni by si kupní cenu rozdělili na třetiny). V souladu s touto dohodou se pak všichni společníci chovali až do roku 2019. V rámci této ústní dohody byly následně uzavřeny dva dokumenty, kterými byl dlužní úpis ze dne [datum] mezi ním a manžely [příjmení], tedy žalovaným a jeho bývalou manželkou, jednak zástavní smlouva v jeho prospěch, kde zástavou byly nemovité věci. Obdobné dokumenty byly sepsány rovněž ve prospěch manželů [příjmení]. Jednalo se o formální dokumenty, které měly být alespoň částečným zajištěním toho, co on a svědek [příjmení] do roubenky do jara 2014 skutečně investovali. O této dohodě jednal se svědkem [příjmení] i před svědkyní advokátkou Mgr. [příjmení]. Protože ale jako dlouholetí přátelé na dokumenty nijak nespěchali, byly tyto dokumenty dokončeny a předloženy k podpisu teprve v květnu 2015. Nicméně onen pětiletý zkušební provoz roubenky běžel již od května 2014, tedy i splatnost dlužního úpisu stanovená na konec května 2019 odpovídala této dohodě. Od roku 2015, kdy zjistil, že jeho manželka má poměr s žalovaným, jejich vzájemné vztahy ochladly, stále však všichni společníci jednali dle dohody. Následně od roku 2018 se pak jednání žalovaného změnilo zcela, když namítal, že dluží pouze částku dle dlužního úpisu. Žalovaný nereagoval na dotazy, jak bude v budoucnu po skončení pěti let provozu řešit vyrovnání společníků, neboť již v roce 2018 bylo zjevné, že společně roubenku spravovat nebudou, když vztahy mezi nimi nebyly ideální. V roce 2019 k žádné nabídce vyrovnání nedošlo, naopak byl pouze vyplacen formálně dohodnutý dlužní úpis, který skutečně sloužil jen jako minimální záruka toho, co bylo reálně do sdružení vloženo na počátku na vybudování roubenky. Po vyplacení dlužního úpisu mu žalovaný zamezil v přístupu k roubence a odmítl mu dokonce vydat i jeho vlastní osobní věci, které za léta návštěv na roubenku přivezl.

9. Ve shodě se soudem prvního stupně žalobce označil za nepravdivá skutková tvrzení obsažená v obraně žalovaného, který dohody označil pouze za půjčky na obstarání jeho vlastních záležitostí. Podrobně též rozebral výpovědi všech členů sdružení, kdy poukázal na nejasnosti a rozpory v obsahu výpovědí žalovaného a svědka [jméno] [příjmení]. Zdůraznil přitom, že svědek [příjmení] [příjmení] má na rozdíl od něj i nadále do roubenky přístup, a to díky vlastním klíčům. Rovněž tak svědkyně paní [příjmení], paní [příjmení] [příjmení] a paní [příjmení] jsou všechny vedeny stejnými zájmy jako žalovaný a svědek [příjmení], tedy zájmy majetkovými, pročež jejich výpovědi jsou zkreslené.

10. Naproti tomu poukázal na výpovědi všech svědků, kteří měli potvrdit existenci skutkové verze uváděné jím. Pokud jde o existenci dohody o vypořádání společníků po pěti letech provozu roubenky, namítl, že rovněž existence této dohody byla prokázána výslechem prakticky všech v řízení slyšených a jím navržených svědků, zejména pak výpovědí svědků [příjmení] [příjmení], Ing. [příjmení] a [jméno] [příjmení] a svědkyň [příjmení] [příjmení], [jméno] [příjmení] a Bc. [příjmení]. Připustil sice, že svědek [příjmení] [příjmení] je jeho kamarádem, ale připomněl, že se svědek zná i s jeho bývalou ženou, se kterou se přátelí nadále i jeho manželka, a tedy i on se s ní někdy vídá, stejně jako s žalovaným. Připomněl pak, že svědek [příjmení] [jméno] měl informace o roubence nejen od něj, ale i od svědka [příjmení] a dokonce i od žalovaného. Rovněž tak svědkyně [příjmení], svědek [příjmení] a svědkyně [příjmení] [příjmení]. Nesprávně pak soud prvního stupně tyto tři posledně zmiňované svědky hodnotil kriticky jen proto, že se jejich výpovědi lehce lišily v některých konkrétních věcech, jakož i z důvodu toho, že si svědci pamatovali až příliš moc ohledně věci, která se jich údajně až tak netýká.

11. Pokud jde o právní hodnocení věci, má žalobce za to, že bylo na místě vyhovět již jeho prvotnímu návrh na zaplacení peněžitého plnění, když dohoda o vypořádání, jejíž existence byla prokazována, není vlastně ničím jiným, než tím, jakým způsobem by v případě zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k roubence bylo postupováno i dle zákona. Jediným rozdílem oproti vypořádání soudem v případě žaloby na zrušení spoluvlastnictví a jeho vypořádání je v daném případě skutečnost, že se členové sdružení mohli po pěti letech provozu rozhodnout, že i nadále chtějí mít nemovité věci všichni tři (nebo dva z nich) společně, a společně je provozovat, tedy by došlo k zápisu spoluvlastnických podílů jeho a pana [příjmení], nebo jednoho z nich, do katastru nemovitostí, neboť již zde nebyly žádné obavy z případného střetu zájmů. Vždy by se však jednalo jen o ideální jednu třetinu ve vztahu ke každému z nich. Jednou z možností dohody tedy bylo i to, že si nemovité věci ponechá jen jeden z nich a ostatní vyplatí, s čímž žalovaného oslovil již v emailové komunikaci ve dnech [datum] a [datum] a následně i v komunikaci po vyplacení milionu korun soudu doložené.

12. Je tak otázkou, do jaké míry bylo třeba způsoby vypořádání prokazovat, když soud sám uzavřel, že bylo prokázáno, že vzniklo sdružení tří společníků, kteří vložili do sdružení na počátku finance, které se staly spoluvlastnictvím všech, a za tyto prostředky zakoupili nemovité věci, které tak získaly rovněž do spoluvlastnictví, na nichž pak vybudovali od základů novou roubenku, která se také ze zákona stala jejich spoluvlastnictvím, byť tomu neodpovídal zápis v katastru nemovitostí. Při zániku sdružení se pak jeho účastníci mají vypořádat tak, že jim budou navráceny hodnoty poskytnuté k účelu sdružení (zde vyplacení milionu korun podle dlužního úpisu) a vypořádají mezi sebou majetek získaný výkonem společné činnosti sdružení způsobem stanoveným ve smlouvě, jinak rovným dílem. Pro vypořádání se použijí ustanovení o vypořádání spoluvlastnictví. Ustanovením občanského zákoníku o vypořádání spoluvlastnictví odpovídal obsah dohody s výjimkou výše popsanou – případný zápis jednoho či obou dosud nezapsaných účastníků sdružení do katastru nemovitostí, tedy pouze náprava toho, že zápis v katastru nemovitostí neodpovídal skutečnému vztahu. Výplatou milionu korun žalovaným a pouze tvrzenou, nikoliv však prokázanou, výplatou stejné částky v hotovosti svědkovi [příjmení], tak došlo k vrácení hodnot poskytnutých k účelu sdružení. Má tedy ještě dojít k vypořádání spoluvlastnictví k nemovitým věcem nabytým v souvislosti s činností sdružení. Na základě toho se tedy žalobce variantně domáhal určení svého spoluvlastnického podílu o velikosti ideální 1/3 na nemovitých věcech. Soud prvního stupně se však podle něj nesprávně vypořádal s možností použití právních závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1597/2001, ze kterých dovodil, že žalovaným měl být rovněž svědek [příjmení] [příjmení]. V souvislosti s tím žalobce poukázal na to, že odkazované rozhodnutí jako pasivně věcně legitimované označuje všechny osoby, které jsou jako vlastníci zapsány v katastru nemovitostí s tím, že pokud některé osoby zapsané v katastru nemovitostí jako vlastníci jeho vlastnické právo nepopírají, pak by měly vystupovat na straně žalobce. Nechtějí-li vystupovat na straně žalující, označí je žalobce za žalované. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy naopak plyne, že žalovanou stranou má být v řešeném případě právě pouze žalovaný, neboť pouze on je z osob popírajících jeho nárok osobou zapsanou v katastru nemovitostí.

13. Dohoda o vypořádání nicméně byla podle žalobce popsána zcela zřejmě a svědky byla také potvrzena. Kromě toho je to i zákon, který v ustanovení § 841 obč. zák. ukládá společníkům povinnost se po zániku sdružení vypořádat tak, že si navrátí hodnoty poskytnuté do sdružení, což se stalo výplatou milionu korun dle dlužních úpisů, a vypořádat mezi sebou i majetek získaný výkonem společné činnost. Protože od rozpuštění sdružení uplynulo pár let a v katastru nemovitostí stále nedošlo k žádné změně v zápisu vlastnického práva k nemovitým věcem, je evidentní, že se žalovaný se svědkem [příjmení] vypořádali jiným způsobem, nicméně se nepochybně vypořádali, jinak by pan [příjmení] nějaký svůj nárok vůči žalovanému ve své svědecké výpovědi zmínil. Spoluvlastnictví členů sdružení k nemovitým věcem vzniklo tedy ze zákona a rozpuštěním sdružení spoluvlastnictví nezanikalo. Pokud se jeden ze spoluvlastníků chce domáhat vypořádání, může žalovat na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, a to zbylé spoluvlastníky. Protože nedošlo ke vkladu vlastnického práva k nemovitým věcem do katastru pro svědka [příjmení], lze předpokládat, že se svědek [příjmení] s žalovaným vypořádali jinak.

14. Protože soud prvního stupně vyjádřil pochybnosti o prokázání dohody o vypořádání, doplnil žalobce svoji žalobu na určení svého vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu o velikosti jedné třetiny na nemovitých věcech, které jsou ve vlastnictví žalovaného a nikoho jiného. V případě určení jeho spoluvlastnictví by tak nevznikly další spory nebo by nevznikla nejistota jiným osobám, než samotným účastníkům řízení. Na základě žaloby na určení se nemělo jednat o spoluvlastnictví svědka [příjmení] bez něj. Pokud by se skutečně stalo, že by svědek [příjmení] nebyl vypořádán jinak, což ovšem je s ohledem na výše uvedené úvahy nepravděpodobné, jeho právo by žalobou na určení nebylo do budoucna nijak dotčeno nebo ohroženo, ani by to pro něj neznamenalo hrozbu budoucích sporů.

15. Soudu prvního stupně dále vytkl, že na jednu stranu zamítá žalobu na určení z důvodu údajného nedostatku pasivní věcné legitimace, když se řízení neúčastní další domnělý spoluvlastník (zde pouze svědek [příjmení] [příjmení]), na straně druhé se podle soudu prvního stupně nelze domáhat zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, dokud nebude pravomocně určeno jeho spoluvlastnické právo k nemovitým věcem. O vypořádání spoluvlastnictví nicméně od počátku řízení usiloval a pouze pro případ, že by takovému návrhu nebylo možno vyhovět, žádal eventuálně určení svého spoluvlastnického podílu na nemovitých věcech vůči jediné osobě, která je dosud jako vlastník zapsaná v katastru. Naproti tomu ohledně postavení svědka [příjmení] v celé věci žalobce uzavírá, že nemůže nyní učinit žádné přesné tvrzení. Postavení svědka [příjmení] se nicméně za žádné situace nijak nezhorší a jeho případná práva nemohou být ohrožena.

16. Tím, že soud prvního stupně neprovedl důkazy jednak výpisem z účtu, který sloužil pro shromažďování finančních prostředků členů sdružení na zakoupení nemovitých věcí a krytí nákladů na jejich rekonstrukci, jednak znaleckým posudkem na určení obvyklé ceny nemovitých věcí, pak zatížil řízení vadou, která vedla k nedostatečnému zjištění všech skutečností nepostradatelných pro rozhodnutí o žalobě.

17. Konečně pak žalobce poukázal na to, že aktuálně žalovaný nabízí nemovité věci k prodeji za částku 19 900 000 Kč.

18. V průběhu odvolacího řízení pak žalobce podáním ze dne [datum] navrhl„ změnu žaloby“, kterou však odvolací soud posoudil podle jejího obsahu (viz § 41 odst. 2 o. s. ř.) jako částečné zpětvzetí žaloby v té její části, kterou se žalobce domáhal proti žalovanému zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitým věcem.

19. Žalovaný navrhl, aby bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Ve vyjádření k odvolání uvedl, že se ztotožňuje se zamítavým rozhodnutím jako takovým, byť nesouhlasí s některými dílčími závěry o skutkovém stavu věci a jejich právním hodnocením, jak učinil soud prvního stupně. Připomněl, že od počátku řízení konstantně setrval na svém tvrzení o tom, že nemovité věci pořídil se svojí manželkou do výlučného vlastnictví, byť k jejich zakoupení a následné rekonstrukci využil jak zápůjčku, tak i osobní výpomoc od žalobce a svědka [příjmení]. Podotkl, že existence ani konkrétní obsah dohody, jak v řízení tvrdil žalobce či z dokazování dovodil soud prvního stupně, nebyla dokazováním prokázána, naopak byla vyvrácena výpověďmi osob, kterých se jednání bezprostředně dotýkala (tedy zejména výpovědí jeho, svědka [příjmení] a manželkami všech tří přátel). Zdůraznil přitom, že ani on, ani svědek [příjmení], nevstupovali do vzájemných jednání s úmyslem uzavírat smlouvu o sdružení. Poukázal rovněž na obsah písemných ujednání (tedy dlužní úpis a smlouvu o zřízení zástavního práva), která nechal připravit sám žalobce a jimiž si zajistil své nároky z dohod vyplývající.

20. Žalobě na určení vlastnictví žalobce ke spoluvlastnickému podílu na nemovitých věcech pak nemohlo být podle žalovaného vyhověno krom shora uvedených důvodů i proto, že účastníkem řízení nebyl svědek [příjmení]. Proti částečnému zpětvzetí žaloby žalovaný žádné námitky nevznesl.

21. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (ust. § 204 odst. 1 o. s. ř.), že bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (ust. § 201 o. s. ř.) a že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (ust. § 202 odst. 1 o. s. ř. à contr.), nejprve zareagoval na částečné zpětvzetí žaloby žalobcem v souladu s ustanovením § 222a odst. 1 o. s. ř. a v rozsahu zpětvzetí návrhu zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení v této části zastavil; ve zbytku pak přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně i řízení mu předcházející a nakonec dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

22. Podle ustanovení § 829 obč. zák. se několik osob může sdružit, aby se společně přičinily o dosažení sjednaného účelu. Sdružení nemají způsobilost k právům a povinnostem. Podle § 833 věty první obč. zák. poskytnuté peníze nebo jiné věci určené podle druhu jsou ve spoluvlastnictví všech účastníků v poměru k jejich výši, a to sdělením o jejich oddělení od ostatního majetku účastníka nebo předáním pověřenému účastníku. Rovněž tak majetek získaný při výkonu společné činnosti se stává spoluvlastnictvím všech účastníků (§ 834 obč. zák.) a také podíly na majetku získaném společnou činností jsou stejné, není-li smlouvou určeno jinak (§ 835 odst. 1 obč. zák.).

23. Podle § 839 obč. zák. účastníkovi, který ze sdružení vystoupil nebo byl vyloučen, se vrátí věci vnesené do sdružení. Podíl majetku podle stavu v den vystoupení nebo vyloučení se mu vyplatí v penězích. Naproti tomu při rozpuštění sdružení mají podle § 841 obč. zák. účastníci nárok na vrácení hodnot, poskytnutých k účelu sdružení a vypořádají se mezi sebou o majetek získaný výkonem společné činnosti sdružení způsobem stanoveným ve smlouvě, jinak rovným dílem.

24. Shora citovaná zákonná ustanovení vykládá ustálená rozhodovací praxe obecných soudů tak, že při posuzování otázky, zda má žalobce nárok na majetkové vypořádání podle ustanovení § 839 obč. zák. a nebo podle ustanovení § 841 obč. zák., je nutno vyjít z toho, že prvně zmiňované ustanovení se vztahuje jen na případ, kdy sdružení po vystoupení či vyloučení jeho účastníka nadále trvá, zatímco druhé lze vztáhnout pouze na případ, kdy dojde k rozpuštění sdružení. Má-li dojít podle § 841 obč. zák. mezi účastníky k vypořádání majetku získaného výkonem společné činnosti sdružení„ způsobem stanoveným ve smlouvě“, musí jít o smluvní vypořádání se, které se připíná k rozpuštění sdružení (tedy které bylo ujednáno pro případ rozpuštění sdružení) a tato smlouva o majetkovém vypořádání uzavřená v souvislosti s rozpuštěním sdružení nemůže být nahrazena ujednáním o vypořádání majetkových podílů při vystoupení účastníka ze sdružení; jde totiž o dva odlišné nároky, které nelze zaměňovat, resp. ztotožňovat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 1019/2002). Ustanovení § 841 obč. zák. upravující vypořádání účastníků při rozpuštění sdružení nebrání tomu, aby kterýkoli z nich, nedohodnou-li se, podal u soudu návrh na zrušení podílového spoluvlastnictví podle § 142 obč. zák. Zánikem (rozpuštěním) sdružení založeného podle § 829 obč. zák. totiž nezaniká podílové spoluvlastnictví jeho účastníků k věcem uvedeným v § 833 a § 834 obč. zák. Není tudíž v rozporu s ustanovením § 841 resp. § 142 obč. zák., domáhá-li se účastník sdružení zrušení a vypořádání spoluvlastnictví pouze k některému majetku získanému při výkonu společné činnosti (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 29 Odo 93/2001).

25. Oproti tomu, i když to ustanovení § 839 obč. zák. výslovně neuvádí, je z jeho věty druhé třeba nepochybně dovodit, že vystoupením účastníka sdružení, kdy nedochází k jeho rozpuštění, zaniká ze zákona - ke dni vystoupení - vlastnické právo vystoupivšího účastníka ke spoluvlastnickému podílu na majetku získaném společnou činností účastníků sdružení. Opačný závěr by vedl ke zcela neudržitelné situaci, kdy (po vystoupení ze sdružení) by měl vystoupivší účastník jednak nadále vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu na majetku získaném společnou činností sdružení a současně by měl i právo na vypořádací podíl majetku v penězích podle stavu v den vystoupení (§ 839 věta druhá obč. zák.). Při vystoupení účastníka ze sdružení, které nadále trvá, totiž nedochází k vypořádání účastníků (včetně vypořádání podílového spoluvlastnictví) mezi sebou jako při rozpuštění sdružení, nýbrž vystoupivšímu účastníku pouze vznikne právo na výplatu jeho podílu na majetku sdružení. Je proto třeba učinit závěr, že výplatou podílu vystoupivšího účastníka sdružení na majetku získanému společnou činností sdružení, tedy spoluvlastnického podílu (§ 137 odst. 1 obč. zák.), je vlastnické právo podílového spoluvlastníka konzumováno (vypořádáno) a nelze dovodit nic jiného, než že zaniká, a to ke dni účinnosti vystoupení účastníka ze sdružení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 32 Odo 995/2004).

26. Pro obě výše uvedené situace (tedy jak pro vyplacení podílu na majetku vystoupivšímu (vyloučenému) členovi při pokračujícím trvání sdružení, tak i pro vzájemné vypořádání všech účastníků sdružení při jeho zrušení (zániku)) pak platí, že rozhodujícím je předně smluvně dohodnutý způsob vypořádání spoluvlastnictví ke společné věci. Určujícím je přitom okamžik vystoupení (nebo vyloučení) člena sdružení, ke kterému zaniká jeho spoluvlastnický vztah k věci získané společnou činností (§ 839 obč. zák.) nebo okamžik rozpuštění vícečlenného sdružení, ke kterému je potřeba provést vypořádání rozpuštěného sdružení (§ 841 obč. zák.) - viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4261/2015, a ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3198/2018). Zákonný způsob vypořádání spoluvlastnictví k majetku získanému činností sdružení dle § 839 obč. zák., který se uplatní v případě, kdy dojde k vystoupení či vyloučení účastníka ze sdružení dle § 838 obč. zák., nicméně nevylučuje, aby účastníci vzájemnou dohodou uspořádali své majetkové poměry odlišně (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1778/2017).

27. Konečně pak pokud jde o pasivní věcnou legitimaci při uplatňování nároku vystoupivšího (vyloučeného) člena sdružení na výplatu podílu na majetku v penězích podle § 839 věty druhé obč. zák. (a odvolací soud se domnívá, že posléze uvedené platí rovněž pro uplatnění nároku na vypořádání majetku získaného společnou činností při rozpuštění (zániku) sdružení podle § 841 obč. zák.), potom tuto problematiku zjevně rozhodovací praxe obecných soudů jako problém, který by bylo nezbytné řešit výkladem odkazovaných zákonných ustanovení, nevidí. Z logiky věci tak lze dovodit, že v postavení žalovaných osob by měli vystupovat vždy všichni ostatní členové sdružení, kteří jimi byli v okamžiku vystoupení (nebo vyloučení) člena sdružení, resp. v okamžiku rozpuštění (zániku) sdružení. Ústavní soud se pak k této otázce vyjádřil v nálezu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 801/11, tak, že závěr obecných soudů o nutnosti domáhat se vypořádání podílového spoluvlastnictví vůči všem ostatním účastníkům sdružení je projevem nepřípustného formalismu (a ve svých důsledcích je porušením práva na soudní ochranu) pouze v takových případech, pokud nerespektuje ujednání účastníků sdružení vylučujících dispozitivní právní úpravu, např. za situace, kdy dohodnutá pozice správce majetku připomíná svěřeneckou správu a nikoliv přímé zastoupení účastníků (zejména určením jeho povinnosti vyplatit spoluvlastnický podíl podle stanov sdružení).

28. Pokud jde o zde projednávaný případ, odvolací soud předesílá, že si soud prvního stupně opatřil dostatek informací o skutkových okolnostech případu a k jejich prokázání provedl (s ohledem na uplatnění zásady projednatelnosti v tomto občanském soudním řízení, kdy je soud zásadně vázán důkazními návrhy účastníků – viz § 120 o. s. ř. v jeho znění účinném od 1. 1. 2014) dostatečné množství důkazů. Ze skutkových zjištění získaných provedeným dokazováním učinil soud prvního stupně logický závěr o skutkovém stavu věci. Své závěry přitom srozumitelně a logicky popsal v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na které může odvolací soud pro stručnost odkázat, neboť se v něm soud prvního stupně vypořádal se všemi námitkami žalobce vznesenými v průběhu řízení. Uvedené pak platí rovněž pro právní hodnocení skutkového stavu soudem prvního stupně až na výjimky a upřesnění zmíněné v odůvodnění tohoto rozhodnutí odvolacího soudu níže, které však v konečném důsledku nemají vliv na správnost rozhodnutí o věci samé.

29. Na tomto místě odvolací soud připomíná, že již v usnesení Krajského soud v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 17. 3. 2021, č. j. 54 Co 40/2021-236, které nabylo právní moci dne [datum] (dále též jen„ zrušovací usnesení“), konstatoval, že nelze soudu prvního stupně ničeho vytýkat, pokud na podkladě tehdy provedených důkazů dovodil, že mezi žalobcem, žalovaným a svědkem [příjmení] došlo k uzavření dohody o sdružení. Vzhledem k tomu, že tehdy nebyly provedeny veškeré žalobcem navržené důkazy, konstatoval soud, že obsahem dohody nebylo ujednáno, že roubenka bude náležet do spoluvlastnictví všech tří společníků, nýbrž byla nanejvýše dohodnuta výprosa, na podkladě které mohli žalobce a svědek [příjmení] [příjmení] užívat roubenku pro sebe, členy své rodiny, případně své známé. Současně pak tehdy soud prvního stupně konstatoval, že žalobce neprokázal existenci dohody o způsobu budoucího vypořádání neformálního spoluvlastnictví roubenky, tedy žalobě v konečném důsledku nevyhověl z důvodu toho, že žalobce neunesl důkazní břemeno o existenci jím předestřených ústních dohod.

30. Soud prvního stupně se správně řídil pokynem odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím usnesení a doplnil dokazování o ty důkazy navržené žalobcem, které měly být podstatné pro prokázání existence jiného obsahu dohody o vytvoření sdružení, jakož i jejího obsahu o případném způsobu vypořádání ať už pro případ vystoupení (vyloučení) jednoho člena ze sdružení tří osob, či pro případ zrušení (zániku) celého sdružení jako takového.

31. V souvislosti s tím musí odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatovat, že prokázání existence a obsahu dohody pro žalobce nebylo jednoduché, zvláště když dohoda měla být uzavírána pouze ústní formou. Navíc nelze přehlédnout, že to byl sám žalobce, kdo do značné míry svým předchozím jednáním potenciálně znevěrohodnil jak samotnou existenci, tak zejména pak i obsah ústní dohody o sdružení tím, že dodatečně po jejím uzavření přistoupil na podpis listin (dlužního úpisu a zástavní smlouvy), kterými dále zamlžil pravou a skutečnou podstatu dohod, jejichž naplnění se nyní dovolává žalobou. Odvolací soud tedy sice připouští, že žalobce v době sjednání ústní dohody o sdružení necítil potřebu postupovat přehnaně formální postupem, když vzájemné vztahy mezi členy sdružení byly v té době zjevně nadstandardně přátelské, nicméně pokud bylo předmětem dohody o sdružení obstarání takových záležitostí, jako je společné pořízení nemovitých věcí a jejich přestavba v hodnotě řádově se pohybující od statisíců až do nižších řádů milionů korun, nelze bez hodnověrného prokázání považovat za jasně dané jakékoliv skutkové tvrzení žalobce o takové záležitosti.

32. Odvolací soud pak znovu připomíná úvahu rovněž zmíněnou již v předešlém zrušovacím usnesení, od které nemá důvod se odchýlit ani v tuto chvíli, a sice že důkazní břemeno ohledně prokázání existence žalobcem prezentovaných dohod tíží právě a pouze žalobce, pročež i kdyby snad výsledkem provedeného a doplněného dokazování bylo zjištění o nepravdivosti skutkových tvrzení, na kterých založil svoji obranu proti žalobě žalovaný (potažmo ve shodě s ním vypovídající svědek [příjmení] [příjmení]), neznamenalo by to bez dalšího, že bude automaticky platit, že byla prokázána skutková verze tvrzená žalobcem, když výsledkem dokazování provedeného nalézacím soudem nemusí být vždy úplné zjištění skutkového stavu věci jak se odehrál, nýbrž toto může skončit rovněž takovým výsledkem, kdy se soudu ani při vyčerpání všech relevantních důkazních prostředků nepodaří zjistit, co se v době minulé stalo, když právě na takové případy pamatuje princip důkazního břemene uplatňovaný v občanském soudním řízení. V souvislosti s tím pak odvolací soud podotýká, že žalobce (vcelku logicky z důvodu důkazní nouze) v řízení nemalou část svého úsilí vynaložil právě pouze na prokázání nesprávnosti skutkových tvrzení žalovaného, resp. k znevěrohodnění těch svědků, kteří vypovídali obsahově ve prospěch skutkové verze žalovaného. Byť tato jeho snaha byla do značné míry v tomto směru úspěšná (zejména pokud se týká výpovědi samotného žalovaného a svědka [jméno] [příjmení]), neznamená to bez dalšího (bohužel pro žalobce), že tím automaticky dochází k posílení věrohodnosti jeho skutkových tvrzení o každé jednotlivé obsahové části dohody o sdružení.

33. Při hodnocení svědeckých výpovědí (byť počet slyšených svědků byl nemalý) přitom soud prvního stupně postupoval velice pečlivě a neodchýlil se od žádného z pravidel pro volné hodnocení důkazů zakotveného v § 132 a násl. o. s. ř. Své úvahy pak podrobně rozepsal v odůvodnění svého rozhodnutí, když vycházel z toho, jak dobře si ten který ze svědků zapamatoval události z období před šesti a více lety a také proč si jednotlivé události a v jaké kvalitě pamatuje a významným bylo i to, jaký vztah měl a má každý ze svědků k účastníkům řízení.

34. Oproti závěrům zmíněným ve zrušovacím usnesení pak odvolací soud opět ve shodě se soudem prvního stupně konstatuje, že doplněným dokazováním se podařilo žalobci prokázat nejen existenci dohody o sdružení, nýbrž nově i to, co bylo jeho účelem, tedy, že během oslavy [jméno] v roce 2012 uzavřeli žalobce, žalovaný a svědek [příjmení] [příjmení] ústní dohodu o tom, že se pokusí od PhDr. [jméno] [příjmení] koupit nemovité věci v [anonymizováno], konkrétně ruinu roubenky a přilehlé pozemky, kdy současně dohodnutým záměrem dotyčných bylo postavit společně na uvedeném místě novou stavbu, a to primárně pro rekreaci svých rodin. K prokázání popsané skutkové verze vedlo především doplnění dokazování o výpověď svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], která z pozice advokátky poskytující právní služby žalobci vyslechla, byť z úst samotného žalobce, nicméně za osobní přítomnosti svědka [jméno] [příjmení], který k tomu neměl žádné připomínky, skutkovou verzi o vzniku sdružení a jeho účelu, dále výpověď svědka [příjmení] [jméno] [příjmení], který byl projektantem stavby roubenky a měl informace o společném záměru účastníků sdružení i od svědka [jméno] [příjmení] a výpověď svědka [příjmení] [příjmení], který popsal okolnosti, které předcházely uzavření smlouvy o sdružení. Odvolací soud nicméně dále dodává, že na vznik a obsah dohody o sdružení bylo možno na podkladě řady nepřímých důkazů usuzovat také zejména díky tomu, že řadou listinných důkazů v podobě rozúčtování nákladů vynaložených na stavbu roubenky a v podobě kalendáře a emailové komunikace obsahující informace o časovém harmonogramu užívání roubenky jednotlivými spolumajiteli a dalšími návštěvníky bylo možno dovodit, že se účastníci řízení a svědek [příjmení] [příjmení] také skutečně podle takové ústní dohody chovali.

35. Výše uvedená skutková zjištění pak je zapotřebí podřadit právě pod zákonná ustanovení obč. zák. o smlouvě o sdružení podle § 829 a násl. obč. zák. tak, že všichni tři účastníci sdružení spojili do spoluvlastnictví finanční prostředky na zakoupení nemovitých věcí v [anonymizováno] postupem podle § 833 obč. zák.

36. Jak dále vyplynulo z fotodokumentace o průběhu přestavby nemovitých věcí, je evidentní, že původní stavba roubenky, ze které se dochovaly pouze torza obvodových kamenných stěn a komínu, jako věc v právním slova smyslu zanikla, neboť i tato ruina byla zcela odstraněna a na jejím místě byly vybetonované nové základové pasy a na nich pak položena vrstva podkladního betonu, na které pak byla vystavěna roubenka nová (k tomu v podrobnostech srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99, a ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1241/2010, podle kterých nadzemní stavba zaniká a přestává být věcí v právním smyslu tehdy, není-li již patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží původní stavby, tj. zpravidla destrukcí obvodového zdiva pod úroveň stropu pod prvním nadzemním podlažím obvykle při současném odstranění zdiva příček). Tato nová roubenka se samotnou výstavbou stala podílovým spoluvlastnictvím žalobce, žalovaného a svědka [příjmení] [příjmení], a to každého z 1/3 podle § 834 obč. zák. jako majetek získaný při výkonu společné činnost.

37. Na tomto místě pak odvolací soud zdůrazňuje, že shora popsaná dohoda zjevně byla komplexním ujednáním o řadě relativně jednotlivých záležitostí a že ji tedy nelze považovat za prostou dohodu o výstavbě společné nemovité věci, jejímž výsledkem by byl vznik pouze prostého (holého) spoluvlastnictví k nově vystavěné roubence ve smyslu ustanovení § 136 a násl. obč. zák.

38. Odvolací soud si přitom je vědom toho, že žalovaný v řízení namítal, že jeho úmyslem při jednání s žalobcem (popř. i svědkem [příjmení]) nikdy nebylo uzavřít smlouvu o sdružení. Že nicméně byla provedeným dokazováním vyvrácena obrana žalovaného založená na argumentaci, že s žalobcem a se svědkem [příjmení] uzavřel pouze smlouvu o zápůjčce finančních prostředků, o další jejich osobní výpomoci při přestavbě a že jim umožnil na základě prosté výprosy bezplatně užívat nemovité věci, podrobně vysvětlil v odůvodnění napadeného rozhodnutí soud prvního stupně. I kdyby tedy odvolací soud připustil, že komplexní ujednání žalobce, žalovaného a svědka [příjmení], které v sobě zahrnovalo jednak ujednání o složení finančních prostředků, dále o zakoupení nemovitých věcí, o sdružení dalších finančních prostředků na přestavbu roubenky, o tom, jak se který z členů sdružení bude na samotné přestavbě osobně podílet a zejména i o budoucím společném užívání nově postavené roubenky rodinnými příslušníky všech tří členů sdružení, nebylo výslovnou smlouvou o sdružení, nýbrž pouze nepojmenovanou dohodou ve smyslu ustanovení § 51 obč. zák., tak jako tak by bylo zapotřebí řídit se při posouzení vzájemných práv a povinností z takové dohody mezi účastníky řízení a svědkem [příjmení] právě podle pravidel stanovených pro smlouvu o sdružení v ustanoveních § 829 a násl. obč. zák. postupem podle § 853 obč. zák., neboť ustanovení o smlouvě o sdružení upravují vztahy obsahem i účelem dokazováním zjištěné dohodě nejbližší. Komplexnost vztahů přitom v řízení opakovaně tvrdil nejen samotný žalobce, ale toto rovněž vyplynulo zejména z výpovědi svědkyně advokátky Mgr. [příjmení], která měla současně žalobce upozorňovat na skutečnost, že písemné dokumenty (dlužní úpisy a zástavní smlouvy) ani zdaleka nepostihují všechny aspekty ujednání dohodnuté mezi členy sdružení.

39. Obdobný závěr o prokázání existence dohody o vypořádání vzájemných vztahů při zániku členství jednoho z členů sdružení, popř. po zániku celého sdružení, však ani na podkladě doplněného dokazování učinit nelze. Případné ujednání o takovém vypořádání obsažené ve smlouvě o sdružení by mělo samozřejmě přednost před obecnými zákonným pravidly uvedenými výše. Jak přitom bylo vysvětleno shora, řetězec nepřímých důkazů ohledně takových speciálních ujednání nelze podpořit ani existencí takového faktického jednání členů sdružení, jako v případě ujednání o vzniku sdružení jako takovém. Ostatně k údajnému ujednání (rovněž pouze v ústní formě) o případném způsobu vypořádání společného majetku nabytého činností sdružení mělo dojít nikoliv v době samotného založení sdružení na [jméno] 2012, nýbrž až v blíže neurčené době na jaře 2014 po dokončení stavby nové roubenky. Soud prvního stupně přitom přehledně a logicky v odůvodnění napadeného rozhodnutí popsal, proč existenci dohody o určitém konkrétním způsobu vypořádání nepovažoval za prokázanou ani výpověďmi žalobcem navržených svědků. Odhlédnuto od skutečnosti, že drtivá většina ze svědků má přátelský vztah k žalobci, nelze přehlédnout, že řada z nich (manželé [anonymizováno] a [anonymizováno], svědek [příjmení] [příjmení]) se zcela logicky vyjadřovala pouze k otázce samotného vzniku a účelu sdružení, neboť popisovali vzájemné vztahy členů sdružení v době, kdy byli členové sdružení dohodnuti pouze na vzniku a účelu sdružení (ústní dohodou ze [jméno] 2012), nikoliv však již k otázce případného způsobu vypořádání po ukončení činnosti žalobce v něm, popř. po ukončení činnosti celého sdružení jako takového, neboť o takovém ujednání měla být smlouva o sdružení fakticky rozšířena (doplněna) až v blíže neurčené době na jaře roku 2014 po dostavění nové roubenky. Pokud jde o výpovědi svědků, kteří se vyjadřovali i k otázce možných způsobů vypořádání společného majetku (Ing. [příjmení], Mgr. [příjmení], Ing. [obec], [jméno] [příjmení], manželé [příjmení] a [jméno] [příjmení] [příjmení]), potom tito nepotvrdili skutkovou verzi žalobce o existenci dohody o tom, že by po ukončení jejího„ pětiletého zkušebního provozu“ mělo dojít k vyplacení žalobce a svědka [jméno] [příjmení] žalovaným každému z nich částkou odpovídající 1/3 hodnoty roubenky, případně, kdyby jim vztahy fungovaly nad očekávání, mohla by nastat jedna z alternativních variant (tedy všichni tři společníci budou nadále hospodařit a dojde k převodu vlastnického práva k roubence na zbývající dva společníky, kdy každý bude vlastnit ideální 1/3; roubenku vykoupí buď jeden z nich, nebo dva a zbylé vyplatí stejným dílem, a to částkou, která bude určena při ocenění aktuální hodnoty roubenky, vždy však celou třetinou odhadní ceny; případně, pokud žádný z nich dál nebude chtít nemovité věci, došlo by k jejich prodeji a všichni by si kupní cenu rozdělili na třetiny). Slyšení svědci se totiž nanejvýše vyjadřovali v tom smyslu, že roubenka měla být po nějakou dobu, jejíž délku svědci rovněž udávali buď rozdílně (od 3 až 5 let), popř. ji dokonce nebyli schopni specifikovat vůbec, společně užívána a k samotnému způsobu vypořádání opět spíše neurčitě uváděli, že se členové sdružení pak nějak dohodnou, co bude dál. Z takových výpovědí tedy lze spíše dovodit, že žádné konkrétní ujednání o způsobu vypořádání člena či členů sdružení nebylo dohodnuto. Naopak se předpokládalo, že se členové případně v budoucnu na takovém vypořádání společného majetku teprve dohodnou po ukončení (dlužno podotknout že rovněž ne zcela přesně časově určeného) zkušebního období. Že k tomu již nedošlo, pak vyplynulo z logiky věci, neboť nejpozději v průběhu kalendářního roku 2015 došlo mezi účastníky řízení nesporně k narušení vzájemných přátelských vztahů. Za popsané situace tak přichází do úvahy pouze zákonný režim vypořádání společného majetku stanovený v § 839 a § 841 obč. zák.

40. Na tomto místě pak odvolací soud připomíná, že jak pro soud, tak zejména pro žalobce, kterého v tomto řízení tížilo břemeno tvrzení a důkazní břemeno, bylo značně obtížné vyjasnit si, zda a (pokud vůbec ano) kdy došlo k zániku členství žalobce ve sdružení a zejména též zda se tak stalo v době, kdy byl členem sdružení stále ještě i svědek [příjmení] [příjmení]. Odpověď na uvedenou otázku bylo obtížné hledat zejména s ohledem na skutečnost, že žalovaný i svědek [příjmení] shodně od samého počátku řízení popírali, že by kdy k jakékoliv dohodě o sdružení, jak nakonec soud dovodil, vůbec došlo. Odpověď na posledně uvedenou otázku má nicméně zcela zásadní vliv na posouzení důvodnosti žaloby jak vysvětleno shora, neboť předurčuje okruh pasivně legitimovaných osob, vůči kterým se žalobce jedině může uplatnění svého případného nároku dovolávat.

41. Předně, pokud jde o členství žalobce ve sdružení, má odvolací soud za to, že v řízení nebylo prokázáno, že by se členové sdružení jakkoliv dohodli na způsobu ukončování členství, natož pak na způsobu vypořádání po zániku členství. Odvolací soud pak v zásadě ve shodě se soudem prvního stupně konstatuje, že žalobce usiloval o ukončení své osobní spolupráce se zbývajícími členy sdružení přinejmenším od blíže neupřesněného data roku 2016, kdy měl nabídnout svůj třetinový podíl na roubence svědku [příjmení]. Emailem ze dne [datum] se pak obrátil rovněž na žalovaného s tím, že„ svůj hypotetický třetinový podíl na chalupě“ nabídl i jemu. Tímto právním jednáním nepochybně jednoznačně vyjádřil svoji vůli nadále nesetrvávat ve sdružení, tedy z něj ve smyslu ustanovení § 838 odst. 1 obč. zák. vystoupit. Pokud by snad nezaniklo členství žalobce ve sdružení jeho vystoupením, zaniklo nejpozději ke dni [datum], kdy žalovaný vyplatil žalobci částku 1 000 000 Kč na dlužní úpis a nechal vyměnit zámky od vstupních dveří do roubenky, čímž znemožnil žalobci nadále užívat roubenku (tedy podílet se na dříve dohodnutém účelu sdružení).

42. Sám žalobce pak v řízení (dlužno podotknout, že vcelku logicky pod tíhou své informační a důkazní nouze) svá skutková tvrzení o setrvání svědka [příjmení] ve sdružení posunoval od jedné krajní varianty, podle níž k žádnému vypořádání svědka [příjmení] ze strany žalovaného nedošlo, přes verzi, že k vypořádání, byť jemu neznámým způsobem, již došlo, až po závěr, že toho času není schopen k postavení osoby svědka [příjmení] stran jeho členství ve sdružení tvrdit žádné konkrétní skutečnosti. Jednotlivým stanoviskům pak odpovídala na jednu stranu snaha žalobce znevěrohodnit důkazní prostředky o tom, že žalovaný již údajně vyplatil rovněž svědku [příjmení] částku 1 000 000 Kč s poukazem na skutečnost, že žalovaný tomuto svědkovi a členům jeho rodiny i nadále umožňuje volně užívat roubenku, což nasvědčuje tomu, že sdružení žalovaného a svědka [příjmení] i nadále funguje, na druhou stranu pak žalobce ze zjištění, že výlučným vlastníkem roubenky je v katastru nemovitostí i nadále veden pouze žalovaný, dovozuje, že k vypořádání svědka [příjmení] (a tudíž logicky i k zániku jeho členství ve sdružení) již došlo. Zejména s ohledem na skutečnost, že svědek [příjmení] i jeho manželka mají doposud nesporně možnost bezplatně užívat roubenku (od této dokonce mají vlastní klíče), má pak odvolací soud za to, že sdružení po vystoupení žalobce z něj i nadále fakticky vyvíjí tutéž činnost, která po dokončení rekonstrukce roubenky spočívá již pouze v užívání věci nabyté společnou činností k rekreaci a svědek [příjmení] zůstává i nadále jeho členem. Na uvedeném závěru pak podle odvolacího soudu nemění ničeho ani skutečnost, že formálně zůstává podle zápisu v katastru nemovitostí majitelem stále pouze žalovaný, neboť uvedený stav je zjevně pouze pokračováním dosavadní faktické praxe fungování sdružení (nově již pouze dvou osob). Ostatně tvrzení žalobce o tom, že po uplynutí zkušení doby pěti let mělo dojít přinejmenším k formálnímu převodu třetinových podílů na ostatní členy sdružení, rovněž nebylo v řízení prokázáno.

43. Vycházejíc z výše uvedených závěrů pak odvolací soud konstatuje, že za situace, kdy došlo k vystoupení žalobce ze sdružení, aniž by současně došlo k zániku celého sdružení, neboť v něm i nadále setrvávali žalovaný a svědek [příjmení], zaniklo vystoupením žalobce (popř. jeho vyloučením) ze sdružení jeho vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu na společných nemovitých věcech za současného vzniku práva na vyplacení jeho podílu na společném majetku v penězích podle § 839 obč. zák. Takovýto nárok však bylo možno uplatit pouze ve vztahu ke všem zbývajícím členům sdružení. Žaloba, kterou se tedy žalobce domáhal zaplacení peněžitého plnění ve výši 2 000 000 Kč, nemůže být pro nedostatek pasivní věcné legitimace důvodná, pakliže se touto žalobce obrací pouze na žalovaného a nikoliv na všechny členy sdružení, kteří jimi byly v době oznámení žalobce o vystoupení ze sdružení, resp. ke dni jeho vyloučení ze sdružení. Vzhledem k zániku vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu pak žalobce nemůže uspět ani s žalobou na jeho určení.

44. K závěru o nutnosti zamítnout jak žalobu na plnění (zaplacení částky 2 000 000 Kč), tak i žalobu na určení (vlastnického práva žalobce k ideálnímu spoluvlastnickému podílu na nemovitých věcech o velikosti 1/3), z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace by přitom bylo nutno dospět i za situace, kdyby bylo možno podřadit nárok žalobce pod ustanovení § 841 obč. zák. (tedy z titulu vypořádání majetku získaného výkonem společné činnosti po zániku sdružení), neboť i v takovém případě by se jednalo o nárok vyplývající ze smlouvy o sdružení a žaloba by tudíž musela směřovat proti všem ostatním členům sdružení, kteří nevystupují na straně žalující, když obecná judikatura řešící otázku pasivní věcné legitimace v řízení o určení vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu na nemovité věci není s ohledem na specifické podmínky vzniku spoluvlastnického práva jako majetku získaného při výkonu společné činnosti účastníků sdružení a nutnosti takový majetek vypořádat mezi všemi členy sdružení bez dalšího v posuzovaném případě použitelná.

45. V souvislosti s tím odvolací soud připomíná, že nebylo povinností nalézacího soudu poučovat žalobce o tom, vůči kterým osobám musí uplatňovat svůj nárok, když poučení o takové okolnosti zcela nepochybně přesahuje poučovací povinnost soudu o procesních právech a povinnostech účastníků zakotvenou v ustanoveních § 5, § 114c odst. 3 písm. b) a § 118a o. s. ř., obzvláště v situaci, kdy je účastník zastoupen zástupcem z řad advokátů (k tomu v podrobnostech srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2494/99, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 26 Cdo 82/2011). Zbývá dodat, že soud prvního stupně při ústním jednání, které se konalo dne [datum], účastníky řízení srozumitelně seznámil s tím, jaké skutečnosti považuje za prokázané a dokonce i jednoznačně vysvětlil, jakými zákonnými normami bude právní vztah účastníků řízení poměřovat (tedy ustanoveními o smlouvě o sdružení podle § 829 a násl. obč. zák.). Bylo tak pouze na žalobci (potažmo jeho právním zástupci), aby na seznámení se s předběžným náhledem nalézacího soudu na projednávanou věc přiléhavě reagoval rozšířením okruhu žalovaných osob i o [jméno] [příjmení], který v řízení figuroval toliko jako svědek. Ostatně na skutečnost, že s žalobou„ není něco v pořádku“, mohl žalobce usuzovat rovněž z toho, že soud prvního stupně, ačkoliv u téhož jednání dne [datum] účastníky řízení informoval o tom, že se chystá vypracovat znalecký posudek na určení obvyklé ceny nemovitých věcí ke dni [datum] za účelem porovnání výše peněžitého plnění požadovaného žalobcem s hodnotou třetinového podílu na nemovitých věcech, následně přehodnotil další procesní postup tak, že od vypracování znaleckého posudku upustil za současného poučení žalobce o tom, že tento doposud neunesl důkazní břemeno o existenci ústní dohody o tom, že„ žalovaný po zániku sdružení vyplatí žalobci 1/3 aktuální hodnoty roubenky“ (viz poučení, kterého se dostalo žalobci přípisem dne [datum] a při ústním jednání dne [datum]). Rozhodnutí soudu prvního stupně, které pak zamítá žalobou uplatněný nárok z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace na straně žalovaného, který nemůže být žalován sám bez účasti dalšího ze společníků sdružení na řízení před soudem, tudíž nelze ve vztahu k žalobci považovat ani za překvapivé.

46. Soud prvního stupně tedy postupoval v konečném důsledku správně, když oba uplatněné žalobní návrhy jako nedůvodné zamítl, byť v případě žaloby na určení vlastnického práva s odkazem na nikoliv přiléhavou judikaturu, která požaduje uplatnit návrh vůči všem osobám, které nejen zpochybňují spoluvlastnické právo žalobce k ideální podílu na společné věci, nýbrž toliko vůči těm, které jsou současně i zapsány jako vlastníci (spoluvlastníci) předmětných nemovitých věcí. Odvolací soud tudíž jeho rozhodnutí ve zbývající části výroku o věci samé jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.), a to včetně navazujícího výroku o nákladech řízení vzniklých státu, který respektuje pravidla zakotvená v § 148 odst. 1 o. s. ř.

47. Co do základu nároku soud prvního stupně správně rozhodl rovněž i o nákladech ve vztahu mezi účastníky řízení, když respektoval pravidlo zakotvené v § 142 odst. 1 o. s. ř., výši nákladů účelně vynaložených žalovaným na obranu před žalobou, nicméně určil částečně nesprávně.

48. Jak totiž vyplývá z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 5 Cmo 158/2008, základem pro výpočet odměny za právní zastoupení je při eventuálním petitu návrh, který je uplatněn jako základní, a nikoliv návrh, jenž je uplatněn toliko eventuálně. K takovému výkladu se zjevně přiklonil jak Nejvyšší soud (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1876/2010 a ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2145/2018), tak i Ústavní soud (viz usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2976/11). Odchýlit se od takové zavedené praxe obecných soudů by bylo namístě pouze v případě, kdy by takový postup vedl k nepřiměřenému krácení nákladů vynaložených na zastoupení advokátem (tedy odměna stanovená z tarifní hodnoty sporu definované primárním petitem by byla nepřiměřeně nízká vůči odměně stanovené z tarifní hodnoty řádově vyšší, určené z předmětu řízení vymezeného petitem eventuálním (k tomu v podrobnostech srovnej nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 2155/21).

49. Z uvedeného vyplývá, že soud prvního stupně měl určit výši odměny u všech úkonů právní služby vykonaných zástupkyní žalovaného z řad advokátů vycházejíc z tarifní hodnoty 2 000 000 Kč, kdy odměna za jeden úkon právní služby v takovém případě činí 16 300 Kč, v případě poloviční odměny za úkon pak 8 150 Kč. Celková výše odměny za všechny úkony právní služby učiněné v průběhu řízení do doby vydání odvoláním napadeného a zde přezkoumávaného rozsudku tak činí částku 220 050 Kč (a nikoliv soudem prvního stupně uvažovaných 220 410 Kč) a úměrně tomu dochází i ke snížení náhrady 21 % daně z přidané hodnoty, kterou je třeba počítat z částky 224 250 Kč (a nikoliv soudem prvního stupně uvažovaných 224 610 Kč), a která tudíž činí 47 093 Kč (a nikoliv soudem prvního stupně uvažovaných 47 168,10 Kč). Ve zbytku pak lze ohledně vyčíslení výše nákladů odkázat na přiléhavé odůvodnění napadeného rozhodnutí.

50. Výrok o nákladech odvolacího řízení vyplývá z ustanovení § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první o. s. ř., podle kterých náhrada nákladů odvolacího řízení přísluší v tomto řízení zcela úspěšnému žalovanému, a to na vrub žalobce, který v odvolacím řízení neuspěl, resp. který i částečně zpětvzetím části žaloby zavinil, že řízení muselo být zastaveno. [příjmení] 40 172 Kč odpovídá odměně zástupce žalovaného z řad advokátů ve výši 32 600 Kč za dva úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. g) a k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále též jen„ advokátní tarif“), po 16 300 Kč za úkon podle § 7 bodu 6. počítáno z tarifní hodnoty 2 000 000 Kč (předmětu řízení určeného primárním žalobním návrhem) podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu, paušální náhradě hotových výdajů ve výši 600 Kč spojených s oběma úkony právní služby po 300 Kč za úkon podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a náhradě 21 % daně z přidané hodnoty ve výši 6 972 Kč podle § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 o. s. ř. počítané z odměny a paušální náhrady hotových výdajů.