54 Co 537/2024 - 131

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Nadi Pínové a soudců JUDr. Jiřího Körblera a JUDr. Jany Tondrové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o určení, že nebyly naplněny podmínky pro odstoupení od smlouvy, určení existence závazkového vztahu a zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání obou účastnic řízení proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. října 2024, č. j. 30 C 22/2024-78, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném zamítavém výroku o věci samé (výrok II) potvrzuje ve znění připuštění změny žaloby ze dne 11. 2. 2025.

II. Ve výroku o povinnosti k náhradě nákladů řízení (výrok III) se rozsudek soudu prvního stupně mění jen tak, že výše náhrady činí 72 176,50 Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

III. Žalobkyně je povinna doplatit České republice soudní poplatek ve výši 6 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Obvodního soudu pro Prahu 1.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 41 224,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalované.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně pro částečné zpětvzetí žaloby řízení ohledně požadavku, aby soud uložil žalované povinnost „uzavřít s žalobkyní dílčí smlouvu o postoupení pohledávek žalobkyně za svými zákazníky, jejichž účetní hodnota na jistině je v částce 9 090 350,67 Kč ke dni 3. 10. 2023 v souladu s rámcovou smlouvou uzavřenou mezi žalovanou a žalobkyní dne 19. 12. 2022“ (částečně) zastavil [výrok I], ohledně požadavku, aby bylo určeno, že „nebyly naplněny podmínky pro platné odstoupení od rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 12. 2022“ a že „závazkový stav založený touto smlouvou nadále v plném rozsahu trvá“ a (dále) žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 100 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 29. 11. 2023 do zaplacení žalobu zamítl [výrok II], a o povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem rozhodl tak, že žalobkyně je povinna na jejich náhradu zaplatit žalované částku 42 289,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované (výrok III).

2. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně s tvrzením, že žalovaná spolu s ní dne 19. 12. 2022 uzavřela na dobu 24 měsíců rámcovou smlouvu o postoupení pohledávek, jejímž předmětem byl pravidelný odkup pohledávek žalovanou jako postupníkem od žalobkyně jako postupitele, domáhala jednak určení, že a) nebyly naplněny podmínky pro platné odstoupení žalované od rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 12. 2022“ a že „závazkový stav založený touto smlouvou nadále v plném rozsahu trvá“, neboť dne 10. 10. 2023 jí žalovaná (podle jejího názoru neoprávněně) sdělila, že od předmětné rámcové smlouvy odstoupila z důvodu údajné (významné) odchylky skladby postupovaných pohledávek (sestávající z pohledávek žádnou inkasní agenturou dosud nevymáhaných, tzv. primár, dále pohledávek, které již jedna inkasní agentura měla ve správě, tzv. sekundár, a pohledávek, které již bez úspěchu byly vymáhány dvěma a více inkasními agenturami, tzv. terciár) od vzorového portfolia pohledávek, které jí na základě uvedené smlouvy měly být skutečně předávány, s nímž byla seznámena v rámci výběrového řízení předcházejícího uzavření předmětné rámcové smlouvy a b) v souladu s rámcovou smlouvou uzavřenou mezi žalovanou a žalobkyní dne 19. 12. 2022 je žalovaná povinna s ní uzavřít (v pořadí třetí) dílčí smlouvu o postoupení pohledávek žalobkyně za jejími zákazníky, jejichž účetní hodnota na jistině ke dni 3. 10. 2023 odpovídala částce 9 090 350,67 Kč, a dále zaplacení smluvní pokuty ve výši 100 000 Kč (splatné do 14 dnů od doručení výzvy k její úhradě), která dle žalobních tvrzení byla v předmětné rámcové smlouvě sjednána pro případ každé žalovanou (v rozporu se smluvním ujednáním účastnic řízení) neuzavřené dílčí smlouvy o postoupení pohledávek [čl. 3 odst. 3.8 písm. b) rámcové smlouvy], v tomto případě konkrétně za neuzavření zmíněné (v pořadí třetí) dílčí smlouvy o postoupení pohledávek, kterou žalovaná byla povinna stanoveným způsobem uzavřít nejpozději do 14 pracovních dnů ode dne doručení příslušné nabídky dílčí smlouvy, k čemuž došlo dne 3. 10. 2023, avšak žalovaná tuto ofertu neakceptovala.

3. Soud prvního stupně s odkazem na jím učiněný závěr o skutkovém stavu věci shrnutý v odstavci 78. odůvodnění napadeného rozsudku, v němž soud prvního stupně zobecnil skutková zjištění, k nimž dospěl na podkladě provedeného dokazování, a právní závěry popsané a vyložené v odstavcích 62. až 77. a 79. až 80. téhož odůvodnění, žalobu, která po zmíněném částečném zpětvzetí žaloby zůstala předmětem meritorního posouzení, en bloc jako nedůvodnou zamítl. Stručně řečeno soud prvního stupně žalobu ohledně požadavku na určení neplatnosti odstoupení od rámcové smlouvy a určení, že závazkový vztah účastníků řízení založený rámcovou smlouvou ze dne 19. 12. 2022 trvá, soud prvního stupně zamítl čistě s odkazem na absenci naléhavého právního zájmu na požadované určení, jež představuje v § 80 o. s. ř. výslovně stanovený procesní předpoklad přípustnosti tzv. určovací žaloby mající preventivní povahu, jež dle závěrů ustálené judikatury pozbývá smyslu tam, kde právní vztah byl již porušen a žalobce má k dispozici žalobu na plnění, a žalobu ohledně požadavku na zaplacení smluvní pokuty zamítl s odůvodněním, že za situace, kdy žalovaná podle § 2002 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), pro podstatné porušení smlouvy spočívající v zásadní strukturální odlišnosti nabídky třetí dílčí smlouvy o postoupení pohledávek od vzorového portfolia pohledávek, které měly být žalované dle rámcové smlouvy postupovány, platně odstoupila dříve, než jí vznikla povinnost žalobkyní označenou třetí dílčí smlouvu o postoupení pohledávek uzavřít, nelze jí za označené nesplnění smluvní povinnosti platně sankcionovat, neboť po uvedeném odstoupení od předmětné rámcové smlouvy již žalovaná v uvedené smlouvě sjednanou povinností k uzavírání dalších dílčích smluv nadále nebyla vázána.

4. O povinnosti k náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve věci zcela procesně úspěšné žalované soud prvního stupně přiznal právo na plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení v souhrnné výši 42 289,50 Kč sestávající z odměny advokáta za šest a půl úkonu právní služby po 5 100 Kč (příprava a převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne 7. 3. 2024, účast advokáta žalované na soudem prvního stupně nařízeném jednání konaném dne 4. 6. 2024, písemné vyjádření žalované ve věci samé ze dne 10. 7. 2024, účast advokáta žalované na soudem prvního stupně nařízeném jednání konaném dne 3. 10. 2024, písemný závěrečný návrh ze dne 17. 10. 2024 a účast advokáta žalované na vyhlášení rozsudku), sedmi paušálních náhrad advokáta po 300 Kč (podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2024) a náhrady 21 % DPH, jejímž je právní zástupce žalované registrovaným plátcem.

5. Proti tomuto rozsudku podaly včasné a přípustné odvolání obě procesní strany.

6. Žalobkyně svým odvoláním napadla zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně o věci samé (výrok II) a spolu s tím i akcesorický výrok o povinnosti k náhradě nákladů řízení (výrok III). Rozhodnutí soudu prvního stupně považuje za chybné jak po stránce skutkové, tak i právní. Nesouhlasí, že by její žalobní požadavky mající charakter určovací žaloby nesplňovaly podmínku naléhavého právního zájmu, pakliže doložila, že za současného stavu nejasné existence závazkového vztahu účastníků řízení, který založily uzavřením předmětné rámcové smlouvy, je vystavena nebezpečí újmy z důvodu podhodnoceného prodeje pohledávek z dílčích smluv, které s ní žalovaná v rozporu s rámcovou smlouvou neuzavřela. Nic na tom nemění fakt, že v pořadí třetí i čtvrtou plánovanou dílčí smlouvu o postoupení pohledávek v mezidobí uzavřela s třetí osobou, neboť k tomu byla přinucena s ohledem na svoji zákonnou preventivní povinnost předcházet vzniku dalších škod. Domnívá se, že vyřešení existence právního vztahu mezi účastníky co do základu by zabránilo množení dalších sporů o dosud nedospělá plnění, což zjevně konvenuje se soudem prvního stupně akcentovanou preventivní funkcí zmíněného typu žalob. Žalobkyně dále nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně o oprávněnosti žalované jednostranně odstoupit od účastníky uzavřené rámcové smlouvy. Vzorové portfolio, které bylo žalované předloženo před uzavřením rámcové smlouvy, bylo výslovně definováno pouze jako příklad (množina) obvykle vymáhaných pohledávek s tím, že žalované bylo nesčetněkrát sděleno, že nemá být považováno za závazné, že obsahuje pouze obvykle, nikoli však vždy vymáhané pohledávky. Tuto skutečnost v řízení před soudem prvního stupně chtěla prokázat prostřednictvím výslechu svědka [jméno FO], který na nezávaznost vzorového portfolia žalovanou výslovně upozorňoval, ale soud prvního stupně tento důkaz jako nadbytečný zamítl. Kdyby se tak nestalo, bylo by v řízení jednoznačně prokázáno, že žalovaná o možné odlišnosti dílčích nabídek jednotlivých smluv o postoupení pohledávek věděla, a tedy že namítaná odlišnost jí obdržené nabídky na uzavření dílčí smlouvy o postoupení pohledávky jen stěží může být považována za podstatné porušení smlouvy opravňující žalovanou k platnému odstoupení od uzavřené rámcové smlouvy. To, že by takový postup měl odporovat standardnímu procesu výběrových řízení a obchodním zvyklostem v daném podnikatelském oboru, si žalobkyně nemyslí a na rozdíl od soudu prvního stupně se ani nedomnívá, že by zmíněný nesoulad s obchodními zvyklostmi v daném podnikatelském oboru byl v řízení prokázán žalovanou předloženými čestnými prohlášeními třetích osob. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud cestou změny napadený zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že v této části bude žalobě zcela vyhověno a žalobkyni přiznána náhrada nákladů řízení.

7. Žalovaná odvoláním napadla pouze výrok o povinnosti k náhradě nákladů řízení (výrok III). Má za to, že co do základu bylo o uvedené povinnosti rozhodnuto správně, avšak v důsledku nesprávně určené tarifní hodnoty pro výpočet odměny jejího advokáta jí z uvedeného titulu bylo přiznáno méně něž mělo. Platí-li, že za tarifní hodnotu se považuje výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, pak až do částečného zpětvzetí žaloby měla být do tarifní hodnoty sporu započtena i hodnota předmětu dílčí smlouvy o postoupení pohledávek, jejíhož uzavření se žalobkyně domáhala. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je patrné, že při určení tarifní hodnoty bylo vycházeno z částky 100 000 Kč. Ta odpovídá výši požadované smluvní pokuty. Předmětem řízení byl však až do jednání, při kterém došlo k souhlasu s částečným zpětvzetím žaloby, i nárok žalobkyně, jímž se domáhala uložení povinnosti žalované uzavřít dílčí smlouvu o postoupení pohledávek, jejichž účetní hodnota ke dni 3. 10. 2023 činila 9 090 350,67 Kč. Soud prvního stupně tak při určování tarifní hodnoty zapomněl vzít v potaz celý předmět řízení, přičemž za situace, kdy opominutou část předmětu řízení lze vyjádřit v penězích, pak odměna advokáta za část řízení předcházející částečnému zastavení řízení měla být správně odvozena z tarifní hodnoty 9 190 350,67 Kč. Za řízení před soudem prvního stupně jí tedy z titulu náhrady nákladů řízení měla být přisouzena náhrada nákladů v souhrnné výši 284 652,50 Kč sestávající z odměny advokáta za pět úkonů právní služby po 45 100 Kč (příprava a převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne 7. 3. 2024, účast advokáta na jednání konaném dne 4. 6. 2024, písemné vyjádření ve věci samé ze dne 10. 7. 2024 a účast advokáta na jednání konaném dne 3. 10. 2024), odměny advokáta za jeden a půl úkonu právní služby po 5 100 Kč (písemný závěrečný návrh ze dne 17. 10. 2024 a účast advokáta žalované na vyhlášení rozsudku), sedmi paušálních náhrad advokáta po 300 Kč a náhrady 21 % DPH. Žalovaná tedy navrhla, aby napadený nákladový výrok odvolací soud změnil ve výši přisouzené náhrady nákladů řízení tak, že žalobkyně je jí povinna z uvedeného titulu zaplatit částku 284 652,50 Kč.

8. Žalovaná v reakci na odvolání žalované uvedla, že rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé považuje za správné. Má za to, že zcela správně uzavřel, že pokud by předem věděla o odlišnostech dílčích smluv o postoupení pohledávek od vzorového portfolia, k uzavření rámcové smlouvy by nedošlo, tedy že její odstoupení od rámcové smlouvy je třeba považovat za platné, se všemi právními následky z toho vyplývajícími. Ostatně tvrzení žalobkyně, že byla dopředu upozorněna na odlišnosti postupovaných pohledávek, není pravdivé. Výslovně byla (e-mailovou zprávou [jméno FO] ze dne 27. 9. 2022) upozorněna pouze na to, že z technických důvodů se budou postupované soubory pohledávek lišit od vzorového jen větším množstvím dohrazovacích faktur, kde se konečné číslo bude za kvartál pohybovat okolo 35 ks u pohledávek sekundáru a 25 ks u pohledávek terciáru. Navíc upozornění na výjimku potvrzuje závaznost pravidla, tedy jinak řečeno účastníci výběrového řízení mohli počítat s touto výjimkou, ale v ostatním měli vycházet ze struktury vzorového portfolia. Nicméně soubory druhé, třetí, ale i čtvrté dílčí smlouvy o postoupení pohledávek se statisticky zcela rozcházely s vzorovým portfoliem. V řízení před soudem prvního stupně konkrétně doložila, že soubor pohledávek, který jí měl být postoupen tzv. třetí dílčí smlouvou, představoval 921 % hodnoty vzorového portfolia co do celkové hodnoty faktur, že průměrná výše pohledávky představovala dokonce 446 % průměrné výše vzorového portfolia a že pohledávek převyšujících částku 10 000 Kč, jež ve vzorovém portfoliu tvořily celkovou relativní hodnotu 40,66 %, měly v případě zmíněné dílčí smlouvy činit 87,87 % zmíněné relativní hodnoty. Vzorové portfolio bylo přitom účastníkům výběrového řízení předkládáno právě za účelem určení cenové nabídky. Žalobkyní předložený vzorový soubor tudíž podrobila analýze výhodnosti v rámci ekonomického modelu, jehož prostřednictvím stanovila cenu, za kterou by pro ni bylo ekonomicky výhodné soubory pohledávek od žalobkyně odkupovat a následně vymáhat. Ostatně pokud by neměly být následné balíky pohledávek co do podoby a vlastností obdobné vzorovému portfoliu, postrádala by nabídková cena za postupované soubory pohledávek jakýkoliv smysl. Nutno připomenout, že i sama žalobkyně v rámci jednání konaného u soudu prvního stupně dne 4. 6. 2024 výslovně uvedla, že žalovaná coby do výběrového řízení přihlášený uchazeč o uzavření rámcové smlouvy měla dva měsíce na to, aby si podle vzorového portfolia mohla vše promýšlet a kalkulovat. Konečně taková je i běžná praxe, kdy v rámci obdobných výběrových řízení zájemci odvíjejí svou nabídku od poskytnutého vzorového portfolia, které představuje závaznou podobu v budoucnu skutečně postupovaných pohledávek. Na podporu uvedeného soudu prvního stupně doložila čestná prohlášení několika demonstrativně zvolených subjektů s různým postavením na trhu. Žalobkyně uvedené důkazy vlastními důkazy nepopřela, dokonce se ani nepokusila je vyvrátit. Tvrzení žalobkyně, proč by vzorové portfolium nemělo být závazné, je tedy třeba považovat za liché. Uvedenému závěru nenasvědčuje ani jí odkazované znění čl. 2.3, a) rámcové smlouvy, v němž je uvedeno, že „pohledávky představené Postupníkovi v rámci výběrového řízení přestavují pouze příklad (množinu) Pohledávek obvykle vymáhaných Postupitelem“. Význam uvedeného ustanovení si žalobkyně nesprávně vykládá jako možnost postupování libovolných pohledávek. Ve skutečnosti je tomu právě naopak. Jedná se o logické potvrzení toho, že ne každá ve vzorovém portfoliu uvedená pohledávka bude součástí postoupení v rámci dílčí smlouvy. Vždyť i žalobkyní zmiňovaný [jméno FO] v jím zaslané e-mailové zprávě výslovně avizoval možnou odlišnost souboru pohledávek jen v rozsahu cca 35, resp. 29 kusů pohledávek oproti vzorovému portfoliu. Dovozovat z této informace právo měnit kompletně celou strukturu považuje je absurdní. Pakliže od rámcové smlouvy důvodně odstoupila ještě předtím, než jí dle smluvních ujednání obsažených v rámcové smlouvě vznikla povinnost uzavřít v pořadí třetí dílčí smlouvu o postoupení pohledávek, má ve shodě se soudem prvního stupně za to, že požadavek žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty není důvodný. Povinností k uzavření jakékoli další dílčí smlouvy již totiž nadále nebyla vázána. Kromě toho stejně jako soud prvního stupně je přesvědčena o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně na veškerých jí požadovaných určujících výrocích, a to již jen proto, že jí nic nebránilo v možnosti domoci se soudní ochrany svých práv standardní žalobou na plnění. Navíc v mezidobí od rámcové smlouvy z procesní opatrnosti odstoupila také z toho důvodu, že žalobkyně porušila v rámcové smlouvě sjednaný zákaz postoupit předmětné pohledávky jinému. Porušení této povinnosti, k níž se žalobkyně v rámci řízení sama doznala, lze jistě považovat za vážné porušení rámcové smlouvy. I tato skutečnost podle jejího názoru představuje okolnost vylučující existenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení, že nebyly naplněny podmínky pro platné odstoupení od rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 12. 2022 a že závazkový stav založený rámcovou smlouvou nadále v plném rozsahu trvá, a to tím spíše, byla-li rámcová smlouva sjednána pouze na dobu 24 měsíců, a tak jako tak by její platnost skončila nejpozději k datu 19. 12. 2024.

9. Žalobkyně v reakci na odvolání žalované uvedla, že za situace, kdy žalovaná s ní setrvale odmítala uzavřít třetí dílčí smlouvu o postoupení pohledávek, nemohla nadále vystavovat své zájmy riziku ztrát a znehodnocení svých pohledávek, a tedy k částečnému zpětvzetí žaloby přistoupila čistě v zájmu povinnosti předcházet vzniku dalších škod. Tento procesní postup by jí tedy neměl být přičítán k tíži, neboť k němu byla v podstatě přinucena a jako řádný hospodář nemohla postupovat jinak. V zájmu zachování principu spravedlnosti tedy předmětné částečné zpětvzetí žaloby nelze považovat za jí zaviněné zastavení řízení, které by se mělo stát součástí úvah určujících pro stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení. I kdyby snad měla být uvedená skutečnost v rámci stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení zohledněna, pak rozhodně nikoli žalovanou navrženým způsobem, neboť částka 9 090 350,67 Kč je údajem čistě účetní povahy, a nikoli vyjádřením hodnoty právního jednání, jehož se žalobní nárok, který vzala částečně zpět, měl týkat. Maximálně by uvedený nárok bylo možné pro účely stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení považovat za nárok podle § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, tedy jako penězi stricto sensu neocenitelný.

10. Odvolací soud z podnětu podaných odvolání přezkoumal napadené výroky rozsudku soudu prvního stupně, včetně řízení, které jejich vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a poté co v rámci konaného odvolacího řízení připustil žalobkyní dne 11. 2. 2025 navrženou změnu žaloby v tom smyslu, že namísto určení, že závazkový stav založený rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 12. 2022 nadále v plném rozsahu trvá, požaduje již jen určení, že předmětný závazkový stav trval po dobu 24 měsíců, shledal důvodným toliko odvolání žalované, byť i to jen zčásti, v dále blíže popsaném rozsahu.

11. Soud prvního stupně provedl všechny pro rozhodnutí podstatné důkazy, na jejich základě dospěl k odpovídajícím skutkovým zjištěním potřebným k náležitému právnímu posouzení věci samé. Shodně jako soud prvního stupně má i odvolací soud za to, že žalobkyní navržený výslech svědka [jméno FO] bylo lze za situace, kdy za účelem prokázání toho, co uvedený svědek měl vypovědět, tedy, že žalovaná byla žalobkyní předem upozorněna na odlišnosti postupovaných pohledávek, byla již k důkazu provedena e-mailová zpráva zmíněného zaměstnance žalobkyně ze dne 27. 9. 2022, po právu jako nadbytečný zamítnout.

12. Rovněž tak ani z hlediska vlastního právního posouzení věci samé soudu prvního stupně v zásadě nelze nic vytknout.

13. Soud prvního stupně správně uvedl, že určovací žaloba podle § 80 o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a dosáhnout tak úpravy představující určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů. Ovšem tam, kde stejně jako v nyní posuzovaném případě právní vztah nebo právo již byly porušeny, je již třeba se domáhat soudní ochrany formou žaloby na plnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2147/2018). V takovém případě totiž již nadále nelze očekávat, že určovací žaloba bude schopna dostát zmíněné preventivní funkci, a tedy ve smyslu závěrů ustálené judikatury pak v důsledku uvedeného nebude ani splněna podmínka naléhavého právního zájmu coby procesního předpokladu přípustnosti takové žaloby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3337/2015). Určovací žaloby totiž mají sloužit výhradně potřebám praktického života a nemohou vést ke zbytečnému rozmnožování sporů. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení je tedy splněn jen tehdy, jestliže je (objektivně vzato) způsobilé odstranit stav právní nejistoty žalobce nebo ohrožení jeho práva. Nutno však připomenout, že dle závěrů ustálené judikatury pomocí určovací žaloby nelze řešit otázky, které mají význam jen pro jiné – dosud nezahájené nebo již probíhající – řízení (v němž je lze řešit jako předběžné otázky) nebo které mají být podle zákona řešeny v jiném řízení, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Je-li tedy posouzení platnosti právního úkonu otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1582/2013). Platí přitom, že při nedostatku naléhavého právního zájmu soud nezkoumá ostatní věcné aspekty žaloby na určení, neboť jestliže žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem, je to vždy důvodem k zamítnutí určovací žaloby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 107/2014 civ.). Vzhledem k výše uvedenému tedy soud prvního stupně správně uzavřel, že žalobkyní uplatněné žalobní požadavky na určení bylo namístě bez dalšího zamítnout, a to tím spíše má-li být pro existenci zmíněného naléhavého právního zájmu zásadně určují právě den vydání soudního rozhodnutí. Je nepochybné, že v době vydání napadeného rozsudku soudu prvního stupně pro již nastalé porušení závazkového vztahu účastníků řízení a žalobkyní uplatněný nárok na zaplacení smluvní pokuty nebylo lze žalobkyním uplatněným požadavkům na určení po právu přiznat zmíněný naléhavý právní zájem a ani za odvolacího řízení na tomto závěru nebylo třeba nic měnit, zvláště za situace, kdy smluvní vztah účastníků řízení plynoucí z jimi uzavřené rámcové smlouvy by tak jako tak nejpozději ke dni 19. 12. 2024 skončil uplynutím sjednané doby platnosti předmětné smlouvy.

14. Závěru soudu prvního stupně, že žalobkyni v souvislosti s neuzavřením v pořadí třetí dílčí smlouvy o postoupení pohledávek nevznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 100 000 Kč, sjednané v čl. 3.8 rámcové smlouvy pro případ prodlení žalované s uzavřením každé dílčí smlouvy, odvolací soud rovněž nemá co vytknout. Soud prvního stupně v tomto směru správně uzavřel, že za situace, kdy žalobkyně učinila žalované nabídku na uzavření dílčí smlouvy o postoupení pohledávek, jež v její neprospěch hrubě nerespektovala parametry vzorového portfolia postupovaných pohledávek, které mělo být určující pro zvážení jejího zájmu o uzavření předmětné rámcové smlouvy a hlavně pro stanovení nabídkové ceny za postupované soubory pohledávek, byla žalovaná oprávněna podle § 2002 odst. 1 o. z. bez zbytečného odkladu (dle doktrinálního výkladu rozuměno ve lhůtě nezbytné k promyšlení a provedení věcného rozhodnutí, zda k odstoupení přistoupit či nikoliv) od účastníky sjednané rámcové smlouvy pro popsané podstatné porušení smlouvy odstoupit s tím, že učinila-li tak ještě předtím, než jí vznikla smlouvou stanovená povinnost k uzavření zmíněné třetí dílčí smlouvy, pak již jen tato okolnost vylučuje vznik nároku žalobkyně na zaplacení předmětné smluvní pokuty podle § 2048 o. z., která byla smluvně navázána na prodlení žalované se splněním smluvní povinnosti, kterou však v důsledku platného odstoupení od předmětné rámcové smlouvy již nadále nebyla vázána. Argumentaci žalobkyně, že zmíněné vzorové portfolium nemělo závazný charakter, ani odvolací soud s ohledem na skutkové okolnosti daného případu nepovažuje za logickou, a hlavně opírající se o výsledky provedeného dokazování. Navíc, jak ve svém vyjádření k žalobkyní podanému odvolání žalovaná přiléhavě zdůraznila, sama žalobkyně důvodnost uvedené argumentace popřela tvrzením v úvodu prvého ve věci konaného jednání, kdy uvedla, že nerozumí námitkám žalované vznášeným vůči postupovaným souborům pohledávek, pakliže před uzavřením rezervační smlouvy měla celé dva měsíce na to, aby si podle vzorového portfolia mohla vše promýšlet a kalkulovat. I z této skutečnosti jasně plyne, že vzorové portfolium mělo být pro budoucí závazkový vztah zásadně určující, přičemž žalovaná v již zmíněném vyjádření k odvolání žalobkyně srozumitelně zdůvodnila, proč je tomu tak a k čemu vlastně v obdobných případech vzorové portfolium vlastně slouží a co je jeho skutečným smyslem. Nutno připomenout, že podle § 2002 odst. 1 věta druhá o. z. je za podstatné porušení povinnosti smlouvy považováno takové, o němž strana porušující smlouvu již při uzavření smlouvy věděla nebo musela vědět, že by druhá strana smlouvu neuzavřela, pokud by toto porušení smlouvy předvídala. Obsahově se přitom jedná zejména o žalovanou akcentovaný případ nenaplnění hlavního účelu závazku vzhledem k funkci a hospodářskému smyslu objednaného plnění.

15. Odvolací soud proto napadený zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně o věci samé jako správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

16. Přestože odvolací soud shledal rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o věci samé věcně správným, ke stejnému závěru nebylo lze dojít ohledně výroku o povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem. Soud prvního stupně sice své rozhodnutí správně založil na aplikaci ust. § 151 odst. 1, ve spojení se ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., přičemž fakt, že v daném případě opomněl na daný případ aplikovat též ust. § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř., když zčásti bylo řízení o věci samé zastaveno pro zpětvzetí žaloby nemotivované chováním žalované, na výsledné povinnosti žalobkyně k plné náhradě všech účelně vynaložených nákladů řízení nic nemění, avšak nesprávně určil výši žalované přisouzené náhrady.

17. Žalované je třeba přisvědčit v tom, že soud prvního stupně při výpočtu odměny advokáta nevzal v potaz celý jím projednávaný předmět řízení, v jehož průběhu vedle žaloby na zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím žalobkyně učinila předmětem soudního projednání ještě další tři určovací nároky, a to 1. nárok na určení, že žalovaná je povinna s ní uzavřít dílčí smlouvu o postoupení pohledávek, jejichž účetní hodnota na jistině je v částce 9 090 350,67 Kč ke dni 3. 10. 2023, 2. nárok na určení, že „nebyly naplněny podmínky pro platné odstoupení od rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 12. 2022“ a 3. nárok na určení, že „závazkový stav založený touto smlouvou nadále v plném rozsahu trvá“. Každý z uvedených určovacích nároků měl být podle § 9 odst. 3 písm. a) zákona č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném do 31. 12. 2024, zohledněn pro účely výpočtu odměny advokáta tarifní hodnotou 35 000 Kč. Žalovaná sice ve svém odvolání správně poukázala na to, že uvedená paušální tarifní hodnota platí jen tam, kde jde o určení práva k věci penězi neocenitelné nebo jde-li o určení neplatnosti právního jednání, jehož předmětem je věc nebo plnění penězi neocenitelné, což se podle jejího názoru určení povinnosti uzavřít dílčí smlouvu o postoupení pohledávek v žalobkyní konkrétně uvedené účetní hodnotě netýká, avšak odvolací soud tuto argumentaci nesdílí. Žalobkyně v dané souvislosti po právu namítla, že zmíněný údaj o účetní hodnotě nelze směšovat s penězi ocenitelnou hodnotou uvedeného úkonu jako takového, která ve skutečnosti měla být nižší, neboť k postoupení pohledávek mělo docházet za nižší než účetně vyjádřenou hodnotu, a to mimo jiné i v závislosti na tom, zda se mělo jednat o pohledávku primární, sekundární či terciální. Z důvodu komplikovanosti penězi vyjádřitelné hodnoty uvedeného určovacího výroku se odvolací soud kloní k závěru o zohlednění i této části předmětu řízení pro účely stanovení odměny advokáta zmíněnou paušální tarifní hodnotou. Žalované tudíž za řízení před soudem prvního stupně měla být správně z titulu náhrady nákladů přiznána částky 72 176,50 Kč sestávající z odměny advokáta za pět úkonů právní služby po 9 140 Kč [příprava a převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne 7. 3. 2024, účast advokáta na jednání konaném dne [datum], písemné vyjádření ve věci samé ze dne 10. 7. 2024 a účast advokáta na jednání konaném dne [datum], vše z punkta 205 000 Kč), odměny advokáta za jeden a půl úkonu právní služby po 7 900 Kč (písemný závěrečný návrh ze dne 17. 10. 2024 a účast advokáta žalované na vyhlášení rozsudku, vše z punkta 170 000 Kč), sedmi paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024 ) a náhrady 21 % DPH ve výši 12 526,50 Kč. Odvolací soud proto napadený rozsudek ve výroku o povinnosti k náhradě nákladů řízení v souladu s ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil pouze ohledně výše náhrady uvedených nákladů žalované s tím, že ve zbylém rozsahu, tj. co do základu a pariční lhůty, jej jako správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

18. Opominutí soudu prvního stupně týkající se náležitého zohlednění požadavku žalobkyně na požadované určení bylo přitom doprovázeno též chybným vyměřením soudního poplatku žalobkyně nejen za řízení před soudem prvního stupně, ale i za odvolací řízení. V obou fázích řízení soud prvního stupně žalobkyni vyzval k zaplacení soudního poplatku za zahájení občanského soudního řízení, jehož předmětem není peněžité plnění, pouze ve výši 2 000 Kč, ačkoliv za řízení před soudem prvního stupně podle položky 4 písm. c) sazebníku zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoSP“), měl být uvedený poplatek vybrán třikrát a za odvolací řízení podle položky 22 odst. 1 písm. b), ve spojení s položkou 4 zmíněného sazebníku, dvakrát. Odvolací soud uvedené napravil tím, že žalobkyni podle § 4 odst. 1 písm. j) ZoSP uložil povinnost předmětné soudní poplatky doplatit v souvislosti s jím vydaným konečným rozhodnutím o věci samé.

19. O povinnosti k náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 151 odst. 1 o.[Anonymizováno]s. ř., ve spojení s § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., a i v této fázi řízení zcela procesně úspěšné žalované byla přiznána plná náhrada všech účelně vynaložených nákladů v souhrnné výši 41 224,70 Kč. Uvedená částka sestává z odměny advokáta za tři a půl úkonu právní služby po 9 220 Kč [§ 11 odst. 1 písm. c) – porada s klientem, písm. g) – účast na soudem nařízeném odvolacím jednání, písm. k) – písemné vyjádření k žalobkyní podanému odvolání, odst. 2 písm. c) – odvolání žalované proti výroku o nákladech řízení, § 7 bod 6., § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů – dále též jen „AT“], čtyř paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po 450 Kč (§ 13 odst. 4 AT) a náhrady 21 % DPH [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.] ve výši 7 154,70 Kč.

20. Žalované přisouzenou náhradu nákladů odvolacího řízení je žalobkyně podle § 149 odst. 1 o. s. ř. povinna uhradit k rukám advokáta žalované.

Poučení