54 CO 68/2022-97

Plný text

Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Fučíkové a soudců Mgr. Miroslava Pecha a JUDr. Lenky Prokšové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o určení vlastnictví o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 21. 12. 2021, č. j. 10 C 114/2021-59,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I. a II. potvrzuje.

II. Ve výroku IV. se rozsudek soud prvního stupně mění jen tak, že se České republice právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 7 743 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalované – advokátky JUDr. [jméno] [příjmení].

1. Soud prvního stupně rozsudkem (jeho výrokem I.) zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem nemovitých věcí, a to pozemku parc. č. st. [anonymizováno], jehož součástí je stavba [obec a číslo], rodinný dům-stavba stojící na pozemku p. č. st. [anonymizováno], o výměře 392 m2, zastavěná plocha a nádvoří a pozemku parc. [číslo] o výměře 340 m2 zahrada, vše zapsané na [list vlastnictví] pro obec a katastrální území Skřinárov, se všemi vedlejšími stavbami (tj. dřevníkem, kolnou), studnou, venkovními úpravami (vodovodní přípojkou, kanalizační přípojkou, žumpou, darlingem, oplocením, betonovou podezdívkou, opěrnou zdí, sklepem, skleníkem, dlažbou a trvalými porosty), jakož i pozemku [parcelní číslo] o výměře 4 585 m2 – orná půda a pozemku [parcelní číslo] o výměře 153 m2 - ostatní plocha, zapsaných na [list vlastnictví] pro [územní celek] a kat. území [anonymizováno] (dále též jen„ předmětné“ nebo„ darované nemovité věci“). O nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky rozhodl výrokem II. tak, že žalované jejich náhradu nepřiznal. Konečně pak výroky III. a IV. téhož rozsudku určil odměnu zástupce žalobce – advokátky JUDr. [jméno] [příjmení] – částkou 25 443,88 Kč s tím, že tato odměna bude vyplacena z prostředků České republiky – Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, a s tím, že České republice náhrada celkových nákladů státu ve výši 26 906,88 Kč nepřiznává.

2. Své rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) a § 40 odst. 2 a 3, § 45 odst. 1, § 46 odst. 1 a 2 a § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku v jeho znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen„ obč. zák.“), která vyložil s ohledem na právní závěry vyjádřené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1841/2020, ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2339/2019 a ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1180/2017, tím, že neshledal na straně žalované závadné jednání vůči žalobci, které by hrubě porušovalo dobré mravy, pročež požadavek žalobce na vrácení daru ze strany žalované nelze považovat za důvodný.

3. Soud prvního stupně sice připustil, že vztahy mezi účastníky v březnu 2020 trochu ochladly, a to v důsledku neshody účastníků ohledně oboustranně přijatelné výše části příspěvku náležející žalované za péči o žalobce a následného omezení rozsahu péče žalované o žalobce, nicméně konstatoval, že bylo vyvráceno jak tvrzení žalobce o údajném nezájmu žalované o něj, tak jeho tvrzení o údajném nesouhlasu se stavebními úpravami v domě a o údajném znepřístupnění místností, k nimž žalobci svědčí věcné břemeno. Uvedl přitom, že ačkoliv byl žalobce v březnu 2020 příjemcem příspěvku na péči ve výši 12 800 Kč a minimálně ve vztahu k příslušnému úřadu práce deklaroval závazek přispívat z tohoto příspěvku částkou 10 800 Kč měsíčně žalované, v lednu a únoru 2020 žalované přispěl toliko částkou 5 000 Kč měsíčně. Na to žalovaná, která z tohoto příspěvku sama žila a živila i nezletilého syna, zareagovala tak, že přestala žalobci poskytovat každodenní péči v rozsahu několika hodin. V důsledku tohoto omezení péče žalované musel o žalobce intenzivněji pečovat jeho syn, který žil s žalobcem ve stejném domě a žalobce rovněž využil služeb terénní pečovatelské služby. Žalobce se tedy neocitl úplně bez pomoci a bez potřebné péče. I poté však žalovaná žalobce opakovaně v průběhu roku 2020 navštívila, ptala se jej, zda něco nepotřebuje, zajímala se o jeho zdravotní stav (byť jej možná nenavštívila v nemocnici, když byl hospitalizován s onemocněním Covid-19, avšak pro soud prvního stupně ze zcela pochopitelných důvodů), pečovala o dům, včetně žalobcovy domácnosti a žalobce ji několikrát ujišťoval, že nic nepotřebuje, neboť pečovatelská služba zajišťuje vše potřebné.

4. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a to konkrétně do zamítavého výroku I., podal odvolání žalobce. Navrhl, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě na určení jeho vlastnického práva vyhoví. V důvodech odvolání namítal, že žalovaná svým jednáním hrubě porušovala a nadále porušuje dobré mravy a že tyto skutečnosti byly v řízení před soudem prvního stupně prokázány.

5. Pokud jde o péči ze strany žalované, připustil, že mu ji poskytovala do března 2020. Vytkl jí však, že se jí částka, kterou jí poskytoval za to, co pro něj dělala, zdála nízká. Namítl, že péče poskytovaná žalovanou nebyla v takovém rozsahu, jak tvrdila, nezabírala jí všechen čas, pročež žalovaná mohla případně vykonávat práci na částečný úvazek. [příjmení] mu, nýbrž jídlo, které mu vozili z jídelny, pouze ohřívala a uklízela rovněž pouze občas. Připustil též, že se starala o jeho potřeby s ohledem na jeho zdravotní stav, vyměňovala mu sáčky, ale samozřejmě ne po celý den. [příjmení] se také o prádlo, rozhodně však s ním nebyla nepřetržitě. I v době její nepřítomnosti potřeboval pomoc a tu mu poskytoval syn. Pokud tedy chtěl spravedlivě rozdělit peníze mezi ně oba, nemohl žalované dávat víc. S ohledem na uvedené nelze konstatovat, že by částka 5 000 Kč byla pro žalovanou (byť samoživitelku, která se stará o nezletilé dítě) nedostačující, pročež ukončení péče z její strany nelze považovat za pochopitelné. Popřel, že by podepsal potvrzení ze dne [datum] o rozdělení příspěvku po jeho zvýšení na částku 10 000 Kč pro žalovanou dceru a 2 000 Kč pro syna. Bez ohledu na uvedené podotkl, že i bez finančních prostředků by měly děti rodičům pomáhat. Připomněl, že žalovaná dcera se o něj přestala starat nejméně dva týdny před tím, než k němu začala docházet pečovatelská služba a nezajímala se o to, jak si pomůže.

6. Popřel, že by mu žalovaná nabízela pomoc poté, kdy se o něj začala starat pečovatelská služba. Návštěvy žalované 10 krát za rok označil za nedostačující. Pokud za ním žalovaná přišla, ptala se pouze, zda nechce uvařit čaj. Připustil nicméně, že jí odpověděl, že nepotřebuje, protože ho má od pečovatelek vždy u postele nachystaný. O žádných jiných službách nebo pomoci řeč nebyla a nic jiného mu nenabídla. Pokud pak ve své výpovědi uvedl, že pečovatelská služba se o něj stará a má vše zajištěné, měl tím na mysli vše, co se týká jídla a péče o osobu a částečně běžného porovnání věcí a nejnutnějšího úklidu v místnosti, kterou obývá. Jídlo na víkend sice má zajištěné předem, ale potřebuje, aby mu ho někdo ohřál a připravil. To se týká i večeří a snídaní. O to vše se stará syn. Pokud by se o to nepostaral a jídlo mu nepřipravil, byl by o hladu. Pečovatelská služba dochází každý všední den asi na tři hodiny. Sáčky na vyprazdňování je však třeba měnit několikrát za den, tedy i po odchodu pečovatelek a také o víkendech, kdy pečovatelská služba nechodí. Připomněl, že na pravou ruku je ochrnutý a výše uvedené věci si není schopen zajistit sám. O tomto stavu žalovaná ví, když sama uváděla, jak byla péče v době, kdy ji poskytovala, náročná a že je k takové péči zapotřebí pomoci další osoby.

7. Popřel, že by kdy souhlasil se stavebními úpravami v domě. Zdůraznil, že žalovaná s nimi začala v době, kdy byl v nemocnici a předem s ním nic neprojednávala. Když přijel domů, projevil nesouhlas, ale nemělo to žádný význam. [jméno] žalovaná uvedla, že jedny dveře v chodbě zazdila. Tím, že provedla přestavbu, nemá již nadále přístup do prostor, které obývá ona, čímž nedodržuje dohodu o věcném břemeni. Koupelna pak dosud není zcela dokončena a podlaha v ní není rovná.

8. Pokud jde o topení a energie, namítl, že tyto vždy hradil sám, a není pravdou, že by žalovaná nic nespotřebovala. I v části, kterou žalovaná užívá, se v zimě topí. Pokud žalovaná přijede, využívá i elektrickou energii. Tuto spotřebovávala rovněž v době, když ve své části předmětných nemovitých věcí prováděla úpravy. Jako vlastník domu by se však měla starat o veškeré služby spojené s chodem domu; on by pak platil tu jejich část, která připadá na něj.

9. Soudu prvního stupně pak rovněž vytkl, že neprovedl důkaz ohledáním nemovitých věcí, kterýžto důkaz by prokázal jím uváděné námitky. Navíc vyjádřil přesvědčení, že je to žalovaná, kdo nese důkazní břemeno o svých tvrzeních, že mu poskytovala či alespoň nabízela pomoc, kterou měl údajně odmítnout. Provedeným dokazováním pak má za to, že důkazní břemeno žalovaná neunesla.

10. Žalovaná navrhla, aby bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Ve vyjádření k odvolání uvedla, že soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování, jehož výsledky správně vyhodnotil, když konstatoval, že nebylo prokázáno, že by bylo její chování k žalobci v rozporu s dobrými mravy. Namítla, že všechny žalobcem předestřené skutečnosti zůstaly pouze v rovině neprokázaných skutkových tvrzení. Připomněla, že se o žalobce starala po dobu 15 let od 7:30 do 14:00 hodin a často i v odpoledních, večerních a nočních hodinách. Vedle toho měla v péči nezletilého syna. Když si zajistila dvouměsíční brigádu na úklid ve škole, musela opakovaně z práce odcházet za žalobcem a pracovní dobu si následně nadpracovat. Když žalobce za měsíce leden a únor 2020 snížil částku, kterou jí dával z jím inkasovaného příspěvku na péči, na 5 000 Kč měsíčně, když současně svému synovi (jejímu bratrovi) zaplatil 1 000 Kč měsíčně, a zbytek příspěvku na péči si ponechal pro svoji potřebu, přenechala následně péči o žalobce pečovatelským službám. Podotkla rovněž, že dlouhodobá péče o žalobce vedla i u ní k selhání organismu a potřebě vyhledat lékařskou pomoc. Nepřestala se však o žalobce zajímat, a nadále jej navštěvovala. Byl to nicméně sám žalobce, který se urazil a přestal s ní komunikovat, kterýžto stav přetrvává dosud. Stavební úpravy provedla se souhlasem žalobce, který se rovněž aktivně podílel na výběru použitého materiálu a částečně též na přestavbu finančně přispěl. Opakovaně zdůraznila, že nemovité věci neužívá. K bydlení je užívá pouze žalobce se synem. Kromě ložnice, obývacího a dětského pokoje, může žalobce užívat celý zbytek domu, který je volně přístupný.

11. Pokud jde o rozložení důkazního břemene, namítla, že toto v řízení tíží výhradně žalobce, který musí nejen tvrdit, ale i prokázat, že byly naplněny zákonné předpoklady pro uplatnění práva na vrácení daru.

12. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (ust. § 204 odst. 1 o. s. ř.), že bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (ust. § 201 o. s. ř.) a že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (ust. § 202 odst. 1 o. s. ř. à contr.), přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu napadeném odvoláním i řízení mu předcházející a nakonec dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

13. Na tomto místě je třeba uvést, že odvoláním žalobce bylo napadeno rozhodnutí soudu prvního stupně toliko ve výroku o věci samé (výrok I.) a v závislých výrocích o nákladech účastníků a nákladech státu (výroky II. a IV. – ust. § 212 věta druhá, písm. b/ o. s. ř.) a tedy pouze v tomto rozsahu byl odvolací soud oprávněn věcnou správnost rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumávat (ust. § 212 věta první o. s. ř.). V zůstávající části (ve výroku III. o odměně zástupkyně žalobce ustanovené mu z řad advokátů) zůstalo rozhodnutí soudu prvního stupně odvoláním nedotčeno a je tudíž již pravomocné (ust. § 159 o. s. ř.), když posledně zmíněný výrok nepřestavuje ani výrok na rozhodnutí o věci samé závislý.

14. Podle ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. Citované zákonné ustanovení vykládá ustálená rozhodovací praxe obecných soudů prezentovaná např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2339/2019, ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 124/2020, ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2132/2019, ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 33 Cdo 437/2020, ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 33 Cdo 3771/2019, a ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2574/2020, tak, že byla-li darovací smlouva uzavřena před [datum], je nutné nárok na vrácení daru vždy poměřovat zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013, i když k „ nemravnému“ chování obdarovaného, pro které dárce žádá vrácení daru, došlo až po [datum]. Jinými slovy za situace, kdy ke vzniku právního poměru účastníků z darovací smlouvy došlo před 1. lednem 2014, vzniklo legitimní očekávání, že dárce může žádat dar nazpět jen tehdy, zachová-li se (v budoucnu) obdarovaný k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě poruší dobré mravy (viz § 630 obč. zák.).

15. Předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce na vrácení daru pak není jakékoliv nevhodné chování obdarovaného nebo pouhý nevděk, ale takové chování, které s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky § 630 občanského zákoníku, nýbrž předpokladem aplikace tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kritérií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce. Dárce se jako důvodu k vrácení daru nemůže dovolávat skutkových okolností, jež nastaly či existovaly v době před darováním a za nichž byl právní úkon učiněn a o nichž obě strany při uzavírání smlouvy věděly (k tomu v podrobnostech srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, a ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011). Úvaha, zda chování obdarovaného lze kvalifikovat jako chování hrubě porušující dobré mravy, odvisí vždy od posouzení všech zvláštností každého případu individuálně a má význam právě a jen pro projednávanou věc; její zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného na jiné obdobné případy je zpravidla vyloučeno. K naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. 33 Odo 936/2006).

16. Pokud jde o rozložení povinnosti tvrzení a důkazního břemene, potom v řízení, jehož předmětem je určení vlastnického práva na podkladě uplatnění práva na vrácení daru podle § 630 obč. zák., nepochybně platí, že obě povinnosti tíží žalobce. Ten musí jednak tvrdit a rovněž i prokázat, že zde ze strany žalované docházelo k takovému závadnému jednání (popř. i jeho opomenutí tam, kde nějakého aktivního jednání bylo zapotřebí), které ospravedlňuje možnost domáhat se vrácení dříve poskytnutého daru.

17. Na úvod je nutné předeslat, že soud prvního stupně si opatřil dostatek informací o skutkových okolnostech případu a k jejich prokázání provedl (s ohledem na uplatnění zásady projednatelnosti v tomto občanském soudním řízení, kdy je soud zásadně vázán důkazními návrhy účastníků – viz § 120 o. s. ř. v jeho znění účinném od 1. 1. 2014) dostatečné množství důkazů. Ze skutkových zjištění získaných provedeným dokazováním učinil soud prvního stupně logický závěr o skutkovém stavu věci, který rovněž správně právně posoudil na něj dopadajícími zákonnými ustanoveními. Své závěry přitom srozumitelně a logicky popsal v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na které může odvolací soud pro stručnost odkázat, neboť se v něm soud prvního stupně vypořádal se všemi námitkami žalobce vznesenými v průběhu řízení.

18. Jen pro stručnost odvolací soud připomíná, že žalobce daroval předmětné nemovité věci žalované darovací smlouvu uzavřenou formou notářského zápisu sepsaného dne [datum] notářkou JUDr. [jméno] [příjmení], sp. zn. NZ [číslo], N 158/2006. Toutéž smlouvou současně žalovaná zřídila žalobci po dobu jeho života věcné břemeno spočívající v právu bydlení a spoluužívání nemovitostí (dále též jen„ věcné břemeno“), které žalobce přijal. Na základě věcného břemene může žalobce výhradně užívat výměnek rodinného domu [adresa] napravo od propojovací chodby při pohledu z ulice, a to kuchyň, pokoj, dvě spíže a dále společně s vlastníkem užívat propojovací chodbu, kuchyň a koupelnu, verandu a WC umístěné v hlavní obytné části a spoluužívat s vlastníkem hospodářské příslušenství, dřevník, kolnu, pozemek parc. č. st. [anonymizováno] a pozemek parc. [číslo] v k. ú. [obec].

19. Výzvou k vrácení daru ze dne [datum] žalobce vyzvala žalovanou k vrácení darovaných nemovitých věcí, a to z důvodu hrubého porušení dobrých mravů. Jako hrubé porušení dobrých mravů byly považovány následující tři oblasti chování. 1) Absolutní nezájem žalované o žalobce a neposkytnutí pomoci, kterou bezpodmínečně potřebuje; žalovaná žalobce od března loňského roku (tj. 2020) ani jednou nenavštívila, nenabídla ani neposkytla mu pomoc v nejzákladnějších věcech, když pečovatelská služba není schopna zajistit všechny jeho potřeby. Z výzvy se podává, že žalovaná jej nenavštívila v nemocnici na jaře a na podzim 2020, nezajímal ji jeho zdravotní stav, nepřijala jeho telefonáty. 2) Porušení věcného břemene, a to zazděním dveří do kotelny bez vědomí a souhlasu žalobce a dále znepřístupněním kuchyně, koupelny a WC v hlavní budově. 3) Skutečnost, že žalovaná nepřispívá na platby za spotřebované energie, přestože energie využívá. Zásilka obsahující výzvu k vrácení daru byla žalované doručena [datum].

20. Odvolací soud předesílá, že z důvodů uváděných žalobcem by bylo možno v obecné rovině za dostačující pro vrácení daru považovat znepřístupnění předmětných nemovitých věcí (resp. některých místností) a bezdůvodné ukončení poskytování jakékoliv pomoci žalobci v nemoci a ve stáří, případně dlouhodobá ztráta jakéhokoliv zájmu něho. Neposkytování příspěvku na náklady spojené s bydlením by pak samo o sobě nepochybně důvodem pro vrácení daru být ani v obecné rovině nemohlo, přičemž k tomuto důvodu by bylo možno přihlížet nanejvýše jako k okolnosti vedlejšího (pouze podpůrného) významu.

21. Pro posouzení naplnění či nenaplnění zákonných předpokladů pro vrácení daru je v řešeném případě (vedle vyjádření samotného žalobce, který vlastní výpovědí existenci některých důvodů sám popřel, či přinejmenším znevěrohodnil) stěžejní zejména výpověď svědka [jméno] [příjmení] (syna žalobce a bratra žalované), a to jednak z důvodu toho, že tento svědek předmětné nemovité věci rovněž užíval a doposud užívá k bydlení, jednak z důvodu toho, že tento rovněž částečně zajišťoval a dosud částečně zajišťuje osobní péči o žalobce (v minulosti spolu s žalovanou, od března 2020 pak spolu s pracovníky pečovatelské služby). Jedná se tedy o svědka, ke kterému má nepochybně i samotný žalobce důvěru. Zejména z výpovědi tohoto svědka pak vyplynulo, že žalobce nebyl omezen v možnosti užívat předmětné nemovité věci v rozsahu, jak bylo dohodnuto smlouvou o zřízení věcného břemene. Žalobce tedy má i nadále přístup do jídelny, kuchyně i koupelny, byť pouze jedněmi dveřmi, když druhé dveře zůstávají zamčené. Obdobně pak pro přístup do kotelny platí, že žalovaná nechala (dlužno podotknout, že i podle svědka již před více než 3 lety) zazdít jedny z dveří, to však k znepřístupnění kotelny jako takové nevedlo, neboť do této zůstal zachován přístup venkovními dveřmi. Nadto z vyjádření svědka vyplynulo, že topení zajišťuje sám tím, že do kotle přiloží ráno a pak po návratu z práce. Případná nemožnost žalobce užívat předmětné nemovité věci v celém rozsahu dříve dohodnutého věcného břemene pak zjevně souvisí hlavně se zhoršením zdravotního stavu žalobce, který se stal (jak sám ve své výpovědi uvedl) od listopadu 2020 bez pomoci druhé osoby nepohyblivým.

22. Pokud jde o osobní starost a péči o žalobce, potvrdil slyšený svědek, že do blíže neupřesněné doby roku 2020 žalovaná žalobci uklízela, prala, žehlila, vařila, koupala ho, holila ho a stříhala mu vlasy. Poté co se o žalobce přestala výše uvedeným způsobem starat, převzal péči o něj na dobu jednoho až dvou týdnů sám, pak péči o žalobce převzala pečovatelská služba. Snídaně a večeře mu i nadále podává sám.

23. Že žalobci zůstává nadále zachován přístup do místností, ke kterým má zřízené právo věcného břemene, jakož i to, že převážnou část osobní péče o žalobce a jeho domácnost zajišťovala přibližně do poloviny března 2020 žalovaná, pak vyplynulo též z výpovědi svědkyně [jméno] [příjmení] (rovněž dcery žalobce a sestry žalované). Tatáž svědkyně rovněž potvrdila, že žalovaná navštěvuje žalobce i poté, co přestala o žalobce osobně intenzivně pečovat. Z výpovědi uvedené svědkyně lze rovněž usuzovat na to, co uvedla i sama žalovaná, a sice že k narušení vztahu mezi účastníky řízení došlo v souvislosti s tím, že žalobce byl ochoten poskytnout žalované z příspěvku na péči za měsíce leden a únor 2020 pouze částku 5 000 Kč měsíčně, ačkoliv do té doby jí z příspěvku o celkové výši 12 800 Kč měsíčně (od [datum] nadále) poskytoval 7 800 Kč měsíčně.

24. Z výpovědí obou uvedených svědků pak nebylo zjištěno, že by se kdy žalobce v době od března 2020 obrátil na žalovanou s žádostí o pomoc stran čehokoliv.

25. V souvislosti s tím odvolací soud připomíná to, co je ostatně mezi účastníky řízení nesporné, a sice že příspěvek na péči inkasovaný od žalobce představoval pro žalovanou faktickou odměnu za její služby a byl současně pro žalovanou a jejího nezletilého syna zásadním a ve své podstatě jediným zdrojem příjmů. Kromě toho odvolací soud připomíná, že žalobce si do značné míry protiřečí, když se na jednu stranu snaží bagatelizovat rozsah osobní péče, který mu poskytovala žalovaná ještě v době před zásadním rozkolem jejich vztahu v březnu 2020, tím, že uvádí, že žalovaná se mu ostatně nemusela osobně věnovat (rozuměj být v jeho přítomnosti) neustále, současně se však potřeby takové péče nyní dovolává s tím odůvodněním, že potřebuje i další péči o svoji osobu nad rámec péče poskytované mu dnes pečovatelskou službou.

26. Jak přitom vyplynulo z výpovědi žalované, tato, byť se jí bezprostředně po ukončení intenzivní každodenní osobní péče o žalobce v březnu 2020 nepodařilo sehnat si zaměstnání z důvodu komplikací ve společnosti a v hospodářství způsobených pandemií nemoci Covid – 19, aktuálně již pracuje a tudíž logicky nemá možnost se o žalobce a jeho potřeby současně osobně každodenně starat. Že by o něj vůbec nejevila zájem, pak vyvrátil vlastní výpovědí samotný žalobce, který nejen, že potvrdil její návštěvy v domě, nýbrž výslovně i popřel, že by žalovanou výslovně žádal o jakoukoliv pomoc. Naopak potvrdil, že v případě jejího zájmu nabízenou pomoc odmítl s odůvodněním, že má zajištěnou pečovatelskou službu, byť se toto své vyjádření pokusil následně v odvolání bagatelizovat.

27. Skutečnost, že by žalovaná jakkoliv nepřispívala na náklady spojené s užíváním předmětných nemovitých věcí, vyvrátil opět částečně samotný žalobce, když potvrdil, že žalovaná až do roku 2019 přispívala na zakoupení uhlí na otop. Pokud pak na spotřebu elektrické energie nepřispívala a od roku 2020 pak nepřispěla vůbec, lze toto odůvodnit tím, že žalovaná předmětné nemovité věci dlouhodobě neužívala k bydlení (jak ostatně potvrdil i svědek [jméno] [příjmení]) a do předmětného domu toliko dojížděla (do března 2020 denně, poté cca 10 x za rok, jak připustil i sám žalobce).

28. Ani odvolací soud tedy neshledává v chování a postoji žalované vůči žalobci naplnění zákonných předpokladů pro vrácení daru ve smyslu ustanovení § 630 obč. zák. Na uvedeném závěru by ničeho nemohlo změnit ani doplnění dokazování ohledáním předmětných nemovitých věcí. Takový důkaz mohl v teoretické rovině sloužit toliko k prokázání skutkového tvrzení žalobce o tom, že mu žalovaná brání v možnosti užívat část předmětných nemovitých věcí v souladu s právem věcného břemene zřízeného v jeho prospěch. To však již bylo bezpečně vyvráceno mimo jiné i svědeckou výpovědí svědka [jméno] [příjmení]. Soud prvního stupně tedy postupoval správně, pokud žalobu na určení vlastnického práva bez provádění důkazu ohledáním jako nedůvodnou zamítl a odvolací soud tudíž rozhodnutí jako věcně správné, rovněž bez toho, že by dokazování doplňoval, potvrdil (§ 219 o. s. ř.), a to včetně výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi účastníky řízení. Ačkoliv v obecné rovině žalovaná má právo na jejich náhradu jako plně úspěšný účastník řízení (viz § 142 odst. 1 o. s. ř.), soud prvního stupně žalované jejich náhradu nepřiznal s odkazem na ustanovení § 150 o. s. ř., když důvod zvláštního zřetel hodné pro mimořádné nepřiznání náhrady shledal pouze v nepříznivých příjmových poměrech žalobce, z důvodu kterých byl tento rovněž osvobozen od poplatkové povinnosti. Ačkoliv uvedené okolnosti samy o sobě nepostačují k odůvodnění použití ustanovení § 150 o. s. ř., odvolací soud zohlednil tu skutečnost, že žalovaná sama se rozhodnutí soudu prvního stupně nepřiznávajícího jí náhradu nákladů aktivně uplatněním opravného prostředku nebránila.

29. Pokud o náklady státu (výrok IV. napadeného rozhodnutí), je třeba předeslat, že za náklady státu, o jejichž náhradě soud rozhoduje v režimu ust. § 148 odst. 1 o. s. ř., nelze považovat náklady, které stát uhradí ustanovenému zástupci - advokátu na jeho hotových výdajích, odměně a popřípadě náhradě za daň z přidané hodnoty (§ 140 odst. 2 o. s. ř.). I náklady na zastoupení advokátem, kterého účastníku řízení ustanovil soud dle ustanovení § 30 o. s. ř., je totiž třeba považovat za náklady takto zastupovaného účastníka. Má-li zastoupený účastník právo na náhradu nákladů řízení, soud přizná i náhradu takových nákladů řízení účastníku; požadavek ust. § 149 odst. 2 o. s. ř., aby ten, jemuž byla uložena náhrada nákladů řízení, byl povinen zaplatit státu náhradu hotových výdajů advokáta a odměnu za zastupování, se projeví v tom, že soud sice náhradu nákladů řízení (včetně náhrady hotových výdajů advokáta a odměny za zastupování) přizná zastupovanému účastníku, avšak povinnost k jejich zaplacení stanoví ve prospěch státu; nezaplatí-li povinný náhradu nákladů řízení státu dobrovolně, může se stát domáhat (vlastním jménem) jejich zaplacení cestou výkonu rozhodnutí, případně exekuce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1997/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod [číslo]). Protože ve zde posuzované věci nebyla žalobci, kterému jedinému byl zástupce z řad advokátů soudem ustanoven, náhrada nákladů řízení přiznána, je důsledkem z toho automaticky plynoucím, že náklady takového zastoupení půjdou k tíži státu. Odvolací soud pak konstatuje, že státu vznikly v souvislosti s tímto řízením náklady odpovídající svědečnému vyplacenému svědkyni [příjmení] ve výši 1 463 Kč. Pokud pak soud prvního stupně vyhodnotil situaci ohledně nákladů státu tak, že v projednávané věci byl sice žalobce procesně neúspěšný, nicméně byly u něj splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků (od těchto byl ostatně osvobozen), postupoval v obecné rovině správně, pokud žalobci povinnost nahradit náklady státu neuložil. Obecně nadbytečným nicméně v souvislosti s tím je pojmout do samotného výroku konkrétní výši částky takových nákladů, pakliže nemá soudu v úmyslu nepřiznat tyto státu pouze částečně, nýbrž v celém jejich rozsahu. Odvolací soud tudíž změnil (v konečném důsledku pouze formulačně) výrok IV. o nákladech státu (zde představovaných pouze vyplaceným svědečným) tak, že se České republice jejich náhrada nepřiznává.

30. Výrok o nákladech odvolacího řízení pak vyplývá z ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterých náhrada nákladů odvolacího řízení přísluší v tomto řízení zcela úspěšné žalované. [příjmení] 7 743 Kč odpovídá odměně zástupkyně žalované z řad advokátů ve výši 6 200 Kč za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast na ústním jednání odvolacího soudu) podle § 11 odst. 1 písm. g) a k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále též jen„ advokátní tarif“), po 3 100 Kč za úkon podle § 7 bodu 5. advokátního tarifu při tarifní hodnotě 50 000 Kč podle § 9 odst. 3 písm. a) a odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, paušální náhradě hotových výdajů 600 Kč spojených s oběma výše uvedenými úkony právní služby po 300 Kč za úkon podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, náhradě za ztrátu času stráveného na cestě ze sídla advokátky k odvolacímu soudu a zpět ve výši 400 Kč v trvání 4 půlhodin po 100 Kč za každou půlhodinu podle § 14 odst. 1 a 3 advokátního tarifu a náhradě jízdného ve výši 543 Kč osobním automobilem Škoda Rapid na trase 80 km při kombinované spotřebě 4,7 l [číslo] km benzinu Natural 95 a cenně paliva 44,50 Kč/1l (podle vyhl. č. 511/2021 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad, v jejím znění účinném od 14. 5. 2022). Důvody pro mimořádné nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř. odvolací soud neshledal, když tyto nelze spatřovat jen v samotné nepříznivé příjmové situaci žalobce, byť by byla skutečně dána.