54 Co 70/2025 - 219

Rubrum

Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Fučíkové a soudců JUDr. Lenky Prokšové a Mgr. Miroslava Pecha ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozený [Datum narození žalobce A] b) [Jméno žalobce B], narozená [Datum narození žalobce B] oba bytem [Adresa žalobce B] oba zastoupeni advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované], [Anonymizováno] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o určení vlastnického práva o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno] takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. o věci samé potvrzuje[Anonymizováno]

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. o náhradě nákladů řízení mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům, kteří jsou k přijetí tohoto plnění oprávněni společně a nerozdílně, na náhradě nákladů řízení 64 164 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce – advokáta [Jméno advokáta A].

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům, kteří jsou k přijetí tohoto plnění oprávněni společně a nerozdílně, na náhradě nákladů odvolacího řízení 40 979 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce – advokáta [Jméno advokáta A].

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně rozsudkem určil, že žalobci mají ve společném jmění manželů pozemek parc. č. [Anonymizováno] v katastrálním území a obci [adresa], vymezený geometrickým plánem č. [Anonymizováno] ze dne [datum], vyhotoveným [jméno FO], který je nedílnou součástí rozsudku (výrok I.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům, kteří jsou oprávnění společně a nerozdílně, k rukám jejich zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku náklady řízení ve výši 67 163,50 Kč (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě, jíž se žalobci domáhali určení vlastnického práva k pozemku ve výroku rozhodnutí označenému (dále též „předmětný pozemek“-ve smyslu pozemku parc. č. [Anonymizováno] nebo „předmětná část pozemků“ – ve smyslu části pozemku parc. č. [Anonymizováno])), který vznikl oddělením z pozemku parc. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], jehož vlastníkem je žalovaná; vlastnické právo k předmětnému pozemku žalobci dovozovali z mimořádného vydržení s tím, že jej drželi a užívali od okamžiku nabytí nemovitostí v k. ú. [adresa] v roce 1995 jako součást zahrady na pozemcích p. č. [Anonymizováno] a p. č. [Anonymizováno], k níž byl předmětný pozemek připlocen, kdy drátěný plot se zděnou podezdívkou v daném místě existoval již v době, kdy oni nemovitosti nabyli a byli přesvědčeni, že tento existující plot v terénu vyznačoval vlastnickou hranici mezi pozemky jejich a pozemkem žalované, která tuto hranici zpochybnila až v roce 2022, kdy začala namítat, že stromy, které na předmětném pozemku (podél plotu) žalobci vysázeli, jsou na jejím pozemku. Soud prvního stupně poté, co dovodil naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení (§ 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudní řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), zabýval se věcnou opodstatněností žaloby za použití ustanovení § 1095 a § 3066 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), kdy nejprve v obecné rovině vysvětlil podmínky nabytí vlastnického práva na základě mimořádného vydržení. Konkrétně pak vyšel z toho, že vlastnické právo k pozemku parc. č. [Anonymizováno] (tehdy evidovanému pod označením PK [Anonymizováno]) a k pozemku parc. č. [Anonymizováno] (tehdy evidovanému pod označením PK [Anonymizováno]) v obci a k. ú. [adresa] nabyli žalobci na základě kupní smlouvy (uzavřené ve formě notářského zápisu) ze dne [datum] a držby předmětného pozemku se chopili téhož roku v době následující po uzavření kupní smlouvy, kdy na něm za plotem směrem k pozemkům parc. č. [Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno] vysázeli smrky.

3. V reakci na obranu žalované, kterou proti nároku uplatněnému žalobci uplatnila, soud prvního stupně vysvětlil, že v posuzovaném případě se nemohlo jednat o výprosu, když tento institut byl do českého právního řádu znovu zaveden až s účinností od [datum]. I pokud připustí možnost sjednání výprosy před tímto datem, vylučují ji tvrzení samotné žalované, podle nichž byl dohodnut přinejmenším účel užití předmětného pozemku (výsadba smrků a činnosti sloužící k jejich údržbě). Mezi pojmové znaky výprosy ovšem patří kromě přenechání věci k užití a bezplatnosti také neujednání doby a účelu užití.

4. Pokud se žalovaná dovolávala nepoctivého úmyslu žalobců s poukazem na výměru a tvar pozemků, měl prvostupňový soud za to, že velikost pozemku parc. č. [Anonymizováno] je třeba poměřovat s pozemkem parc. č. [Anonymizováno], který má společnou hranici s pozemkem parc. č. [Anonymizováno], z něhož je pozemek parc. č. [Anonymizováno] oddělen. Představuje-li výměna pozemku parc. č. [Anonymizováno] 15 % výměry pozemku parc. č. [Anonymizováno], ani zdaleka to nedosahuje 50 % ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 2307/2022. Soud prvního stupně rovněž přihlédl k tomu, že v nabývacím titulu nebyla výměra pozemků uvedena. Argumentovala-li žalovaná tím, že kupní cena byla stanovena s odkazem na znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne [datum], ve kterém výměra pozemku musela být uvedena, a tedy musela být žalobcům známa, uložil jim soud prvního stupně (v souladu s požadavkem žalované), aby tento znalecký posudek předložili, nicméně následně akceptoval, že tak neučinili, neboť přesvědčivě vysvětlili, proč výzvě soudu nemohou vyhovět (znaleckým posudkem nedisponují, neboť jeho vypracování nezadávali, posudek potřeboval pro daňové účely tehdejší prodávající).

5. Co se tvaru dotčených pozemků týče, poukázal soud prvního stupně na značnou členitost hranice mezi pozemky žalované a žalobců, do jejichž pozemků je pozemek žalobkyně „zaklíněn“. Zejména však v této souvislosti akcentoval existenci plotu s podezdívkou rozdělující pozemek parc. č. [Anonymizováno] na dvě části, který vybudoval právní předchůdce žalované dávno předtím, kdy v době koupě pozemků žalobci jiná hranice nebyla v terénu zřetelná. Za překážku mimořádného vydržení neměl soud prvního stupně ani vědomost žalobců o členitosti hranice, kterou připustil žalobce když uvedl, že věděli, že „prostě je to patvar“.

6. Na základě uvedeného dospěl soud prvního stupně k závěru, že byly splněny podmínky pro mimořádné vydržení podle § 1095 o. z. ve spojení s § 3066 o. z. včetně toho, že alespoň čtvrtina vydržecí doby uplynula za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., a proto podané žalobě vyhověl.

7. Výrok o náhradě nákladů řízení založil soud prvního stupně na aplikaci ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř.; žalované tak uložil povinnost zcela nahradit náklady řízení procesně úspěšným žalobcům, u kterých uvažoval jednak náklady na zastupování advokátem a dále hotové výdaje, které v souvislosti s řízením vynaložili (náklady na vyhotovení geometrického plánu).

8. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání žalovaná. Na prvním místě tomuto rozhodnutí vytkla nedostatečné odůvodnění a z toho plynoucí nepřezkoumatelnost, kterou dovozovala z toho, že se soud prvního stupně nedostatečně vypořádal s její výpovědí, ze které učinil pouze zjištění o skutečnostech týkajících se plotu, nevysvětlil však, proč nevzal v potaz ostatní jí uvedené skutečnosti, zejména to, že v době, kdy žalobci vysazovali stromy na předmětnou část pozemku, spolu s manželem se s nimi setkali a informovali je o tom, že stromy vysazují na jejich pozemku, že jim k výsadbě stromů udělili souhlas a žalobci přislíbili, že budou provádět jejich údržbu. Obdobně jako u její výpovědi není jasné, čemu soud prvního stupně uvěřil a čemu nikoliv z výpovědi žalobce a).

9. Další výhrady žalované směřovaly ke skutkovému stavu, který měla za zjištěný nesprávně. Ačkoliv to soud prvního stupně neuvádí, má žalovaná za to, že nevzal za prokázané, že by žalobce upozornila na to, že předmětná část pozemku není v jejich vlastnictví a že žalobci toto věděli od samého počátku (a proto jednali v nepoctivém úmyslu). Dle ní uvedená skutečnost (jakož i to, že žalobci stromy vysázeli s jejím souhlasem) byla prokázána jejím výslechem, který, oproti výslechu žalobce a), není v rozporu s listinnými důkazy, kdy poukázala na existenci snímku katastrální mapy z roku 1994, který je přílohou žádosti žalobců o stavební povolení, takže nemůže být pravdou, že s katastrální mapou měl možnost se žalobce a) seznámit až okolo roku 2000. To, že žalobci měli povědomí o tom, že předmětná část pozemku není v jejich vlastnictví, dle žalované vyplývá i z dalších provedených důkazů, konkrétně ze spisu [právnická osoba] [adresa], odboru územního plánování a stavebního řádu, č. j. [Anonymizováno], jeho součástí je i zmíněný snímek katastrální mapy ze dne [datum], ve kterém jsou pozemky žalobců barevně vyznačeny. Žalovaná se domnívá, že tyto za účelem jejich prodeje vyznačil právní předchůdce žalobců a dle ní je zjevné, že s ním žalobci museli být obeznámeni před zakoupením pozemků a výsadbou stromů. S ohledem na to, že tvar pozemků žalobců neodpovídá oplocení, kdy vlastnická hranice je v okolí předmětné části pozemků velice členitá, ovšem plot samotný pozemek žalobkyně přetíná, je při pohledu na označený snímek katastrální mapy a porovnáním v terénu zjevné, že předmětná část pozemku není součástí pozemků žalobců; absenci oplocení kopírujícího vlastnickou hranici nelze klást k tíži žalované.

10. Dále žalovaná poukázala na to, že v rámci řízení o povolení kácení dřevin se žalobci neoznačovali za vlastníky pozemku, ale pouze za vlastníky dřevin, a připomněla, že k povědomí žalobců o tom, že předmětná část pozemku není v jejich vlastnictví a zároveň k prokázání jejich nepoctivého úmyslu navrhovala výslech starosty obce pana [tituly před jménem] [jméno FO], který měl blíže vypovídat k průběhu správního řízení o povolení kácení stromů na předmětné části pozemku; neprovedení tohoto důkazu žalovaná považuje za pochybení soudu prvního stupně.

11. Žalovaná dále nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci se výsadbou stromu chopili držby vlastnického práva k předmětnému pozemku. Zdůraznila, že k výsadbě stromů měli žalobci obligační souhlas, přičemž je lhostejno, zda jej lze podřadit pod institut výprosy, anebo jde o inominátní kontrakt; ona předmětnou situaci k výprose vždy toliko připodobňovala.

12. I pokud by závěr, že se žalobci chopili držby předmětného pozemku, byl správný, žalovaná od počátku tvrdí, že jednali v nepoctivém úmyslu. V této souvislosti poukázala na skutečnosti již uvedené, kdy pak to, že nepředložili znalecký posudek o určení ceny, ze kterého mohli seznat jak tvar, tak výměry kupovaných pozemků, musí být hodnoceno k jejich tíži. Žalovaná uvedla, že z jednání žalobců je zjevné, že od počátku jednali v úmyslu s pozemkem do budoucna nakládat jako s vlastním, ba dokonce jej získat do svého vlastnictví.

13. Žalovaná měla též za to, že soud prvního stupně nesprávně aplikoval závěry Nejvyššího soudu z usnesení sp. zn. 22 Cdo 1796/2022. Dle soudu prvního stupně nemůže dojít k situaci, kdy se nikoliv nepoctivý úmysl při nabytí držby v průběhu údržby změní na úmysl nepoctivý, ona však má za to, že tento závěr je nesprávný. V této souvislosti potom dovozovala, že i kdyby se žalobci o tom, že předmětná část pozemku není v jejich vlastnictví, dozvěděli až po výsadbě stromů, například v roce 1997, kdy probíhalo stavební řízení, stále by cca 90 % vydržecí doby probíhalo s tímto vědomím, což je situace jistě zcela odlišná od situace, kdy by se o takové skutečnosti dozvěděli tehdy, kdy by již téměř celá vydržecí doba uběhla. I v této souvislosti žalovaná zopakovala, že žalobci měli její souhlas s výsadbou stromů a že tak usilují proměnit v trvalé právo to, co jim zbylo povoleno jen obligačně – což ve smyslu uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu zakládá jejich nepoctivý úmysl. Ten lze za posuzované věci dovodit i ze závěrů z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 2307/2022 a z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1241/2022[Anonymizováno]

14. Nakonec ještě žalovaná soudu prvního stupně vytkla procesní pochybení, které dle jejího mínění spočívalo v tom, že za situace, kdy měl za to, že nenavrhla potřebné důkazy k prokázání toho, že žalobci měli od počátku povědomí o tom, že předmětná část pozemků není jejich vlastnictvím, že žalovaná s manželem jim k výsadbě stromů na předmětné části pozemků udělili souhlas či k prokázání nepoctivého úmyslu žalobců, měl ji poučit podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. Protože tak neučinil, stalo se pro ni rozhodnutí soudu prvního stupně k překvapivým a došlo též k porušení jejího práva na spravedlivý proces, jak to plyne z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2014/10.

15. S ohledem na uvedené v závěru odvolání žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

16. Žalobci navrhli, aby rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen. Ve vyjádření k odvolání v reakci na jednotlivé odvolací námitky žalovaných uvedli, že podle jejich názoru je rozhodnutí prvostupňového soudu odůvodněno dostatečně, řádně, srozumitelně a přesvědčivě, když je z něj naprosto patrné, které skutečnosti vzal (ve vztahu k posuzování mimořádného vydržení) za podstatné a čím byly ty které skutečnosti prokázány, která ustanovení občanského zákoníku použil a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Z účastnického výslechu účastníků vybral soud prvního stupně skutečnosti, které jsou podstatné pro posouzení podstaty věci, k ostatním není zapotřebí, aby se vyjadřoval. Na řadu skutečností, u kterých žalovaná soudu prvního stupně vytýká, že se jimi nezabýval, pak v rozsudku jsou odpovědi; to se týká setkání žalované a jejího manžela se žalobci při sázení stromků a povědomí žalobce a) ohledně tvaru pozemků, které soud prvního stupně uvažoval při posuzování existence nepoctivého průmyslu žalobců.

17. Pokud jde o snímek katastrální mapy z roku 1994, nebylo prokázáno, že by jej žalobci měli k dispozici v srpnu 1995. Pokud pak byl tento snímek v roce 1997 založen do správního spisu ohledně stavebního povolení, poukázali žalobci na to, že v dané věci byli zastoupeni, konkrétním obsahem listin se tedy nemuseli zabývat. Nadto projekt na rekonstrukci jejich chalupy byl zpracován v prosinci 1996, k vyhotovení výkresu pro umístění jímky došlo až po [datum]. Současně žalobci zdůraznili, že i kdyby měli snímek katastrální mapy z roku 1994 k dispozici při uchopení držby, pak z něho (vzhledem k měřítku a kvalitě zaměření) nemohli laickým okem v členitém terénu poznat, že skutečná hranice vede jinudy než betonový plot.

18. Pokud žalovaná zpochybňovala důvěryhodnost výpovědi žalobce a), poukázali žalobci na to, že soud prvního stupně založil své závěry v převážné většině na jiných důkazech, zejména předložených listinách a také výslechu žalované, z něhož vzal za prokázáno, že původní plot na hranici mezi pozemky byl odstraněn již v dětství žalované, že nynější plot rozdělující pozemek parc. č. [Anonymizováno] vybudoval otec žalované, že tento plot existoval v době, kdy žalobci nabyli pozemky parc. č. [Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno], jakož i skutečnost, že vlastníci pozemku parc. č. [Anonymizováno] předmětnou část za plotem již dlouho před příchodem žalobců vyklidili a neužívali ji. Z toho dle nich jednoznačně vyplývá, že oni situaci, kdy část pozemku parc. č. [Anonymizováno] byla připlocena k jejich zahradě a (v době jejich nabytí) nebyla užívána nikým jiným, sami nezpůsobili, ani neovlivnili. To dle jejich názoru prokazuje absenci nepoctivého úmyslu z jejich strany, který nelze dovodit ani z případného pouhého jejich vědomí o tom, že by vlastníkem pozemku mohl být někdo jiný. Nelze jim klást k tíži absenci oplocení kopírujícího vlastnickou hranici.

19. To, že by žalobci užívali předmětnou část pozemku na základě jakéhokoliv obligačního vztahu, žalovaná dle žalobců neprokázala.

20. Co se týče chopení se držby předmětné části pozemku, domnívají se žalobci na rozdíl od soudu prvního stupně, že jej nelze vztahovat „až“ k okamžiku výsadby stromů, neboť předmětná část pozemku byla připlocena k ostatním pozemkům žalobců do jedné velké, zcela oplocené zahrady. Protože šlo o jednotný prostor uzavřené oplocené „chalupy se zahradou“, došlo k uchopení držby předmětné části připloceného pozemku při převzetí všech kupovaných nemovitostí; z důvodu oplocení celé zahrady měli tak žalobci i nad předmětnou částí pozemku tzv. „moc“, žalovaná sama potvrdila, že ona tuto část pozemku parc. č. [Anonymizováno] neužívala; byla-li uzavřena v rámci oplocení jiné zahrady, žalovaná nad ní naopak tzv. „moc“ neměla. Nelze také dle žalobců reálně předpokládat, že vysazování stromů byla první věc, kterou žalobci bezprostředně po převzetí klíčů od chalupy začali realizovat. V době uchopení se držby tak nemohli mít povědomí o tom, že část zahrady není jejich, což nemohli mít ani k okamžiku zahájení výsadby stromů. Žalobci dále zdůraznili, že držba je faktického charakteru a že sama žalovaná uvedla, že se žalobci na předmětné připlocené části pozemku pohybovali s tím, že jí to nevadilo. Poukázali též na námitku žalované, že žalobci od počátku jednali v úmyslu s pozemkem do budoucna nakládat jako s vlastním, ba dokonce jej získat do svého vlastnictví, což je však sama podstata vydržení a nelze z toho tedy vyvozovat nepoctivý úmysl. Oni skutečně koupili zahradu s tím, že je celá jejich, a tak s ní budou nakládat. Žalovaná pak k tomu, aby chránila své vlastnické právo, měla k dispozici mnoho let.

21. Závěrem svého vyjádření žalobci uvedli, že dle jejich názoru byl i postup soudu prvního stupně při provádění dokazování správný.

22. V reakci na vyjádření žalobců zaslala žalovaná odvolacímu soudu dupliku, ve které uvedla, že za nejpodstatnější skutečnost, se kterou se soud prvního stupně nevypořádal, považuje otázku, zda žalovaná se svým manželem při rozhovoru u plotu informovali žalobce o tom, že stromy vysazují na jejich pozemku; přitom tato otázka (vědomosti o užívání cizího pozemku bez právního důvodu) je dle judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (usnesení Nejvyššího soudu „č. j.“ 22 Cdo 210/2024–642, respektive rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 91/25) podstatná pro posouzení (ne)poctivosti úmyslu, kdy z těchto rozhodnutí plyne, že pokud někdo užívá cizí pozemky s vědomím, že k tomu nemá právního důvodu, činí tak vědomě k újmě jejich skutečného vlastníka, a tedy jedná v nepoctivému úmyslu vůči skutečnému vlastníku. Dále pak žalovaná zopakovala argumenty pro tvrzení o tom, že žalobci měli povědomí o tom, že předmětná část pozemku je ve vlastnictví jejím a jejího manžela. Na odvolání setrvala ve všech jeho částech.

23. Následně se ve věci opětovně vyjádřili žalobci, kteří uvedli, že v rozhodnutí č. j. 22 Cdo 210/2024–642 Nejvyšší soud řešil situaci skutkově odlišnou (kdy již z kupní smlouvy vyplývalo, že nabyvatel nabývá pouze stavby, nikoliv pozemky); nadto naopak potvrzuje správnost právního posouzení věci ze strany soudu prvního stupně, když (v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu) činí rozhodným okamžik „od počátku“, tedy při nabývání vlastnictví nemovitostí, při přebírání jejich držby. V tomto ohledu pak žalobci zopakovali jen, že převzali držbu připlocené části pozemků parc. č. [Anonymizováno] od svého právního předchůdce společně s nabývanými pozemky v rámci oplocené zahrady a že právě k tomuto okamžiku je nutné zkoumat, zda si mohli být vědomi, že připlocená část není jejich. Správně pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že v okamžiku koupě a převzetí nemovitostí žalobci nemohli uvnitř zahrady seznat hranici jednotlivých pozemků v terénu, ani to, že oplocená zahrada má větší výměru než jimi kupované pozemky. Proto nemusel dále zkoumat., zda někdy potom žalobci byli nebo nebyli informováni o tom, že část zahrady není jejich. Připomněli také, že žalovaná sama potvrdila, že tuto část pozemku neužívala a také se až do zaměření pozemku v roce 2022 nijak nedomáhala, aby žalobci pozemek přestali užívat a vydali jí ho; tedy se více než 25 let nechovala jako vlastník. V další části svého vyjádření žalobci v zásadě toliko již zopakovali argumenty, které učinili předmětem už svého vyjádření předchozího.

24. Odvolací soud po zjištění, že odvolání žalované směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání jako řádný opravný prostředek přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.), že ho žalovaná z pozice účastníka řízení ( § 90 o. s. ř.) podala jako osoba k tomu oprávněná (§ 201 o. s. ř.), že tak učinila včas (§ 204, odst. 1 o. s. ř.) a že její odvolání splňovalo podmínku projednatelnosti odvolání v podobě uvedení odvolacích důvodů (podřaditelných pod ustanovení § 205 odst. 2 písm. c/, d/, e/ a g/ o. s. ř.), rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal a přezkoumal také řízení, které předcházelo jeho vydání, a v návaznosti na to dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

25. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobci předmětem řízení učinili určení vlastnického práva k pozemku, zabýval se soud prvního stupně správně primárně otázkou jejich naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (§ 80 o. s. ř.), jehož existence je podmínkou toho, aby bylo lze se žalobou (věcně)zabývat. Závěr, který o existenci naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení soud prvního stupně učinil, pak měl odvolací soud za správný. Je totiž výrazem ustálené soudní praxe závěr o tom, že navrhuje-li žalobce určení svého vlastnického práva k nemovitosti nebo jiného práva, které se zapisuje do Katastru nemovitostí České republiky, je na požadovaném určení vždy naléhavý právní zájem, má-li být soudní rozhodnutí určující vlastnické právo podkladem pro zápis do katastru nemovitostí a tímto způsobem dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum]; označené rozhodnutí, jakož i další rozhodnutí Nejvyššího soudu dále ještě uvedená, jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www. nsoud.cz). Zpochybňuje-li žalovaná, která je v katastru nemovitostí zapsaná jako vlastník pozemků parč. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], vlastnické právo žalobců k tomuto pozemku, respektive k jeho části, představuje případně vyhovující rozsudek o určení jejich vlastnického práva vskutku jediný způsob, jak se mohou změny zápisu v katastru nemovitostí domoci.

26. Jak bylo již řečeno, založil soud prvního stupně rozhodnutí na závěru, že žalobci nabyli vlastnické právo k předmětnému pozemku na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z.

27. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

28. Mimořádným vydržením ve smyslu citovaného zákonného ustanovení se již v mnoha svých rozhodnutích zabýval Nejvyšší soud, který vyložil otázky související s jeho podmínkami v rozsudku ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, pod číslem 15/2023); k závěrům zde prezentovaným se posléze přihlásil v řadě svých rozhodnutí dalších (například v usnesení ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 2961/2021, v rozsudku ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 1686/2021, v rozsudku ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, v usnesení ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 1102/2022, v usnesení ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 1796/2022, nebo v usnesení ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 210/2024). Z uvedené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se pak podává, že zákon k mimořádnému vydržení vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby, která u nemovitých věcí činí 20 let s tím, že se do ní započte i doba, po kterou měl držitel, případně jeho právní předchůdce, věc přede dnem nabytí účinnosti občanského zákoníku, avšak neskončí dříve, než uplynutím pěti let od tohoto dne, tj. ode dne nabytí účinnosti občanského zákoníku (§ 3066 o. z.), a aby držiteli nebyl prokázán „nepoctivý úmysl“; podmínkou mimořádného vydržení naopak není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), kterou je od držby v nikoli nepoctivému úmyslu nutné odlišovat. Nedostatek nepoctivého úmyslu je dán u držitele, který drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu.

29. Při výkladu sousloví „nepoctivý úmysl“ tak dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v nepoctivém úmyslu jedná především ten, který ví, že tím, že se ujal držby, působí jinému bezdůvodně újmu. Nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně „vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“ (§ 993 o. z.). Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá; hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální.

30. V rozsudku ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, se Nejvyšší soud podrobně zaobíral otázkou, k jakému okamžiku se pro mimořádné vydržení držba „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ posuzuje, přičemž dovodil (a podrobně odůvodnil) závěr, že podmínkou mimořádného vydržení je, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby; to, že snad později zjistí, že vlastníkem věci (subjektem drženého práva) je někdo jiný, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek mimořádného vydržení. V návaznosti na závěr, že nepoctivý úmysl brání vydržení jen, byl-li tu při uchopení držby, zde Nejvyšší soud řešil otázku, jak může vlastník mimořádnému vydržení jeho věci zabránit, kdy (s odkazem na závěry z rozsudku sp. zn. 22 Cdo 3387/2021) vysvětlil, že: „V zásadě tedy platí, že ujal-li se někdo držby nikoliv v nepoctivém úmyslu a později zjistí, že není vlastníkem (není v katastru nemovitostí evidován jako vlastník), není tím jeho nepoctivý úmysl dotčen; na rozdíl od poctivé držby (§ 992 odst. 1 o. z.) nemá taková vědomost za následek zánik kvalifikované držby (zde držby nikoliv v nepoctivém úmyslu). K vydržení práva nemůže dojít, ztratí-li držitel držbu (§ 1009 odst. 1 o. z.) dříve, než uplyne vydržecí doba. Vlastník věci, respektive subjekt vlastnického práva, proto zabrání mimořádnému vydržení zejména tím, že s držitelem uzavře dohodu o předání držby vlastníkovi; přitom nemusí dojít ke změně ve fyzickém ovládání věci (viz tzv. costitutum possessorium, kdy držitel práva předává držbu jinému, a zůstává jeho detentorem). Pokud však držitel, který nenabyl věc v nepoctivém úmyslu, odmítá vlastníkovi držbu předat, resp. vzdát se jí, může vlastník v průběhu vydržecí doby zabránit mimořádnému vydržení v zásadě jen žalobou napadající držbu nebo tvrdící nepoctivý úmysl držitele při jejím nabytí, tedy zpravidla žalobou na ochranu vlastnického práva (§ 1040 o.z.), nebo, má-li na určení naléhavý právní zájem, žalobou na určení svého vlastnického práva či určení, že držiteli držené právo nenáleží (§ 80 o.s.ř.). Bude-li žalobě vyhověno, považuje se držitel od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba, za držitele jednajícího v nepoctivém úmyslu.“ 31. Jak bylo vysvětleno, podmínkou mimořádného vydržení je nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. Úmysl jako vnitřní stav sám o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení (stejně tak úmysl) projevuje navenek (srov. k tomu např. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 3499/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 21 Cdo 1465/98). Tento závěr platí i pro posuzování držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu.“ Tento úmysl nelze zpravidla prokázat přímo, je-li však prokázána existence skutečností, zakládajících nepoctivost držitele, o kterých věděl anebo – při splnění předpokladu § 4 odst. 1 o. z., tedy že má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností – vědět při uchopení držby nutně musel, pak je třeba učinit závěr o jeho nepoctivém úmyslu; přitom, podobně jako v právu trestním, může jít o úmysl přímý (držitel ví, že jedná nepoctivě a takto jednat i chce) nebo o úmysl nepřímý (s tím, že jeho jednání může být nepoctivé, je srozuměn); srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 1241/2022.).

32. Podle důvodové zprávy k § 1095 o. z. míří úprava mimořádného vydržení mimo jiné na případy, kdy byl převeden pozemek o chybně stanovené (větší) výměře, než je výměra skutečná nebo pozemek chybně označený parcelním číslem, takže nabyvatel v dobré víře drží něco jiného, než pro co mu svědčí vlastnický titul. V této souvislosti potom Nejvyšší soud judikoval, že ujme-li se nabyvatel spolu s pozemkem, který nabyl do vlastnictví, i držby části sousedního pozemku, neznamená to bez dalšího, že jedná v nepoctivém úmyslu, a to dokonce ani tehdy, je-li jeho držba nepoctivou ve smyslu § 992 odst.1 o. z. věta druhá, neboť mu „musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží“. Samotná nedbalost držitele totiž držbu v nepoctivém úmyslu nezakládá, nutný je úmysl držitele. Jestliže však okolnosti případu jsou tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemků o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak lze učinit závěr o nikoliv poctivém úmyslu nabyvatele. Nestačí tu však pouhý omyl držitele, byť i jinak neomluvitelný, situace musí být taková, že je třeba učinit závěr o tom, že o rozdílu věděl, respektive vědět musel, přičemž je nutno vždy přihlížet k individuálním okolnostem každého případu. Jestliže byl poměr výměny nabytého pozemku s pozemkem, jehož držby se držitel bez právního důvodu chopil (sousedním pozemkem) tak velký, že držiteli muselo být nepochybně jasné, že drží více, než nabyl (výměra takto drženého pozemku dosahovala zpravidla výrazně více než 50 % výměry pozemku koupeného či jinak nabytého), pak nebyly-li tu okolnosti výrazně svědčící v jeho prospěch (např. sporný pozemek byl od nepaměti připlocen k pozemku právních předchůdců držitele a s nimi jako rodinnými příslušníky užíván, přičemž přístup na něj byl možný jen z usedlosti držitele, šlo o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem, jeho výměra nebyla ve smlouvě uvedena), jde o držbu nabytou v nepoctivém úmyslu. Je třeba též uvážit, proč skutečný vlastník nemovitosti proti držbě po nepřiměřeně dlouhou dobu nezasáhl. Vždy bude záležet na komplexním a individuálním posouzení věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 2307/2022 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 3680/2023). Jako ústavně souladné tyto úvahy potvrdil Ústavní soud například v usnesení ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 476/24.

33. V posuzované věci soud prvního stupně správně zjistil, že nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí na LV č. [Anonymizováno] nabyli žalobci do společného jmění manželů na základě kupní smlouvy (uzavřené ve formě notářského zápisu) ze dne [datum]; předmětem převodu byly nemovitosti v katastrálním území [adresa], a to rodinný domek [právnická osoba][Anonymizováno]v [adresa] s pozemkem st. [Anonymizováno] zastavěná plocha a pozemky p. č. [Anonymizováno] zahrada, [Anonymizováno] zahrada a [Anonymizováno] zahrada, výměra pozemků nebyla ve smlouvě uvedena. Jak vyplývá ze srovnávacího sestavení parcel, jednalo se tehdy o parcely katastru nemovitostí, kdy po obnově operátu jsou tyto aktuálně v katastru nemovitostí (na LV č. [Anonymizováno] pro k. ú. [adresa]) zapsány jako pozemky parc. č. [Anonymizováno] – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 218 m (původně pozemek st. [Anonymizováno]), jehož součástí je stavba [adresa], rodinný dům, parc. č. [Anonymizováno] – zahrada o výměře 698 m (původně pozemek p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]), parc. č. [Anonymizováno] – zahrada o výměře 913 m (původně pozemek p. č. [Anonymizováno]) a parc. č. [Anonymizováno] – zahrada o výměře 168 m (původně pozemek p. č. [Anonymizováno]). V souvislosti s obnovou operátu nebyla ani u jednoho z uvedených pozemků dotčena jeho výměra. Žalovaná je podle výpisu z katastru nemovitostí – LV č. [Anonymizováno] pro k.ú. [adresa] výlučným vlastníkem (mimo jiné) pozemku parc. č. [Anonymizováno] - zahrada o výměře 596 m, kterýžto pozemek má společnou hranici s pozemky žalobců parc. č. [Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno]. Část pozemku parc. č. [Anonymizováno] v geometrickém plánu č. 283–52/2023 ze dne [Anonymizováno]. [datum], který vyhotovil [jméno FO], označená jako pozemek parc. č. [Anonymizováno] s výměrou 140 m je (a v době, kdy žalobci uzavřeli kupní smlouvu na nemovitosti výše označené už byla) připlocena k pozemku parc. č. [Anonymizováno]. Takto (dle žalované) pozemek parc. č. [Anonymizováno] rozdělil a plot (drátěný se zděnou podezdívkou, bez možnosti přístupu skrz něj na druhou část pozemků) v minulosti vybudoval její právní předchůdce (dědeček); mělo-li se tak stát dle výpovědí žalované v době, kdy ona byla ve věku 4–5 let, pak z toho vzhledem k jejímu datu narození ([Datum narození žalované] století.

34. Žalovaná svoji obranu proti žalobou uplatněnému nároku založila na tvrzení, že žalobci se nechopili držby vlastnického práva k předmětnému pozemku; v odvolání vyslovila nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, že se tak stalo v okamžiku, kdy na něm žalobci vysázeli smrky. Žalovaná tvrdí, že poté, co žalobci s vysazováním stromů započali, s manželem (tehdejším spoluvlastníkem pozemku parc. č. [Anonymizováno]) je informovali, že vlastníky předmětné jeho části jsou oni a k výsadbě stromů (oproti jejich závazku, že stromy budou udržovat a případně je odstraní, pokud si to bude žalovaná nebo její manžel přát) jim dali souhlas. Právo vysadit na předmětném pozemku stromy tedy žalobci dle žalované nabyli obligačně. Pro případ závěru, že se žalobci držby chopili (a následně předmětnou část pozemku nepřetržitě po potřebnou dobu drželi – což žalovaná rovněž zpochybnila), namítala žalovaná jejich nepoctivý úmysl, který dovozovala z toho, že o tom, že nejsou vlastníky předmětné části pozemku, byli informováni, respektive, že usilují proměnit v trvalé právo to, co jim bylo povoleno jen obligačně, dále měla za to, že žalobci mohli na to, že nejsou vlastníky předmětné části pozemku parc. č. [Anonymizováno], usuzovat z porovnání jeho výměry s výměrou pozemků, které jim byly prodány i z porovnání katastrální mapy se situací na místě; žalovaná také poukazovala na odbornost žalobce a), který je a už v době uzavření kupní smlouvy k pozemkům byl osobou práva znalou, ba dokonce ve svém oboru velmi erudovanou.

35. Vzhledem k podmínkám, které zákon stanoví pro mimořádné vydržení vlastnického práva, bylo nezbytné nejprve posoudit, zda se žalobci chopili držby vlastnického práva k předmětnému pozemku a pokud ano, kdy se tak stalo a zda tak učinili nikoliv v nepoctivém úmyslu.

36. Co se uchopení se držby předmětného pozemku, respektive vlastnického práva k němu žalobci týče, učinil soud prvního stupně závěr, že se tak stalo v okamžiku, kdy zde vysázeli smrky (což se stalo nesporně po uzavření kupní smlouvy ze dne [datum], kterou nabyli mimo jiné vlastnické právo k pozemkům parc. č. [Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno], ještě v témže roce). Odvolací soud nicméně v této otázce zaujal názor odlišný (souladný s právním názorem žalobců).

37. Podle § 987 o. z. držitelem je ten, kdo vykonává právo pro sebe. Podle § 989 odst. 1 o. z. vlastnické právo drží ten, kdo se věci ujal, aby ji měl jako vlastník.

38. Podstatou držby je existence dvou základních předpokladů, jež musí být naplněny současně. Prvním z nich je, že držitel musí mít věc ve své moci, tedy musí nad věcí vykonávat faktické panství (corpus possessionis). Druhým předpokladem je vůle nakládat s věcí jako s vlastní (animus possidendi), neboli vykonávat právo pro sebe. Na existenci držby přitom nemá vliv to, že držitel svého práva nevyužívá (hmotnou věc nechá ležet ladem); podle ustanovení § 1009 odst. 2 věty první o. z. totiž platí, že nevykonává-li držitel držbu, držba tím nezaniká. Tedy i tehdy, kdy držitel pozemku případně nechá jej ležet ladem, zůstává jeho držitelem (pokud se držby nechopí někdo jiný), neboť i to může být výrazem jeho vůle, jak hodlá s předmětem své držby nakládat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 2302/2000).

39. V posuzované věci nelze mít žádných pochyb o tom, že žalobci koupili rodinný dům s pozemky, které tvořily jeden funkční celek (dům se zahradou tvořenou několika pozemky). Pozemky byly přitom jako celek oploceny, přičemž plot (drátěný se zděnou podezdívkou) situovaný na pozemku parc. č. [Anonymizováno], který ho rozdělil na dvě části, vybudoval v dávné minulosti právní předchůdce žalované; sporu není rovněž o tom, že toto oplocení bylo vybudováno tak, že neumožňuje jakýkoliv přístup na druhou část jím fakticky rozděleného pozemku, tj. ani na část přiléhající k pozemkům žalobců parc. č. [Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno], která byla přístupnou výhradně z označených pozemků žalobců. Byť podle žalované v minulosti měli na této části pozemku parc. č. [Anonymizováno] uskladněné dřevo a k přístupu na ni využívali branku v dřevěném plotu oddělujícím pozemek žalobců parc. č. [Anonymizováno] od pozemku parc. č. [Anonymizováno] (rybník) a chodili na ni právě přes pozemek žalobců, již v osmdesátých letech (poté, co se s manželem stali vlastníky) dřevo do té doby zde uskladněné odsud vyklidili a přestali sem chodit. Rovněž sama žalovaná pak potvrdila, že žalobci bezprostředně poté, co se staly vlastníky nemovitostí, tuto původní branku uzavřeli (čímž tedy přístup na předmětný pozemek znemožnili) a posléze i zrušili a vybudovali branku novou, kterou rovněž od počátku zamykali. S přihlédnutím k popsaným skutečnostem má odvolací soud za správné přitakat názoru žalobců, že se držby vlastnického práva k předmětnému pozemku tvořícímu součást oploceného funkčního celku ze zůstávající části pozemku parc. č. [Anonymizováno] nepřístupného, chopili současně s uchopením se držby pozemků nabytých kupní smlouvou, které tvořily celistvou zahradu obklopující současně kupovaný rodinný dům, když právě v tomto okamžiku nad ním získali faktickou moc, a zřejmá je i od samého počátku zjevná jejich vůle nakládat s ním jako vlastním. [uzamčení branky do té doby využívané neomezeným okruhem osob, které ji využívali k průchodu „mezi ploty“ k objektům, čímž došlo i ke znemožnění přístupu k předmětnému pozemku přes jejich pozemky (který navíc žalovaná v té době už dlouhodobě nevyužívala, neboť od doby, kdy s manželem vyklidili do té doby zde složené dřevo, k čemuž došlo v osmdesátých letech, sem nechodili) nebo i rozhodnutí o tom, že zde budou vysázeny smrky, které nepochybně vlastní realizaci výsadby předcházelo a bylo takto rovněž projevem ovládání věci i držební vůle ze strany žalobců od samého počátku.].

40. Je skutečností, že mimořádnému vydržení vždy brání vědomost toho, kdo věc užívá, o tom, že vlastníkem je jiná osoba. Pokud je faktické užívání opíráno o právo užívat pozemek jiného vlastníka, nemůže vůbec jít o držbu vlastnického práva, a tedy v takovém případě nelze učinit závěr o držbě coby předpokladu toho, aby mohlo dojít k jakémukoliv (řádnému i mimořádnému) vydržení (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum]., sp. zn. 22 Cdo 3903/2023). Pokud pak někdo začne věc ovládat s vědomím, že není v jeho vlastnictví a užívá ji bez právního důvodu a tedy k újmě vlastníka, značí to, že držbu sice nabyl (nabýt mohl), ale současně nezbytně to, že v okamžiku nabytí držby byl držitelem v nepoctivém úmyslu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 20 Cdo 210/2024).

41. V posuzované věci žalovaná tvrdila vědomost žalobců o tom, že ona tehdy se svým manželem jsou vlastníky předmětného pozemku, když o této skutečnosti je informovali v době, kdy zde žalobci vysazovali stromy; současně mělo dojít z jejich strany k souhlasu s výsadbou stromů oproti příslibu žalobců, že je budou udržovat. Jak ale z výše uvedeného plyne, s námitkou vědomosti žalobců o jejím vlastnickém právu by mohla žalovaná uspět pouze pokud by tvrdila, že tuto vědomost žalobci měli nebo že titul k užívání jejího pozemku v jejich prospěch existoval v okamžiku, kdy se uchopili jeho držby, to je v okamžiku, kdy převzali kupované nemovitosti včetně připlocené části pozemku parc. č. [Anonymizováno], který nepochybně vysazování stromů na ní (a tudíž tvrzenému oznámení žalobcům o vlastnickém právu žalované a jejího manžela) předcházel. To, že by ona a její manžel žalobce o svém vlastnickém právu informovali do tohoto okamžiku, nebo že by k tomuto okamžiku existoval obligační titul k užívání předmětného pozemku ze strany žalobců, žalovaná však netvrdila. To, zda se tak stalo později (při vysazování stromů), není pro právní posouzení věci, jak ho uvažuje odvolací soud, významné. Byť je tedy možné přisvědčit žalované v tom, že soud prvního stupně stran jejího tvrzení, že se žalobcům v době, kdy vysazovali stromy, dostala od ní a jejího manžela informace o jejich vlastnickém právu a že tehdy současně dali žalobcům souhlas k vysázení stromů, neučinil žádný závěr (když tento z úhlu pohledu jeho závěru o tom, kdy se žalobci uchopili držby předmětného pozemku, byl významný), není ani toto jeho pochybení pro rozhodnutí odvolacího soudu významné.

42. Odvolací soud tedy vyšel z toho, že v okamžiku uchopení se držby žalobci od žalované informaci o jejím vlastnickém právu neměli; z tohoto úhlu pohledu tak jejich úmysl v daném okamžiku nebyl nepoctivý. Pakliže se žalobci držby uchopili nikoliv v nepoctivému úmyslu i s ohledem na další souvislosti (k tomu viz další část odůvodnění tohoto rozhodnutí), vydržení práva by mohla zabránit toliko ztráta této držby dříve, než uplynula vydržecí doba. Bylo již výše vysvětleno, že by se tak mohlo stát dohodou držitele s vlastníkem o předání držby vlastníkovi anebo žalobou. V posuzované věci pak žalovaná (v průběhu řízení v různých verzích) tvrdila, že s manželem souhlasili s tím, aby žalobci na předmětném pozemku vysázeli stromy (oproti jejich závazku je udržovat), jakkoliv však netvrdila, že by snad mezi ní a jejím manželem na straně jedné a žalobci na straně druhé došlo k dohodě o předání držby (kdy uchopení se držby předmětného pozemku žalobci koneckonců žalovaná zpochybňovala a jen těžko se proto mohla vůbec chtít dohodnout na jejím odevzdání). Z tvrzeného souhlasu s vysázením stromů by tak maximálně bylo lze usuzovat na získání vědomosti žalobců o vlastnictví žalované a jejího manžela, která však (došlo-li k ní po uchopení se držby) nemá za následek zánik kvalifikované držby coby předpokladu mimořádného vydržení. žaloba na ochranu vlastnického práva v průběhu vydržecí doby nebyla žalovanou podána (podání takové žaloby žalovaná netvrdila).

43. Pokud žalovaná nepoctivý úmysl žalobců dovozovala s poukazem na výměry pozemků (porovnání výměry předmětného pozemku a pozemků, které žalobci nabyli podle kupní smlouvy) a jejich tvar, kdy má za to, že z porovnání snímku katastrální mapy a faktického stavu jim muselo být zjevné, že předmětná část pozemku parc. č. [Anonymizováno] není jejich vlastnictvím, a prvostupňový soud dospěl k závěru, že žádná z uvedených skutečností o nepoctivosti žalobců při uchopení se tržby nesvědčí, odvolací soud se s ním v tomto závěru ztotožnil.

44. Výše již byla uvedena judikatura týkající se nepoctivého úmyslu v souvislostech výměry nabytého pozemku a pozemku, jehož držitel se chopil držby, která jej dovozuje toliko tam, kde okolnosti případu jsou tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl; tak tomu je zásadně tehdy, kdy výměra takto drženého pozemku je výrazně více než 50 % výměry pozemku koupeného. I v takovém případě mohou nepoctivý úmysl držitele vyloučit takové okolnosti, jako je připlocení sporného pozemku ke koupenému pozemku, absence přístupu jinak než z pozemku držitele či absence údaje o výměrách pozemků ve smlouvě. V posuzované věci soud prvního stupně uvažoval při porovnání s výměrou předmětného pozemku, jehož držby se žalobci při koupi nemovitostí chopili (140 m) toliko výměru pozemku parc. č. [Anonymizováno], jehož výměra činí 913 m, z čehož 140 m představuje cca 15 %, což vskutku ani zdaleka nedosahuje oněch 50 %, od kterých judikatura Nejvyššího soudu připouští existenci nepoctivého úmyslu držitele. Odvolací soud je nadto toho názoru, že výměru předmětného žalobci drženého pozemku je důvodné poměřovat (jak to činí žalobci) minimálně se součtem výměr pozemků parc. č. [Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno], neboť i s pozemkem parc. č. [Anonymizováno] má předmětný pozemek společnou hranici (což koneckonců konstatuje i soud prvního stupně v odst. 29 odůvodnění svého rozhodnutí, kde tuto hranici (přiléhavě) popisuje tak, že pozemek parc. č. [Anonymizováno] (respektive z něj oddělený pozemek parc. č. [Anonymizováno]) je mezi označené pozemky žalobců „zaklíněn“; v takovém případě pak výměra předmětného pozemku představuje necelých 13 % ze součtu výměry pozemků parc. č. [Anonymizováno] (913 m) a parc. č. [Anonymizováno] (168 m). V porovnání s výměrou celé zahrady, která tvoří jednolitý celek obklopující dům [právnická osoba], jež sestává krom pozemku parc. č. [Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno] ještě z pozemku parc. č. [Anonymizováno] s výměrou 698 m, pak výměra předmětného pozemku činí dokonce pouhých necelých 8 %. Uvážíme-li, že předmětný pozemek byl dlouhodobě připlocen k pozemkům žalobců, se kterými tvořil funkční celek, v němž hranice mezi jednotlivými pozemky nebyly jakkoli v terénu vyznačeny, že toliko z jejich pozemků byl přístupný a přihlédneme-li ke členitosti hranic pozemků v daném místě, nelze z porovnání výměry pozemků, byť by výměry pozemků, které nabývali kupní smlouvou, byly i žalobcům v době uzavírání smlouvy, ve které nebyly uvedeny, známy, dovodit na jejich straně nepoctivý úmysl.

45. Pro srovnání lze uvést, že za obdobných skutkových okolností (zakoupení rodinného domu s oplocenými pozemky, které tvořily funkční celek) akceptoval Nejvyšší soud v usnesení ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 3680/2023 závěr, podle kterého výměra pozemků nepokrytých právním titulem z kupní smlouvy přesahující zhruba o 74 % výměru pozemků smlouvou žalobcem po právu nabytých, není natolik excesivní, aby z ní mohl být dovozovaný nepoctivý úmysl žalobce při uchopení se držby těchto pozemků, které nebyly předmětem převodu, v usnesení ze dne [datum], sp. zn. 20 Cdo 930/2023, šlo dokonce o nesoulad ve výši 79 % mezi výměrou pozemků dle kupní smlouvy a výměnou pozemků, jejichž držby se žalobci ujali.

46. S ohledem na výše uvedené je bezvýznamné, že žalobci soudu nepředložili znalecký posudek, který byl v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy zpracován za účelem ocenění nemovitostí a o němž se žalovaná domnívala, že v něm byly výměry pozemků uvedeny. Snad jen na okraj proto odvolací soud uvádí, že prvostupňový soud měl správně za to, že nepředložení posudku žalobcům nelze přičítat k tíži; upřesnit lze jen tolik, že uvedená otázka se týká nikoliv tzv. vysvětlovací, ale tzv. ediční povinnosti upravené v ustanovení § 129 o. s. ř. (na něž je však zapotřebí nahlížet obdobně), kterou odvolací soud posuzoval v souladu s relevantní judikaturou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 20 Cdo 1733/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 32 Cdo 4933/2017, případně další judikaturu v nich odkazovanou).

47. Ve shodě se soudem prvního stupně má rovněž odvolací soud za to, že na nepoctivý úmysl žalobců v okamžiku uchopení se držby nelze usuzovat ani s ohledem na tvar pozemků. V této souvislosti je na prvním místě zapotřebí uvést, že relevantní judikaturou je přijímán závěr, že nezbytným požadavkem existence oprávněné držby není seznámení se s obsahem katastrální mapy, aby osoba, která se ujala držby pozemku, přeměřovala jeho výměru nebo požadovala vytyčení hranice (viz nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 4365/12, jímž rozhodoval o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2197/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 2211/2000 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 3079/2014), jestliže to okolnosti případu nevyžadují. Nabude-li někdo vlastnické právo k pozemku a přitom se v důsledku omluvitelného omylu (vyvolaného například tím, že mu převodu předá pozemek v hranicích, jak jej sám užíval) uchopí i držby části sousedního pozemku, bude držitelem oprávněným (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 2065/2005); tím méně pak lze se skutečností, že držitel se neseznámil s obsahem katastrální mapy a neporovnal s ní tvar či umístění drženého pozemku, spojovat jeho nepoctivý úmysl (významný pro posouzení mimořádného vydržení). Zde v této posuzované věci pak žalovaná krom toho, že namítala (s ohledem na uvedené nedůvodně), že bylo na žalobcích, aby se sami iniciativně s katastrální mapou v souvislosti s uzavíráním kupní smlouvy seznámili, se dovolávala toho, že žalobci měli snímek katastrální mapy k dispozici, a to v souvislosti s jejich žádostí o stavební povolení na rekonstrukci domu [právnická osoba] v [adresa], kterou příslušnému stavebnímu úřadu podali [datum]. Z tohoto tvrzení však plyne toliko námitka, že se žalobci se snímkem katastrální mapy, případně dalšími listinami, z nichž mohli seznat v katastru nemovitostí evidovaný průběh hranic (situační výkresy) seznámili až poté, co se stali vlastníky, respektive chopili se držby předmětného pozemku. Bylo však již výše vysvětleno, že pozdější získání povědomosti držitele o vlastnictví jiné osoby (i pokud by bylo možné ji na straně žalobců z uvedených listin dovodit) nemá na posouzení jejich (ne)poctivosti při uchopení se držby vliv. S tvrzením, že žalobci měli (museli mít) snímek katastrální mapy ze dne [datum] (s ohledem na uvedené datum jeho vyhotovení) k dispozici již při uzavírání kupní smlouvy, přichází žalovaná až v odvolání. Protože se však jednalo o tvrzení nové, odvolací soud k němu nemohl přihlížet (§ 205a o. s. ř.).

48. Přesto však považuje za vhodné uvést, že dle jeho názoru by nepoctivý úmysl na straně žalobců při uchopení se držby předmětného pozemku nebylo lze učinit ani v tom případě, kdy by jim onen snímek katastrální mapy byl tehdy znám. V tomto ohledu se v zásadě shoduje se soudem prvního stupně, pokud bylo z jeho strany poukázáno na značnou členitost hranic mezi dotčenými pozemky, poukázat je však třeba i na členitost a zřetelné nerovnosti v terénu; žalobci též přiléhavě poukazovali na měřítko a kvalitu zaměření, která by jim tak jako tak neumožnila laickým okem v členitém terénu poznat, že skutečná hranice vede jinudy než betonový plot. Použil-li pak žalobce a) ve své výpovědi ve vztahu k nabývaným pozemkům termín „patvar“, pak to dle přesvědčení odvolacího soudu jakkoliv nesvědčí o tom, že žalobci věděli o skutečném průběhu hranice, když za „patvar“ lze označit vzhledem k jejich nepravidelnému tvaru, jak ve svém celku pozemky žalobci nabyté kupní smlouvou, tak (jako celek) tyto pozemky včetně k nim připlocené části.

49. Konečně pak ani skutečnost, že žalobce a) má vysokoškolské vzdělání v oboru právo, neodůvodňuje na řešení otázky nepoctivého úmyslu žalobců při uchopení se držby nahlížet jinak; obor právo je oborem humanitním, otázky týkající se pozemků, jejich hranic apod. jsou spíše otázkami technickými. V dané věci pak žalobci i záležitosti právní (sepis smlouvy) svěřili notáři.

50. S ohledem na skutečnosti shora uvedené dospívá odvolací soud k závěru, že žalobci se nevetřeli držbu svémocně, potajmu nebo lstí ani neusilují proměnit v trvalé právo to, co bylo povoleno jen výprosou (ani existenci takového titulu k užívání předmětného pozemku k rozhodnému okamžiku uchopení se držby žalovaná netvrdila), a že se chopili držby, aniž by přitom jednali v nepoctivém úmyslu, když neměli přesvědčivý důvod se domnívat, že jim sporný pozemek nenáleží (že jeho vlastnictví nemohou odvozovat od uzavřené kupní smlouvy). Jeho držby se žalobci uchopili bezprostředně v návaznosti na uzavření kupní smlouvy ze dne [datum] a coby pozemek připlocený ke smluvně nabytým pozemkům jej od té doby, aniž proti tomu žalovaná relevantně uzavřením dohody o předání držby nebo žalobou zasáhla, užívali (drželi ho) ve stejném rozsahu po celou dobu vydržecí doby, která uplynula ke dni [datum] (srov. ustanovení § 3066 o. z.). Na závěr o trvání držby předmětného pozemku žalobci přitom nemá vliv faktické jeho užívání, nicméně i toto sama žalovaná potvrdila, když o tom, že sem Mrkývkovi chodili a taky zde měli svoje věci, například kajaky, pytle „s pastama“ nebo mezi smrky zde vysázené „nacpali ořezané haluze z vrby“. K uvedenému dni tedy žalobci (mimořádně) vydrželi vlastnické právo k předmětnému pozemku; coby manželé ho takto získali do společného jmění manželů (§ 709 o. z.). Následné jejich chování (v souvislosti se správním řízením, jehož předmětem bylo povolení odstranění některých stromů z předmětného pozemku, na které žalovaná poukazovala a které bylo k jejímu návrhu zahájeno [datum]) pak nemá pro uvedený závěr žádný význam; důvodně tedy soud prvního stupně odmítl provést důkaz svědeckou výpovědí [tituly před jménem] [jméno FO], který se coby stávající starosta obce [adresa] měl vyjádřit právě k průběhu uvedeného správního řízení, respektive k tomu, jaký v něm žalobci zaujímali postoj k otázce vlastnictví předmětného pozemku.

51. Z toho, co bylo uvedeno, plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na neunesení důkazního břemene žalovanou o jejím tvrzení o tom, že žalobci měli „od počátku“ (tj. od okamžiku, kdy zde započali s vysazováním stromů) vědomí získané od ní a jejího manžela o tom, že předmětná část pozemku není v jejich vlastnictví, ani tvrzení o tom, že k výsadbě stromů jim ve stejném okamžiku udělili souhlas; nepoctivý úmysl pak jako takový nelze prokazovat, nýbrž je nutno jej hodnotit s ohledem na konkrétní skutečnosti, přičemž s těmi, ze kterých žalovaná nepoctivý úmysl žalobců dovozovala, se odvolací soud vypořádal, aniž by je měl za neprokázaná. Uvedené činí nedůvodnou odvolací námitku o nedostatku jejího poučení dle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř.

52. Nakonec k námitce žalované, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný, konkrétně stran skutkového závěru o vědomosti žalobců o vlastnickém právu žalované a jejího manžela v okamžiku vysazování stromů a dále proto, že se dostatečně nevypořádal se všemi částmi její výpovědi, odvolací soud uvádí, že dle judikatury Nejvyššího soudu měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 i v jeho odůvodnění odkazovanou komentářovou literaturu). Také platí, že v odůvodnění svého rozhodnutí se soud nemusí zabývat skutečnostmi, které pro rozhodnutí věci nepovažuje za podstatné.

53. Z odvolání, které žalovaná v posuzované věci podala, je zjevné, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně jí jakkoli ve formulaci odvolacích důvodů (a tedy v uplatnění jejích práv) nebránilo. Již výše pak odvolací soud přitakal námitce absence odůvodnění skutkového závěru ohledně vědomosti žalobců o vlastnictví žalované a jejího manžela v okamžiku vysazování stromů, o čemž je tehdy žalovaná s manželem měli informovat, nicméně současně vysvětlil, že uvedená skutečnost nemá pro rozhodnutí o vydržení vlastnického práva žalobci význam. Stal se tudíž i uvedený nedostatek přezkoumávaného rozhodnutí nepodstatným.

54. S ohledem na všechny důvody shora uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé za použití ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

55. Pokud jde o náklady řízení, aplikoval soud prvního stupně při rozhodování o jejich náhradě správně ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého plná náhrada nákladu řízení náleží ve sporu plně úspěšným žalobcům; vyčíslil-li však náklady žalobců částkou 67 163,50 Kč, odůvodnění dílčích nároků, které byly do nákladů řízení žalobců zahrnuty, obsažené v odst. 33 uvedené částce neodpovídá. Uvažoval-li, jak je zde uvedeno, odměnu za osm úkonů právní služby po 3 100 Kč, náhradu hotových výdajů za každý z těchto úkonů v částce 300 Kč, cestovné ve výši 3 x 1 458,60 Kč a náhradu za ztrátu času za 3 x čtyři půlhodiny po 100 Kč, představuje to při zohlednění náhrady za daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad a náhrady hotových výdajů za vyhotovení geometrického plánu v částce 4 500 Kč v součtu 44 400,80 Kč [(8x3100)+(8x300)+ (3x1 458,60)+(12x100)]=32 975,80; 32 975,80+6 925 ( 21 % z uvedené částky)+4 500 = 44 400,80. Ve skutečnosti částka 67 163,50 Kč, kterou žalobcům soud prvního stupně z titulu náhrady nákladu řízení přiznal, nasvědčuje tomu, že fakticky (správně) reflektoval skutečnost, že na straně žalobců figurovaly dvě osoby zastoupené jedním advokátem, kdy za společné úkony při jejich zastupování advokátů náleží za každou z nich dle ustanovení § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do [datum], odměna snížená o 20 %, tj. v posuzované věci 2 480 Kč [3 100 Kč určených z tarifní hodnoty 50 000 Kč (§ 9 odst. 4 písm. b/, § 7 bod 5 advokátního tarifu) - 20 % z této částky]. Za osm úkonů právní služby uvažovaných soudem prvního stupně by tak náležela advokátovi odměna v celkové částce 39 680 Kč (8x2 480x2) a paušální náhrada ke každému z uvedených osmi úkonů právní služby ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném do [datum]), kdy za společné úkony při zastupování více osob přísluší advokátu ke každému úkonu pouze jedna paušální náhrada výdajů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 25 Cdo 1610/2014). Při zohlednění správně soudem prvního stupně určené částky náhrady cestovních výdajů advokáta (3x1458, 60 Kč), náhrady za ztrátu času (3x 4 půlhodiny x 100 Kč) a náhrady za 21 % DPH z odměny a náhrad, tj. z částky 47 655, 80 Kč ve výši 10 007,70 Kč a dále při zohlednění hotových výdajů žalobců ve výši 4 500 Kč uhrazených za vyhotovení geometrického plánu a při zohlednění soudního poplatku žalobci uhrazeného ze žaloby v částce 5 000 Kč, dospíváme právě k částce 67 163, 50 Kč.

56. S vyčíslením nákladů řízení popsaným v předchozím odstavci se odvolací soud v zásadě ztotožňuje, výjma určení výše odměny za účast advokáta při jednání soudu prvního stupně, které se uskutečnilo [datum] a při kterém došlo toliko k vyhlášení rozhodnutí; za takový úkon právní služby advokátu náleží mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny (srov. ustanovení § 11 odst. 2 písm. f/ advokátního tarifu), v posuzované věci tedy za každého ze zastoupených ve výši 1 240 Kč. Odvolací soud tak dospívá k vyčíslení nákladů řízení žalobců částkou 64 164 Kč, která sestává z nákladů jejich právního zastoupení, a to z odměny za sedm úkonů právní služby po 2 480 Kč a za jeden úkon právní služby v částce 1 240 Kč u každého z nich, což činí celkem odměnu advokáta (za zastupování dvou žalobců) ve výši 37 200 Kč, z paušální náhrady hotových výdajů advokáta za osm úkonů právní služby v celkové částce 2 400 Kč, z náhrady za ztrátu času advokáta v celkové částce 1 200 Kč (§ 14 odst. 1 písm. b/ a odst. 3 advokátního tarifu ve znění účinném do [datum]), z náhrady cestovních výdajů, které byly uvažovány v zaokrouhlené částce 1 459 Kč za jednu cestu, tj. za tři cesty zástupce žalobců k jednáním soudu prvního stupně celkem ve výši 4 377 Kč, náhrady za 21 % DPH, jejíž je zástupce žalobců plátcem, z odměny a náhrad (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), jejíž výše činí 9 487 Kč, a dále z hotových výdajů, které žalobci vynaložili na vypracování geometrického plánu (4 500 Kč) a na zaplacení soudního poplatku (5 000 Kč). Celkovou částku i odvolací soud uvažoval jako náklad společný oběma žalobcům, k přijetí jehož náhrady pak jsou oprávněni společně a nerozdílně. Odvolací soud vyšel z toho, že je-li předmětem řízení určení, že nemovitost tvoří součást společného jmění manželů s tím, že tento výrok má mít důsledky vážící se k zápisu do katastru nemovitostí, musí být na řízení účastni oba, lhostejno zda oba na straně žalobců nebo jeden z nich na straně žalobce a druhý na straně žalované. Účastní-li se sporu oba na straně žalující, pak je nutné mít je za nerozlučné společníky (§ 91 odst. 2 o. s. ř.) a jako takoví jsou i k přijetí náhrady nákladů řízení, které vynaložili společně, oprávněni společně a nerozdílně.

57. Ve smyslu popsaných závěrů tak odvolací soud za přiměřeného užití ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nákladový výrok II. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům k přijetí tohoto plnění oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 64 164 Kč, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám jejich zástupce – advokáta [Jméno advokáta A] (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

58. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení nachází svoji oporu v ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Protože žalobci byli i v odvolacím řízení plně úspěšnými, mají proti žalované právo na plnou náhradu i těch nákladů, které vynaložili v této jeho fázi. Takovými náklady pak jsou náklady vynaložené na jejich zastupování advokátem, které odvolací soud vyčíslil částkou 40 979 Kč.

59. V průběhu odvolacího řízení advokát žalobců vykonal v jejich prospěch tři úkony právní služby v podobě písemného vyjádření k odvolání ze dne [datum] (§ 11 odst. 1 písm. d/ advokátního tarifu), dalšího písemného vyjádření ze dne [datum], kterým bylo reagováno na písemné vyjádření žalované, které učinila v průběhu odvolacího řízení (§ 11 odst. 1 písm. d/ advokátního tarifu) a zastoupení při jednání odvolacího soudu, které se uskutečnilo [datum] (§ 11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu). Při určení výše odměny advokáta za každý z těchto úkonů právní služby odvolací soud vycházel z novelizovaného znění advokátního tarifu, který byl změněn s účinností od [datum] vyhláškou č. 258/2024 Sb. Podle této úpravy činí v posuzované věci odměna za jeden úkon právní služby 5 620 Kč (§ 7 bod 5 advokátního tarifu vycházeje z tarifní hodnoty 113 000 Kč – § 9 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od [datum]); podle ustanovení § 12 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od [datum] potom platí, že jde-li o společné úkony při zastupování nebo obhajobě dvou nebo více osob, náleží advokátovi za druhou a další takto zastupovanou nebo obhajovanou osobu snížená mimosmluvní odměna. Mimosmluvní odměna se snižuje za druhou zastupovanou osobu o 20 %, za třetí osobu o 40 %, za čtvrtou osobu o 60 % a za pátou a každou další osobu o 80 %. Náleží tedy advokátovi žalobců za zastupování jednoho z nich 5 620 Kč za každý z uvedených tří úkonů právní služby, tj. celkem 16 860 Kč a za zastupování druhého 4 496 Kč (5 620 Kč snížených o 20 %) za každý z uvedených tří úkonů právní služby, tj. celkem 13 488 Kč – tedy odměna advokáta za zastupování obou žalobců v odvolacím řízení činí celkem 30 348 Kč (16 860+13 488). Ke každému z uvedených tří úkonů právní služby pak je třeba připočíst paušální náhradu hotových výdajů advokáta v částce 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od [datum]), tj. celkem 1 350 Kč. Dalšími náklady je náhrada za ztrátu času advokáta v souvislosti s dostavením se k jednání odvolacího soudu, která mu náleží za celkem čtyři započaté půlhodiny po 150 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a/, odst. 3 advokátního tarifu ve znění účinném od [datum]), tj. v částce 600 Kč, a náhrada cestovních výdajů za cestu k jednání odvolacího soudu, které se konalo dne [datum], již odvolací soud vyčíslil částkou 1 569 Kč; vyšel přitom z toho, že na trase [adresa] a zpět zástupce žalobců ujel 184 km osobním vozidlem s doloženou spotřebou pro kombinovaný provoz 7,7 l nafty/100 km, kdy dále byla uvažována průměrná cena nafty 34, 10 Kč/litr a sazba základní náhrady 5,90 Kč/ujetý km – obojí dle vyhlášky č. 573/2025 Sb. (7,7 x 1,84 x 34, 10 = 483, 10; 184 x 5,90 =1085,60; 483, 10 + 1085,60 = zaokrouhleně 1 569). Při zohlednění náhrady za 21 % DPH z odměny a náhrad, tj. z částky 33 867 Kč (30 348+1 350+600+1 569), ve výši 7 112 Kč činí tak náklady na společné zastupování obou žalobců advokátem v odvolacím řízení 40 979 Kč. Z důvodů výše již vyložených odvolací soud rovněž tuto částku přiznal žalobcům k náhradě proti žalované s oprávněním k jejímu přijetí společně a nerozdílně; k určení lhůty k plnění a platebního místa došlo v souladu s ustanovením § 160 odst. 1, respektive § 149 odst. 1 o. s. ř.