6 C 74/2023 - 169

Rubrum

Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Homolovou ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozený [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] b) [Jméno žalobce B], narozená [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce A] oba zastoupeni advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované], [adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o určení vlastnického práva takto:

Výrok

I. Určuje se, že žalobci mají ve společném jmění manželů pozemek parc. č. 42/2, v katastrálním území a obci [adresa], vymezený geometrickým plánem č. [hodnota] ze dne 9. 4. 2024, vyhotoveným [jméno FO], který je nedílnou součástí tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům, kteří jsou oprávněni společně a nerozdílně, k rukám právního zástupce žalobců do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady řízení ve výši 67 163,50 Kč.

Odůvodnění

1. Žalobci se žalobou ze dne 30. 5. 2023 domáhají po žalované určení vlastnictví k pozemku parc. č. 42/2 v katastrálním území a obci [adresa], který je vymezen geometrickým plánem č. [hodnota] ze dne 9. 4. 2024, vyhotoveným [jméno FO] (dále též „předmětný pozemek“). V žalobě uvedli, že žalovaná je v katastru nemovitostí zapsána jako výlučný vlastník pozemku parc. č. 42 v katastrálním území a obci [adresa] (dále též „pozemek žalované“), který sousedí s pozemky parc. č. 167 a parc. č. 168 náležejícími do společného jmění žalobců (dále též „sousední pozemky“). Žalobci nabyli tyto pozemky spolu s pozemkem parc. č. 169, jehož součástí je stavba č. p. 15, a pozemkem parc. č. 170 na základě kupní smlouvy ze dne 17. 8. 1995, sepsané formou notářského zápisu, v níž je pozemek parc. č. 167 uveden pod tehdejším označením PK 176 a pozemek parc. č. 168 pod označením PK 177. V terénu dělí zahrady žalobců a žalované drátěný plot se zděnou podezdívkou, který v daném místě existoval již v době koupě pozemků žalobci. V případě předmětného pozemku se jedná o tu (zaplocenou) část pozemku parc. č. 42, která se nachází na straně od plotu směrem k pozemkům parc. č. 167 a parc. č.

168. Žalobci byli v době uzavření kupní smlouvy přesvědčeni, že existující plot vyznačoval hranici jejich vlastnického práva. Podél plotu ze strany žalobců vysázeli žalobci hned po koupi pozemků v roce 1995 řadu smrků, aniž by žalovaná a její manžel, kteří o provádění výsadby věděli, namítali, že se jedná o jejich pozemek. Žalobci rovněž zaplocenou část pozemku užívali a starali se o ni – sekali trávu, prováděli prořezávku vysázených smrků a společně se všemi členy rodiny a s přáteli a návštěvami se po předmětném pozemku pohybovali. Užívání předmětného pozemku žalobci probíhalo nerušeně od roku 1995 až do roku 2022, tj. po dobu 27 let. V průběhu roku 2022 žalovaná sdělila žalobci a), že si chce opravit plot a že tam smrky nechce, neboť má obavu, že ohrožují její nemovitost. Následně žalovaná sdělila žalobci a), že smrky jsou na jejím pozemku a koncem roku 2022 podala žádost na obecní úřad v [adresa] o povolení k jejich vykácení. Dne 18. 3. 2023 pak žalovaná v doprovodu dvou mužů vstoupila na předmětný pozemek a vykáceli ty smrky, na které nebylo třeba povolení příslušného správního orgánu. S ohledem na nynější zpochybňování vlastnického práva k předmětnému pozemku ze strany žalované a rovněž z důvodu, že rozhodnutí soudu o vlastnickém právu žalobců je nezbytné pro zápis jejich vlastnického práva do katastru nemovitostí, mají žalobci za to, že je dán jejich naléhavý právní zájem na požadovaném určení.

2. Žalovaná nárok uplatněný žalobci neuznala. Uvedla, že je vlastníkem pozemku parc. č. 42, na kterém se nachází plot, který tento pozemek fakticky rozděluje na dvě části a který byl postaven v době předcházející nabytí sousedních pozemků žalobci v roce 1995. Dále žalovaná označila za nesporné, že ve stejném roce žalobci na předmětném pozemku provedli výsadbu smrků. Nesouhlasila však s tvrzením, že žalovaní (správně žalobci) předmětný pozemek více než 26 let drželi a užívali. V den, kdy k výsadbě smrků došlo, žalovaná společně s manželem informovali žalobce o tom, že se nachází na jejich pozemku. V rámci zachování dobrých sousedských vztahů žalovaná tehdy nepožadovala, aby žalobci vysázené smrky odstranili. Žalobce a) přislíbil, že bude smrky prořezávat a udržovat tak, aby nezasahovaly do elektrického vedení, které se nachází nad nimi, a aby neohrožovaly stavby v jejich okolí, a že smrky případně odstraní, až se žalovaná s manželem rozhodnou pozemek oplotit. Žalovaná dále uvedla, že jí svědčí domněnka správnosti údajů zapsaných v katastru nemovitostí dle ust. § 980 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v pl. znění (dále jen „o. z.“) a že hranici mezi pozemky nikdy nepovažovala za spornou, kdy za hranici pozemku parc. č. 42 vždy považovala tu hranici, jak je zapsána v katastru nemovitostí. Pokud měli žalovaní (správně žalobci) za to, že hranice mezi pozemky prochází jinudy, měli podle názoru žalované usilovat o zápis do katastru nemovitostí již v době, kdy k vydržení jejich vlastnického práva došlo. Skutečnost, že žalobci nereagovali na vytyčení hranice bezprostředně poté, co byla v dubnu 2022 v terénu vyznačena, podle žalované svědčí o tom, že si byli vědomi toho, že předmětný pozemek náleží do vlastnictví žalované. Žalobci podnikají kroky, kterými zpochybňují vlastnické právo žalované teprve nyní, kdy žalovaná svoje právo aktivně brání a usiluje o odstranění smrků. Žalovaná zpochybnila nepřetržitou držbu předmětného pozemku žalobci. Žalovaná a její manžel netrvali na tom, aby žalobci vysazené smrky odstranili pod podmínkou, že smrky budou prořezávány a udržovány v takové výšce, aby neohrožovali elektrické vedení a stavby v jejich okolí (dům žalované). Podle žalované tedy umožnili žalobcům na základě výprosy po určitou dobu vstoupit na pozemek a zasadit tam smrky, které se staly součástí tohoto pozemku. Žalovaná rovněž zpochybnila tvrzení žalobců o tom, jak měla držba probíhat (vyjma vysázení smrků), když stav smrků (jejich přílišná hustota) svědčí o absenci prořezávky. I v případě, že žalobci předmětný pozemek po dobu potřebnou k vydržení drželi, museli si být vědomi, že se nejedná o pozemek v jejich vlastnictví, takže na jejich straně byl dán zjevný nepoctivý úmysl, který žalovaná dovozuje z dále uvedených skutečností, přičemž poukázala na to, že žalobce a) byl již v době nabytí sousedních pozemků osobou práva znalou. Žalovaná též poukázala na skutečnost, že při uzavření kupní smlouvy ze dne 17. 8. 1995 účastníci kupní smlouvy vycházeli při stanovení kupní ceny ze znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 30. 6. 1995. Podle žalované se lze domnívat, že převáděné pozemky byly v tomto posudku detailně popsány, a proto navrhla, aby soud uložil žalobcům povinnost dle ust. § 129 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) předložit uvedený znalecký posudek k důkazu. V případě předmětného pozemku se jedná o plochu cca 140 m2, přitom pozemek parc. č. 42 má velikost 596 m2, pozemek parc. č. 167 má velikost 913 m2 a pozemek parc. č. 168 má velikost 168 m2. Žalobci tedy tvrdí, že vydrželi část pozemku o velikosti představující zhruba 25 % výměry pozemku žalované, zhruba 15 % pozemku parc. č. 167 a dokonce zhruba 83 % pozemku parc. č.

168. Pokud žalobci viděli katastrální mapu, muselo jim být jasné, že co považují za svoji zahradu, zcela neodpovídá tvaru pozemků parc. č. 167 a parc. č.

168. Jinak řečeno, pokud z katastrální mapy je zcela zjevné, že do plochy pozemků žalobců je vklíněn trojúhelník o ploše cca 140 m2 ve vlastnictví žalované, nemohli se žalobci domnívat, že i tato plocha je součástí jejich pozemků. Žalovaná navíc po celou dobu z předmětného pozemku řádně platila daň z nemovitých věcí. Pokud tedy žalovaní (správně žalobci) tvrdí, že vydrželi vlastnické právo k předmětnému pozemku, svědčí podle žalované o jejich nepoctivém úmyslu i to, že těžili ze stavu, kdy nadále žalovaná platila z předmětného pozemku daň z nemovitých věcí.

3. V replice ze dne 21. 8. 2023 k vyjádření žalované žalobci potvrdili, že při výsadbě smrků se potkali s manželi Vinklerovými, přičemž se jednalo o jejich první vzájemné setkání. Ohradili se však proti tvrzení žalované, že by je žalovaná s jejím manželem při tomto setkání informovali výslovně o tom, že se při výsadbě nachází na cizím pozemku. Žalobci zpochybnili věrohodnost údajné dohody o tom, že se žalobci budou o vysázené smrky starat a že je odstraní, až se žalovaná s manželem rozhodnou pozemek oplotit, neboť v případě smrků se jedná o dřeviny, u nichž se předpokládá dlouhodobý růst a životnost. Pokud by se žalobci dozvěděli od žalované již při jejich výsadbě, že je vysazují na cizím pozemku, nebylo by nic jednoduššího, než výsadbu posunout na svoji část pozemku. Dále žalobci poukázali na skutečnost, že to byl otec žalované, kdo rozdělil vlastní pozemek na dvě části, přičemž v místě plotu není žádná branka či jiný vstup na část pozemku přiléhající k pozemku žalobců, což podle žalobců svědčí ve prospěch dohody o užívání předmětného pozemku původními majiteli domu č. p. 15, tj. právními předchůdci žalobců. Ani žalovaná od nabytí sousedních pozemků žalobci až do roku 2023 na předmětný pozemek nevstoupila, nijak jej neužívala, ani se toho nedomáhala. Naopak jí bylo po celou dobu známo, že zaplocenou část pozemku parc. č. 42 užívají a drží jako součást své zahrady žalobci. Žalovaná teprve v roce 2022 v souvislosti s jejím požadavkem na kácení stromů zjistila skutečný průběh hranice. Žalobci neměli důvod usilovat o zápis do katastru nemovitostí, jak jim podsouvá právní zástupce žalované, neboť ani oni neměli pochyb, že hranice mezi pozemky je faktická hranice tvořená plotem, a dozvěděli se to v okamžiku, kdy žalovaná v roce 2022 začala jejich vlastnictví zpochybňovat. Pro úplnost žalobci doplnili, že původní povolení vydané obecním úřadem bylo změněno nadřízeným správním orgánem tak, že kácení smrků se nepovoluje, mimo jiné i z důvodu neprokázání potřeby kácení. Přesto žalovaná pokácela ty stromy, na které nebylo třeba příslušné povolení. Odhlédnuto od skutečnosti prokazované žalobci rozhodnutím krajského úřadu [právnická osoba], že stromy neohrožují ani elektrické vedení ani dům žalované, není podle žalobců zřejmé, proč se žalovaná a její manžel nedomáhali splnění jimi tvrzené dohody o prořezávání a udržování smrků dříve, než vzrostly do nynější výšky. Žalobci předmětný pozemek užívali jako svou zahradu, neboť byla oplocena společně s dalšími pozemky, které nabyli kupní smlouvou v roce 1995. Tato držba a užívání ze strany žalobců trvala od roku 1995 bez přerušení až do roku 2022. K tvrzení žalované o sjednání výprosy žalobci uvedli, že v tomto ohledu si žalovaná protiřečí, když netvrdí, že by sama předmětný pozemek užívala, nebo s ním nakládala jako s vlastním. Pro sjednání výprosy, která však za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) nebyla nijak definována, chybí (posuzováno z pohledu § 2189 o. z.) obsah výprosy, tj. přenechání věci bezplatně k užívání bez sjednání doby užívání. V případě výsadby smrků se však jedná o dobu časově omezenou. K tvrzenému nepoctivému úmyslu, žalobci uvedli, že běžnou péči a opatrnost žalovaná zaměňuje za nepoctivý úmysl. Navíc v roce 1995 byl „nový“ katastr nemovitostí kvalitou obsahu ještě relativně ve svých začátcích, neexistovalo online nahlížení do katastru nemovitostí a do katastrálních map ani možnost zobrazení katastrální mapy v režimu ortofoto, jak je dnes obvyklé. V kupní smlouvě nebyly uvedeny výměry jednotlivých parcel ani mapa parcel a v terénu viděli žalobci chalupu se zahradou oplocenou ze všech stran, přičemž prodávající neuvedl nic o tom, že mu by nějaká část oplocené zahrady nepatřila. Pokud byly v tehdejším znaleckém posudku [tituly před jménem] [jméno FO], který žalobci vzhledem k uplynulé době nemají k dispozici, uvedeny výměry jednotlivých parcel, pak ve svažitém a zvlněném terénu žalobci nemohli poznat, zda zahrada uvnitř oplocení má výměru 1081 m2 (součet výměry pozemků parc. č. 167 a parc. č. 168), nebo o necelých 140 m2 více. Výměra předmětného pozemku tvoří zhruba 13 % výměry kupovaných nemovitostí. Kvalita záznamů v katastru nemovitostí v daném katastrálním území [adresa] odpovídá skutečnosti, že až do roku 2001 bylo podkladem vytyčených parcel zaměření prováděné ještě v době Rakouska-Uherska, a to v podobě druhu mapy S-SK ŠS, tj. katastrálním souřadnicovém systému svatoštěpánském v sáhovém měřítku. Jedná se o historická vymezení s možnými značnými rozdíly oproti stavu skutkovému, které mohou činit až několik metrů. Dokladem toho je i skutečnost, že sama žalovaná v případě jejího pozemku parc. č. 43 nemá hranice v terénu shodné s hranicí zakreslenou v katastru nemovitostí, kdy částí zasahuje (stejně jako vedlejší část pozemku žalobců) do obecního pozemku parc. č.

45. V době digitalizace údajů v katastru nemovitostí, nedošlo v [právnická osoba] k plošné nápravě. Až do roku 2022 nebyla na daném místě v terénu provedena žádná vytyčení předmětných parcel. Žalobci nemohli mít nepoctivý úmysl ani kdyby z katastrální mapy zjistili, že předchozí vlastník není zapsán jako vlastník části oplocené zahrady, protože tuto část mohl teoreticky již předchozí vlastník řádně vydržet. Stejně tak nemůže obstát argumentace ohledně placení daní z nemovitých věcí, kdy účastníci hradili příslušné daně z nemovitých věcí podle výměr uvedených v katastru nemovitostí, tudíž ani žalovaná nehradila daň z celého pozemku parc. č. 42 proto, že se domnívala, že je vlastníkem i části za plotem, ale podle toho, jak byla tato daň předepsána na základě údajů evidovaných v katastru nemovitostí, stejně jako to činili žalobci. Za zcela zbytečnou pak žalobci označili námitku žalované ohledně údajného rozporu s dobrými mravy, který má spočívat v důkazní nouzi žalované v důsledku úmrtí jejího manžela. Manžel žalované zemřel v roce 2021, tzn. že žalovaná měla dostatek času domáhat se svých práv, pokud měla zato, že předmětný pozemek je jejich. Žalovaná zpochybnila vlastnickou hranici až v roce 2022, a to kvůli kácení smrků, nikoliv kvůli pozemku samotnému.

4. V duplice ze dne 10. 5. 2024 žalovaná uvedla, že podle kupní smlouvy zakoupili žalobci čtyři konkrétní pozemky a stavbu, nikoliv dům č. p. 15 se zahradou, jak se snaží navodit. Žalobci se tak nemohli domnívat, že by zakoupili něco jiného než právě ony čtyři pozemky. Pokud některé z hranic těchto pozemků nejsou odděleny plotem neznamená to, že by žalobci zakoupili i část sousedního pozemku. Neměli ani důvod se domnívat, že tomu tak je, když v kupní smlouvě jsou zakoupené pozemky přesně vymezeny. Dále žalovaná zpochybnila, že by jí bylo známo, že žalobci užívají předmětný pozemek. Žalobci pouze na předmětné části pozemku vysadili stromy. Jednalo se o jednorázovou činnost, kterou na pozemku vyvinuli. Od té doby zůstaly vysazené stromy prakticky bez údržby, až přerostly do současné podoby. Žalovaná má nadále za to, že umožnění výsadby stromů na jejím pozemku lze považovat za ujednání odpovídající výprose, neboť doba, kterou zabere výsadba stromů, nebyla předem známa, a tedy absentovalo ujednání o určité době, po kterou mohli žalobci vstupovat na předmětnou část pozemku. Stejně tak nebyl předem sjednán účel, neboť ujednání stran bylo neurčité. Žalovaná s manželem pouze žalobcům umožnili vysadit jim předem neznámý počet stromů a předem neujednané činnosti sloužící k jejich údržbě. Ačkoliv výprosa nebyla v tehdejším právním řádu jmenována jako samostatný institut, lze tehdejší ujednání žalované a jejího manžela s žalobci jako výprosu nejlépe charakterizovat. Žalovaná též uvedla, že po celou dobu předmětný pozemek považovala za svůj majetek a že jí po celou dobu svědčila držba předmětného pozemku. V současném řízení jsou to však žalobci, kdo je povinen držbu předmětného pozemku prokázat. Ačkoliv má žalovaná za to, že žalobci nedrželi předmětnou část pozemku po dobu potřebnou pro mimořádné vydržení, pro případ, že by soud věc posoudil odlišně, má za to, že případná držba žalobců byla držbou v nepoctivém úmyslu. Ke svému tvrzení o nepoctivém úmyslu žalobců žalovaná uvedla, že před rokem 1995 držela předmětný pozemek žalovaná, popř. její právní předchůdci. V této době přes pozemek žalobců vedla obecně užívaná stezka, po které se dalo procházet od současného rybníka nacházejícího se jihovýchodně od pozemku žalobců k objektům severně od jejich pozemků, kam i obyvatelé obce [adresa] docházeli za prací. Původně byl pozemek žalobců oplocen v souladu se stavem dle katastru nemovitostí. Jednalo se o dřevěné oplocení, které časem zchátralo natolik, že jej právní předchůdci žalobců odstranili a již neobnovili. Aby bylo zabráněno vnikání slepic přímo na dvorek žalované, zřídil právní předchůdce žalované současné oplocení. Tím došlo k tomu, že předmětná část pozemku byla od zbytku pozemku žalované oddělena plotem a až do roku 1988 sloužil k ukládání dřeva. Přístup na tuto část pozemku byl zajištěn právě stezkou přes pozemky žalobců, která byla obecně veřejností užívána a kterou zahradili až žalobci. Teprve po jejím zahrazení zůstalo jedinou možností přístupu na předmětný pozemek překonání plotu dělícího pozemek žalované. Až do doby, než žalobci zahradili obecně užívanou stezku vedoucí přes jejich pozemky, mohla na něj žalovaná i po této stezce vstupovat. Žalovaná se natrvalo přestěhovala do [adresa] teprve v roce 2021 po úmrtí svého manžela. Předtím tak neměla potřebu na předmětný pozemek vstupovat, když svůj nynější dům navštěvovala pouze příležitostně jako chalupu. Žalobci operují s celou oplocenou oblastí a její výměrou, ovšem takto postupovat nelze. Žalobci zakoupili čtyři různé pozemky, každý se svou výměrou. Předmětná část pozemku přiléhá především k pozemkům parc. č. 167 a parc. č. 168, přičemž zabírá velikost zhruba 15 % výměry pozemku parc. č. 167 a dokonce 83 % výměry pozemku parc. č.

168. Takto významný rozdíl musí být patrný i při pohledu okem. Daleko významnější je potom tvar pozemků, kdy tvar pozemků ve vlastnictví žalobců zjevně neodpovídá tvaru oploceného území. Podle žalované si tak žalobci od roku 1995 museli být vědomi, že jim předmětný pozemek nepatří. Pokud jej tedy drželi, jednali zcela jistě úmyslně a svémocně. Lze se domnívat, že dokonce usilovali proměnit v trvalé právo to, co jim bylo povoleno jen výprosou. Žalovaná přitom nezaměňuje nedbalost žalobců s nepoctivým úmyslem, ale tvrdí, že žalobci si byli vědomi, že předmětná část pozemku jim nepatří, a tedy, pokud jej drželi, činili tak v nepoctivém úmyslu, a to nejspíše získat jej v budoucnu prostřednictvím institutu vydržení.

5. Ve vyjádření ze dne 4. 4. 2024 žalovaná předestřela soudu argumentaci, z níž dovozuje, že žalobcům muselo být nejpozději od roku 1997 známo, že předmětný pozemek je ve vlastnictví žalované, přičemž mimo jiné poukázali na zakreslení jímky v blízkosti hranice s pozemkem parc. č.

42. Podle žalované se lze domnívat, že projektová dokumentace vznikala po delší dobu, a že tedy žalobci toto povědomí museli mít i dříve.

6. Mezi účastníky bylo nesporné, že plot na pozemku parc. č. 42 ve vlastnictví žalované se zde nacházel ještě před nabytím sousedních pozemků parc. č. 167 a parc. č. 168 žalobci v roce 1995 a že žalobci vysázeli smrky za plotem směrem k sousedním pozemkům parc. č. 167 a parc. č. 168 ve stejném roce, kdy tyto pozemky nabyli do společného jmění manželů.

7. Z výpisu z katastru nemovitostí k LV č. 166 v k. ú. a obci [adresa] bylo zjištěno, že na základě kupní smlouvy ze dne 17. 8. 1995 mají žalobci ve společném jmění manželů pozemky parc. č. 167, parc. č. 168 a parc. č. 170 a dále pozemek parc. č. 169, jehož součástí je dům č. p.

15. Současná výměra pozemku parc. č. 167 činí 913 m2. Z notářského zápisu ze dne 17. 8. 1995, č. j. NZ 161/95, N 173/95, a srovnávacího sestavení parcel bylo zjištěno, že pozemek parc. č. 167 byl tehdy označen jako PK 176 a pozemek parc. č. 168 byl označen jako PK 177 Výměra převáděných nemovitostí v notářském zápise nebyla uvedena. Cena nemovitostí převáděných kupní smlouvou byla stanovena na základě znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 30. 6. 1995. Ze srovnávacího sestavení parcel dále plyne, že výměra pozemku parc. č. 167 činí 913 m2 a výměra pozemku parc. č. 168 činí 168 m2, přičemž současná výměra obou těchto pozemků je shodná s jejich výměrou ke dni uzavření kupní smlouvy ze dne 17. 8. 1995.

8. Z výpisu z katastru nemovitostí k LV č. 70 v k. ú. a obci [adresa] bylo zjištěno, že žalovaná má ve výlučném vlastnictví mimo jiné pozemek parc. č. 42, o výměře 596 m2. Ze snímku katastrální mapy byl zjištěn tvar pozemků parc. č. 167, parc. č. 168 a parc. č. 42, průběh hranice mezi pozemky parc. č. 167 a parc. č. 168 náležejícími do společného jmění žalobců na straně jedné a pozemkem parc. č. 42 ve výlučném vlastnictví žalované na straně druhé a dále poloha plotu na pozemku parc. č. 42, který je na mapce zvýrazněn oranžovou barvou a pokračuje dále na pozemek parc. č. 45.

9. Z geometrického plánu č. 283-52/2023 ze dne 9. 4. 2024, vyhotoveného [jméno FO], bylo zjištěno, že výměra pozemku parc. č. 42/2, odděleného z pozemku parc. č. 42, činí 140 m2, což představuje 15 % výměry pozemku parc. č. 167.

10. Z čestných prohlášení [jméno FO] ze dne 29. 3. 2023, [jméno FO] ze dne 23. 3. 2023, žalobkyně b) ze dne 22. 3. 2023 a dále z usnesení zdejšího soudu ze dne 30. 3. 2023, č. j. [spisová značka], soud nezjistil žádné skutečnosti významné pro tuto projednávanou věc. Text čestných prohlášení má podobnou úpravu, shodně je v něm také tučně zvýrazněný text „plot na jižní hranici“ a v čestném prohlášení [jméno FO] je uvedeno: „Nikdy jsem nezaznamenal…“ Dále soud shodně jako ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. [spisová značka] lze konstatovat, že váhu předložených čestných prohlášení významně snižuje i fakt, že jde o prohlášení žalobkyně b) a osob v přátelském vztahu k žalobcům, jak uvedl Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě v odůvodnění usnesení ze dne 29. 5. 2023, č. j. [spisová značka].

11. Z žádosti o povolení kácení dřevin ze dne 20. 10. 2022 bylo zjištěno, že před podáním této žádosti si žalovaná nechala zaměřit pozemek. U jednání konaného dne 15. 5. 2024 žalovaná k dotazu soudu uvedla, že k zaměření pozemku žalované, o němž se zmiňuje v odůvodnění své žádosti, došlo v roce 2022. To ostatně plyne i z předložené faktury č. 2022-094 ze dne 26. 5. 2022.

12. Emailovou komunikaci ze dne 20. 3. 2023 žalovaná dokládala ke svému tvrzení, že v době, kdy tato emailová komunikace mezi účastníky probíhala, si byli vědomi skutečného průběhu hranic, a dále k doložení svého vstřícného postoje vůči žalobcům. Vzhledem k tomu, že předmětem tohoto řízení je určení vlastnického práva na základě mimořádného vydržení, má soud za to, že uvedené skutečnosti jsou pro dané řízení bez významu. Soud rovněž nepovažuje za podstatné, zda se žalobci ve vyjádření ze dne 10. 12. 2022 v řízení o povolení kácení dřevin označili za vlastníky dřevin, nikoliv za vlastníky předmětného pozemku, jak na to žalovaná poukazovala ve svém vyjádření ze dne 7. 7. 2023 na str. 6 (dole). Za významné pro tuto projednávanou věc rovněž soud nepovažuje průběh a výsledek řízení o povolení kácení dřevin, k čemuž žalovaná dokládala rozhodnutí Obecního úřadu [adresa] ze dne 18. 1. 2023, č. j. 26/10/2022/Vá, odvolání žalobců proti rozhodnutí ze dne 6. 2. 2023 a rozhodnutí krajského úřadu [právnická osoba], odbor životního prostředí a zemědělství, ze dne 21. 6. 2023, č. j. [číslo jednací].

13. Z informace pro placení daně z nemovitých věcí ze dne 27. 4. 2023 a potvrzení ze dne 6. 7. 2023 o provedení platby dne 27. 4. 2023 vyplývá úhrada vyměřené daně z nemovitých věcí žalovanou za zdaňovací období roku 2023.

14. Ze snímku katastrální mapy ze dne 24. 8. 1994, který pochází ze spisu stavebního úřadu [právnická osoba] v [adresa], vyplývá tvar pozemků parc. č. 167, parc. č. 168 a vzájemná poloha mezi těmito pozemky a pozemkem parc. č. 42, a to shodně, jak byl zjištěn ze snímku katastrální mapy na č.l. 20.

15. Z žádosti o stavební povolení ze dne 3. 3. 1997 soud zjistil, jaké přílohy byly k této žádosti připojeny (jedná se o snímek katastrální mapy ze dne 25. 4. 1994, prohlášení [tituly před jménem] [jméno FO] o provádění odborného dozoru ze dne 24. 2. 1997, výpis z katastru nemovitostí ze dne 3. 6. 1996, živnostenský list a osvědčení o autorizaci).

16. Z projektu pro stavební povolení vyplývá, že byl vyhotoven v prosinci 1996 a mezi výchozím podklady je uvedena kopie katastrální mapy v měříku 1:2880. Ze zápisu z jednání spojeného s místním šetřením ze dne 21. 3. 1997 a průvodního dopisu ze dne 27. 3. 1997 plyne zjištění, že požadavek na zakreslení umístnění jímky do projektu vzešel z tohoto místního šetření a žalobcům jako stavebníkům to bylo uloženo doložit do 14 dnů, což ve stanovené lhůtě splnili. Ze zápisu z jednání spojeného s místním šetřením ze dne 21. 3. 1997 bylo dále zjištěno, že za obecní úřad [adresa] se místního šetření zúčastnil tehdejší starosta pan [jméno FO].

17. Z dalších listin pocházejících rovněž ze spisu stavebního úřadu [právnická osoba] v [adresa], které byly vyhotoveny v době následující po výsadbě smrků (oznámení ze dne 11. 3. 1997 s doručenkou na č.l. 115, stavební povolení ze dne 8. 4. 1997, č. j. Výst.: 543/97, výzva ze dne 12. 3. 2013 s připojenou doručenkou, sdělení ke stavbě ze dne 24. 4. 2013, prodloužení lhůty k dokončení stavby ze dne 25. 4. 2013, snímek katastrální mapy ze dne 12. 3. 2013 a seznam dokladů pro kolaudaci), nebyla učiněna žádná zjištění z toho důvodu, že pro mimořádné vydržení jsou významné okolnosti uchopení držby.

18. Z výslechu žalobce a) soud zjistil, že když stavbu s pozemky kupovali, byli si s manželkou, tj. žalobkyní b), a s otcem žalobce a) předmět koupě obhlédnout. Na obhlídce byl přítomen také prodávající pan [jméno FO]. Žalobci věděli, že v případě nabývaných pozemků se jedná o „patvar“.

19. Z výslechu žalované soud zjistil, že v případě původního dřevěného oplocení se jednalo o plot, který [jméno FO], když padal, zrušili a už neobnovili. Právní předchůdce žalované pak z důvodu, aby zabránil vnikání slepic na zahradu, rozdělil vlastní parcelu na dvě části. Za plotem byly vyrovnané rázy dřeva a tato část pozemku byla dále využívána jako loučka. Právní předchůdce žalované tam později přestal chodit z důvodu, že „se nechtěl se [jméno FO] hádat“. V 80. roce, když žalovaná s manželem nemovitosti nabyli, tak odsud (z té části za plotem) dřevo vyklidili a přestali tam chodit.

20. Podle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

21. Podle § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

22. Podle § 3066 o. z. do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí 17.

23. Předně soud uvádí, že ve shodě s žalobci je toho názoru, že mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť bez poskytnutí součinnosti ze strany žalované, která vlastnické právo žalobců zpochybňuje, může být podkladem k provedení změny zápisu v katastru nemovitostí jedině rozsudek, jehož vydání se žalobci domáhají v tomto řízení.

24. Žalobci se v tomto řízení domáhali určení vlastnického práva k nemovitým věcem na základě mimořádného vydržení. V takovém případě se nevyžaduje přesvědčení držitele, že mu právo užívat předmětný pozemek náleží. Jinými slovy není nutné prokazovat právní titul držby. Vydržitel však nesmí svým jednáním sledovat nepoctivý úmysl. Existenci nepoctivého úmyslu držitele přitom soud zkoumá pouze k okamžiku uchopení držby. Pozdější okolnosti v tomto směru nehrají žádnou roli. Jak uvedl Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. [spisová značka] ze dne 30. 8. 2023, „nikoliv nepoctivý úmysl při uchopení držby se nemůže změnit během výkonu držby takto uchopené v úmysl nikoliv poctivý (a naopak)“.

25. Vlastnické právo k pozemku parc. č. 167 (tehdy evidovanému pod označením PK 176) a pozemku parc. č. 168 (tehdy evidovanému pod označením PK 177) v obci a v k. ú. [adresa] nabyli žalobci do společného jmění na základě kupní smlouvy, uzavřené ve formě notářského zápisu ze dne 17. 8. 1995, č. j. NZ 161/95, N 173/95. Držby předmětného pozemku se žalobci chopili téhož roku v době následující po uzavření kupní smlouvy, kdy na něm za plotem směrem k pozemkům parc. č. 167 a parc. č. 168 vysázeli smrky. Již samotný fakt, že žalobci smrky vysázeli právě na té části pozemku žalované, která je předmětem tohoto řízení, podle soudu stačí pro závěr o chopení se držby předmětného pozemku.

26. Pokud se žalovaná podané žalobě bránila s poukazem na to, že žalobci se snaží proměnit v trvalé právo to, co jim bylo povoleno jen výprosou, tak podle soudu se v posuzovaném případě o výprosu nemohlo jednat. Předně je třeba uvést, že tento institut byl znovuzaveden teprve zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem v pl. znění (dále jen „o. z.“), a to s účinností od 1. 1. 2014. Žalovanou zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] ze dne 22. 8. 2011 se pak týkal aplikace ustanovení Obecného zákoníku občanského, jak ve svém vyjádření ze dne 7. 7. 2023 zmínila sama žalovaná. Kromě toho si žalovaná ve svých vyjádřeních odporovala, když tvrdila, že umožnila pouze výsadbu smrků na předmětném pozemku. V duplice ze dne 10. 5. 2024 potom uvedla, že měli s manželem umožnit žalobcům vysadit jim předem neznámý počet stromů a předem neujednané činnosti sloužící k jejich údržbě. Současně žalovaná uvedla, že předem nebyl sjednán účel, pročež zhodnotila ujednání jako neurčité. Připustíme-li teoretickou možnost sjednání výprosy, pak tvrzení žalované odůvodňují závěr, že byl dohodnut přinejmenším účel užití předmětného pozemku. Mezi pojmové znaky výprosy podle § 2189 o. z. ovšem patří kromě přenechání věci k užití (detence, resp. nepravé držby) a bezplatnosti také neujednání doby ani účelu užití. Uvedené podle soudu svědčí pro závěr, že nebyly splněny pojmové znaky výprosy, neboť byl sjednán účel i doba užití, když v případě výsadby dřevin jde z povahy věci o činnost časově ohraničenou.

27. Nepoctivý úmysl žalobců dovozovala žalovaná s poukazem jednak na výměru a jednak na tvar pozemků, kdy stran výměry zdůraznila, že žalobci zakoupili čtyři různé pozemky, každý se svou výměrou, přičemž předmětný pozemek přiléhá k pozemkům parc. č. 167 a parc. č. 168 a představuje 15 % výměry pozemku parc. č. 167 a dokonce 83 % výměry pozemku parc. č.

168. Soud je toho názoru, že velikost pozemku parc. č. 42/2 je třeba poměřovat právě s pozemkem parc. č. 167, který má společnou hranici s pozemkem parc. č. 42, z něhož je pozemek parc. č. 42/2 oddělen. Soud se tedy neztotožňuje s argumentací žalované v tom směru, pokud velikost pozemku parc. č. 42/2 poměřuje s pozemkem parc. č. 168 (ve vyjádření ze dne 7. 7. 2023 na č.l. 31 či ve vyjádření ze dne 10. 5. 2024 na č.l. 77v). Výměru předmětného pozemku však nelze porovnávat ani se součtem součet výměry pozemků parc. č. 167 a parc. č. 168, jak to činí žalobci. Rozdíl ve výměře 15 % přitom zdaleka nedosahuje 50 % ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] ze dne 10. 5. 2023.

28. Pro závěr o nepoctivosti žalobců při uchopení držby podle soudu nesvědčí ani skutečnost, že kupní cena dle kupní smlouvy ze dne 17. 8. 1995 byla stanovena s odkazem na znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 30. 6. 1995. Podle argumentace žalované musela být žalobcům známa výměra nabývaných pozemků. Podle výpisu z katastru nemovitostí k LV č. 166 současná výměra pozemku parc. č. 167 činí 913 m2. Podle srovnávacího sestavení parcel byla výměra tohoto pozemku v době nabytí žalobci kupní smlouvou ze dne 17. 8. 1995 shodná. Za situace, kdy výměra pozemků nebyla uvedena v nabývacím titulu, soud k návrhu žalované uložil žalobcům, aby předložili soudu znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 30. 6. 1995. Z jejich vyjádření je však zřejmé, že tímto znaleckým posudkem již nedisponují, když jako důvod uvedli, že vypracování znaleckého posudku nezadávali, neboť to byl tehdejší prodávající, kdo jej potřeboval pro daňové účely. Tímto žalobci přesvědčivě vysvětlili, z jakého důvodu výzvě soudu nemohou vyhovět a splnili svoji vysvětlovací povinnost.

29. Ohledně poukazu na tvar dotčených pozemků je pravdou, že společná hranice mezi pozemkem parc. č. 42 ve vlastnictví žalované na straně jedné a pozemky parc. č. 167 a 168 ve společném jmění žalobců na druhé straně je značně členitá a pozemek žalované je mezi pozemky žalobců „zaklíněn“, což bylo zřejmé již ze snímku katastrální mapy ze dne 25. 4. 1994. Stěží však lze tuto okolnost klást k tíži žalobcům, když z tvrzení samotné žalované a z jejího účastnického výslechu soud zjistil, že to byl právní předchůdce žalované, kdo vlastní parcelu dávno předtím rozdělil na dvě části (viz č.l. 93v). Logickým vysvětlením se jeví být právě členitost hranice pozemků. Tato skutečnost byla patrně také důvodem, proč plot s podezdívkou nebyl postaven na hranici pozemků, neboť v opačném případě by měl tvar špice a téměř dvojnásobnou délku. Navíc v době koupě pozemků žalobci hranice již nebyla v terénu zřetelná. Jak k tomu ostatně uvedla sama žalovaná, [jméno FO] plot stojící na hranici pozemků byl zbourán v době, kdy byla ještě malá. Je-li pro držbu „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ třeba přesvědčení, že držba nikomu nepůsobí újmu (jde zde o dobrou víru v nejméně přísném pojetí), tak soud učinil závěr, že překážkou mimořádného vydržení není ani vědomost žalobců o členitosti hranice, kterou připustil žalobce v rámci účastnického výslechu, když uvedl, že věděli, „že prostě je to patvar“. Jinými slovy ani v tomto povědomí žalobců nepoctivý úmysl nebyl shledán.

30. Nebylo tedy zapotřebí vyslýchat žalobci navrženého svědka [jméno FO] [otec žalobce a), který se měl vyjádřit mimo jiné k přebírání pozemků nabytých žalobci kupní smlouvou ze dne 17. 8. 1995]. Důkazy navržené žalobci k výkonu držby po celou rozhodnou dobu až do současnosti jsou nadbytečné vzhledem k tomu, že předmětem tohoto řízení je mimořádné vydržení a pro dané řízení se nejedná o relevantní skutečnost. Důkazy navržené žalobci ve vyjádření ze dne 16. 9. 2024 byly uplatněny po koncentraci řízení.

31. Pokud žalovaná k prokázání povědomí žalobců o tom, že předmětná část pozemku parc. č. 42 je ve vlastnictví žalované, navrhovala výslech současného starosty obce [adresa] [tituly před jménem] [jméno FO], tak tento důkaz nebyl proveden z důvodu, že podle protokolu o místním šetření ze dne 21. 3. 1997 nebyl navrhovaný svědek v dané době starostou obce [adresa]. Jak bylo totiž konstatováno, soud zkoumá existenci nepoctivého pouze k okamžiku uchopení držby a k tomu by se navrhovaný svědek nemohl vyjádřit.

32. Z těchto důvodů dospěl soud k závěru, že byly splněny podmínky pro mimořádné vydržení podle ust. § 1095 o. z. ve spojení s § 3066 o. z. Současně byla splněna podmínka zakotvená v přechodném ustanovení § 3066 o. z., podle něhož za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, musí uplynout alespoň čtvrtina vydržecí doby. Soud proto podané žalobě výrokem I. tohoto rozsudku vyhověl.

33. Výrokem II. tohoto rozsudku bylo rozhodnuto o nákladech řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalovaná je povinna zcela nahradit náklady řízení procesně úspěšným žalobcům. Žalobcům v tomto řízení vznikly náklady v celkové výši 67 163,50 Kč sestávající z odměny za osm úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, vyjádření ze dne 21. 8. 2023, vyjádření ze dne 19. 3. 2024, účast u jednání dne 15. 5. 2024, vyjádření ze dne 16. 9. 2024, účast u jednání dne 20. 9. 2024 a účast při jednání, při kterém došlo k vyhlášení rozhodnutí) po 3 100 Kč podle § 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. b) a § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“), náhrady hotových výdajů za výše uvedených osm úkonů po 300 Kč, hotových výdajů ve výši 4 500 Kč – za vyhotovení geometrického plánu, cestovného podle § 13 a. t. ve výši 3x 1 458,60 Kč k jednání konanému dne 15. 5. 2024, dne 20. 9. 2024 a dne 30. 9. 2024 (z [adresa] n. S. a zpět v délce 170 km osobním automobilem s průměrnou spotřebou 7,7 l na 100 km při průměrné ceně nafty ve výši 38,70 Kč za litr a sazbě základní náhrady za používání silničních motorových vozidel za 1 km jízdy ve výši 5,60 Kč podle vyhlášky č. 398/2023 Sb.), náhrady za promeškaný čas za 3x 4 půlhodiny po 100 Kč podle § 14 a. t. a náhrady DPH 21 % ze základu 47 655,80 Kč, tj. ve výši 10 007,70 Kč.

Poučení