54 Co 87/2025 - 107

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Körblera a soudkyň JUDr. Jany Tondrové a JUDr. Zuzany Sváčkové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – [orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] jednající [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] o zaplacení částky 428 220 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. října 2024, č. j. 22 C 19/2024-82, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o věci samé (výrok I) mění jen tak, že žalovaná je povinna do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 174 675 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 22. 12. 2023 do zaplacení, jinak, tj. co do částky 253 545 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 428 220 Kč od 7. 12. 2023 do 21. 12. 2023 a úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 253 545 Kč od 22. 12. 2023 do zaplacení, se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 32 915,50 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobkyně.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 428 220 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 7. 12. 2023 do zaplacení (výrok I), a o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalobkyně je povinna na jejich náhradu zaplatit žalované částku 1 800 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení náhrady nemajetkové újmy v částce 428 220 Kč s příslušenstvím, která jí dle žalobních tvrzení vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce soudního řízení vedeného u Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] a zčásti též pod sp. zn. [spisová značka], jež trvalo bezmála 12,5 let.

3. Soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že řízení vedené u Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], posléze též pod sp. zn. [spisová značka] (když po určitou dobu část původního předmětu řízení byla vyloučena k samostatnému projednání) - v němž se žalobkyně spolu s [tituly před jménem] [jméno FO] coby žalobci domáhali vůči žalovaným obchodním společnostem [právnická osoba]. a [právnická osoba]. ochrany proti porušování jejich práv z průmyslového vlastnictví, konkrétně aby ,,žalovaným společnostem byla uložena povinnost zdržet se užívání průmyslových práv [tituly před jménem] [jméno FO] a žalobkyně a dále, aby každé z nich byla uložena povinnost zaplatit zmíněným žalobcům společně a nerozdílně odškodnění ve výši 35 000 000 Kč“ - bylo zahájeno žalobou doručenou soudu dne 23. 12. 2010. Na základě zjištění podrobně rozvedených v písemném odůvodnění rozsudku uzavřel, že posuzované řízení trvalo celkem 12 let a 5 měsíců, neboť skončilo až rozsudkem Vrchního soudu v [adresa] ze dne 3. 4. 2023, č. j. [spisová značka], který nabyl právní moci dne 17. 5. 2023. Dále zjistil, že soudní poplatek z žaloby, který byl splatný podáním žaloby a k jehož zaplacení byli žalobci vyzváni výzvou soudu ze dne 24. 2. 2011, byl formou částečných úhrad doprovázených opakovanými žádostmi o posečkání s úhradou soudního poplatku zaplacen až v prosinci 2011, tedy až rok po podání žaloby. Prvé soudní jednání ve věci bylo nařízeno na den 22. 5. 2012, v pořadí další se pak konalo až dne 27. 8. 2014, přičemž s výjimkou kalendářních let 2014, 2015 a 2016, kdy se v posuzovaném řízení konala vždy dvě soudní jednání, se v ostatních kalendářních letech konalo soudní jednání vždy jen jedenkrát ročně. Poprvé ve věci samé bylo soudem prvého stupně rozhodnuto rozsudkem ze dne 18. 3. 2015, č. j. [spisová značka], který byl rozsudkem Vrchního soudu v [adresa] ze dne 2. 6. 2016, č. j. [spisová značka], zčásti zrušen a vrácen soudu prvního stupně k dalšímu řízení. S konečnou platností pak bylo ve věci samé rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 12. 2. 2021, č. j. [spisová značka], ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Vrchního soudu v [adresa] ze dne 13. 10. 2021, č. j. [spisová značka], respektive rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 22. 6. 2022, č. j. [spisová značka], ve spojení se rozsudkem Vrchního soudu v [adresa] ze dne 3. 4. 2023, č. j. [spisová značka]. Žalobci v posuzovaném řízení opakovaně doplňovali a měnili žalobu a dále v jeho průběhu společně s žalovanými navrhli tzv. klid řízení podle § 110 o. s. ř., jemuž bylo soudem prvního stupně dne 19. 10. 2016 vyhověno a v řízení bylo poté pokračováno až na návrh ze dne 14. 8. 2017, tj. po 10 měsících. Kromě toho posuzované řízení bylo opakovaně přerušováno do doby meritorního rozhodnutí [orgán], který paralelně vedl související správní řízení, přičemž z tohoto důvodu řízení bylo přerušeno v období od 19. 10. 2016 do 24. 8. 2017, od 3. 12. 2020 do 11. 5. 2021 a od 4. 10. 2021 do 8. 3. 2022. V průběhu posuzovaného řízení pak kromě jiného vyvstala též potřeba vypracování znaleckého posudku, avšak soudu prvního stupně se opakovaně nedařilo zajistit znalce, který by jej vypracoval, ať již z důvodu specifických kvalifikačních požadavků, které zpracování posudku vyžadovaly, popřípadě z důvodů časové vytížeností znalců, kteří zmíněné odborné požadavky splňovali. Nárok, který žalobkyně učinila předmětem tohoto řízení, byl předběžně uplatněn u žalované dne 21. 6. 2023 a stanoviskem ze dne 5. 12. 2023 žalovaná sdělila žalobkyni, že její nárok nepovažuje za oprávněný, neboť podle jejího názoru v posuzovaném řízení k žádnému nesprávnému úřednímu postupu nedošlo.

4. Na základě takto učiněného závěru o skutkovém stavu věci soud prvního stupně, s odkazem zejména na ust. § 13 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“), shledal žalobkyní uplatněný nárok nedůvodným. Uzavřel totiž, že s přihlédnutím ke skutkovým okolnostem daného případu lze celkovou délku posuzovaného řízení hodnotit jako přiměřenou, odpovídající složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávaného případu, významu řízení pro žalobkyni a postupu soudů. Dílčí průtahy, k nimž v posuzované věci došlo, nepovažoval za natolik podstatné, aby bylo třeba k nim zvlášť přihlížet. Zdůraznil, že i když posuzované řízení bylo extrémně složité, soudy při jeho vyřizování postupovaly plynule, když v souladu s běžnou praxí co tři měsíce činily úkon ve věci. Pouze při vyřizování opravných prostředků bylo rozpětí mezi soudními úkony delší, avšak i to odpovídá standardnímu způsobu vedení řízení. Naopak to byli žalobci, kteří se svým jednáním podíleli na prodloužení předmětného řízení. Soudní poplatek z žaloby totiž hradili formou splátek doprovázených opakovanými žádostmi o posečkání s jejich zaplacením. Kromě toho žalobci často měnili žalobní tvrzení, jež ne vždy byla úplná, což vyžadovalo další aktivitu soudu za účelem jejich doplnění. Žalobci taktéž věc projednávající soud opakovaně žádali o přerušení řízení. Protože k tíži státu lze přičítat pouze příčiny prodloužení řízení na jeho straně, k čemuž v daném případě nedošlo, a posuzované řízení nepatří mezi řízení s typicky zvýšeným významem předmětu řízení pro účastníky, soud prvního stupně shledal, že právo žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě nebylo dotčeno, a tedy nebyl naplněn svou povahou primární předpoklad pro dovození odpovědnosti žalované z titulu nesprávného úředního postupu. Soud prvního stupně proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.

5. O povinnosti k náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve věci zcela procesně úspěšné žalované soud prvního stupně přiznal plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení v souhrnné výši 1 800 Kč.

6. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, neboť nesdílí závěr soudu prvního stupně o přiměřenosti délky posuzovaného řízení. Zdůraznil, že soud prvního stupně při svém rozhodování náležitě nevzal v potaz, že posuzované řízení trvalo téměř 12,5 let. Žalobkyně takovou délku řízení považuje za zcela nepřiměřenou povaze věci i významu, který posuzovanému řízení přikládala. Na rozdíl od soudu prvního stupně má za to, že průběh posuzovaného řízení dokumentuje nerozhodnost soudu prvního stupně a jeho neschopnost ve věci včas rozhodnout, neboť volil v zásadě postupy, jež vydání konečného rozhodnutí oddalovaly. Věc projednávající soud evidentně dlouhou dobu nedokázal rozlišit, co je pro rozhodnutí věci podstatné, přičemž bylo-li nakonec ve věci samé rozhodnuto s poukazem na tvrzení a důkazy, které již soudu nabídla na počátku řízení, zcela jednoznačně uvedené svědčí o zásadním podílu věc projednávajícího soudu na celkové délce řízení, který však napadený rozsudek nepřípustně bagatelizuje. Naopak jakýkoli její podíl na nepřiměřené délce posuzovaného řízení je třeba kategoricky odmítnout. Stejně tak za nesmyslný považuje závěr soudu prvního stupně, že posuzované řízení pro ni nemělo nijak zvýšený význam. Jedná se o nepochopení povahy zmíněného řízení, které již jen principiálně splňuje kvalifikační předpoklady soudního řízení s obecně zvýšeným významem. Tvrzení, které toto prokazují, soudu prvního stupně doložila. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že jejímu požadavku na zaplacení peněžité náhrady nemajetkové újmy bude zcela vyhověno.

7. Žalovaná v reakci na odvolání žalobkyně uvedla, že napadený rozsudek považuje za věcně správný. Shodně jako soud prvního stupně považuje délku posuzovaného řízení za přiměřenou, náležitě zohledňující veškerá specifika dané věci, především extrémní složitost posuzovaného řízení a dále zásadní podíl žalobkyně na jeho celkové délce. Navrhla proto, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

8. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a poté co podle § 101 odst. 3 o. s. ř. se souhlasem žalobkyně projednal věc v její nepřítomnosti, dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je zčásti důvodné.

9. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku správně odcitoval veškerá relevantní zákonná ustanovení, která je třeba na posuzovanou věc aplikovat, rovněž tak správně poukázal na skutečnost, že podle § 13 odst. 1 OdpŠk se za nesprávný úřední postup považuje též porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, avšak jeho závěru o přiměřenosti délky posuzovaného řízení a z toho pak plynoucí nedůvodnosti žaloby nelze přisvědčit.

10. Lze sice souhlasit se soudem prvního stupně v tom, že ve světle judikaturních závěrů Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) lze jako nepřiměřenou hodnotit délku řízení, která neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávaného případu a spočívá v příčinách vzniklých z působení státních orgánů při výkonu veřejné moci, avšak není pravdou, že by zmíněnou odpovědnost státu bylo možné dovodit jen v případě existence průtahů v řízení, kdy soud (či jiný státní orgán) nekonal v zákonem stanovené či přiměřené době. Zmíněné průtahy v řízení jsou sice zpravidla příčinou nepřiměřené délky řízení, avšak k porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází i tehdy, jestliže řízení jako takové trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v jeho průběhu došlo k průtahům ze strany příslušného orgánu či nikoliv. Jinak řečeno, k porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům (k tomu srovnej např. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 58/2011 civ., dále jen „Stanovisko“). K porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a zároveň k naplnění nesprávného úředního postupu, na který dopadá § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk, tedy může dojít již jen z důvodu samotné nepřiměřené délky posuzovaného řízení. Při hodnocení přiměřenosti délky řízení je přitom třeba vzít v potaz řízení jako celek a trvalo-li nakonec 12 let a 5 měsíců, má odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – za to, že posuzované řízení je třeba po právu hodnotit jako nepřiměřeně dlouhé, a tudíž objektivně způsobilé přivodit žalobkyni vznik tvrzené imateriální újmy. Ostatně i z judikatury vyplývá, že bez dalšího lze za dobu, po kterou soudní řízení může obvykle trvat, považovat období dvou let (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1078/2013, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 12800). Posuzované řízení přitom trvalo více než šestkrát delší dobu, což bezesporu skutková i právní složitost věci objektivně nemůže ospravedlnit. Uvedená judikatura přitom vychází z premisy, že újma vzniklá následkem porušení práva účastníka řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě se odškodňuje především v penězích, neboť k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva lze přistupovat jen za zcela výjimečných okolností, typicky byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný. O takovou situaci se však v posuzovaném řízení zjevně nejedná, a tak o jiné formě satisfakce než náhradě relutární, nebylo možné uvažovat.

11. Protože odvolací soud dospěl k závěru, že bylo porušeno právo žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, což dle judikaturních závěrů ESLP samo o sobě zakládá vyvratitelnou domněnku vzniku morální újmy, kterou není třeba dále prokazovat (k tomu srovnej např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006 ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odstavec č. 93, nebo Kmec J., K výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, Právní zpravodaj, srpen 2006, s. 12 a násl.), zabýval se dále otázkou přiměřené výše žalobkyní požadované náhrady nemajetkové újmy. Při jejím výpočtu je podle ustálené judikatury třeba vyjít z určité částky za jeden rok trvání řízení. Pro poměry České republiky Nejvyšší soud považuje za přiměřené, jestliže se základní částky, z nichž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybují v rozmezí mezi 15 000 až 20 000 Kč za každý rok řízení, a to za současného snížení uvedené částky na polovinu za prvé dva roky trvání řízení. Zmíněná částka 15 000 Kč je přitom považována za základní obecnou výši přiměřeného zadostiučinění a k jejímu navýšení, v rámci již zmíněného rozpětí, je třeba přistoupit zejména v případě nepřiměřené délky posuzovaného řízení, kdy částka 20 000 Kč je vyhrazena pro účely odškodnění extrémní délky jejich trvání (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1448/2009). Trvalo-li posuzované řízení 12 let a 5 měsíců, má odvolací soud za to, že takové řízení ještě za extrémně dlouhé nelze považovat, nicméně se mu svojí délkou blíží, a proto odvolací soud uzavřel, že v posuzovaném řízení je třeba obecnou základní výši nemajetkové újmy stanovit za použití částky 18 000 Kč za rok řízení, a tudíž základní výše odškodnění nemajetkové újmy za posuzované řízení odpovídá částce 205 500 Kč.

12. Popsaným způsobem určenou základní výši odškodnění je přitom třeba dále individualizovat s přihlédnutím ke kritériím upraveným v § 31a odst. 3 OdpŠk (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4889/2009).

13. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně přicházelo v daném případě v úvahu snížení zmíněné obecné základní výše nemajetkové újmy především pro již soudem prvního stupně akcentovanou extrémní složitost řízení [§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk], a to jak po stránce procesní, tak i skutkové a právní. Ostatně již ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která kopírují průběh vlastního posuzovaného soudního řízení, plyne, s jakou náročností se pojí již jen zjištění pro rozhodnutí věci relevantních skutečností vyžadujících specifickou odbornost, kterou soud nedisponuje a které si tak soud musí opatřit za součinnosti v tomto směru náležitě erudovaných soudních znalců. Kromě toho se soud musel vypořádat s měnícími se žalobními tvrzeními, která žalobci upravovali, průběh posuzovaného řízení korigovat s ohledem na výsledky paralelně [orgán] vedeného správního řízení, což si v některých fázích v zájmu hospodárnosti řízení vyžádalo přerušení řízení, a v neposlední řadě nelze opominout ani vysoce odbornou a svou povahou specifickou právní úpravu, kterou bylo třeba v posuzovaném případ aplikovat. Ovšem ani extrémní složitost posuzovaného řízení soudu neumožňuje, stejně jako v případě dalších hodnotících kritérií, modifikovat základní částku odškodnění více než o 50 %. Tímto způsobem má být dle závěrů ustálené judikatury zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytnutým odškodněním (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, dále rozsudek téhož soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011, popřípadě ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3556/2019). Odvolací soud tudíž při svém rozhodování z důvodu předmětného kritéria složitosti mohl ve finále uvažovat maximálně o snížení zmíněné obecné základní výše nemajetkové újmy v rozsahu uvedených 50 %, což také učinil.

14. Dále s ohledem na skutková zjištění soudu prvního stupně bylo třeba podrobit zvláštnímu hodnocení podíl samotné žalobkyně na celkové délce posuzovaného řízení [§ 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk]. Námitka žalobkyně, že se žádným způsobem nepodílela na prodloužení posuzovaného řízení, totiž není pravdivá. Žalobkyně přehlíží, že čistě z důvodů na její straně fakticky došlo k odložení meritorního projednávání věci téměř o dva roky, když soudní poplatek z žaloby zaplatila až rok po podání žaloby a z důvodu jí navrženého klidu řízení toto neběželo po dobu dalších 10 měsíců, a že i v následujícím období komplikovala projednávání věci, a to zejména zcela nedostatečným plněním své základní procesní povinnosti tvrdit pro rozhodnutí podstatné skutečnosti, což nutně také vedlo k dalšímu odsouvání okamžiku možného skončení řízení. S uvedenou mírou podílu žalobce na celkové délce řízení přitom logicky koresponduje snížení předmětné obecné základní výše náhrady nemajetkové újmy o dalších 15 %.

15. Užití kritéria podílu samotné žalobkyně na celkové délce řízení si však recipročně žádá též zhodnocení kritéria zohledňujícího postup věc projednávajícího orgánu veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk], v jehož rámci je třeba zejména zkoumat, zda postup věc projednávajícího orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení, v daném případě soudu, odpovídá procesním pravidlům, resp. do jaké míry celková délka posuzovaného řízení byla eventuálně ovlivněna jeho procesním pochybením. Primárně jako neopodstatněnou lze zavrhnout úvahu, že při stanovení konkrétní výše náhrady nemajetkové újmy není třeba zvlášť přihlížet k obdobím nečinnosti soudu, neboť nesprávný úřední postup, za který je poškozenému poskytováno zadostiučinění, nemůže zároveň představovat okolnost, pro kterou by mělo být poskytované zadostiučinění zvyšováno. Tento koncept byl totiž jako chybný odmítnut rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1290/2014, který byl uveřejněn Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 54/2016 civ. V uvedeném rozsudku bylo uvedeno, že při formulaci závěru o přiměřenosti či nepřiměřenosti doby řízení se v zásadě vychází z těch samých faktorů, z nichž se posléze vychází i při určování výše přiměřeného zadostiučinění, a proto nejde o duplicitní hodnocení kritérií demonstrativně uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk, ale o posouzení stejného kritéria ve vztahu ke dvěma různým závěrům. Lze sice souhlasit v tom, že ne každé pochybení orgánů veřejné moci představované průtahem, jehož se v posuzovaném řízení dopustil, musí nutně vést k navýšení přiznaného odškodnění. Ostatně bylo judikováno, že důvod pro navýšení základního odškodnění nemajetkové újmy zakládají pouze taková procesní pochybení orgánů veřejné moci, která lze hodnotit jako závažná, neboť ostatní nedostatky v postupu tohoto orgánu se již projevily v závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020, nebo usnesení téhož soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011). Nicméně průtahy, které dle skutkových zjištění soudu prvního stupně měly zásadní vliv na celkovou délku posuzovaného řízení, však již takové závažné pochybení mající povahu rozporu postupu orgánů veřejné moci s procesními předpisy představují, a takovou skutečnost je třeba v rámci zmíněné individualizace obecné základní výše nemajetkové újmy zohlednit, a to dokonce ve stejném poměru, v jakém se uvedené kritérium podílelo na celkové délce posuzovaného řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2163/2021). Pakliže je povinností věc projednávajícího soudu postupovat v řízení tak, aby jím zajišťovaná ochrana práv byla rychlá a účinná, pak posuzovanou věc vyřizujícímu soudu prvního stupně je třeba po právu vytknout nejen, že řada jeho úkonů byla ve skutečnosti činěna bez ambice ve věci samé co nejdříve rozhodnout, což mimo jiné dokumentují též lhůty, v nichž soud konal jednotlivá jednání, ale kromě toho též skutečnost, že jeho poslední přerušení řízení od 4. 10. 2021 do 8. 3. 2022 nelze považovat za produktivní, když odvolacím soudem (usnesení Vrchního soudu v [adresa] ze dne 31. 1. 2022, č. j. [spisová značka]) bylo explicitně shledáno nedůvodným. Bylo totiž judikováno, že i k přerušení řízení musí soud přistoupit odpovědně a s vědomím, že ukáže-li se přerušení původního řízení neproduktivní, může doba, po kterou bude původní řízení přerušeno, přispět k celkové délce řízení, a i tím k tomu, že v řízení dojde k porušení práva účastníků na projednání věci v přiměřené lhůtě (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2008/2010, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 10245). Z tohoto důvodu tedy odvolací soud shledal důvodným pro zmíněný postup soudu v posuzovaném řízení naopak navýšit uvažovanou obecnou základní výši náhrady nemajetkové újmy o 30 %, neboť ve srovnání s žalobkyní lze podíl věc vyřizujících soudů na celkové délce řízení považovat za jednou tak větší, dvojnásobný.

16. Konečně bylo namístě zvlášť posoudit též význam posuzovaného řízení pro žalobkyni [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk]. Soud prvního stupně sice správně konstatoval, že typově zvýšený význam je judikaturou přiznáván trestnímu řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), řízením, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovně právním sporům či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.), avšak opomněl, že zmíněný typově zvýšený význam lze po právu přisuzovat i posuzovanému řízení. V tomto směru lze v podrobnostech odkázat kromě jiného i na již shora zmíněné usnesení Vrchního soudu v [adresa] ze dne 31. 1. 2022, č. j. [spisová značka], v něm se zmíněný odvolací soud zabýval důvodností podaného odvolání proti přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., přičemž v dané souvislosti výslovně zmínil, že z důvodu časového omezení trvání průmyslových práv je třeba klást zvláštní důraz na rychlost a účinnost předmětné zákonné ochrany, neboť v opačném případě by vlastní účel soudní řízení mohl být zmařen. Je-li tomu tak, pak o typově zvýšeném významu předmětného řízení není namístě jakkoli pochybovat a v dané souvislosti již jen z toho důvodu bylo namístě navýšit obecnou základní výši nemajetkové újmy o 20 %. Nad tento rámec odvolací soud již z uvedeného důvodu nepovažoval za potřebné obecnou základní výši nemajetkové újmy jakkoli upravovat, neboť žalobkyně své tvrzení o pro ni též subjektivně zvýšeném významu posuzovaného řízení, i přes soudem prvního stupně poskytnuté poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. řádně neprokázala a fakt, že v posuzovaném řízení žalobkyně vystupovala v pozici žalobce spolu s dalším účastníkem, [tituly před jménem] [jméno FO], ještě samo o sobě neredukuje obecnou základní výši nemajetkové újmy. Dle závěrů ustálené judikatury totiž koncept sdílené újmy lze použít jen v situaci, kdy lze předpokládat, že poškozeným vzniklá újma je v důsledku jejího sdílení s dalšími účastníky v určité intenzitě mírnější, než kdyby jí poškozený nesl sám. Zpravidla se jedná o případy, kdy účastníci vystupují v řízení jako rodinní příslušníci nebo společníci právnických osob, tj. v „zájmovém souladu“ (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1649/2016, nebo ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1782/2018), což se však posuzované věci zjevně netýká.

17. Odvolací soud je proto přesvědčen, že zjištěným okolnostem případu odpovídá jako přiměřená finanční náhrada za žalobkyní utrpěnou nemajetkovou újmu částka 174 675 Kč.

18. Vedle zmíněné jistiny odvolací soud shledal důvodným též žalobkyní požadovaný úrok z prodlení, neboť dle judikaturních závěrů Nejvyššího soudu je stát v souladu s § 15 odst. 1 a 2 OdpŠk povinen poškozenému, který svůj nárok řádně uplatnil postupem podle § 14 zmíněného zákona, nejpozději do šesti měsíců od tohoto dne nahradit nejen škodu majetkovou, ale i nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení (viz Stanovisko, 10. právní věta). Poškozený má tudíž právo na zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí zmíněné šestiměsíční lhůty počínající dnem uplatnění tohoto nároku postupem, podle již zmíněného § 14 OdpŠk (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2893/2010, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 10906), tj. v daném případě počínaje dnem 22. 12. 2023. Výše přisouzeného úroku odpovídá jeho tehdy platné a účinné hmotněprávní úpravě vyplývající z ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

19. Vzhledem k výše uvedenému tedy odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zčásti změnil výrok rozsudku o věci samé tak, že žalovanou zavázal z titulu náhrady nemajetkové újmy zaplatit žalobkyni právě částku 174 675 Kč s příslušenstvím, a to v patnáctidenní pariční lhůtě zohledňující specifika rozpočtových a účetních pravidel, jimiž se organizační složky státu musí povinně řídit, a ve zbylém rozsahu tento výrok jako správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

20. Protože odvolací soud svým rozhodnutím změnil výrok o věci samé, byl povinen v souladu s § 151 odst. 1 a § 224 odst. 2 o. s. ř. rozhodnout nejen o náhradě nákladů odvolacího řízení, ale znovu i o nákladech řízení vedeného před soudem prvního stupně. V obou případech odvolací soud vyšel z aplikace § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť i když žalobkyně měla ve věci jen částečný úspěch, nelze pominout, že rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Za této procesní situace žalobkyni přísluší právo na plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení. Při jejím vyčíslení byl odvolací soud nucen vycházet toliko z obsahu soudního spisu a v něm zaznamenaných úkonů právní služby, neboť žalobkyně ani v řízení před soudem prvního stupně, ani posléze v průběhu odvolacího řízení výši požadované náhrady nákladů řízení nijak blíže nespecifikovala.

21. Žalobkyni přisouzená náhrada nákladů za řízení před soudem prvního stupně sestává ze zaplaceného soudního poplatku z žaloby ve výši 2 000 Kč, odměny advokáta za celkem pět úkonů právní služby po 3 100 Kč [§ 11 odst. 1 písm. a), písm. d) - sepis žaloby a doplnění žaloby ze dne 11. 7. 2024, písm. g) - účast na jednání soudu prvního stupně konaném dne 26. 6. 2024 a dne 23. 10. 2024, § 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2024, dále jen „AT“], pěti paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT) a náhrady 21 % DPH, jehož je právní zástupce žalobkyně registrovaným plátcem, ve výši 3 570 Kč [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.], tj. v součtu 22 570 Kč.

22. Náhrada nákladů žalobkyně za odvolací řízení pak sestává z odměny advokáta za jeden úkon právní služby po 8 100 Kč [§ 11 odst. 1 písm. k) - sepis odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, § 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 9a odst. 2 písm. a) – z částky 174 675 Kč - vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „advokátní tarif“], jedné paušální náhrady hotových výdajů advokáta po 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátní tarif) a náhrady 21 % DPH ve výši 1 795,50 Kč [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.], tj. v součtu 10 345,50 Kč.

23. Celkem tedy byla žalobkyni z titulu náhrady nákladů řízení přiznána částka 32 915,50 Kč, k jejíž úhradě byla žalované rovněž stanovena již zmíněná patnáctidenní pariční lhůta.

Poučení