55 A 6/2018 - 28

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou ve věci žalobce: J. P. bytem zastoupen advokátem Mgr. Václavem Voříškem se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8 proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 4. 2018, čj. KUJCK 45207/2018, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Magistrát města České Budějovice (dále jen „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne 13. 7. 2017, č. j. SO/16137/16 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), spáchaným z nedbalosti ve smyslu § 4 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“). Tohoto přestupku se žalobce dle správního orgánu I stupně dopustil jako řidič osobního vozidla tov. zn. Mercedes, RZ X, tím, že dne 24. 8. 2016 v době kolem 8:55 jel mimo obec na silnici č. II/105, v k. ú. obce Nová Ves, ve směru od obce Temelín k obci Hluboká nad Vltavou, kde mu byla hlídkou Policie ČR silničním radarovým rychloměrem Ramer AD9C naměřena rychlost jízdy 134 km/h. Při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 % mu tedy byla jako nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost jízdy 129 km/h, a to v místě, kde je stanovena nejvyšší povolená rychlost 90 km/h. Při řízení vozidla žalobce překročil nejvyšší dovolenou rychlost v úseku mimo obec o 39 km/h (po odečtení odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 km/h) a tímto skutkem porušil § 4 písm. b) a § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu. Za uvedené přestupkové jednání uložil správní orgán I. stupně podle § 125c odst. 5 písm. f) zákona o silničním provozu žalobci pokutu ve výši 3 500 Kč a náhradu nákladů řízení v částce 1 000 Kč.

2. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) poznamenává, že správní orgán I. stupně ve věci rozhodoval znovu poté, co jeho dřívější rozhodnutí žalovaný rozhodnutím ze dne 6. 2. 2017, č. j. KUJCK 19710/2017 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení pro zásadní rozpory mezi odůvodněním rozhodnutí správního orgánu I. stupně a podklady obsaženými ve spise, pro nedostatečné odůvodnění formy zavinění přestupku a pro pochybení při odůvodnění výše sankce.

II. Shrnutí žaloby

3. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 11. 6. 2018 žalobu ke krajskému soudu.

4. Žalobce předně namítl, že přestupek byl již prekludován, neboť je nepřípustné, aby rozhodnutí o přestupku nabylo právní moci až po uplynutí prekluzivní lhůty. K přestupku mělo dojít 24. 8. 2016 a k jeho prekluzi došlo dne 24. 8. 2017, přičemž rozhodnutí o něm nabylo právní moci až 10. 4. 2018. Žalobce vyjádřil přesvědčení, dle něhož článek II odst. 3 zákona č. 204/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, ve znění do 30. 6. 2017 (dále jen „zákon č. 204/2015 Sb.“), nabyl účinnosti až 1. 10. 2016 včetně institutu přerušování běhu prekluzivní lhůty k projednání přestupku. Článek II odst. 3, který upravuje výhradně účinnost přerušování lhůty k projednání přestupku, představuje speciální pravidlo ve vztahu k článku XXVI, který upravuje účinnost celého zákona č. 204/2015 Sb. Z uvedených závěrů pak žalobce dovozuje, že aplikace § 20 zákona o přestupcích, ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti zákona č. 204/2015 Sb. (s přerušením běhu prekluzivní lhůty dle odst. 2 a 3) je vázána k účinnosti přechodného ustanovení uvedeného v článku II téhož zákona, tedy k 1. 10. 2016. Pokud pak není ze znění zákona zřejmý jednoznačný výklad o okamžiku nabytí účinnosti dané normy, má být zachována zásada in dubio mitius dle závěrů uvedených v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 666/02 a v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 10. 1996, sp. zn. III ÚS 283/96.

5. Druhým okruhem námitek žalobce rozporuje řádné odůvodnění výměry sankce a namítá porušení zákazu reformace in peius. Správní orgán I. stupně se nezabýval všemi zákonnými kritérii a výměru uložené sankce odůvodnil až žalovaný. Takový postup je však nezákonný, neboť je jím žalobce krácen na právu odvolat se co do nesprávnosti úvahy žalovaného ohledně výměry sankce. V postupu žalovaného shledává žalobce nepřezkoumatelnost, neboť výrokem napadeného rozhodnutí mělo dojít k potvrzení rozhodnutí prvostupňového, přitom však dle odůvodnění došlo zčásti k jeho změně. Navíc ani žalovaný nevyměřil sankci podle podrobnějších kritérií uvedených v zákoně č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“). Žalobce také žalovanému vytýká, že poté, co rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil pro vyměření pokuty dle nezákonných kritérií, doplnil další přitěžující okolnosti, byť měl následně sankci přiměřeně snížit. Žalobce namítá nesprávné úvahy o přitěžujících a polehčujících okolnostech (hodnota překročené rychlosti, absence následku, hustota provozu, forma zavinění) ve vztahu k výši vyměřené sankce a nesrozumitelné hodnocení recidivy žalobce. Správní orgány při výměře sankce pochybily i tím, že nezohlednily značnou délku správního řízení.

6. Třetím okruhem žalobce namítá nesprávné vypořádání odvolacích námitek. Žalobce namítal nezákonnost ověřovacího listu pro podjatost a přímý ekonomický zájem, neboť je ověřuje sám výrobce. Žalovaný se k této námitce věcně vyjádřil, když měl namísto toho postoupit příslušnému úřadu podnět k provedení přezkumného řízení.

7. Dále žalobce namítal, že při měření došlo k reflexi od kovových svodidel a vypořádání této námitky žalovaným je nepřezkoumatelné. Tvrzení, že princip fungování rychloměru je žalovanému znám z úřední činnosti, mělo být vtěleno do podoby použitelného důkazního prostředku, aby se s ním žalobce mohl seznámit. Žalovaný svým postupem upřel žalobci právo na spravedlivý proces, když žalobce neznal podklady, z nichž žalovaný vycházel.

8. Dle žalobce správní orgány nezkoumaly, zda měření splňovalo účel podle § 79a zákona o silničním provozu, přičemž se jedná o zákonnou podmínku, jejíž splnění zákon vyžaduje. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a výstup z měření není použitelným důkazem, neboť měření bylo prováděno skrytě.

9. Žalobce namítl, že nebylo provedeno společné řízení s přestupkem řešeným pod sp. zn. SO/22075/16.

10. Závěrečným čtvrtým žalobním bodem žalobce obsáhle zdůvodnil svůj nesouhlas s publikací soudního rozhodnutí na stránkách Nejvyššího správního soudu takovým způsobem, aby se z textu zveřejněného rozhodnutí podávalo jméno, příjmení a bydliště, resp. sídlo žalobce a jeho zástupce, případně jejich iniciály. Žalobce a především pak jeho právní zástupce vyslovili nesouhlas se zveřejňováním jejich osobních údajů na webu Nejvyššího správního soudu a navrhují naprostou anonymizaci rozhodnutí ve věci.

11. S ohledem na výše uvedené žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

12. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. K namítané prekluzi uvedl, že článek I bod 6 zákona č. 204/2015 Sb. nabyl účinnosti dne 1. 10. 2015 a lhůta k projednání přestupku byla přerušena zahájením řízení o přestupku dne 7. 9. 2016, dále vydáním rozhodnutí dne 3. 10. 2016 a 14. 7. 2017. Dle žalovaného je tak zřejmé, že odpovědnost žalobce za přestupek nezanikla.

13. Žalovaný rovněž odmítl tvrzení o nezákonném postupu, když doodůvodnil výši stanovené sankce s tím, že správní řízení tvoří jeden celek. Žalovaný se chtěl vyhnout zatěžovaní správního řízení dalším rušením prvostupňového rozhodnutí, když bylo možné ne zcela dostatečné odůvodnění ze strany správního orgánu I. stupně napravit.

14. Žalovaný nesouhlasí s tvrzením žalobce, že měl při stanovení výše sankce vycházet z kritérií uvedených v přestupkovém zákoně a odkázal na znění § 112 odst. 4 tohoto zákona, podle kterého se řízení o přestupku zahájené před jeho účinností dokončí podle dosavadních zákonů.

15. Žalovaný odmítl námitku stran jeho postupu v rozporu se zásadou reformace in peius. První rozhodnutí správního orgánu I. stupně nebylo zrušeno kvůli výši stanovené sankce, ale z důvodu nedostatečného odůvodnění této sankce. Nelze tak souhlasit s tvrzením, že pokuta neodpovídá závažnosti přestupku. Žalovaný uvedl, že v řízení nedošlo k průtahům.

16. Žalovaný dále objasnil, jakým způsobem bylo nahlíženo na osobu žalobce. Vzhledem k zahlazení předešlých trestů se nejedná o recidivu žalobce, ale zároveň na něj nelze nahlížet jako na osobu, která by se přestupku dopustila výjimečně. Záznamy žalobce v EKŘ nebyly brány ani jako přitěžující ani jako polehčující okolnost. Dále žalovaný konstatoval, že nebyly splněny podmínky pro aplikaci § 44 přestupkového zákona o mimořádném snížení výměry pokuty.

17. Ohledně vypořádání namítané reflexe žalovaný uvádí, že vzhledem k četnosti řízení týkajících se přestupků v dopravě je v rámci své úřední činnosti povinen vzdělávat se tak, aby byla jeho úřední činnost prováděná v požadované kvalitě. Vyhodnocování snímků z měření patří k základním znalostním předpokladům v řízení o přestupku a není povinností úředníka dokládat veškerá potvrzení o absolvovaných školeních v rámci provedených důkazů. Žalovaný předložil krajskému soudu osvědčení oprávněné úřední osoby o absolvování odborného proškolení silničních rychloměrů, se zaměřením na vyhodnocování záznamů přestupků.

18. Žalovaný se ve stručnosti vyjádřil k dalším žalobním bodům, které vyhodnotil jako nedůvodné.

V. Obsah správních spisů

19. Ze spisů předložených správními orgány soud zjistil následující podstatné skutečnosti.

20. Ve spise je založen doklad o proškolení policisty J. V. k používání měřiče rychlosti RAMER 7M – V, AD9 C, RAMER 10 C, POLCAM PC 2006, MicroDigiCam LTI a GESIG TRAVIMO ze dne 12. 11. 2015, ověřovací list č. 248/15 ze dne 29. 10. 2015 s dobou platnosti ověření silničního radarového rychloměru AD9C končící dne 28. 10. 2016.

21. Z úředního záznamu ze dne 24. 8. 2016, č. j. KRPC – 132625 – 2/PŘ-2016-020007 se podává, že téhož dne v čase 8:55 hodin byla naměřena rychlost vozidla tov. zn. Mercedes Benz GL, RZ x, jedoucího v úseku Temelín směr Hluboká n/Vlt. v k. ú. Nová Ves 134 km/hod, po odečtu odchylky 139 km/hod, v úseku s maximální povolenou rychlostí 90 km/hod. Dále je zde uvedeno, že dle předložených dokladů byl jako řidič změřeného vozidla ztotožněn žalobce.

22. Oznámením o zahájení řízení ze dne 2. 9. 2016 bylo proti žalobci zahájeno řízení ze spáchání výše specifikovaného přestupku a současně byl žalobce předvolán k ústnímu jednání na den 27. 9. 2016. Žalobce byl poučen o důsledcích nedostavení se bez náležité omluvy. Dle protokolu o ústním jednání ze dne 27. 9. 2016 byl přestupek projednán v nepřítomnosti žalobce. Téhož dne, tedy 27. 9. 2016 bylo vydáno rozhodnutí správního orgánu I. stupně, kterým byl žalobce uznán vinným z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu spáchaného z nedbalosti a byla mu uložena pokuta ve výši 3 500 Kč.

23. Dne 24. 10. 2016 podal žalobce v zastoupení blanketní odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně.

24. Žalovaný rozhodnutím ze dne 6. 2. 2017 (na rozhodnutí je chybně uvedeno datum 6. 2. 2016), č. j. KUJCK 19710/2017 zrušil rozhodnutí správního orgánu I. stupně a věc mu vrátil k novému projednání.

25. Písemností ze dne 20. 6. 2017 byl žalobce předvolán k ústnímu jednání na den 11. 7. 2017 a k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí. Zmocněnec žalobce ani žalobce se ústního jednání nezúčastnili, ani se neomluvili.

26. Správní orgán I. stupně vydal dne 13. 7. 2017 prvostupňové rozhodnutí, jímž uznal žalobce vinným ze spáchání shora uvedeného přestupku. Žalobou napadeným rozhodnutím bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno a odvolání bylo zamítnuto. Žalovaným bylo konstatováno, že správní orgán I. stupně nedostál své povinnosti dostatečně odůvodnit ukládanou sankci, nicméně tento nedostatek bylo možné napravit v odvolacím řízení, neboť podklady pro stanovení výše sankce jsou ze spisového materiálu zřejmé. Žalovaný s odkazem na § 12 zákona č. 200/1990 Sb. odůvodnil výši ukládané sankce s ohledem na uvedená zákonná kritéria. Žalovaný posoudil všechny námitky žalobce, které uplatnil v odvolání, jako nedůvodné. Žalovaný zamítl odvolání a potvrdil prvostupňové rozhodnutí, neboť nebyl shledán rozpor s právními předpisy a odůvodnění uložené sankce bylo v rozhodnutí o odvolání doplněno.

V. Právní hodnocení krajského soudu

27. Krajský soud přezkoumal napadané rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového stavu a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).

28. Žaloba není důvodná.

29. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí, jejíž důvodnost by sama o sobě postačovala k jejich zrušení; této námitce krajský soud nepřisvědčil.

30. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, č. j. 4 As 58/2005 - 65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „[p]roč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013-25). Krajský soud přitom neshledal, že by rozhodnutí správních orgánů obou stupňů trpěla v tomto ohledu jakýmikoli nedostatky.

31. S ohledem na uvedené tudíž obstojí doplnění odůvodnění výše ukládané sankce ze strany žalovaného. Žalobce označil postup žalovaného za nepřezkoumatelný a nezákonný, neboť měl žalobci upřít právo odvolat se do nesprávnosti úvah žalovaného ohledně výměry sankce a jejího odůvodnění. Taková námitka je však podle krajského soudu nedůvodná. Prvostupňové rozhodnutí skutečně vykazovalo dílčí nedostatky v odůvodnění výměry ukládané sankce. Nejednalo se však o takové nedostatky, které by způsobily nepřezkoumatelnost daného rozhodnutí a nemohly být odstraněny žalovaným v rámci odvolacího řízení. Nelze rovněž tvrdit, že by odůvodnění výměry ukládané sankce v prvostupňovém rozhodnutí zcela absentovalo. Ustanovení § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) předpokládá možnost odvolacího správního orgánu, aby v případě, že souhlasí s výrokem rozhodnutí správního orgánu I. stupně změnil pouze odůvodnění, je-li takový postup dostatečný vzhledem k odstraňovaným vadám a ke skutkovým zjištěním obsaženým ve spise. Krajský soud je toho názoru, že v nyní projednávané věci nedošlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení ze strany žalovaného, který doplnil odůvodnění výměry ukládané sankce. K doplnění odůvodnění nebylo potřeba doplnit podklady pro rozhodnutí obsažené ve správním spise. Samotný výrok prvostupňového rozhodnutí je přezkoumatelný a rovněž odůvodnění správního orgánu I. stupně ve vztahu k výměře sankce má ve spise oporu, byť je neúplné. Skutková zjištění správního orgánu I. stupně jsou přezkoumatelná a bylo zapotřebí pouze doplnit odůvodnění výměry sankce. Žalovaný svým odůvodněním výměry sankce pouze zpřesnil a doplnil úvahy správního orgánu I. stupně, což v žádném případě nemá za následek porušení zásady dvojinstančnosti správního řízení (k tomu též srov. rozsudek Nevyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2013, č. j. 6 Ads 134/2012 – 47, veškerá rozhodnutí NSS jsou publikovaná na www.nssoud.cz).

32. Jestliže žalobce vytýká žalovanému, že nevyměřil sankci dle podrobnějších kritérií uvedených v § 37 přestupkového zákona, je potřeba uvést, že podle § 112 odst. 3 téhož zákona se ustanovení o druhu a výměře správního trestu použijí na přestupky spáchané před 1. 7. 2017, je-li to pro pachatele výhodnější. Podle § 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb. se při určení druhu sankce a její výměry přihlédne k závažnosti přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům, k okolnostem, za nichž byl spáchán, k míře zavinění, k pohnutkám a k osobě pachatele, zda a jakým způsobem byl pro týž skutek postižen v disciplinárním řízení. Podle nové právní úpravy obsažené v § 37 přestupkového zákona se při určení druhu správního trestu a jeho výměry přihlédne zejména a) k povaze a závažnosti přestupku, b) k tomu, že o některém z více přestupků, které byly spáchány jedním skutkem nebo více skutky, nebylo rozhodnuto ve společném řízení, c) k přitěžujícím a polehčujícím okolnostem, d) u pokusu přestupku k tomu, do jaké míry se jednání pachatele přiblížilo k dokonání přestupku, jakož i k okolnostem a důvodům, pro které k jeho dokonání nedošlo, e) u spolupachatelů k tomu, jakou měrou jednání každého z nich přispělo ke spáchání přestupku, f) u fyzické osoby k jejím osobním poměrům a k tomu, zda a jakým způsobem byla pro totéž protiprávní jednání potrestána v jiném řízení před správním orgánem než v řízení o přestupku, g) u právnické nebo podnikající fyzické osoby k povaze její činnosti, h) u právního nástupce k tomu, v jakém rozsahu na něj přešly výnosy, užitky a jiné výhody ze spáchaného přestupku, a v případě více právních nástupců k tomu, zda některý z nich pokračuje v činnosti, při které byl přestupek spáchán, i) u pokračujícího, trvajícího a hromadného přestupku k tomu, zda k části jednání, jímž byl přestupek spáchán, došlo za účinnosti zákona, který za přestupek stanovil správní trest mírnější než zákon, který byl účinný při dokončení tohoto jednání.

33. Ustanovení § 112 odst. 3 přestupkového zákona představuje zvláštní přechodné ustanovení vůči obecnému přechodnému ustanovení, podle kterého se odpovědnost za dosavadní přestupky a jiné správní delikty, které byly spáchány přede dnem účinnosti přestupkového zákona, posoudí podle dosavadních zákonů, pokud nebude nový zákona pro pachatele příznivější. Z výše uvedeného znění obou relevantních zákonných ustanovení určujících druh a výměru sankce je zřejmé, že přestupkový zákon vymezuje kritéria pro určení druhu a výměry správního trestu podrobněji. Kritéria uvedená v § 37 přestupkového zákona jsou upravena demonstrativním výčtem stejně, jako tomu bylo v zákoně č. 200/1990 Sb., a zahrnují i kritéria uvedená v § 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb. Podle závěrů učiněných Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 30. 11. 2017, č. j. 4 As 191/2017 – 35 „[Z]a situace, kdy ustanovení zákona o silničním provozu stanovící trestnost a výši sankce zůstala nezměněna a zákon č. 250/2016 Sb. pouze podrobnějším způsobem vymezuje kritéria pro uložení pokuty, Nejvyšší správní soud uzavírá, že zde není pozdější právní úprava pro stěžovatele výhodnější. Nebylo proto ani nutné, aby se krajský soud zabýval případným použitím pozdější příznivější právní úpravy.“ S uvedeným závěrem se krajský soud plně ztotožňuje, neboť vzhledem k okolnostem daného případu nelze mít za to, že nová právní úprava obsažená v přestupkovém zákoně je pro žalobce výhodnější.

34. Krajský soud nemá pochyb ani o zákonnosti uložené pokuty a je přesvědčen, že odůvodnění sankce v dané věci odpovídá zákonným požadavkům uvedeným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. 4 As 64/2005 - 63, podle kterého: „[s]právní orgán je tak povinen se při ukládání sankce zabývat podrobně všemi hledisky, které mu zákon předkládá a podrobně a přesvědčivě odůvodnit, ke kterému hledisku přihlédl, a navíc podrobně odůvodnit, jaký vliv mělo toto hledisko na konečnou výši pokuty. Výše uložené pokuty tak musí být v každém rozhodnutí zdůvodněna způsobem, nepřipouštějícím rozumné pochyby o tom, že právě taková výše pokuty odpovídá konkrétním okolnostem individuálního případu.“ Z rozhodnutí žalovaného, který doplnil odůvodnění výměry ukládané sankce, je totiž zřejmé, že tento zvážil všechna v řízení zjištěná a posuzovatelná kritéria ve smyslu § 12 odst. 1 zákona o přestupcích, k těmto přiřadil konkrétní a v řízení prokázané skutečnosti a uvedl jejich relevanci pro výši sankce, jejíž výše byla stanovená správním orgánem I. stupně. Pokuta ve výši 3 500 Kč byla uložena v dolní polovině zákonné sazby, neboť zákon umožňuje za uvedené jednání uložit pokutu od 2 500 Kč do 5 000 Kč. Dle krajského soudu žalovaný neměl důvod odchýlit se od výše pokuty, jak byla určená správním orgánem I. stupně, ani ji snižovat.

35. Z hlediska výše uložené sankce je nutné dodat, že správní trestání plní nejen funkci preventivní, ale rovněž i represivní, přičemž primárním významem trestání je potrestání pachatele tak, aby uloženou sankci ve své právní a majetkové sféře adekvátním způsobem pocítil a vyvaroval se dalšího porušování právních předpisů (srov. zejména usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008 - 133). Krajský soud považuje v této souvislosti za nezbytné připomenout, že z judikatury Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 100/2014 - 27) vyplývá, že ukládání sankcí za správní delikty (přestupky a jiné správní delikty), a tudíž i rozhodování o jejich výši, se děje ve sféře volného správního uvážení, tedy zákonem dovolené volnosti správního orgánu rozhodnout ve vymezených hranicích, resp. volit některé z možných řešení, které zákon dovoluje. Podrobit volné správní uvážení soudnímu přezkumu lze jen potud, nepřekročil-li správní orgán zákonem stanovené meze tohoto uvážení, a zda toto volné uvážení nezneužil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.). V daném případě k takovému překročení mezí správního uvážení, resp. jeho zneužití nedošlo.

36. Z napadeného rozhodnutí se podává, že správní orgán zohlednil hodnotu překročení povolené rychlosti, stejně jako absenci následku a možnost přímého ohrožení ostatních účastníků silničního provozu, okolnosti spáchání přestupku i formu zavinění. Správní orgán žalobci nekladl k tíži jeho přestupkovou minulost. Naopak konstatoval, že poslední dva přestupky byly spáchány v roce 2014, tudíž nyní projednávaný přestupek není recidivního charakteru a nelze přihlížet k přestupkům spáchaným v minulosti jako k přitěžující okolnosti.

37. Krajský soud nepovažuje žalobcovu námitku o tom, že správní orgány nezohlednily délku správního řízení při výměře sankce, za důvodnou. Ze správního spisu je patrné, že délka správního řízení byla v nyní projednávané věci ovlivněna i vlastním chováním žalobce, resp. jím zvoleného zástupce, kteří ji svou nečinností prodlužovali.

38. Krajský soud dále přikročil k posouzení námitky prekluze posuzovaného přestupku, přičemž ani této námitce nepřisvědčil.

39. Článek I bod. 6 zákona č. 204/2015 Sb. vnesl do někdejšího § 20 zákona č. 200/1990 Sb. nově pravidlo, dle něhož se zahájením řízení o přestupku přerušovala roční lhůta pro jeho projednání, v důsledku čehož započala běžet lhůta nová. Článek II bod. 3 zákona č. 204/2015 Sb. pak stanovil, že „[u]stanovení § 20 zákona č. 200/1990 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, o přerušení běhu lhůty zahájením řízení se použije pouze u přestupků spáchaných ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.“ Dle čl. XXVI citovaného zákona pak „[t]ento zákon nabývá účinnosti prvním dnem čtrnáctého kalendářního měsíce následujícího po jeho vyhlášení [pozn.: tj. 1. 10. 2016], s výjimkou ustanovení čl. I bodů 3 až 8, 11 až 16, 17, 18, 23 až 25 a 29, čl. III bodů 1, 4 až 32, 34 až 40, čl. IV a čl. XII bodu 3, která nabývají účinnosti prvním dnem druhého kalendářního měsíce následujícího po jeho vyhlášení [pozn.: tj. 1. 10. 2015].“ 40. Otázkou účinnosti novelizovaného znění § 20 zákona č, 200/1990 Sb. se již zabýval Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 6. 9. 2018, č. j. 7 As 86/2018 - 38, dovodil, že citované ustanovení ve znění novely je možné aplikovat na činy spáchané po jeho účinnosti, tj. po 1. 10. 2015. Uvedený závěr odůvodnil mimo jiné tím, že nezahrnutí čl. II bod 3 zákona č. 204/2015 Sb. „do výjimek uvedených v čl. XXVI je třeba s ohledem na povahu přechodných ustanovení považovat za nedůslednost zákonodárce, který nemohl zamýšlet, aby v období od 1. 10. 2015 do 30. 9. 2016 neplatilo přechodné pravidlo mající toliko akcesorický charakter “ (v podrobnostech krajský soud dále pro stručnost pouze odkazuje na odstavce [13] až [27] citovaného rozsudku). Výslovně pak konstatoval, že na věc nelze aplikovat zásadu in dubio mitius, když zákon neumožňuje více rovnocenných způsobů výkladů. Krajský soud přitom neshledal žádný důvod se od tohoto závěru jakkoli odchýlit a nepřisvědčil žalobcovu odkazu na nálezy Ústavního soudu a aplikaci zásady in dubio mitius.

41. Jelikož k nyní posuzovanému přestupku došlo dne 24. 8. 2016, je nutno na tento případ již aplikovat § 20 odst. 2 a 3 zákona č. 200/1990 Sb. v novelizovaném znění: „(2) Běh lhůty pro projednání přestupku podle odstavce 1 se přerušuje zahájením řízení o přestupku, jakož i vydáním rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným; je-li prvním úkonem v řízení vydání příkazu o uložení pokuty, přerušuje se běh lhůty jeho doručením. (3) Přerušením běhu lhůty pro projednání přestupku podle odstavce 1 začíná běh nové lhůty pro projednání přestupku; přestupek však nelze projednat, uplynuly-li od jeho spáchání dva roky.“ 42. Správní orgán I. stupně zahájil řízení o přestupku doručením předvolání žalobci ze dne 2. 9. 2016, které bylo žalobci dle doručenky doručeno dne 24. 9. 2016. Lhůta pro projednání přestupku pak byla ve smyslu citovaných ustanovení dále přerušena rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 27. 9. 2016, které bylo zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne 6. 2. 2017, a dále opětovným rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 13. 7. 2017. Vzhledem k tomu, že žalobou napadené rozhodnutí žalovaného nabylo právní moci dne 10. 4. 2018, je zřejmé, že k uplynutí roční (ani maximální dvouleté) prekluzivní lhůty v projednávaném případě nedošlo.

43. Soud nemůže přistoupit na úvahu žalobce, že výrobcem i autorizovaným metrologickým střediskem je totožný subjekt, který má přímý ekonomický zájem na tom, aby jeho výrobek získal ověření. K obdobné námitce uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 12. 2010, č. j. 5 As 81/2009 - 101 následující: „[O]věřením stanoveného měřidla se potvrzuje, že stanovené měřidlo má požadované metrologické vlastnosti. Postup při ověřování stanovených měřidel stanoví ministerstvo vyhláškou. Ověřené stanovené měřidlo opatří Český metrologický institut nebo autorizované metrologické středisko úřední značkou nebo vydá ověřovací list anebo použije obou těchto způsobů… zákonná úprava nevylučuje, aby v daném případě výrobce silničních rychloměrů používaných při kontrole dodržování pravidel silničního provozu byl současně autorizovaným metrologickým střediskem, jestliže ho Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví, autorizoval k výkonům v oblasti státní metrologické kontroly měřidel.“ Krajský soud má z listinných důkazů obsažených ve správním spise (Ověřovací list č. 248/15 a záznam o přestupku ze dne 24. 8. 2016 KRPC-132625-3/Př-2016-02007) za prokázané, že měřením rychlosti vozidla žalobce byly spolehlivě zjištěny relevantní skutečnosti. Použité měřící zařízení bylo řádně ověřeno Českým metrologickým institutem a splňovalo veškeré požadavky na přesnost měření.

44. Krajský soud považuje za nedůvodnou rovněž námitku o tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, když žalovaný v rozhodnutí předestřel znalosti o principu fungování rychloměru, aniž by je vtělil do formy důkazního prostředku. K tomu krajský soud poukazuje na skutečnost, že správní orgán nemusí nutně vyvracet každé tvrzení žalobce a opatřovat své odůvodnění důkazy. Takový postup by vedl k procesním obstrukcím a není žádoucí. Účelové tvrzení o reflexi od kovových svodidel je nutné odmítnout, stejně jako to učinil žalovaný v napadeném rozhodnutí. Způsob, jakým se s námitkou žalovaný vypořádal, považuje krajský soud za legitimní. Správné posouzení výstupu z měřicího přístroje a jeho relevance pro zjištění, zda byl spáchán přestupek, je jedním ze základních předpokladů pro rozhodování v řízení o přestupcích. Není povinností úředních osob, aby dokládali potvrzení o absolvovaných proškoleních. Znalost fungování měřicích zařízení a vyhodnocování jejich výstupů je u úředních osob zabývajících se přestupkovým řízením presumována.

45. Nemůže obstát ani námitka, zda bylo měření rychlosti provedeno v souladu s § 79a zákona o silničním provozu a zda splňovalo účel podle tohoto ustanovení. Podle tohoto ustanovení je policie a obecní policie oprávněna měřit rychlost vozidel za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. Obecní policie v součinnosti s Policií ČR tuto činnost vykonává výhradně na místech určených policií. Zákon zde svěřuje oprávnění k měření rychlosti obecní policii, respektive městské policii za předpokladu, že je tento postup v součinnosti s Policií České republiky. Oba orgány, tedy jak Policie ČR tak obecní (městská) policie provádějí měření k naplňování zákonem stanoveného účelu, jímž je zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. Krajský soud nemá nejmenších pochybností, že v daném případě byl účel měření ve smyslu § 79a zákona o silničním provozu naplněn, neboť rychlá jízda zcela jistě nekoresponduje s bezpečností provozu na pozemních komunikacích. Silnice, na které ke změření rychlosti žalobce došlo, je uzpůsobena jízdě v maximální povolené rychlosti 90 km/hod a překročení této rychlosti o 39 km/hod značně porušuje a ohrožuje zájem společnosti.

46. Krajský soud pokládá za nedůvodnou námitku, že nebylo provedeno společné řízení s přestupkem řešeným pod sp. zn. SO/22075/16. Podle § 57 odst. 3 zákona č. 200/1990 Sb., se ve společném řízení neprojedná přestupek, který byl spáchán po zahájení řízení o jiném přestupku. Z vyjádření žalovaného plyne, že přestupek řešený pod výše uvedenou spisovou značkou byl spáchán dne 21. 11. 2016, tedy až po zahájení přestupku, který je řešen v napadeném rozhodnutí.

47. K námitce žalobce spočívající v nesouhlasu se zveřejňováním osobních údajů žalobce a jeho právního zástupce na webu Nejvyššího správního soudu a požadavku na naprostou anonymizaci krajský soud sděluje, že námitka nesouvisí s předmětem řízení, a nepřísluší proto krajskému soudu, aby se k takové námitce vyjadřoval. Požadavek žalobce a jeho zástupce se zcela míjí s předmětem řízení. Žalobci však lze připomenout závěry rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2012, č. j. 9 Ans 5/2012 - 29 (jakkoliv se rozsudek týkal poskytování informací, argumenty v něm vyslovené lze přiměřeně použít také v této věci): „Jméno a příjmení advokáta jsou na základě zvláštního právního předpisu zapsána ve veřejně přístupném seznamu. Pokud jsou uvedena v souvislosti s jeho působností, pro kterou byla do veřejně přístupného seznamu zapsána (zde v souvislosti s výkonem advokacie a zastupováním klienta před soudem), nejedná se bez dalšího o chráněné údaje, které by bylo nezbytné anonymizovat. Tím spíše takovým údajem nejsou iniciály advokáta a jeho sídlo, které je již ze své povahy údajem veřejným. S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že způsob, jakým zdejší soud standardně zveřejňuje anonymizované verze svých rozhodnutí, neporušuje ani v této věci právo na ochranu osobních údajů či soukromí žalobce anebo Mgr. Václava Voříška. Pokud se Mgr. Václav Voříšek cítí být „sekundárně viktimizován“, je-li Nao 119/2017 spojován se způsobem, jakým vykonává advokacii, nelze příčiny takových jeho domněnek spojovat se skutečností, že soudy zcela v souladu s platnými právními předpisy zveřejňují ve svých rozhodnutích jeho údaje, vystupuje-li v postavení advokáta a zástupce účastníka řízení.“.

VI. Závěr a náklady řízení

48. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

49. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

50. Krajský soud rozhodl bez nařízeného jednání podle § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť účastníci řízení s tímto postupem soudu vyslovili souhlas.

Poučení