55 A 6/2018–51

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou ve věci žalobce: J. P. bytem zastoupen advokátem Mgr. Václavem Voříškem se sídlem Pod Kaštany 245/10, Praha 6 proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 4. 2018, čj. KUJCK 45207/2018, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 4. 2018, č. j. KUJCK 45207/2018 se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů částku 24 456 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Magistrát města České Budějovice (dále jen „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne 13. 7. 2017, č. j. SO/16137/16 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), spáchaným z nedbalosti ve smyslu § 4 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 200/1990“). Tohoto přestupku se žalobce dle správního orgánu I. stupně dopustil jako řidič osobního vozidla tov. zn. X, RZ X, tím, že dne 24. 8. 2016 v době kolem 8:55 jel mimo obec na silnici č. II/105, v k. ú. obce Nová Ves, ve směru od obce Temelín k obci Hluboká nad Vltavou, kde mu byla hlídkou Policie ČR silničním radarovým rychloměrem Ramer AD9C naměřena rychlost jízdy 134 km/h. Při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 % mu tedy byla jako nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost jízdy 129 km/h, a to v místě, kde je stanovena nejvyšší povolená rychlost 90 km/h. Při řízení vozidla žalobce překročil nejvyšší dovolenou rychlost v úseku mimo obec o 39 km/h (po odečtení odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 km/h) a tímto skutkem porušil § 4 písm. b) a § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu. Za uvedené přestupkové jednání uložil správní orgán I. stupně podle § 125c odst. 5 písm. f) zákona o silničním provozu žalobci pokutu ve výši 3 500 Kč a náhradu nákladů řízení v částce 1 000 Kč.

2. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) poznamenává, že správní orgán I. stupně ve věci rozhodoval znovu poté, co jeho dřívější rozhodnutí žalovaný rozhodnutím ze dne 6. 2. 2017, č. j. KUJCK 19710/2017 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení pro zásadní rozpory mezi odůvodněním rozhodnutí správního orgánu I. stupně a podklady obsaženými ve spise, pro nedostatečné odůvodnění formy zavinění přestupku a pro pochybení při odůvodnění výše sankce.

II. Shrnutí žaloby

3. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 11. 6. 2018 žalobu ke krajskému soudu.

4. Žalobce předně namítl, že přestupek byl již prekludován, neboť je nepřípustné, aby rozhodnutí o přestupku nabylo právní moci až po uplynutí prekluzivní lhůty. K přestupku mělo dojít 24. 8. 2016 a k jeho prekluzi došlo dne 24. 8. 2017, přičemž rozhodnutí o něm nabylo právní moci až 10. 4. 2018. Žalobce vyjádřil přesvědčení, dle něhož článek II odst. 3 zákona č. 204/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, ve znění do 30. 6. 2017 (dále jen „zákon č. 204/2015 Sb.“), nabyl účinnosti až 1. 10. 2016 včetně institutu přerušování běhu prekluzivní lhůty k projednání přestupku. Článek II odst. 3, který upravuje výhradně účinnost přerušování lhůty k projednání přestupku, představuje speciální pravidlo ve vztahu k článku XXVI, který upravuje účinnost celého zákona č. 204/2015 Sb. Z uvedených závěrů pak žalobce dovozuje, že aplikace § 20 zákona č. 200/1990, ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti zákona č. 204/2015 Sb. (s přerušením běhu prekluzivní lhůty dle odst. 2 a 3) je vázána k účinnosti přechodného ustanovení uvedeného v článku II téhož zákona, tedy k 1. 10. 2016. Pokud pak není ze znění zákona zřejmý jednoznačný výklad o okamžiku nabytí účinnosti dané normy, má být zachována zásada in dubio mitius dle závěrů uvedených v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 666/02 a v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 10. 1996, sp. zn. III ÚS 283/96. Žalobce rovněž namítá, že žalovaný vyšel z metodiky Ministerstva vnitra, kterou však neprovedl jako důkaz, ani ji nezaložil do spisu a žalobci upřel právo se k ní vyjádřit, což mělo za následek porušení práva na spravedlivý proces.

5. Druhým okruhem námitek žalobce rozporuje řádné odůvodnění výměry sankce a namítá porušení zákazu reformace in peius. Správní orgán I. stupně se nezabýval všemi zákonnými kritérii a výměru uložené sankce odůvodnil až žalovaný. Takový postup je však nezákonný, neboť je jím žalobce krácen na právu odvolat se co do nesprávnosti úvahy žalovaného ohledně výměry sankce. V postupu žalovaného shledává žalobce nepřezkoumatelnost, neboť výrokem napadeného rozhodnutí mělo dojít k potvrzení rozhodnutí prvostupňového, přitom však dle odůvodnění došlo zčásti k jeho změně. Navíc ani žalovaný nevyměřil sankci podle podrobnějších kritérií uvedených v zákoně č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“). Žalobce také žalovanému vytýká, že poté, co rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil pro vyměření pokuty dle nezákonných kritérií, doplnil další přitěžující okolnosti, byť měl následně sankci přiměřeně snížit. Žalobce namítá nesprávné úvahy o přitěžujících a polehčujících okolnostech (hodnota překročené rychlosti, absence následku, hustota provozu, forma zavinění) ve vztahu k výši vyměřené sankce a nesrozumitelné hodnocení recidivy žalobce. Správní orgány při výměře sankce pochybily i tím, že nezohlednily značnou délku správního řízení.

6. Současně měl žalovaný zatížit své rozhodnutí nesrozumitelností, když z jeho výroku nevyplývá, že přikročil ke změně prvostupňového rozhodnutí v části odůvodnění podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Žalobce namítá, že žalovaný fakticky postupoval podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu, ale svým výrokem zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně postupem podle § 90 odst. 5 téhož zákona, čímž žalobci odepřel možnost reagovat na doplněnou právní argumentaci k výměře uložené sankce.

7. Třetím okruhem žalobce namítá nesprávné vypořádání odvolacích námitek. Žalobce namítal nezákonnost ověřovacího listu pro podjatost a přímý ekonomický zájem, neboť je ověřuje sám výrobce. Žalovaný se k této námitce věcně vyjádřil, když měl namísto toho postoupit příslušnému úřadu podnět k provedení přezkumného řízení.

8. Dále žalobce namítal, že při měření došlo k reflexi od kovových svodidel a vypořádání této námitky žalovaným je nepřezkoumatelné. Tvrzení, že princip fungování rychloměru je žalovanému znám z úřední činnosti, mělo být vtěleno do podoby použitelného důkazního prostředku, aby se s ním žalobce mohl seznámit. Žalovaný svým postupem upřel žalobci právo na spravedlivý proces, když žalobce neznal podklady, z nichž žalovaný vycházel.

9. Dle žalobce správní orgány nezkoumaly, zda měření splňovalo účel podle § 79a zákona o silničním provozu, přičemž se jedná o zákonnou podmínku, jejíž splnění zákon vyžaduje. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a výstup z měření není použitelným důkazem, neboť měření bylo prováděno skrytě.

10. Žalobce namítl, že nebylo provedeno společné řízení s přestupkem řešeným pod sp. zn. SO/22075/16.

11. Závěrečným čtvrtým žalobním bodem žalobce obsáhle zdůvodnil svůj nesouhlas s publikací soudního rozhodnutí na stránkách Nejvyššího správního soudu takovým způsobem, aby se z textu zveřejněného rozhodnutí podávalo jméno, příjmení a bydliště, resp. sídlo žalobce a jeho zástupce, případně jejich iniciály. Žalobce a především pak jeho právní zástupce vyslovili nesouhlas se zveřejňováním jejich osobních údajů na webu Nejvyššího správního soudu a navrhují naprostou anonymizaci rozhodnutí ve věci.

12. S ohledem na výše uvedené žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

13. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. K namítané prekluzi uvedl, že článek I bod 6 zákona č. 204/2015 Sb. nabyl účinnosti dne 1. 10. 2015 a lhůta k projednání přestupku byla přerušena zahájením řízení o přestupku dne 7. 9. 2016, dále vydáním rozhodnutí dne 3. 10. 2016 a 14. 7. 2017. Dle žalovaného je tak zřejmé, že odpovědnost žalobce za přestupek nezanikla.

14. Žalovaný rovněž odmítl tvrzení o nezákonném postupu, když doodůvodnil výši stanovené sankce s tím, že správní řízení tvoří jeden celek. Žalovaný se chtěl vyhnout zatěžování správního řízení dalším rušením prvostupňového rozhodnutí, když bylo možné ne zcela dostatečné odůvodnění ze strany správního orgánu I. stupně napravit.

15. Žalovaný nesouhlasil s tvrzením žalobce, že měl při stanovení výše sankce vycházet z kritérií uvedených v přestupkovém zákoně a odkázal na znění § 112 odst. 4 tohoto zákona, podle kterého se řízení o přestupku zahájené před jeho účinností dokončí podle dosavadních zákonů.

16. Žalovaný odmítl námitku stran jeho postupu v rozporu se zásadou reformace in peius. První rozhodnutí správního orgánu I. stupně nebylo zrušeno kvůli výši stanovené sankce, ale z důvodu nedostatečného odůvodnění této sankce. Nelze tak souhlasit s tvrzením, že pokuta neodpovídá závažnosti přestupku. Žalovaný uvedl, že v řízení nedošlo k průtahům.

17. Žalovaný dále objasnil, jakým způsobem bylo nahlíženo na osobu žalobce. Vzhledem k zahlazení předešlých trestů se nejedná o recidivu žalobce, ale zároveň na něj nelze nahlížet jako na osobu, která by se přestupku dopustila výjimečně. Záznamy žalobce v EKŘ nebyly brány ani jako přitěžující ani jako polehčující okolnost. Dále žalovaný konstatoval, že nebyly splněny podmínky pro aplikaci § 44 přestupkového zákona o mimořádném snížení výměry pokuty.

18. Ohledně vypořádání namítané reflexe žalovaný uvádí, že vzhledem k četnosti řízení týkajících se přestupků v dopravě je v rámci své úřední činnosti povinen vzdělávat se tak, aby byla jeho úřední činnost prováděná v požadované kvalitě. Vyhodnocování snímků z měření patří k základním znalostním předpokladům v řízení o přestupku a není povinností úředníka dokládat veškerá potvrzení o absolvovaných školeních v rámci provedených důkazů. Žalovaný předložil krajskému soudu osvědčení oprávněné úřední osoby o absolvování odborného proškolení silničních rychloměrů, se zaměřením na vyhodnocování záznamů přestupků.

19. Žalovaný se ve stručnosti vyjádřil k dalším žalobním bodům, které vyhodnotil jako nedůvodné.

IV. Předchozí řízení před krajským soudem a Nejvyšším správním soudem

20. Krajský soud ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 2. 8. 2019, č. j. 55 A 6/2018 – 28, kterým žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ke kasační stížnosti žalobce Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 1. 2022, č. j. 8 As 254/2019 – 53 rozsudek krajského soudu zrušil. Nejvyšší správní soud konstatoval důvodnost kasační stížnosti jednak proto, že se krajský soud nevypořádal s námitkou ohledně nesouladu výroku napadeného rozhodnutí a jeho odůvodnění. Dále Nejvyšší správní soud shledal, že se krajský soud nezabýval jednou z podmínek umožňujících změnu rozhodnutí druhostupňovým správním orgánem, a to zákazem překvapivosti rozhodnutí. V třetím bodě pak Nejvyšší správní soud krajskému soudu vytkl, že se ani implicitně nezabýval námitkou neprovedení důkazu metodikou Ministerstva vnitra ohledně prekluze přestupku.

V. Právní hodnocení krajského soudu

21. Krajský soud znovu přezkoumal napadané rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Dále krajský soud vycházel ze závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu uvedeného v rozsudku ze dne 26. 1. 2022, č. j. 8 As 254/2019 – 53. Vzhledem k tomu, že žádný z účastníků řízení výslovně nepožádal o nařízení ústního jednání, vyjádřili tím žalobce i žalovaný svůj souhlas se zamýšleným postupem soudu rozhodnout ve věci samé bez nařízení ústního jednání. Z tohoto důvodu krajský soud postupoval podle ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s. a o podané žalobě rozhodl bez jednání.

22. Krajský soud shledal, že žaloba je důvodná.

23. Ze spisů předložených správními orgány soud zjistil následující podstatné skutečnosti.

24. Ve spise je založen doklad o proškolení policisty J. V. k používání měřiče rychlosti RAMER 7M – V, AD9 C, RAMER 10 C, POLCAM PC 2006, MicroDigiCam LTI a GESIG TRAVIMO ze dne 12. 11. 2015, ověřovací list č. 248/15 ze dne 29. 10. 2015 s dobou platnosti ověření silničního radarového rychloměru AD9C končící dne 28. 10. 2016.

25. Z úředního záznamu ze dne 24. 8. 2016, č. j. KRPC – 132625 – 2/PŘ–2016–020007 se podává, že téhož dne v čase 8:55 hodin byla naměřena rychlost vozidla tov. zn. X, RZ X, jedoucího v úseku Temelín směr Hluboká n/Vlt. v k. ú. Nová Ves 134 km/hod, po odečtu odchylky 139 km/hod, v úseku s maximální povolenou rychlostí 90 km/hod. Dále je zde uvedeno, že dle předložených dokladů byl jako řidič změřeného vozidla ztotožněn žalobce.

26. Oznámením o zahájení řízení ze dne 2. 9. 2016 bylo proti žalobci zahájeno řízení ze spáchání výše specifikovaného přestupku a současně byl žalobce předvolán k ústnímu jednání na den 27. 9. 2016. Žalobce byl poučen o důsledcích nedostavení se bez náležité omluvy. Dle protokolu o ústním jednání ze dne 27. 9. 2016 byl přestupek projednán v nepřítomnosti žalobce. Téhož dne, tedy 27. 9. 2016 bylo vydáno rozhodnutí správního orgánu I. stupně, kterým byl žalobce uznán vinným z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu spáchaného z nedbalosti a byla mu uložena pokuta ve výši 3 500 Kč.

27. Dne 24. 10. 2016 podal žalobce v zastoupení blanketní odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně.

28. Žalovaný rozhodnutím ze dne 6. 2. 2017 (na rozhodnutí je chybně uvedeno datum 6. 2. 2016), č. j. KUJCK 19710/2017 zrušil rozhodnutí správního orgánu I. stupně a věc mu vrátil k novému projednání.

29. Písemností ze dne 20. 6. 2017 byl žalobce předvolán k ústnímu jednání na den 11. 7. 2017 a k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí. Zmocněnec žalobce ani žalobce se ústního jednání nezúčastnili, ani se neomluvili.

30. Správní orgán I. stupně vydal dne 13. 7. 2017 prvostupňové rozhodnutí, jímž uznal žalobce vinným ze spáchání shora uvedeného přestupku. Žalobou napadeným rozhodnutím bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno a odvolání bylo zamítnuto. Žalovaným bylo konstatováno, že správní orgán I. stupně nedostál své povinnosti dostatečně odůvodnit ukládanou sankci, nicméně tento nedostatek bylo možné napravit v odvolacím řízení, neboť podklady pro stanovení výše sankce jsou ze spisového materiálu zřejmé. Žalovaný s odkazem na § 12 zákona č. 200/1990 odůvodnil výši ukládané sankce s ohledem na uvedená zákonná kritéria. Žalovaný posoudil všechny námitky žalobce, které uplatnil v odvolání, jako nedůvodné. Žalovaný zamítl odvolání a potvrdil prvostupňové rozhodnutí, neboť nebyl shledán rozpor s právními předpisy a odůvodnění uložené sankce bylo v rozhodnutí o odvolání doplněno.

31. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí, jejíž důvodnost by sama o sobě postačovala k jejich zrušení. Žalobce označil postup žalovaného za nepřezkoumatelný a nezákonný, neboť měl žalobci upřít právo odvolat se do nesprávnosti úvah žalovaného ohledně výměry sankce a jejího odůvodnění. Současně měl žalovaný zatížit své rozhodnutí nesrozumitelností, když postupoval podle § 90 odst. 5 správního řádu, fakticky však měl rozhodnutí změnit v části odůvodnění podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu. Námitka nezákonnosti postupu žalovaného je podle krajského soudu důvodná, jak bude pojednáno níže.

32. Nepřezkoumatelnost prvostupňového ani napadeného rozhodnutí, jak namítal žalobce, krajský soud neshledal. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, č. j. 4 As 58/2005 – 65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „[p]roč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, č. j. 6 As 161/2013–25).

33. Krajský soud neshledal ani nesrozumitelnost napadeného rozhodnutí. Není vyloučeno, aby odvolací správní orgán provedl korekci odůvodnění postupem podle § 90 odst. 5 správního řádu za současného zamítnutí odvolání a potvrzení prvostupňového rozhodnutí, dospěl–li k závěru, že rozhodnutí není v rozporu s právními předpisy, vychází z dostatečně zjištěného skutkového stavu a jako takové obstojí.

34. Podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu „[j]estliže odvolací správní orgán dojde k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné, napadené rozhodnutí nebo jeho část změní; změnu nelze provést, pokud by tím některému z účastníků, jemuž je ukládána povinnost, hrozila újma z důvodu ztráty možnosti odvolat se; podle § 36 odst. 3 se postupuje, pouze pokud jde o podklady rozhodnutí nově pořízené odvolacím správním orgánem; je–li to zapotřebí k odstranění vad odůvodnění, změní odvolací správní orgán rozhodnutí v části odůvodnění; odvolací správní orgán nemůže svým rozhodnutím změnit rozhodnutí orgánu územního samosprávného celku vydané v samostatné působnosti.“ Ustanovení § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu předpokládá možnost odvolacího správního orgánu, aby v případě, že souhlasí s výrokem rozhodnutí správního orgánu I. stupně změnil pouze odůvodnění, je–li takový postup dostatečný vzhledem k odstraňovaným vadám a ke skutkovým zjištěním obsaženým ve spise. Takový postup je ovšem možný i postupem podle § 90 odst. 5 správního řádu, pokud se jedná o korekci části odůvodnění napadeného rozhodnutí správního orgánu I. stupně, přičemž výroková část je v souladu s právními předpisy a je věcně správná. Podle právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2013, č. j. 4 As 10/2012 – 48 platí, že: „[n]ejen za situace, kdy správní orgán druhého stupně změní rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu z roku 2004, nýbrž i tehdy, pokud podle § 90 odst. 5 téhož zákona odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zamítne a toto rozhodnutí potvrdí, je oprávněn provést určité dílčí korekce odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, jestliže jinak dojde k závěru, že odůvodnění odvoláním napadeného rozhodnutí není v rozporu s právními předpisy a je správné.“ 35. Prvostupňové rozhodnutí skutečně vykazovalo dílčí nedostatky v odůvodnění výměry ukládané sankce. Nejednalo se však o takové nedostatky způsobující nepřezkoumatelnost daného rozhodnutí. Nelze rovněž tvrdit, že by odůvodnění výměry ukládané sankce v prvostupňovém rozhodnutí zcela absentovalo. S ohledem na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2018, č. j. 6 As 286/2018 – 34 nelze žalovanému vytknout, že přistoupil ke změně odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, neboť takový postup je preferovaný ve vztahu k dalším možnostem uvedeným v § 90 odst. 1 správního řádu. Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku konstatoval, že: „[z]rušení rozhodnutí by mělo představovat krajní prostředek, jen když nelze jinak, např. když rozhodnutí nelze přezkoumat pro jeho nesrozumitelnost, ze spisového materiálu jsou zřejmé takové nedostatky při zjišťování stavu věci, jež by vedly k rozsáhlému dokazování před odvolacím správním orgánem, prvostupňové řízení vedla podjatá oprávněná úřední osoba, nebo když změně rozhodnutí brání zákonné důvody (srov. Jemelka, L. Pondělíčková, K., Bohadlo, D.: Správní řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 502 – 512).“ Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že odvolací správní orgán má možnost změnit odůvodnění napadeného prvostupňového rozhodnutí a výrok ponechat nedotčen. Aby se vyvaroval nebezpečí překvapivého rozhodnutí v situaci, kdy by závěry správního orgánu I. stupně nahradil vlastními a účastníku tak odňal jednu instanci, musí umožnit účastníkům řízení vyjádřit se k možnému novému právnímu posouzení.

36. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 1. 2022, č. j. 8 As 254/2019 – 53, jímž zrušil rozsudek krajského soudu ze dne 2. 8. 2019, č. j. 55 A 6/2018 – 28, krajskému soudu vytkl, že se nezabýval námitkou porušení zásady dvojinstančnosti řízení především ve vztahu k možnému důsledku spočívajícímu v překvapivosti rozhodnutí. Nejvyšší správní soud konstatoval, že s ohledem na rozsah změny odůvodnění nelze porušení zásady překvapivosti rozhodnutí bez dalšího vyloučit.

37. Krajský soud dospěl k závěru, že námitka porušení zákazu překvapivosti řízení je důvodná, neboť v nyní řešené věci žalovaný předestřel nové právní posouzení výměry uložené sankce. Podle § 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 „se při určení druhu sankce a její výměry přihlédne k závažnosti přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům, k okolnostem, za nichž byl spáchán, k míře zavinění, k pohnutkám a k osobě pachatele, zda a jakým způsobem byl pro týž skutek postižen v disciplinárním řízení.“ Správní orgán I. stupně na straně 6. prvostupňového rozhodnutí konstatoval, že nemohl posoudit pohnutky žalobce ani případnou lítost nad spáchaným přestupkem, neboť se žalobce nedostavil k ústnímu jednání. Ke kritériím ve smyslu § 12 zákona č. 200/1990 správní orgán I. stupně toliko uvedl, že pozitivně lze hodnotit pouze skutečnost, že přestupkovým jednáním žalobce nedošlo k negativnímu následku. Dále správní orgán hodnotil zcela obecně bez blíže specifikovaných údajů přestupkovou minulost žalobce a závěrem apeloval na žalobce, aby si uvědomil společenskou nebezpečnost svého jednání. Žádné další právní posouzení výměry ukládané sankce prvostupňové rozhodnutí neobsahuje. Žalovaný proto s ohledem na nedostatečnost odůvodnění sankce přistoupil k nápravě, přičemž vycházel z podkladů obsažených ve spise. Žalovaný podrobně hodnotil závažnost přestupku, způsob spáchání, následky i okolnosti, za nichž byl přestupek spáchán, dále míru zavinění a pohnutky žalobce, jakož i jeho osobu a přestupkovou minulost. Ve své podstatě tak žalovaný uvedl novou právní argumentaci ve vztahu k výši ukládané sankce, ke které se však žalobce nemohl v rámci podaného odvolání vyjádřit.

38. Krajský soud má s ohledem na uvedené za to, že bylo povinností žalovaného seznámit žalobce s právním názorem ohledně výměry uložené sankce před vydáním rozhodnutí a současně mu umožnit se k této argumentaci vyjádřit, neboť doplněním odůvodnění v rozsahu učiněném žalovaným byla žalobci upřena možnost reagovat na právní posouzení. Postupem žalovaného tak závěry uvedené v napadeném rozhodnutí mohly být pro žalobce překvapivé.

39. K problematice překvapivých rozhodnutí se opakovaně vyjadřoval nejen Nejvyšší správní soud, ale také Ústavní soud. Jak bylo uvedeno také shora, změna prvostupňového rozhodnutí spočívající v korekci odůvodnění je obecně přípustná. Odvolací orgán však musí vždy postupovat tak, aby účastníkům řízení zachoval možnost reagovat na nová tvrzení a právně i skutkově na ně argumentovat (srov. nález sp. zn. III. ÚS 257/98 ze dne 21. 1. 1999). Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 12. 2018, č. j. 6 As 286/2018 – 34 konstatoval, že „pokud se chce odvolací orgán odchýlit od hodnocení důkazů provedeného orgánem prvního stupně, musí provedené důkazy opakovat nebo doplnit a dát účastníkovi možnost se k doplněnému dokazování vyjádřit. Stejně tak pokud se odvolací orgán odchýlí od právních závěrů orgánu prvního stupně, musí účastníkovi umožnit, aby se argumentačně vymezil vůči nově nastolenému meritu věci.“ 40. V nyní řešeném případě žalovaný sice k doplnění důkazů ani podkladů pro rozhodnutí obsažených ve správním spise nepřistoupil, navzdory tomu však založil rozhodnutí na zcela jiném právním posouzení stran výměry uložené sankce. Žalovaný svým odůvodněním výměry sankce nejen zpřesnil úvahy správního orgánu I. stupně, ale současně tyto úvahy doplnil o další, které v prvostupňovém rozhodnutí absentovaly. O svém postupu a o svých učiněných závěrech však žalobce nevyrozuměl, což mělo za následek porušení zásady dvojinstančnosti správního řízení, neboť žalobce se neměl možnost k nové právní argumentaci v rámci správního řízení vyjádřit.

41. Správní řízení od jeho zahájení až po vydání konečného rozhodnutí tvoří v zásadě jeden celek. Není proto vyloučeno, aby odvolací správní orgán napravil drobná pochybení prvostupňového správního orgánu, pokud samotné doplnění odůvodnění má oporu ve skutkových zjištěních obsažených ve spise. Pokud dojde ke změně, resp. doplnění odůvodnění za stejného důkazního a právního stavu věci a odvolací správní orgán svůj postup objasní, nemůže se jednat o porušení zásady dvojinstančnosti řízení. V nyní řešené věci však žalovaný přistoupil k jinému právnímu posouzení výměry ukládané sankce. Žalobce byl s tímto novým právním posouzením obeznámen až v okamžiku, kdy mu bylo žalobou napadené rozhodnutí doručováno, tudíž se k odůvodnění výměry uložené sankce správního orgánu nemohl nikterak vyjádřit v rámci správního řízení. Takový postup představuje porušení zásady dvojinstančnosti řízení i zákazu překvapivosti rozhodnutí a je nepřípustný, neboť popírá právo na spravedlivý proces.

42. Krajský soud ve světle uvedeného proto uzavírá, že žalovaný nepřípustným způsobem zasáhl do žalobcova práva na spravedlivý proces a zatížil svůj postup vadou řízení.

43. Jelikož krajský soud shledal žalobu opodstatněnou z důvodu vady řízení spočívající v postupu žalovaného, není vypořádání dalších žalobních námitek možné.

44. K námitce žalobce spočívající v nesouhlasu se zveřejňováním osobních údajů žalobce a jeho právního zástupce na webu Nejvyššího správního soudu a požadavku na naprostou anonymizaci krajský soud sděluje, že námitka nesouvisí s předmětem řízení, a nepřísluší proto krajskému soudu, aby se k takové námitce vyjadřoval. Požadavek žalobce a jeho zástupce se zcela míjí s předmětem řízení. Žalobci však lze připomenout závěry rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2012, č. j. 9 Ans 5/2012 – 29 (jakkoliv se rozsudek týkal poskytování informací, argumenty v něm vyslovené lze přiměřeně použít také v této věci): „Jméno a příjmení advokáta jsou na základě zvláštního právního předpisu zapsána ve veřejně přístupném seznamu. Pokud jsou uvedena v souvislosti s jeho působností, pro kterou byla do veřejně přístupného seznamu zapsána (zde v souvislosti s výkonem advokacie a zastupováním klienta před soudem), nejedná se bez dalšího o chráněné údaje, které by bylo nezbytné anonymizovat. Tím spíše takovým údajem nejsou iniciály advokáta a jeho sídlo, které je již ze své povahy údajem veřejným. S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že způsob, jakým zdejší soud standardně zveřejňuje anonymizované verze svých rozhodnutí, neporušuje ani v této věci právo na ochranu osobních údajů či soukromí žalobce anebo Mgr. Václava Voříška. Pokud se Mgr. Václav Voříšek cítí být „sekundárně viktimizován“, je–li Nao 119/2017 spojován se způsobem, jakým vykonává advokacii, nelze příčiny takových jeho domněnek spojovat se skutečností, že soudy zcela v souladu s platnými právními předpisy zveřejňují ve svých rozhodnutích jeho údaje, vystupuje–li v postavení advokáta a zástupce účastníka řízení.“.

VI. Závěr a náklady řízení

45. Po opětovném přezkoumání napadeného rozhodnutí v intencích rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2022, č. j. 8 As 254/2019 – 53 dospěl krajský soud k závěru, že žaloba je důvodná, neboť žalovaný zatížil správní řízení vadou, když žalobci neumožnil reagovat na právní argumentaci ohledně výměry uložené sankce.

46. Z tohoto důvodu krajský soud napadené rozhodnutí zrušil podle § 78 odst. 1 s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný bude povinen v řízení o odvolání napravit vadu svého postupu tak, aby jeho rozhodnutí nebylo pro žalobce překvapivé. Současně bude na žalovaném opětovně posoudit případnou důvodnost namítané prekluze přestupku s ohledem na navazující procesní průběh řízení o přestupku před správními soudy.

47. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle které, nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci úplný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

48. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3 000 Kč za řízení před krajským soudem a odměnou advokáta za zastupování v řízení o žalobě ve výši 2 x 3 100 Kč za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby proti rozhodnutí dle § 65 s. ř. s.) celkem 6 200 Kč a paušální náhradou hotových výdajů 2 x 300 Kč. Za řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem náklady řízení představují zaplacený soudní poplatek ve výši 5 000 Kč a odměnu advokáta za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 2 x 3 100 Kč za dva úkony právní služby (sepsání kasační stížnosti a repliky), celkem tedy 6 200 Kč a paušální náhradu hotových výdajů 2 x 300 Kč. Jelikož je zástupce žalobce plátcem daně z přidané hodnoty, je nutno navýšit odměnu a náhradu hotových výdajů o sazbu této daně o částku 2 856 Kč. Celkové žalobcovy náklady řízení činí 24 456 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce.