55 Ad 10/2024–53

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou ve věci žalobce: L. V. bytem proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí se sídlem Na Poříčním právu 1/376, 128 01 Praha 2 – Nové Město o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 11. 4. 2024, č. j. MPSV–2024/191551– 920, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 11. 4. 2024 č.j. MPSV – 2024/90744–920 a rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Jihlavě, kontaktní pracoviště Jihlava ze dne 22. 1. 2024 č.j. 12/2024/PON se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 118 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a stručný obsah žaloby

1. Žalobce se domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Úřadu práce – krajské pobočky v Jihlavě, pracoviště Jihlava, kterým nebyl přiznán žalobci příspěvek na živobytí na základě jeho žádosti ze dne 27. 1. 2016.

2. Žalobce si podal dne 27. 1. 2016 žádost o příspěvek na živobytí, když v žádosti uvedl, že je svobodný, bydlí společně s R.K., narozenou dne X (v únoru 2021 zemřela), přičemž uzavřel s R.K smlouvu o podnájmu bytu. Žalobce byl osobou invalidní ve II. stupni invalidity, výše invalidního důchodu od ledna 2016 činila 5 954 Kč a v roce 2015 činila 5 914 Kč. Žalobce byl ve věci příspěvku na péči poskytovatelem pomoci paní R.K, a to ve vztahu „jiná osoba“. R.K byla ve starobním důchodu, když její výše starobního důchodu od ledna 2016 činila 9 879 Kč, v roce 2015 činila 9 839 Kč. Kromě toho R.K pobírala příspěvek na péči ve stupni závislosti II., když od 4. 8. 2004 jí byly přiznány mimořádné výhody III. stupně – ZTP/P.

3. Žalobce k žádosti připojil nájemní smlouvu, kterou uzavřela R.K. s pronajímatelem ohledně bytu na adrese X, ode dne 28. 3. 2005 na dobu neurčitou. Dne 1. 1. 2014 byla uzavřena smlouva o zřízení služebnosti bytu, dle které R.K byla zřízena služebnost doživotního a bezplatného užívání bytu.

4. Dále byla doložena podnájemní smlouva mezi žalobcem a paní R.K na dobu určitou, a to ode dne 1. 1. 2014 do 31. 12. 2014, kdy podnájemné bylo sjednáno ve výši 5 870 Kč. Dále byl doložen dodatek smlouvy ohledně trvání podnájemního vztahu s tím, že nadále od 1. 1. 2015 trvá podnájemní vztah a byla i sjednána částka za podnájem 5 780 Kč měsíčně.

5. Náklady na bydlení R.K. představovaly 1 814 Kč do fondu oprav, 2 386 Kč za služby spojené s užíváním bytu, 840Kč záloha na spotřebu elektřiny, 200 Kč záloha na plyn, celkem tedy 5 240 Kč představovaly náklady na bydlení.

6. Náklady na bydlení žalobce představovaly 3 233 Kč podnájemné a 2 637 Kč za služby a energie, celkem 5 870 Kč.

7. Dne 17. 2. 2016 žalobce sdělil, že od měsíce února 2016 s R.K. nejsou osobami společně posuzovanými, a to z důvodu odejmutí dávky příspěvek na péči R.K..

8. Oznámením ze dne 29. 2. 2016 byla žalobci přiznána dávka příspěvek na živobytí ve výši 99 Kč měsíčně od ledna 2016. Proti tomuto oznámení o přiznání dávky podal žalobce námitky na základě, které bylo vydáno rozhodnutí ze dne 20. 4. 2016 o přiznání dávky příspěvek na živobytí ve výši 99 Kč od ledna 2016. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce odvolal, když odvolací orgán na základě jeho odvolání toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání. Následně bylo vydáno rozhodnutí 26. 5. 2016, kdy byla žalobci snížena výše příspěvku na živobytí na částku 76 Kč měsíčně od 1. 4. 2016. Úřad práce provedl šetření v místě bydliště žalobce dne 13. 9. 2016 v rámci kterého bylo zjištěno, že žalobce obývá jeden pokoj v bytě, když dle jeho vyjádření bydlí ve společné domácnosti i společně hospodaří od roku 2007 s R.K.. Na žádost jejího syna o ni pečuje, když společně hradí veškeré náklady a žalobce hospodaří i s jejími finančními prostředky, jsou proto společně posuzovanými osobami. Na základě tohoto šetření, dle něhož R.K. je osobou společně posuzovanou s žalobcem od roku 2007, žalobce byl vyzván, aby doložil za R.K. podklady pro vyhodnocení nároku a výše dávky. Žalobce na základě této výzvy doložil pouze některé požadované doklady. Žalobce následně zahájil správní řízení ve věci odejmutí příspěvku na živobytí a následně rozhodnutím ze dne 23. 6. 2017 odejmul žalobci příspěvek na živobytí od 1. 9. 2016. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí odvolal, když odvolací správní orgán rozhodnutím ze dne 22. 8. 2017 prvostupňové rozhodnutí zrušil s tím, že je nutno rozhodnout o ustanovení opatrovníka žalobci a teprve poté rozhodnout o nároku na příspěvek na živobytí a jeho výši.

9. Příspěvek na živobytí byl žalobci odňat rozhodnutím ze dne 2. 7.2016, a to ode dne 1. 9. 2016, rovněž toto rozhodnutí napadl žalobce odvoláním, když odvolací správní orgán dne 30. 8. 2018 rovněž rozhodnutí o odejmutí příspěvků na živobytí zrušil a věc vrátil úřadu práce k novému projednání.

10. Rozhodnutím ze dne 20. 5. 2019 úřad práce odejmul žalobci dávku pomoci v hmotné nouzí příspěvek na živobytí, ode dne 1. 9. 2016 proti kterému se žalobce rovněž odvolal. Žalovaná vydala dne 8. 10. 2019 rozhodnutí, kterým zrušila napadené rozhodnutí s odůvodněním, že nejprve je nutno rozhodnout o žádosti podané ve věci dávky příspěvek na živobytí ze dne 27. 1. 2016 a teprve poté bude možno rozhodovat o případném odnětí dávky ode dne 1. 9. 2016. Pokud by nebylo důvodné vydávat rozhodnutí o odejmutí dávky příspěvek na živobytí ode dne 1. 9. 2016 bude řízení zahájené z moci úřední zastaveno.

11. Rozhodnutím ze dne 18. 11. 2019 úřad práce nepřiznal dávku pomoci v hmotné nouzi příspěvek na živobytí, proti čemuž se žalobce v zákonné lhůtě odvolal, když žalovaná rozhodnutím ze dne 25. 2. 2020 odvolání zamítla a napadené rozhodnutí potvrdila. Žalobce si podal proti tomuto rozhodnutí žalobu, na základě které Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem č.j. 55 Ad 7/2020–197 ze dne 30. 11. 2020 zrušil rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí úřadu práce a věc vrátil k dalšímu řízení z důvodu, že nebyl postaveno najisto, zda žalobce není stižen duševní poruchou a zda je nezbytné ustanovit opatrovníka. Tento závěr krajského soudu byl rovněž potvrzen i rozsudkem Nejvyššího správního soudu č.j. 6 Ads 393/2020–22 ze dne 13. 4. 2021, kterým byla zamítnuta kasační stížnost žalovaného.

12. Následně bylo správním orgánem zjištěno, že je vedeno u Okresního soudu v Českých Budějovicích řízení na omezení svéprávnosti žalobce a jmenování opatrovníka, přičemž usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích č.j. 32Nc 405/2020–134 ze dne 2. 12. 2022 bylo řízení ve věci omezení svéprávnosti žalobce zastaveno k návrhu Úřadu práce, krajské pobočky v Českých Budějovicích, neboť bylo prokázáno, že u žalobce se nejedná o duševní poruchu a je schopen obhájit svá práva. Proto bylo správním orgánem pokračováno v řízení a bylo i následně vydáno rozhodnutí dne 24. 1. 2024, kterým úřad práce nepřiznal žalobci příspěvek na živobytí od ledna 2016. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce odvolal.

13. Žalovaný rozhodl o odvolání žalobce napadeným rozhodnutím tak, že odvolání žalobce jako nedůvodné zamítl s tím, že nebyl shledán důvod ustanovit žalobci opatrovníka, neboť není stižen žádnou duševní poruchou a je schopen řádně hájit své zájmy před správními orgány, když nesouhlasil s tím, že by nesprávně byly započítány náklady na bydlení s tím, že pro účely nároku na příspěvek na živobytí byl žalobce posuzován společně s R.K.. Náklady měsíční na bydlení představovaly 5 297 Kč u R.K., když žalobce byl v rozhodném období příjemcem započitatelného příjmu, konkrétně invalidního důchodu v měsíční výši 5 914 Kč, když tento příjem je zohledňoval 80 % ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona č. 111/2006 Sb. o pomoci v hmotné nouzi, tedy ve výši 4 731,20 Kč, když společně posuzovaná osoba R.K. byla v rozhodném období rovněž příjemcem započitatelného příjmu konkrétně starobního důchodu ve výši 9 839 Kč, takže při hodnocení nároku a výše dávky příspěvek na živobytí je pak zohledňováno s 80 %, tedy ve výši 7 871,20 Kč. Celkový měsíční započitatelný příjem společně posuzovaných osob tedy činí 12 602,40 Kč a vzhledem k tomu, že byly doložené náklady na bydlení ve výši 5290 Kč vyšší než 30 % příjmu společně posuzovaných osob, tj. než částka 3780,72 Kč, je za přiměřené náklady na bydlení považována částka ve výši 3 780,72 Kč, proto přiměřené náklady na bydlení byly stanoveny v souladu s § 9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi.

14. Žalobce v žalobě došlé Krajskému soudu v Brně dne 28. 6. 2024 obecně namítá, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, když nepřezkoumatelnost spočívá v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodu rozhodnutí, skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí je v rozporu se spisy. Dále je jím namítáno, že nebyl dodržen postup dle § 36 odst. 3 správního řádu, dále byly vady při zahájení správního řízení a došlo k porušení zásady materiální pravdy a zásady vyšetřovací. Podle žalobce mělo být napadené rozhodnutí zrušeno pro závažné nedostatky podkladů a stanovisek. Žalobcem je namítáno, že rozhodnutí je nevyhovující a nelogické a v některých částech si vzájemně odporuje. Dále je žalobcem namítáno, že nesprávně došlo k přerušení řízení, neboť tím bylo řízení zatíženo neodůvodněnými průtahy. Žalobce zdůraznil, že požadoval ustanovení opatrovníka a navrhoval, aby mu byl ustanoven advokát. Zcela nesprávně nebyl žalobci ustanoven opatrovník, jestliže správní orgán vycházel ze znaleckého posudku, který byl proveden v rámci řízení, které bylo zastaveno. Jestliže se v posudku uvádí, že žalobce trpí duševní poruchou, měl mu správní orgán ustanovit opatrovníka. Jestliže nebyl proveden před okresním soudem znalecký posudek znalcem z oboru psychiatrie, jedná se o spekulaci ze strany správního orgánu, že žalobce netrpí trvalou duševní poruchou. Dále žalobce zpochybňuje nesprávný postup správního orgánu ohledně započítaných nákladů na bydlení, kdy zdůraznil, že částka živobytí činí 7 100 Kč, kdy příjem žadatele a společně posuzované osoby činí 12 602 Kč, kdy rozpor žalobce je na straně započitatelných nákladů na bydlení, které jsou vyčísleny žalovanou nesprávně. Žalovaná nesprávně vychází pouze jen z nákladů na bydlení společně posuzované osoby, a nikoliv nákladů na bydlení z podnájemní smlouvy žalobce. Příjmy společně posuzované osoby jsou 3 780 Kč (0,3x 12 602 Kč), měsíční náklady na bydlení 5 297 Kč, když podle žalované tyto náklady na bydlení jsou ve výši 30 % ročně u posuzované osoby, žalovaný započítal přiměřené náklady na bydlení ve výši 3 781 Kč. Takový výpočet nákladů na bydlení je však zjevně nesprávný. Příjem společně posuzované osoby ponížený o náklady na bydlení byl tedy stanoven na 8 822 Kč (12 602 – 3 781), který je vyšší než živobytí společně posuzované osoby ve výši 7 100 Kč. Náklady na bydlení ve výši 3 781 Kč společně posuzované osoby nejsou tedy reálné a nelze započítávat přiměřené náklady na bydlení, ale započitatelné= náklady na bydlení, na základě toho je pak příjem nižší než částka živobytí. Z těchto důvodů je pak zamítnutí odvolání nesprávné, neboť náklady na bydlení jsou vyšší.

15. Dále žalobce namítal, že nebyla respektována dvojinstančnost správního řízení, jestliže žalovaná vyslovila odlišný právní názor dle § 33 odst. 1, 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Dále byla porušena správními orgány rovněž zásada spravedlivého procesu a rovněž byly opomenuty i důkazy ze strany správního orgánu. Dále bylo legitimním očekáváním žalobce, že bude nestraně posouzeno jeho odvolání ze strany žalované, přičemž správní orgán opomenul veškeré námitky a důkazy, které žalobce navrhoval. Dále rovněž byl porušen i § 36 odst. 3 správního řádu, jestliže žalobce nebyl před vydáním rozhodnutí upozorněn na to, že byly shromážděny podklady pro vydání rozhodnutí a nebylo mu tak umožněno se seznámit s podklady.

16. Podle žalobce skutkový stav nemá oporu ve správním spise, když rozhodnutí trpí takovými vadami, které vyvolávají jeho nicotnost. Podle žalobce se správní orgány neřídily rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího správního soudu a nebyl respektován v nich závazný právní názor, jestliže bylo vedeno řízení bez opatrovníka po dobu 9 let.

II. Stručný obsah vyjádření žalované

17. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě stručně shrnul průběh řízení před správními orgány. Námitku, že byly neodůvodněné průtahy v řízení, když Úřad práce v Jihlavě neměl zákonný důvod pro přerušení správního řízení o příspěvku o živobytí, neboť návrh na omezení svéprávnosti byl podán Úřadem práce v Českých Budějovicích a směřoval pouze k řízení u tohoto správního orgánu, považuje žalovaný za neopodstatněnou, jestliže svéprávnost nemůže soud omezit jen pro jednání před konkrétním správním orgánem. Úřad práce byl informován o tom, že u Okresního soudu v Českých Budějovicích probíhá řízení o omezení svéprávnosti žalobce, a proto rozhodl o přerušení řízení do doby nabytí právní moci rozsudku v řízení o omezení svéprávnosti žalobce, když tento postup byl v souladu s rozsudkem NSS č.j. 6 Ads 23/22011–60, dle kterého jestliže probíhá řízení o způsobilosti účastníka řízení k právním úkonům je na správním orgánu, zda řízení přeruší, než bude o způsobilosti účastníka řízení rozhodnuto.

18. Žalobce nedůvodně namítá, že úřad práce měl povinnost ustanovit mu opatrovníka pro přechodnou duševní poruchu, neboť usnesení okresního soudu ze dne 2. 12. 2022 č.j. 35 Nc 405/2020–134, o zastavení řízení ve věci omezení svéprávnosti žalobce nic nevypovídá o jeho zdravotním stavu. Rovněž osobní kontakt žalobce v kanceláři soudkyně před zpětvzetím návrhu nemá na posouzení o zdravotním stavu žádný vliv. Dle žalovaného bylo respektován závazný právní názor v rozsudcích KS a NSS, když správní orgán si vyžádal odborné lékařské posouzení praktického lékaře ohledně jeho možné přechodné duševní poruchy. Praktický lékař ve vyjádření ze dne 14. 1. 2021 konstatoval, že se u žalobce jedná o trvalou duševní poruchu, proto nebyly splněny podmínky pro ustanovení opatrovníka dle § 32 odst.2 písm. g) správního řádu. Vzhledem k tomu, že žalobce je svéprávný, nebyl soudním rozhodnutím omezen ve svéprávnosti, je proto způsobilý činit úkony samostatně, je procesně způsobilý. Jestliže žalobce má potíže osobně se zúčastnit jednání před správním orgánem, měl možnost zvolit si zmocněnce dle § 33 správního řádu, který by ho v řízení zastupoval. Pokud jde o námitku nesprávně započítaných nákladů na bydlení žalované, žalovaný uvedl, že byla doložena nájemní smlouva na předmětný byt na dobu neurčitou pro R.K. ode dne 28. 3. 2005 a dále byla doložena i podnájemní smlouva na tentýž byt mezi žalobcem a R.K.. Vzhledem k tomu, že žalobce byl s R.K. pro účely příspěvku na živobytí posuzován společně v rámci jednoho okruhu, je třeba při posuzování nákladů na bydlení vycházet pouze z nákladů na bydlení paní R.K. a nikoliv z nákladů na bydlení vyplývajících z podnájemní smlouvy uzavřené mezi R.K. a žalobcem, neboť nájemní smlouva má přednost před podnájemní smlouvou. Doložené měsíční náklady na bydlení byly ve výši 5 297 Kč u R.K. Žalobce byl v rozhodném období příjemcem invalidního důchodu ve výši 5 914 Kč, když R.K. pobírala měsíčně starobní důchod ve výši 9 839 Kč. Jak příjem žalobce, tak i R.K., byl při hodnocení nároku a výše dávky příspěvek na živobytí zohledňován z 80 %. Celkový měsíční započitatelný příjem společně posuzovaných osob v rozhodném období představuje částku 12 602,40 Kč. Vzhledem k tomu, že náklady na bydlení ve výši 5 297 Kč jsou vyšší než 30 % příjmu společně posuzovaných osob, tj. než částka 3 780,72 Kč (12 602,40 x 0,30 = 3 780,72 Kč) je za přiměřené náklady na bydlení považována částka 3 780,72 Kč, proto byly přiměřeně náklady na bydlení stanoveny v souladu s § 9 odst. 2 zákona o pomocí v hmotné nouzi.

19. K námitce, že nebyla respektována dvojinstančnost správního řízení, kdy žalovaná vyslovila odlišný právní názor dle § 33 odst. 1 a § 33 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi, žalovaná uvedla, že daná ustanovení se týkají doplatku na bydlení a nejsou předmětem dané žaloby. Rovněž ze strany žalované bylo respektováno ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu, kdy žalobce byl dopisem ze dne 6. 12. 2023 informován, že odpadl důvod pro přerušení řízení a že se v řízení pokračuje a rovněž byla žalobci dána možnost se seznámit s podklady rozhodnutí, popřípadě se k nim vyjádřit.

III. Právní hodnocení krajského soudu

20. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).

21. Žaloba je důvodná.

22. Předmětem řízení bylo rozhodnutí o dávce pomoci v hmotné nouzi, příspěvku na živobytí. Napadené rozhodnutí však nemůže obstát pro podstatnou procesní vadu řízení ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., neboť správní orgány řádným způsobem nedostály své povinnosti podle § 78 odst. 5 s. ř. s. plynoucí z předcházejícího rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 11. 2020 č.j. 55 Ad 7/2020 – 197. Tímto rozsudkem byly správní orgány zavázány, aby řádně zjistily zdravotní stav žalobce, tedy zda duševní postižení žalobce stále trvá a je takové intenzity, že žalobci brání řádně uplatňovat práva v průběhu správního řízení. Správním orgánům nelze popřít snahu dostát této povinnosti, neboť vyžádaly odborný lékařský posudek. Tato snaha zůstala nenaplněna, jestliže se spokojily jen s lékařskou zprávou. Správní orgány tak nedostály vyslovenému závaznému právnímu názoru krajského soudu, když nevyvinuly potřebnou snahu k získání odborného lékařského posudku ve smyslu § 32 odst. 2 písm. g) s. ř., podle kterého platí, že osobě, jež je stižená přechodnou duševní poruchou a tato porucha ji brání samostatně jednat v řízení, a je–li to nezbytné k hájení práv této osoby, ustanoví správní orgán opatrovníka, kdy rozhodování správního orgánu je založeno na základě odborného lékařského posudku. Právě tuto otázku správní orgány nedostatečným způsobem posoudily (což žalobce namítá v podané žalobě), zároveň s tím správní orgány nedostály své povinnosti tak, jak jim v kontextu zákona uložil krajský soud uvedeným rozsudkem ze dne 30. 11. 2020, č.j. 55 Ad 7/2020–197.

23. Ze spisové dokumentace vyplývá, že žalobce ve správním řízení opakovaně zpochybnil schopnost vystupovat samostatně v řízení před správními orgány, když tvrdil, že se nemůže dostavit k jednání správního orgánu z důvodu přechodné duševní poruchy. Krajský soud v Českých Budějovicích v rozsudku č.j. 55 Ad 7/2020 – 197 zavázal správní orgány, že je zapotřebí vyžádat odborný lékařský posudek, jak ukládá § 32 odst. 2 písm. g) a to s ohledem na lékařské zprávy, dle kterých žalobce pro psychiatrické onemocnění není schopen adekvátně reagovat na psychosociální zátěž. Ze správního spisu vyplývá, že poté, co byla i kasační stížnost žalovaného proti citovanému rozsudku zamítnuta, žalovaný vyžádal od praktického lékaře odborné lékařské posouzení ohledně možné přechodné duševní poruchy žalobce a nato praktický lékař reagoval tak, že zaslal lékařskou zprávu, která je datována dnem 2. 7. 2020, ve které se uvádí, že žalobce je v trvalé dispenzarizaci psychiatrem, když dle lékařské dokumentace se nejedná o onemocnění dočasné, ale trvalé a regulující, proto i účast ve správním řízení a při nutnosti hájení svých zájmů není dlouhodobě žádoucí. Tato doporučení k vyloučení účasti jsou dokumentované i v lékařské dokumentaci předchozího praktického lékaře, když při psychiatrických kontrolách byla opakovaně tato neschopnost potvrzena. Dále byla zaslána praktických lékařem i zpráva psychiatra MUDr. M.P., ve které je uvedeno, že zdravotní stav žalobce se nezlepšil, kdy jeho potíže jsou chronické a minimálně léčené psychiatrickými postupy s tím, že osobní účast na soudním jednání by vedla u žalobce k dekompenzaci jeho zdravotního stavu. Poté žalovaný řízení přerušil, neboť jím bylo zjištěno, že bylo vedeno u Okresního soudu v Českých Budějovicích řízení o omezení svéprávnosti žalobce, které bylo usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 12. 2022 č.j. 35 Nc 405/2020–134 zastaveno pro zpětvzetí, a to s ohledem na lékařskou zprávu MUDr. H..

24. Žalovaná následně vydala rozhodnutí, přičemž opatrovníka neustanovila s ohledem na lékařskou zprávu, ve které se uvádí, že u žalobce se jedná o trvalou duševní poruchu, a proto nejsou splněny podmínky pro ustanovení opatrovníka dle § 32 odst. 2 písm. g) správního řádu, neboť toto ustanovení předpokládá dočasnou duševní poruchu, nikoli trvalou, a proto žalobci nelze ustanovit opatrovníka dle tohoto zákonného ustanovení. Vzhledem k tomu, že nebyl žalobce omezen ve své svéprávnosti ani zbaven svéprávnosti, je proto způsobilý činit řízení úkony samostatně, a proto má možnost si zvolit zmocněnce dle § 33 správního řádu, jestliže mu činí potíže osobně účastnit se jednání před správním orgánem, vzhledem k jeho snížené odolnosti či psychosociální zátěži.

25. V daném případě, přestože krajský soud zavázal žalovaného ve shora citovaném rozsudku k pořízení odborného lékařského posudku, tak tento posudek poté, co bylo zastaveno řízení o omezení svéprávnosti, zajištěn jím nebyl a zcela nesprávně žalovaný vycházel pouze z lékařské zprávy, přestože bylo žalovanému uloženo dle odborného lékařského posudku zjistit zdravotní stav žalobce za účelem posouzení nutnosti ustanovení opatrovníka pro řízení ve smyslu § 32 odst. 2 písm. g) správního řádu.

26. Z § 32 odst. 2 písm. g) správního řádu vyplývá, že správní orgán ustanoví opatrovníka osobám stižených přechodnou duševní poruchou, která jim brání samostatně v řízení jednat je–li to nezbytné k hájení jejich práv; v těchto případech správní orgán rozhoduje na základě odborného lékařského posudku. Z § 32 odst. 2 písm. g) správního řádu je zřejmo, že toto ustanovení je možné aplikovat v případě ustanovení opatrovníka osobě trpící duševní poruchou, která je pouze přechodného rázu a není kvůli ní důvod omezovat svéprávnost fyzické osoby. Toto ustanovení tedy předpokládá, že účastníkem řízení je osoba stižena přechodnou duševní poruchou, která ji brání samostatně jednat, jeli to nezbytné k hájení práv, když tuto osobu by soud v občanském soudním řízení nemohl omezit na způsobilosti právním úkonům, neboť na rozdíl § 32 odst.2 písm. b) správního řádu je jednou z podmínek pro omezení na způsobilosti či jejího zbavení duševní porucha, která není jen přechodná. Ustanovení opatrovníka správním orgánem tohoto ustanovení vyžaduje zpracování odborného lékařského posudku. Z toho vyplývá, že na základě pouhé lékařské zprávy zaslané praktickým lékařem spolu se zprávou od psychiatra správní orgán neměl prostor pro úvahu, zda žalobci může ustanovit opatrovníka či nikoliv. Podle § 42 odst. 2 písm. a) zákona č. 373/2011 Sb. o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů lékařský posudek vydává, pokud tento zákon nebo právní předpis nestanoví jinak, registrující poskytovatel posuzované osoby. Komentář k ustanovení § 42 zákona o specifických zdravotních službách konkretizuje, že k vydání lékařského posudku je oprávněn registrující poskytovatel zdravotních služeb v oboru všeobecné praktické lékařství nebo praktické lékařství pro děti a dorost, tedy registrující praktický lékař. Jedná se tak o obecnou právní úpravu, která se uplatní v případě, že pro konkrétní posudkovou činnost neexistuje speciální právní úprava. K vydání lékařského posudku je proto příslušný všeobecný praktický lékař, který na základě žádosti správního orgánu měl povinnost tento odborný lékařský posudek vypracovat.

27. Lékařský posudek vydává lékař na základě zhodnocení výsledků lékařské prohlídky a odborného vyšetření, výpisů ze zdravotní dokumentace a zdravotní náročnosti činnosti na zdraví posuzované osoby (§ 42 odst. 1 zákona o specifických zdravotních službách). Komentářová literatura pak dále uvádí, že pokud pacient trpí chronickým onemocněním, se kterým je léčen nebo tzv. dispenzarizován u jiného lékaře specialisty, je registrující praktický lékař povinen vyžádat si odborné stanovisko tohoto lékaře specialisty. Ten pak vydává je lékařskou zprávu, když z jejich závěrů praktický lékař při posouzení zdravotní způsobilosti při vypracování odborného lékařského posudku vychází.

28. Dále soud uvádí, že při přezkumu rozhodnutí správního orgánu je s ohledem na § 75 odst. 1 s.ř.s. podstatný skutkový a právní stav v době vydání napadeného rozhodnutí, proto i s ohledem na tuto skutečnost, že lékařská zpráva je datována z měsíce ledna 2021, je pro rozhodnutí, které bylo vydáno v lednu 2024, zcela nepoužitelná.

29. Krajský soud připomíná, že podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu „má nerespektování závazného právního názoru vysloveného správním soudem ve zrušujícím rozsudku za následek zrušení nového rozhodnutí správního úřadu pro nezákonnost bez dalšího (srov. rozsudky Nejvyššího 2 Ads 260/2019 – 32 pokračování správního soudu ze dne 18. 9. 2003, č. j. 1 A 629/2002 – 25, publ. pod č. 73/2004 Sb. NSS či ze dne 23. 9. 2004, č. j. 5 A 110/2002 – 25).

17. Závaznost kasačního rozhodnutí soudu nicméně není bezvýjimečná. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře připouští, že správní orgán je oprávněn odchýlit se od zrušujícího rozsudku v téže věci ve výjimečných případech. V rozsudku ze dne 23. 9. 2004, č. j. 5 A 110/2002 – 25, publ. pod č. 442/2005 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud zdůraznil, že „právní názor soudu nelze ponižovat na pouhou ‚námitku‘ […], o níž by správnímu orgánu bylo v dalším řízení umožněno uvážit, tj. kterou by žalovaný mohl i odmítnout, ale je třeba na něj nahlížet jako na pravidlo, jež je určujícím pro další kroky správního orgánu i pro úvahy, o něž bude správní orgán opírat závěrečné hodnocení zjištěných skutkových okolností. Prolomení povinnosti správního orgánu být vázán právním názorem soudu přichází v úvahu výjimečně, a to pouze tehdy, pokud v průběhu dalšího správního řízení po zrušení rozhodnutí správního orgánu byla učiněna nová skutková zjištění nebo pokud došlo ke změně právní úpravy, podle níž má být věc posuzována“ (obdobně např. rozsudek ze dne 18. 6. 2004, č. j. 2 Ads 16/2003 – 56, publ. pod č. 352/2004 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud připustil, aby se správní orgán závazným právním názorem neřídil také tehdy, pokud byl tento právní názor v mezidobí (ke dni nového rozhodování žalovaného správního orgánu) překonán judikaturou vysokých soudů, již by musel respektovat i každý senát Nejvyššího správního soudu a pochopitelně rovněž krajské soudy (tj. rozšířeného senátu, Ústavního soudu nebo Soudního dvora – viz rozsudek ze dne 25. 5. 2016, č. j. 1 Azs 31/2016 – 36).“ viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2019, č.j. 2 Ads 260/2019–30.

30. Vzhledem k výše popsaným vadám, především tedy v nerespektování závazného právního názoru soudu ve vztahu k řádnému osvědčení zdravotního stavu žalobce a následnému posouzení nutnosti ustanovení opatrovníka, kterou trpí rozhodnutí v obou stupních správního řízení, a pro kterou bude nezbytné opakovaně zkoumat podmínky nároku na požadovanou dávku, se krajský soud nemohl zabývat dalšími v žalobě uplatněnými žalobními body, neboť zjištěné pochybení tomuto přezkumu brání, přičemž další rozhodování správních orgánů nelze v tuto chvíli jakkoli předjímat.

31. Soud poznamenává, že v případě že dle odborného lékařského posudku, který bude správním orgánem zajištěn, se bude jednat u žalobce o trvalou duševní poruchu, bude nutno přiměřeně postupovat dle § 32 odst. 2 písm. g) správního řádu, pokud žalobce nebude schopen osobně hájit svá práva ve správním řízení, jestliže bylo řízení o omezení svéprávnosti zastaveno z důvodu zpětvzetí, neboť jeho rozumové schopnosti nejsou jeho onemocněním narušeny.

IV. Závěr a náklady řízení

32. Ze shora uvedených důvodů krajský soud zrušil napadené rozhodnutí postupem podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., neboť žalovaný nedostál závaznému právnímu názoru vyjádřenému v předcházejícím rozsudku zdejšího soudu ze dne 30. 11. 2020, č. j. 55 Ad 7/2020, a zároveň dle § 78 odst. 3 s. ř. s. zrušil i rozhodnutí prvního stupně, neboť toto rozhodnutí je ze shodných důvodů rovněž vadné. Krajský soud dále v souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. věc vrátil žalované k dalšímu řízení.

33. Žalovaná i správní orgán prvního stupně jsou v dalším řízení podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázáni závazným právním názorem krajského soudu tak, jak byl vysloven výše, tedy jsou povinni zabývat se tím, zda duševní postižení žalobce stále trvá, a zda je takové intenzity, jež znemožňuje žalobci účast ve správním řízení a řádné chránění jeho práv. Za tímto účelem, nechť si správní orgány vyžádají odborný lékařský posudek od praktického lékaře žalobce.

34. Soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání dle § 76 odst. 2 s. ř. s., současně nebyl důvod ustanovit žalobci procesního opatrovníka pro toto řízení, a to s ohledem na charakter zjištěné procesní vady.

35. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný nebyl ve věci úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšný žalobce právo na náhradu nákladů má. Žalobce v podané žalobě náhradu nákladů požaduje, jejich výši však neuvádí. Z tohoto důvodu krajský soud vyšel z obsahu soudního spisu, ze kterého se podává, že žalobce uhradil za poštovné spojené s podanou žalobou 91 Kč a za zaslání repliky uhradil poštovné 27 Kč. Celkem žalobci na náhradě nákladů řízení náleží 118 Kč. Tuto částku žalovaný uhradí žalobci do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

Poučení

I. Vymezení věci a stručný obsah žaloby II. Stručný obsah vyjádření žalované III. Právní hodnocení krajského soudu IV. Závěr a náklady řízení