55 Ad 8/2024– 73

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou v právní věci žalobce: V.G. bytem zastoupeného JUDr. Vojtěchem Filipem, advokátem se sídlem Čéčova 11, 370 04 České Budějovice proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení se sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 23. 4. 2024 č. j. takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 25. 1. 2024 č.j. X byl žalobci dle zákona č. 455/2022 Sb., kterým byl novelizován zákon o důchodovém pojištění, podle § 67f zákona č. 155/1995 Sb. snížen starobní důchod od 24. 3. 2024 o 600 Kč, tedy na celkovou částku 20 418 Kč, neboť žalobce byl vedoucím tajemníkem Okresního výboru KSČ v Táboře, dle seznamu představitelů komunistického režimu a následného vystavení potvrzení o funkci vydaném Ústavem pro studium totalitních režimů. Žalobce byl v rozhodném období představitelem komunistického režimu, a to po dobu 698 dnů. Snížení procentní výměry starobního důchodů žalobce podle § 67f odst.1 zákona o důchodovém pojištění odpovídá součinu počtu roků, kdy byl představitelem, a částky 300 Kč, celkem tak činí 600 Kč (2 x 300 Kč). Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí námitky, které byly rozhodnutím žalované zamítnuty a prvostupňové rozhodnutí bylo potvrzeno, a to rozhodnutím žalovaného ze dne 23. 4. 2024. Toto napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 29. 4. 2024.

2. Žalobce toto rozhodnutí napadl žalobou, která byla doručena krajskému soudu dne 27. 6. 2024. Žalobce v napadeném rozhodnutím uvádí, že nesouhlasí se snížením starobního důchodu o 600 Kč. Má za to, že nezapočtení 698 dnů doby sociálního zabezpečení, které řádně odpracoval, je diskriminační a odporuje době, kdy nejenže pracoval, ale i řádně platil do systému důchodovému zabezpečení podle tehdy platných právních předpisů. Nezapočtení uvedené doby po uplynutí 38 let a 16 let od přiznání starobního důchodu, žalobce považuje za retroaktivní akt, který je v příkrém rozporu s ústavním principem rovnosti občanů a zákazu diskriminace. Žalobce si je vědom toho, že žalovaná postupovala dle novely zákona o důchodovém pojištění, ovšem přesto odmítá přijmout diskriminaci své osoby, neboť od jeho vstupu do důchodu, od 5. 7. 2008, měl tento vypočtený důchod dle odpracovaných dob nadále pobírat. Zápočet doby je již jednou nabytým právem, které nelze podle mezinárodněprávních norem retroaktivně svévolně odebírat, a to ani zákonem.

3. Žalobce má za to, že tímto postupem byla porušena Ústava i ústavní zákony, a proto je i tato novela zákona o důchodovém pojištění v rozporu s mezinárodně právními zakotvenými právy, když nerespektuje práva politická, sociální, hospodářská, která mu garantuje český ústavní systém a dále mezinárodní pakt o mezinárodních občanských právech, mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech a rovněž i Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalobce dále poukazuje na to, že rovněž obdobný zákon byl přijat na Slovensku, ovšem jeho účinnost byla pozastavena Ústavním soudem Slovenské republiky, proto by tím došlo ke zvýraznění diskriminace mezi Čechy a Slováky, kteří vykonávali obdobné funkce.

4. Dále žalobce zpochybňuje podklad pro rozhodnutí žalované, a to potvrzení o funkci č.j. ÚSTR 305–16/2023, který byl vydán Ústavem pro studium totalitních režimů zřízeným jako vědecké instituce pro zkoumání historie a jako takový pak není vybaven žádným oprávněním vydávat správní rozhodnutí ani podklady pro ně. Tento ústav dle žalobce vznikl na základě zákona č. 181/2007 Sb. k 1. 8. 2007 jako organizační složkou státu a jeho úkolem je vědecky zkoumat a objasňovat totalitní režimy v bývalé SSSR a ČSSR. Jeho poslání je definováno v § 4 zákona č. 187/2007 Sb., a žádné takové oprávnění tam uvedeno není, proto má žalobce za to, že rozhodnutí žalované se opírá o dokument bez právní validity. Uvedený ústav tedy nebyl oprávněn k vydávání, jakého si dokumentu a k takovému kroku má sloužit pouze novela v zákoně č. 455/2022 Sb.

II. Stručný obsah vyjádření žalované

5. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Ve vyjádření odkázala zejména na zákon č. 455/2022 Sb., kterým byl změněn zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, jímž byla s účinností od 1. 1. 2023 do části čtvrté uvedeného zákona včleněna hlava osmá, a to § 67d až § 67g zakotvující snížení starobním důchodům, některým představitelům komunistického režimu. Zároveň byla tímto zákonem rovněž i vložena část sedmá, a to § 113 až § 114b do zákona č. 582/1991 Sb., která upravuje postup ke snížení starobního důchodu některým představitelům komunistického režimu.

6. Žalovaná zejména odkázala na § 67d odst. 1 písm. b), dle něhož je žalobce považován za pojištěnce, který byl v období od 25. 2. 1948 do 17. 11. 1989 vedoucím tajemníkem Okresního výboru komunistické strany Československa v Táboře, což bylo potvrzeno potvrzením č.j. ÚSTR 305–16/2023 ze dne 10. 1. 2024, dle něhož žalobce vykonával funkci vedoucího tajemníka OV KSČ v období od 21. 12. 1987 do 17. 11. 1989. Podle § 67f odst. 1 zákona o důchodovém pojištění došlo u žalobce ke snížení výměry starobního důchodu náležející ke dni 29. 2. 2024 o 300 Kč za každý i započatý rok doby, po kterou byl žalobce představitelem.

7. Žalobce byl od 5. 7. 2008 uživatelem starobního důchodu dle § 31 zákona o důchodovém pojištění, dle rozhodnutí žalované ze dne 20. 11. 2008. Dne 28. 8. 2023 byl zapsán do seznamu představitelů, přičemž žalobce byl v rozhodném období představitelem komunistického režimu celkem 698 dnů, proto mu byla dle uvedeného zákona procentní výměra starobního důchodu snížena o částku 600 Kč (2 x 300 Kč).

8. Žalovaná byla dle § 114 odst. 5 zákona č. 582/1991 Sb., jako plátce důchodu vázána potvrzením o funkci. Žalobce v případě, že by zjistil, že by potvrzení o funkci mohlo být nesprávné, měl právo vyrozumět o této skutečnosti ústav, který toto potvrzení vydal.

9. Žalovaná dospěla k závěru, že výpočet snížení procentní výměru starobního důchodu u žalobce byl proveden správně v souladu s platnými a účinnými právními předpisy, a proto byly námitky zamítnuty a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno.

10. Žalovaná poukázala na to, že je státním orgánem a jako taková byla vázána při rozhodování zákonem. O zrušení zákona, je–li v rozporu s ústavním pořádkem, může rozhodovat jen Ústavní soud, kdy žalovaná není oprávněna předjímat rozhodnutí Ústavního soudu ve věci ústavních stížností ani není oprávněna hodnotit okolnosti přijetí jednotlivých právních předpisů zákonodárcem. Její povinností je jen postupovat podle platných zákonů, a to až do té doby, než je případně rozhodnutím Ústavního soudu předmětným právní norma zrušena. Žalovaná byla tedy povinna postupovat dle platného zákona.

III. Právní názor krajského soudu

11. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích daných žalobními body dle § 75 odst.2 s.ř.s. a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

12. Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 1. 2024, který mu byl snížen starobní důchod, neboť žalobce byl vedoucím tajemníkem OVSKČ v Táboře dle seznamu představitelů u komunistického režimu.

13. Krajský soud předesílá, že žalobce především napadá právní úpravu, tedy přijetí zákona č. 455/2022Sb., kterým byl novelizován zákon o důchodovém pojištění. Podle žalobce je zákon diskriminační a žalobci nelze snížit jednou nabytý důchod. Ten mu nelze podle mezinárodně právních norem retroaktivně svévolně odebrat, a to ani zákonem, proto považuje uvedenou zákonnou úpravu za rozpornou s mezinárodně právně zakotvenými právy, když nejsou respektována lidská, politická, sociální a hospodářská práva, která jsou mu garantována Českým ústavním systémem, mezinárodním paktem o základních občanských právech, mezinárodním paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech a rovněž tak Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Z uvedeného je zřejmo, že žalobce neuvádí žádné námitky, které by konkrétně směřovaly proti rozhodnutí žalované, ale nesouhlasí s tímto zákonem, kterým došlo ke snížení starobních důvodů některých představitelů komunistického režimu (zákon č. 455/2022 Sb).

14. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že na žalobce se dle § 67d odst. 1 zákona o důchodovém pojištění vztahuje hlava osmá zákona č. 455/2022 Sb., kterým byla s účinností od 1. 1. 2023 do části čtvrté zákona o důchodovém pojištění včleněna hlava osmá, a to § 67d až § 67g ohledně snížení starobních důchodů některým představitelům komunistického režimu, za kterého je rovněž považován i žalobce, neboť byl v období od 25. 2. 1948 do 17. 11. 1989 dle § 67d odst. 1 písm. b) vedoucím tajemníkem OV KSČ v Táboře. Tato skutečnost není žalobcem ani rozporována.

15. Z § 67d odst. 3 zákona o důchodovém pojištění podmínkou snížení procentní výměry starobního důchodu představiteli komunistického režimu je, že ten byl zařazen do seznamu představitelů vypracovaného Ústavem pro studium totalitních režimů, a že Ústav pro studium totalitních režimů vydal podle zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení potvrzení o funkce představitele a v době výkonu funkce.

16. Toto potvrzení o funkci žalobce bylo pod č.j. ÚSTR 305–16/2023 ze dne 10. 1. 2024 vydáno, když dle tohoto potvrzení žalobce vykonával v období od 21. 12. 1987 do 17. 11. 1989 funkci vedoucího tajemníka OV KSČ v Táboře. Obsah potvrzení žalobce nezpochybnil, nevyrozuměl Ústav o tom, že by toto potvrzení o funkci mohlo být nesprávné, proto je dle § 114 odst. 5 zákona č. 582/1991 Sb. plátce důchodu tímto potvrzením o funkci vázán.

17. Z § 67f odst. 1 zákona o důchodovém pojištění vyplývá, že byl–li starobní důchod přiznán ode dne, který spadá do období před 1. 3. 2024, sníží se procentní výměr starobního důchodu, náležející ke dni 29. 2. 2024, o 300 Kč za každý i započatý rok doby po kterou byl pojištěnec představitelem komunistického režimu.

18. Ze spisu žalované vyplývá, že žalobce je od 5. 7. 2008 poživatelem starobního důchodu podle § 31 zákona o důchodovém pojištění, a to na základě rozhodnutí ze dne 20. 11. 2008. Dne 28. 8. 2023 byl zapsán do seznamu představitelů komunistického režimu, potvrzení o tom bylo žalované předáno do dne 31. 12. 2023. Z tohoto potvrzení vyplývá, že žalobce byl představitelem celkem 698 dnů, proto správně mu byla výměra starobního důchodu snížena o 2 x 300 Kč, celkem tedy o částku 600 Kč měsíčně.

19. Krajský soud v Českých Budějovicích již ve věci rozhodoval, a to dne 18. 11. 2024, kdy žalobu rozsudkem č.j. 55 Ad 8/2024 – 35 jako nedůvodnou zamítl.

20. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 18. 6. 2025, č. j. 9 Ads 3/2025–36, zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 11. 2024, č. j. 55 Ad 8/2024–35, a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud zavázal krajský soud k věcnému vypořádání námitky rozporu zákonné úpravy § 67d až § 67g zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění a § 113 až § 114b zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, která upravuje snížení starobního důchodu některým představitelům komunistického režimu s ústavním pořádkem a některými mezinárodními smlouvami.

21. Obdobným případem ohledně snížení důchodu vedoucího tajemníka MV KSČ se zabýval i Městský soud v Praze, který se v rozsudku ze dne 29. 5. 2025, č. j. 19 Ad 11/2024–46, vypořádáním námitky neústavnosti zabýval. Proti tomuto rozsudku byla dne 14. 6. 2025 podána kasační stížnost. O této kasační stížnosti bylo vedeno u Nejvyššího správního soudu řízení pod sp. zn. 1 Ads 116/2025. Nejvyšší správní soud kasační stížnost rozsudkem č.j. 1 Ads 116/2025–26 jako nedůvodnou zamítl. Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku se zabýval nesouhlasem žalobce se zákonnou úpravou, na základě které byla rozhodnutí správních orgánů přijata, když žalobce zejména poukazoval na rozpor rozhodnutí s č. l. 1 a č. l. 3 Listiny základních práv a svobod, porušením ústavně právních principů rovnosti a zákazu diskriminace. Rovněž dle žalobce právní úprava neměla legitimní cíl a je v rozporu s jeho legitimním očekáváním a zákazem retroaktivity. Krajský soud se neodchýlil od závěrů rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 19 Ad 11/2024–46 ze dne 29. 5. 2025 a rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 1 Ads 116/2025–26. S jeho závěry se krajský soud zcela ztotožnil, a proto v podrobnostem na něj odkazuje.

22. Soud se zabýval námitkami žalobce ohledně rozporu aplikovaných ustanovení právních předpisů s ústavním pořádkem České republiky.

23. Podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.“ 24. Podle čl. 3 Listiny základních práv a svobod: „(1) Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. (2) Každý má právo svobodně rozhodovat o své národnosti. Zakazuje se jakékoli ovlivňování tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování. (3) Nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod.“ 25. Komentář k čl. 1 Listiny základních práv a svobod uvádí s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 1996, Pl. ÚS 6/96, že „[p]okud ÚS hovoří o tom, že ‚zásadu rovnosti nelze pojímat absolutně‘, resp. že jde o rovnost relativní, dochází často k terminologickým nejasnostem. U práva na rovné zacházení probíhá určité vyvažování již při vymezení rovnosti z právního pohledu, tedy při zvažování, zda odlišné zacházení je či není zdůvodnitelné, tedy zda je rovnost zachována, nebo porušena. Klíčovou právní otázkou tedy je, kdy se z odlišného (nestejného) zacházení stává diskriminace (nerovné zacházení) a kdy naopak bude odlišné zacházení v souladu s právem, tudíž nijak neporušující princip rovnosti (srov. též Kühn In: Bobek, Boučková, Kühn 2007 s. 37–40).“ (BARTOŇ, Michal. Čl. 1 [Svoboda, rovnost, důstojnost. Charakteristika základních práv]. In: HUSSEINI, Faisal, BARTOŇ, Michal, KOKEŠ, Marian, KOPA, Martin a kol. Listina základních práv a svobod. 1. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2021, marg. č. 75.). Komentář dále na základě judikatury Ústavního soudu konstatuje, že „soud pouze akceptuje odlišné zacházení, jsou–li pro toto odlišení relevantní důvody. ÚS tak odmítá absolutní shodnost či absolutní stejnost zacházení či postavení. Pojmovou součástí rovnosti je totiž možnost zacházet odlišně, je–li to důvodné.“ 26. Ustanovení § 67f a násl. byla do zákona č. 455/2022 Sb. doplněna pozměňovacím návrhem, který dne 12. 10. 2022 v Poslanecké sněmovně předložil místopředseda vlády, ministr práce a sociálních věcí České republiky M. J.. Z odůvodnění pozměňovacího návrhu vyplývá, že jeho cílem je zajistit snížení starobních důchodů náležejících bývalým vrcholným představitelům komunistické moci a jejího aparátu tak, aby za výkon takové činnosti nečerpali nepřiměřené a společensky neobhajitelné výhody v oblasti důchodového pojištění; to vše za účelem nastolení základní sociální spravedlnosti v rámci vyrovnání se s totalitní minulostí. V rámci přípravy pozměňovacího návrhu bylo zvažováno více možných řešení, mimo jiné také řešení inspirované slovenskou právní úpravou, konkrétně zákonem č. 283/2021 Z. z., o odobratí nezaslúžených benefitov predstaviteľom komunistického režimu. Po prvotní analýze však bylo zjištěno, že takový postup není vhodný. Bylo shledáno, že se slovenská úprava jeví jako příliš extenzivní i neurčitě formulovaná. Extenzivnost byla spatřena v 1) okruhu osob, na které má dopadat, 2) požadavcích na přesnost ohraničení doby služby a 3) extenzivních dopadech na výši důchodu dotčených osob. Zásadní problém „slovenského“ modelu spočíval v jeho proveditelnosti, a to s ohledem na skutečnost, že z velké části se jedná o důchody přiznané před desítkami let podle tehdy platných předpisů, které nejsou kompatibilní se současnou právní úpravou regulující stanovení výše důchodu. Další principiální problém slovenské úpravy byl shledán v tom, že možné úvahy o významném pozitivním vlivu činnosti prominentů směřující k podpoře komunistického režimu na výši jejich důchodu se jeví jako nadsazené. Rozhodné období pro zjišťování výdělků začíná rokem 1986 a k výdělkům, jichž bylo dosahováno před rokem 1986, se vůbec nepřihlíží. Jakkoliv tedy byly tyto výdělky vysoké, nemohou výši starobního důchodu významněji ovlivnit. Většina příjmů, které se pro tyto účely zohledňují, spadá do období po roce 1989, kdy již nemohla být činnost prominenta vykonávána. Důchody přiznané podle předpisů účinných před 1. 1. 1996, podle zákona č. 100/1988 Sb., byly vypočítávány podle období 10 let před rokem přiznání důchodu, přičemž se pro účely průměrného měsíčního výdělku používaly výdělky z pěti výdělkově nejvýhodnějších let spadajících do tohoto období s tím, že tyto výdělky nepodléhaly indexaci. V tomto případě hrály případné vysoké výdělky větší roli, důchodové předpisy však na rozdíl od těch současných obsahovaly ustanovení o maximální výši důchodů. Nelze stoprocentně zobecnit, že výdělky osob, které mají být mezi prominenty zařazeny, byly natolik extrémní, že mohly významným způsobem ovlivnit výši jejich důchodu ve srovnání s důchodem ostatních pojištěnců. Pozitivní vliv na výši důchodu má spíše samotná doba zaměstnání, kterou prominenti díky své činnosti ve prospěch komunistického režimu získali. Tato doba se do výše důchodu promítá stejným způsobem, jako doba jakéhokoliv jiného zaměstnání. Nezohlednění doby, kdy pojištěnec působil jako prominent, se jeví problematické z ústavně–právního hlediska, neboť zaměstnání prominentů sice na jedné straně sloužilo k podpoře komunistické moci, na druhé straně však bylo zdrojem obživy těchto osob a jejich rodinných příslušníků, a rovněž z hlediska legitimního očekávání, že bude příslušným ekvivalentem zohledněno ve výši jejich důchodu. Bylo by tedy problematické k této době při stanovení výše důchodu vůbec nepřihlížet.

27. Odůvodnění pozměňujícího návrhu dále poukazuje na skutečnost, že i v dalších postkomunistických zemích Evropy (Polsko, Německo, Maďarsko, Estonsko a Lotyšsko) byly v minulosti přijaty právní předpisy, které snižují důchodové dávky bývalých vrcholných představitelů komunistických orgánů, příslušníků, zaměstnanců a funkcionářů bezpečnostních složek komunistického režimu, zejména tajných služeb, politické policie a některých složek ozbrojených sil. Slučitelnost těchto právních předpisů s ústavním pořádkem byla v některých těchto zemích přezkoumána nejvyššími vnitrostátními soudy a byly také předmětem řízení před Evropským soudem pro lidská práva (dále jen „ESLP“). V několika svých rozhodnutích (např. Lessing a Reichelet proti Spolkové republice Německo, Cichopek a další proti Polsku, Domalewski proti Polsku, Jankovič proti Chorvatsku) ESLP uznal právo státu vypořádat se s komunistickou minulostí a snížit důchodové dávky bývalých vrcholných představitelů komunistických orgánů a příslušníků bezpečnostních složek či jiných institucí komunistického režimu. Stát však musí při tomto snížení důchodových dávek postupovat přiměřeně a nová právní úprava nesmí vést k (úplné) ztrátě prostředků na živobytí jednotlivce, tj. snížení důchodu nemůže zasáhnout do samotné podstaty subjektivního práva jednotlivce na sociální (důchodové) zabezpečení. ESLP uznal, že právní předpisy, kterými demokratický stát snižuje důchody představitelům komunistického režimu, jsou legitimní i v situaci, kdy k jejich přijetí došlo po delší době od pádu komunistického režimu v dané zemi.

28. Krajský soud se shoduje s Městským soudem v Praze, který v rozsudku č.j. 19 Ad 11/2024 – 46 uvedl.

29. Soud má za to, že se na situaci žalobce vztahuje pouze článek 1 Listiny, nikoliv její článek 3, neboť v daném případě odlišné zacházení není založeno na chráněné charakteristice. Nejde o rozdílné zacházení z důvodu politického smýšlení, neboť toto rozdílné zacházení není zaměřeno vůči všem osobám, které pozitivně hodnotí politickou ideologii komunismu. Naopak, snížení starobních důchodů se týká pouze těch osob, které působily ve stanovených funkcích a představovaly oporu bývalého komunistického režimu. Důvodem rozdílného zacházení tudíž není politické smýšlení, ale výkon dané funkce, která vedla k podpoře režimu, který potlačoval základní lidská práva a svobody.

30. Soud tak má za to, že je v případě uvedené právní úpravy na místě postupovat podle zjednodušeného testu za účelem posouzení, zda došlo k porušení rovného zaházení (viz nález Pl. ÚS 32/17). Při posouzení, zda napadená zákonná ustanovení nezakládají v rozporu s čl. 1 Listiny nerovné podmínky pro určitou skupinu dotčených osob, je třeba zkoumat: 1. zda jde o různé subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, 2. zda je s nimi zacházeno rozdílným způsobem, 3. zda je odlišné zacházení dotčenému jednotlivci nebo skupině k tíži a 4. zda takové zacházení není projevem libovůle, tedy zda má legitimní cíl a napadená zákonná ustanovení jsou s to jej dosáhnout. Dle komentáře k Listině základních práv a svobod zároveň dle uvedeného testu postačí velmi volný vztah mezi legitimním cílem a zvolenými prostředky. Postačí, že bude možno daného cíle zvolenými prostředky dosáhnout (BARTOŇ, Michal. Čl. 1 [Svoboda, rovnost, důstojnost. Charakteristika základních práv]. In: HUSSEINI, Faisal, BARTOŇ, Michal, KOKEŠ, Marian, KOPA, Martin a kol. Listina základních práv a svobod. 1. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2021, marg. č. 140.).

31. Je nepochybné, že jsou první tři podmínky splněny. Jedná se o osoby, které pobírají starobní důchod, přičemž s jednou skupinou je zacházeno odlišně, a toto zacházení je k tíži osob, které jsou v této skupině. Soud zároveň neshledal, že by odlišné zacházení, které předmětná zákonná úprava zakládá, byla projevem libovůle, úprava má legitimní cíl a zákonná ustanovení jsou s to jej dosáhnout. Za důležitý přitom považuje nález Ústavního soudu, kterým v minulosti přezkoumal právní úpravu zápočtu dob služby vojáků z povolání pro účely výsluhového příspěvku ve svém nálezu ze dne 28. 2. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 9/95, č. 107/1996 Sb. V uvedené věci Ústavní soud dospěl k závěru, že úvahy zákonodárce byly správné, neboť neexistovaly žádné důvody (morální, politické) vedoucí k tomu, aby nový demokratický stát vyplácel nadstandardní sociální dávky těm, kteří znemožňovali jeho vznik. Ústavní soud zároveň zohlednil, že by bylo nemorální, aby z veřejných prostředků, na které přispívají všichni občané (i v minulosti perzekuovaní), byly honorovány bývalé opory komunistického režimu, jejichž činnost nesloužila veřejnému zájmu a veřejnému blahu, nýbrž potlačování lidských práv a demokratického systému. Ústavní soud přitom přihlédl také ke skutečnosti, že příslušné zákony umožňovaly při přiznávání výsluhového příspěvku rozlišovat mezi „spolehlivými a nespolehlivými“ osobami pro komunistický režim. Ti, kterým tedy byl výsluhový příspěvek přiznán, přispívali k potlačování lidských práv a demokratického systému. Zohlednil, že profese „voják z povolání“ či „příslušník SNB“ závisely pouze a jenom na dobrovolném rozhodnutí každého jedince a byly vždy, vzhledem k ostatním profesím, nadprůměrně honorovány. Ústavní soud shledal, že v posuzované věci se nejednalo o nerovnost, ale o vůli zákonodárce. Shledal, že zvýšené ocenění za mimořádně ztížené pracovní podmínky a různá osobní omezení nemohou být poskytovány těm, jejichž činnost nesloužila veřejnému zájmu a veřejnému blahu, nýbrž potlačování lidských práv a demokratického systému.

32. Posuzovanou právní úpravu lze považovat za podobnou v tom směru, že i představitelé komunistického režimu představovali oporu komunistického režimu, s ohledem na jejich funkce lze mít za to, že byli považováni za „spolehlivé“ osoby, přičemž se starobní důchod vyplácí z veřejných prostředků, na které přispívají všichni občané (i v minulosti persekuovaní). ESLP pak ve svém rozsudku James a další proti Spojenému království z 21. 2. 1986, stížnost 8793/79, konstatoval, že odebrání majetku uskutečněné v rámci provádění legitimních sociálních, hospodářských nebo jiných politik může být ve „veřejném zájmu“, i když společnost jako celek přímo nevyužívá převzatý majetek.

33. Rozdílné postavení bývalých představitelů je v projednávaném případě obdobně odůvodněno, jak tomu bylo v případě vojenských výsluh. Odlišné zacházení je tedy založeno na objektivních důvodech a není v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Činnost představitelů komunistického režimu, kterých se předmětná právní úprava týká, nesloužila veřejnému zájmu a veřejnému blahu. Z odůvodnění návrhu zároveň vyplývá, že samotné platy představitelů komunistického režimu byly vysoké, na rozdíl od ostatních zaměstnanců (byť s ohledem na mechanismy výpočtu důchodů v ČR nemohou výsledný důchod významněji ovlivnit).

34. Soud nesouhlasí ani s námitkou žalobce, že zákonná úprava, na jejímž základě bylo rozhodnutí vydáno, nesleduje žádný legitimní cíl. ESLP např. ve svém rozhodnutí Domalewski proti Polsku ze dne 15. 6. 1999, stížnost 34610/97, konstatoval, že zákonná opatření přijatá polským státem měly objektivní a rozumné opodstatnění v polské historické zkušenosti z období komunismu a realizovaly legitimní cíl, kterým bylo regulovat fungování stávajícího systému výjimečných výsad veteránů. V rozhodnutí Cichopek a ostatní proti Polsku ze dne 14. 5. 2013, stížnost 15189/10, ESLP poukázal na skutečnost, že reforma politického, právního a ekonomického systému země při přechodu od totalitního režimu k demokratickému státu je jev, který nevyhnutelně zahrnuje zavedení rozsáhlé hospodářské a sociální legislativy. ESLP se přitom také vyjádřil i k datu přijetí předmětného zákona (20 let po změně režimu) a konstatoval, že politická transformace v postkomunistických zemích zahrnovala řadu složitých, dalekosáhlých a kontroverzních reforem rozložených v čase a každá země musela najít svůj vlastní způsob. Dle ESLP provádění sporných opatření nemělo žádné škodlivé retroaktivní účinky na majetková práva stěžovatelů a naopak, téměř 20 let užívali výhodná důchodová práva a dávky.

35. Vypořádání se s bývalým totalitním režimem tedy bylo ze strany ESLP opakovaně považováno za legitimní cíl pro rozdílné zacházení s představiteli tohoto režimu. ESLP zároveň konstatoval, že časový odstup mezi změnou režimu a přijetím legislativy může být ve prospěch dotčených osob, s nimiž v mezidobí nebylo zacházeno odlišně.

36. Zcela nedůvodná je rovněž námitka žalobce, že řádně platil pojištění ve formě řádného odvedeného pojistného a legitimně očekával, že výše jeho starobního důchodu bude řádně zachována a měněna pouze v souladu s valorizací důchodů, a že tudíž bylo zasaženo do jeho legitimního očekávání, došlo zároveň k retroaktivitě. Ústavní soud se v nálezu ze dne 28. 2. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 9/95, č. 107/1996 Sb. vyjádřil také k namítané retroaktivitě ve vztahu k následnému snížení výsluhového příspěvku. Konstatoval, že právní věda rozeznává retroaktivitu pravou a nepravou. Pravá retroaktivita zahrnuje případy, kdy právní norma reglementuje i vznik právního vztahu a nároky z něho vzešlé před její účinností. Nepravá retroaktivita spočívá v tom, že právní vztahy hmotného i procesního práva, které vznikly za platnosti práva starého, se spravují zásadně tímto právem, a to až do doby účinnosti práva nového. Ústavní soud shledal, že „[z]a zpětně působící (pravá retroaktivita) by bylo možné novou úpravu považovat pouze tehdy, kdyby měnila samotný vznik určitého právního vztahu nebo následky právního vztahu, které nastaly přede dnem její účinnosti. Nelze však vyloučit novou úpravu právních následků určitého právního vztahu dříve vzniklého působící ex nunc, jak je tomu v případě posuzovaných zákonů (viz nález pléna Ústavního soudu č. 164/1995 Sb.). Aby se jednalo o retroaktivitu, musel by zákon odejmout (resp. zrušit) nárok na výsluhový příspěvek zpětně, ke dni jeho přiznání, přičemž by již vyplacené částky musely být vráceny.“ Ústavní soud tudíž shledal souladnou s ústavním pořádkem situaci, kdy došlo ke snížení výsluhového příspěvku nebo k zastavení jeho vyplácení ode dne účinnosti, tedy do budoucna. ESLP zároveň opakovaně konstatoval, že čl. 1 Protokolu 1 nelze vykládat tak, že dává právo na důchod ve stanovené výši (např. v rozhodnutí Schwengel proti Německu ze dne 3. 2. 2000, stížnost č. 52442/99, ve výše citovaném rozhodnutí Cichopek a ostatní proti Polsku, Andrejeva proti Lotyšsku ze dne 18. 2. 2009, stížnost č. 55707/00).

37. ESLP při posuzování souladu obdobné právní úpravy s Úmluvou za zásadní považoval, že bylo zajištěno, aby výsledný důchod neklesl pod určitou hranici a aby právní úprava nezanechala stěžovatele v nouzi (např. v rozhodnutí Lessing a Reichelt proti Německu, bod 31). Soud konstatuje, že i česká právní úprava obsahuje záruku toho, aby snižování nebylo neúměrné a aby výsledný důchod neklesl pod určitou hranici. Žalobce tak má i nadále nárok na starobní důchod, který neklesl pod minimální výši důchodu. Podle vyjádření ředitele odboru sociálního pojištění Ministerstva práce a sociálních věcí M. ze dne 19. 7. 2024 se ke dni 15. 7. 2024 snížení důchodu dotklo 123 osob, přičemž nejvyšší částka snížení činila 7 075 Kč měsíčně a nejnižší částka snížení činila 35 Kč měsíčně. Průměrná částka snížení činila 1 290 Kč měsíčně. Průměrná výše důchodu zmíněných osob po snížení činila 23 973 Kč měsíčně.

38. Tento názor Městského soudu v Praze byl aprobován v rozsudku NSS č.j. 1 Ads 116/2025 – 26. V tomto rozsudku se NSS zabýval rozporností právní úpravy snížení starobního důchodu některým představitelům komunistického režimu s ústavním řádkem, a to zejména porušením rovnosti ve smyslu č.l 1 a č.l. 3 odst. 1 Listiny, dále nepřípustnou retroaktivitou zákona a zásahem do legitimního očekávání.

39. Nejvyšší správní soud zejména uvedl:

40. Ústavní soud v rámci své rozhodovací činnosti setrvale zdůrazňuje, že princip rovnosti je relativní kategorií, která nevyžaduje absolutní stejnost práv, ale vylučuje neodůvodněné rozdíly v zacházení mezi subjekty ve srovnatelné situaci. Právní rozlišování je přípustné (a může být i žádoucí), pokud není projevem libovůle a má objektivní a rozumné důvody (srov. např. nálezy ze dne 17. 5. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 36/93, ze dne 8. 11. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 5/95, ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 15/02, či ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 31/13).

41. Záruky rovnosti jsou v Listině zakotveny v čl. 1 a v čl. 3 odst.

1. Zatímco čl. 1 Listiny je koncipován obecněji jako záruka neakcesorické rovnosti v důstojnosti a v právech, v souvislosti s čl. 3 odst. 1 Ústavní soud hovoří o rovnosti akcesorické, která v sobě zahrnuje zákaz odlišného zacházení na základě „zakázaných“ důvodů, a to při výkonu některého ze základních práv. V novější judikatuře pak Ústavní soud dovodil, že striktní rozlišování akcesorické a neakcesorické rovnosti nemá v řízení o kontrole právních předpisů zásadní význam, neboť všechny námitky opřené o čl. 3 odst. 1 Listiny jsou vždy normativně „pokryty“ čl. 1 Listiny, jehož dosah je z povahy věci širší (viz nálezy ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 18/15, či ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/17). V již citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 18/15 současně vysvětlil, že „[i]ntenzita ústavního přezkumu pak není primárně závislá na skutečnosti, zda k nerovnému zacházení dochází ve vztahu k jinému ústavně zaručenému právu (akcesoricky), či nikoli (neakcesoricky). Klíčovým bude zejména důvod odlišného zacházení, tj. stanovený rozlišovací znak (např. rasa, pohlaví, národnost, původ, věk, vyznání, majetek) a zároveň konkrétní právo či statek, ve vztahu ke kterému je odlišně zacházeno. (….) Při rozlišování z důvodů tzv. podezřelých (suspect classification), resp. důvodů týkajících se osobních charakteristik jednotlivce majících úzký vztah k ochraně důstojnosti člověka, je potřeba klást na zdůvodnění odlišného zacházení velmi přísné nároky, byť by se odlišné zacházení netýkalo jiného základního práva. Naopak bude–li důvodem odlišného zacházení (rozlišujícím znakem) kritérium běžně a nezbytně používané v určité oblasti právní regulace (např. výše příjmu v daňovém zákonodárství), byť by se odlišné zacházení dotýkalo jiného základního práva (…) bude intenzita ústavního přezkumu nízká.“ 42. Ze zde uvedeného tedy vyplývá, že při posuzování, zda určitý právní předpis zakládá nerovné zacházení, které by bylo rozporné s čl. 1 či čl. 3 odst. 1 Listiny, se intenzita soudního přezkumu odvíjí od důvodu rozlišování. Jedná–li se o některý z podezřelých důvodů (tzn. na základě některé z charakteristik vyjmenovaných v čl. 3 odst. 1 Listiny či na základě jiného obdobného důvodu), budou nároky kladené na zdůvodnění odlišného zacházení velmi vysoké. Naopak, v případě rozlišovacího kritéria, které je ve své podstatě neutrální či není a priori problematické, postačí posoudit, zda má právní úprava legitimní cíl a sporná ustanovení jsou schopná jej dosáhnout. Zákonodárcem zvolené řešení nemusí být v takovém případě nutně tím nejvhodnějším, ale postačí, pokud má racionální vztah ke stanovenému cíli (viz. nálezy ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01, či ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 8/07).

43. V opakovaně citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 32/17 shrnul Ústavní soud jednotlivé kroky při posuzování, zda nedošlo k porušení rovného zacházení, do zjednodušeného testu, podle něhož je třeba si zodpovědět následující otázky: (1) Jedná se o různé subjekty ve stejné nebo srovnatelné situaci? (2) Je s těmito subjekty zacházeno rozdílně? (3) Je odlišné zacházení danému subjektu k tíži? (4) Je posuzované zacházení projevem libovůle, nebo má legitimní cíl a napadená ustanovení jsou s to jej dosáhnout?

44. V nyní posuzované věci dospěl soud k závěru, že dotčená ustanovení zákona o důchodovém pojištění nezakládají nepřípustné nerovné zacházení. Konstatoval, že k rozlišování nedochází na základě žádné z chráněných charakteristik vyjmenovaných v čl. 3 odst. 1 Listiny a při hodnocení sporné právní úpravy vycházel ze zjednodušeného testu popsaného v předchozím bodu tohoto rozsudku. S tímto hodnocením se Nejvyšší správní soud ztotožňuje.

45. Předně souhlasí s tím, že neexistuje důvod, pro který by bylo třeba vycházet z přísnějšího testu proporcionality (čehož se domáhá v kasační stížnosti stěžovatel), neboť právní úprava snižování důchodů některým představitelům komunistického režimu není založena na rozlišování na základě žádného z podezřelých důvodů. Takovými důvody jsou primárně charakteristiky vyjmenované v čl. 3 odst. 1 Listiny, tzn. pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, víra a náboženství, politické či jiné smýšlení, národní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní nebo etnické menšině, majetek, či rod. Hovoří–li pak citované ustanovení dále o tzv. jiném postavení, Ústavní soud k tomu v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 18/15 uvedl, že tento pojem „má zahrnovat pouze kritéria obdobná či blízká kritériím výslovně v daných ustanoveních zmíněným, nikoli jakoukoli myslitelnou situaci. Mělo by tak jít o důvody spočívající na osobní volbě jednotlivce odrážející jeho osobnostní rysy, jako jsou např. víra, náboženství či politické názory, nebo důvody spočívající na osobních vlastnostech, či osobní charakteristice, kterou si jednotlivec nemůže zvolit, jako jsou např. pohlaví, rasa, barva pleti, národní nebo sociální původ, rod, věk či zdravotní postižení.“ 46. Nyní posuzovaná ustanovení zákona o důchodovém pojištění nedopadají na všechny osoby, které byly před 17. 11. 1989 členy komunistické strany, ale pouze na její vrcholné představitele a stěžejní členy jejího (nejen politického) aparátu. Jedná se tedy o osoby, které působily na klíčových pozicích (zákonodárných, výkonných, soudních atd.), a to ať již na úrovni celostátní, či na úrovni nižších územních celků (krajské, okresní apod.). Za zvolené kritérium rozlišování tak lze označit výkon určité (dostatečně vysoké) funkce v rámci mocenského aparátu komunistického režimu, což nelze považovat za hledisko rozlišování, které by bylo jakkoliv podezřelé. Právě naopak, pokud Česká republika jako demokratický právní stát již v minulosti deklarovala, že komunistický režim považuje za protiprávní, zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný [viz § 2 zákona č. 198/1993 Sb., zákona o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, dále jen „zákon o protiprávnosti komunistického režimu“], považuje Nejvyšší správní soud skutečnost, že se některé osoby na udržování tohoto režimu v zásadní míře podílely, za legitimní rozlišovací znak (obdobné kritérium odlišení ústavní soud akceptoval např. v nálezu ze dne 28. 2. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 9/95, který se týkal výsluhového příspěvku u vojáků z povolání náležejících k politickému aparátu či tajným službám před 17. 11. 1989).

47. Pokud se pak jedná o samotnou aplikaci zjednodušeného testu (viz bod 42 tohoto rozsudku), nemá zde Nejvyšší správní soud městskému soudu, co vytknout. Odpovědi na první tři otázky (tzn. jestli se jedná o subjekty v témže či podobném postavení, jestli dochází k odlišnému zacházení a jestli je takové zacházení subjektu k tíži) jsou nasnadě. Není pochyb o tom, že zákonodárce z osob, které splňují či již v minulosti splnily podmínky pro přiznání starobního důchodu (tzn. jedná se o subjekty ve srovnatelném postavení) vyčlenil jednu skupinu, s níž zachází jiným, a to znevýhodňujícím způsobem – snižuje jim procentní výměru starobního důchodu. Zbývá tak pouze posoudit, zda si zákonodárce nepočínal svévolně, zda má stanovená právní úprava legitimní cíl a zda lze vytyčeného cíle prostřednictvím sporných ustanovení dosáhnout. Městský soud v této souvislosti vycházel především z odůvodnění pozměňovacího návrhu k zákonu č. 455/2022 Sb., který předložil ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka (text pozměňovacího návrhu včetně odůvodnění je dostupný na www.psp.cz).

48. Na počátku navrhované právní úpravy stála myšlenka, že za účelem nastolení elementární sociální spravedlnosti v rámci vyrovnání s totalitní minulostí je nezbytné zajistit, aby osoby, které působily na klíčových pozicích v rámci komunistického aparátu, nečerpaly nepřiměřené a společensky neobhajitelné výhody v oblasti důchodového pojištění. Z odůvodnění pozměňovacího návrhu je nicméně patrné, že jeho zpracovatelé byli vedeni snahou zvolit takové řešení, které nebude přespříliš radikální a bude šetřit podstatu práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří. Z tohoto důvodu také odmítli inspiraci tehdejší slovenskou právní úpravou (dnes již zrušený zákon č. 283/2021 Z.z., o odobratí nezaslúžených benefitov predstaviteľom komunistického režimu), která byla shledána problematickou a potenciálně protiústavní. V konečném důsledku má proto snížení procentní výměry starobního důchodu vybraným nejvýznamnějším představitelům komunistického režimu představovat spíše symbolické gesto.

49. Tento cíl považuje kasační soud ve shodě s městským soudem za zcela legitimní a s ohledem na nutnost vyrovnání se s dřívějším nedemokratickým režimem za naprosto přirozený a žádoucí. Nejedná se ostatně o snahu nikterak ojedinělou. Obdobné právní úpravy totiž přijaly i jiné postkomunistické evropské země, přičemž některé z těchto úprav byly podrobeny kontrole ze strany Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), který uznal právo státu vypořádat se s komunistickou minulostí a snížit důchodové dávky představitelům komunistického režimu (např. rozsudek ve věci Cichopek proti Polsku ze dne 14. 5. 2013, č. 15189/10, nebo rozsudek ve věci Lessing a Reichelt proti Spolkové republice Německo ze dne 16. 10. 2012, č. 49646/10). Ve věci Cichopek proti Polsku nadto ESLP doplnil, že vypořádání se s minulým režimem je natolik komplexní a rozsáhlý úkol (který nadto každá dotčená země řešila s ohledem na vlastní zkušenost jiným způsobem), že nelze určit časový rámec, v němž by měl být tento proces ukončen. Proto ani skutečnost, že zákon snižující důchody představitelům komunistického režimu daná země přijala až se značným časovým odstupem (v odkazované věci 20 let po změně režimu), nic neubírá na jeho legitimitě. V této souvislosti rovněž ESLP podotkl, že pro dotčené osoby je pozdější přijetí zákona naopak výhodné, neboť mohly po celou dobu až do přijetí příslušného zákona pobírat důchod v plné výši.

50. Kasační soud tedy považuje za nesporné, že existuje legitimní cíl, který přijetí dotčené právní úpravy ospravedlňoval. Současně má za splněnou i navazující podmínku, a to že snížení starobního důchodu osobám, které tvořily oporu komunistického režimu a udržovaly jej v chodu, je způsobilé tohoto cíle dosáhnout. V této souvislosti připomíná rovněž již vícekrát citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 9/95, v němž Ústavní soud zdůraznil, že se jeví jako nemorální, aby stát z veřejných prostředků, na něž přispívají všichni občané (včetně těch, které minulý režim perzekvoval), vynakládal finanční prostředky na finanční výhody (výsluhový příspěvek) pro opory komunistického režimu. I v nyní projednávané věci se jedná o rozdělování veřejných prostředků, přičemž se vychází také z toho, že osoby, které působily ve významných funkcích v rámci komunistického aparátu, dosahovaly výdělků, které byly mnohdy nadprůměrné, či minimálně podstatně vyšší oproti osobám, které proti režimu aktivně vystupovaly a které ostatně v určitých krajních případech ani žádnou výdělečnou činnost vykonávat nemohly. Na to také zákonodárce již v minulosti reagoval přijetím zákona č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu, který odpůrcům komunistického zřízení zajistil příslušné dorovnání důchodů. Jeví se tedy jako naprosto logické a ospravedlnitelné, pakliže nyní stát na straně druhé důchody představitelů dřívějšího nedemokratického režimu zkrátí takovým způsobem, aby jim z podpory tohoto režimu nadále neplynuly nadměrné výhody (vyšší důchody).

51. Správní soud s ohledem shora uvedené učinil závěr, že dotčená ustanovení zákona o důchodovém pojištění nepovažuje za rozporná s č.l. 1 či č.l. 3 odst.1 Listiny.

52. Pokud jde o retroaktivitu k tomu Nejvyšší správní soud uvedl:

53. Ústavní soud v již opakovaně citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/95 shrnul, že „[p]rávní věda rozeznává retroaktivitu pravou a nepravou. Pravá retroaktivita zahrnuje případy, kdy právní norma reglementuje i vznik právního vztahu a nároky z něho vzešlé před její účinností. Nepravá retroaktivita spočívá v tom, že právní vztahy hmotného i procesního práva, které vznikly za platnosti práva starého, se spravují zásadně tímto právem, a to až do doby účinnosti práva nového. Po její účinnosti se však řídí právem novým[.] (…) Za zpětně působící (pravá retroaktivita) by bylo možné novou úpravu považovat pouze tehdy, kdyby měnila samotný vznik určitého právního vztahu nebo následky právního vztahu, které nastaly přede dnem její účinnosti. Nelze však vyloučit novou úpravu právních následků určitého právního vztahu dříve vzniklého působící ex nunc (…). Aby se jednalo o retroaktivitu, musel by zákon odejmout (resp. zrušit) nárok na výsluhový příspěvek zpětně, ke dni jeho přiznání, přičemž by již vyplacené částky musely být vráceny.“ Tyto závěry jsou přenositelné i na nyní projednávanou věc. Pakliže se úprava obsažená v § 67d a násl. zákona o důchodovém pojištění nikterak nedotýká samotného vzniku nároku na starobní důchod a neodebírá již přiznanou dávku zpětně, ale snižuje ji pouze do budoucna, nemůže se jednat o pravou retroaktivitu.

54. Ústavní soud nicméně v rámci své rozhodovací činnosti dovodil (viz např. nález ze dne 4. 6. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 47/23), že i když „napadená úprava nemá účinky pravé retroaktivity, ústavní přezkum se tímto zjištěním nevyčerpává. Právní jistota jednotlivce může být dotčena i jinými, méně intenzivními zásahy. Jedním z takových je zásah do legitimního očekávání nabytí majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu. Tento pojem představuje zvláštní typ důvěry jednotlivce v právní řád, jež má povahu základního práva chráněného čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu (nálezy sp. zn. Pl. ÚS 2/02; Pl. ÚS 30/23, bod 139).“ Obdobně v kasační stížnosti argumentuje i stěžovatel, který tvrdí, že v důsledku dotčené právní úpravy dochází k zásahu do jeho legitimního očekávání a tím i vlastnického práva.

55. Ústavní soud tedy (v návaznosti na judikaturu ESLP) připouští, že legitimní očekávání ve vztahu k nabytí konkrétního majetku představuje hodnotu chráněnou ústavním pořádkem. Jedná se však o autonomní pojem, který nelze ztotožňovat s důvěrou jednotlivce v právní řád a předvídatelnost práva (viz nález ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 30/23). Podle judikatury ESLP přitom mohou pod ochranu legitimního očekávání majetku spadat i sociální dávky, včetně důchodů (rozsudek velkého senátu ve věci Stec a ostatní proti Spojenému království ze dne 6. 7. 2005, č. 65731/01, rozsudek ve věci Valkov a ostatní proti Bulharsku ze dne 25. 10. 2011, č. 2033/04). To však ještě neznamená, že by bylo možné ochranu vlastnického práva, pokud se jedná o legitimní očekávání ve vztahu k nabytí určitého majetku, chápat tak široce, že by znemožňovala snížení přiznaného důchodu. Ostatně namítaným porušením čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě se ESLP zabýval i ve výše citovaném rozsudku ve věci Cichopek, v němž konstatoval, že o porušení práva na ochranu vlastnictví by se zpravidla jednalo tehdy, pokud by znamenalo úplnou ztrátu prostředků k obživě, v případě rozumného a přiměřeného snížení však nikoliv (obdobně též rozsudek ve věci Schwengel proti Německu ze dne 3. 2. 2000, stížnost č. 52442/99). V posuzované věci již kasační soud vysvětlil, že si zákonodárce nepočínal svévolně a nezasáhl do samotného jádra práva na hmotné zabezpečení ve stáří. Stěžovateli i nadále náleží starobní důchod a k jeho snížení došlo pouze v malém rozsahu a výhradně do budoucna. Posuzovaná právní úprava přitom obsahuje obecné záruky, které zajistí, že ani ve vztahu k jiným osobám, jichž se právní úprava dotýká, nebude mít za následek nemožnost zajistit základní životní potřeby a ve většině případů budou důchody uvedených osob stále minimálně průměrné.

56. Z uvedeného tedy vyplývá, že neoprávněně je žalobcem namítán nesouhlas s aplikací uvedeného zákona, neboť správní orgán neměl možnost postupovat jinak, jestliže jsou správní orgány vázány zákony (§ 2 správního řádu a čl. 65 odst. 2 Ústavy). Soud má za to, že rozhodnutí je věcně správné a bylo vydáno v souladu se zákonem.

57. Nedůvodně je namítáno žalobcem diskriminace v případě nezapočtení doby pojištění 698 dnů doby sociálního pojištění, jestliže došlo ke snížení procentní výměry dle § 67f odst. 1 zákona o důchodovém pojištění.

58. Soud tedy na základě výše uvedených skutečností neshledal, že aplikovaná ustanovení jsou v rozporu s ústavním pořádkem, věc tedy Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení citovaných ustanovení nepředložil.

IV. Závěr a náklady řízení

59. Soud proto uzavřel, že námitky žalobce nejsou důvodné, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

60. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s.

61. Žalobce ve věci neměl úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží a žalované žádné náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.

Poučení

I. Vymezení věci a obsah žaloby II. Stručný obsah vyjádření žalované III. Právní názor krajského soudu IV. Závěr a náklady řízení