Ústavní soud · Rozhodnutí

Pl. ÚS 6/96

Rozhodnuto 1996-11-19 · ECLI:CZ:US:1996:PL.US.6.1996

Právní věta

> Ústavní zásadu rovnosti, v právech zakotvenou v čl. l Listiny, nelze pojímat absolutně a rovnost chápat jako kategorii abstraktní. Již Ústavní soud ČSFR vyjádřil své chápání rovnosti, v uvedeném článku zakotvené, jako rovnosti relativní, jak ji mají na mysli všechny demokratické ústavy, požadující pouze odstranění neodůvodněných rozdílů (nález Ústavního soudu ČSFR uveřejněný pod č.11 Sbírky usnesení a nálezů ÚS ČSFR). Zásadě rovnosti v právech je proto třeba rozumět také tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům mezi právními subjekty nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však, že by každému muselo být přiznáno jakékoliv právo.
Z hlediska platné právní úpravy institutu osvojení v zákoně o rodině je postavení dětí a osob zletilých nestejné. Nejde však o nerovnost, která by dosahovala intenzity nerovnosti protiústavní. Opodstatňuje ji totiž přirozená, objektivně existující a evidentní odlišnost mezi nezletilými dětmi a osobami dospělými, odlišnost daná naléhavostí potřeby zajistit náhradní rodinné vztahy právě u dětí nezletilých. <

Citované zákony (9)

Rubrum

> Ústavní zásadu rovnosti, v právech zakotvenou v čl. l Listiny, nelze pojímat absolutně a rovnost chápat jako kategorii abstraktní. Již Ústavní soud ČSFR vyjádřil své chápání rovnosti, v uvedeném článku zakotvené, jako rovnosti relativní, jak ji mají na mysli všechny demokratické ústavy, požadující pouze odstranění neodůvodněných rozdílů (nález Ústavního soudu ČSFR uveřejněný pod č.11 Sbírky usnesení a nálezů ÚS ČSFR). Zásadě rovnosti v právech je proto třeba rozumět také tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům mezi právními subjekty nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však, že by každému muselo být přiznáno jakékoliv právo. Z hlediska platné právní úpravy institutu osvojení v zákoně o rodině je postavení dětí a osob zletilých nestejné. Nejde však o nerovnost, která by dosahovala intenzity nerovnosti protiústavní. Opodstatňuje ji totiž přirozená, objektivně existující a evidentní odlišnost mezi nezletilými dětmi a osobami dospělými, odlišnost daná naléhavostí potřeby zajistit náhradní rodinné vztahy právě u dětí nezletilých. <

Výrok

Ústavní soud ČR rozhodl dne 5. listopadu 1996 v plénu o návrhu Krajského soudu v Brně na zrušení § 65 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, za souhlasu účastníků řízení bez ústního jednání, t a k t o :

Odůvodnění

Návrh se z a m í t á .

Poučení

O d ů v o d n ě n í: I. Dne 28. 3. 1996 obdržel Ústavní soud České republiky návrh Krajského soudu v Brně na zrušení ustanovení § 65 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., ve znění zákonů č. 132/1982 Sb., č. 234/1992 Sb. a č. 72/1995 Sb. (dále jen "zákon o rodině"). Krajský soud v Brně, v řízení o odvolání navrhovatele JUDr. I. I., proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 13. 4. 1994, čj. Nc 702/94 - 13, ve věci nezrušitelného osvojení zletilé M. Z. dospěl k závěru, že ustanovení § 65 odst. 2 zákona o rodině je v rozporu s Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to s článkem 3 odst. 1 a 3, jakož i s článkem 1 v návaznosti na ustanovení Deklarace práv dítěte (publikované ve Sbírce zákonů pod č. 104/1991), a proto se rozhodl pro postup podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. Svým usnesením ze dne 5. 12. 1995, sp. zn. 16 Co 473/94, odvolací řízení přerušil a podal Ústavnímu soudu návrh na zrušení části ustanovení § 65 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., ve znění zákonů č. 132/1982 Sb., č. 234/1992 Sb. a č. 72/1995 Sb. V odůvodnění svého návrhu navrhovatel především v úvodu konstatuje, že napadené ustanovení kogentní povahy nedovoluje osvojení zletilého dítěte. Takto koncipované ustanovení § 65 odst. 2 zákona o rodině je podle jeho názoru v rozporu s právním předpisem vyšší právní síly - ústavním zákonem č. 23/1991 Sb.- v kontextu s Deklarací práv dítěte, publikovanou ve Sbírce zákonů pod č. 104/1991. Poukazuje na článek 3 odst. 1 Listiny a článek 1 Listiny s tím, že rovnost práv občanů, tedy obecná platnost a zaručenost základních práv a svobod pro všechny občany a též obecně rovnocenná ochrana těchto práv je stěžejním principem právního řádu společnosti, a proto též je vyjádřena hned v úvodních pasážích základního zákona státu - Ústavy. Tento princip - z hlediska struktury právního řádu - může být prolomen pouze právní normou téže právní síly, vytvořené na základě týchž pravidel svého přijetí, která znesnadňují její negaci (čl. 9 odst. 1 Ústavy). Úvaha navrhovatele o rozporu ustanovení § 65 odst. 2 zákona o rodině s předpisy vyšší právní síly, jak dále v odůvodnění svého návrhu uvádí, vychází z předpokladu, že zvýšená ochrana práv dětí (nezletilých) je sama o sobě narušením shora uvedeného principu, avšak narušením, které uvedenému principu plně koresponduje, neboť je odůvodněna Listinou (čl. 32 odst. 1 věta druhá) a jednak též Deklarací práv dítěte. Meze této ochrany jsou též těmito předpisy dány - z článku 32 odst. 1 Listiny vyplývá, že se jedná o zvláštní ochranu, z Deklarace je pak nutno dovodit, že tyto meze jsou dány tím, že dítě zvláštní ochranu potřebuje pro svou tělesnou a duševní nezralost. Z uvedeného (a též i z celkové koncepce Deklarace práv dítěte) je nutno dovodit, že se jedná o ochranu těch práv, která není dítě schopno si zabezpečit samo, přičemž tato ochrana směřuje, resp. má dítě chránit, proti svévolným zásahům ostatních subjektů - osob, státu a institucí - např. právo dítěte na jméno, státní příslušnost (čl. 7 Deklarace), na zachování totožnosti (čl. 8 Deklarace), na svobodu projevu, myšlení, svědomí, náboženství, sdružování, shromažďování (čl. 13 - 15 Deklarace), zákaz trestů, násilí (čl.19 Deklarace), právo na humanitární pomoc v případě ozbrojeného konfliktu (čl. 38 Deklarace) a podobně. Těmito mezemi je vymezena zvláštnost ochrany práv dítěte, a pokud se výjimečná ochrana dítěte v těchto mezích prostřednictvím předpisů nižší právní síly (zákonů) aplikuje do konkrétního právního života, pak nelze hovořit o tom, že by taková ochrana byla v rozporu s principem rovnosti práv všech občanů. Na druhé straně je však nutno dovodit, že tam, kde výlučná ochrana práv dítěte nevyplývá z principů vyjmenovaných v Deklaraci práv dítěte, je již v rozporu s principem rovných práv pro všechny občany. K tomuto navrhovatel dodává, že čl. 21 Deklarace, věnující se osvojení, má za účel chránit dítě proti zneužití institutu osvojení, avšak nestanoví výlučné právo pouze dítěte na osvojení. Současná úprava osvojení je koncipována jako výlučné právo nezletilého dítěte na osvojení. Toto právo však dle názoru navrhovatele (je-li koncipováno jako tzv. zvláštní právo) není zahrnuto v mezích zvláštní (výlučné) právní ochrany dítěte, která je dána Deklarací práv dítěte, a proto je v rozporu s principem rovnosti občanů v právech (čl. 1 Listiny). Navrhovatel tímto, jak zdůrazňuje, neodpírá právo dítěte na osvojení, pouze zastává stanovisko, že je protiústavní, je-li toto právo koncipováno jako výlučné právo nezletilého dítěte. Poukazuje dále na to, že současná právní úprava osvojení vychází z původní koncepce osvojení jako nahrazení rodinných vztahů tam, kde jsou tyto vztahy, ať již z objektivních či subjektivních důvodů, zpřetrhány a má za úkol chránit především práva nezletilého dítěte - na zajištění řádné výchovy, odpovídající výživy a řádný a zdravý vývoj dítěte v dospělého jedince. Pomíjí však, že mohou existovat i důvody a zájem ostatních na osvojení, že osvojení zasahuje nejen do rodinně právních vztahů, ale prostřednictvím těchto vztahů i do vztahů např. majetkoprávních, bytových apod. (pokud se týká vztahů právních) a neméně i do vztahů společenských. V této souvislosti navrhovatel odkazuje také na to, že i některé okolní státy institut osvojení zletilého znají. Navrhovatel uznává, že zákon svou celkovou koncepcí vychází z principu, že lze osvojit pouze nezletilé dítě, a tak jsou také stavěny podmínky pro osvojení, ale vzhledem k tomu, že pouze v napadeném ustanovení je tento princip vyjádřen kogentně, závěrem navrhuje buď zrušení uvedeného ustanovení jako celku, anebo s ohledem na jazykové a logické vyjádření kogentnosti tohoto ustanovení spojkou "a to" zrušení těchto slov v napadeném ustanovení, tak, aby nové ustanovení § 65 odst. 2 zákona o rodině znělo: "Osvojit lze nezletilého jen je-li mu osvojení ku prospěchu". II. Ústavní soud nejprve konstatoval, že znění § 65 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb. nebylo v průběhu doby nijak měněno. Dílčí novely č. 132/1982 Sb., č. 234/1992 Sb. a č. 72/1995 Sb. zákona o rodině se znění napadeného ustanovení nedotkly. Podle § 42 odst. 3 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb. zaslal Ústavní soud ČR návrh Krajského soudu v Brně Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky. Ve svém vyjádření ze dne 25. dubna 1996 tehdejší předseda Poslanecké sněmovny potvrdil, že zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, byl schválen potřebnou většinou poslanců Národního shromáždění dne 4. 12. 1963, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen. Ve vyjádření dále uvádí, že Úmluva o právech dítěte (dále jen "Úmluva") ve své preambuli stanoví, že dětství má nárok na zvláštní péči a pomoc a že dítě pro svou tělesnou a duševní nezralost potřebuje zvláštní záruky, péči a odpovídající právní ochranu před narozením i po něm. V souladu s tím pak Listina stanoví v čl. 32 odst. 1 zvláštní ochranu dětí. Podle čl. 20 odst. 1 a 2 Úmluvy dítě dočasně nebo trvale zbavené rodinného prostředí nebo dítě, které ve svém vlastním zájmu nemůže být ponecháno v tomto prostředí, má právo na zvláštní ochranu a pomoc poskytovanou státem. Stát zabezpečuje takovému dítěti náhradní péči v souladu se svým vnitrostátním zákonodárstvím. Osvojení dítěte je významným rozhodnutím o jeho osobním stavu, a proto je třeba vždy pečlivě zjišťovat, zda jsou všechny předpoklady pro osvojení splněny. Osvojit lze pouze nezletilce. Osvojení však musí být osvojenci ku prospěchu. Jde o základní princip úpravy osvojení. Všechny další podmínky, které zákon konkretizuje, v podstatě směřují k tomu, aby tato základní podmínka byla naplněna. V žádném případě nelze rozumět prospěchem pro osvojené dítě pouze materiální zabezpečení. Účelem tohoto institutu je v co největší možné míře vytvořit vztahy, které jsou mezi rodiči a jejich dětmi, tam, kde se přirozené podmínky pro rodičovský vztah nemohou v plné míře uplatnit. K argumentaci návrhu Krajského soudu v Brně, kde je uvedeno, že ustanovení § 65 odst. 2 zákona o rodině je v rozporu s právním předpisem vyšší právní síly - ústavním zákonem č. 23/1991 Sb., upozorňuje vyjádření na skutečnost, že Listina, jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky, byla uvozena ústavním zákonem č. 23/1991 Sb., kde v § 1 odst. 1 bylo stanoveno, že ústavní zákony, jiné zákony a další právní předpisy, jejich výklad a používání musí být v souladu s Listinou. Toto nadústavní pojetí Listiny Ústava České republiky nepřevzala do pozitivní ústavní úpravy a nahradila je článkem 3. Stanovila tak, že Listina má tutéž právní sílu jako Ústava a další součásti ústavního pořádku. V závěru vyjádření se pak konstatuje, že ustanovení § 65 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění zákona č. 132/1982 Sb., zákona č. 234/1992 Sb., a nálezu Ústavního soudu č. 72/1995 Sb., nebo část ustanovení § 65 odst. 2 téhož zákona vyjádřené slovy "a to" není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky ani s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána. Své vyjádření pak uzavírá s tím, že je na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost napadeného ustanovení zákona o rodině a vydal příslušné rozhodnutí. III. Navrhovatel odůvodňuje svůj návrh na zrušení ustanovení § 65 odst. 2 zákona o rodině jeho rozporem s čl. 3 odst. l a 3 a čl. 1 Listiny v návaznosti na Úmluvu o právech dítěte. V podstatě zastává názor, že současná úprava osvojení v zákoně o rodině je koncipována jako výlučné právo nezletilého dítěte a napadené ustanovení, v němž je tato zásada vyjádřena kogentním způsobem, tak poskytuje nezletilému dítěti zvláštní ochranu jeho práv, která jde nad rámec Úmluvy o právech dítěte a čl. 32 odst. 1 Listiny. Tím se dostává do rozporu s principem rovnosti a zákazem diskriminace, neboť představuje privilegování nezletilých dětí v jejich právech na osvojení oproti osobám zletilým. Úkolem Ústavního soudu je tedy posoudit, zda stanovené podmínky osobní působnosti napadené právní normy neporušují zásadu rovnosti v právech obecně vyjádřenou v čl. l Listiny a zaručovanou a konkretizovanou čl. 3 odst. l Listiny, podle něhož základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Ústavní zásadu rovnosti, v právech zakotvenou v čl. l Listiny, nelze pojímat absolutně a rovnost chápat jako kategorii abstraktní. Již Ústavní soud ČSFR vyjádřil své chápání rovnosti, v uvedeném článku zakotvené, jako rovnosti relativní, jak ji mají na mysli všechny demokratické ústavy, požadující pouze odstranění neodůvodněných rozdílů (nález Ústavního soudu ČSFR uveřejněný pod č.11 Sbírky usnesení a nálezů ÚS ČSFR). Zásadě rovnosti v právech je proto třeba rozumět také tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům mezi právními subjekty nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však, že by každému muselo být přiznáno jakékoliv právo. Při posuzování důvodnosti návrhu navrhovatele na zrušení ustanovení § 65 odst. 2 zákona o rodině je třeba mít na zřeteli celkovou úpravu institutu osvojení v zákoně o rodině. Sám pojem osvojení tento zákon přímo nevymezuje. Platná právní úprava institutu osvojení v zákoně o rodině normuje jak způsob vzniku osvojení, tak i jeho právní následky. Pro účely rozhodování Ústavního soudu o návrhu navrhovatele je významný samotný způsob vzniku osvojení, především samotný akt, kterým osvojitel přijímá cizí dítě za své a kterým vytváří pro osvojené dítě nové výchovné a rodinné prostředí. Tento akt podle platné právní úpravy je završen rozhodnutím soudu majícím konstitutivní účinky, k jehož vydání však bez právně relevantního chování osvojitele nemůže dojít. Z hlediska zachování principu rovnosti je proto třeba především posuzovat postavení osvojitelů. Je to totiž vůle budoucího osvojitele, která je nejen nezbytným, ale také určujícím a prvotním předpokladem vzniku osvojení. (Podle § 63 zákona o rodině je možno řízení o osvojení zahájit pouze k návrhu budoucího osvojitele, který také svým návrhem - jímž je soud zcela vázán - během řízení disponuje.) Právě z tohoto důvodu je třeba právo na osvojení (chápáno z pohledu teorie práva jako právo subjektivní) vztáhnout především k osvojitelům. Ve vztahu k nim pak porušení principu rovnosti rozhodně dovozovat nelze. Postavení všech osvojitelů je z hlediska platné úpravy stejné, všichni mohou osvojit pouze dítě nezletilé. Zbývá tedy posoudit otázku, která tvoří podstatu návrhu navrhovatele, totiž otázku, zda zákonodárce neporušil zásadu rovnosti tím, že nezahrnul do okruhu potenciálních osvojenců také osoby zletilé. Z hlediska platné právní úpravy institutu osvojení je postavení dětí a osob zletilých nepochybně nestejné. Podle Ústavního soudu však nejde o nerovnost, která by dosahovala intenzity nerovnosti protiústavní. Opodstatňuje ji totiž přirozená, objektivně existující a evidentní odlišnost mezi nezletilými dětmi a osobami dospělými, odlišnost daná naléhavostí potřeby zajistit náhradní rodinné vztahy právě u dětí nezletilých. Rozdíl, který tak zákonodárce mezi nezletilými dětmi a osobami dospělými v napadeném ustanovení činí, nelze proto považovat za neodůvodněný či stanovený libovolně, ani za diskriminující. (Podobné rozdíly, byť ne zcela srovnatelné, lze ostatně najít i v dalších právních odvětvích našeho právního řádu, a to například v ustanovení § 479 o.z., které u nepominutelných dědiců přiznává výhodnější postavení potomkům nezletilým v poměru k potomkům zletilým, obdobně trestní právo z obecných podmínek trestní odpovědnosti vyčleňuje skupinu mladistvých, pro niž stanoví odlišně podmínky i obsah trestní odpovědnosti). Pokud pak navrhovatel v odůvodnění svého návrhu poukazuje na existenci i jiných důvodů pro osvojení, než je náhrada rodinných vztahů, tam, kde jsou tyto vztahy, ať již z objektivních či subjektivních důvodů zpřetrhány, a v této souvislosti odkazují také na dřívější právní úpravu osvojení platnou na území našeho státu, případně v některých okolních státech, k tomu je třeba uvést, že posoudit otázku účelnosti a vhodnosti rozšíření okruhu osvojenců i na osoby zletilé, je pouze v pravomoci zákonodárce, do jehož činnosti Ústavní soud, kromě případů zjištění neústavnosti - a tak tomu, jak plyne ze shora uvedeného, v případě napadeného ustanovení není - zasahovat nemůže. Konečně na závěr je třeba uvést, že článek 3 odst. 3 Listiny, jehož se navrhovatel rovněž dovolává (aniž by však svůj návrh v tomto směru blíže zdůvodnil), stanoví, že nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod, na posuzované ustanovení tedy evidentně nedopadá. Z důvodů shora uvedených je Ústavní soud toho názoru, že ustanovení § 65 odst. 2 zákona o rodině není v rozporu s článkem 3 odst. 1 a 3 a článkem 1 Listiny, a proto návrh na jeho zrušení zamítl.

Rubrum

I. II. III. P o u č e n í: V Brně dne 5. listopadu 1996 ODLIŠNÉ STANOVISKO JUDr. V.K. ODLIŠNÉ STANOVISKO JUDr. V.P.

Citovaná rozhodnutí (0)

Žádné citované rozsudky.

Tento rozsudek je citován v (27)