55 Az 1/2023– 37

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou ve věci žalobkyně: X, nar. X bytem X zastoupené advokátem Mgr. Pavolem Kehlem se sídlem Panská 895/6, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí ze dne 15.03.2023, č. j. OAM–897/ZA–ZA11–D02–2022, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 3. 2023, č. j. OAM–897/ZA–ZA11–D02–2022, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 6 800 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a shrnutí žaloby

1. Ministerstvo vnitra České republiky, Odbor azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán“) rozhodnutím ze dne 15. 3. 2023, č. j. OAM–897/ZA–ZA11–D02–2022, e. č. B012452, D022888, (dále jen „napadené rozhodnutí“) zastavil řízení o udělení mezinárodní ochrany podle § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 sb., o azylu, (dále jen „zákon o azylu“), neboť žádost o udělení mezinárodní ochrany je podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu nepřípustná. Žalovaný dále rozhodl, že státem příslušným k posouzení podané žádosti podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států, (dále jen „Nařízení Evropského parlamentu a Rady” nebo „dublinské nařízení“), je Švýcarská konfederace.

2. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 24. 4. 2023 se žalobkyně domáhá zrušení napadeného rozhodnutí, kterým bylo její odvolání zamítnuto.

3. Žalobkyně předně namítá, že došlo ze strany žalovaného k porušení následujících předpisů: a. § 2 odst. 1 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), neboť žalovaný nepostupoval v souladu se zákony a ostatními předpisy; b. § 3 SŘ, neboť žalovaný nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu (§ 2 odst. 4 SŘ), v souvislosti s c. čl. 12 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady d. čl. 17 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady e. § 10a písm. b), § 25 písm. i) zákona o azylu f. § 68 odst. 3 správního řádu – správní orgán ve svém odůvodnění neuvedl dostatečně, jakými úvahami byl veden při hodnocení podkladů a výkladu ustanovení zákona o azylu 4. Žalobkyně má za to, že se žalovaný správní orgán nesprávně a nedostatečně vypořádal s kritérii pro určení příslušnosti žalovaného k projednání žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný správní orgán podle mínění žalobkyně nezjistil okolnosti rozhodné ve smyslu čl. 12 Nařízení Evropského parlamentu a Rady, neboť nesprávně interpretoval skutečnost, že ke dni podání měla žalobkyně platný výjezdní příkaz vydaný Českou republikou.

5. Žalobkyně upozorňuje, že dle § 17 písm. d) zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) může přechodně pobývat na území České republiky na základě výjezdního příkazu, a to po nezbytnou dobu nutnou k provedení neodkladných úkonů.

6. Žalobkyně dále namítá, že v době podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany již její vízum udělené Švýcarskou konfederací nebylo platné, ale výjezdní příkaz vydaný dne 12. 9. 2022 byl platný až do 10. 11. 2022. Z toho žalobkyně vyvozuje, že žalobou napadené rozhodnutí je nezákonné a odporuje čl. 12 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady, protože žalobkyně byla ke dni podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany oprávněna k přechodnému pobytu dle § 17 písm. d) zákona o pobytu cizinců, a to právě na základě výjezdního příkazu.

7. Zároveň je žalobkyně toho názoru, že správní orgán svým rozhodnutím postupoval v rozporu s ust. § 10a písm. b) zákona o azylu ve spojení s § 25 písm. i) téhož zákona, neboť důvody na její straně jsou natolik závažné a silné, že měl postupovat dle čl. 17 Nařízení Evropského parlamentu a Rady a žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany věcně prozkoumat a následně o ní i rozhodnout.

8. Zmíněné závažné důvody jsou zdravotního rázu, kdy žalobkyně má v České republice naplánovanou operaci kyčelního kloubu, trpí astmatem a při stresových situacích – jako je vycestování od svého manžela – jí hrozí astmatický záchvat. Vedle těchto zdravotních problémů fyzického rázu trpí žalobkyně taktéž psychickými problémy (úzkostně depresivními stavy). Žalobkyně v žalobě uvádí, že z lékařských zpráv od psychiatra vyplývá, že kvůli případnému odloučení od manžela může dojít k silné duševní poruše. Mimo to žalobkyně uvádí, že je na pomoci manžela, a to jak fyzické, tak i duševní, zcela závislá.

9. Vedle již uvedeného žalobkyně svou žádost opírala taktéž o skutečnost, že její manžel žije na území České republiky, je držitelem povolení k trvalému pobytu a má zde fungující podnikání.

10. Žalobkyně uvedla, že žalovaný rozhoduje o užití čl. 17 Nařízení Evropského parlamentu a Rady v tzv. diskreční pravomoci, což znamená, že může řízení o žádosti žalobkyně převzít. Žalobkyně je podle svého mínění v natolik vážné situaci, že by žalovaný měl upřednostňovat zájem na ochraně jejího zdraví a života nad veřejným zájmem.

11. Žalobkyně dále namítá, že správní orgán porušil ust. § 68 odst. 3 správního řádu a napadené rozhodnutí tak zatížil nepřezkoumatelností, neboť se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal se všemi skutečnostmi, zejména se nevypořádal s navrhovanými důkazy ze strany žalobkyně. Správní orgán dle žalobkyně může rozhodnout v rámci své diskreční pravomoci, žádost zamítnout pro nepřípustnost, nicméně se musí v odůvodnění rozhodnutí vypořádat se všemi „návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí“ (§ 68 odst. 3 správního řádu).

12. Konkrétně se dle žalobkyně správní orgán v napadeném rozhodnutí nevypořádal s žalobkyní předkládanými listinnými důkazy – lékařskými zprávami, a návrhem na výslech manžela žalobkyně. Žalobkyně k lékařským zprávám dodává, že správní orgán se nevypořádal především s lékařskou zprávou ze dne 9. 3. 2023, kterou správnímu orgánu doručila dne 20. 3. 2023. Žalobkyně připouští, že se tak stalo pravděpodobně z důvodu, že správní orgán své rozhodnutí vydal již dne 15. 3. 2023, nicméně žalobkyni bylo napadené rozhodnutí předáno až dne 12. 4. 2023, tj. v době, kdy žalovaný lékařskou zprávou již disponoval. K tomu žalobkyně odkazuje na znění § 71 odst. 2 písm. a) správního řádu, kde je pojem „vydání rozhodnutí“ definován jako „předání stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí k doručení podle § 19, popřípadě jiný úkon k jeho doručení, provádí–li je správní orgán sám; na písemnosti nebo poštovní zásilce se tato skutečnost vyznačí slovy: „Vypraveno dne:“,“ přičemž v případě žalobkyně se jednalo o předání rozhodnutí na jednání dne 12. 4. 2023. Žalobkyně má tak za to, že ač je napadené rozhodnutí datováno ke dni 15. 3. 2023, reálně byl vydán až jeho předáním dne 12. 4. 2023, tedy až po obdržení lékařské zprávy ze dne 9. 3. 2023 doručenou žalovanému dne 20. 3. 2023.

13. Žalobkyně v žalobě uvedla, že ve svém podání ze dne 31. 1. 2023 správnímu orgánu explicitně navrhla důkaz výslechem manžela P.J.R., aby prokázala, že její odloučení od manžela může mít za následek vznik astmatického záchvatu, u kterého je nutné, aby zasahovala zdravotní služba. Neprovedením výslechu a neuvedením důvodu jeho neprovedení byl dle žalobkyně vedle § 68 odst. 3 správního řádu porušen rovněž § 3 téhož předpisu.

14. Poslední námitkou žalobkyně je nepřezkoumatelnost a nesoulad závěru na str. 5 napadeného rozhodnutí s § 3 ve spojení s § 68 odst. 3 správního řádu, kdy žalovaný dle žalobkyně rozhodoval čistě na základě svých ničím nepodložených domněnek. Domněnka žalovaného, že vztah žalobkyně s jejími dcerami je bližší než s jejím současným manželem, je zcela mylná, neboť dcery si žijí vlastním životem a svého manžela zná jíž z doby svých studií, nikoliv od chvíle jejich sňatku v prosinci roku 2021. Manžel žalobkyně nemůže ve Švýcarské konfederaci žít, přitom žalobkyně je odvislá na jeho pomoci a péči. Taktéž žalovaným negativně hodnocená skutečnost, že si žalobkyně nepodala žádost o sloučení rodiny v době, kdy tak mohla učinit, není rozhodnou okolností pro rozhodnutí ve věci. Navíc žalobkyně uvádí, že od doby, kdy Česká republika odvolala většinu svého úředního aparátu je na zastupitelském úřadě v Moskvě složitá situace, kdy tento úřad je zahlcen.

II. Vyjádření žalovaného

15. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě popírá oprávněnost námitek žalobkyně a současně s nimi nesouhlasí, neboť neprokazují, že by správní orgán jakkoliv porušil správní řád či Nařízení Evropského parlamentu a Rady, a následně vydal nezákonné nebo nedostatečně odůvodněné rozhodnutí.

16. Žalovaný konstatuje, že posouzením údajů v cestovním dokladu žalobkyně bylo zjištěno, že žalobkyni bylo Švýcarskou konfederací vydáno schengenské vízum číslo CHE–A–005716951 s 90 dny pobytu, které bylo platné do 9. 8. 2022.

17. Vzhledem ke skutečnosti, že Švýcarská konfederace dne 23. 12. 2022 uznala svou příslušnost k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu žalobkyně a vzhledem ke znění čl. 18 dublinského nařízení, žalovaný opřel své rozhodnutí o bezprostředně závazné dublinské nařízení a vycházel v něm ze zjištěného skutkového stavu.

18. Žalovaný k námitce nepoužití diskrečního oprávnění dle čl. 17 uvádí, že se jedná pouze o oprávnění členského státu, nikoliv o jeho povinnost. Tento argument opírá o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2017, č. j. 2 Azs 222/2016–24 a shrnuje, že potenciální okolnosti hodné zvláštního zřetele vycházející z konkrétních tvrzení žalobkyně vzal v úvahu a pojednal o všech podstatných skutečnostech, jež by mohly být relevantní. Správní orgán má za to, že ve vydaném rozhodnutí přezkoumatelně odůvodnil, proč diskreční oprávnění nebude v případě žalobkyně aplikovat, a že odůvodnění odpovídá rozsahu údajů sdělených žalobkyní v průběhu správního řízení. Žalovaný k tomu dodává, že operaci kyčelního kloubu, kterou dle vlastního vyjádření učiněného v průběhu pohovoru dne 12. 10. 2022 zamýšlela žalobkyně podstoupit již v době, kdy do řízení o mezinárodní ochraně na území České republiky vstupovala, není a nemůže být důvodem nejen pro převzetí odpovědnosti za žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany Českou republikou dle čl. 17 Nařízení Evropského parlamentu a Rady.

19. Stejně tak žalovaný odkazuje na smysl dublinského systému, kterým je především zvýšení právní jistoty, pokud jde o určování státu odpovědného za posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany, čímž dublinský systém směřuje k omezení až vyloučení jevu zvaného „forum shopping“, resp. „asylum shopping“.

20. Žalovaný taktéž poukázal na § 78 odst. 1 věta druhá zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“), podle kterého je soud omezen na posouzení, zda správní orgán nezneužil či nepřekročil meze svého správního uvážení, a tedy zda uvedené rozhodnutí nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Dále žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003–48, z něhož vyplývá, že úkolem soudu není nahradit správní orgán v jeho kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním.

21. Co se týče zbylých žalobních námitek, žalovaný vzhledem ke skutečnosti, že žalobní námitky jsou téměř totožné s námitkami z průběhu správního řízení a žalovaný se k těmto námitkám vyjádřil již v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, považuje za nadbytečné se k uplatněným žalobním námitkám jakkoli obšírněji vyjadřovat a poukazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

III. Skutková zjištění a právní hodnocení věci krajským soudem

22. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez jednání dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

23. Žaloba je důvodná.

24. Krajský soud se předně zabýval námitkou neprovedení navržených důkazů, a to z důvodu, že i na této námitce byla žaloba postavena. Krajský soud přezkoumal rozhodnutí žalovaného a dospěl k závěru, že tato námitka je zcela relevantní a napadené rozhodnutí tak trpí vadou nepřezkoumatelnosti.

25. V první řadě krajský soud dohledával jednotlivé dokumenty, tj. lékařskou zprávu ze dne 9. 3. 2023 doručenou správnímu orgánu dne 20. 3. 2023 a podání ze dne 31. 1. 2023. Lékařská zpráva se nachází na čl. 99, správního spisu. Co se týče podání ze dne 31. 1. 2023, tak žádné podání datované ke dni 31. 1. 2023 ve spise není. Ve správním spise se nachází pouze na čl. 81 Protokol o seznámení s podklady rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany ze dne 31. 1. 2023 a na čl. 79 Úřední záznam o nahlédnutí do spisového materiálu ve věci řízení dle Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 604/2013 z téhož dne. Z uvedeného protokolu vyplývá, že se žalobkyně ve lhůtě do 7. 2. 2023 písemně vyjádří k podkladům rozhodnutí a podá návrh na doplnění. Následně se ve spise nachází dokument nazvaný „Vyjádření účastnice řízení k podkladům pro vydání rozhodnutí“ datovaný ke dni 6. 2. 2023, doručený žalovanému dne 8. 2. 2023. Z obsahu tohoto vyjádření krajský soud dospěl k názoru, že se jedná o žalobou uváděné podání ze dne 31. 1. 2023, neboť na straně 3 tohoto dokumentu (ve správním spisu čl. 83) je uveden návrh žalobkyně na doplnění dokazování o výslech jejího manžela, přičemž výslechem tohoto svědka měly být potvrzeny žalobkyní uváděné údaje stran zdravotních problémů žalobkyně a nezbytnost manželovo péče o ni.

26. Poté, co krajský soud ve správním spise dohledal obě žalobou zmíněné listiny, porovnal jejich obsah s obsahem odůvodnění napadeného rozhodnutí a zjistil následující skutečnosti. V napadeném rozhodnutí správní orgán jen obecně odkazuje na lékařské zprávy aniž cituje jejich obsah, které obdržel dne 7. 11. 2022 spolu s plnou mocí k zastupování udělené žalobkyní advokátu Mgr. K. (viz str. 4 napadeného rozhodnutí), a na lékařské zprávy dodané správnímu orgánu dne 31. 1. 2023 v rámci seznámení se s podklady rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, což je zaznamenáno i na již zmiňovaném Protokolu o seznámení s podklady rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany ze dne 31. 1. 2023 (viz 1. odst. na str. 5 napadeného rozhodnutí). Dále žalovaný již jen neurčitě odkazuje na „lékařské zprávy, které byly správnímu orgánu v průběhu řízení předkládány“ (viz předposlední odst. na str. 5 napadeného rozhodnutí) a činí závěr o zdravotním stavu žalobkyně již bez jakéhokoliv odkazu na obsah lékařské zprávy (viz str. 6 napadeného rozhodnutí). Co se týče návrhu žalobkyně na výslech svědka (manžela), tak odůvodnění napadeného rozhodnutí tento navržený důkaz nijak nereflektuje. V odůvodnění napadeného rozhodnutí o návrhu na provedení výslechu manžela žalobkyně není vůbec žádná zmínka.

27. Dle § 68 odst. 3 správního řádu má správní orgán povinnost v odůvodnění uvést důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.

28. Povinnost správního orgánu vypořádat se se všemi důkazy asi nejlépe shrnuje komentář k § 68 odst. 3 správního řádu (Potěšil, Hejč a spol., Správní řád. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020), který uvádí následující: „Je nutné, aby se správní orgán vypořádal s námitkami a vyjádřeními účastníků řízení, přičemž z odůvodnění jeho rozhodnutí musí být seznatelné, z jakého důvodu je považuje za liché, mylné anebo vyvrácené (srov. rozsudek NSS ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008–109). V odůvodnění musí být uvedeno, které skutečnosti vzal správní orgán za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v konkrétní výši (shodně srov. rozsudek NSS ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9 As 66/2009–46). Nelze slevit z požadavku, že z odůvodnění každého správního rozhodnutí musí být dostatečným způsobem zřejmý vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry, z nichž rozhodnutí vychází. Jak vyplývá z rozsudku NSS ze dne 13. 11. 2009, č. j. 5 As 29/2009–49, není na libovůli správního orgánu, jakým způsobem s návrhy účastníků na provedení důkazů naloží, neboť správní orgán sice není ve smyslu § 52 povinen všechny důkazy navržené účastníky provést, pokud některé z nich neprovede, musí v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč se tak stalo. Správní orgán je oprávněn, ale i povinen odpovědně vážit, které důkazy je třeba provést, zda je potřebné stav dokazování doplnit a posuzovat důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by bylo rozhodujícímu orgánu dáno na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí, a které nikoliv, a o které opře skutkové závěry, a které opomene.“ 29. S popsaným ustanovením § 68 odst. 3 správního řádu a jeho výkladem v citovaném komentáři úzce souvisí i nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2193/19. Ten se zabývá tzv. opomenutým důkazem. V řízení před Ústavním soudem šlo sice o opomenutý důkaz u soudního řízení před Nejvyšším správním soudem, nicméně závěry Ústavního soudu lze shodně aplikovat i na řízení před správními orgány. Konkrétně Ústavní soud opomenutý důkaz definuje takto: „O opomenuté důkazy se přitom jedná, pokud bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, a dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí zohledněny, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny [srov. nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87), nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65), nález ze dne 20. 2. 2004 sp. zn. IV. ÚS 219/03 (N 25/32 SbNU 225), nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565), nález ze dne 1. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1738/16 a další].“ Důsledkem takovéhoto opomenutí podle Ústavního soudu je, že lze usoudit, že orgán vydávající své rozhodnutí (ať už soud či správní orgán) takový důkaz „nezahrnul do svého odůvodnění“. Ústavní soud ve svém nálezu dále uvádí, že „[v] judikatuře správních soudů jsou opomenuté důkazy považovány za pochybení, které "téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost" [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2009 čj. 1 Afs 76/2009–56 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2010 č. j. 1 Afs 45/2010–159; dále také nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51)].“ 30. Z popsaného lze jednoznačně vyvodit, že opomenutí návrhu na provedení důkazu výslechem manžela žalobkyně je přesně takovýmto opomenutým důkazem zakládajícím nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, a tedy i porušení § 68 odst. 3 správního řádu. Správní orgán byl zcela nečinný vůči návrhu žalobkyně na provedení výslechu svědka, přičemž v odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela absentuje, proč nebyl tento důkaz proveden. Správní orgán byl povinen uvést důvody neprovedení tohoto důkazu, jestliže jako svědka manžela žalobkyně nevyslechl. Proto soud postupoval podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a napadené rozhodnutí bez jednání zrušil pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí.

31. Pro toto uvedené procesní pochybení se krajský soud dalšími námitkami nemohl nezabývat.

IV. Závěr a náklady řízení

32. S ohledem na konstatovanou vadu krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný je v dalším řízení právním názorem krajského soudu vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

33. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.

34. Pokud jde o procesně úspěšnou žalobkyni, v jejím případě jsou náklady řízení představovány odměnou advokáta. Náklady zastoupení spočívají v odměně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby) po 3 100 Kč, celkem 6 200 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu]. Dále odměna sestává z náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby po 300 Kč v celkové částce 600 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky). Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 6 800 Kč je žalovaný povinen zaplatit dle § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, užitého na základě § 64 s. ř. s., k rukám zástupce žalobce, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku (§ 54 odst. 7 s. ř. s.).

Poučení

I. Vymezení věci a shrnutí žaloby II. Vyjádření žalovaného III. Skutková zjištění a právní hodnocení věci krajským soudem IV. Závěr a náklady řízení