IV. ÚS 219/03

Rubrum

Jedním z principů, představujících součást práva na řádný proces, a vylučujících libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, a to v trestním řízení způsobem zakotveným v ustanoveních §125 a §134 odst.2 tr.řádu.

Výrok

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. P.V. a soudců JUDr. J.M. a JUDr. M. V., ve věci ústavní stížnosti Z.V., zastoupeného JUDr. J.H., Csc., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.ledna 2003, sp. zn. 3 Tdo 46/2003 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2002, sp.zn. 6 To 152/2002, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17.12.2001, sp.zn. 31 T 107/2001, takto:

Odůvodnění

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.ledna 2003, sp. zn. 3 Tdo 46/2003, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26.dubna 2002, sp.zn. 6 To 152/2002 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17.12.2001, sp.zn. 31 T 107/2001, se zrušují.

Poučení

Dne 14.dubna 2003 obdržel Ústavní soud, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst.2 zákona č.182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17.12.2001, sp.zn. 31 T 107/2001, kterým byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst.1, 2 tr. zák. a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26.dubna 2002, sp.zn. 6 To 152/2002, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Na výzvu Ústavního soudu pak petit svého návrhu upřesnil tak, že se domáhal též zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.ledna 2003, sp. zn. 3 Tdo 46/2003, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání. Stěžovatel namítá, že postupem soudů byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl.6 odst.1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a podle čl.39 ve spojení s čl.40 odst.2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když nebylo respektováno jeho právo na spravedlivý proces, nebylo vycházeno z presumpce neviny a respektována nebyla zásada in dubio pro reo. V ústavní stížnosti stěžovatel, shodně jako v průběhu celého trestního řízení, tvrdí, že se nedopustil trestného činu, pro který byl odsouzen. Byl přesvědčen, že k poškození jeho vozidla Ford Sierra došlo dne 20.10.1997 při kolizi s vozidlem Jiřího Vlka Škoda Rapid 130 na parkovišti, což mu jmenovaný potvrdil. Tuto skutečnost proto uvedl v "Dotazníku pro poškozeného", který vyplnil pro pojišťovnu a rovněž tak i Jiří Vlk v oznámení nehody, kterým uplatnil u České pojišťovny nárok na náhradu škody. Rozsah poškození vyplývá rovněž ze závěrů likvidátora České pojišťovny, který jeho poškozený vůz posuzoval a rozsah poškození v zápise ze dne 6.11.1997 popsal. Stěžovatel je proto toho názoru, že se nemohl dopustit trestného činu podvodu podle §250 trestního zákona, neboť chybí jeden ze základních znaků trestného činu, a to zavinění, přičemž soudy se prokázáním subjektivní stránky citovaného trestného činu vůbec nezabývaly. Namítá, že soudy výrok o vině založily na výpovědi svědka Jiřího Vlka (dříve spoluobviněného), který nebyl přítomen na parkovišti, když s vozidlem Škoda odjížděla jeho manželka, přesto před soudem svědčil o postavení vozidel před nehodou a jeho laické pozorování toho, co nemohl vidět, verifikoval, dle názoru soudu, znalec. Stěžovatel zpochybňuje závěry znaleckého posudku, na jehož spornost poukazoval i soud prvního stupně, který rozhodl o vrácení věci k došetření. Obecné soudy dle stěžovatele nepřihlížely k jeho námitkám uplatněným v průběhu dokazování a v odvolání. Stěžovatel konstatuje, že obecné soudy nezjišťovaly všechny okolnosti skutku, nebyl např. vůbec zjišťován stav jeho vozidla před 20.10.1997 a neposuzovaly zjištěné skutečnosti nestranně. Pokud se jedná o rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání, uvádí stěžovatel, že trpí-li řízení před obecnými soudy takovými vadami, jaké konstatuje v ústavní stížnosti, trpí řízení i právními vadami a i rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva. K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřili účastníci řízení - Městský soud v Praze a Nejvyšší soud ČR. Městský soud v Praze, prostřednictvím předsedy senátu 6 To, v plném rozsahu odkázal na odůvodnění usnesení sp.zn. 6 To 152/2002. S upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem vyslovil souhlas. Nejvyšší soud ČR poukázal na to, že stěžovatel podané dovolání opřel o důvod uvedený v ustanovení §265b odst.1 lit.g) trestního řádu, jenž je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Východiskem pro posuzování existence takových vad je především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé. Podle názoru Nejvyššího soudu však na podkladě citovaného dovolacího důvodu nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst.5, 6 trestního řádu. Uplatněné dovolací námitky obviněného směřovaly výlučně do oblasti hodnocení důkazů a z nich vyplývajících skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, a s nimiž dovolatel spojil hmotně právní důsledky. Tato skutková zjištění však nemohou být předmětem přezkumu v rámci řízení o dovolání. Ve smyslu §44 odst.2 zákona vyslovil Nejvyšší soud ČR souhlas s tím, aby Ústavní soud rozhodl bez ústního jednání. Nejvyšší státní zastupitelství, vedlejší účastník řízení, se svého postavení v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele vzdalo. Ústavní soud si vyžádal trestní spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 31 T 107/2001, z jehož obsahu zjistil následující: Vyšetřovatelem Policie ČR, obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 4, bylo dne 9.5.2001 stěžovateli a Jiřímu Vlkovi sděleno obvinění pro trestný čin podvodu podle §250 odst.1, 2 trestního zákona spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst.2 trestního zákona na tom skutkovém základě, že dne 6.11.1997 uplatnili na České pojišťovně z titulu povinného ručení a z titulu poškozeného pojistnou událost - poškození motorového vozidla Ford Siera majitele Z. V., ke kterému mělo dojít dne 20.10.1997 na parkovišti motorovým vozidlem majitele Jiřího Vlka Škoda Rapid 130, které měla řídit manželka majitele Z.V., přičemž bylo zjištěno, že k poškození vozidla za těchto okolností nedošlo a neoprávněným vyplacením pojistného plnění byla způsobena a.s. Česká pojišťovna škoda ve výši 27 828,- Kč. Po skončení vyšetřování bylo usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 trestní stíhání obviněného Jiřího Vlka pro trestný čin podvodu podle §250 odst.1, 2 trestního zákona zastaveno podle ustanovení §172 odst.1 lit.c) trestního řádu a obžaloba pro uvedený trestný čin byla podána toliko na stěžovatele. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17.12.2001, sp.zn. 31 T 107/2001, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst.1, 2 trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 16 měsíců. Podle §228 odst.1 trestního řádu byla stěžovateli uložena povinnost nahradit škodu ve výši 27 828,- Kč a 2 900,- Kč a.s. České pojišťovně a se zbytkem nároku na náhradu škody byla poškozená společnost odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Dle rozsudku se stěžovatel dopustil citovaného trestného činu tím, že dne 6.11.1997 v Praze 4 v ulici Kaplanova 8 v pobočce České pojišťovny, a.s., uplatnil nárok na náhradu škody, která měla vzniknout na jeho osobním motorovém vozidle tov. zn. Ford Sierra, SPZ: ADZ 87-15, při dopravní nehodě, kterou měla dne 20.10.1997 při nesprávném vyjíždění z parkoviště v Praze 10 v ulici Ruská zavinit řidička osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda Rapid 130, SPZ: ADZ 47-31, jehož vlastníkem a pojištěným pro případ škod způsobených jeho provozem byl Jiří Vlk, přičemž k poškození shora uvedeného osobního motorového vozidla v tom rozsahu, jak bylo nahlášeno pojišťovně, za těchto okolností nedošlo, a tak vyplacením pojistného plnění na základě nepravdivých údajů způsobil shora uvedené pojišťovně škodu ve výši 27 828,- Kč. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, ve kterém zdůraznil, že je stále přesvědčen, že ke škodní události došlo tak, jak bylo uvedeno v oznámení nehody pro pojišťovnu podepsaném Jiřím Vlkem, které společně předali likvidátoru pojišťovny Linhartovi. Zpochybnil výpověď Jiřího Vlka, který teprve poté, co byl vyzván Českou pojišťovnou, aby uhradil část škody jako důsledek porušení smluvních povinností, upozornil pojišťovnu, že tak vysoká škoda při nehodě nemohla vzniknout. Dále namítal nevěrohodnost a spornost znaleckého posudku znalce Bartoně v trestním řízení a upozornil na různé závěry tří znalců (včetně Bartoně), kteří zpracovali posudky pro Českou pojišťovnu. Upozornil, že pouze Jiří Vlk byl před soudem slyšen jako svědek, přestože při odjezdu manželky z parkoviště nebyl přítomen a tudíž nemohl tuto situaci znát. Zuzana Vlková jako svědkyně před soudem slyšena nebyla. Zejména pak vytkl, že nebyl slyšen jako svědek Jaroslav Dvořák, který byl přítomen druhý den poté, kdy bylo vozidlo stěžovatele na parkovišti poškozeno, prohlídce vozidla Jiřího Vlka, při které zjistili, že toto vozidlo má nejen poškozený levý přední "blikač", ale i levý přední roh nárazníku vozidla nese stopy laku vozu stěžovatele. Výslech tohoto svědka považoval za podstatný pro svoji obhajobu, že jeho vozidlo bylo skutečně poškozeno vozidlem Jiřího Vlka. Městský soud v Praze usnesením ze dne 26.4.2002, sp.zn. 6 To 152/2002, odvolání stěžovatele podle ustanovení §256 trestního řádu zamítl. V odůvodnění uvedl, že v postupu soudu prvního stupně neshledal pochybení, která by mohla mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávaného rozhodnutí. Konstatoval, že po částečném doplnění dokazování v rámci odvolacího řízení z hlediska ustanovení §2 odst.5 trestního řádu již byly provedeny prakticky všechny potřebné a reálně dosažitelné důkazy, které k úplnému objasnění skutkového stavu mohly přispět. Shromážděné důkazy obvodní soud důsledně hodnotil v souladu s ustanovením §2 odst.6 trestního řádu. Za zásadní důkaz svědčící proti stěžovateli považoval odvolací soud posudek znalce Stanislava Bartoně. Po seznámení se s předloženými podklady Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud respektuje nezávislost obecných soudů, avšak i ta se musí uskutečňovat nejen v zákonném, ale prioritně v ústavním rámci, jehož součástí je i právo na spravedlivý proces, který musí vyloučit libovůli v rozhodování a musí také zajistit právně účinnou soudní ochranu, jehož neodmyslitelnou součástí je právo na spravedlivé a vyčerpávající projednání každé věci. V procesním postupu obecných soudu v trestním řízení je třeba dodržovat základní zásady zakotvené v ustanovení §2 trestního řízení, a to zejména zásadu zjišťování skutkového stavu bez důvodných pochybností (§2 odst.5 trestního řádu) a zásadu volného hodnocení důkazů (§2 odst.6 trestního řádu). Podle ustanovení §2 odst.5 trestního řádu orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dle zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení §2 odst.6 trestního řádu orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však nesmí být projevem libovůle orgánů činných v trestním řízení, důkazní postup je nezbytné vždy vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Tento požadavek je vtělen do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 trestního řádu) a usnesení (§134 odst.2 trestního řádu). Citovaná ustanovení nároky na odůvodnění zvýrazňují zejména pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují, v kteréžto situaci je potřebné na soud, a to jak z pohledu jednoduchého práva, tak i práva ústavního (čl.36 odst.1 Listiny, čl.6 odst.1 Úmluvy), klást zvýšené požadavky v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu. Podle přesvědčení Ústavního soudu v posuzované věci obecné soudy nedostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění rozhodnutí. Stěžovatel vinu trestným činem podvodu podle §250 trestního zákona po celou dobu trestního řízení popíral a hájil se tím, že dne 20.10.1997 zaparkoval svoje nepoškozené vozidlo vedle vozu Jiřího Vlka, přičemž v průběhu dne za těmito vozidly zaparkovalo ještě větší vozidlo Mercedes, takže výjezd z parkoviště byl velmi obtížný. Téhož dne v odpoledních hodinách, kdy již vozidlo Jiřího Vlka na parkovišti nebylo, zjistil poškození svého vozu. Druhý den na pracovišti vyšlo najevo, že Jiří Vlk má rovněž poškozené vozidlo, přičemž toto na obvyklém místě zaparkováno nebylo. Stěžovatel vůz Jiřího Vlka nalezl v přilehlé ulici a společně s Jaroslavem Dvořákem provedl prohlídku tohoto vozu, přičemž zjistili, že levý roh předního nárazníku nese stopy laku vozu stěžovatele. Stěžovatel o svých zjištěních informoval na pracovišti Jiřího Vlka. Jmenovaný, slyšený jako svědek až při hlavním líčení (v přípravném řízení vypovídal pouze jako obviněný), uvedl, že dne 20.10.1997 odjížděla z parkoviště jeho manželka a on ve večerních hodinách zjistil na svém vozidle poškozený levý "blinkr", proto neměl důvod nevěřit stěžovateli, že došlo ke střetu jejich vozidel na parkovišti a souhlasil s oznámením nehody pojišťovně, toto oznámení podepsal a společně se stěžovatelem předal likvidátorovi Linhartovi a byl i přítomen ohledání vozu Ford Sierra likvidátorem. Teprve poté, kdy byl vyzván Českou pojišťovnou, aby uhradil část škody ve výši 13 000,- Kč, žádal rozpis škody a tak zjistil, že pojišťovna uhradila i další škodu, tj. nad rámec škody na pravých předních a zadních dveří konkretizované v oznámení pro pojišťovnu. Jiří Vlk dále zpochybnil svůj podpis na oznámení pro pojišťovnu, jehož kopie je založena v trestním spise. Soud prvního stupně výrok o vině stěžovatele opřel pouze o výpověď svědka Jiřího Vlka a o znalecký posudek znalce z oboru doprava a strojírenství Stanislava Bartoně. Jak uvedeno shora, jmenovaný svědek netvrdí, že vůbec ke střetu jejich vozidel na parkovišti nedošlo, pouze zpochybňuje rozsah poškození vozidla stěžovatele při této nehodě. Pokud se jedná o znalecký posudek Stanislava Bartoně zpracovaný v rámci trestního řízení, tak tento vykazoval rozpory při srovnání s posudkem téhož znalce, který vypracoval pro a.s. Česká pojišťovna před sdělením obvinění stěžovateli, což vedlo samosoudkyni Obvodního soudu pro Prahu 4 k rozhodnutí o vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Městský soud v Praze však toto rozhodnutí zrušil s tím, že dílčí nejasnosti v posudcích znalce Bartoně by měly být bez větších problémů dodatečně odstranitelné samotným soudem I. stupně. Jmenovaný znalec potvrdil u hlavního líčení závěry znaleckého posudku zpracovaného v trestním řízení. K dotazu samosoudkyně však uvedl, že nelze vyloučit, že došlo k poškození vozidla stěžovatele při určitém způsobu vyjíždění z parkoviště, nikoliv ale v takovém rozsahu, jak bylo uplatněno. Dále vyslovil názor, že je nepravděpodobné, aby řidička při couvání dřela jiné vozidlo v délce jeden a půl metru, což by "musela vnímat". Ve věci byl slyšen ještě svědek Jaroslav Linhart, likvidátor a.s. Česká pojišťovna, který potvrdil pouze to, že provedl prohlídku poškozeného vozu stěžovatele a zpracoval likvidační zprávu. Za popsané důkazní situace bylo nezbytné, aby soud prvního stupně k prověření obhajoby stěžovatele provedl další dostupné důkazy. Především měl být jako svědek vyslechnut Jaroslav Dvořák, o kterém hovořil ve své výpovědi stěžovatel a jehož součinnost při ohledání vozidla Jiřího Vlka popsal i v "Čestném prohlášení pro účastníka nebo svědka pojistné události" ze dne 16.3.1999. Výslech svědka Jaroslava Dvořáka považuje Ústavní soud za důkaz neprávem opomenutý. Při hlavním líčení dne 17.12.2001 byla podle ustanovení §211 odst. 1 trestního řádu přečtena výpověď Zuzany Vlkové z přípravného řízení, tato výpověď však spočívala pouze v tom, že využila práva odmítnout výpověď ve smyslu ustanovení §100 odst.1, 2 trestního řádu, neboť v tu dobu byl její manžel Jiří Vlk obviněným. Vzhledem k tomu, že Zuzana Vlková, která sama jako řidička z parkoviště v inkriminovanou dobu odjížděla a mohla by se tedy přímo vyjádřit k situaci na parkovišti dne 20.10.1997 a ke způsobu, jakým z parkoviště odjížděla a co vnímala (jak dovozuje znalec), přičemž v době hlavního líčení byl Jiří Vlk již v postavení svědka, měl se soud prvního stupně alespoň pokusit tuto svědkyni vyslechnout, to znamená předvolat ji a znovu se dotázat, zda i nadále - po změně procesního postavení manžela Jiřího Vlka - využívá svého práva na odepření výpovědi. Bez upřesnění situace na parkovišti jmenovanou svědkyní mohl znalec vycházet pouze z výpovědi svědka Jiřího Vlka, který vzájemné postavení vozidel před případnou kolizí předmětných vozidel vůbec neznal, přesto tuto situaci pro potřeby soudu i zakreslil (plánek je založen v trestním spise). Ač z popisu skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku ".. k poškození uvedeného osobního motorového vozidla v tom rozsahu, jak bylo nahlášeno pojišťovně, za těchto okolností nedošlo ." lze dovodit, že k poškození v jiném (menším) rozsahu dojít mohlo, soud se v odůvodnění tohoto rozhodnutí nezabývá rozlišením, která část ohlášeného poškození vůbec nepřichází při bočním střetu vozidel v úvahu a naopak, v jakém rozsahu k poškození dojít mohlo. Nevypořádal se s tím, že i znalec, jehož posudek považuje za stěžejní důkaz, připustil při hlavním líčení, že za dané situace mohlo k poškození vozidla stěžovatele dojít, i když nikoliv v rozsahu nahlášeném pojišťovně. Stěžovatele uznal vinným, že podvodně vylákal celou částku pojistného plnění, tj. 27 828,- Kč, přičemž přesné zjištění výše škody v daném případě by mohlo mít vliv i na právní kvalifikaci předmětného skutku. Stěžovatel byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst.1, 2 trestního zákona, tedy způsobením škody "nikoli malé", kterou se dle ustanovení §89 odst.11 trestního zákona rozumí škoda dosahující nejméně částky 25 000 Kč, takže i nevýrazné snížení škody by odůvodňovalo pouze právní kvalifikaci podle §250 odst.1 trestního zákona. Závěry soudu, týkající se skutkových zjištění vztahujících se k rozsahu trestné činnosti stěžovatele, kterou byl uznán vinným, odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje. Nedostatečně se soud prvního stupně vypořádal s výpovědí svědka Jiřího Vlka v té části, kdy potvrdil, že oznámení pro pojišťovnu sice podepsal, ale jeho podpis na oznámení založeném pod č.l. 46, kde je dle jeho názoru nárokováno navíc též poškození zadního nárazníku, není jeho podpisem. Soud v tomto směru konstatuje, že podpis J. Vlka na tomto oznámení "již na první pohled" neodpovídá podpisům jmenovaného na jiných protokolech. K tomuto závěru nutno uvést, že určení, zda určitý podpis napsala konkrétní osoba, je věcí znalce příslušného oboru a nikoliv věcí soudu. Navíc zjištění, kdo skutečně oznámení o nehodě předané České pojišťovně podepsal, je podstatné i z toho důvodu, že bylo zastaveno trestní stíhání Jiřího Vlka, který jediný jako pojištěný byl povinen, a tedy i oprávněn, škodnou událost oznámit pojišťovně (§8 odst.1 zákona č.168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla). Stěžovatel, jako poškozený, měl právo uplatnit nárok na náhradu škody pouze vůči pojištěnému, tj. vůči Jiřímu Vlkovi, což také učinil. Dalším dokazováním proto mělo být objasněno, zda bylo pojišťovně předáno oznámení o nehodě, které podepsal Jiří Vlk či bylo předáno oznámení jiné se zfalšovaným podpisem, což by pro prokázání podvodného úmyslu byl podstatný důkaz. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, si vyžádal doplnění znaleckého posudku znalcem Stanislavem Bartoněm. Znalec v tomto dodatku především reagoval na posudky znalců zpracované pro pojišťovnu, a to Pavla Kroupy, který jako jediný ohledal vozidlo Jiřího Vlka a konstatoval, že na levé boční části nárazníku vozu Škoda Rapid 130 jsou patrné ve výšce 39-46 cm mělké podélné rýhy a dále znalce Ing. Pavla Hrubce, který dospěl k závěru, že poškození pravého rohu zadního nárazníku vozidla stěžovatele nesouviselo s couváním vozidla Škoda Rapid 130, naproti tomu deformace pravých zadních i předních dveří a pravého zadního blatníku mohla s tímto couváním souviset a závěrem konstatoval, že průběh nehody podle vyjádření stěžovatele byl technicky přijatelný. I v doplňku znaleckého posudku znalec Stanislav Bartoň setrval na stanovisku, že posuzoval rozsah poškození jako celek a možnost poškození vozidla Ford vozidlem Škoda také jako celek neodpovídá, přičemž podle jeho názoru není v daném případě ekvivalentní konstatovat, že určitá část poškození mohla být způsobena vozidlem Škoda. Znalec především zdůraznil, že při oznámeném rozsahu poškození vozu stěžovatele, by musel být výrazněji poškozen i vůz Škoda majitele Jiřího Vlka, k čemuž nedošlo, což však konstatoval přes skutečnost, že poškozený vůz Jiřího Vlka nikdy neviděl a neměl k dispozici ani fotodokumentaci poškození tohoto vozidla. Na základě znaleckého posudku a jeho dodatku dospěl odvolací soud k závěru, že v místě, čase a způsobem stěžovatelem uváděným k poškození jeho automobilu vozidlem svědka Vlka nedošlo a ani dojít nemohlo, a to ani zčásti. Takovýto závěr však ze znaleckého posudku i z vyjádření znalce u hlavního líčení nevyplývá, neboť, jak je zřejmé i ze shora citovaného závěru dodatku znaleckého posudku, znalec se jednotlivými částmi ohlášeného poškození vozidla stěžovatele ve svých závěrech nezabýval. Důkazy, a to výslech svědka Jaroslava Dvořáka, jehož provedení se stěžovatel v odvolání i při veřejném zasedání domáhal, stejně jako zpracování revizního znaleckého posudku, odvolací soud neprovedl a v odůvodnění svého rozhodnutí se s odmítnutím těchto důkazů vůbec nevypořádal, když pouze obecně - bez vztahu právě k těmto navrhovaným důkazům - uvedl, že "případné provedení důkazů dalších nemohlo na skutkových závěrech nic změnit". Odvolací soud se plně ztotožnil se soudem prvního stupně, pokud šlo o rozsah dokazování, způsob hodnocení provedených důkazů, z těchto důkazů vyvozených skutkových zjištění, jakož i s právní kvalifikací jednání stěžovatele a odvolání zamítl. Soudy obou stupňů se v odůvodněních svých rozhodnutí dostatečně nezabývaly prokázáním subjektivní stránky trestného činu podvodu, čemuž v přezkoumávané věci za dané situace (poškození dvou vozidel parkujících na stejném místě v tentýž den, akceptace rozsahu škody při znalosti oznamovaného způsobu průběhu dopravní nehody odborným likvidátorem pojišťovny) bylo nezbytné věnovat zvýšenou pozornost. Nepostačuje pouhý poukaz na objektivní zjištění, která vyplývají ze znaleckého posudku následně zpracovaného počítačovou technikou, když navíc tento posudek musel být zpracován na základě neúplných podkladů, bez znalosti skutečné situace na parkovišti, kde ke střetu vozidel mělo dojít. Ústavní soud opakovaně judikoval, že nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl.36 a násl. Listiny. Jedním z těchto principů, představujících součást práva na řádný proces a vylučujících libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, a to v trestním řízení způsobem zakotveným v ustanoveních §125 a §134 odst.2 trestního řádu Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Ústavní soud je nucen konstatovat, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v dané trestní věci nevyhovuje zákonným hlediskům a je v podstatě nepřezkoumatelné. Toto pochybení nenapravil ani odvolací soud. S postupem soudu prvního stupně se ztotožnil a odůvodnění jeho rozhodnutí je tedy zatíženo stejnými vadami. Pokud se týká nevyhovění důkazním návrhům stěžovatele (výslech Jaroslava Dvořáka, revizní znalecký posudek) Ústavní soud poukazuje na své stanovisko k otázce opomenutých důkazů (např. nálezy sp.zn. III. ÚS 95/97, III. ÚS 87/99, III. ÚS 464/99), ve kterém konstatoval, že zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) nutno rozuměti tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům a k věci samé, ale také navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak soud neučiní, jako je tomu v daném případě, zatíží tak svoje rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních principů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v čl.6 odst.3 lit.d) Úmluvy a čl.38 odst.2 Listiny. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.1.2003, sp.zn. 3 Tdo 46/2003, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze, je odůvodněno tím, že dovolání bylo podáno z jiných důvodů než uvedených v ustanovení §265b odst.1 trestního řádu. Dovolací důvod podle §265b odst.1 lit.g) trestního řádu byl podle námitek v dovolání spatřován v nesprávném hodnocení důkazů a tedy ve skutkových vadách, jejichž důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci a zamítnutí řádného opravného prostředku. Dovolací důvod podle shora citovaného ustanovení je však dán pouze v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, je tedy určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé. Takovouto námitku stěžovatel nevznesl, dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, a proto bylo rozhodnuto o jeho odmítnutí. Ústavní soud konstatuje, že dovolání, jakožto nový mimořádný opravný procesní prostředek, je vymezeno zákonem taxativně určenými důvody. Přestože tyto důvody jsou převážně procesního charakteru, zákon poskytuje i možnost napadnout nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Právě tento důvod, který je podřazen pod ustanovení §265b odst.1 lit.g) trestního řádu, je však Nejvyšším soudem ČR velmi úzce interpretován. V důsledku toho v řízení o dovolání nelze uplatnit takovou právní vadu, která je důsledkem nesprávného skutkového zjištění, a to s odůvodněním, že dovolání není nástrojem nápravy skutkových vad. Tím nastává právní stav, kdy nelze napravit žádnou právní vadu, která je podložena zpochybněním skutkového zjištění. Jedinou možností, jak by se obviněný mohl dovolat nápravy nesprávného rozhodnutí, jehož vada má původ v nesprávném skutkovém zjištění, je tak toliko stížnost pro porušení zákona, přičemž tento prostředek v současné podobě neposkytuje obviněnému záruku, že se domůže práva na projednání věci před Nejvyšším soudem ČR, neboť podání či nepodání této stížnosti plně závisí pouze na rozhodnutí ministra spravedlnosti. Dovolací důvod podle ustanovení §265b odst.1 lit.g) trestního řádu je obecně formulovaným dovolacím důvodem, jehož hranice by měla určit judikatura Nejvyššího soudu ČR. Jak již konstatoval Ústavní soud v nálezu ze dne 18.6.2003, sp.zn. IV. ÚS 558/02, dosavadní výklad citovaného ustanovení Nejvyšším soudem ČR, spočívající v tom, že v rámci řízení o dovolání náleží tomuto soudu toliko posouzení, zda ve výroku o vině skutková věta odpovídá větě právní, resp. zda skutková věta představuje slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, aby obsahovala všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace, bez ohledu na jakékoliv námitky týkající se právních vad řízení před soudy obou stupňů uplatněné v dovolání a bez přihlédnutí k tomu, zda skutek tak, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán, lze označit za velmi restriktivní a odporující smyslu a záměru zavedení tohoto mimořádného opravného prostředku do trestního procesu. Shora popsaná interpretace ustanovení §265b odst.1 lit.g) trestního řádu je ve svém důsledku i porušením čl.13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dle kterého každý, jehož přiznaná práva a svobody byly porušeny, musí mít účinné prostředky nápravy před národním orgánem. V daném případě Ústavní soud dodává, že i při současném výkladu předmětného ustanovení trestního řádu Nejvyšším soudem ČR, dle kterého nelze v rámci řízení o dovolání přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, musel Nejvyšší soud ČR zjistit, že mezi skutkovou částí výroku o vině a tzv. právní větou výroku, v níž jsou uvedeny zákonné znaky trestného činu, které soud považuje za naplněné, není takový vztah, že každému ze zákonných znaků trestného činu odpovídá nějaká konkrétní skutková okolnost. Je skutečností, že stěžovatel v odůvodnění dovolání vyslovil především nesouhlas s rozsahem provedeného dokazování, se způsobem hodnocení důkazů a skutkovými závěry vyvozenými soudy obou stupňů. Současně však, byť i stručněji, uplatnil námitku, že jednáním popsaným v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 nemohly být naplněny znaky trestného činu podvodu podle ustanovení §250 trestního zákona, neboť není popsán základní znak trestného činu, a to zavinění. V tomto směru je třeba s námitkou stěžovatele souhlasit. Z popisu skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku vyplývá - při stručné interpretaci - pouze to, že stěžovatel uplatnil u pojišťovny nárok na náhradu škody způsobené na jeho vozidle při dopravní nehodě řidičky jiného vozidla, přičemž k poškození v tom rozsahu, jak bylo nahlášeno pojišťovně, nedošlo. Z tohoto vylíčení skutkového děje, obsahujícího pouze objektivní skutková zjištění, nevyplývá, a nelze to ani dovodit, že stěžovatel věděl, že k oznamované dopravní nehodě nedošlo a přesto úmyslně nárok na náhradu škody uplatnil, že tedy vědomě uvedl někoho v omyl. Při odůvodnění právní kvalifikace konstatuje sice soud v odsuzujícím rozsudku, že jednání stěžovatele bylo důvodně kvalifikováno jako trestný čin podvodu podle §250 odst.1, 2 trestního zákona, neboť "vědomým uvedením nepravdivých údajů o údajné dopravní nehodě dosáhl prospěchu", odůvodnění tohoto závěru právě ve vztahu k tomu, čeho si byl stěžovatel vědom, je nedostatečné. Přitom u trestného činu podvodu spáchaného formou "uvedení někoho v omyl" pro závěr o naplnění zákonných znaků subjektivní stránky trestného činu je nutno prokázat, že pachatel úmyslně předstíral okolnosti, o kterých věděl, že nejsou v souladu se skutečným stavem věci. V daném případě takovéto zjištění nevyplývá z popisu skutku ve výroku napadeného rozsudku a nelze je dovodit ani z jeho odůvodnění. Postup Nejvyššího soudu ČR nebyl proto v souladu s čl.36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl.81 a čl.90 Ústavy České republiky) a opakovaně již konstatoval, že není vůči soudům obecným třetí či čtvrtou instancí. Proto postupují-li soudy ve shodě s ustanoveními hlavy páté Listiny (čl.83 Ústavy), nemůže Ústavní soud na sebe přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Z ústavního principu nezávislosti soudce (čl.82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů a jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují tuto zásadu, není v pravomoci Ústavního soudu přehodnocovat hodnocení důkazů obecnými soudy. To však nic nemění na jeho oprávnění a povinnosti zjišťovat, zda napadenými soudními rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod. Úkolem Ústavního soudu je zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch odsouzeného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že tento proces byl veden zákonným a ústavním způsobem. Ústavní soud se proto zabývá zákonností hodnocení důkazů obecnými soudy tehdy, pokud zjistí, že v řízení před těmito soudy byly porušeny ústavní procesní principy, mezi něž patří např. právo na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl.6 odst.1 Úmluvy, čl.36 odst.1 Listiny) a právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl.38 odst. 2 Listiny). V takových případech je pravomoc Ústavního soudu dána. V procesním postupu obecných soudů v trestní věci stěžovatele, jakož i v ústavní stížností napadených rozhodnutích těchto soudů, Ústavní soud porušení základních práv zakotvených v čl.6 odst.1, 3 lit.d) Úmluvy, čl.36 odst.1 a čl.38 odst.2 Listiny zjistil, jak je blíže rozvedeno shora. Nemohl proto zjištěné nezákonnosti v procesu dokazování ponechat bez povšimnutí a přezkumem provedeného dokazování, skutkových zjištění a z nich vyplývajícími právními závěry se zabýval. Z uvedených důvodů Ústavní soud podle §82 odst.1 ústavní stížnosti v celém rozsahu vyhověl a podle §82 odst.3 lit.a) napadená rozhodnutí, a to usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.ledna 2003, sp. zn. 3 Tdo 46/2003, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26.dubna 2002, sp.zn. 6 To 152/2002 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17.12.2001, sp.zn. 31 T 107/2001, zrušil.

Rubrum