6 Tdo 619/2025-8918

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2025 o dovolání, které podal obviněný L. L. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2025, č. j. 8 To 304/2024-8584, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 27/2021, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. L. odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 5. 6. 2024, č. j. 17 T 27/2021-8284 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný L. L. uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb., kterého se dopustili jako pachatelé L. L. a T. J. Podle zjištění jmenovaného soudu totiž (stručně řečeno): obviněný L. L. zejména pomocí při řešení formálních zápisů v obchodním rejstříku u mimo jiné tehdejších společností FIUSIT s. r. o., IČ: 28369581, RICKABYS s.r.o., IČ: 28935551, též přijetím dispozičního oprávnění u bankovního účtu společnosti FIUSIT s. r. o., zajištěním nebytových prostor pro vedení call centra v kancelářích budovy na adrese XY, XY XY, jakož i další pomocí ve výdělečných aktivitách své manželce spoluobviněné L. L., se kterou žil ve společné domácnosti a o kterých věděl, dále obviněná L. L. společně se svým bratrem T. J., s vědomím spoluobviněného L. L., vytvořili a fakticky zajišťovali chod popsaného call centra s jimi úkolovanými operátory nejméně v období od 17. 3. 2011 do22. 5. 2014, přičemž operátoři byli postupně jako zaměstnanci vedeni u zmíněných společností FIUSIT s. r. o., RICKABYS s.r.o. a dále i společnosti KELSONIC s.r.o., IČ29147891, díky kterým obvinění vytvořili a udržovali v chodu systém, v němž po jimi známé inzerci zveřejňované v novinách Blesk, reklamním letáku supermarketu Kaufland, na teletextu, a jinde, která u zájemců vyvolala klamnou představu bezproblémového poskytnutí půjčky, tito volali na telefonní čísla zpoplatněná běžnou cenou, kdy po zjištění série údajů jim byla automaticky předána čísla pro volání na duhové linky – telefonní čísla sjednaná poskytovateli pro společnosti FIUSIT s. r. o., RICKABYS s.r.o., Maghera Royal s.r.o., IČ 29376661 a BOYDE s.r.o., IČ 01450069, začínající XY, s tarifem 95 Kč/1 min., vrámci kterého byli zmínění zaměstnanci obviněnými i finančně motivováni k prodlužování hovorů na těchto linkách, neboť cílem následně vedených hovorů bylo nejen získat informace pro možné sjednání smlouvy o půjčce s až následně vybranými klienty například se společností ALINTA s.r.o., IČ 28493346, ale zejména získat neoprávněný finanční prospěch z co nejdéle vedeného telefonického rozhovoru k újmě volajících, kdy obvinění si byli vědomi skutečnosti, že zájemci byli slibem úhrady provolané částky po sjednání smlouvy o půjčce motivováni setrvat v hovoru, či volat opakovaně, aniž by byl tento s nimi veden s poctivým cílem sjednání smlouvy o půjčce bez neúčelných prodlev, kdy volající byli utvrzováni v tom, že půjčka by měla být schválena, dále jim byly i sdělovány i mylné informace o tom, kdy a kde budou mít schůzku s fiktivním investorem, který jim předá finanční částku, na které se při vyřizování úvěru dohodli, což se nezakládalo na pravdě, protože slibované úvěry jim nebyly dle slíbených informací poskytnuty, provolané peníze nebyly vráceny, přičemž níže uvedení poškození volali na částkou 95 Kč za minutu zpoplatněné telefonní číslo níže uvedených společností, kdy hovory byly vedeny tak, aby trvaly delší dobu s cílem nejen získat informace od klienta, ale zejména docílit delší doby volání, aniž by hovor zjevně vedl k uzavření smlouvy o půjčce podle předpokladu poškozených, což očekávali, tedy takto jednali vůči poškozeným konkrétně specifikovaným v rozhodnutí soudu prvního stupně (celkem 126 osob), kdy celkově byla jejich jednáním způsobena škoda pro účely právní kvalifikace v částce 1 686 825 Kč.

2. Za to byl obviněný L. L. odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku s přihlédnutím k § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 14 měsíců. Vedle toho mu byla podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku a § 48 ods. 4 tr. zákoníku uložena přiměřená povinnost spočívající v tom, aby ve zkušební době podle svých sil zaplatil poškozeným škodu, kterou jim trestným činem způsobil. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 290 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy peněžitý trest v celkové výměře 290 000 Kč.

3. Uvedeným rozsudkem bylo dále rozhodnuto také o vině a trestu hlavních pachatelů L. L. a T. J.

4. Soudem prvního stupně bylo dále podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku vysloveno zabrání věci, a to peněžních prostředků ve výši 71 595,70 Kč, evidovaných na vnitřním účtu Komerční banky a.s., původně vedených na účtu XY, a to s tím, že podle § 104 odst. 1 tr. zákoníku zabrané věci připadají českému státu.

5. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla dále L. L., L. L. a T. J. uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit v rozhodnutí soudu prvního stupně uvedeným poškozeným zde stanovené částky. Konkrétně specifikovaní poškození pak byli se svým nárokem na náhradu škody podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Na totéž řízení byli podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázáni další jmenovitě uvedení poškození se zbytkem svého nároku na náhradu škody.

6. Kromě výše uvedeného Okresní soud ve Znojmě obviněné L. L., L. L. a T. J. podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil části obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Znojmě ze dne 7. 4. 2021, č. j. ZT 379/2017-324, pro dílčí útoky spočívající v tom, že společně v úmyslu získat neoprávněně finanční prostředky v době nejméně od 12. 3. 2011 do 22. 5. 2014, prostřednictvím inzerátů zveřejňovaných v novinách Blesk, reklamním letáku supermarketu Kaufland, na teletextu, a jinde, nabízeli pod záštitou obchodních společností FIUSIT s. r. o., IČ: 28369581, se sídlem Kaprova 42/14, 110 00 Praha 1, RICKABYS s.r.o., IČ: 28935551, se sídlem Polní 359, 460 01 Liberec, Maghera Royal s.r.o., IČ: 29376661, se sídlem Martinická 987, 197 00 Praha, a BOYDE s.r.o., IČ:01450069, se sídlem Martinická 987/3, 197 00 Praha 9, prostřednictvím předem úkolovaných operátorů zprostředkování nebankovních úvěrů a s příslibem jistého schválení úvěru nutili žadatele, aby telefonovali na tzv. duhové linky, telefonní čísla začínající XY, s tarifem 95 Kč/1min., kdy volající byli následně přesměrováni natelefonní linky provozované společnostmi FIUSIT s. r. o., RICKABYS s.r.o., Maghera Royal s.r.o. a BOYDE s.r.o., přičemž hovor byl ze strany zjevně předem úkolovaných operátorek záměrně prodlužován a klienti byli opakovaně ujišťováni, že hovorné jim bude v případě schválení úvěru v plné výši proplaceno, a na závěr telefonátu byly žadatelům oúvěr předávány mylné informace o tom, kdy a kde budou mít schůzku s fiktivním investorem, který jim předá finanční částku, na které se při vyřizování úvěru dohodli, což se nezakládalo na pravdě, protože slibované úvěry jim nebyly poskytnuty a provolané peníze jim nebyly vráceny, čímž byla poškozeným konkrétně uvedeným v rozhodnutí soudu prvního stupně způsobena zde uvedená škoda, přičemž v daném jednání byly spatřovány pokračující útoky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr.zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tyto dílčí útoky skutku spáchali obvinění.

7. S ohledem na to byli podle § 229 odst. 3 tr. ř. poškození vyjmenovaní v rozhodnutí soudu prvního stupně odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

8. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali všichni obvinění, tedy L. L., L. L. a T. J., jakož i státní zástupkyně, odvolání, o nichž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 23. 1. 2025, č. j. 8 To 304/2024-8584, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

9. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2025, č. j. 8 To 304/2024-8584 (dále „napadené usnesení“), napadl obviněný L. L. (dále „obviněný“ nebo „dovolatel“) dovoláním, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě a § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

10. Poté, co zrekapituloval dosavadní průběh řízení, zopakoval argumentaci (včetně odkazů na judikaturu), kterou vznesl v podaném odvolání. Uvedl, že v průběhu celého řízení vznášel množství námitek, s nimiž se soud prvního stupně nevypořádal, přičemž za klíčovou považuje otázku týkající se jeho konkrétního jednání. S jeho obhajobou se podle něj řádně nezabýval (a věcně nevypořádal) ani soud odvolací, který pouze odkázal na argumentaci uvedenou v odůvodnění soudu prvního stupně – tu vyhodnotil jako přesvědčivou, přiléhavou a správnou. V této souvislosti obviněný připomněl také obsah rozhodnutí soudu odvolacího.

11. Obviněný nakonec uzavřel, že jak rozhodnutí soudu prvního stupně, tak rozhodnutí odvolacího soudu zcela postrádá specifikaci subjektivní stránky dovolatele a dále odkaz na jakýkoliv přímý důkaz či logickou vazbu k důkazům nepřímým, přičemž v nich zůstává pouze popis zcela legálních aktivit dovolatele. Bez přesvědčivého prokázání subjektivní stránky však nelze učinit závěr o účastenství ve formě pomoci. V tomto kontextu odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 3606/10, podle kterého „[j]edním z principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 odst. 1 Ústavy) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 z. č. 99/1963 Sb. v platném znění, dále jen o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Z judikatury Ústavního soudu plyne, že právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem, vypořádat se všemi důkazy i s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení, přičemž v opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů (sp. zn. I. ÚS 113/02). Je takto povinností obecných soudů vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci (sp. zn. IV. ÚS 563/03, I. ÚS 301/02, I. ÚS 593/04, III. ÚS 961/09)“. Tento požadavek podle obviněného napadená rozhodnutí nenaplňují.

12. Vzhledem k uvedenému konstatoval, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a navrhl, aby „dovolací soud napadené usnesení, včetně předcházejícího řízení, tj. i rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc k dalšímu řízení nebo rozhodl tak, že odsouzeného zprostí obžaloby v celém rozsahu“.

13. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zrekapituloval dosavadní průběh řízení a argumentaci uvedenou v dovolání obviněného, připomněl podstatu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a podmínky jeho řádného uplatnění.

14. V návaznosti na to uvedl, že citovanému důvodu dovolání námitky obviněného, kterými nesouhlasí s rozhodnými skutkovými zjištěními, neodpovídají. Obviněný jimi totiž ve skutečnosti nevyjádřil zjevný rozpor těchto skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, ale prezentoval jen pro něj příznivější verze skutkového děje. Obviněný totiž konkrétně neuvedl, proč obsah důkazů vůbec neposkytuje podklad pro skutková zjištění, k nimž dospěly soudy činné dříve ve věci, nebo je dokonce pravým opakem těchto zjištění, anebo proč obsah provedených důkazů nemůže být podkladem pro zmiňovaná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení. Takové námitky proto nezakládají existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani žádného jiného důvodu dovolání.

15. Pokud jde o námitku, že rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou řádně odůvodněná, tato se týká porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť jí obviněný vytkl údajnou nepřezkoumatelnost meritorních rozhodnutí. V obecné rovině může být podle státního zástupce nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu důvodem k jeho zrušení v řízení o dovolání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1144/2018). Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces totiž odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem, vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníků řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 3184/07, III. ÚS 961/09), a to způsobem zakotveným v § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96, ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. II. ÚS 124/97, ze dne 23. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000, ze dne 8. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03). Vedle toho státní zástupce odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle níž otázku, zda obecný soud (ne)dostál povinnosti odůvodnit rozhodnutí, nelze posoudit jinak, než na základě okolností případu (rozsudek ze dne 9. 12. 1994, Ruiz Torija proti Španělsku, č. 18390/91, odst. 29.).

16. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (ani odůvodnění usnesení odvolacího soudu) však v předkládané věci není zatíženo vadou, která by spočívala v porušení § 125 odst. 1 tr. ř. (§ 134 odst. 2 tr. ř.), resp. v údajné nepřezkoumatelnosti odůvodnění napadených rozhodnutí, jak obviněný tvrdil v dovolání. V posuzované věci se soudy dostatečně vypořádaly se všemi opatřenými důkazními prostředky, adekvátně reagovaly na obhajobu obviněného a náležitě odůvodnily své závěry, které jsou v souladu se zásadami formální logiky. Postupem soudů tak nemohlo dojít k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

17. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak státní zástupce uvedl, že s poukazem na něj se nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán a musí z něj vycházet, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek či jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2022, sp. zn. 4 Tdo 572/2022).

18. Pokud tedy obviněný s odkazem na citovaný dovolací důvod namítl, že z důkazů nevyplývá úmyslné zavinění ani objektivní stránka žalovaného zločinu, pak svoje námitky založil pouze na polemice s rozhodnými skutkovými zjištěními, k nimž dospěly soudy nižších stupňů. Konkrétně totiž neuvedl, v čem spatřuje vadu právního posouzení skutku jako pomoci ke zločinu podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným. Jeho námitky, že z důkazů nevyplývají objektivní stránka a úmyslné zavinění, mají proto charakter skutkových námitek, které vůbec nenaplňují důvod dovolání podle citovaného ustanovení.

19. Pouze pro úplnost státní zástupce vyložil podstatu účastenství na trestném činu s tím, že podle rozhodných skutkových okolností obsažených pod bodem I. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný jednal v úmyslu pomoci hlavním pachatelům podvodně získat peněžní prostředky od poškozených, tedy jako účastník v užším smyslu [tj. jako pomocník ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku]. Z hlediska úmyslného zavinění obviněného lze akceptovat závěr soudu prvního stupně (viz s. 186, odstavec 112. odůvodnění rozsudku), že se posuzovaného jednání dopustil v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný totiž věděl o úmyslu hlavních pachatelů provozovat předmětné call centrum a způsobu, jakým získávali peněžní prostředky od poškozených. Jeho jednání lze považovat za aktivní v tom směru, že obviněným L. L. a T. J. usnadnil spáchat zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Tím ovšem jako pomocník naplnil také objektivní stránku zločinu podvodu podle citovaného ustanovení.

20. Právní závěry soudů činných dříve ve věci proto označil za správné, a nikoliv v rozporu s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu (v konkrétní rovině s jeho usnesením ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1015/2013, na které odkázal obviněný v podaném dovolání). Také v nyní posuzované věci byly na základě bezvadného dokazování zjištěny okolnosti, které se týkaly úlohy obviněného jako pomocníka na trestném činu hlavních pachatelů a způsob jeho činnosti, kterou těmto hlavním pachatelům usnadnil spáchání trestného činu.

21. Státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, něž je uveden v § 265b. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

23. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2025, č. j. 8 To 304/2024-8584, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

24. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

25. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

26. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.

IV. Posouzení dovolání

27. Jak již bylo zmíněno (část II.), obviněný své dovolání opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), a h) tr. ř., avšak učinil tak, aniž by v konkrétnosti rozlišil, které z jím vznesených námitek mají svědčit o naplnění toho či onoho dovolacího důvodu. Lze rovněž uvést, že přestože o jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud rozhodl podle § 256 tr. ř., tedy tak, že je jako nedůvodné zamítl, neuplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě. Tyto nedostatky mimořádného opravného prostředku obviněného však neměly vliv na posouzení námitek, které v něm uplatnil.

28. Nejvyšší soud považuje za vhodné konstatovat, že přestože obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který spočívá v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, jeho dovolací argumentace de facto směřovala do oblasti dokazování, neboť teprve z těchto skutkových (procesních) výhrad vyvozoval závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší soud proto zjišťoval, zda by nebylo možno jeho námitky podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Přitom se s ohledem na obsah argumentace obviněného zaměřil zejména na první alternativu tohoto dovolacího důvodu, neboť z vznesených námitek neplyne, že by rozhodná skutková zjištění soudů nižších stupňů měla být založen na neprocesních důkazech, resp. že by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (alternativa druhá a třetí).

29. O zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními ve smyslu první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a dále když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Za případ extrémního (zjevného) nesouladu ovšem nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. II. ÚS 840/24).

30. Ve vztahu k uvedené první alternativě tohoto dovolacího důvodu musí přitom dovolatel ve své dovolací argumentaci takový zjevný rozpor osvědčit, tj. konkrétně uvést, proč má za to, že tu takový očividný rozpor existuje. Jinými slovy, nemůže se uchýlit jen k tomu, že poukáže na existenci rozporných a vzájemně si odporujících důkazů, či uplatní námitky vůči hodnocení důkazů soudem ve snaze prosadit jeho vlastní (jeho zájmům prospěšnější) interpretaci.

31. Námitky obviněného vznesené v předkládané věci však s ohledem na výše uvedené způsobilé osvědčit zjevný rozpor nejsou. Jedná se totiž o prosazování vlastní verze skutkového stavu věci spojené s nesouhlasem se skutkovými zjištěními, k nimž soudy nižších stupňů po zhodnocení provedených důkazů dospěly. Obsah podaného dovolání přitom svědčí o tom, že obviněný ve své dosavadní obhajobě vychází ze skutkových zjištění, k nimž dospěl na základě selektivního hodnocení některých z provedených důkazů. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy ovšem nemůže být (jak ostatně uvedeno i výše) založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Námitky spočívající v polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů nemohou být samy o sobě předmětem dovolacího přezkumu (usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. II. ÚS 104/25).

32. Co více, v tomto směru je třeba poukázat také např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze ,v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání‘ …. Dovolací důvod podle současného § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu oproti tomu vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.

33. První alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nemůže být naplněna již proto, že dovolatel svými námitkami nesplňuje to, co pro něj vyplývá ze zákonné úpravy. Nejvyšší soud navíc ve svých rozhodnutích opakovaně upozornil na to, že je na samotném dovolateli (a nikoli dovolacím soudu), aby přesvědčivě vyložil, která podstatná skutková zjištění (nadto určující pro naplnění znaků trestného činu) pokládá za zjevně rozporná a ve vztahu k jakému důkazu. Samotné vyslovení nesouhlasu se skutkovými zjištěními a s hodnocením důkazů soudů nižších stupňů nezakládá řádné uplatnění první varianty tohoto dovolacího důvodu. Nejenže tedy argumentace obviněného nemůže uvedený dovolací důvod naplnit, nemůže pod něj být ani formálně podřazena (ani pod žádný jiný dovolací důvod).

34. Obiter dictum je na místě připomenout, že dokazování a činění skutkových závěrů je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, str. 180 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.

35. O tom, že soud prvního stupně (s jehož závěry se ztotožnil i odvolací soud) pečlivě zvážil celkovou situaci a k projednávané věci přistoupil zodpovědně, svědčí mimo jiné skutečnost, že vina obviněného nebyla vyvozena automaticky, když stran některých skutků uvedených v obžalobě jej obžaloby zprostil, když dospěl k závěru, že jeho participace na nich nebyla prokázána.

36. V návaznosti na to lze doplnit, že obviněný na jednotlivé důkazy a skutková zjištění z nich plynoucí (zejména skutečnost, že řešil formální změnové zápisy do obchodního rejstříku, měl dispoziční oprávnění u bankovního účtu jedné ze zainteresovaných společností, zajistil nebytové prostory pro vedení call centra apod.), která byla podkladem rozhodnutí soudů nižších stupňů o jeho vině, nazírá izolovaně. Takovým pohledem lze sice namítat, že uvedené skutečnosti samy o sobě neznamenají to, že byl účastníkem projednávané trestné činnosti, na uvedené důkazy (jakož i na důkazy další) je však třeba nahlížet, a takto je i hodnotit, komplexně. Soudům nižších stupňů proto nelze oprávněně vyčítat, pokud po zhodnocení všech důkazů nejen jednotlivě, ale také v jejich vzájemných souvislostech, a dále také po zhodnocení naznačených zjištěních z nich učiněných posouzených komplexně, uzavřely, že obviněný svojí činností vědomě napomáhal trestné činnosti L. L. a T. J.

37. Uvedené platí tím spíš, že hlavním pachatelem dané trestné činnosti byla jeho manželka (a švagr), tedy člověk jemu jeden z nejbližších, která podle svých slov pracovala na plný úvazek, navíc i o sobotách či nedělích a přes týden často až do večera, přičemž obviněný v této době hlídal jejich děti. Trestná činnost navíc nebyla jednorázová či krátkodobá, trvala delší dobu, konkrétně přes tři roky. Přehlédnout pak nelze ani to, že se obviněný, který byl realitním makléřem, účastnil, s ohledem na předmět jeho činnosti poněkud nelogicky, na změně předmětu činnosti zainteresovaných společností z pronájmu nemovitostí, bytů a nebytových prostor na poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěrů.

38. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak je nezbytné zmínit, že dovolatel nikterak přesvědčivě nedokládá, že by soudy nižších stupňů užitá právní kvalifikace jeho jednání byla vadná. Jak již bylo uvedeno, její nesprávnost primárně staví na námitkách skutkových, čímž se ovšem s obsahovým vymezením tohoto dovolacího důvodu míjí.

V. Způsob rozhodnutí

39. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že vznesl námitky, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů taxativně vyjmenovaných v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož jej odmítne, je-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

40. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.