3 Tdo 22/2026-361

Rubrum

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné Š. S. odmítá.

Výrok

I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 11. 2. 2025, č. j. 3 T 41/2024-267, uznal obviněnou Š. S. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) vinnou pod bodem 2) přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jehož se dopustila společně s obviněným F. K. Podle skutkových zjištění tohoto soudu se uvedeného přečinu dopustila tím, že: po vzájemné domluvě v době od 22:00 hodin dne 2. 9. 2023 do 6:45 hodin dne 4. 9. 2023 v k. ú. XY, okres XY, v místech u XY, na pozemku parcelního čísla XY, odcizili obytný přívěs zn. Tabbert 510, RZ XY, bílé barvy, VIN: XY, rok výroby 1977, v hodnotě 21.394 Kč (včetně příslušenství: televize zn. LG, router od internetu od O2, mikrovlnná trouba, lednice, lůžkoviny), a v době od 22:00 hodin dne 2. 9. 2023 do 6:45 hodin dne 4. 9. 2023 v k. ú. u obce XY, okres XY, v místech u XY, na pozemku parcelního čísla XY, odcizili ze zde zaparkovaného, neuzamčeného, nákladního motorového vozidla zn. Renault Midlum, RZ XY, bílé barvy, VIN: XY, 3 ks prodlužovacích kabelů na 380 V (CEE 16A, 5x2,5 mm2) v délce 50 m/ks v celkové hodnotě 6.942 Kč a po vypáčení víčka palivové nádrže vozidla, které poškodili a způsobili tím škodu ve výši 80 Kč z této odčerpali a odcizili 200 litrů motorové nafty v hodnotě 7.634 Kč (37,17 Kč/l), čímž způsobili poškozenému F. N. škodu na odcizených věcech ve výši 35.970 Kč a škodu poškození víčka nádrže ve výši 80 Kč.

2. Za toto jednání byla obviněná odsouzena podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla pro výkon trestu zařazena do věznice s ostrahou.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, a to proti všem výrokům. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. 4. 2025, č. j. 8 To 113/2025-302, podle § 256 tr. ř. odvolání obviněné zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně a v návaznosti na něj i proti výše specifikovanému rozsudku Okresního soudu Brno-venkov podala obviněná dovolání. Z argumentace dovolatelky vyplynulo, že tato rozhodnutí napadla ve všech výrocích, které se jí týkají. Své dovolání opřela o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

5. Dovolatelka nejprve shrnula dosavadní průběh řízení a v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytkla soudům, že bez náležitého odůvodnění opomenuly provést důkazy navržené obviněnou, které jsou v její prospěch. Podle jejího názoru byly důkazy hodnoceny tendenčně, byly pomíjeny podstatné skutečnosti a jiné skutečnosti byly vytrženy z kontextu a dezinterpretovány tak, aby mohla být obviněná uznána vinnou. Dále namítla extrémní rozpory mezi skutkovými závěry soudu a provedeným dokazováním.

6. Obviněná uvedla, že byla přítomna u skutků, které prováděl spoluobviněný F. K. (dále jen „spoluobviněný“) a pomohla mu přelít naftu z kanystrů do jeho auta. Naopak popřela, že vyhledala spoluobviněného za účelem páchání majetkové trestné činnosti, nevěděla, že bude tato trestná činnost páchána a vědomě se na ní nepodílela. Spoluobviněného vyhledala proto, aby jí poskytl pervitin, neboť jej vyráběl a distribuoval. Ona sama je dlouhodobou uživatelkou pervitinu, z čeho soud v její neprospěch dovodil, že si musela být vědoma toho, jaké účinky na ni pervitin má.

7. Z výpovědi spoluobviněného, kterou dovolatelka považuje za jediný usvědčující důkaz, není zřejmé, jak se podílela na skutku. Znovu akcentuje s odkazem na protokol o jejím výslechu jako zadržené osoby ze dne 6. 9. 2023, že nikdy neuvedla, že věděla, že nafta v kanystrech je kradená. Obviněná v této souvislosti cituje text své odpovědi a upozorňuje na to, že otázka není v protokole uvedená, takže nelze určit, jak otázka zněla, přesto se domnívá, že se jednalo o otázku kapciózní, neboť do té doby nehovořila o nošení nafty jako o její krádeži (tuto kvalifikaci jí tak musel sdělit policejní orgán v rámci kladení nezaznamenané otázky).

8. Dále obviněná konstatuje, že v podstatných okolnostech (důvod návštěvy spoluobviněného, nevědomost o místě, kam spoluobviněný jede, pomoc s kanystry, nevědomost o tom, kde se nacházejí, vliv požitých léků na její bdělost a rozpoznávací schopnosti, manipulace s karavanem) vypovídala konzistentně a nelze z toho dovodit jakékoli zaviněné jednání přímo směřující či usnadňující dokonání trestného činu. Připustila však změnu ve své výpovědi ohledně užití pervitinu spoluobviněným. Naopak poukazuje na změny ve výpovědích spoluobviněného a jeho účelovou obhajobu s poukazem na falzifikovanou smlouvu o převodu vlastnického práva ke karavanu a vnitřní rozpor v citovaných částech výslechu spoluobviněného (viz strana 5. dovolání).

9. Dovolatelka upozorňuje na sled okolností, z něhož plyne logický závěr, že v době, kdy ji vezl svědek M. F. na schůzku se spoluobviněným, byla střízlivá, neboť léky a pervitin požila až se spoluobviněným. Obviněná dále poukazuje na skutečnosti vyplývající z výpovědi svědka F., které mají dokazovat, že neměla nikdy v plánu páchat trestnou činnost se spoluobviněným, neboť svědka požádala, aby na ni počkal, že se brzy vrátí. Šlo jí jen o aplikaci pervitinu. Obviněná proto považuje neprovedení důkazu výslechem svědka a nesprávnou interpretaci jeho výpovědi soudem za absurdní. Je totiž přesvědčena, že výpověď svědka F. potvrzuje její skutkovou verzi, když soud z tohoto důkazu učinil závěry v přímém rozporu s jeho obsahem nebo podle toho, co v tomto důkazu vůbec uvedeno není. Obhajoba má za to, že svědek měl být předvolán k výpovědi před soudem.

10. Obviněná též rozporuje závěr soudu ohledně souladnosti její výpovědi z přípravného řízení a výpovědi spoluobviněného. Znovu vyjmenovává, v čem se jejich výpovědi rozcházejí, a považuje za nelogické, aby lhala, že spala v autě, avšak přiznávala, že pomáhala přelít naftu, když mohla uvést, že spala celou dobu. Dovolatelka je přesvědčena, že se soud nechal přesvědčit spoluobviněným o její aktivní roli.

11. Spoluobvinění se tak shodují ve svých výpovědích pouze na přenosu a přelití nafty, což ovšem nezakládá dovolatelce trestní odpovědnost, neboť vzniklá škoda nedosahuje předpokládané hranice. Stejně tak obviněná vyvrací závěr soudu o vloupání, který považuje za neprokázaný, stejně jako původ nafty.

12. Obviněná popsala průběh skutku, tedy že spoluobviněného vyhledala kvůli pervitinu, užila léky kvůli abstinenčním příznakům amfetaminů, když se jí nepodařilo aplikovat si pervitin, spoluobviněný ji vozil s sebou, aby měl krytí a přesvědčil další osoby, že právě ona je organizátorkou této trestné činnosti, když ona se proti tomu nemohla vymezit, neboť byla pod vlivem medikace, stejně jako se nemohli vymezit svědci, kteří jsou taktéž klienty spoluobviněného. Výpověď spoluobviněného není podle jejího závěru důvěryhodná, je zcela účelová. A výpověď svědka F. je špatně interpretována.

13. V závěru argumentace k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shrnula obviněná své dovolací námitky obecně spočívající v rozporech skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Dovolatelka konstatuje, že neexistuje žádný podklad pro její odsouzení, a proto je třeba rozhodnout v souladu se zásadou in dubio pro reo.

14. Dovolatelka z výše uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2025, č. j. 8 To 113/2025-302, a taktéž rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 11. 2. 2025, č. j. 3 T 41/2024-267, a ve smyslu § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozsudkem rozhodl, že se obviněná zprošťuje obžaloby.

15. Dovolání obviněné bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyšší státní zástupkyni k případnému vyjádření. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) využil svého práva a reagoval na předložené dovolání. Po stručné rekapitulaci dosavadního řízení a jeho výsledku shrnul argumentaci dovolatelky a konstatoval, že obviněná uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první a třetí alternativě.

16. Podle státního zástupce se obviněné nepodařilo svými námitkami naplnit první alternativu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jen nesouhlasí se skutkovými zjištěními učiněnými na základě důkazů, jimiž má být prokazována její účast na krádeži nafty ve spolupachatelství se spoluobviněným F. K. Státní zástupce považuje skutková zjištění soudů za správná, úplná a vyplývající z provedeného dokazování. Konkrétně pak odkazuje na body 14. až 16. rozsudku soudu prvního stupně. Vina obviněné byla prokázána svědeckou výpovědí spoluobviněného, jejíž hodnověrnost vychází ze souladné výpovědi obviněné z přípravného řízení, kde účast na krádeži nafty doznala. Spoluobviněný i svědek F. vyvrátili její indispozici, kterou obviněná argumentuje. Proto soudy správně hodnotily její obhajobu jako účelovou, tendenční a nepravdivou.

17. Státní zástupce konstatuje, že dovolatelka nevytkla žádný nedostatek v hodnocení důkazů, který by měl povahu jejich protismyslného výkladu či zcela nelogického začlenění informace získané z těchto důkazů do komplexu ostatních důkazů. Má tak za prokázané, že tvrzení o statickém přihlížení protiprávnímu jednání spoluobviněného byla spolehlivě vyvrácena.

18. Námitku porušení zásady in dubio pro reo považuje státní zástupce za námitku procesního charakteru, týkající se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá naplnit obviněnou zvolený dovolací důvod, respektive ani žádný jiný.

19. Státní zástupce neshledal námitku tzv. opomenutých důkazů za důvodnou, neboť úřední záznamy, mimo jiné i o podaném vysvětlení M. F., byly přečteny soudem prvního stupně po souhlasu stran, přičemž obhájce obviněné současně hodnotil tuto výpověď za nepřínosnou k objasnění skutkového stavu. Ani znalecké zkoumání rukopisu na smlouvě o koupi karavanu nelze hodnotit jako opomenutý důkaz, neboť soud se jím v průběhu hlavního líčení zabýval.

20. Státní zástupce s ohledem na výše uvedené navrhuje, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání případně jiné než navrhované rozhodnutí.

III. Přípustnost dovolání 21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.

22. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.

23. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

24. Obviněná uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

26. Podanému dovolání je třeba vytknout, že ačkoliv v něm obviněná uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutno tento dovolací důvod posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou). Z obsahu dovolání je totiž zřejmé, že obviněná svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto její odvolání, nýbrž zejména proti rozsudku soudu prvního stupně, který ji uznal vinnou žalovaným skutkem a uložil jí trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř.

27. Přestože obviněná tento dovolací důvod neuplatnila, Nejvyšší soud k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

28. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněné obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

29. Na podkladě obviněnou uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněné.

IV. Důvodnost dovolání 30. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněná napadá usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto její odvolání, z její argumentace je však také zřejmé, že dovolání zaměřila i vůči rozhodnutí soudu prvního stupně (viz výše bod 26. tohoto usnesení). Obviněná na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňuje námitky skutkové a procesní povahy, které sice formálně směřují proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně, ve skutečnosti však obviněná uplatňuje toliko námitky ve vztahu k výroku o vině přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Předmětem dovolacího přezkumu tak s ohledem na absenci jakékoliv dovolací argumentace obviněné nemohl být výrok o trestu.

31. Nejvyšší soud hned úvodem této části svého rozhodnutí také připomíná, že pokud je dovolání založeno výlučně na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku vypořádaly, pak je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2023, sp. zn. 6 Tdo 424/2023). Tak tomu je v této trestní věci, neboť obviněná v podaném dovolání opakuje prakticky totožnou argumentaci, kterou uplatňovala zejména před soudem odvolacím. Vzhledem k tomu, že soudy prakticky na všechny námitky obviněné reagovaly správným a odpovídajícím způsobem, bude Nejvyšší soud v dalších částech tohoto svého rozhodnutí, ve kterých bude reagovat na jednotlivé námitky obviněné, na tyto závěry soudů nižších stupňů současně odkazovat.

32. K obviněnou uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud nejprve v obecné rovině uvádí, že tento dovolací důvod je naplněn ve třech různých alternativách. První alternativa uvedeného důvodu dovolání je určována zjevným rozporem mezi obsahem provedených důkazních prostředků a rozhodnými skutkovými zjištěními. V případě procesně nepoužitelných důkazů (druhá alternativa důvodu dovolání) se jedná o situaci, kdy důkazní prostředek, který je podstatný pro rozhodný skutkový závěr, byl opatřen v rozporu se zákonem. Třetí varianta pak spočívá v nedůvodném neprovedení podstatného důkazu.

33. Jakkoliv tedy lze v rámci uvedeného dovolacího důvodu uplatnit námitky skutkové povahy, platí, a je to třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Dovolání je určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).

34. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelka namítá, že skutková zjištění soudu prvního stupně týkající se její aktivní role v průběhu posuzovaného skutku, vyjma skutkových zjištění stran její pomoci s přeléváním nafty z kanystru do auta spoluobviněného, nevyplývají z provedeného dokazování. Zároveň uplatnila výhrady proti způsobu hodnocení provedených důkazů, respektive proti závěrům, které soudy z provedeného dokazování učinily. Konkrétně nesouhlasí s hodnocením výpovědi spoluobviněného a svědka M. F., jehož výpověď před soudem odvolacím, kterou obhajoba navrhovala, byla nedůvodně zamítnuta.

35. Je tedy zřejmé, že obviněná uplatňuje první a třetí variantu uvedeného dovolacího důvodu, tedy je přesvědčena, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, respektive, že ve vztahu k nim nebyly provedeny navrhované (podstatné) důkazy.

36. K první námitce obviněné lze nejprve v obecné rovině uvést, že o zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a dále když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn.

III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn.

IV. ÚS 570/03, a další).

37. Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění soudu prvního stupně popsaná pod bodem 2) výroku o vině odsuzujícího rozsudku, jež jsou úplná a správná, jsou také logickým a přesvědčivým způsobem odůvodněna. Zde lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, zejména body 14. až 16. rozsudku, ze kterých vyplývá, proč soud považoval výpověď dovolatelky, kterou učinila před soudem, za účelovou, tendenční a nepravdivou a proč a v čem naopak uvěřil výpovědi spoluobviněného a dalších svědků, případně její výpovědi z přípravného řízení.

38. Je současně zjevné, že cílem argumentace obviněné je bagatelizovat svou vědomou účast a aktivní roli na společné majetkové trestné činnosti v celém rozsahu přisouzeného skutku tak, aby se vyvinila z dovozované trestní odpovědnosti. Tyto její nepodložené závěry však nemohou její obhajobě úspěšně posloužit, neboť se jedná o tvrzení, která nemají oporu v řádně provedeném dokazování. Soudy nižších stupňů postupovaly zcela v souladu s ustanoveními § 2 odst. 5 a odst. 6 tr. ř. a ze skutkových zjištění vzešlých z provedeného dokazování, o nichž nejsou důvodné pochybnosti, vyvodily logické závěry. Z hlediska dovolací argumentace obviněné pak lze naopak učinit závěr, že z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů a zde provedeného hodnocení provedených důkazů, nelze obviněnou tvrzený zjevný rozpor mezi skutkovými závěry soudů a provedeným dokazováním dovodit. Tento zjevný rozpor totiž nevzniká za situace, kdy soudy podrobí provedené důkazy hodnocení v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. a při formulaci svých skutkových zjištění vychází z toho či onoho důkazu na úkor jiného, pokud svůj postup náležitě odůvodní. Stejně tak nelze za zjevný rozpor mezi skutkovými závěry a provedeným dokazováním označovat prostý nesouhlas obviněného se skutkovými závěry vyplývajícími z hodnocení důkazů soudem. Za splnění výše uvedených podmínek (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) nelze této polemice přiznat žádné opodstatnění a takováto argumentace nemůže dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit.

39. Pro úplnost je třeba dodat, že argumentace obviněné k porušení principu in dubio pro reo v její trestní věci opět směřuje výlučně do skutkových zjištění a způsobu hodnocení provedených důkazů a není tak způsobilá naplnit obviněnou uplatněný dovolací důvod, stejně jako žádný jiný dovolací důvod. S ohledem na charakter dovolacího řízení totiž Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo uplatnění zásady in dubio pro reo zkoumáno v dovolacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího sodu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, atp.), a to s výhradou, že porušení zásady in dubio pro reo nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy. Pak by porušení této zásady založilo mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn.

III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. ÚS). Takováto situace však v této trestní věci nenastala.

40. Obecně a z hlediska dovolacímu řízení předcházejících řízení u obou nižších soudů lze uvést, že pravidlo in dubio pro reo (§ 2 odst. 1, odst. 2, odst. 5 tr. ř., čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) se v posuzované věci nemohlo uplatnit, protože tato zásada se uplatní až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn.

IV. ÚS 154/02).

41. V právě projednávané věci vina obviněné z provedeného dokazování vyplynula, protože soudy objasnily pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněné a vypořádaly se s její obhajobou a v jejím rámci navrženými důkazy ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. (srov. například rozsudek ESLP ze dne 24. 7. 2008 ve věci Melich a Beck proti České republice, stížnost č. 35450/04). O vině dovolatelky tak není pochyb, přičemž oba nižší soudy pro takovýto postup neměly žádný prostor. Uplatněná námitka dovolatelky stran nepoužití zásady in dubio pro reo neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu a současně je neopodstatněná, protože jak již bylo uvedeno výše, skutkový stav byl soudy zjištěn v souladu s požadavky uvedenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy soudy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelky, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidla in dubio pro reo ani obecně zásad spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

42. Dovolatelka dále ve smyslu třetí varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytkla soudům, že bez náležitého odůvodnění opomenuly provést důkazy jí navržené, které jsou v její prospěch. Konkrétně pak rozporuje neprovedení důkazu výslechem svědka M. F. před odvolacím soudem (viz strana 6. dovolání).

43. O neprovedení podstatného důkazu ve smyslu třetí varianty ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se jedná zejména v případě, kdy soudy opomněly provést důkazní prostředek navržený některou ze stran trestního řízení, přičemž neprovedení takového důkazního prostředku nebylo odůvodněno. I v případě této alternativy se vada musí vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním, tedy takovým, jež mají bezprostřední význam z hlediska právního posouzení skutku jako trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn.

III. ÚS 150/93, nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn.

III. ÚS 61/94, nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1997, sp. zn.

III. ÚS 51/96, nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2001, sp. zn.

I. ÚS 549/2000, nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2004, sp. zn.

IV. ÚS 219/03 a další).

44. Odvolací soud se neprovedením výslechu svědka M. F. již zabýval (bod 5. odůvodnění usnesení odvolacího soudu), kde logicky a přesvědčivě vyložil s odkazem na protokol o hlavním líčení ze dne 7. 1. 2025, č. l. 219–227, proč nelze nevyhovění návrhu obhajoby považovat za opomenutý důkaz. Na tyto závěry odvolacího soudu Nejvyšší soud zcela odkazuje a ztotožňuje se s nimi. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud k této námitce uvádí, že soud prvního stupně podle § 211 odst. 6 tr. ř. přečetl úřední záznamy o podaných vysvětleních svědků, mezi nimiž byl i záznam svědka M. F., a to po předchozím souhlasu stran. Obhájce obviněné kromě výslovného souhlasu s takovým postupem provádění tohoto důkazu a prohlášení, že je obeznámen s obsahem tohoto úředního záznamu, jej nadto označil za nepodstatný pro objasnění věci, neboť skutek se stal jinde a jindy, tedy tito svědci k tomu nemají co říct (zkráceně řečeno). Za takové situace nelze hovořit o opomenutém důkazu. Z argumentace obhajoby navíc ve své podstatě vyplývá nesouhlas se závěry, které soudy z tohoto důkazu dovodily, a zároveň snaha vnutit vlastní učiněné závěry, které ovšem nemají důkazní podklad. Z těchto důvodů je proto i tato námitka zcela zjevně neopodstatněná.

45. Konečně pak důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je ve věci dán v jeho druhé variantě, jelikož odvolání obviněné bylo zamítnuto, ačkoliv obviněná vytýkala vady podřaditelné pod důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak je shora uvedeno, žádná z obviněnou uplatněných námitek nedosáhla limitů meritorního dovolacího přezkumu, a proto nemohlo dojít k naplnění ani tohoto důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu 46. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněné rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

47. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení II. Dovolání a vyjádření k němu III. Přípustnost dovolání IV. Důvodnost dovolání V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu Poučení: