8 Tdo 85/2026-3510

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 2. 2026 o dovolání obviněného Tomáše Roháčka, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2025, sp. zn. 11 To 218/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 2 T 150/2023, takto:

Výrok

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2025, sp. zn. 11 To 218/2025, a rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 24. 4. 2025, sp. zn. 2 T 150/2023. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Praha-východ přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 24. 4. 2025, sp. zn. 2 T 150/2023, byl obviněný Tomáš Roháček uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se dopustil zkráceně tím, že nejméně od 25. 5. 2017 do 2. 10. 2018 coby jednatel společnosti EKO BOHEMIA spol. s r.o., IČO: 49825992, se sídlem Rybná 716/24, 110 00 Praha 1 (dále „EKO BOHEMIA“), a společnosti INSTRUCT CONCEPT, s.r.o., IČO: 05964491, se sídlem Rybná 716/24, 110 00 Praha 1 (dále „INSTRUCT CONCEPT“), v úmyslu se obohatit, uvedl v omyl své zákazníky tím, že je nalákal na reklamní leták, v němž sliboval komplexní rekonstrukci koupelny „tzv. na klíč", „bonusový balíček“ v podobě vybavení zrekonstruovaných prostor zařizovacími předměty s časově omezenou nabídkou, tuto činnost jakožto zhotovitel nabízel a poskytoval pod různými názvy, resp. obchodními firmami, jako např. BYTKOMPLEX koupelnové studio, ARKITEK koupelnové studio, NANOVO koupelny, BYTPROJEKT koupelny, PROJEKTA koupelnové studio, TO I TO koupelny, First koupelny, koupelny Durch, čímž ztížil zákazníkům možnost identifikovat osobu zhotovitele, a takto vystupoval i ve smlouvách o dílo, přičemž od počátku sledoval úmysl vybrat finanční prostředky od klientů s vědomím, že není v jeho možnostech ve sjednaném termínu stavební práce dokončit zejména proto, že další zakázky přebíral v době, kdy neměl ještě předchozí zakázky dokončené, byl si vědom, že se smluvně zavázal k realizaci většího množství zakázek, aniž by měl dostatečný počet kvalifikovaných osob, které by sjednané stavební práce provedly, kdy při jejich samotném provádění se soustředil především na provedení bouracích či základních stavebních prací, následně práce přerušil a přecházel vždy k dalším zakázkám bez dokončení předchozího díla, a takto uzavřel smlouvy uvedené a popsané v bodech 1) až 7), kde je u každého poškozeného popsáno uzavření smlouvy o dílo, podle níž měl rekonstrukci koupelny provést do 14 dnů, což nesplnil, od poškozených vybral zálohy, prováděl práce po určitou dobu, ač dílo nebylo stále hotové, přes urgence v řádném termínu dílo nedokončil, dostatečně s poškozenými nekomunikoval, a takto rámcově popsaným způsobem vybral částky vyšší než podle znaleckých posudků znalců z oboru ekonomika a stavebnictví, kdy hodnota skutečně provedených prací a použitého materiálu byla jimi stanovena nižší, než byly částky poškozenými uhrazené, a takto v bodě 1) poškozená O. W., uhradila platby v celkové výši 136.531 Kč, ač hodnota skutečně provedených prací a použitého materiálu činila 71.442 Kč, a obviněný se obohatil na úkor této poškozené o částku ve výši 65.089 Kč, v bodě 2) poškozená M. V. (resp. K.), uhradila platby v celkové výši 91.724 Kč, ač hodnota skutečně provedených prací a použitého materiálu činila 36.184 Kč, a obviněný se na úkor této poškozené obohatil o částku 55.540 Kč, v bodě 3) poškozená R. Ř., uhradila částku v celkové výši 150.633 Kč, ač hodnota skutečně provedených prací a použitého materiálu činila 97.616 Kč, a obviněný se na její úkor obohatil o částku 53.017 Kč, v bodě 4) poškozená V. S., uhradila postupně částku ve výši 139.304 Kč, hodnota skutečně provedených prací a použitého materiálu činila 34.425 Kč, a obviněný se tím obohatil o částku 104.879 Kč, v bodě 5) poškozená J. K., provedla platby v celkové výši 133.284 Kč, hodnota skutečně provedených prací a použitého materiálu činila 37.134 Kč, obviněný se obohatil o částku ve výši 96.150 Kč, v bodě 6) poškozený R. M., provedl platby v celkové výši 124.482 Kč, hodnota skutečně provedených prací a použitého materiálu činila částku 38.654 Kč, a obviněný se na úkor poškozeného obohatil o částku ve výši 85.828 Kč, v bodě 7) poškozená J. T., provedla platby v celkové výši 337.724 Kč, ačkoliv hodnota skutečně provedených prací a použitého materiálu činila 0 Kč a obviněný se tak obohatil o částku ve výši 337.724 Kč. Tímto jednáním obviněný způsobil poškozeným škodu v celkové výši 798.227 Kč.

2. Za tento přečin byl obviněný podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti měsíců, a současně mu bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. uloženo, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil, podle § 67 odst. 2 písm. b) a § 68 odst. 1 tr. zákoníku byl odsouzen k peněžitému trestu v celkové výši 21.000 Kč, a podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu v obchodní společnosti a v zákazu výkonu živnosti v oboru stavebních prací souvisejících s prováděním staveb, jejich změn a odstraňování, na dobu třiceti měsíců. Rovněž soud rozhodl o způsobené škodě.

3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. 8. 2025, sp. zn. 11 To 218/2025, o odvoláních obviněného a poškozené V. S. rozhodl tak, že pod bodem I. upravil ve vztahu k této poškozené výrok o náhradě škody, a pod bodem II. odvolání obviněného jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání obviněného

4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný Tomáš Roháček prostřednictvím obhájce s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal neúplné dokazování a pominutí rozhodných skutečností, což se odrazilo ve vadném právním závěru. Poukázal na dosavadní průběh řízení, v němž soud prvního stupně provedl v zásadě podrobné dokazování a rozsudkem ze dne 26. 8. 2024 (č. l. 2957 spisu) ho podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby, protože dospěl k závěru o nedostatku podvodného úmyslu, jenž z výsledků provedeného dokazovaní nevyplynul. Odvolací soud však usnesením ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 11 To 361/2024, vyhověl odvolání státního zástupce a rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a věc mu vrátil, protože se dostatečně s úmyslem obviněného nevypořádal. Soud prvního stupně rozhodoval v novém složení, se souhlasem obviněného i státního zástupce byl v hlavním líčení dosavadní obsah důkazů čten, a při nezměněné důkazní situaci rozhodl tak, že nyní dovoláním napadeným rozsudkem ze dne 24. 4. 2025, sp. zn. 2 T 150/2023, obviněného uznal vinným. Obviněný mu však vytkl, že tak učinil bez toho, aby uvážil všechny zjištěné skutečnosti a dovodil z nich odpovídající právní závěry, neboť se soustředil jen na pokyny odvolacího soudu, ale sám skutečně zjištěné okolnosti řádně neposuzoval. Nevzal do úvahy, že podle výsledků dokazování obviněný postupoval při uzavírání příslušných smluv o dílo zcela standardně a ani plnění nevybočovalo z běžného rámce.

5. Podle obviněného nemůže obstát argument, že získával jednotlivé zakázky formou reklamních letáků, protože z provedeného dokazování je zřejmé, že každého zákazníka osobně navštívil, zjistil stav bytu a společně dohodli konkrétní podmínky rekonstrukce. Smluvní vztah tedy nevznikl, ani nemohl vzniknout, na základě reklamního letáku, protože jeho podkladem byla písemná a transparentní smlouva o dílo. V průběhu rekonstrukcí zákazníky informoval a aktivně řešil jejich případné požadavky či stížnosti (viz rozsáhlá e-mailová či SMS komunikace založená ve spise). V reklamních letácích nebyl termín 14 dnů vůbec uveden a ve smlouvách o dílo byly sjednány podmínky prodloužení původně dohodnutého termínu pro zhotovení díla při provádění víceprací, na což soud vůbec nebral zřetel, přestože si poškození u obviněného nad rámec uzavřených smluv vícepráce objednali, což se samozřejmě promítlo do prodloužení doby provádění díla. V některých případech bylo toto prodloužení dokonce způsobeno samotnými zákazníky (viz poškozená J. K.). Dokazování nebylo prováděno ke skutečným důvodům prodloužení nebo nedokončení započatých prací, a proto se soudy nezabývaly tím, že ve všech případech došlo ke smluvnímu prodloužení původně sjednaného termínu a v souvislosti s tím i k navýšení ceny zejména proto, že sami zákazníci si v průběhu provádění díla vyžádali změnu jeho rozsahu objednáním dalších víceprací. Soudy nikdy neurčily, o jaký rozsah prodlení ve skutečnosti šlo, když i znalec uvedl, že smluvně sjednaná cena za dílo byla přiměřená a sjednaná doba jeho provádění realizovatelná.

6. Poukázal na rozpor v tvrzení o nedostatku osob, jež zaměstnával, protože soud na jedné straně tvrdil, že žádné neměl a postrádal kapacity ke zhotovení díla, a přitom v odůvodnění svého rozsudku poukazoval na to, že zaměstnance měl a konstatoval jejich výpovědi. Brojil i proti závěru, že by nabíral zakázky, aniž by je chtěl dokončit, protože soud nebral do úvahy důkazy, z nichž vyplynulo, že zakázky, u nichž si byl jist, že by je nedokončil, odmítal, nebo důkazy, z nichž vyplynulo, že měl subdodavatele. V tomto směru však soud odmítl provést výslech svědků, kteří by tuto skutečnost potvrdili, jež obviněný navrhoval již v přípravném řízení a jejichž výslech je zaznamenán jen na úředním záznamu.

7. Za důvod, proč práce nebyly včas dokončeny, obviněný označil kampaň, která se rozpoutala po odvysílání pořadu Černé ovce Českou televizí, jež byla důsledkem sporů mezi obviněným a některými poškozenými, kteréžto vedly k první „dehonestující“ reportáži iniciované zřejmě synem poškozené O. W., po níž následovaly další reportáže doprovázené šířením jednostranných a zavádějících informací o obviněném, což se negativně odrazilo i na sociálních sítích a mělo to vliv na důvěru poškozených. Právě tyto reportáže byly důvodem ukončení spolupráce ze strany zákazníků, a to i v rozporu s uzavřenými smlouvami o dílo (viz např. e-mail poškozené V. S.).

8. Průběh prací v jednotlivých případech ani nebyl stejný (tím obviněný oponoval závěru soudu prvního stupně uvedenému v bodě 146. jeho rozsudku). Naopak bylo třeba, aby soudy každý případ posuzovaly individuálně a zvlášť hodnotily příčiny vzniklých problémů a nedokončení prací ve stanoveném čase a vždy uvedly, jak dlouho měly sjednané práce trvat, kolik pracovníků a subdodavatelů měl mít obviněný k dispozici, když zcela mimo učiněná zjištění tvrdily, že žádné neměl.

9. Dalším závěrem, který neodpovídá výsledkům dokazování, je tvrzení, že od zákazníků předem bezdůvodně vybíral zálohy, protože soudy nevzaly do úvahy, že zálohové faktury vystavoval pouze v případě, kdy musel z vlastních zdrojů zakoupit zákazníkem dodatečně objednané nadstandardní vybavení. Oporu v dokazování nemá ani závěr, že v některých případech mělo dojít k uzavření smlouvy až po zahájení prací na díle, přičemž tato jeho obhajoba je doložena rozsáhlou e-mailovou a SMS komunikací mezi ním a zákazníky. Nedostatkem v úvahách a závěrech soudu prvního stupně je i jeho konstatování, že se obsahem smluv o dílo nezabýval, ale i přesto uváděl, že jsou tyto smlouvy jednoznačně nevyvážené v neprospěch zákazníků, ovšem k tomu neuvedl, v čem jejich „nevyváženost“ spočívá, nebo v čem ze strany obviněného došlo k porušení smluv o dílo, v jaké intenzitě a s jakými důsledky.

10. Nedůslednost v dokazování obviněný spatřoval i v tom, že když policejnímu orgánu předložil ke všem projednávaným zakázkám harmonogramy provedených prací, v nichž jsou zahrnuty všechny podstatné skutečnosti o posuzovaných zakázkách (mj. i dohodnuté vícepráce), nestaly se tyto včas součástí spisu, ale byly doloženy dodatečně, avšak v neúplném množství, a to až když se do tohoto problému zapojilo státní zastupitelství, o čemž jsou v obsahu spisu záznamy. Soud bohužel, místo aby vycházel z obsahu důkazů, které měl k dispozici, své závěry opřel jen o některé z nich a dovozoval je z nepodložených spekulací, které podklad v důkazním materiálu nemají, a naopak jsou s ním v rozporu.

11. Obviněný zpochybnil i závěr soudů, že podvodné jednání má prokazovat jeho nepříznivá finanční situace, a to, že zákazníkům zamlčel své údajné finanční problémy. Poukázal na to, že v letech 2017 a 2018 neměl závazky, které by ohrožovaly jeho podnikání, a od zákazníků nevybíral zálohy, ze kterých by financoval něco jiného než prováděné práce. Pro podložení závěru o tom, že jednal podvodně, nelze vycházet ze stavu týkajícího se jeho situace v roce 2023. Ani probíhající exekuční řízení není jediným dostatečným důkazem toho, v jaké finanční situaci se on nebo jím řízená společnost nacházela. Na společnost EKO BOHEMIA ani na společnost INSTRUCT CONCEPT nebyla v té době vedena žádná exekuce. Skutečnost, že plnil závazky vůči svým zaměstnancům, vyplývá i z výpovědí svědků J. Ň. a P. L. a z obviněným předložených listinných důkazů – mzdových listů a výdajových pokladních dokladů. L. E., jenž tvrdí, že nedostal mzdu, pro něj přestal pracovat v červenci roku 2017 po dokončení zakázky pro (první) poškozenou O. W., avšak před realizací ostatních šesti zakázek. Svědek V. Š. přestal pro obviněného pracovat dokonce již ke dni 28. 4. 2017 a tedy ještě před dokončením první ze zakázek. Dále rozvedl konkrétní skutečnosti týkající se každé smlouvy o dílo a provádění zakázek u jednotlivých poškozených i s důvody, pro které nebyly dokončeny.

12. Za nesprávný postup považoval, jestliže pro závěr o způsobení škody soudy bez toho, aby podrobně zkoumaly důvody, proč k dokončení prací nedošlo, nebraly do úvahy všechny obviněným namítané souvislosti a vycházely ze závěrů znaleckých posudků, které však soud prvního stupně nehodnotil, ale pouze zkonstatoval jejich existenci a odkázal na provedené výslechy obou znalců. Ani jeden z nich ale nelze použít jako usvědčující důkaz, protože znalci neměli k dispozici všechny nezbytné informace a podklady. Znalecké posudky vypracované Ing. Petrem Procházkou jsou navíc neodborné a jako důkaz absolutně nepoužitelné, neboť postrádají i základní náležitosti kladené příslušnými právními předpisy na jejich formu a obsah. Obviněný naznačil, že se soud měl zabývat i nestranností tohoto znalce, neboť ten měl být kontaktován poškozenou J. T. a před soudem potvrdil, že spolupracuje s Českou televizí, což je podezřelé. Znalecký posudek vyhotovený Ing. Milanem Babickým vzbuzuje pochybnosti proto, že byl vypracován na žádost poškozené M. V. (resp. K.), a nikoliv v rámci probíhajícího trestního řízení, a znalec tak vycházel pouze z informací od poškozené. Z toho důvodu je i tento znalecký posudek v této věci jako důkaz nepoužitelný.

13. Obviněný poukazoval i na další skutečnosti, z nichž dovozoval, že soudy provedly neúplné dokazování, důkazy vadně hodnotily a své závěry vystavěly na nepodložených skutečnostech, když ty, které z důkazů vyplývaly, nebraly do úvahy. Pokud by soud zvažoval objektivně všechny důkazy, tzn. ty, které svědčily v jeho prospěch a ty, které mu neprospívaly, dospěl by k jinému závěru. Soudy však na takový postup rezignovaly, a proto nepodloženě shledaly, že měl v úmyslu obohatit se na úkor zákazníků tím, že je uváděl v omyl. Ačkoliv sami poškození uvedli, že obviněnému platili za dílo předem (zálohově), tak ve svých výpovědích de facto vyjádřili, že některé platby hradili až po dokončení jednotlivých fází díla. Z výpovědí poškozených dále nelze vyvodit ani soudem prvního stupně tvrzený poznatek, že obviněný před nimi měl skrývat či zamlčovat svou identitu používáním různých obchodních názvů v rámci reklamní kampaně, protože důkazy objasnily, že od počátku s poškozenými osobně a aktivně jednal.

14. Ke společnostem EKO BOHEMIA a INSTRUCT CONCEPT a dalším, u nichž figuroval jako jednatel a jediný společník, uvedl, že od počátku roku 2017 do počátku roku 2019 tyto společnosti realizovaly asi 21 rekonstrukcí, jejichž většina byla řádně dokončena v souladu s uzavřenými smlouvami. V daném oboru podniká již od roku 1991 a řádně dokončil nesčetné množství zakázek a do nesnází se dostal až poté, co Česká televize odvysílala zmiňované reportáže. Existují důkazy, z nichž lze dovodit, že se poškození znali a vzájemně se domlouvali na společném postupu proti obviněnému. Poškozené M. V. (resp. K.) a J. T. i osobně nahlížely do spisu u policejního orgánu, a to před tím, než na obviněného podaly trestní oznámení, a tedy dříve, než vůbec byly účastníky trestního řízení. Poškozená J. T. měla podle své výpovědi ze dne 26. 6. 2019 dokonce dostat od policejního orgánu doporučení, aby se obrátila na pořad Černé ovce, ačkoliv tím mělo dojít k maření trestního řízení.

15. Protože zásadní vadou je podle obviněného to, že soudy nezkoumaly, zda tvrzení poškozených mají oporu v důkazech a zejména v příslušných smlouvách o dílo a vadně proto učinily závěr o jeho vině, navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil ve všech jeho výrocích jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně, a aby sám v jeho věci podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl podle § 226 písm. a) tr. ř. o jeho zproštění, případně podle písm. b), neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství a replika obviněného

16. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k tomuto dovolání poukázal na totožnost argumentace obviněného v dovolání s argumentací, kterou uvedl v odvolání, s níž se vypořádal soud prvního stupně v bodech 140. až 160. rozsudku a odvolací soud v bodech 7. až 11. posuzovaného rozsudku. Nedůvodnost dovolání shledal v tom, že soudy založily svá rozhodnutí o vině obviněného na výkladu jednotlivých smluv o dílo a jejich dodatků, popisu rozporů jejich obsahu a termínů plateb prováděných poškozenými s reálným stavem bytů a posouzení reálných schopností obviněného plnit své závazky, jakož i vyvrácením obhajoby obviněného, že u zakázek nedocházelo k prodlevám. Zdůraznil skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly, a to nedostatečná připravenost společností zakázky včas splnit, ztížená možnost poškozených identifikovat osobu zhotovitele a nezpochybnitelné závěry znalců z oboru stavebnictví. Skutkové závěry obou soudů plně obstojí a jsou nezpochybnitelným podkladem pro závěr o správnosti právního posouzení, protože soud prvního stupně správně vyhodnotil znaky skutkové podstaty pokračujícího přečinu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 tr. zákoníku v bodech 150. až 160. rozsudku. Výhrady obviněného, pokud korespondují s důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., jsou neopodstatněné, a proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Vyslovil přitom souhlas s rozhodnutím o dovolání v neveřejném zasedání za podmínek podle § 265r odst. 1 tr. ř.

17. Na toto stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství obviněný reagoval nesouhlasným vyjádřením, v němž zdůraznil, že trvá na argumentech uvedených v dovolání, protože státní zástupce pouze odkazoval na některé pasáže obou rozhodnutí, aniž by se zabýval jím uplatněnými výhradami. Nesprávné skutkové závěry soudu prvního stupně, jimž přisvědčil i soud odvolací, jsou podle obviněného v tak extrémním nesouladu s provedenými důkazy, a v konečném důsledku i s právními závěry obou soudů, že je na místě, aby se jimi Nejvyšší soud zabýval, jak to předpokládá judikatura Ústavního soudu (viz např. sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, IV. ÚS 570/03).

IV. Přípustnost a obecné podmínky dovolání

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

19. Dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř., a Nejvyšší soud posuzuje, zda uplatněné výhrady tomuto zákonnému vymezení odpovídají. Pro rozsah přezkumné povinnosti v konkrétní věci je vázán dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).

20. Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného podané prostřednictvím obhájce splňuje obecné zákonem stanovené formální náležitosti, Nejvyšší soud posuzoval, zda odpovídá důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.

21. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze použít, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Vzhledem k tomu, že v této trestní věci odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal podle § 254 odst. 1 tr. ř., odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl a obviněný jako další důvody dovolání označil § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., je zjevné, že jde o třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a proto Nejvyšší soud posuzoval splnění podmínek pro další dva uvedené dovolací důvody.

22. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).

23. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. slouží k odstranění vad, jestliže napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, případně druhého, stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).

24. Obviněný v dovolání výhrady proti vadnému postupu při dokazování a z něj vyplývající nesprávnou právní kvalifikaci založil na námitkách týkajících se nedostatků při zjišťování skutkového stavu věci, především však namítal vadné, resp. žádné, hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., poukazoval na jednostrannost a neucelenost úvah, které vzal soud za podklad svých závěrů, z nichž je zřejmé, že se opíral jen o některé důkazy a jiné zcela opomněl, což se promítlo do nedostatků při posuzování objektivní i subjektivní stránky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Takto poukázané skutečnosti korespondují s vymezením důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve variantě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak naplněn tím, že obviněný napadá nesprávnost použité právní kvalifikace z hlediska nedostatečného posouzení zejména objektivní stránky, tedy že poškozené uváděl v omyl. Proto Nejvyšší soud, když shledal, že dovolání nevykazuje nedostatky, pro něž by jej mohl odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.

V. K důvodnosti námitek

25. Nejvyšší soud v souladu s dovoláním shledal, že námitky obviněného jsou důvodné, protože soud prvního stupně, ač provedl rozsáhlé dokazování (srov. body 3. až 144. jeho rozsudku), důkazy v zásadě nehodnotil, protože v bodě 145. rozsudku uvedl, že po zhodnocení všech důkazů (ač své konkrétní úvahy nevyjádřil, ale jen tento závěr konstatoval), a to jak samostatně, tak i v jejich vzájemné souvislosti, dospěl k závěru, že se obviněný dopustil jednání, které mu je kladeno za vinu. Poté v bodech 146. a násl. Již konstatoval své závěry, které z důkazů (nikterak hodnocených) dovodil. Uvedené svědčí o tom, že v rozhodnutí hodnocení důkazů plně absentuje, jak důvodně namítal obviněný v dovolání.

26. Jestliže ve věci dojde k situaci, kdy proti sobě stojí dvě skupiny důkazů (tzv. tvrzení proti tvrzení), jsou obecné soudy povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých, proti sobě stojících, výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny. Mimo jiné v takové situaci obecné soudy rozhodně nemohou opomenout důkazy hodnotit, je-li u svědka či svědků, jejichž výpověď stojí proti výpovědi obviněného, objektivně přítomna pochybnost o jejich nezainteresovanosti na výsledku řízení. Uvedená povinnost obecných soudů je pak ještě zvýrazněna v případech, kdy taková svědecká výpověď či svědecké výpovědi stojící proti výpovědi obviněného představují jediný přímý důkaz, z něhož má být prokázána vina obviněného (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/2016). Z obsahu posuzovaného rozsudku je však zjevné, že právě této povinnosti soud prvního stupně nedostál, a proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné.

27. Nepřezkoumatelné rozhodnutí zakládá porušení práva na spravedlivý proces, kteréžto vyžaduje řádný proces s vyloučením libovůle při rozhodování. Takové porušení lze vyloučit mimo jiné právě dodržením povinnosti soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, a to v trestním řízení způsobem zakotveným v § 125 a § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03). Vzhledem k tomu, že hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v této věci fakticky neobsahuje, není zřejmé, které důkazy a jak soud hodnotil, což je důvodem pro závěr o jeho nepřezkoumatelnosti. Za řádné odůvodnění se považuje adekvátně a co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádání se se všemi důkazy i s argumenty uplatněnými účastníky řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07).

28. Je-li rozsudek soudu prvního stupně v uvedené části nepřezkoumatelný a tento nedostatek nezhojil ani soud odvolací, nemůže rozsudek soudu prvního stupně obstát, obzvláště za situace, kdy soud prvního stupně rozhoduje ve věci podruhé a prvním svým rozsudkem ze dne 26. 8. 2024, sp. zn. 2 T 150/2023, obviněného obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil, přičemž nyní po zrušení věci odvolacím soudem rozhodoval znovu na podkladě v zásadě stejných důkazů, avšak obviněného uznal vinným. V případě, že nastane taková situace, je soud prvního stupně obzvláště povinen vyjádřit své závěry a úvahy týkající se posouzení důkazů, rozvedení úvahy, a to nikoliv jen v obecné poloze, ale tak, aby vysvětlil důvod změny při hodnocení důkazů, a z takového jeho hodnocení musí závěr o vině obviněného logicky vyplynout. Proto bylo třeba změnu názorů týkajících se viny dostatečně rozvést a s důkladným posouzením věrohodnosti všech důkazů vysvětlit. Bylo namístě jasně podat i to, z jakých důvodů (nikoliv jen v důsledku názoru odvolacího soudu) se soud prvního stupně od svého původní závěru odchýlil. Tuto změnu postoje bylo třeba důkladně vysvětlit.

29. Nejvyšší soud při obecném konstatování uvedeného základního nedostatku považuje za nutné k výhradám obviněného v dovolání v podrobnostech poukázat zejména na to, že výhrady obviněného, byť jsou namítány ve skutkové poloze, vztahují se k nedostatečnému objasnění přečinu, jehož spáchání je mu kladeno za vinu, a proto je vhodné uvést, že přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a takovým jednáním způsobí na cizím majetku větší škodu [podle § 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku představující částku ve výši nejméně 100.000 Kč]. Jde o trestný čin úmyslný, avšak postačí úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

30. Soudy podle tzv. právní věty shledaly čin obviněného v alternativě znaku „uvedl někoho v omyl“, čímž se rozumí předstírání okolností, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci, kdy jde o rozpor mezi představou u podváděné osoby a skutečností (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 45/1996, č. 13/1981 a č. 44/1999 Sb. rozh. tr.), což jsou okolnosti objektivní stránky, k níž musí směřovat zavinění pachatele.

31. Tyto právní závěry se musejí opírat o skutková zjištění, která nevzbuzují pochybnosti, avšak tak tomu v této věci není. Posoudí-li se obsah skutku, jak je popsán v návětí a v jednotlivých sedmi dílčích útocích uvedenými pod body 1) až 7), je zřejmé, že soudy shledávaly uvedení v omyl v tom, že obviněný zákazníky nalákal „na reklamní leták“, v němž sliboval popsané skutečnosti, že tuto činnost „nabízel pod různými názvy společností“, čímž „ztížil zákazníkům možnost identifikovat osobu zhotovitele“, a takto „od počátku sledoval úmysl vybrat finanční prostředky od klientů s vědomím, že není v jeho možnostech ve sjednaném termínu stavební práce dodělat….“. Uvedení v omyl tak soud spatřuje v obsahu „reklamních letáků“.

32. Skutkový závěr, že klienti byli uvedeni v omyl na základě letáku, v němž jim byla slíbena za cenu 88.000 Kč rekonstrukce koupelny v době 14 dnů, soud prvního stupně rozvedl i v bodě 151. svého rozsudku, kde uvedl, že „poškození byli dle úvah soudu již samotným letákem uvedeni v omyl, když jim byla slíbena cena 88.000 Kč a doba 14 dní, když obojí se ukázalo v nesouladu se skutečným stavem věci“. Takový závěr je však zpochybněn tím, že se v projednávané věci jedná o stavební práce, které se nezačaly provádět na základě předmětných letáků, ale v každém ze 7 dílčích útoků až na základě smlouvy o dílo, na níž participovali jak poškození, tak obviněný osobně. Soud se v bodě 146. rozsudku zmínil o obsahu smluv, avšak nikoliv konkrétně o každé smlouvě zvlášť, ale jen obecným shrnutím spočívajícím v tom, že tyto smlouvy „vyjmenovávají jednotlivé druhy prací, které cena obsahuje, které budou provedeny, případně oprav, úprav apod.“ Nikoliv konkrétně, ovšem jen obecným konstatováním zmiňuje soudy i další druhy prací. Soud se nezabýval v dané souvislosti každým případem zvlášť, nezkoumal provedení prací ani konkrétní cenu, která je součástí každé ze smluv, případně jejich dodatků. Soud se o nich nezmiňoval a poukazoval na letáky a v nich uvedené ceny. Je zde tedy zcela nejasné, na základě čeho si soud utvářel názor, z něhož vycházel při zjištění, že obviněný zákazníky uváděl v omyl. Ani z konkrétně rozvedených skutečností u jednotlivých zákazníků v bodech 148. až 149. rozsudku nelze, kromě popsaných problémů a dohadů mezi obviněným jako zhotovitelem a poškozenými jako zákazníky, k nimž docházelo, dovodit, jak se promítly do závěru o tom, že obviněný poškozené uváděl v omyl již v době, kdy se seznámili s „letáky“, jak je v popisu skutku konstatováno. Nelze tedy s ohledem na průběh prací určit, že obviněný zákazníky uváděl v omyl. V bodě 151. rozsudku přitom činí závěr, že se „poškození shodují, že zakázka byla dokončena pozdě, resp. s výrazným zpožděním, a navíc nekvalitně“. Takový závěr však vzbuzuje pochybnosti, protože uvedení v omyl nemůže spočívat v tom, že je zakázka provedena vadně nebo za vyšší cenu, ale musí být zjištěno, že takový následek byl veden úmyslem poškozeným uvádět nereálné skutečnosti proto, aby jim způsobil škodu a obohatil sebe nebo jiného tvrzením nepravdivých skutečností.

33. Dosavadní soudem tvrzené skutečnosti však tento závěr zpochybňují, protože zakázky u ostatních zákazníků obviněného jakožto svědků v této věci (V., U., T., G., M., P., H. ad.) byly dokončeny, a přesto i zde soud tvrdí, že „poškození byli již samotným letákem uvedeni v omyl, když jim byla slíbena cena 88.000 Kč a doba 14 dnů, když obojí se ukázalo v nesouladu se skutečným stavem věci…že zákazníkům byly zamlčeny podstatné skutečnosti…že se zakázky výrazně zpožďují… nemá dostatek zaměstnanců… a má finanční problémy“. Pokud soud dovozoval uvedení v omyl z „letáků“, není možné z této skutečnosti dovodit závěr, že obviněný chtěl finanční prostředky vylákat od v této věci konkrétně uvedených poškozených. Takový závěr je nesprávný.

34. Při úvaze o subjektivní stránce se soud, jak rozvedl v bodě 153. rozsudku, opíral o to, že „úmysl obviněného vycházel z toho, že přejímal zakázky na základě letáků slibujících rekonstrukci koupelny, přestože věděl, že za tuto dobu dílo nedokončí…“. Nutno dodat, že na základě letáků žádnou vědomost o tom, zda vůbec bude smlouva uzavřena a nemohl předpokládat, s jakými podmínkami. V bodě 154. rozsudku pak poukazoval na to, že obviněný „neměl dostatek pracovníků“, a zdůrazňoval obecně jeho zadluženost (viz bod 157. rozsudku), aniž by ji dal do souladu s jejím konkrétním dopadem na provádění jednotlivých zakázek. Pochybný a nepodložený je stejně tak i závěr v bodě 158. rozsudku, že „všechny uvedené okolnosti ve svém souhrnu svědčí o tom, že obviněný byl srozuměn s tím, že zakázky nemusí být dokončeny a že zcela jistě nebudou dokončeny do 14 dnů“, protože takový závěr z obsahu letáků dovodit nelze.

35. Nutné je podotknout, že odvolací soud se s těmito závěry týkajícími se zavinění i naplnění znaku „uvádění v omyl“ plně ztotožnil v bodě 9. svého rozsudku, kde uvedl, že soud prvního stupně „nepochybil, pokud z okolností, na které v odůvodnění svého rozhodnutí poukazuje, dovodil minimálně nepřímý podvodný úmysl obviněného“, přičemž se v následujícím obsahu rozhodnutí ztotožnil s postoji soudu prvního stupně. Pokud jde o použitou právní kvalifikaci, v bodě 11. jen uzavřel, že odpovídá prokázanému jednání obviněného.

36. Nejvyšší soud učiněné závěry vztahující se k použité právní kvalifikaci nepovažuje za přesvědčivé, protože je soudy opřely o skutečnosti, v nichž podvodný úmysl nemá podklad. Vadně posuzovaly to, v čem spočívalo podvodné jednání obviněného, protože závěr, že tomu tak bylo na základě letáků, vyvolává pochybnosti především proto, že práce obviněného u jednotlivých poškozených nezačaly být prováděny na základě reklamního letáku. Ten byl jen orientačním návodem k tomu, aby anoncoval informaci o existenci subjektu, který provádí, a může provést, rekonstrukci koupelen. Šlo o reklamní sdělení, které nikoho k ničemu nezavazovalo, a ani v něm uváděné skutečnosti nebyly závazné. Poškozeným byly tyto letáky vhazovány do poštovních schránek (viz bod 146. rozsudku soudu prvního stupně), a proto je třeba přisvědčit obviněnému, že z nich soudy nemohly dovozovat závěr o tom, že jednal podvodně a že tyto letáky zákazníky od počátku uváděly v omyl a jedině tuto skutečnost spojovat s naplněním znaků skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (viz též bod 154. téhož rozsudku). Nedostatkem je i to, že soud prvního stupně svůj názor ohledně klamavosti letáků opřel kromě blíže nezdůvodněného hodnocení jejich obsahu o výpovědi dalších tehdejších zákazníků obviněného, aniž by však obsah těchto výpovědí konfrontoval s dalšími důkazy, a to zejména s obsahem smluv o dílo a s harmonogramy provádění díla předloženými obviněným. Úvahy o tom, jak tyto důkazy posuzoval, v rozsudku zcela chybí, jak již bylo shora uvedeno.

37. K tomu, že jde o nedostatečné a neúplné závěry, Nejvyšší soud doplňuje, že reklamní letáky představují neosobní komunikaci, jejímž cílem je propagace zboží nebo služeb. Cílem této komunikace je zaujmout, stručně informovat a jasně vyzvat k akci. Sama o sobě ale nikoho nezavazuje. Proto podvodné jednání, jež je obviněnému kladeno za vinu, nelze vyvozovat obecně z reklamního letáku, aniž by bylo bráno do úvahy to, jak se vzájemný vztah u každého z poškozených v bodech 1) až 7) vyvíjel na základě smlouvy o dílo, kterou sjednali obviněný a konkrétní poškozený, a aniž by bylo bráno do úvahy, jak každá takto konkrétně sjednaná zakázka probíhala, z jakých důvodů se podle verze poškozeného a obviněného nepodařilo zakázku dokončit, co bylo důvodem navyšování ceny za zhotovení díla, jakou roli v průběhu každé konkrétní zakázky hrálo případné zadlužení obviněného a jeho společností, a které konkrétní práce proběhly a v jakém rozsahu, kdo je vykonával, čímž je myšleno, jestli byly práce vykonávány zaměstnanci společností obviněného, a v jakém časovém horizontu, s jakým výsledkem, a v důsledku jakých okolností dílo dokončeno nebylo. Takto se však soudy uvedenými skutečnostmi nezabývaly a uvedeným směrem své úvahy směřující k závěru o vině obviněného nesměřovaly.

38. Soud v rámci tohoto vadného a nesprávného posouzení, které promítl jak do skutkového, tak i do právního závěru o objektivním znaku i zavinění, pominul, že právní vztah mezi zhotovitelem a zákazníkem nevznikl na základě letáku.

39. Jak již Nejvyšší soud shora rozvedl, soud prvního stupně provedl obsáhlé dokazování, které rozvedl v bodech 3. až 144 svého rozsudku, kde popsal obsah jednotlivých důkazních prostředků a zmínil skutečnosti, které z nich vyplynuly, avšak je nehodnotil, a jak obviněný důvodně namítá, nebral do úvahy všechny provedené důkazy, což je rovněž důsledek jeho nesprávného procesního postupu a nepřezkoumatelnosti výsledků provedeného dokazování, který má dopad i na správnost právního závěru o naplnění znaků přečinu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.

40. S ohledem na uvedené Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jestliže soudy shledaly, že obviněný poškozené uvedené v bodech 1) až 7) uváděl v omyl, bylo třeba, aby dostatečně objasnily, že jednal tak, aby ke škodě na cizím majetku sebe nebo jiného obohatil. Jestliže soud prvního stupně důkazy vůbec nehodnotil, jsou nedoložené závěry o tom, že dostatečně na základě výsledků dokazování určil, že obviněný v době, kdy uzavíral předmětné smlouvy o dílo, věděl, že je nesplní proto, že již v této době neměl (např. personální) podmínky pro jejich splnění. To bylo důležité zejména proto, že šlo o obviněného, který v daném oboru dlouhá léta podnikatelskou činnost provozoval a mnoho jiných zakázek dokončil. Ani tuto skutečnost však soudy nebraly do úvahy a vůbec se na ni nesoustředily (viz bod 151. rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž bylo prokázáno, že zakázky začal realizovat v termínu, který byl stanoven. Soudy ovšem nebraly do úvahy to, co bylo objektivním důvodem nedokončení zakázek, když v tomto směru vůbec nevzaly v potaz obhajobu obviněného ani skutečnosti, které v tomto smyslu uváděli sami poškození, zejména pokud šlo o vzájemné neshody, které práce komplikovaly.

41. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že v soudní praxi jsou jako trestný čin podvodu posuzovány praktiky podnikatelů nebo osob, které se za ně vydávají, v nichž dochází – někdy i na základě padělaných dokladů (např. výpisů z obchodního rejstříku, živnostenských listů či potvrzení o registraci plátců daně z přidané hodnoty) – k vylákání zboží od různých výrobců či dodavatelů s tím, že za zboží bude následně zaplaceno na základě faktury, ale místo zaplacení pachatelé odebrané zboží rozprodají (často za nižší cenu) a získané peníze použijí pro svoji potřebu. Podobně jde i o jednání podnikatele, který sám v podvodném úmyslu zboží či služby nabízí, ale po vyžádání zálohy poptávané zboží nedodá (srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, 2646 s.). O takový případ však v posuzované věci nejde. Z praxe soudů lze nicméně zmínit, že podvodu uvedením v omyl se může dopustit i pachatel jednající jako zhotovitel díla (viz § 2587 obč. zákoníku), pokud v rámci provedení díla, jímž je úprava věci (stavby) ve smyslu § 2587 obč. zákoníku, úmyslně dodá v rozporu s povinnostmi vyplývajícími ze smlouvy jako součást předmětu díla nefunkční věc a přijme peněžní plnění odpovídající bezvadnému dílu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 7 Tdo 89/2003), což je situace sice projednávané věci blízká, avšak s tím rozdílem, že se zde soudy nezabývaly tím, zda a jak obviněný plnil podmínky sjednané smlouvy o dílo, nezkoumaly faktické skutečnosti, které vedly k tomu, že obviněný dílo nedokončil ve stanoveném termínu, ani tím, z jakých důvodů požadoval navýšení ceny. Soudy zde totiž neakceptovaly obhajobu obviněného ani důkazy, kterými se jí snažil doložit. Především neposuzovaly harmonogramy průběhu zakázek, které obviněný v rámci své obhajoby doložil. S ohledem na jejich obsah je ale měly podrobit hodnocení ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., což se nestalo, jak je výše rozvedeno.

42. Nutno je však zdůraznit, že podvodné jednání zde musí směřovat k podvodnému záměru směřujícímu ke způsobení škody a musí současně existovat příčinná souvislost mezi omylem a majetkovou dispozicí podváděné osoby, což je skutečnost, které se soudy z hlediska faktického stavu věci (není tím míněno obecně) nevěnovaly, a nezvažovaly se zřetelem na skutečné poznatky plynoucí ze všech důkazů, zda mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný (může ji provést kdokoli, i např. dítě), a na základě ní vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, existuje příčinná souvislost. Přitom postačí, že omyl byl jen jedním z důvodů takové majetkové dispozice, nemusí být tedy důvodem jediným (srov. rozhodnutí č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr., srov. též ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, 2654 s.).

43. Jestliže soudy všechny tyto skutečnosti nebraly dostatečně do úvahy při zvažování, kdy a čím obviněný uváděl poškozené v omyl, ale vycházely nesprávně jen z obsahu letáků, jimiž nezávazně proklamoval svou činnost, a přitom nevycházely z konkrétního obsahu každé konkrétní smlouvy o dílo v návaznosti na to, jakým způsobem a jakými prostředky byla v konkrétním případě realizována, a zejména tím, co bylo příčinou, že nedošlo k dokončení díla, nesplnily povinnost věc řádně ze všech hledisek po skutkové i právní stránce posoudit.

44. I když soud obecně na jejich obsah poukázal, nečinil tak konkrétně v souladu a v souhrnu se všemi zjištěními týkajícími se konkrétní zakázky. Pro význam těchto smluv o dílo se jeví nutným porovnat smluvené podmínky s průběhem a vlastní realizací prací i s chováním obviněného i poškozených v jejich průběhu. Namísto toho soud prvního stupně v bodě č. 155. rozsudku výslovně uvedl, že „rozebírat obsah, celkovou strukturu smlouvy o dílo soud nebude a netroufá si, ovšem je do očí bijící, že smlouva je nastavena s jednoznačnou převahou práv zhotovitele oproti právům zákazníka“. Soud v daném případě zcela nemístně na jedné straně uvádí, že smlouvy hodnotit nemůže, a přitom, aniž by respektoval, že jde o dvoustrannou dohodu vztahující se k ujednání stran, vytýká nevyváženost smluvních práv a povinností, což mu z povahy tohoto dvoustranného smluvního vztahu nepřísluší. Pokud soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že se obsahem určitého listinného důkazu nebude zabývat a následně naproti tomu z jeho blíže nespecifikované části vyvodí dílčí skutkový závěr (v tomto případě svědčící v neprospěch obviněného), jde o postup, který činí samotný rozsudek vnitřně rozporným, a tedy i v rozporu s právem na řádné vedení soudního řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2022, sp. zn. IV. ÚS 638/22). Neposouzením struktury a konkrétního obsahu každé smlouvy se zřetelem na faktický průběh prací soud zcela opomíjí, že jde u smlouvy o dvoustranné či vícestranné právní jednání, kterým strany zřizují, mění nebo ruší vzájemné závazky, nejčastěji upravované občanským zákoníkem. K platnosti je nutná shoda na obsahu, identifikace stran a projev vůle. Smlouvy mohou být ústní i písemné, přičemž písemná forma je doporučena pro právní jistotu. Podle § 2586 až § 2635 obč. zákoníku je smlouva o dílo právní ujednání, jehož předmětem je zhotovení, údržba, oprava nebo úprava určité věci. Zhotovitel se zavazuje na svůj náklad a nebezpečí pro objednatele provést dílo a objednatel se zavazuje dílo převzít a zaplatit za něj cenu. V podmínkách této smlouvy je, že povinností zhotovitele je provést dílo na svůj náklad, kdy je povinen obstarat si prostředky, které jsou potřebné k provedení díla, a dílo provádí na své nebezpečí. Objednatel je povinen zaplatit cenu za dílo a dílo od zhotovitele převzít. V souvislosti s tím, že šlo o smlouvu o dílo, bylo třeba, aby se soud zabýval i dalšími pravidly, která s touto smlouvou souvisejí, např. že pokud jde o cenu díla (viz § 2586 obč. zákoníku), tak v této věci šlo o přímé určení ceny konkrétní částkou. Případy, kdy strany smlouvy sjednají způsob určení ceny, jsou obvyklé zejména tam, kde nelze předem určit rozsah prováděných prací či náklady zhotovitele (k tomu blíže viz HULMÁK, M. a kol.: Občanský zákoník, VI. Závazkové právo, Zvláštní část (§ 2055-3014), Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, 1038 s.). Podle § 2593 obč. zákoníku bylo rovněž třeba brát do úvahy, že objednatel má právo kontroly a právo udělovat pokyny a reagovat na následky neplnění povinností zhotovitelem, přičemž podle § 2595 obč. zákoníku má zhotovitel též právo odstoupit od smlouvy. Soud se měl též zabývat tím, že v daném případě se osoby zúčastněné na této smlouvě, v níž byla cena stanovena, dohodly na tom, že cena bude hrazena nikoliv až po dokončení díla, jak stanoví § 2586 obč. zákoníku, ale zřejmě zálohově, jak plyne z učiněných skutkových zjištění. Ani těmito všemi skutečnostmi se ovšem soudy nezabývaly a hodnotily jednání obviněného jako trestné bez ohledu na všechna tato zákonem stanovená pravidla a též i bez toho, aby zkoumaly důvody, ze kterých se v každém jednotlivém případě doba provádění prací protahovala. Soudy ponechaly bez zhodnocení konkrétní důvody těchto průtahů a taktéž to, co zapříčinilo, že obviněný v průběhu provádění prací žádal úhrady konkrétně uváděných částek, resp. to, zda tyto jeho požadavky na úhradu byly důvodné a podložené konkrétními skutečnostmi, tzn. čím navýšení ceny odůvodnil. S ohledem na ostatní skutečnosti posoudit povahu takového požadavku.

45. Soudy nezkoumaly a nehodnotily u každého dílčího útoku obsah sjednaných smluv o dílo, neposuzovaly je s ohledem na vývoj konkrétní situace, stav a rozsah prováděných prací, časové rozhraní mezi sjednáním smlouvy a započetím prací, jejich povahu, důvody pro uhrazení záloh atd. Nebraly do úvahy v těchto souvislostech ani další důkazy, které sice ve věci byly podle bodů 52. až 68. rozsudku soudu prvního stupně v souladu s § 213 odst. 1 tr. ř. provedeny, avšak fakticky nebyly hodnoceny. Jejich obsah soud nezvažoval a nebral jej ani za podklad svých úvah směřujících k rozhodnutí o vině obviněného, a to přesto, že na CD založených jako přílohy je zaznamenán průběh rozhodných událostí a neshod či problémů mezi obviněným a poškozenými v průběhu provádění nasmlouvaného díla (viz body 52. až 56. rozsudku soudu prvního stupně).

46. Rovněž je třeba nedostatek objektivního posouzení zajištěných důkazů týkajících se závěru o tom, že obviněný uváděl poškozené v omyl a vylákal od nich finanční prostředky, spatřovat i v tom, že soud prvního stupně v rozsudku (viz jeho body 148. a 149.) a stejně i soud odvolací (viz bod 9. jeho rozsudku) poukazovaly na faktury vystavené společností SIKO KOUPELNY, a. s., avšak bez toho, aby vzaly v potaz, že jako „odběratel“ jsou na některých z těchto faktur uvedeni nikoliv obviněný či některá z jeho společností, nýbrž samotní poškození (viz č. l. 763 a č. l. 2700 spisu). Tím je zpochybněna argumentace soudu prvního stupně v bodě 149. jeho rozsudku, kde uvedené skutečnosti v daném kontextu dostatečně neuvážil, přestože poukázal na to, že u poškozeného R. M. obviněný vypověděl smlouvu o dílo dne 2. 7. 2018 a téhož dne byla touto společností vystavena faktura založená na č. l. 725, avšak již tento poznatek nekonfrontoval s tím, že společností SIKO KOUPELNY, a. s., byla vystavena další faktura, a to ke dni 20. 10. 2018, tj. více než 3 měsíce po ukončení spolupráce mezi poškozeným a obviněným, kdy jako „odběratel“ je na této faktuře uveden sám poškozený (viz č. l. 2700 spisu). Podobně je tomu i u poškozené J. T., neboť soud prvního stupně v bodě 149. rozsudku uvádí, že dne 17. 12. 2018 jí obviněný zaslal výpověď smlouvy o dílo a téhož dne byly společností SIKO KOUPELNY, a. s., vystaveny dvě faktury založené na č. l. 1321 a č. l. 1322 „ve směru k této zákaznici“, avšak faktura založená na č. l. 1322 byla touto společností vystavena již 19. 10. 2018, a nikoliv 17. 12. 2018, jak nesprávně uvádí soud prvního stupně. Skutková zjištění soudu prvního stupně aprobovaná rozsudkem odvolacího soudu tak nejenže nemají oporu ve spise, ale jsou s ním dokonce v rozporu.

47. Kromě uvedeného je třeba zdůraznit, že k délce doby provádění jednotlivých zakázek obviněný v dovolání argumentoval mimo jiné tím, že se prodlužovala o dobu nutnou k provedení víceprací, které byly sjednány buďto přímo v konkrétních smlouvách o dílo, anebo v jejich dodatcích. Ačkoliv soud prvního stupně a stejně tak i soud odvolací na několika místech ve svých rozsudcích o vícepracích pojednávaly, nezabývaly se ani případnými dodatky smluv. Časový horizont a průběh prací nezkoumaly a vycházely pouze z výpovědí poškozených, že obviněný zakázky prováděl „pozdě a nekvalitně“, aniž by ovšem tuto opožděnost konkrétně zjistily a důkazy doložily, a to i s ohledem na obhajobu obviněného. Nekonfrontovaly je ani s listinnými důkazy, přičemž právě vícepráce mohly představovat podstatný důvod, proč nebyly koupelny včas zrekonstruovány, a především mohly směřovat k navýšení původně dohodnuté ceny.

48. Za zkreslující a nedostatečně uvážený Nejvyšší soud považuje i argument soudu prvního stupně o tom, že podvodnost jednání obviněného vyplývala z jeho zadluženosti, k čemuž je třeba připomenout, že s ohledem na to, že šlo o podnikatelskou činnost, finanční problémy obviněného nemusely mít při uzavírání smluv o dílo a při jejich provádění podstatný význam. Soud prvního stupně zmínil finanční situaci obviněného, resp. jeho společností, v roce 2018, kdy z informací o exekučních řízeních tehdy probíhajících vůči jemu samotnému či jeho společnostem a z finančního šetření provedeného policejním orgánem vyvodil závěr, že se obviněný v období, kdy měl spáchat pokračující přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, nacházel v kritické finanční situaci. Soud prvního stupně se ovšem v rozsudku nevypořádal s faktem, že, jak sám uvádí např. v bodě 86. rozsudku, finanční šetření bylo vypracováno ke dni 15. 2. 2019, ačkoliv trestného jednání se měl obviněný dopouštět od května roku 2017 do října roku 2018. Rozhodné však bylo, zda uváděné finanční problémy na straně obviněného byly v příčinné souvislosti s tím, že poškozené uváděl v omyl, resp. byly důvodem takového omylu. Nutné bylo dát do reálné souvislosti i to, že soud v bodě 66. rozsudku uvedl, že podle zpráv příslušného finančního úřadu společnost INSTRUCT CONCEPT v období od října 2017 do února 2019 řádně plnila své daňové povinnosti. Společnost EKO BOHEMIA pak nevykazovala daňové povinnosti, soud však nezjistil, proč u ní nevznikala plnění, která by podléhala dani z přidané hodnoty (zdanitelná plnění). Nutno je však podotknout, že při sjednávání zakázek není povinností podnikatele sdělovat zákazníkovi, jaký je jeho finanční stav či zda je ve finanční tísni. Obecné nesplnění takové skutečnosti nelze považovat za okolnost naplňující důvod pro závěr, že tím obviněný zákazníky uváděl v omyl.

49. Nejvyšší soud i z těchto důvodů shledal rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelným, protože z jeho odůvodnění nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. I. ÚS 2143/16). Jeho nepřezkoumatelnost je založena na tom, že z něj není zřejmé, které úvahy vedly soud k vyslovení tak zásadního výroku, jakým je výrok o vině obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 3622/10).

50. Vnitřně rozporný je podle Nejvyššího soudu i rozsudek odvolacího soudu, jenž v bodě 8. v rozporu s tím, co je uvedeno ve skutkovém zjištění a v rozsudku soudu prvního stupně (jak bylo popsáno výše), konstatoval, že „uváží-li se, že podstatou projednávaného deliktu je zjištění, zda obviněný v době, kdy s poškozenými uzavíral smlouvy o dílo, věděl či vědět měl a mohl, že svým závazkům, ke kterým se ve smlouvách zavázal, nedostojí, je nadbytečné zabývat se tím, že na letáku, na základě kterého kontaktovali společnost obžalovaného, byla skutečně uvedena doba 14 pracovních dnů a nikoliv jen 14 dnů…“. Lze přisvědčit odvolacímu soudu v tom, že není důležitá uvedená skutečnost, ale podstatné je, že soud prvního stupně (narozdíl od odvolacího soudu) nedovozoval podvodné jednání obviněného od uzavření smlouvy, ale z obsahu letáku, což je rozhodná skutková změna, kterou odvolací soud, narozdíl od učiněných skutkových zjištění, dovodil sám, avšak v rozporu s popisem skutku i závěry soudu prvního stupně (viz výklad shora). Tím se totiž odchýlil od soudu prvního stupně i v tom, z čeho dovodil, že obviněný jednal ve snaze poškozené uvést v omyl. Z toho pouze plyne, že každý ze soudů tento právní závěr učinil na podkladě jiného skutkového zjištění, a tedy si ani jeden ze soudů dostatečně neujasnil, kdy a čím obviněný poškozené uváděl v omyl, což rovněž správnost obou rozhodnutí zpochybňuje.

51. Při výše rozvedených nedostatcích je třeba upozornit i na další skutečnost soudy vůbec nevzatou do úvahy, avšak z provedených důkazů plynoucí, a to je vliv pořadu Černé ovce produkovaného Českou televizí na průběh prováděných zakázek, obzvláště když obviněný negativní dopad právě tohoto pořadu označuje v rámci své obhajoby za zásadní skutečnost, která způsobila komplikace a ovlivnila celkovou úroveň nejen těchto zakázek, ale i jeho podnikatelské činnosti. Odvolací soud v bodě 8. rozsudku nepodloženě uvedl, že žádný z poškozených neuvedl, že by spolupráci ukončil z důvodu, že by zhlédl „reportáž pořadu Černé ovce“, kdy je zjevné, že nebral do úvahy obhajobu obviněného, že natočení reportáží měl iniciovat syn poškozené O. W. Ve vztahu k České televizi je taktéž třeba připomenout, že odvolací soud pominul tvrzení obviněného, že znalec Ing. Milan Babický spolupracuje s Českou televizí, což bylo třeba zjistit a dovodit z toho závěr, zda nebyl jako znalec v této věci vyloučen.

52. Na tyto reportáže, které tvoří část obhajoby obviněného, bylo nutné se zaměřit, a to jak s ohledem na jejich časové zařazení, tak i obsahovou stránku, a hodnotit jejich obsah ve vztahu k průběhu prací na jednotlivých posuzovaných zakázkách v této věci uvedených v bodech 1) až 7) a konfrontovat je i s dalšími zjištěními plynoucími z jiných důkazních prostředků. Zjištěné skutečnosti bylo nutné hodnotit, a podle výsledku posoudit, zda je v tomto směru obhajoba obviněného důvodná či nikoliv. To platí tím spíše, když o obviněném a jeho společnostech bylo natočeno do roku 2020 celkem 5 reportáží, což vyplývá např. z příspěvku s grafikou pořadu na Facebookové stránce s názvem „T. R. a O. Š.-podvodníci“ ze dne 15. 2. 2020. Rozhodně však měly být zjištěny, posouzeny a zkoumány ty reportáže, které bylo možné časově zařadit k době páchaného činu.

53. Pro závěr o tom, že měl obviněný poškozené uvést v omyl, bylo nutné zvažovat právě to, jak dalece mohl již v době před uzavřením smlouvy o dílo (ve smyslu závěru odvolacího soudu) předpokládat, že průběh provádění prací bude narušen konflikty s poškozenými. Samotné prodlevy v průběhu provádění stavebních prací na základě smlouvy o dílo a nedokončení zakázky ve stanovené době totiž bez dalšího reálně nezakládají důvod pro závěr, že obviněný při sjednávání takové zakázky jednal se záměrem zakázku nedokončit a od poškozených jen vylákat finanční plnění, a to v situaci, kdy jeho předmětem podnikání dosud bylo provádění předmětných prací. Podnikatelská činnost, byť vykonávaná s menším počtem pracovníků a při existenci finančních problémů, v daných souvislostech svědčí spíše o neschopnosti obviněného realizovat danou zakázku bez prodlev. K tomu, aby bylo možno učinit závěr, že obviněný jednal s podvodným úmyslem, musí být tento úmysl jasně doložen objektivními skutečnostmi, což se dosud v této věci nestalo.

54. Ze všeho, co bylo výše popsáno a soudům vytknuto, Nejvyšší soud shledal, že závěr o uvedení poškozených v omyl doposud nemá potřebný podklad ve výsledcích provedeného dokazování a ani v závěrech soudů, protože dostatečně v souladu se všemi důkazy nehodnotily, a tedy neobjasnily, že by obviněný předstíral okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci, a že tak jednal v úmyslu způsobit poškozeným škodu (srov. rozhodnutí č. 45/1996, č. 13/1981, č. 44/1999 Sb. rozh. tr.).

55. Nejvyšší soud přisvědčil obviněnému, že přezkoumávaná rozhodnutí, zejména co do odůvodnění právních závěrů, nesplňují nezbytné parametry pro to, aby mohly být přesvědčivým podkladem pro závěr o správnosti všech důležitých konstatování o tom, do jaké míry a v jakých znacích objektivní i subjektivní stránky byla naplněna skutková podstata posuzovaného přečinu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (srov. rozsudek ESLP ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz vs. Španělsko, stížnost č. 30544/96, § 26, v němž bylo vysloveno, že podle ustálené judikatury musí soudní rozhodnutí uvádět důvody, na nichž jsou založená, v dostatečné míře). Jedním z principů představujících součást práva na řádný proces a vylučujících libovůli při rozhodování je mimo jiné právě povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, a to v trestním řízení způsobem zakotveným v § 125 a § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03).

VI. Závěr

56. Z rozvedených důvodů přezkoumávaná rozhodnutí nemohla obstát, a proto Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2025, sp. zn. 11 To 218/2025, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 24. 4. 2025, sp. zn. 2 T 150/2023, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Okresnímu soudu Praha-východ přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

57. Věc se vrací soudu prvního stupně, jenž bude se zřetelem na všechna výše vytknutá pochybení povinen v dalším řízení postupovat tak, aby se vypořádal s obhajobou obviněného, zabýval se všemi provedenými důkazy a po jejich pečlivém vyhodnocení určil, v čem spočívalo podvodné jednání obviněného (zda v poskytnutí letáků nebo při sjednávání smlouvy o dílo), a aby se vypořádal s právní povahou smlouvy o dílo a zvažoval všechny pro ni zákonem stanovené podmínky, a zejména určil, v čem spočívalo podvodné jednání, a to dále posoudil z hledisek rozhodných pro závěr o naplnění objektivní i subjektivní stránky přečinu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.

58. Závěrem Nejvyšší soud připomíná, že v dalším řízení je soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí o dovolání (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Jelikož rozhodnutí bylo v uvedené části zrušeno jen v důsledku dovolání podaného obviněným, v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.).

Poučení

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů II. Dovolání obviněného III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství a replika obviněného IV. Přípustnost a obecné podmínky dovolání V. K důvodnosti námitek VI. Závěr Poučení: