4 Tdo 76/2026-1161

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 2. 2026 o dovolání obviněného M. B., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 7. 2025, sp. zn. 5 To 60/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 53 T 119/2021, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“) ze dne 4. 9. 2024, sp. zn. 53 T 119/2021, byl obviněný M. B. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným pokračujícím přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a pokusem přečinu podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Současně byl tímto rozsudkem uznán vinným spoluobviněný R. E., a to účastenstvím ve formě pomoci k pokusu přečinu podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se tento obviněný dopustil jednáním pospaným pod bodem II rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný se trestných činů, kterými byl uznán vinným, podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů): „I. 1/ dne 10. 10. 2015 v XY v úmyslu opatřit si neoprávněný majetkový prospěch se účelově afiktivně nechal zaměstnat ve společnosti METALL FOX TRADE s.r.o., IČO 273 42 620, se sídlem tř. Budovatelů 2957/108, 434 01 Most, která neměla záměr vyvíjet faktickou podnikatelskou činnost a ani tak nečinila, neplnila-li ani další s tím spojené povinnosti, neměla-li dále dostatek finančních prostředků, poté dne 13. 10. 2015 nastoupil do pracovní neschopnosti, která trvala do 26. 10. 2016, a neoprávněně tak uplatnil nárok na dávku nemocenského pojištění, které mu bylo poslední splátkou dne 10. 11. 2016 i vyplaceno, čímž způsobil České republice – Okresní správě sociálního zabezpečeníMost, Báňská 284, Most, škodu ve výši ve výši 188 672 Kč, 2/ dne 29. 4. 2017 v XY v úmyslu opatřit si neoprávněný majetkový prospěch se účelově afiktivně nechal opětovně zaměstnat ve společnosti METALL FOX TRADE s.r.o., IČO 273 42 620, se sídlem tř. Budovatelů 2957/108, 434 01 Most, která neměla záměr vyvíjet faktickou podnikatelskou činnost a ani tak nečinila, neplnila-li ani další s tím spojené povinnosti, neměla-li dále dostatek finančních prostředků, poté dne 5. 6. 2017 nastoupil do pracovní neschopnosti, která trvala do 11. 1. 2018, a neoprávněně tak uplatnil nárok na dávku nemocenského pojištění, které mu bylo poslední splátkou dne 22. 1. 2018 i vyplaceno, čímž způsobil České republice – Okresní správě sociálního zabezpečení Most, Báňská 284, Most, škodu ve výši ve výši 113 525 Kč, 3/ dne 11. 3. 2019 v XY, okres XY, v úmyslu opatřit si neoprávněný majetkový prospěch se účelově a fiktivně nechal zaměstnat u R. E., který ve skutečnosti žádnou podnikatelskou činnost nevykonával, neplnil ani další své povinnosti z toho plynoucí a neměl dostatek finančních prostředků, avšak přesto jej jako zaměstnance nechal téhož dne přihlásit do registru a návazně se podílel na podání žádosti o dávku a jejím vyřizování, poté dne 8. 4. 2019 nastoupil do pracovní neschopnosti, která trvala do 17. 5. 2019, a neoprávněně tak uplatnil nárok na dávku nemocenského pojištění, které by za uvedenou dobu činilo 18 926 Kč,kdy Česká republika - Okresní správa sociálního zabezpečení Chomutov, Roháčova 4183, Chomutov, žádanou dávku nemocenského pojištění kvůli pochybnostem o oprávněnosti nároku nevyplatila“.

2. Za uvedené přečiny uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let. Současně soud prvního stupně rozhodl o uložení trestu spoluobviněnému R. E.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině i trestu. Odvolání, a to v neprospěch obviněného, podala i státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Chomutově, přičemž její odvolání směřovalo toliko do výroku o trestu. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 17. 7. 2025, sp. zn. 5 To 60/2025, tak, že obě odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 7. 2025, sp. zn. 5 To 60/2025, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 4. 9. 2024, sp. zn. 53 T 119/2021, podal obviněný prostřednictvím obhájce dne 21. 11. 2025 dovolání, a to z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy], dále z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku] a rovněž z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. [bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l)].

5. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v dovolání nesprávně uvedeno § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř. – poznámka NS) obviněný předně namítá, že soudy nižších stupňů nezjistily skutečný stav věci rozhodný pro posouzení naplnění všech znaků trestného činu, neboť se odmítly zabývat jeho zdravotním stavem v době vydání rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, ačkoli tento stav byl podle jeho názoru klíčový pro posouzení oprávněnosti čerpání dávek nemocenského pojištění. Poukazuje na to, že ve spise (na č. l. 256) jsou založeny informace o jeho hospitalizaci a závažných diagnózách a že nebylo zjištěno, že by rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti bylo nepravdivé, fiktivní či nezákonně získané. Zdůrazňuje, že bez rozhodnutí lékaře o dočasné pracovní neschopnosti by nemohlo dojít k uplatnění nároku na dávky nemocenského pojištění, přičemž odpovědnost za správnost takového rozhodnutí nese lékař, nikoli on jako pojištěnec. Proto nemohl dávky nemocenského pojištění uplatňovat neoprávněně.

6. Dále dovolatel namítá, že soudy obou stupňů bez řádného odůvodnění neprovedly jím navržené důkazy, a to výslechy svědků, kteří měli potvrdit, že jak společnost METALL FOX TRADE, s. r. o., tak R. E., jako jeho zaměstnavatelé, v rozhodné době vyvíjeli reálnou podnikatelskou činnost, a jeho pracovní poměry tudíž nebyly fiktivní. V této souvislosti rovněž vytýká soudům, že mu přičítaly k tíži to, že ho zaměstnavatelé přihlásili do registru zaměstnanců, když tato povinnost tíží výlučně zaměstnavatele, nikoli zaměstnance.

7. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítá nesprávné právní posouzení skutku, neboť podle jeho názoru nebyly naplněny znaky trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Má za to, že z provedených důkazů nevyplývá jeho úmysl opatřit si neoprávněně majetkový prospěch tím, že by se účelově a fiktivně nechal zaměstnat a následně neoprávněně uplatnil nárok na dávky nemocenského pojištění. Zdůrazňuje, že z výrokové části ani z odůvodnění rozhodnutí soudů není patrné, čím, jak a koho měl uvést v omyl. Poukazuje na to, že pracovní poměry byly řádně uzavřeny a že rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti byla vydána zákonným způsobem.

8. Ve vztahu ke třetímu skutku dovolatel dále uvádí, že bylo prokázáno, že v rozhodné době pro R. E. fakticky pracoval a obdržel za tuto práci mzdu, a naopak nebylo prokázáno, že by pracovní poměr uzavíral s vědomím budoucí dočasné pracovní neschopnosti. Pokud měly soudy pochybnosti o správnosti a zákonnosti vydaných rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, měly podle jeho názoru provést v tomto směru potřebné dokazování, případně vyvodit odpovědnost lékařů, kteří je vystavili. Akcentuje i skutečnost, že OSSZ v Mostě a Chomutově se nepřipojily s nároky na náhradu škody, ačkoliv tak podle zákona byly povinny. Zároveň vyslovuje názor, že věc měla být podle zásady subsidiarity trestní represe řešena v rámci správních řízení, nikoli prostředky trestního práva.

9. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obviněný uvádí, že odvolací soud pochybil, když zamítl jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, neboť vytýkané vady a uplatněné dovolací důvody byly dány již v předcházejícím řízení.

10. Závěrem dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 7. 2025, sp. zn. 5 To 60/2025, jakož i rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 4. 9. 2024, sp. zn. 53 T 119/2021, a také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

11. K dovolání obviněného se dne 22. 12. 2025 pod sp. zn. 1 NZO 1009/2025 vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Úvodem vyjádření zrekapituloval dosavadní průběh řízení, uplatněné dovolací důvody a dovolací argumentaci obviněného.

12. Ohledně uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce nejprve podrobně rozvádí předpoklady jeho naplnění, kdy následně konstatuje, že obviněný tento dovolací důvod uplatnil v jeho první a třetí alternativě, avšak jeho námitky se ve skutečnosti s podstatou tohoto dovolacího důvodu míjejí.

13. Ve vztahu k tvrzenému zjevnému rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy státní zástupce zdůrazňuje, že soudy obou stupňů provedly dokazování v dostatečném rozsahu, jednotlivé důkazy hodnotily pečlivě a v jejich vzájemných souvislostech a své skutkové závěry nadstandardně přesvědčivě odůvodnily. Rozhodná skutková zjištění významná pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, mají jednoznačný podklad v provedených důkazech, které tvoří ucelený a vnitřně konzistentní celek bez podstatných rozporů. Státní zástupce poukazuje zejména na závěry nalézacího soudu obsažené v bodech 41 až 43 rozsudku, z nichž je zřejmé, že skutková zjištění soudů korespondují s provedenými důkazy a logicky z nich vyplývají. Je také nesporné, že soudy při hodnocení důkazů postupovaly v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř.

14. Konkrétně státní zástupce vyzdvihuje, že soudy správně vyšly ze zjištění, podle nichž společnost METALL FOX TRADE, s. r. o., ani živnostník R. E. fakticky nevykonávali podnikatelskou činnost a nedisponovali finančními prostředky k vyplácení sjednané mzdy obviněnému. Na tomto základě soudy důvodně uzavřely, že obviněný předkládal orgánům sociálního zabezpečení falešné nebo nepravdivé podklady, a to především o existenci a obsahu pracovněprávních vztahů a o výkonu podnikatelské činnosti, a jednal tak s úmyslem neoprávněně čerpat nemocenské dávky. Tyto skutkové závěry byly podle státního zástupce dále rozvedeny a logicky podloženy v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, zejména v bodech 15 až 19 usnesení. To platí i pro skutková zjištění nasvědčující podvodnému úmyslu obviněného uzavřít předmětné pracovněprávní vztahy za účelem neoprávněného čerpání nemocenských dávek, přičemž v tomto směru státní zástupce odkazuje na body 16 a 17 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně.

15. K námitkám týkajícím se tzv. opomenutých důkazů státní zástupce uvádí, že nalézací soud se s důkazními návrhy obviněného řádně vypořádal a jejich neprovedení přesvědčivě odůvodnil v bodě 44 rozsudku. Navrhované výslechy svědků, včetně svědka S. a ošetřujících lékařů, byly soudy obou stupňů správně shledány nadbytečnými, neboť nemohly zpochybnit již učiněná skutková zjištění založená na ostatních provedených důkazech. Odvolací soud se s těmito závěry ztotožnil a dále je rozvedl v bodě 20 odůvodnění svého usnesení.

16. Státní zástupce ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu uzavírá, že dokazování provedené Okresním soudem v Chomutově bylo úplné a procesně bezvadné, skutková zjištění byla učiněna výlučně na podkladě řádně provedených a použitelných důkazů a soudy se nedopustily žádného excesu při hodnocení důkazů ani při rozhodování o důkazních návrzích obviněného. Nesouhlas obviněného se skutkovými závěry soudů a se způsobem hodnocení důkazů proto podle státního zástupce nemůže založit důvodnost dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

17. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., státní zástupce opět nejprve rozvádí předpoklady jeho naplnění a poté konstatuje, že dovolací argumentace obviněného spočívá převážně v polemice se skutkovými zjištěními soudů a jako taková se s uvedeným dovolacím důvodem míjí.

18. Podle státního zástupce není pochyb o tom, že právní kvalifikace skutku jako zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (správně přečinu – poznámka NS), včetně správného posouzení nedokonaného stadia (pokusu) přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, plně odpovídá skutkovým zjištěním učiněným nalézacím soudem a potvrzeným soudem odvolacím. Skutečnosti významné z hlediska právní kvalifikace skutku jsou přitom přiléhavě shrnuty v bodech 45 až 53 odůvodnění rozsudku, resp. v bodě 21 odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Státní zástupce se ztotožňuje i se závěrem soudů o přímém úmyslu obviněného, k němuž se nalézací soud přiléhavě vyjadřuje zejména v bodě 53 odůvodnění rozsudku a odvolací soud pak v bodech 16 a 21 odůvodnění usnesení. I přes námitky dovolatele proto podle státního zástupce lze bez pochybností dovodit naplnění objektivní i subjektivní stránky předmětných trestných činů.

19. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. státní zástupce uvádí, že ani tento nebyl v projednávané věci naplněn. Námitka obviněného, podle níž odvolací soud pochybil tím, že nevyhověl jeho řádnému opravnému prostředku, ačkoli řízení před soudem prvního stupně mělo být zatíženo vadami odpovídajícími dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., podle státního zástupce neobstojí, neboť z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek soudu prvního stupně žádnými takovými vadami zatížen není. Za této situace pak nemůže být vadné ani rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska druhé alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

20. Závěrem vyjádření státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

21. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud obhájci obviněného k případné replice, kterou však do dne rozhodování neobdržel.

III. Přípustnost dovolání

22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

23. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jim uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

24. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6 a 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

25. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

26. Obviněný v podaném dovolání uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.

27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly.

28. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

29. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).

30. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

31. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se dovolací soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá nesprávné zjištění skutkového stavu, neprovedení všech obhajobou navrhovaných důkazů, nesprávné právní posouzení skutku a nerespektování zásady subsidiarity trestní represe, dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim sice odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné.

32. Předně je třeba uvést, že většinu námitek uvedených v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích fázích trestního řízení, zejména v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (viz odvolání ze dne 27. 1. 2025 na č. l. 1055–1058 spisového materiálu a doplnění odvolání ze dne 15. 7. 2025 na č. l. 1094–1095 spisového materiálu). Nejvyšší soud proto považuje za nutné zdůraznit, že dovolací argumentace obviněného představuje z převážné části pouhé opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodněních svých rozhodnutí (viz body 33–53 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a body 14–21 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). V této souvislosti je třeba poznamenat, že pokud obviněný v rámci dovolání opakuje totožné námitky, které již uplatnil před soudy nižších stupňů, a ty se s nimi náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408]. O takovou situaci jde i v projednávané věci.

33. Bez ohledu na výše uvedené přistoupil Nejvyšší soud k věcnému posouzení podaného dovolání. Jak již bylo zmíněno, dovolatel výslovně uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který v projednávané věci přichází v úvahu toliko v jeho druhé alternativě, a to ve spojení s první a třetí alternativou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů a tzv. opomenuté důkazy] a první alternativou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [nesprávné právní posouzení skutku].

34. Dovolací soud se nejprve zabýval námitkami obviněného, které vztahuje k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jenž míří na tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, tedy na první variantu tohoto dovolacího důvodu. Dovolatel jednak zpochybňuje závěry soudů nižších stupňů, že jeho zaměstnavatelé reálně nevykonávali podnikatelskou činnost, a dále nesouhlasí ani s jejich závěry, že se nechal fiktivně zaměstnat za účelem čerpání dávek nemocenského pojištění. Současně soudům vytýká, že se dostatečně nezabývaly jeho zdravotním stavem v době vydání rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti. V této souvislosti zdůrazňuje, že pokud jeho zdravotní stav vyžadoval vystavení rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, pak měl nárok na dávky nemocenského pojištění, a za situace, kdy byl řádně doložen jeho pracovní poměr, tudíž nemohl nárok na tyto dávky uplatnit neoprávněně a způsobit, resp. pokusit se způsobit škodu.

35. S ohledem na uplatněnou argumentaci považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout, že, aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, by musel nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Tento rozpor ale v praxi nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Jinak vyjádřeno, v případě tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy tedy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Tento závěr vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.

36. Ve světle naznačených východisek dovolací soud k námitkám obviněného mířícím na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě uvádí, že je nelze považovat za relevantně uplatněné. Je tomu tak především proto, že obsahově tyto námitky nepřesahují meze pouhé polemiky s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů a se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily. Prostřednictvím uvedených námitek se obviněný primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a následně také nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (jak bude dále rozvedeno). Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní.

37. Nejvyšší soud v této souvislosti rovněž akcentuje, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový především požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08). Lze přitom konstatovat, že jak nalézací, tak odvolací soud požadavku náležitého odůvodnění rozhodnutí beze zbytku vyhověly, když uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou a proč nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů. Nejvyšší soud se s jejich skutkovými závěry plně ztotožňuje a pro stručnost odkazuje na body 33 až 43 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a body 15 až 19 odůvodnění usnesení odvolacího soudu.

38. Bez ohledu na shora uvedené považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující. Pokud dovolatel namítá, že se soudy nižších stupňů dostatečně nezabývaly jeho zdravotním stavem v době vydání rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, Nejvyšší soud konstatuje, že tato námitka se týká především rozsahu a způsobu dokazování a následného hodnocení skutkových okolností. Soudy přitom správně vycházely z toho, že podstatou posuzovaného jednání není otázka existence zdravotních obtíží obviněného, nýbrž účelovost jeho pracovních poměrů a s tím související uplatnění nároků na dávky nemocenského pojištění. Hodnocení relevance jednotlivých důkazů a rozhodnutí o tom, které důkazy je třeba provést, pak náleží výlučně nalézacímu soudu a samo o sobě nemůže založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě. Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů neshledal ani existenci výše zmíněného tzv. extrémního rozporu, přičemž ani obviněný v podaném dovolání výslovně neuvedl, mezi kterými skutkovými zjištěními a kterými provedenými důkazy by tento rozpor měl spočívat. Skutková zjištění soudů, včetně posouzení existence pracovních poměrů u společnosti METALL FOX TRADE, s. r. o., a R. E. a souvisejícího úmyslu neoprávněného čerpání nemocenských dávek, jsou podloženy vzájemně si korespondujícími důkazy a jsou srozumitelně a logicky odůvodněny. Skutečnost, že obviněný s těmito závěry nesouhlasí a předkládá vlastní verzi skutkového děje, nemůže sama o sobě založit důvodnost dovolání.

39. Následně se dovolací soud zabýval obviněným namítaným neprovedením všech navrhovaných důkazů. Obviněný uvádí, že v řízení před soudem prvního stupně navrhoval výslech svědků, kterým měla být prokázána jeho obhajoba směřující zejména k tomu, že jeho zaměstnavatelé reálně vyvíjeli podnikatelskou činnost a jeho pracovní poměry tedy nebyly fiktivní. Soud však návrh podle jeho názoru zcela nedůvodně a bez bližšího vysvětlení zamítl, přičemž nápravy se nedočkal ani ze strany odvolacího soudu. Dovolatel zároveň namítá, že se soudy dostatečně nezabývaly jeho zdravotním stavem v době vydání rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, přestože dal souhlas k získání veškeré jeho zdravotní dokumentace, což lze také částečně považovat za námitku mířící na neprovedení navrhovaných důkazů.

40. Nejvyšší soud považuje za vhodné k problematice tzv. opomenutých důkazů nejprve obecně uvést, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Současně je ovšem nutno zmínit, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému důkaznímu návrhu vždy vyhovět, měl by ovšem svůj postup zdůvodnit. Nadto je nutno dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, tedy takové důkazy, které mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

41. Zároveň je třeba akcentovat, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03).

42. Nadto v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě je ještě třeba mít vždy na paměti, jak již bylo konstatováno, že tento dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nemohlo vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Jak již totiž bylo naznačeno, k porušení tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).

43. Nejvyšší soud na základě shora uvedených východisek konstatuje, že v projednávané věci existenci tzv. opomenutých důkazů neshledal. Ze spisového materiálu vyplývá, že obviněný v řízení před soudem prvního stupně skutečně navrhl výslech svědků, kteří by měli jednak objektivizovat jeho zdravotní stav v době vydání rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti a jednak se vyjádřit k okolnostem jeho pracovních poměrů (viz č. l. 967). Mělo se přitom jednat o jeho ošetřujícího lékaře a jistého pana S., kterého však nebyl obviněný schopen blíže označit. Nalézací soud jeho návrh na doplnění dokazování zamítl, přičemž důvody, které jej k tomu vedly, přesvědčivě a racionálně objasnil pod bodem 44 rozsudku. Odvolací soud se s jeho názorem o nadbytečnosti navržených důkazů ztotožnil (viz bod 20 odůvodnění jeho rozhodnutí). Jinými slovy, soudy dospěly ke správnému závěru, že navrhované důkazy by nemohly změnit skutková zjištění učiněná na základě ostatních provedených důkazů. Uvedený závěr pak platí i pro v dovolání naznačované bližší zjišťování zdravotního stavu obviněného z jeho zdravotní dokumentace. Lze tedy uzavřít, že soudy neprovedení dovolatelem navržených důkazů věcně a adekvátně odůvodnily, a již z tohoto pohledu se tak nemůže jednat o tzv. opomenuté důkazy, které by byly s to založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě.

44. Toliko pro jistou přesnost je třeba uvést, že argumentace obviněného, že tím, že mu byla vystavena pracovní neschopnost, nemohl čerpat dávky nemocenského pojištění neoprávněně, zcela pomíjí zákonné předpoklady výplaty dávek nemocenského pojištění (tzv. nemocenské). Těmito zákonnými předpoklady je především skutečnost, že osoba, které je vystavena pracovní neschopnost, je v pracovním či obdobném poměru a má nárok na výplatu dávek nemocenského pojištění podle zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění. Jinak vyjádřeno, nárok na výplatu dávky nemocenského pojištění má jen osoba, která splňuje podmínky pro její přiznání, tedy taková osoba, která je účastná nemocenského pojištění a která se nachází v dočasné pracovní neschopnosti (blíže viz § 1 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění). Pro přiznání tzv. nemocenské tedy nestačí jen vystavená pracovní neschopnost; požaduje se, aby osoba byla tzv. pojištěna podle zákona o nemocenském pojištění, přičemž v případě osoby v pracovním poměru je tato osoba účastná na nemocenském pojištění a má obecně nárok na tzv. nemocenskou dnem, kdy začala vykonávat práci pro zaměstnavatele (blíže viz § 10 a násl. zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění). Z pohledu tohoto závěru je tedy nerozhodné, zda pracovní neschopnost byla vystavena obviněnému řádně na základě jeho zdravotních obtíží, neboť samotná tato skutečnost bez toho, že by byl obviněný pojištěný podle zákona č. 187/2006 Sb., by neodůvodňovala přiznání tzv. nemocenské. Proto bylo navrhované doplnění dokazování ohledně zdravotního stavu obviněného nadbytečné, bez ohledu na skutečnost, že z provedeného dokazování vyplynuly skutečnosti, které svědčí o tom, že zdravotní problémy obviněného byly pravděpodobně zveličovány.

45. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami obviněného mířícími na nesprávné právní posouzení skutku. Dovolatel namítá, že z provedených důkazů nevyplývá jeho úmysl opatřit si majetkový prospěch tím, že se nechal účelově a fiktivně zaměstnat a následně neoprávněně uplatnil nárok na dávky nemocenského pojištění. Soudy nižších stupňů podle jeho názoru chybně vyložily objektivní stránku přečinu podvodu podle § 209 tr. zákoníku a z jejich rozhodnutí vůbec nevyplývá, jakým způsobem a koho měl uvést v omyl. Současně má za to, že v projednávané věci měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe a případné protiprávní jednání mělo být řešeno prostředky správního, a nikoli trestního práva.

46. Z nastíněné dovolací argumentace je patrné, že obviněný fakticky vyjadřuje primárně nesouhlas s rozhodnými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a až na základě tohoto nesouhlasu dovozuje nenaplnění objektivní stránky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, resp. pokusu přečinu podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Takovou dovolací argumentaci však pod uvedený dovolací důvod podřadit nelze, neboť tato argumentace vychází z jiného skutkového stavu, než jaký měly za prokázaný soudy nižších stupňů. Zde je třeba opakovaně akcentovat, že při posuzování důvodnosti naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dovolací soud vázán skutkovým stavem, tak jak byl zjištěn soudy nižších stupňů a vyjádřen v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Nejvyšší soud proto uzavírá, že námitku stran naplnění objektivní stránky, konkrétně znaku uvedení jiného v omyl obviněný uplatnil pouze formálně.

47. Bez ohledu na shora uvedené, ovšem toliko stručně, je třeba uvést, že přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu, tj. škodu dosahující částky nejméně 100 000 Kč. K objektivní stránce uvedeného přečinu je vhodné dodat, že ta se skládá ze tří znaků: 1) pachatel uvede jiného v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici; a tím 2) vznikne na cizím majetku větší škoda; a 3) dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Škodou na cizím majetku se rozumí újma majetkové povahy, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná v penězích. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu vyžaduje existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé.

48. S ohledem na obsah uplatněné dovolací argumentace je dále namístě současně akcentovat, že soudy nižších stupňů se naplněním všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podrobně zabývaly. Soud prvního stupně skutečnosti významné z hlediska právní kvalifikace skutku přiléhavě shrnul v bodech 45 až 53 odůvodnění rozsudku, odvolací soud je pak v zásadě shodně zrekapituloval v bodě 21 odůvodnění usnesení. Nejvyšší soud se s jejich argumentací plně ztotožňuje a nepovažuje ji na tomto místě za potřebné opakovat.

49. Pokud jde o námitku, že z výrokové části rozsudku soudu prvního stupně ani z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů není zřejmé, jakým způsobem a koho měl obviněný uvést, resp. pokusit se uvést v omyl, je nutno uvést, že tuto sice lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho první alternativě, neboť nepodložení všech znaků skutkové podstaty trestného činu příslušnými skutkovými zjištěními zakládá nesprávné právní posouzení skutku. Jedná se však o námitku zjevně neopodstatněnou.

50. Dovolací soud má totiž na rozdíl od obviněného za to, že již ze samotné skutkové věty odsuzujícího rozsudku je nade vší pochybnost zřejmé, že v omyl uvedl Okresní správu sociálního zabezpečení Most, která mu na základě jeho jednání neoprávněně vyplatila dávky nemocenského pojištění, a v omyl se zároveň pokusil uvést Okresní správu sociálního zabezpečení Chomutov, která mu však kvůli pochybnostem o oprávněnosti jeho nároku žádnou dávku nevyplatila. Z obou rozhodnutí je pak rovněž zcela zřejmé, jakým způsobem tak obviněný učinil (viz zejména bod 49 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud nad rámec úvah soudů nižších stupňů považuje za vhodné a potřebné uvést, že pokud obviněný akcentuje, že došlo ke vzniku pracovního poměru, tedy pracovní smlouvy byly fakticky uzavřeny, z čehož dovozuje, že měl v případě pracovní neschopnosti nárok na výplatu dávek nemocenského pojištění, tak je třeba zdůraznit, že v dané věci skutečně není pochyb o tom, že došlo k uzavření pracovních smluv s uvedenými subjekty. Obviněný ovšem zcela pomíjí, že z provedeného dokazování bylo bez jakýchkoliv důvodných pochybností zjištěno a prokázáno, že jediným důvodem uzavření těchto smluv bylo zajištění výplaty dávek nemocenského pojištění, nikoliv výkon práce, a tedy naplnění obsahu těchto smluv. Jinak vyjádřeno, z provedeného dokazování vyplynulo, že pracovní smlouvy byly uzavřeny jen fiktivně, kdy tvrzení zaměstnavatelé neměli nikdy v úmyslu vyvíjet fakticky podnikatelskou činnost, tedy neměli v úmyslu po obviněném požadovat výkon sjednané práce, a obviněný neměl nikdy v úmyslu obsah této pracovní smlouvy naplnit, čehož si byl obviněný při uzavírání těchto smluv vědom. Fakticky se postupem obviněného jednalo o obcházení zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, kdy jediným smyslem uzavření pracovních smluv bylo dosáhnout obohacení na úkor státu tím, že obviněnému budou vyplaceny dávky nemocenského pojištění, na které by neměl v případě, pokud by nedošlo k fiktivního uzavření pracovních smluv zákonný nárok. Proto i tyto námitky Nejvyšší soud shledal sice přípustnými, avšak zjevně neopodstatněnými.

51. Jak již bylo konstatováno, obviněný dále uplatnil námitku subsidiarity trestní represe. Ohledně námitek týkajících se neaplikování zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze obecně uvést následující. Subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a vztahuje se k základům trestní odpovědnosti, takže se jedná o námitku, která z pohledu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. formálně naplňuje dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ovšem v dané věci je třeba zdůraznit, že způsob uplatnění této námitky dovolatelem stojí v rozhodující míře mimo meze dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť obviněný při její formulaci vychází zejména ze zpochybňování skutkových zjištění (nebylo prokázáno, že pracovní poměr v případě bodu 3 uzavřel s vědomím, že je v pracovní neschopnosti), tedy z toho, že se trestné činnosti nedopustil. Toliko okrajově zmiňuje, že věc měla být řešena prostřednictvím správního práva, když poukazuje na skutečnost, že poškozené subjekty ani nepožadovaly náhradu způsobené škody. Zde je třeba uvést, že námitkou subsidiarity trestní represe je možno se právně relevantně zabývat jen za situace, kdy pachatel nezpochybňuje, že se dopustil skutku, který vykazuje znaky konkrétního trestného činu. O takovou situaci se v dané věci nejedná, neboť obviněný, jak již bylo konstatováno, v souvislosti s touto námitkou fakticky tvrdí, že z důkazní situace nelze vyvodit jednoznačný závěr o jeho vině. Pouze podpůrně pak argumentuje, že předmětná věc z hlediska subsidiarity trestní represe měla být řešena prostředky správního práva. Vzhledem k této argumentaci lze proto tuto námitku, byť s jistou dávkou tolerance, považovat za relevantně uplatněnou, byť zjevně neopodstatněnou.

52. Nejvyšší soud proto uvádí, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

53. Platí, že podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je ovšem v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Tím je vyjádřen princip použití trestního práva jako ultima ratio, z nějž vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.

54. Zásadu subsidiarity trestní represe však nelze interpretovat tak, že by i v případech dostatečně společensky škodlivých mohla trestní odpovědnost nastoupit až po vyčerpání všech jiných dostupných právních prostředků. Proto, pokud budou v daném případě dostatečně intenzivně naplněny formální znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu, a nebude se tudíž jednat o čin výjimečný, nedosahující určité míry společenské škodlivosti, je zároveň implicitně naplněna podmínka ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, že „nepostačuje uplatnění podle jiného právního předpisu“. O takovou situaci se v dané věci jedná.

55. V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.), podle kterého „I. trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ‚ultima ratio‘ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ‚ultima ratio‘, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu, zejména jeho snahu nahradit takovým činem způsobenou škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele, ale lze ji zohlednit zejména při úvaze o použití § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (příp. § 159a odst. 4 tr. ř.) nebo některého z odklonů v trestním řízení [srov. § 179c odst. 2 písm. f), písm. g), písm. h), § 307 a § 309 tr. ř., § 70 zákona o soudnictví ve věcech mládeže], případně při úvaze o druhu a výši sankce ukládané za takový trestný čin (srov. § 39 odst. 1 věta za středníkem tr. zákoníku).“. Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě připomenout další závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkající se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.“.

56. Z pohledu shora prezentovaných závěrů je třeba zdůraznit, že v dané věci nepřicházelo použití § 12 odst. 2 tr. zákoníku v úvahu. Předně je třeba zdůraznit, že soudy nižších stupňů se možností aplikace subsidiarity trestní represe zabývaly (viz bod 53 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), byť lze připustit, že stručněji. Nadto má Nejvyšší soud za to, že aplikaci subsidiarity trestní represe vylučuje doba páchání trestné činnosti, skutečnost, že obviněný se trestné činnosti dopustil 2 trestnými činy, kdy naplnil i kvalifikovanou skutkovou podstatu, ale i výše způsobené škody. Není tedy pochyb o tom, že jednání dovolatele odpovídalo běžným případům trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a ničím nevybočovalo z mezí jiných případů srovnatelných s projednávanou věcí. Jen pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že pro trestněprávní posouzení viny obviněného není rozhodné, že poškozená OSSZ v Mostě se nepřipojila s nárokem na náhradu způsobené škody. Samotná tato skutečnost nemůže snižovat společenskou škodlivost jednání obviněného. Nadto se z jeho strany jedná o jistou nepřesnou intepretaci postupu OSSZ v Mostě, když tato se nepřipojila z toho důvodu, že se rozhodla vymáhat způsobenou škodu v jiném řízení (viz č. l. 411). Takový postup je zcela zákonný, neboť závisí toliko na poškozeném, zda náhradu škody bude vůbec požadovat v trestním řízení, tedy jedná se o právo poškozeného nikoliv povinnost (§ 43 odst. 1 tr. ř.). OSSZ v Chomutově se nemohla s nárokem na náhradu škody připojit, neboť k vyplacení dávek nemocenského pojištění nedošlo, jak nakonec bylo vyjádřeno i ve skutkových zjištěních (viz bod 3 rozsudku soudu prvního stupně).

57. S přihlédnutím k obsahu podaného dovolání považuje Nejvyšší soud za vhodné rovněž dodat, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutnosti reakce (odpovědí) na stále se opakující argumentaci (otázky) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody.

58. Nejvyšší soud tak shrnuje, že neshledal takové vady rozsudku soudu prvního stupně ani usnesení soudu druhého stupně, které by byly s to založit obviněným uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. ani jiné dovolací důvody vyjmenované v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož nejsou napadená rozhodnutí zatížena vadou, která by byla podřaditelná pod obviněným uplatněné dovolací důvody, nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

59. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení

I. Dosavadní průběh řízení II. Dovolání a vyjádření k němu III. Přípustnost dovolání IV. Důvodnost dovolání V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu Poučení: