11 Tdo 711/2024-3265

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2025 o dovoláních obviněných 1. I. L., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, 2. L. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici a ÚPVZD Opava a 3. I. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 4. 2024, č. j. 4 To 63/2023-2963, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 10/2022, takto:

Výrok

I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných

I. L. a

I. J. odmítají.

II. Z podnětu dovolání obviněné L. S. se podle § 265k odst. 1 tr. řádu ohledně této obviněné a s přiměřeným použitím § 261 tr. řádu také ohledně obviněných

I. L. a

I. J. zrušuje usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 4. 2024, č. j. 4 To 63/2023-2963, a to v celém rozsahu.

III. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. řádu se zrušují i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

IV. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

V. Podle § 265l odst. 4 tr. řádu se obviněný

I. L. nebere do vazby.

VI. Podle § 265l odst. 4 tr. řádu se obviněná L. S. bere do vazby z důvodu podle § 67 písm. a) tr. řádu.

VII. Podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a contrario se nepřijímá písemný slib obviněné L. S.

VIII. Podle § 265l odst. 4 tr. řádu se obviněný

I. J. bere do vazby z důvodu podle § 67 písm. a) tr. řádu.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 4. 10. 2023, č. j. 43 T 10/2022-2742, byli v záhlaví tohoto usnesení označení obvinění uznáni vinnými následujícími trestnými činy.

2. Obviněný I. L. (dále jen „obviněný L.“) byl uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku (bod 1. výroku o vině), přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (bod 2. výroku o vině), přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod 4. výroku o vině), přečinu nedovolené výroby a držení pečetidla státní pečeti a úředního razítka podle § 349 tr. zákoníku (bod 5. výroku o vině) a přečinu maření spravedlnosti podle § 347a odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (bod 6. výroku o vině). Za uvedené trestné činy mu soud prvního stupně podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtrnácti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Vedle tohoto trestu dále tomuto obviněnému uložil podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 100denních sazeb s výší jedné denní sazby 1 125 Kč, tj. celkem tedy 112 500 Kč, podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, který ve výroku svého rozsudku podrobně vymezil a podle § 73 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř let.

3. Obviněná L. S. (dále jen „obviněná S.“) byla uznána vinnou ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku [bod 1. výroku o vině, vyjma bodu e)] a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod 3. výroku o vině). Za uvedené trestné činy jí soud prvního stupně podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Vedle tohoto trestu dále obviněné uložil podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 52denních sazeb s výší jedné denní sazby 500 Kč, tj. celkem tedy 26 000 Kč, podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, který ve výroku svého rozsudku podrobně vymezil a podle § 73 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu šesti let.

4. Obviněný I. J. (dále jen „obviněný J.“) byl uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku (bod 1. výroku o vině) a za tento trestný čin mu soud prvního stupně podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pak soud prvního stupně tomuto obviněnému uložil rovněž trest propadnutí věci, který ve výroku svého rozsudku podrobně vymezil.

5. Těchto trestných činů se obvinění (společně s dalšími spoluobviněnými, resp. v době rozhodování soudu prvního stupně již odsouzenými) dopustili takto:

1. I. L., L. S., I. J., společně s odsouzenými D. B., L. B., M. V. a V. H. I. L. (dále jen „I. L.“), L. S., I. J., R. K., v přesně nezjištěné době nejméně od jara 2020 do 8. 12. 2021, ve vzájemné součinnosti s dalšími osobami a členy organizované skupiny osob působící na území nejméně České a Srbské republiky, po předchozích dohodách, ve vzájemné součinnosti a dělbě úkolů, vedeni společným záměrem za účelem dosažení zisku, se vědomě postupně podíleli na organizaci zakoupení, dovozu ze Srbské do České republiky velkého množství léků značek Rinasek, Clarinase a Defrinol obsahující prekursor pseudoefedrin a následného prodeje těchto léků za účelem výroby psychotropní látky metamfetamin a dalšího prodeje této psychotropní látky koncovým uživatelům, kdy na území Srbské republiky zajišťovala obstarání léčiv dosud neustanovená nejméně jedna osoba, I. L. v rámci skupiny figuroval jako její organizátor, objednatel léků, jejich prodejce a osoba obstarávající metamfetamin pro koncové uživatele, který také sám částečně prodával, R. K. byl kurýrem, který dovážel léky, L. S. fungovala částečně jako kurýr a osoba jednající s dodavateli léků přímo v Srbské republice a také jako osoba provádějící prodej metamfetaminu koncovým uživatelům, I. J. jako osoba podílející se na dopravě léků za využití přepravní společnosti ze Srbské republiky do České republiky; a dále se na činnosti této skupiny na území České republiky podíleli L. B., která figurovala jako prostředník při přebírání léků od I. L. pro další dosud neustanovenou osobu, která tyto léky použila na výrobu metamfetaminu, M. V. a D. B. z vězení zprostředkovávali prvotní kontakt a podmínky k obchodům s léky mezi I. L., L. B. a V. H. a tento v rámci skupiny figuroval jako potencionální odběratel léků a následně jako osoba obstarávající metamfetamin pro I. L. a jeho přítelkyni, kdy tohoto jednání se dopustili nejméně v těchto případech: a) v přesně nezjištěné době na jaře roku 2020 v Brně v ul. XY zakoupil I. L. od S. S., postupně v pěti případech celkem 2 400 balení léků Rinasek při ceně 6 EUR za balení, přičemž tablety léků již byly vyloupané z blistrů, které měl I. L. určeny k dalšímu prodeji za účelem výroby metamfetaminu, kdy uvedené množství tablet (24 000 ks) sloužilo k výrobě nejméně 707,08 g metamfetaminu s podílem účinné látky okolo 80 %, b) v přesně nezjištěné době nejpozději krátce před 6. 11. 2020 objednal I. L. u dosud neustanovené osoby v Srbské republice opatření většího množství léků zn. Rinasek a následně sjednal L. S., aby tyto léčiva dovezla do České republiky, kdy tato odjela do Srbské republiky dne 6. 11. 2020 a následně o její dovoz zpět do České republiky požádal R. K., který si za tímto účelem zapůjčil vozidlo zn. BMW 390L, L. S. v Srbské republice zásilku léků převzala a společně s R. K. zahájili cestu do České republiky, při které dne 10. 11. 2020 v čase kolem 3:00 hod. byli na hraničním přechodu XY ze Srbské republiky do Maďarské republiky kontrolováni celní správou Maďarské republiky v osobním motorovém vozidle zn. BMW 390L, reg. zn. XY, barvy černé, které řídil R. K. a L. S. seděla na místě spolujezdce, kdy prohlídkou bylo zjištěno, že převáželi v zavazadlovém prostoru vozidla v taškách a kartónové krabici celkem 29 598 ks tablet léků zn. Rinasek 60 mg, které byly určeny k předání I. L. a dalšímu prodeji za účelem výroby metamfetaminu, přičemž uvedené množství tablet by sloužilo k výrobě cca 1 046,41 g metamfetaminu s podílem účinné látky okolo 80 %, c) v přesně nezjištěné době nejpozději krátce před 2. 12. 2020 objednal I. L. u dosud neustanovené osoby v Srbské republice opatření většího množství léků obsahujících prekursor pseudoefedrin, poté společně s L. S. a N. R., dne 2. 12. 2020 odcestovali osobním motorovým vozidlem zn. Jaguar, reg. zn. XY, na území Srbské republiky, kde v následujících dnech zakoupili v přesně neustanovené lékárně 2 800 ks balení léků Rinasek a Clarinase v hodnotě 895 000 RSD, 31 ks balení léků Clarinase v hodnotě 9 827 RSD a 16 ks balení léků Defrinol v hodnotě 5 800 RSD, celkem tedy zakoupili 2 847 ks balení léků obsahujících pseudoefedrin, které následně přesně nezjištěným způsobem vyvezli dne 5. 12. 2020 z území Srbské republiky do České republiky, přičemž léky byly určeny k dalšímu prodeji za účelem výroby metamfetaminu, kdy uvedené množství tablet (při 10 ks tablet v jednom balení = 28 470 ks) sloužilo k výrobě 1 006,53 g metamfetaminu (při 60 mg pseudoefedrinu v jedné tabletě) s podílem účinné látky okolo 80 %, d) v přesně nezjištěné době nejpozději krátce před 21. 12. 2020 objednal I. L. u dosud neustanovené osoby v Srbské republice opatření většího množství léků obsahujících prekursor pseudoefedrin, poté společně s L. S. dne 21. 12. 2020 odcestovali přesně nezjištěným vozidlem na území Srbské republiky, kde v následujících dnech zakoupili v přesně neustanovené lékárně 2 900 ks balení léků Defrinol v hodnotě 1 020 800 RSD, 107 ks balení léků Clarinase v hodnotě 33 865,50 RSD a v dalších dnech zakoupili 6 ks balení léků Clarinase a 20 ks balení léků Rinasek v celkové hodnotě 8 687 RSD, celkem tedy zakoupili 3 030 ks balení léků obsahujících pseudoefedrin, které následně přesně nezjištěným způsobem vyvezli dne 24. 12. 2020 z území Srbské republiky do České republiky, přičemž léky byly určeny k dalšímu prodeji za účelem výroby metamfetaminu, kdy uvedené množství tablet (při 10 ks tablet v jednom balení = 30 330 ks) sloužilo k výrobě cca 1 072,29 g metamfetaminu (při 60 mg pseudoefedrinu v jedné tabletě) s podílem účinné látky okolo 80 %, e) v přesně nezjištěné době nejpozději krátce před 25. 1. 2021 objednal I. L. u dosud neustanovené osoby v Srbské republice opatření většího množství léků obsahujících prekursor pseudoefedrin a následně sjednal L. S. (stíhanou pro tento dílčí útok samostatně po vyloučení ze společného řízení), aby tyto léčiva dovezla do České republiky, tato na základě pokynů I. L. společně s N. R., odcestovala dne 25. 1. 2021 na území Srbské republiky, kde v následujících dnech zakoupila uvedené léky za účelem jejich dovozu do České republiky, přičemž dne 29. 1. 2021 v čase kolem 18:00 hod. byla na hraničním přechodu XY ze Srbské republiky do Maďarské republiky kontrolována celní správou Maďarské republiky při cestování osobním motorovým vozidlem zn. VW Touareg, reg. zn. XY, barvy bílé, které řídila, kdy prohlídkou bylo zjištěno, že v prostorech pro cestující a v zavazadlovém prostoru vozidla v taškách a v krabicích převážela v uzavřených sáčcích od chipsů a v termosce celkem 1 383 ks blistrů, tj. 13 830 ks tablet léků zn. Rinasek 60 mg, 3 550 g vyloupaných tablet zn. Rinasek 60 mg, což při průměrné váze jedné tablety 0,219 g odpovídá 16 210 ks tablet, tedy celkem 30 040 ks tablet léku Rinasek, dále 1 849 g vyloupaných tablet z blistrů Clarinase, což při průměrné váze jedné tablety 0,972 g odpovídá 1 902 ks tablet, které byly určeny k předání I. L. a dalšímu prodeji za účelem výroby metamfetaminu, přičemž uvedené množství tablet (31 942 ks) by sloužilo k výrobě cca 1 129,28 g metamfetaminu (při 60 mg pseudoefedrinu v jedné tabletě) s podílem účinné látky okolo 80 %, f) v přesně nezjištěné době nejpozději krátce před 5. 6. 2021 objednal I. L. u dosud neustanovené osoby v Srbské republice opatření většího množství léků obsahujících prekursor pseudoefedrin, následně L. S. dne 5. 6. 2021 odletěla do Bělehradu, kde v následujících dnech zakoupila tyto léky v hodnotě 158 000 RSD, kdy ze Srbské republiky odcestovala letecky dne 9. 6. 2021, přičemž léky dopravila do České republiky nezjištěným způsobem a tyto předala I. L. k dalšímu prodeji za účelem výroby metamfetaminu; za uvedenou částku nakoupila cca 512 ks balení léku zn. Rinasek, což je 5 120 ks tablet, kdy uvedené množství tablet sloužilo k výrobě cca 181,01 g metamfetaminu s podílem účinné látky okolo 80 %, g) v přesně nezjištěné době nejpozději krátce před 9. 7. 2021 objednal I. L. u dosud neustanovené osoby v Srbské republice opatření většího množství léků obsahujících prekursor pseudoefedrin, následně L. S. dne 9. 7. 2021 odletěla do Bělehradu, kde v následujících dnech zakoupila tyto léky v hodnotě 157 500 RSD, kdy ze Srbské republiky odcestovala letecky dne 12. 7. 2021, přičemž léky dopravila do České republiky nezjištěným způsobem a tyto předala I. L. k dalšímu prodeji za účelem výroby metamfetaminu; za uvedenou částku nakoupila cca 511 ks balení léku zn. Rinasek, což je 5 110 ks tablet, kdy uvedené množství tablet sloužilo k výrobě cca 180,66 g metamfetaminu s podílem účinné látky okolo 80 %, h) v přesně nezjištěné době nejpozději krátce před 10. 8. 2021 objednal I. L. u dosud neustanovené osoby v Srbské republice v lékárně "Lipa Lek" sídlící na adrese XY, XY, opatření většího množství léků obsahujících prekursor pseudoefedrin, poté L. S. dne 10. 8. 2021 odletěla do Bělehradu, kde následující den, tj. 11. 8. 2021 zakoupila v uvedené lékárně přesně nezjištěné množství léků, kdy ze Srbské republiky odcestovala letecky dne 14. 8. 2021, přičemž léky dopravila do České republiky nezjištěným způsobem a tyto předala I. L. k dalšímu prodeji za účelem výroby metamfetaminu, i) v přesně nezjištěné době nejpozději krátce před 21. 8. 2021 objednal I. L. u dosud neustanovené osoby v Srbské republice v lékárně "Lipa Lek" sídlící na adrese XY, XY, opatření většího množství léků obsahujících prekursor pseudoefedrin, poté společně s L. S. dne 21. 8. 2021 odletěli do Bělehradu, kde po telefonické dohodě s pracovnicí lékárny dne 24. 8. 2021 instruoval L. S., aby léky v hodnotě 61 000 RSD v lékárně vyzvedla do 21:00 hod., I. L. sám odcestoval ze Srbska letecky dne 24. 8. 2021 a L. S. odcestovala letecky až po vyzvednutí léků dne 25. 8. 2021, léky dopravila do České republiky nezjištěným způsobem, přičemž léky předala I. L. k dalšímu prodeji za účelem výroby metamfetaminu; za uvedenou částku nakoupili cca 198 ks balení léku zn. Rinasek, což je 1 980 ks tablet, kdy uvedené množství tablet sloužilo k výrobě cca 70 g metamfetaminu s podílem účinné látky okolo 80 %, j) dne 17. 10. 2021 v době kolem 20:50 hod. v XY v ulici XY prodal I. L. v osobním motorovém vozidle zn. Jaguar XF, reg. zn. XY, L. B. celkem 440 ks tablet léků zn. Clarinase 120 mg (tj. 44 ks balení), obsahující prekursor pseudoefedrin, bez obalů a blistrů, za které mu L. B. zaplatila celkovou částku 22 000 Kč, přičemž léky byly určeny pro dosud přesně neustanovenou osobu za účelem výroby metamfetaminu, kdy prodej léků mezi L. B. a I. L. zprostředkovali telefonicky ve dnech 5. 10. 2021 až 19. 10. 2021 M. V. a D. B., kteří se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Znojmo; M. V. následně po předání léků dne 19. 10. 2021 telefonicky informoval I. L., že při předání došlo k chybě, kdy I. L. předal L. B. pouze polovinu dojednaného množství, přičemž na tutéž okolnost telefonicky upozorňoval L. B. její partner D. B., poté I. L. zbytek léků do celkového množství (440 ks tablet) přivezl vozidlem zn. Jaguar XF, reg. zn. XY, dne 20. 10. 2021 v době kolem 18:56 hod. do XY do ul. XY, kde je ve vozidle předal L. B., přičemž uvedené množství tablet sloužilo k výrobě cca 31,12 g metamfetaminu s podílem účinné látky okolo 80 %, k) dne 18. 10. 2021 v době kolem 15:55 hod. ve XY před OD Tesco v XY nabídl I. L. v osobním motorovém vozidle zn. Jaguar XF, reg. zn. XY, V. H. na zkoušku 20 ks tablet léků zn. Clarinase 120 mg s obsahem prekursoru pseudoefedrinu, za účelem výroby metamfetaminu, při ceně 500 Kč za 1 ks balení (10 ks tablet), přičemž prodej léků mezi V. H. a I. L. zprostředkoval telefonicky ve dnech 5. 10. 2021 až 21. 10. 2021 M. V., který se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Znojmo, po chvilkovém jednání V. H. tuto nabídku z důvodu vysoké ceny na místě odmítl s tím, že si to ještě rozmyslí; současně však V. H. prodal I. L. 10 g metamfetaminu při ceně 900 Kč za 1 g, tj. celkem za částku 9 000 Kč na zkoušku s tím, že pokud bude I. L. spokojen s kvalitou metamfetaminu, domluví se na dalších obchodech; I. L. následně společně se svojí přítelkyní L. S. metamfetamin prodal dosud přesně neustanoveným koncovým uživatelům zejména na území města Brna, l) dne 31. 10. 2021 v době kolem 15:20 hod. v Brně na adrese Brno, XY, v bytě č. 6, prodal V. H. po předchozích telefonických dohodách I. L. 40 g metamfetaminu při ceně 900 Kč za 1 g, tj. celkem za částku 36 000 Kč, přičemž I. L. následně společně se svojí přítelkyní L. S. metamfetamin prodal dosud přesně neustanoveným koncovým uživatelům zejména na území města Brna, m) dne 12. 11. 2021 v době kolem 14:45 hod. v Olomouci na parkovišti XY v ul. XY, po předchozích telefonických dohodách, v osobním motorovém vozidle zn. Jaguar XF, reg. zn. XY (dříve RZ: XY), kdy chvíli před schůzkou I. L. připevnil na vozidlo falešné diplomatické registrační značky XY, prodal V. H. I. L. 50 g metamfetaminu při ceně 900 Kč za 1 g, tj. celkem za částku 45 000 Kč, přičemž I. L. následně společně se svojí přítelkyní L. S. metamfetamin prodal dosud přesně neustanoveným koncovým uživatelům zejména na území města Brna, n) v přesně nezjištěné době nejpozději dne 16. 11. 2021 objednal I. L. za přispění I. J. u kontaktní osoby v Srbské republice zaslání většího množství léků zn. Rinasek, přičemž dosud neustanovená osoba provedla odeslání léků prostřednictvím přepravní společnosti Direct Parcel Distribution (DPD) jako zásilku/balík č. 17502009909925 z chorvatského města XY na adresu: XY, Brno, XY, tel. XY, přičemž po doručení na depo DPD do České republiky, XY bylo zjištěno, že obsahuje 8 ks bílých plastových dóz od kofeinových tablet s nápisem „PURE CAFFEINE“, výrobce MYVITAMINS, ve kterých se nacházelo celkem 27 150 ks volně ložených tablet s označením M/1, kdy se jednalo o tablety zn. Rinasek 60 mg, přičemž z tohoto množství by bylo možné vyrobit 959,86 g hydrochloridu metamfetaminu s podílem účinné látky okolo 80 %; zásilku, která byla po doručení do České republiky policejním orgánem zákonným způsobem otevřena a zaměněna, si dne 24. 11. 2021 v čase kolem 16:57 hod. vyzvedl I. J. společně s L. S. v depu společnosti DPD v XY v ul. XY a společně balík v osobním motorovém vozidle zn. Peugeot 508, reg. zn. XY, černé barvy, převezli do místa bydliště I. L. a L. S. na adresu Brno, XY, přičemž při přepravě balíku přepravní společností se o jeho cestu a vydání aktivně zajímali I. L., L. S. a I. J., o) dne 25. 11. 2021 v době kolem 16:50 hod. ve XY v blízkosti prodejny Planeo Elektro v ul. XY a poblíž budovy vlakového nádraží v ul. XY, po předchozích telefonických dohodách, v osobním motorovém vozidle zn. Jaguar XF, reg. zn. XY (dříve RZ: XY), prodal V. H. I. L. 100 g metamfetaminu při ceně 800 Kč za 1 g, tj. celkem za částku 80 000 Kč, přičemž I. L. následně společně se svojí přítelkyní L. S. metamfetamin prodal dosud přesně neustanoveným koncovým uživatelům, zejména na území města Brna, p) v přesně nezjištěné době krátce před 7. 12. 2021 objednal I. L. za přispění I. J. u kontaktní osoby v Srbské republice zaslání většího množství léků zn. Rinasek 60 mg v řádech jednotek kilogramů a jejich dopravu do České republiky za využití řidiče mezinárodní kamionové dopravy tahače srbské reg. zn. XY, srbské přepravní společnosti MB Trans, od kterého si tašku s léky převzali I. L. s I. J. po dopravě do České republiky dne 7. 12. 2021 v době kolem 08:35 hod. na parkovišti u benzínové čerpací stanice OMV na XY. km dálnice D1 ve směru na Prahu, poté léky společně dovezli do prostorů kanceláře užívané I. L. v Brně na XY, kde společně množství léků zkontrolovali a přepočítali, q) I. v přesně nezjištěné době během letních měsíců až září 2021 prodal I. L. ve dvou až třech případech R. H., přesně nezjištěné menší množství metamfetaminu pro osobní potřebu za částku 1 200 až 1 500 Kč za 1 g, II. dne 7. 11. 2021 v době od 17:03 hod. v Brně na přesně nezjištěném místě v osobním motorovém vozidle zn. Jaguar, reg. zn. XY, prodala L. S. přesně neustanovenému muži jménem J. tzv. 8 čar (cca 0,8 g) metamfetaminu za částku 1 600 Kč, III. v přesně nezjištěné době od září 2020 do 8. 12. 2021 předala L. S. bezúplatně, příp. jako protihodnotu za službu, J. P., celkem v 15 až 20 případech metamfetamin v množství od 1 tzv. čáry (0,1 g) do 8 tzv. čar, IV. v přesně nezjištěné době od prosince 2019 do 8. 12. 2021 předala L. S. bezúplatně T. B., celkem v 10 případech metamfetamin v množství od 1 tzv. čáry (0,1 g) do 2 tzv. čar, V. v přesně nezjištěné době od prosince 2019 do 8. 12. 2021 prodala L. S. T. I., nejméně ve dvou případech přesně nezjištěné uživatelské množství metamfetaminu, vždy za částku 1 000 Kč, r) ke dni 8. 12. 2021 I. L. a L. S. přechovávali za účelem další distribuce v jejich bydlišti na adrese Brno, XY, v kanceláři na adrese Brno, XY, a v osobním motorovém vozidle zn. Jaguar, reg. zn. XY, celkem 15 949,27 g tablet (70 582 ks) léků Rinasek a Clarinase s obsahem pseudoefedrinu (z toho 13 104,6 g tablet Rinasek /59 323 ks/ měli uložených v kanceláři na ul. XY), přičemž z celkového množství tablet by bylo možné vyrobit až 2 512,2 g hydrochloridu metamfetaminu s podílem účinné látky okolo 80 %, celkem 50,598 g metamfetaminu s průměrným obsahem 79,6 % účinné látky, což představuje 40,31 g báze metamfetaminu, celkem 93,895 g sušeného konopí (latnatých květenství, tzv. palic a drtě) s průměrným obsahem 12,5 % psychotropní látky delta-9-THC, ve kterém se nacházelo 8,48 g absolutního THC, dále 0,130 g amfetaminu s 73,4 % obsahem účinné látky, což představuje 0,10 g báze amfetaminu, 3,887 g kokainu s 39,5 % obsahem účinné látky, což představuje 1,53 g báze kokainu a 1,222 g tablet extáze s průměrným obsahem 37,51 % účinné látky, což představuje 0,46 g báze MDMA, takto jednali bez patřičného oprávnění a s vědomím, že se o takové látky jedná, kdy metamfetamin patří mezi psychotropní látky zařazené do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a je uveden v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách (dále jen nařízení vlády), delta-9-tetrahydrokanabinol (delta-9-THC) náleží mezi psychotropní látky zařazené do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a je uveden v příloze č. 5 nařízení vlády, konopí patří mezi omamné látky zařazené do Seznamu IV podle Jednotné úmluvy o omamných látkách a je uvedeno v příloze č. 3 nařízení vlády, kokain patří mezi omamné látky zařazené do Seznamu I podle Jednotné úmluvy o omamných látkách a je uveden v příloze č. 1 nařízení vlády, 3,4-Methylen-dioxy-metamfetamin (MDMA) patří mezi psychotropní látky zařazené do Seznamu I podle Úmluvy o psychotropních látkách a je uvedeno v příloze č. 4 nařízení vlády, amfetamin patří mezi psychotropní látky zařazené do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a je uveden v příloze č. 5 nařízení vlády a efedrin/pseudoefedrin jsou uvedeny v kategorii 1 přílohy I Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 a v kategorii 1 přílohy Nařízení Rady (ES) č. 111/2005 jako prekursory, 2. I. L. od přesně nezjištěné doby do 8. 12. 2021 měl bez příslušného zákonného oprávnění v držení celkem 372 ks kompletních ostrých střelbyschopných nábojů ráže 7,65 mm Browning, tuzemské výroby (Sellier & Bellot) různého výrobního provedení, uložených v plastových kontejnerech a papírových krabicích originálního malospotřebitelského balení a 4 ks ostrých střelbyschopných nábojů do brokovnice ráže 20 mm, tuzemské výroby (Sellier & Bellot) různého výrobního provedení, kdy všechny náboje měl uloženy v nákupní tašce v zavazadlovém prostoru jím užívaného osobního motorového vozidla zn. Jaguar XF 3.0 V6D, reg. zn. XY, přičemž uvedené střelivo má ve smyslu zákona č. 119/2012 Sb., o střelných zbraních a střelivu, charakter střeliva do zbraní kategorie A, A-I, B a C a toto střelivo může nabývat do vlastnictví a držet jen osoba s příslušným oprávněním – zbrojním průkazem pro skupinu A, B, C nebo E, kdy I. L. není držitelem žádného zbrojního průkazu, 3. L. S. v období od 25. 1. 2021 do 28. 11. 2021 opakovaně řídila osobní motorová vozidla, a to nejméně v těchto případech: - v době od 25. 1. 2021 do 29. 1. 2021 řídila osobní motorové vozidlo zn. VW Touareg, reg. zn. XY, na cestě z místa svého bydliště v Brně do Bělehradu a zpět, - ve dnech 25. 9. 2021, 26. 9. 2021, 27. 9. 2021, 28. 9. 2021, 21. 10. 2021, 7. 11. 2021, 24. 11. 2021, 28. 11. 2021, v různou denní dobu řídila od místa svého bydliště nejméně ulicemi města Brna osobní motorové vozidlo zn. Jaguar XF 3.0 V6D, reg. zn. XY (od 27. 10. 2021 reg. zn. XY), - dne 22. 11. 2021 v době kolem 20:50 hod. řídila osobní motorové vozidlo zn. Škoda Superb, nezjištěné reg. zn., na cestě z místa svého bydliště v Brně do XY do ul. XY a zpět, - dne 24. 11. 2021 v době kolem 17:00 hod. řídila osobní motorové vozidlo zn. Peugeot, reg. zn. XY na cestě z místa svého bydliště v Brně do XY do ul. XY a zpět, a to přesto, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2020, sp. zn. 2 T 62/2020, který nabyl právní moci dne 14. 7. 2020, jí byl uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 4 let.

4. I. L. v období od 17. 10. 2021 do 7. 12. 2021 opakovaně řídil osobní motorové vozidlo zn. Jaguar XF 3.0 V6D, reg. zn. XY (od 27. 10. 2021 reg. zn. XY), a to nejméně v těchto případech: - dne 17. 10. 2021 v odpoledních hodinách řídil na cestě z místa svého bydliště v Brně do XY do ul. XY a zpět, - dne 18. 10. 2021 v odpoledních hodinách řídil na cestě z místa svého bydliště v Brně do XY do ul. XY a zpět, - dne 20. 10. 2021 v odpoledních hodinách řídil na cestě z místa svého bydliště v Brně do XY do ul. XY a zpět, - dne 12. 11. 2021 v odpoledních hodinách řídil na cestě z místa svého bydliště v Brně do Olomouce do ul. XY a zpět, - dne 25. 11. 2021 v odpoledních hodinách řídil na cestě z místa svého bydliště v Brně do XY do ul. XY a zpět, - dne 7. 12. 2021 v dopoledních hodinách řídil na cestě z místa svého bydliště v Brně na čerpací stanici OMV na XY.km dálnice D1 ve směru na Prahu a zpět, - ve dnech 7. 11. 2021, 9. 11. 2021, 13. 11. 2021, 15. 11. 2021, 19. 11. 2021, 21. 11. 2021, 22. 11. 2021, 23. 11. 2021, 24. 11. 2021, 26. 11. 2021, 1. 12. 2021, 5. 12. 2021 v různou denní dobu řídil od místa svého bydliště nejméně ulicemi města Brna, a to přesto, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2021, sp. zn. 11 T 167/2020, který nabyl právní moci dne 18. 8. 2021, mu byl uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 let, 5. I. L. od přesně nezjištěné doby do 8. 12. 2021 měl bez oprávnění v držení: razící gumičku s vyobrazením malého státního znaku ČR a nápisem "MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ, razící gumičku s vyobrazením dvouocasého lva ve skoku a nápisem "MASARYKOVA UNIVERZITA", razící gumičku s vyobrazením malého státního znaku ČR a nápisem "Univerzita Karlova v Praze", číslovka "11", razítko s vyobrazením malého státního znaku ČR a nápisem "VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE REKTORÁT", číslovka "3", razítko s vyobrazením malého státního znaku ČR a nápisem "JUDr. JANA BORSKÁ NOTÁŘKA V PRAZE", číslovka "3", razítko s vyobrazením malého státního znaku ČR a nápisem "JUDr. EVA ČIERNIKOVÁ NOTÁŘKA V BRNĚ", číslovka "2", razící gumičku s nápisem "MUDr. Jiří KLOFERA oční amb., polikl. ZETOR Trnkova 111, 632 00 BRNO" a identifikačním číslem poskytovatele zdravotnických služeb, pracoviště nebo lékaře "72 535 001", razítko s nápisem "Centrum Dětských odb. zdrav. služeb Žerotínovo nám. 6, 602 00 Brno ušní nosní krční odd. MUDr. Eva Fajtová" a identifikačním číslem poskytovatele zdravotnických služeb, pracoviště nebo lékaře "72 036 018", razítko a razící gumičku s nápisem "MUDr. Josef Štork praktický lékař pro dospělé Masarykova 544, 664 61 Rajhrad" a identifikační číslo poskytovatele zdravotnických služeb, pracoviště nebo lékaře "73 488 001", dále měl bez oprávnění v držení razítka a pečetě zahraničních institucí: razítko Ministerstva vnitra Chorvatské republiky s vyobrazením státního znaku Chorvatské republiky a nápisem "REPUBLIKA HRVATSKA MINISTERSTVO UNUTARNJIH POSLOVA", číslovka "3", razítko Univerzity ve Splitu s vyobrazením státního znaku Chorvatské republiky a nápisem "REPUBLIKA HRVATSKA SVEUČILIŠTE U SPLITU FILOZOFSKI FAKULTET", číslovka "1", razítko Univerzity v Záhřebu s nápisem "REPUBLIKA HRVATSKA SVEUČILIŠTE U ZAGREBU EKONOMSKI FAKULTET ZAGREB", razítko Univerzity v Záhřebu s vyobrazením státního znaku Chorvatské republiky a nápisem "REPUBLIKA HRVATSKA SVEUČILIŠTE U ZAGREBU EKONOMSKI FAKULTET ZAGREB", číslovka "4", plastovou pečeť Univerzity v Záhřebu s vyobrazeným znakem a nápisem: "UNIVERSITAS STUDIORUM ZAGRABIENSIS MDCLXIX", razítko Městského soudu ve Splitu s vyobrazením státního znaku Chorvatské republiky a nápisem "REPUBLIKA HRVATSKA OPČINSKI SUD U SPLITU URAD PREDSJEDNIKA SUDA", číslovka "5", razítko Všeobecného německého autoklubu ADAC s vyobrazením orlice ze státního znaku Německé spolkové republiky a nápisem: "Allgemeiner deutscher Automobilclub KK 2/554", razící gumičku hraničního přechodu Maďarské republiky s nápisem: "H RÖSZKE V 073", přičemž všechny uvedené věci měl uložené v plastové krabici v jím užívané kanceláři na adrese Brno, XY, 6. I. L. na základě žádosti I. L. a po předchozí vzájemné dohodě zaslal F. M., dne 7. 10. 2022 písemnou žádost o vydání věci – osobního motorového vozidla zn. JAGUAR XF 3.0 V6D, reg. zn. XY, rok výroby 2010, VIN: XY, doručenou dne 11. 10. 2021 na Krajské státní zastupitelství v Brně k rukám Mgr. Milana Richtera ke spisové značce NPC-984/TČ-2021-2200E5, ve které se v trestním řízení domáhal vydání uvedeného zajištěného vozidla, přičemž předstíral, že vozidlo měl nabýt do vlastnictví na základě kupní smlouvy ze dne 3. 12. 2021, kterou měl uzavřít jako kupující se společností CZECH GLAMOUR, s.r.o., IČ: 118 85 955, za cenu ve výši 195 000 Kč, přičemž tato společnost byla zastoupena na základě speciální plné moci I. L.; k této žádosti přiložil F. M. kopii zmíněné kupní smlouvy, fakturu č. 01221 ze dne 3. 12. 2021, příjmový doklad na částku 195 000 Kč č. 01221 ze dne 3. 12. 2021, speciální plnou moc od jednatelky společnosti pro I. L. a protokoly o technické prohlídce a měření emisí, přičemž oba věděli, že předmětná smlouva nebyla ve skutečnosti nikdy uzavřena, nebylo za ni poskytnuto finanční plnění a jedná se o padělanou smlouvu, vyhotovenou jimi dodatečně až v průběhu roku 2022 výlučně za účelem, jejím předložením na Krajské státní zastupitelství v Brně dosáhnout neoprávněného vydání uvedeného vozidla, které bylo v rámci probíhajícího trestního řízení vedeného proti obviněnému I. L. Policií ČR, Národní protidrogovou centrálou SKPV, Expozitura Brno pod č. j. NPC-984/TČ-2021-2200E5 ve stádiu vyšetřování, zajištěno policejním orgánem dne 8. 12. 2021 v souladu s ustanovením § 79 odst. 1 tr. řádu jako věc důležitá pro trestní řízení a následně dne 15. 12. 2021 pravomocným usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně pod sp. zn. 1 KZV 59/2021 byl změněn důvod zajištění uvedeného vozidla, kdy nadále je vozidlo zajištěno v souladu s § 358b tr. řádu pro výkon ochranného opatření zabrání části majetku podle § 102a odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a obviněnému I. L. a společnosti CZECH GLAMOUR, s. r. o., IČ: 118 85 955, bylo zakázáno uvedený majetek převést na jiného, jakkoli jej zatížit nebo jej záměrně poškozovat či ničit.

6. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění L., S. i J. odvolání, která v záhlaví uvedeným usnesením Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.

II. Dovolání a vyjádření k nim

7. Proti usnesení odvolacího soudu podávají nyní všichni tři obvinění dovolání.

8. Obviněný L. tak činí skrze svého obhájce JUDr. Petra Poledníka, advokáta, a to s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), písm. g), písm. h) a písm. m) tr. řádu.

9. Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu obviněný připomíná, že soud prvního stupně ještě před rozhodnutím o jeho vině a trestu schválil dohody o vině a trestu sjednané státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Brně s obviněnými B., B., V. a H. (pozn. Nejvyššího soudu srov. pro upřesnění body 90 a 91 tohoto usnesení). Součástí těchto dohod bylo prohlášení uvedených spoluobviněných o tom, že spáchali skutek, který jim byl kladen obžalobou za vinu, a to i v těch částech, které se týkaly údajné trestné činnosti obviněného. Podle obviněného byl tímto prohlášením senát soudu prvního stupně objektivně ovlivněn i následně při posuzování jeho viny a nemohl tak nestranně rozhodnout, když ve světle schválených dohod o vině a trestu v podstatě předjímal posouzení jeho trestní věci. Z tohoto důvodu tak měl být ve věci rozhodující senát podle § 30 tr. řádu z projednávání a rozhodování jeho trestní věci vyloučen. Obviněný následně rozporuje argumentaci odvolacího soudu, který se s touto jeho námitkou neztotožnil, s tím, že přístup tohoto soudu má za ryze formalistický a opomíjející navíc hrozbu vysokého trestu. Odlišením trestně stíhaných osob, např. rozdělením trestního řízení na více samostatných řízení, jak uvádí odvolací soud, podle obviněného nelze dospět k závěru, že si senát nevytvořil představu o vině ostatních spoluobviněných a rozhodl ve věci zcela nestranně. Nadto má obviněný za to, že v jeho trestní věci došlo k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), tj. práva na spravedlivý proces, k čemuž poukazuje na závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 25. 11. 2021, Mucha proti Slovensku, č. 63703/19, které lze ve věci aplikovat a jež rekapituluje.

10. Ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu obviněný uvádí, že nesouhlasí s právní kvalifikací jednání obviněných jako trestné činnosti mezinárodní skupiny. Připomíná, že soudy zřejmě vyšly z toho, že trestná činnost byla páchána s dosud nezjištěnou osobou, patrně ze Srbské republiky, která měla obviněnému dodávat léčiva z lékáren v Bělehradu. Žádná taková osoba se však trestného činu dopustit nemohla, neboť léčivý přípravek Rinasek je v Srbsku zcela legální a prodejný bez jakéhokoliv omezení. Proto lze jen stěží dovozovat trestní odpovědnost dosud nezjištěného farmaceuta a současně zakládat jeho spoluúčast na trestné činnosti údajné mezinárodní skupiny. Obviněný dále namítá, že pokud soud prvního stupně poukazoval co do vymezení znaku podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 267/2017, a ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1055/2019, platí, že daný znak nebyl v této trestní věci naplněn, protože nebyl splněn požadavek ohledně reálné existence takové osoby a její vzájemné spolupráce s dalšími členy skupiny. V tomto směru obviněný odkazuje na zamítnuté důkazní návrhy na výslech řidičů kamionů B. R. a S. S.

11. Ve vztahu k jednáním pod bodem 1. písm. c), písm. d) a písm. f) až i) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný namítá, že zde není uvedeno, jakým způsobem a zda vůbec došlo k převozu léků ze Srbské republiky do České republiky. Soud prvního stupně podle něj sice uvedl, jak se tak mohlo stát, avšak jeho úvahy nejsou nijak podloženy a vychází pouze z obsahu komunikace a informací o objednávkách. Napadené rozhodnutí má proto v této části za nepřezkoumatelné. Skutku pod bodem 1. písm. n) pak vytýká absenci subjektivní stránky s tím, že nemohl vědět o obsahu balíčku, a to ani původního, ani policií zaměněného; ke skutku pod bodem 1. písm. r) konstatuje, že není ničím prokázáno, že by přechovával léky Rinasek a Clarinase za účelem jejich další distribuce a jde tak o ničím nepodloženou domněnku soudů.

12. Obviněná S. svůj mimořádný opravný prostředek podává prostřednictvím svého obhájce Mgr. Roberta Peši, advokáta, a uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), písm. g), písm. h) a písm. m) tr. řádu. Dále tvrdí, že bylo porušeno její právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces zaručené články 36 Listiny a 6 Úmluvy s tím, že ochranu jejích ústavně garantovaných práv je třeba zajistit i v rámci dovolacího řízení. Připomíná rovněž, že její dovolací námitky se obsahově shodují do značné míry s těmi, které již uplatnila v rámci odvolání, ale jimž, přes jejich důvodnost, odvolací soud nevyhověl. Sama skutečnost, že tyto již dříve v řízení uplatnila, tudíž nemá vliv na jejich přezkum v dovolacím řízení.

13. Ve vztahu k prvému dovolacímu důvodu obviněná tvrdí, že soud prvního stupně před tím, než vynesl rozsudek v její trestní věci a obviněných L. a J., rozhodl o dohodách o vině a trestu vůči dalším původně spoluobviněným (viz výše). Do těchto dohod, jakož i do následujících rozsudků, jimiž byly schváleny, pojal popis skutku, ze kterého vyplývá, že tito spoluobvinění se měli vytýkaného jednání dopustit mj. společně s obviněnou, která je v těchto dohodách výslovně jmenována. Takový postup podle obviněné zavdává příčinu úvahám o podjatosti, resp. předpojatosti soudního senátu, který si v tomto případě již předem učinil závěr o její vině. Postup soudu prvního stupně má nejen za rozporný s judikaturou ESLP označenou výše v rámci rekapitulace dovolání obviněného L., ale rovněž s judikaturou Nejvyššího soudu, a to jeho usneseními ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 5 Tdo 459/2023 a ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 11 Tdo 1025/2022. Obviněné je znám přístup některých českých soudů, které závěry rozsudku ESLP ze dne 25. 11. 2021, Mucha proti Slovensku, č. 63703/19, interpretují tak, že v případě uzavření dohody o vině a trestu mezi státním zástupcem a jiným obviněným postačí, je-li v této uvedeno, že o vině jiných v této dohodě zmíněných spoluobviněných nebylo dosud rozhodnuto, či že jejich vina nebyla dosud prokázána a schválení takové dohody soudem nemůže založit jeho podjatost. Takový výklad však podle obviněné není správný, což dále – s odkazem na rozsudek ESLP ze 27. 2. 2014, Karaman proti Německu, č. 17103/10 – rozvádí tak, že z rozsudku ESLP ze dne 25. 11. 2021, Mucha proti Slovensku, č. 63703/19, se podává, že i v případě, kdy byl stěžovatel v dohodě o vině a trestu uveden toliko svými iniciálami, muselo být soudu nade vši pochybnost zřejmé, že se v této hovoří právě o něm, čímž byl při svém uvažování ovlivněn do té míry, že pokud schválí dohodu o vině a trestu spoluobviněného, nemůže již nestranně hodnotit trestní věc stěžovatele, který takovou dohodu neuzavřel, a o němž je následně rozhodováno. To, že se soud neodchýlí od závěrů, k nimž dospěl v dohodě o vině a trestu, lze předpokládat již jen z toho důvodu, že by tím znevěrohodnil svůj postup při schvalování takové dohody (srov. bod 64 daného rozsudku ESLP). K tomu obviněná upozorňuje na bod 21 a násl. usnesení odvolacího soudu, které poukazuje na závěry rozsudku ESLP ze dne 25. 11. 2021, Mucha proti Slovensku, č. 63703/19, s tím, že „odsuzující rozsudky, schvalující dohody o vině a trestu spolupachatelů stěžovatele byly vzhledem ke svému znění na újmu stěžovatelovy presumpce neviny, neboť obsahovaly podrobný popis skutků, které měli procesně dosud „nevinní obvinění“ spolupachatelé trestné činnosti spáchat, včetně role, kterou v nich hrál stěžovatel jako spolupachatel, dále proto, že přesný popis některých jimi spáchaných trestných činů byl shodný s přesným skutkovým popisem trestných činů připisovaných stěžovateli“. Následně podle obviněné odvolací soud sice vyzdvihl rovněž i formulaci týkající se viny následně odsouzených obviněných, avšak jak obviněná připomenula, tento závěr byl dovozen už dřívější judikaturou ESLP, na kterou podle něj rozsudek ESLP ze dne 25. 11. 2021, Mucha proti Slovensku, č. 63703/19, argumentačně navazuje a rozvíjí ji. Sám odvolací soud pak v bodu 26 svého usnesení ohledně obviněné uvádí, že v rozsudcích, jimiž soud prvního stupně rozhodl o vině a trestu spoluobviněných B. a B. (rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. 2. 2023, č. j. 43 T 3/2023-35) a H. a V. (rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. 2. 2023, č. j. 43 T 4/2023-43), byla tato zmíněna jako součást organizované skupiny a toliko v odůvodnění těchto rozhodnutí je zmiňováno, že její vina nebyla zákonným způsobem prokázána. Ze všech těchto důvodů má proto za to, že na projednávání a rozhodování věci se podíleli vyloučený předseda senátu, resp. přísedící, čímž bylo také zasaženo její právo na spravedlivý proces.

14. Dále soudu prvního stupně obviněná vytýká, že učinil nesprávná skutková zjištění jsoucí v extrémním rozporu s provedeným dokazováním v tom smyslu, že k prokázání některých relevantních skutečností (co do její trestní odpovědnosti) nebyly v řízení provedeny žádné důkazy, ze kterých by bylo lze tyto zjistit, přičemž odvolací soud této námitce nepřisvědčil a závěry soudu prvního stupně potvrdil. V tomto pochybení obviněná spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přičemž za extrémně rozporná považuje následující tři skutková zjištění soudu prvního stupně. Předně je to závěr, že měla do České republiky dovážet léčiva použitelná pro výrobu metamfetaminu, které měla zakoupit na území Srbské republiky (o čemž není žádného důkazu). Dále je to závěr, že takto měla činit jako členka organizované skupiny tvořené obviněnými L. a J. a dosud neustanovenou osobou působící na území Srbské republiky, která měla prodávat potřebná léčiva, coby potřebné třetí osoby v souvislosti s naplněním znaku organizované skupiny [v tomto obviněná spatřuje současně i naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu]. Obviněná připomíná, že tuto skupinu měli tvořit obviněný L., ona a blíže neurčená třetí osoba (v případech, kdy měla být léčiva zakoupena v lékárnách v Srbsku), popřípadě obviněný L., ona a obviněný J. (v případech, kdy léčiva měl dopravovat do České republiky obviněný J.). Zdůrazňuje, že totožnost oné třetí osoby nebyla z žádného z důkazů zjištěna a odvolací soud se navíc nevypořádal s její právní námitkou (čím zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces), zda tuto osobu lze považovat za člena organizované skupiny působící ve více státech či nikoliv. Ona třetí osoba, by se totiž nedopustila žádného protiprávního jednání, neboť bylo v řízení zjištěno, že prodej uvedených léků není na území Srbské republiky nijak omezen či dokonce zakázán, pročež by taková třetí osoba nemohla být trestně odpovědným členem organizované skupiny (k tomu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 28. 5. 1976 sp. zn. 4 To 13/76, uveřejněné pod č. 10/1976 Sb. rozh. tr. a rozsudek téhož soudu ze dne 18. 7. 1985 sp. zn. 11 To 51/85, uveřejněný pod č. 45/1986 Sb. rozh. tr. a dodává, že nezjištění totožnosti všech osob, které tvořily organizovanou skupinu působící ve více státech, nebrání závěru o její existenci, ale to pouze tehdy, kdy byla dostatečně zjištěna totožnost alespoň tří trestně odpovědných osob působících ve více státech, čímž vyvrací obecný odkaz odvolacího soudu na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 267/2017, či ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1055/2019). Na okraj obviněná namítá, že odvolací soud se nevypořádal ani s její procesní námitkou stran nedostatečné procesní aktivity orgánů činných v trestním řízení tuto třetí osobu zajistit, důsledkem čehož nedošlo k řádnému zjištění skutkového stavu. Nadto pokud se měla trestné činnosti dopouštět spolu s obviněným J., je tento spoluobviněný prvně zmíněn v bodu 1. písm. n) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, kdy s ním měla jet vyzvednout jeho zásilku do depa v XY a poté jej měla odvést zpět do Brna na adresu XY. Co do komunikace mezi ní a obviněným J., byla zjištěna toliko ta, která se týkala ubytování obviněného ve wellnessu, o jehož chod se obviněná starala; odvolací soud tak rezignoval na to, aby odkázal na konkrétní důkaz potvrzující, že v případě jednání obviněných L. a J. nešlo o samostatné jednání vně organizované skupiny, ale o jednání rovněž zahrnuté jejím zaviněním. Konečně obviněná nesouhlasí s tím, že měla prodávat metamfetamin opatřený obviněným L. koncovým uživatelům. V bodu 1. písm. k) až n) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je totiž uvedeno, že obviněný L. měl pervitin zajistit od obviněného H., a právě tento konkrétní pervitin měl obviněný L. spolu s obviněnou dále distribuovat. Že však šlo právě o tentýž pervitin se ze žádného z důkazů nepodává.

15. Další pochybení soudů nižších stupňů obviněná spatřuje v jejich nesprávném právním závěru o tom, že veškeré jednání popsané pod bodem 1. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně lze považovat za jediný skutek, který ve svém souhrnu lze podřadit pod jednání organizované skupiny působící ve více státech [k čemuž odkazuje na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu]. Soud prvního stupně totiž nepřípustně do výroku o vině svého rozsudku zahrnuje jednání, které mělo být posuzováno jako samostatný skutek, jehož se mohly dopustit pouze některé z osob vyjmenovaných v návětí výroku pod bodem 1. Obžaloba totiž rozšiřuje vymezení fungování organizované skupiny na všechna dílčí jednání tam uvedená, aniž by se skutečně zabývala jednotlivými dílčími znaky organizované skupiny, zejména jde-li o společný záměr jednotlivých osob [obecně i ve vztahu k dílčím jednáním uvedeným pod písmeny a) až r)]. Soudy tak podle obviněné rezignovaly na to, aby její jednání rozdělily na ty části, ve kterých měla jednat jako členka organizované skupiny působící ve více státech (dovoz léčiv do České republiky) a ve kterých takto jednat neměla [bod 1. písm. k), písm. l), písm. m), písm. o), II. až V. a písm. r)], když její jednání podle skutkové věty ani odůvodnění není podřaditelné pod společný úmysl a záměr členů organizované skupiny. Stejně tak nemělo být podle obviněné posuzováno i některé další jednání spoluobviněných L., J. či V. Zvláště se pak z odůvodnění napadených rozhodnutí nepodává, z čeho lze usuzovat na její účast a společný záměr jde-li o dovoz léčiv obviněným J. do České republiky pro obviněného L. Rovněž podle obviněné mělo být z popisu skutku vyčleněno jednání týkající se obviněného L. a spoluobviněných B., B., V. a H., když tyto nelze považovat za členy organizované skupiny působící na území více států, s nimiž by měla cokoliv společného. A konečně obviněná upozorňuje, že posledně jmenovaní spoluobvinění – ačkoliv jsou uváděni pod bodem 1. ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně – nebyly v rámci dohod o vině a trestu uznáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu podle § 283 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a je tedy zřejmé, že státní zástupce i soud prvního stupně akceptovali právní kvalifikaci jednání těchto spoluobviněných nikoliv jako členů organizované skupiny působící ve více státech, narozdíl od obviněné.

16. Podle obviněné skutková zjištění neodpovídají závěru, že se jednání uvedeného pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně dopustila ve vztahu k „organizované skupině působící ve více státech“, neboť činnost organizované skupiny se v přeshraničním působení měla v podstatě vztahovat jen k dovozu léčiv ze zahraničí do České republiky (čemuž odpovídá i argumentace soudu prvního stupně v bodu 58 jeho rozsudku). K tomu obviněná uvádí, že v dané věci je důležitý výklad nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. 2. 2004 o prekursorech drog, resp. nařízení Rady (ES) č. 111/2005 ze dne 22. 12. 2004, kterým se stanoví pravidla pro sledování obchodu s prekursory drog mezi Společenstvím a třetími zeměmi, neboť česká právní úprava vychází při stanovení pojmu prekursor právě z těchto nařízení. K tomu předkládá právní rozbor uvedených nařízení, jenž uzavírá s tím, že léčivé přípravky, jež měly být do České republiky dovezeny, nelze považovat za regulované látky ve smyslu prve uvedeného nařízení o prekursorech drog (k čemuž odkazuje na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. Tpjn 301/2018, uveřejněné pod č. 3/2022 Sb. rozh. tr.). Její jednání proto nelze právně posoudit tak, že by „neoprávněně dovezla, jinému nabídla, prodala, jinému jinak opatřila a pro jiného přechovávala prekursor ve velkém množství ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“. Na okraj dodává, že ani jedno z uvedených nařízení nestanoví fyzickým nepodnikajícím osobám žádné povinnosti či zákazy při nakládání s prekursory a odkaz na tato nařízení ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je tak podle ní nicneříkající. V této části tudíž napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

17. Obviněná dále naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a porušení svého práva na spravedlivý proces shledává v tom, že odvolací soud pokřiveně vnímal možnosti své přezkumné činnosti, jde-li o skutková zjištění soudu prvního stupně. Podle obviněné, která k tomuto poukazuje na bod 16 usnesení odvolacího soudu, tento nesprávně uvedl, že je hodnocením důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními soudu prvního stupně vázán a v podstatě při hodnocení jejich správnosti aplikoval mírnější kritéria. K tomu obviněná poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022, v němž Nejvyšší soud takovéto vnímání koncepce odvolacího řízení a vymezení rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu odmítl a jasně deklaroval, že předmětem přezkumu odvolacího soudu jsou jak hodnocení důkazů, tak skutková zjištění soudu prvního stupně.

18. Další dovolací námitka obviněné, kterou výslovně nepodřazuje pod žádný dovolací důvod, se týká rozporu mezi písemným vyhotovením rozsudku a jeho vyhlášeným zněním. Při vyhlašování rozsudku soudu prvního stupně totiž předseda senátu vyhlásil, že se obviněná pro výkon trestu odnětí svobody zařazuje do věznice s ostrahou, avšak v písemném vyhotovení rozsudku je již uvedeno, že se zařazuje do věznice se zvýšenou ostrahou. K této námitce se odvolací soud v bodu 11 svého usnesení vyjádřil tak, že k uvedenému pochybení sice došlo, avšak předseda senátu při vyhlášení rozsudku uvedl odkaz na správné ustanovení § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a o tento typ věznice jistě ve skutečnosti soudu prvního stupně šlo i vzhledem k výměře trestu odnětí svobody uloženého obviněné. S tímto způsobem vypořádání zásadní námitky týkající se rozporu mezi tím, jak byl rozsudek vyhlášen a jeho písemným vyhotovením se obviněná neztotožňuje a má za to, že není možné s jistotou konstatovat, do jakého typu věznice ji chtěl soud prvního stupně pro výkon trestu odnětí svobody zařadit.

19. Poslední námitka obviněné stran její viny se týká konstatování soudu prvního stupně, že měla pro jiného přechovávat omamnou a psychotropní látku a prekursor ve velkém rozsahu. Není totiž zřejmé, v jakém domnělém jednání je taková forma spáchání trestné činnosti obviněnou spatřována, přičemž neodpovídá vymezení skutku ve skutkové větě výroku rozsudku daného soudu. Odvolací soud k tomuto v bodu 34 uvedl, že dané znaky obviněná spolu s obviněným L. naplnila tím, že u sebe přechovávali takové látky v množství, s ohledem na které tyto byly přechovávány pro další distribuci. Podle obviněné ale znak „přechovává pro jiného“ nedopadá na takový případ a bylo by jej možné dovodit jen tehdy, pokud by obviněné takové látky byly svěřeny jinou osobou k tomu, aby se o ně starala a posléze je vydala zpět takové osobě.

20. Obviněný J. dovolání podává prostřednictvím svého obhájce Mgr. Richarda Špíška, advokáta, přičemž má za to, že v dané trestní věci jsou ve vztahu k jeho osobě naplněny dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), písm. d), písm. g) a písm. h) tr. řádu.

21. K naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu obviněný uvádí, že v jeho trestní věci rozhodoval vyloučený senát, neboť z výroku 1. o vině rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že pro tam popsanou trestnou činnost byl odsouzen společně mj. i s již odsouzenými B., B., V. a H. Obviněný – shodně jako ostatní obvinění – připomíná způsob, jakým soud prvního stupně rozhodl ve věci těchto osob, poukazuje na shora uvedenou judikaturu ESLP a namítá, že odvolací soud se s jeho námitkami nevypořádal správně. Má za to, že skutková věta rozsudku soudu prvního stupně ze dne 14. 2. 2023, č. j. 43 T 3/2023-35 (na rozdíl od skutkové věty výroku o vině rozsudku téhož soudu ze dne 14. 2. 2023, č. j. 43 T 4/2023-43), postrádá ve vztahu k jeho osobě (a obviněným L. a S.) formulaci „o jejichž vině nebylo doposud pravomocně rozhodnuto“. Tento nedostatek přitom podle něj nelze zhojit jakoukoliv formulací obsaženou v samotném odůvodnění takového rozhodnutí, popř. z prosté formulace „společně se samostatně stíhanými“ nelze dovodit, že ke dni vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně o vině těchto dalších spoluobviněných nebylo dosud rozhodnuto, jak ale činí odvolací soud. Připomíná účel rozsudku ESLP ze dne 25. 11. 2021, Mucha proti Slovensku, č. 63703/19, jímž je zajistit, aby v obdobných věcech nerozhodoval soudce či senát, který je ve svých úvahách již ovlivněn schválením dohod o vině a trestu uzavřených s jinými spoluobviněnými.

22. Stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu obviněný uvádí, že mu, jakožto občanu Srbské republiky, který dostatečně neovládá český jazyk, nebylo zajištěno řádné tlumočení do jeho rodného jazyka, k čemuž došlo u prvních dvou hlavních líčení v dané trestní věci, tedy ve dnech 31. 1. a 1. 2. 2023. Následně obviněný podrobně vysvětluje, kterak tlumočnice Ing. Eva Němcová nesprávně tlumočila obsah jeho výpovědi, což obhajoba namítla, avšak soud prvního stupně neakceptoval a dále pokračoval v hlavním líčení. Následně obviněný nechal přeložit své poznámky, podle nichž vypovídal, tlumočníkem Mgr. Pavlem Pilchem, Ph.D., a takto je založil do spisu, avšak soud prvního stupně tyto k důkazu, ač o to obviněný požádal, neprovedl. Při hlavním líčení tak vycházel z nepřesně a nesprávně tlumočené výpovědi obviněného, čímž porušil ustanovení o přítomnosti u hlavního líčení. V řízení před odvolacím soudem mu rovněž nebylo řádně tlumočeno, jelikož mu bylo usnesení odvolacího soudu přetlumočeno jen částečně (což dále podrobně vysvětluje s poukazem na jednotlivé pasáže soudních rozhodnutí). Dále namítá, že řada listin, které jsou součástí spisu a které tvořily podklad pro soudní rozhodnutí, nebyla přeložena a pro neznalost českého jazyka se s nimi nemohl seznámit, ačkoliv o to opakovaně žádal. Konečně obviněný poukazuje na další procesní pochybení ve věci, když mu nebylo umožněno klást tlumočníku Mgr. Pavlu Pilchovi, Ph.D., při jeho výslechu otázky ve vztahu k nepřesnostem předchozích překladů.

23. Obviněný dále namítá, že v řízení nebyly provedeny jím navrhované podstatné důkazy, přičemž tuto námitku podřazuje pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Připomíná, že odvolacímu soudu předložil notářsky ověřené vyjádření S. S., které mělo zcela vyvracet jeho vinu co do skutku pod bodem 1. písm. p) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud tento důkazní návrh zamítl jako nadbytečný, s čímž se však obviněný neztotožňuje a poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16 a ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14. Obdobně brojí i proti neprovedení výslechu S. S. a B. R., kteří měli být vyslechnuti na žádost policejního orgánu v Srbské republice, což se však nakonec nestalo, protože realizaci výslechu odmítly české orgány z důvodu končící vazební lhůty v dané trestní věci. Takový postup je podle obviněného zjevně v rozporu s § 2 odst. 5 tr. řádu. V řízení též navrhoval provedení výslechu zpracovatelů odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie, které blíže identifikoval, a to za účelem odstranění nejasností v jejich odborných vyjádřeních stran množství aktivních látek obsažených v zajištěných léčivech. Za tímto účelem, totiž zkoumání obsahu zajištěných léčiv, navrhoval rovněž vypracování znaleckého posudku, když uvedené otázky bylo třeba posoudit nestranně. To se však nestalo, neboť odborná vyjádření vypracovala Policie České republiky, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

24. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu obviněný namítá, že nebyl členem organizované skupiny působící ve více státech ve smyslu § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, ani osobou, která by s takovou skupinou byla ve spojení. Rovněž brojí proti závěru o rozsahu jemu přisouzené trestné činnosti co do množství účinných látek obsažených v dopravených léčivých přípravcích a množství drogy, které by z těchto šlo vyrobit. Ohledně prvého obviněný poukazuje na vybranou judikaturu věnující se vymezení znaku podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a akcentuje požadavek na existenci zavinění na straně pachatele ohledně tohoto znaku, a to přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu. Zdůrazňuje, že v řízení nebyl proveden ani konkretizován žádný důkaz, ze kterého by vyplývalo, že byl členem takové skupiny a s tímto členstvím byl srozuměn a není ani zřejmé, jaká úvaha soudy k tomuto závěru vedla. Připomíná též, že trestné činnosti se měl dopustit jen dvěma dílčími útoky pod bodem 1. písm. n) a písm. p) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Stran prvého ale platí, že v době jeho příjezdu do České republiky byl jeho jediným kontaktem obviněný L. a ohledně druhého zdůrazňuje, že výše uvedené a neprovedené důkazy měly potvrdit, že v předmětném zavazadle se nenacházela žádná léčiva. Co do otázky rozsahu trestné činnosti pak připomíná, že měl distribuovat prekursory, nikoliv omamné či psychotropní látky. Závěry obsažené v odborných vyjádřeních ohledně množství účinné látky obsažené v zajištěných léčivých přípravcích a o množství metamfetaminu, které bylo možné z těchto vyrobit, obviněný setrvale rozporuje, neboť má za to, že kvalitativní analýzou několika tablet, provedenou v rámci odborných vyjádření, nebylo postaveno najisto, že byly zajištěny originální tablety značky Rinasek a jaká byla jejich skutečná účinnost, kterou mohou ovlivnit vnější vlivy. Konečně namítá, že reálná účinnost extrakčního procesu činí 70 až 80 % a při výpočtu potenciálně vyrobitelného metamfetaminu tak prvostupňový soud měl vyjít z nižší hodnoty, a to v souladu se zásadou in dubio pro reo. Provedené dokazování tedy podle něj neposkytuje dostatečný podklad pro možnou aplikaci § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.

25. Vzhledem k výše uvedenému pak všichni tři obvinění navrhují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů nižších stupňů (jakož i další na ně navazující rozhodnutí) zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání, a to v odlišném složení senátu.

26. K dovoláním obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Mgr. Martin Prokeš (dále jen „státní zástupce“), který po shrnutí dosavadního průběhu řízení a dovolací argumentace obviněných k této uvádí následující.

27. Především podle něj nelze přehlédnout, že dovolání jsou doslovným opakováním obhajoby uplatněné obviněnými v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se oba soudy beze zbytku a správně vypořádaly. Z tohoto důvodu má – s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – za to, že dovolání jsou v tomto ohledu zjevně neopodstatněná ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

28. K námitce podjatosti senátu soudu prvního stupně, státní zástupce konstatuje, že uplatněnému dovolacímu důvodu sice odpovídá, avšak postrádá opodstatnění. V prvé řadě připomíná body 20 až 29 usnesení odvolacího soudu a argumentaci v nich obsaženou, s níž se ztotožňuje. Nad její rámec doplňuje, že obvinění podle jeho mínění interpretují rozhodnutí ESLP vztahující se k dané problematice účelově, vytrhávají z nich jen určité pasáže a pomíjejí další souvislosti. Podstatné totiž je, že v dané věci nebyl zjištěn ani subjektivní ani objektivní aspekt, který by vylučoval nestrannost rozhodujícího senátu 43 T a odůvodňoval podezření z jeho podjatosti. Podle názoru státního zástupce je klíčové, že v rozporu se zákonnou úpravou, ústavním pořádkem ani mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, není pouhá okolnost, že stejný senát rozhoduje věc původních spoluobviněných více rozsudky, tedy ve více trestních věcech. I judikatura ESLP připouští, je-li to nezbytné ke kvalifikaci právní odpovědnosti osoby, která je v konkrétním řízení projednávána, aby byly jako spolupachatelé označeny i osoby, jejichž trestní řízení dosud nebylo pravomocně skončeno, to samozřejmě s uvedením, že tyto osoby jsou stíhány v samostatném trestním řízení a že jejich vina nebyla dosud zákonným způsobem prokázána. Jinak řečeno, ani evropské právo nebrání tomu, aby dohoda, v níž obviněný doznává svou vinu výměnou za snížení trestu a která musí být schválena vnitrostátním soudem, výslovně jmenovala jako spolupachatele dotčeného trestného činu nejen tuto osobu, ale i další obviněné, kteří svou vinu nedoznali a proti nimž bylo v trestním řízení pokračováno, je-li jejich uvedení v této dohodě nezbytné ke kvalifikaci trestněprávní odpovědnosti osoby, která uvedenou dohodu uzavřela. Podstatné je, aby bylo zřejmé, že tyto jiné osoby jsou nadále stíhány a jejich vina dosud nebyla zákonným způsobem prokázána a podrobně hodnocena a je nadále předmětem samostatného rozhodování.

29. Tato podmínka byla přitom podle názoru státního zástupce rozhodováním soudu prvního stupně splněna. Jak se podává z obsahu spisového materiálu a rozhodnutí soudů v aktuálně řešené trestní věci, soud prvního stupně nepostupoval ve věci obviněných s předem daným názorem, což dále podrobně vysvětluje. Zmínil-li provostupňový soud v předchozích rozhodnutích, v jejichž rámci bylo rozhodováno o vině a trestu ostatních spoluobviněných, kteří se na trestné činnosti rovněž spolupodíleli, obviněné L., S. a J., nelze z toho podle státního zástupce automaticky dovozovat, že by si již na základě této okolnosti učinil konečný (a předpojatý) závěr o vině dovolatelů. Soud prvního stupně tak učinil proto, že šlo o organizovanou drogovou trestnou činnost více pachatelů, navíc ve spojení s mezinárodním prvkem. Podstata jednání celé organizované skupiny pak spočívala v dílčích úkonech, které její jednotliví členové realizovali a jež až ve svém souhrnu založily trestní odpovědnost za přisouzenou drogovou trestnou činnost.

30. Státní zástupce proto shrnuje, že u členů senátu soudu prvního stupně 43 T podle něj nebyl dán žádný poměr k nyní projednávané věci obviněných, pro který by byli z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučeni.

31. Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu státní zástupce uvádí, že obviněný J. uplatnil jeho třetí variantu s argumentem, že soudy bezdůvodně nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování, jež mohly přispět k objasnění věci. Ačkoli tuto námitku pod uváděný dovolací důvod podřadit lze, postrádá opodstatnění (k čemuž státní zástupce připomíná obecná východiska stran rozsahu dokazování v trestním řízení a požadavků na přesvědčivost odůvodnění zamítnutí důkazních návrhů obhajoby). V projednávané trestní věci totiž podle státního zástupce platí, že pokud v průběhu trestního řízení vznesla některá ze stran požadavek na provedení nového důkazu, soudy takový návrh nepominuly, vyhodnotily ho z hlediska důležitosti a faktické nezbytnosti pro objasnění skutkového stavu věci, přičemž jeho případné neprovedení rovněž zdůvodnily, a to zpravidla jeho nadbytečností s tím, že potřebné skutkové okolnosti jsou spolehlivě a nade vši pochybnost prokazovány důkazy jinými. V tomto směru státní zástupce odkazuje (mimo jiné) na body 12 až 15 a 33 usnesení odvolacího soudu. Je proto přesvědčen, že neprovedením dalších důkazů právo obviněného na spravedlivý proces garantované v článkem 36 odst. 1 Listiny porušeno být nemohlo, neboť faktická nadbytečnost důkazu je uznávaným důvodem pro zamítnutí důkazního návrhu.

32. Opodstatnění postrádá i námitka obviněných L. a S., kteří vytkli zjevný rozpor skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu a provedených důkazů. Uvedený nedostatek by totiž bylo možno dovodit výlučně v případech svévolného hodnocení důkazů, a tedy v situacích, kdy by odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektovala obsah provedeného dokazování (tj. pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla obsahový podklad v provedených důkazech, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení). Takovou vadou rozsudek soudu prvního stupně zatížen není, neboť skutková zjištění z provedených důkazů, po jejich vyhodnocení souladném s principy elementární logiky, nepochybně dovodit lze. To platí právě i pro bazální (a oběma obviněnými rozporovaná) skutková zjištění, jež popisují míru jejich účasti na trestné činnosti a vědomí toho, co konkrétně převáželi a za jakým účelem. Obvinění přitom přehlížejí, že tím, kdo hodnotí důkazy a formuje skutková zjištění je výlučně soud a nikoli obviněný, jeho obhájce či státní zástupce.

33. Ke všemi obviněnými uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu státní zástupce připomíná, že korektnost právního posouzení skutku (či jiného hmotně právního posouzení) je z hlediska uvedeného dovolacího důvodu hodnocena výlučně optikou těch správných a provedeným důkazům odpovídajících skutkových závěrů, k nimž dospěly obecné soudy a jež jsou vymezeny ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a dále rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí obou soudů. Jinak vyjádřeno, pouze tato skutková zjištění soudů a nikoli vlastní představy obviněného o tom, jak se skutkový děj odehrál či měl odehrát, mohou být posuzována z toho pohledu, zda se jedná o trestný čin, případně o jaký.

34. Podle státního zástupce nejde přehlédnout, že dovolací argumentace obviněných je zčásti vystavěna na rozporování skutkových závěrů soudů a na pokřiveném výkladu části důkazů. Z tohoto pohledu tak lze s jistou dávkou tolerance – odhlédne-li tedy státní zástupce od výhrad proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně – pod uváděný dovolací důvod podřadit v prvé řadě námitku, v jejímž rámci obvinění zdůraznili, že nebyly naplněny znaky organizované skupiny, nadto působící ve více státech, což vylučuje okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Současně pod uvedený dovolací důvod spadá i námitka obviněného J. proti určení rozsahu trestné činnosti a dále zejména výhrady obviněné S., že soudy její aktivity chybně posoudily jako jedno jednání a nerozlišily, kdy mělo vztah k cizímu státu a kdy nikoli, dále že v případě převážených léčiv se nejednalo o prekurzor a konečně že případným držením omamných a psychotropních látek určených pro další eventuální distribuci není naplněn znak „přechovávání pro jiného“. Tyto výtky považuje státní zástupce za neopodstatněné.

35. Jde-li o účast obviněných na činnosti organizované skupiny působící ve více státech, platí, že touto se oba soudy podrobně a přiléhavě zabývaly, jak je zřejmé např. z bodů 59, 60 a 84 rozsudku soudu prvního stupně, potažmo bodů 30 až 32 usnesení odvolacího soudu.

36. Pokud jde o naplnění znaku organizované skupiny působící ve více státech, státní zástupce připomíná, že základní náležitosti takové skupiny odvolací soud připomenul v bodu 30 svého usnesení. Do protiprávní činnosti skupiny se prokazatelně zapojily více než tři osoby, přičemž se do ní musela zapojit rovněž přinejmenším jedna osoba ze Srbské republiky, která měla přístup k požadovaným lékům a byla schopna je zajistit. Činnost všech osob ve skupině zapojených se vyznačovala pečlivou a promyšlenou přípravou, jasným naplánováním a nezbytnou mírou konspirace tak, aby byla zaručena její úspěšná realizace a aby bylo, pokud možno, zabráněno jejímu odhalení. Přesně stanovené úkony jednotlivých zapojených osob – od organizace a financování obstarání léčiv potřebných pro výrobu metamfetaminu, přes jejich zajištění v Srbsku, dovoz do České republiky, jejich rozdělení zde, výrobu pervitinu a jeho následnou distribuci – na sebe věcně navazovaly, měly odpovídající časovou posloupnost, a byly z těchto hledisek logickým způsobem skloubeny. Určení rolí jednotlivých osob aktivních v rámci činnosti skupiny, stejně jako plánovitost a koordinovanost jejich činností, přitom nepochybně vyplývá z provedeného dokazování a na něm učiněných skutkových zjištění. Současně i větší počet subjektů podílejících se na projednávané činnosti, jejich koordinovanost, předem promyšlený způsob provedení, jakož i úlohy konkrétních osob v řetězci více pachatelů, ztěžovaly rozkrytí celé skupiny na trestné činnosti zainteresované. Na základě uvedeného je podle státního zástupce prokázáno zjištění všech atributů potřebných pro dovození znaku „spáchání činu členem organizované skupiny“. Působila-li tato organizovaná skupina na území České republiky a Srbské republiky, nepochybně byl naplněn i znak „organizované skupiny působící ve více státech“. Onen mezinárodní prvek pak nebyl vyloučen tím, že v Srbské republice byla od neznámého lékárníka či lékárnice „pouze“ nakupována léčiva. Typické pro organizovanou skupinu je právě to, že pachatelé se nemusejí podílet na všech činnostech současně. Je tedy naplněna již tím, že každý ze členů či osob účastných na činnosti skupiny realizuje jen část úkolů, které kupříkladu až ve svém souhrnu naplní znaky trestného činu. V aktuálně řešeném případě se obvinění s dalšími osobami podíleli na dovozu léčiv ze Srbské republiky, neboť si byli vědomi toho, že je to snazší, dostupnější, a přece jen bezpečnější, než je obstarávat v České republice. A to mimo jiné i proto, že prodej léků obsahujících pseudoefedrin není v této zemi omezen a vázán na lékařský předpis, což bylo hlavním důvodem, pro který tam byly léky nakupovány. Nicméně právě velmi vysoké množství léků, které obviněný L. objednával a které zbylí dovolatelé či jiné osoby dopravovali do České republiky, nebylo ani v Srbské republice v jedné lékárně běžně na skladě, a proto muselo být rozepisováno na více lékáren. Soudy tudíž dospěly k oprávněnému závěru, že obvinění museli spolupracovat přinejmenším s jednou osobou ze Srbské republiky, která by příslušné kroky na území tohoto státu vedoucí k obstarání potřebných léčiv prováděla. O naplnění znaku podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku tak podle státního zástupce není žádných pochyb.

37. Ani nesouhlas obviněného J. se způsobem výpočtu rozsahu trestné činnosti a tvrzení, že ze Srbské republiky distribuoval pouze léčiva a na stanovení rozsahu trestné činnosti mělo být podle něj nahlíženo optikou obchodu s léky a zisku za něj a nikoli přepočtem na množství pervitinu potenciálně vyrobeného, státní zástupce nepřijal. K této výhradě se ostatně vyjádřil již odvolací soud v bodu 35 svého usnesení, kde připomněl, že ve věci prováděné dokazování a právní posouzení zjištěného jednání se týkaly právě stanovení rozsahu trestné činnosti a nikoli určení prospěchu. Proto bylo zapotřebí vyhodnocovat nikoli cenu obstaraných léčiv, ale množství vyrobených či potenciálně vyrobených drog. Soud prvního stupně tak správně vyšel z odborných vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie, o jejichž správnosti není žádných pochyb.

38. Opodstatnění postrádají i zbylé námitky obviněné S. vtělené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, na něž také oba soudy přesvědčivě reagovaly. Odmítnout je tedy nutno výhradu, že její jednání mělo být rozděleno na více částí. Obviněná přehlíží, že jí za vinu kladený trestný čin je trestným činem trvajícím, přičemž zde šlo o činnost organizované skupiny, v jejímž rámci měl každý ze členů konkrétní roli a podílel se tak na plnění předem dohodnutých úkonů. Konkrétně obviněná se podílela nejen na dovozu léčiv ze Srbské republiky, ale i na prodeji či předání posléze vyrobené drogy jednotlivým klientům. Je sice pravdou, že dovážená léčiva Rinasek, Clarinase a Defrimol sama o sobě nejsou prekurzorem, obviněná však opakovaně přehlíží již zmíněné, totiž že se jednalo o činnost organizované skupiny, v jejímž rámci měl každý ze členů konkrétní úlohu, přičemž ta její spočívala jak v dovozu léků určených pro výrobu metamfetaminu, tak i v jeho následné distribuci. Nesprávná je její úvaha, že držením pervitinu k následné distribuci nemohla naplnit znak „přechovávání pro jiného“. Státní zástupce je ve shodě s oběma soudy toho názoru, že oním přechováváním se rozumí jakýkoliv způsob držení omamné nebo psychotropní látky, přípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku, prekursoru nebo jedu s tím, že toto přechovávání musí být vykonáváno pro jiného. Vzhledem k množství psychotropních a omamných látek a léčiv určených k výrobě metamfetaminu, jež byly zajištěny v rámci domovních prohlídek či prohlídek vozidel, je podle státního zástupce naprosto iluzorní tvrdit, že by je měli obvinění, pouze pro svoji potřebu, a logicky tedy byly určeny pro jiného.

39. Vytkla-li obviněná S. nesoulad vyhlášeného rozsudku a jeho písemného vyhotovení v otázce typu věznice, do které byla pro výkon trestu odnětí svobody umístěna, jde podle státního zástupce o námitku, kterou pod jí výslovně označené dovolací důvody podřadit nelze. Navíc se k této výstižně vyjádřil již odvolací soud v bodu 11 svého usnesení.

40. Namítal-li obviněný J. dále s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu vady tlumočení, které mu fakticky měly bránit řádné účasti u jednání soudu, platí, že ač tato námitka odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, postrádá podle státního zástupce z důvodů rozvedených v bodu 9 usnesení odvolacího soudu opodstatnění.

41. Závěrem státní zástupce jako zjevně neopodstatněné označuje i námitky, jež obviněný L. a obviněná S. uplatnili s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu v jeho druhé alternativě s odůvodněním, že odvolací soud jejich řádným opravným prostředkům chybně nevyhověl, ačkoli již řízení a rozhodování prvostupňového soudu bylo zatíženo vadami podřaditelnými pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), písm. g) a písm. h) trestního řádu. Protože rozsudek soudu prvního stupně žádným z takových nedostatků zatížen nebyl (viz výše), logicky nebylo vadné ani usnesení odvolacího soudu ve smyslu vad uvedených v § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu.

42. Protože podaná dovolání shledal jako zjevně neopodstatněná, navrhl státní zástupce, aby je Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o podaných dovoláních rozhodoval ve smyslu § 265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání.

43. Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obhájcům obviněných k případným replikám. Tohoto práva využil obviněný J., který v reakci na vyjádření státního zástupce uvedl, že tvrzení obsažená ve vyjádření státního zástupce nejsou zcela přesná, a to nejen pokud jde o skutečnost, že námitky obviněného mají být zcela totožné s jeho předchozí obhajobou. Především poukazuje na rozhodovací praxi Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, kdy v obdobné věci došlo k vyloučení předsedy senátu z projednávání a rozhodování ve věci, v níž tento dříve schválil dohody o vině a trestu s jinými spoluobviněnými (rozhodnutí obviněný připojuje v příloze své repliky). Vyslovuje podiv nad tím, že v této jiné trestní věci se tak stalo na návrh státní zástupkyně, a tedy stejné krajské státní zastupitelství i stejný krajský soud zastávají v jiné trestní věci shodné stanovisko jako obviněný. Takový přístup vzbuzuje právní nejistotu a důvodné pochybnosti o spravedlivém průběhu trestního řízení. Co se týče dalších námitek, upozorňuje, že co do návrhu na provedení důkazů vyjádřením svědka S. nejde o opakování jeho dosavadní obhajoby, když tento důkaz obhajoba získala až v době po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně a před konáním veřejného zasedání u odvolacího soudu. Nejde přitom o důkaz nadbytečný, když jeho provedení se mělo uskutečnit již v přípravném řízení, ale nestalo se tak, protože se svědek k výslechu v Bělehradě nedostavil. Tento důkaz se navíc začal orgánů činným v trestním řízení jevit jako nadbytečný až poté, co vyšlo najevo, že jej plně vyviňuje ze spáchání jednání uvedeného pod bodem 1. písm. p) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Ve zbytku pak obviněný zcela odkazuje na své podané dovolání a nadále setrvává na svém procesním návrhu, jak je uveden výše.

III. Přípustnost dovolání

44. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda jsou dovolání obviněných přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla podána v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnými osobami ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňují obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněných splňují shora uvedené zákonné náležitosti.

45. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněnými uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).

46. Obvinění svá dovolání opírají o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), písm. b), písm. d), písm. g), písm. h) a písm. m) tr. řádu.

47. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. řádu (druhá alternativa).

48. Jestliže v posuzované věci odvolací soud podle § 256 tr. řádu odvolání obviněných zamítl, tj. rozhodl po jejich věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu. Těmito dovolacími důvody jsou pak dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. a), písm. b), písm. d), písm. g) a písm. h) tr. řádu.

49. Stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, který uplatnil obviněný J., Nejvyšší soud konstatuje, že se jedná o zřejmou nesprávnost v písmeni označujícím obviněným uplatňovaný dovolací důvod, neboť navazující argumentace se týká dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu.

50. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod přitom nelze uplatnit, jestliže uvedená okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. řádu, aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. řádu. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu.

51. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Obecně platí, že tento dovolací důvod nespočívá v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo ve veřejném zasedání, nýbrž pouze v absenci, která je v rozporu se zákonným ustanovením, podle kterého nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného (viz v případě hlavního líčení § 202 odst. 2 až 5 tr. řádu a v případě veřejného zasedání § 263 tr. řádu). Podle článku 38 odst. 2 Listiny má obviněný právo na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Toto právo je v soudním stadiu trestního řízení zabezpečeno právě povinností soudu obviněného předvolat k hlavnímu líčení a předvolat nebo vyrozumět jej i ohledně konaného veřejného zasedání (§ 198, § 233 tr. řádu). Porušení těchto ustanovení přitom může založit právě dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu.

52. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (první varianta) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá varianta) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí varianta).

53. V této souvislosti je vhodné připomenout, že smyslem tohoto dovolacího důvodu, který byl do trestního řádu začleněn jeho novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění mimo jiné zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 1. 2022, je kodifikace současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Citovaný dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

54. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.

55. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

IV. Důvodnost dovolání obviněných

56. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, a tyto přezkoumal co do zákonnosti, správnosti a odůvodněnosti výroků, proti nimž směřují dovolání obviněných, a v rozsahu a z důvodů v těchto uvedených, konstatuje, že dovolací argumentace obviněných dílem odpovídá jimi uplatněným dovolacím důvodům, přičemž jde-li o argumentaci obviněné S., opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu a dále o tvrzené porušení jejího práva na spravedlivý proces, je její dovolání i opodstatněné.

57. To v první řadě proto – jak Nejvyšší soud podrobně vysvětluje níže – že soud prvního stupně a následně i odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti nesprávně právně posoudily skutek uvedený ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 1. (dále jen „skutek“) pokud jde o jednání spočívající v nakládání s léčivými přípravky Rinasek, Clarinase a Defrinol obsahujícími pseudoefedrin. Jestliže oba soudy takové jednání spoluobviněných podřadily pod znaky neoprávněně doveze, jinému nabídne, prodá, jinak jinému opatří a pro jiného přechovává prekursor ve velkém rozsahu a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech ve smyslu § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, vyložily znak prekursor odlišně, než jak učinil Nejvyšší soud ve stanovisku svého trestního kolegia ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. Tpjn 301/2018, uveřejněném pod č. 3/2022 Sb. rozh. tr. Tohoto pochybení se pak soudy nižších stupňů dopustily nejen ve vztahu k obviněné, ale rovněž k obviněným L. a J., kteří sice tuto dovolací argumentaci neuplatnili, ale jimž důvod zrušení napadených rozhodnutí soudů obou stupňů prospívá na základě přiměřeného použití § 261 tr. řádu.

58. Současně Nejvyšší soud zjistil i další vadu napadených rozhodnutí, zasahující do práva obviněné na spravedlivý proces zaručeného článkem 6 odst. 1 Úmluvy. Ta spočívá v tom, že soud prvního stupně při ústním vyhlášení svého rozsudku uvedl, že obviněná S. se pro výkon trestu odnětí svobody ve výměře dvanácti let podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazuje do věznice s ostrahou, avšak v písemném vyhotovení rozsudku je uvedeno, že obviněná se podle téhož ustanovení zařazuje do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolací soud přitom pochybil, jestliže význam této neshody mezi tím, jak byl rozsudek soudu prvního stupně vyhlášen a následně písemně vyhotoven, do jisté míry marginalizoval.

59. Oproti tomu námitky všech tří obviněných odpovídající jimi uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými. To proto, neboť zjistil, že v trestním řízení obviněných soudy nižších stupňů dodržely požadavky plynoucí z rozhodovací praxe ESLP stran případů, kdy soud dříve rozhoduje o vině a o trestu části spoluobviněných, přičemž v odsuzujícím rozsudku ohledně těchto uvede jmenovitě i další spoluobviněné, o jejichž vině nebylo doposud pravomocně rozhodnuto, načež ve stejném složení tentýž soud posléze rozhoduje o vině těchto dalších spoluobviněných. V tomto ohledu tedy nezjistil porušení principu presumpce neviny, zaručeného článkem 6 odst. 2 Úmluvy a článkem 40 odst. 2 Listiny soudy nižších stupňů. Pokud jde o námitky obviněných směřující do oblasti právního posouzení skutku, tak jak byl zjištěn soudy nižších stupňů (tj. nikoliv v té části, v níž obvinění polemizovali se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a nabízeli vlastní skutková zjištění a na jejich základě pak zpochybňovali právní posouzení skutku), Nejvyšší soud vyhodnotil jako odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu v jeho první variantě toliko dovolací námitku obviněné S. týkající se znaku pro jiného přechovává ve smyslu § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Interpretaci tohoto znaku soudy nižších stupňů ale shledal jako správnou a její dovolání v této části zjevně neopodstatněné. Stejně tak Nejvyšší soud nezjistil, že by v řízení bylo porušeno právo obviněného J. na řádné tlumočení a překlad zaručené článkem 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy a článkem 37 odst. 4 Listiny, když na námitky obviněného soudy nižších stupňů zcela adekvátně reagovaly a zajistily nové tlumočení a následně i překlad svých rozhodnutí.

60. Konečně poslední skupinu dovolacích námitek všech tří spoluobviněných týkající se v první řadě hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů co do míry jejich zapojení do činnosti organizované skupiny, zahraničního rozměru této skupiny a na ně navazujícího právního posouzení skutku, popř. nevyhovění důkazním návrhům obviněných, Nejvyšší soud posoudil jako neodpovídající jimi uplatněným, ale ani žádným jiným zákonným dovolacím důvodům. Proto dovolání obviněných L. a J. (z důvodů uvedených v bodu 59 tohoto usnesení) podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná. IV. 1 K dovolací námitce obviněné S. týkající se výkladu znaku prekursor ve smyslu § 283 odst. 1 tr. zákoníku 61. Obviněná S. v dovolání (mimo jiné) namítá, že skutek byl nesprávně právně posouzen jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Nesprávnost právního posouzení spatřuje obviněná v tom, že taková právní kvalifikace skutku neodpovídá jí citované unijní právní úpravě týkající se sledování obchodování s prekursory drog a regulace nakládání s léčivými přípravky, pokud jde o nakládání s léčivými přípravky Rinasek, Clarinase a Defrinol obsahujícími pseudoefedrin, které měla údajně (ve spolupráci s obviněnými a dalšími osobami) nakupovat na území Srbské republiky a následně tyto dopravovat do České republiky. S ohledem na uvedenou unijní právní úpravu, ale rovněž s poukazem na závěry stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. Tpjn 301/2018, uveřejněného pod č. Rt 3/2022 Sb. rozh. tr., má obviněná za to, že její výše uvedené jednání nelze podřadit pod znaky neoprávněně doveze, jinému nabídne, prodá, jinak jinému opatří a pro jiného přechovává prekursor ve velkém rozsahu a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech ve smyslu § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.

62. Nejvyšší soud konstatuje, že tato část dovolací argumentace obviněné nejenže odpovídá jí uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu v jeho první variantě, ale je i důvodná a napadené usnesení odvolacího soudu z tohoto důvodu nemůže obstát.

63. Odvolací soud v bodu 34, na s. 39 svého usnesení k této argumentaci obviněné uvedl, že v reakci na ni považuje za dostatečné připomenout znění výše uvedeného stanoviska Nejvyššího soudu (jehož právní větu pod bodem II. citoval) a dodal, že předmětem dokazování byla v projednávané trestní věci skutečnost, že s léčivými přípravky, obsahujícími pseudoefedrin, bylo nakládáno tak, že tyto byly směřovány k nedovolené výrobě omamných a psychotropních látek, v tomto případě pervitinu, pročež označil související námitky obviněné za nedůvodné.

64. Uvedené závěry odvolacího soudu Nejvyšší soud nemohl přijmout. Pro právní posouzení jednání obviněné S. (a obviněných L. a J.) byly naprosto stěžejní závěry uvedeného stanoviska Nejvyššího soudu ohledně výkladu znaku prekursor ve smyslu § 283 odst. 1 tr. zákoníku a právního posouzení jednání spočívajícího v nakládání s léčivými přípravky, jež pod daný znak podřadit nelze. Tyto závěry však odvolací soud dostatečně nezohlednil.

65. K uvedenému Nejvyšší soud předně připomíná, že prekursor je definován v článku 2 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. 2. 2004 o prekursorech drog; ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) ze dne 20. 11. 2013 č. 1258/2013. Pokud jde o pojem léčivého přípravku ve smyslu článku 1 bodu 2 směrnice Evropského parlamentu a rady (ES) ze dne 6. 11. 2001 č. 2001/83/ES a rovněž usnesení Soudního dvora Evropské unie ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. C-497/16, platí, že léčivé přípravky obsahující „uvedené látky“ ve smyslu v článku 2 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. 2. 2004 o prekursorech drog, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) ze dne 20. 11. 2013 č. 1258/2013, jako jsou efedrin a pseudoefedrin, jsou vyloučeny z působnosti posledně citovaného nařízení. Uvedené jednoznačně vyplývá i ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. Tpjn 301/2018, podle něhož léčivé přípravky humánní a léčivé přípravky veterinární určené pro léčebné účely u lidí nebo zvířat nelze považovat za prekursory ve smyslu § 283 odst. 1 a § 286 odst. 1 tr. zákoníku, a to ani v případě že samy obsahují prekursor (např. efedrin a pseudoefedrin).

66. Nejvyšší soud tudíž konstatuje, že pokud soud prvního stupně právně nahlížel na léčivé přípravky Rinasek, Clarinase a Defrinol jako na prekursory a v tzv. právní větě výroku o vině svého rozsudku a z hlediska právní kvalifikace v odůvodnění svého rozsudku (srov. body 58 a 83) uvedl, že všichni tři spoluobvinění se podíleli na zakoupení a dovozu velkého množství léků Rinasek, Clarinase a Defrinol obsahujících prekursor pseudoefedrin a následném prodeji těchto léků za účelem výroby pervitinu, dopustil se pochybení, které nenapravil ani odvolací soud (srov. bod 64 výše).

67. Oba soudy nižších stupňů tak dospěly ke shora uvedenému nesprávnému právnímu posouzení předmětných léčiv jako prekursorů, přičemž Nejvyšší soud shledal, že dané pochybení mělo vliv na správnost právní kvalifikace skutku. Z již výše zmíněného stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. Tpjn 301/2018, vyplývá, že jestliže určitá osoba nakládá s léčivým přípravkem obsahujícím efedrin nebo pseudoefedrin tak, že jej použije nikoliv k léčebným účelům, ale zneužije jej k získání (extrahování) v něm obsaženého efedrinu nebo pseudoefedrinu jako prekursoru, popřípadě poté použije tento prekursor k nedovolené výrobě omamných nebo psychotropních látek (tedy k výrobě metamfetaminu – pervitinu), pak její jednání může za splnění dalších podmínek naplnit zákonné znaky skutkové podstaty dokonaného trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku, jeho pokusu podle § 21 tr. zákoníku, anebo přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku k tomuto trestnému činu podle § 283 odst. 2 až 4 tr. zákoníku. Pokud tedy pachatel tyto léky opatří pro jiného s tím, že budou použity již k získání prekursoru (efedrinu nebo pseudoefedrinu z nich) a poté ke konkrétní nedovolené výrobě omamné nebo psychotropní látky (např. pervitinu), pak takové jednání lze posoudit jako účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k individuálně určenému trestnému činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku. Stejné závěry platí i ve vztahu k neoprávněnému dovozu, vývozu a průvozu léčivých přípravků obsahujících efedrin nebo pseudoefedrin za účelem jejich použití k získání prekursoru z nich a ke konkrétní nedovolené výrobě omamných nebo psychotropních látek (srov. bod 74 stanoviska). Jednání pachatele přitom v takových případech nelze posoudit jako trestný čin výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 tr. zákoníku, neboť v těchto případech je trestný čin podle § 286 tr. zákoníku ve vztahu subsidiarity k trestnému činu podle § 283 tr. zákoníku, a je tak vyloučen jednočinný souběh těchto trestných činů. Za „jiný předmět“ určený k nedovolené výrobě omamné nebo psychotropní látky než prekursor ve smyslu § 286 tr. zákoníku však lze považovat též léčivé přípravky obsahující prekursor (např. efedrin a pseudoefedrin), které pachatel za tímto účelem sobě nebo jinému opatřil anebo přechovával.

68. Z popisu skutku však plyne, že obvinění měli uvedené léčivé přípravky dovážet na území České republiky za účelem jejich zneužití k výrobě metamfetaminu (pervitinu), popř. je zde za tímto účelem dále přechovávali, případně je obviněný L. měl nabízet za úplatu dalším osobám, přičemž samotnou výrobu měly zajišťovat jiné osoby, odlišné od obviněných L., S. a J., které se však nepodařilo doposud ztotožnit. Z ničeho se nepodává ani, že by pervitin, prodaný svědkem H. obviněnému L. pocházel z produkce, kterou měli obvinění zásobovat léčivými přípravky s obsahem pseudoefedrinu.

69. Za této situace tak platí, že jednání obviněných – pokud jde o nakládání s léčivými přípravky – nelze právně posoudit jako neoprávněný dovoz, nabídnutí jinému, prodej, jiné opatření jinému či přechovávání prekursoru pro jiného ve velkém rozsahu a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech ve smyslu § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.

70. Na podkladě dosavadních skutkových zjištění a výše uvedených závěrů stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. Tpjn 301/2018, tak bude nutné jednání obviněných spočívající v dovozu a dalším nedovoleném nakládání s léčivými přípravky Rinasek, Clarinase a Defrinol právně posoudit jako přípravu ke spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku k § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) a odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. To proto, neboť takové jednání obviněných vykazuje znaky úmyslného vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu (jinou osobou), a to v podobě opatřování prostředků k jeho spáchání (konkrétně léčivých přípravků obsahujících pseudoefedrin, jenž sám o sobě slouží jako prekursor pro výrobu metamfetaminu, avšak z důvodů výše uvedených nelze na humánní léčivé přípravky jej obsahující nahlížet jako na prekursor ve smyslu § 283 či § 286 tr. zákoníku), tj. jde o přípravu co do objektivní stránky spočívající v pomoci jiné osobě ke spáchání takového zvlášť závažného zločinu. Uvedená právní konstrukce přitom odpovídá právě případům, kdy se pachatel hlavního trestného činu (zde spočívajícího ve výrobě psychotropní látky) o tento ani nepokusí [zde není doposud ztotožněn] a dochází tak za podmínek § 20 odst. 1 tr. zákoníku k osamostatnění účastenství ve formě pomoci a jeho transformaci v přípravu (k tomu srov. ŠÁMAL, P. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 454; PROVAZNÍK, J. § 20 [Příprava]. In: ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 99).

71. Samotné právní posouzení skutku však musí být v tomto případě propojeno s posouzením další související námitky obviněné, která odpovídá rovněž jí uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu v jeho první variantě a s níž se odvolací soud doposud nevypořádal. Obviněná totiž tvrdí, že její jednání nelze právně posoudit jako jediný skutek, spáchaný navíc ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, ale jako několik skutků (jednak spočívajících v dovozu a dalším nakládání s léčivými přípravky, jež měly sloužit k nedovolené výrobě psychotropní látky, dále spočívajících v přechovávání a prodeji omamných a psychotropních látek obviněnou a obviněným L. – konopí, kokainu, amfetaminu a extáze). V tomto směru tedy budou pro správné právní posouzení jednání obviněných S. a L. určující též závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k jednotlivým formám drogových trestných činů (zde trestnému činu trvajícímu – srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 11 Tdo 1440/2008; dále též srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 11 Tdo 1021/2021, body 38 až 41 a ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 11 Tdo 1019/2021, bod 44), podle nichž případy, kdy pachatel distribuuje nebo vyrábí a distribuuje omamné a psychotropní látky v určitém období, jež je specifikováno časovým rozpětím, určitému okruhu odběratelů, kteří si podle své potřeby takto drogu opakovaně obstarávají, je třeba považovat za jediný skutek. Nejinak by tomu podle Nejvyššího soudu mělo být i tehdy, pokud pachatel obstarává (pro jiného) prostředky pro výrobu metamfetaminu, a současně též s metamfetaminem, ale i dalšími omamnými či psychotropními látkami neoprávněně nakládá vůči třetím osobám. Za tohoto skutkového stavu se proto nabízí jednání obviněné, ale i dalších obviněných, ve světle výše uvedené rozhodovací praxe, právně kvalifikovat jako jediný trvající trestný čin podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku spáchaný – vzhledem k výše uvedenému – ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku.

72. Dlužno dodat, že odvolací soud bude při svém právním posouzení věci vázán závazným právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§ 265s odst. 1 tr. řádu), a to za předpokladu, že v novém řízení nedojde ke změně rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ale i ustanovením § 265s odst. 2 tr. řádu, podle něhož bylo-li napadené rozhodnutí zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.

73. Nejvyšší soud proto uzavírá, že dovolání obviněné je v této části důvodné, jelikož oba soudy nižších stupňů nesprávně právně posoudily skutek, jestliže shledaly, že jednání obviněné (ale i dalších obviněných) naplňovalo znaky neoprávněně doveze, jinému nabídne, prodá, jinak jinému opatří a pro jiného přechovává prekursor ve velkém rozsahu a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech ve smyslu § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, a to pokud jde o znak prekursoru. Léčivé přípravky Rinasek, Clarinase a Defrinol, obsahující prekursor pseudoefedrin, totiž nelze považovat za prekursory ve smyslu § 283 odst. 1 a § 286 odst. 1 tr. zákoníku, a to ani v případě, že samy tento prekursor obsahují. Právní posouzení skutku uvedené výše proto Nejvyšší soud nemohl akceptovat a jako nesprávné musel usnesení odvolacího soudu z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu v první variantě podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušit, přičemž důvod jeho kasačního zásahu prospívá – za přiměřené aplikace § 261 tr. řádu – i obviněným L. a J., jejichž jednání bylo též nesprávně právně posouzeno. Bude proto na odvolacím soudu, aby ve světle odvolacích námitek a závěrů tohoto usnesení znovu, na podkladě zjištěného skutkového stavu, a vázán současně požadavky plynoucími z § 265s odst. 1 a 2 tr. řádu, provedl náležitou právní kvalifikaci jednání obviněných, přičemž je zřejmé, že jejich jednání ve vztahu k výše uvedeným léčivým přípravkům, byť obsahujícím prekursor pseudoefedrin, nelze podřadit pod znak prekursor ve smyslu § 283 odst. 1 či § 286 odst. 1 tr. zákoníku. IV. 2 K dovolací námitce obviněné S. ohledně nesouladu mezi vyhlášeným výrokem o trestu rozsudku soudu prvního stupně a jeho písemným vyhotovením 74. Obviněná S. dále ve svém dovolání namítá, že soud prvního stupně při ústním vyhlášení svého rozsudku uvedl, že ji pro výkon trestu odnětí svobody ve výměře dvanácti let podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazuje do věznice s ostrahou, avšak v písemném vyhotovení rozsudku uvedl, že obviněná se podle téhož ustanovení zařazuje do věznice se zvýšenou ostrahou.

75. Jak již bylo avizováno výše, platí, že Nejvyšší soud v tomto postupu shledal další vadu napadených rozhodnutí, zasahující do práva obviněné S. na spravedlivý proces zaručeného článkem 6 odst. 1 Úmluvy, který garantuje právo (nejen obviněného) na veřejné vyhlášení rozsudku ve věci samé, jejž na úrovni zákonné právní úpravy doplňuje § 129 odst. 1 tr. řádu, podle něhož je každý rozsudek nutno vyhotovit písemně a vyhotovení rozsudku musí být ve shodě s obsahem rozsudku, tak jak byl vyhlášen.

76. Z obsahu spisu Nejvyšší soud konkrétně zjistil, že tento na č. l. 2738 verte obsahuje protokol o hlavním líčení ze dne 4. 10. 2023, v němž je – tak jako ve výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně – uvedeno, že obviněná L. S. se podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařazuje do věznice se zvýšenou ostrahou. Na č. l. 2740 se však nachází zvukový záznam téhož hlavního líčení, na němž je v čase 1:26:25-26 zachyceno vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně předsedou senátu tohoto soudu, a to tak, že obviněná L. S. se podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu „zařazuje do věznice s ostrahou“.

77. Je tedy zřejmé, že námitka obviněné je důvodná a soud prvního stupně porušil ustanovení § 129 odst. 1 tr. řádu, jestliže písemné vyhotovení rozsudku ve výroku o trestu uloženém obviněné není ve shodě s obsahem rozsudku téhož soudu, tak jak byl vyhlášen. Nesoulad mezi vyhlášením rozsudku a jeho vyhotovením je důvodem ke zrušení rozsudku v opravném řízení, pokud již dříve nedošlo k jeho opravě (srov. GŘIVNA, T. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1711), přičemž v tomto případě nejde o písařskou chybu či zjevnou nesprávnost ve smyslu § 131 odst. 1 tr. řádu. Nenapravil-li tuto vadu rozsudku soudu prvního stupně – i přes námitky obviněné – ani soud odvolací, jenž v bodu 11 svého usnesení toliko uvedl, že předseda senátu měl při vyhlášení rozsudku vzhledem k výměře trestu na mysli věznici se zvýšenou ostrahou, pochybil i tento. Vzhledem k tomu, že v důsledku kasačního zásahu Nejvyššího soudu se věc vrací odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, bude v novém odvolacím řízení dán prostor tuto vadu odstranit. IV. 3 K dovolací námitce všech tří obviněných stran porušení principu presumpce neviny 78. Všichni tři obvinění, s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, namítají, že v jejich trestní věci rozhodl vyloučený orgán, jímž byl senát soudu prvního stupně, a to z důvodu, že tento již dříve rozhodl ve věci spoluobviněných B., B., V. a H. (viz níže). Poukazují na závěry vybraných rozhodnutí ESLP a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež se vztahují k dané problematice, a jsou přesvědčeni, že tyto jsou plně aplikovatelné na jejich případ.

79. V obecné rovině je třeba předně připomenout, že podle § 30 odst. 1 tr. řádu je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.

80. Dále je zapotřebí uvést, že pochybnosti zakládající vyloučení soudce a dalších orgánů činných v trestním řízení přitom musí být založeny na reálně existujících objektivních skutečnostech, které je vyvolávají. Jinak řečeno, pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických okolností odůvodňujících riziko jeho možného neobjektivního přístupu k věci nebo k osobám v ní vystupujícím. Pouhý subjektivní pocit soudce nebo stran, že soudce je pro podjatost vyloučen z projednávání určité trestní věci, není postačující pro posouzení otázky, zda je schopen nestranně vykonávat úkony trestního řízení či nikoli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1495/2015).

81. Jedná-li se o požadavek nestrannosti soudu, pak je jím rozuměna nezávislost či nepodjatost rozhodujícího tělesa ve vztahu ke konkrétním účastníkům či k předmětu řízení. Podstatným je přitom fakt, že nejde toliko o subjektivní přesvědčení soudce či účastníků řízení o podjatosti či nepodjatosti, ale též o objektivní zdání nestrannosti, tj. to, jak by se rozhodování jevilo vnějšímu pozorovateli. Tento subjektivní i objektivní aspekt přitom vyzdvihla judikatura ESLP, která pravidelně používá obě tato hlediska (srov. rozsudky ESLP ze dne 22. 4. 1994, Saraiva de Carvalho proti Portugalsku, č. 15651/89, a ze dne 20. 5. 1998, Gautrin a další proti Francii, č. 21257/93, 21258/93, 21259/93 a 21260/93), přičemž se k tomuto pojetí přiklonil rovněž Ústavní soud. Důvody, které k rozšíření nestrannosti až na úroveň oné objektivní roviny vedou, osvětlil Ústavní soud například v nálezu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04, uveřejněném pod č. 121 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu: „Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní.“ Současně platí, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.

82. Nejvyšší soud považuje za nezbytné dále připomenout, že vztah k projednávané věci nelze v obecné rovině vyvozovat toliko „ze způsobu jejího rozhodování, z odůvodnění rozhodnutí, se kterým obviněný není spokojen, příp. z procesního postupu soudu, a to ani v případě, že takový postup vykazuje určité nedostatky. Důvodem pro vyloučení soudce nejsou ani výhrady zaměřené proti vedení řízení ze strany soudce nebo vůči jeho nezávislé rozhodovací činnosti, tedy jeho případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení trestního procesu či nesprávný názor na právní řešení věci. Nápravu takových vad řízení či vlastního soudcovského rozhodování primárně zajišťuje vícestupňové rozhodování soudů.“ (srov. DURDÍK, T. In DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 245.; srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 11 Tvo 21/2018, anebo ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 11 Tvo 6/2019).

83. S ohledem na dovolací argumentaci obviněných je podle Nejvyššího soudu nutné též poukázat na obecné zásady týkající se nestrannosti v kontextu podílení se soudce na předchozích rozhodnutích ve stejné (trestní) věci, které shrnul ESLP rozsudku ze dne 16. 2. 2021, Meng proti Německu, č. 1128/17, zejména v bodech 46 až 48. V této věci dospěl daný soud mimo jiné k závěru, že „samotná skutečnost, že soudce již v minulosti rozhodl o totožném trestném činu, nemůže sama o sobě odůvodňovat obavy o jeho nestrannost. Stejně tak pouhá skutečnost, že soudce již rozhodoval o obdobných, avšak nesouvisejících trestních obviněních nebo že již soudil spoluobviněného v samostatném trestním řízení, sama o sobě nepostačuje k tomu, aby vyvolala pochybnosti o nestrannosti tohoto soudce v pozdější věci“. Otázka nestrannosti soudce však podle ESLP vyvstává tehdy, „pokud již dřívější rozhodnutí obsahuje podrobné posouzení role osoby, jež byla následně souzena za trestný čin spáchaný vícero osobami, a to zejména tehdy, pokud dřívější rozhodnutí obsahuje konkrétní kategorizaci účasti stěžovatele nebo je z něj zřejmé, že později souzená osoba naplnila všechny podmínky nezbytné pro spáchání trestného činu. V závislosti od okolností konkrétního případu mohou být takové skutečnosti považovány za předjímání otázky viny osoby souzené v pozdějším řízení, a mohou tak vést k objektivně odůvodněným pochybnostem, že vnitrostátní soud má již na počátku soudního řízení s později souzenou osobou předpojatý názor ohledně skutkových okolností týkajících se této osoby“. Tyto závěry přitom ESLP nejen potvrdil, ale i dále rozvedl ve svém pozdějším rozsudku ze dne 25. 11. 2021, Mucha proti Slovensku, č. 63703/19. Zde zdůraznil, že „odsouzení spolupachatelů stěžovatele za předmětné trestné činy na základě popisu jejich trestné činnosti (který obsahoval přesné skutkové vymezení konkrétní role stěžovatele) tak bylo v zásadě způsobilé vyvolat pochybnosti, zda nedošlo k předjímání odpovědi na otázku ohledně naplnění všech kritérií potřebných pro to, aby byl stěžovatel považován za pachatele předmětných trestných činů. Odkazování na stěžovatele a jeho jednání uvedeným způsobem může v zásadě zavdat příčinu k ochraně jeho práva na presumpci neviny… zásada presumpce neviny bude porušena, pokud soudní rozhodnutí nebo prohlášení úřední osoby týkající se osoby obviněné z trestného činu bude reflektovat názor, že dotyčná osoba je vinna dříve, než jí byla vina skutečně podle zákona prokázána“ (srov. zejména body 49 až 64). V bodu 58 téhož rozsudku současně ESLP uvedl, s odkazem na obviněnými vzpomenutý rozsudek téhož soudu ze 27. 2. 2014, Karaman proti Německu, č. 17103/10 (bod 64), „že ve složitých trestních řízeních týkajících se několika osob, které nemohou být souzeny společně, mohou být odkazy soudu na účast třetích osob (jež mohou být později souzeny v samostatném řízení) nezbytné pro posouzení viny souzených osob a že trestní soudy jsou povinny zjistit skutkový stav věci významný pro posouzení právní odpovědnosti obviněného co nejúplněji a nejpřesněji a nemohou zjištěné skutečnosti prezentovat jako pouhé domněnky nebo podezření. Uvedené platí i pro skutečnosti týkající se účasti třetích osob, ačkoliv pokud je třeba takové skutečnosti uvést, měl by se soud vyhnout tomu, aby poskytl více podrobností, než je nezbytné pro posouzení právní odpovědnosti obviněných v projednávané věci.“, k čemuž znovu připomněl požadavek, „že i když zákon výslovně stanoví, že z trestního řízení, jehož se osoba neúčastnila, nelze vyvozovat žádné závěry o její vině, soudní rozhodnutí musí být formulována tak, aby se předešlo jakékoliv potenciální předběžné předpojatosti o vině třetí osoby, aby nedošlo k ohrožení spravedlivého posouzení obvinění v rámci samostatného řízení“. Konečně ve svém rozsudku ze dne 17. 9. 2024, C.O. proti Německu, č. 16678/22 (bod 68), ESLP shledal, že pokud „trestní soudy v písemných vyhotoveních rozsudků stěžovatele označovaly za „samostatně stíhanou osobu“, zdůraznily tím, že nerozhodují o vině stěžovatele, ale v souladu s vnitrostátní úpravou trestního řízení posuzují pouze trestní odpovědnost (jiných – pozn. Nejvyššího soudu) obviněných, jichž se předmětné řízení týká.“ 84. Ve vztahu k projednávané trestní věci lze též přiměřeně poukázat na rozhodovací praxi Soudního dvora Evropské unie (dále také jen „SDEU“). Předně jde o rozsudek SDEU ze dne 5. 9. 2019, C-377/19, AH a další, v němž daný soud uvedl, že článek 4 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/343 ze dne 9. 3. 2016, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a právo být přítomen při trestním řízení před soudem, je třeba „vykládat v tom smyslu, že nebrání tomu, aby v takové dohodě (o vině a trestu – pozn. Nejvyššího soudu), jako je dohoda dotčená ve věci v původním řízení, která musí být schválena vnitrostátním soudem, byla zmíněna účast jiných obviněných, než je ten, který tuto dohodu uzavřel, a uznal tak svou vinu, a kteří budou souzeni zvlášť, a identifikovala je, je-li jejich uvedení v dohodě nezbytné ke kvalifikaci právní odpovědnosti osoby, která uvedenou dohodu uzavřela, a uvádí-li tato dohoda jasným způsobem, že tyto jiné osoby jsou stíhány v rámci samostatného trestního řízení a jejich vina nebyla zákonným způsobem prokázána“. Dále je nutno zmínit rozsudek SDEU ze dne 18. 3. 2021, C-440/19, Pometon proti Komisi. V uvedeném rozsudku SDEU jasně deklaroval, že „ve složitých trestních řízeních, která se týkají několika podezřelých, již nemohou být souzeni společně, je možné, že příslušný soud musí za účelem posouzení viny obviněných nezbytně zmínit účast třetích osob, které možná budou následně souzeny samostatně. Skutečnosti týkající se účasti třetích osob sice musí být uvedeny, dotčený soud by však neměl uvést více informací, než je nezbytné k analyzování právní odpovědnosti osob, o nichž rozhoduje. Odůvodnění soudních rozhodnutí musí být mimoto formulováno tak, aby se zabránilo možnému předčasnému rozhodnutí o vině dotyčných třetích osob, které by mohlo ohrozit spravedlivé posouzení obvinění vznesených proti nim v jiném řízení.“ (bod 63).

85. Ustálená rozhodovací praxe ESLP i SDEU tedy pro případy, v nichž se týž soudce (mimo jiné) podílí jak na předchozích rozhodnutích o vině skupiny spoluobviněných, tak na pozdějším rozhodnutí o vině dalších spoluobviněných, vyžaduje, aby soud předcházel vzniku objektivně oprávněných pochybností o nestrannosti rozhodujícího senátu, resp. soudce. Dosáhnout toho lze (kromě dalšího) pečlivým odlišením osoby obviněného, o jehož vině není rozhodováno, a jeho konkrétní účasti na společné trestné činnosti, tak, aby bylo zřejmé, že jeho vina není aktuálně posuzována, tj. „soudní rozhodnutí musí být formulována tak, aby se předešlo jakékoliv potenciální předběžné předpojatosti o vině třetí osoby, aby nedošlo k ohrožení spravedlivého posouzení obvinění v rámci samostatného řízení“ (srov. zejména Mucha proti Slovensku, bod 58, anebo Karaman proti Německu, bod 69). Takovému přístupu ostatně odpovídá i znění článku 4 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/343 ze dne 9. 3. 2016, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a právo být přítomen při trestním řízení před soudem, podle něhož platí, že „členské státy přijmou opatření nezbytná k zajištění toho, aby do doby, než byla podezřelé nebo obviněné osobě prokázána vina zákonným způsobem, nebyla tato osoba ve veřejných prohlášeních orgánů veřejné moci a soudních rozhodnutí jiných než o vině označována za vinnou“.

86. Na okraj lze doplnit, že tyto závěry nadnárodních soudů ve své rozhodovací praxi opakovaně reflektoval i Nejvyšší soud. Učinil tak předně v usnesení ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 5 Tdo 459/2023, uveřejněném pod č. 10/2024 Sb. rozh. tr., z něhož se podává, že ustálená rozhodovací praxe ESLP a SDEU tedy pro případy, v nichž se týž soudce (mimo jiné) podílí jak na předchozích rozhodnutích o vině skupiny spoluobžalovaných, tak na pozdějším rozhodnutí o vině dalších spoluobžalovaných, vyžaduje, aby soud předcházel vzniku objektivně oprávněných pochybností o nestrannosti rozhodujícího senátu, resp. soudce. Dosáhnout toho lze (kromě dalšího) pečlivým odlišením osoby obžalovaného, o jehož vině není rozhodováno, a jeho konkrétní účasti na společné trestné činnosti, tak, aby bylo zřejmé, že jeho vina není aktuálně posuzována. K tomu je třeba zvolit takovou formulaci skutkových zjištění a popisu účasti tohoto obviněného na trestném jednání, která bude předcházet jakémukoli možnému předběžnému úsudku o vině dotčené osoby, resp. o naplnění subjektivní a objektivní stránky daného trestného činu ohledně jeho osoby (bod 24). Dále se k této otázce vyslovil v usnesení ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 11 Tdo 1025/2022, v němž uzavřel, že skutečnost, že senát soudu prvního stupně ve stejném složení uznal vinným ze spáchání téhož trestného činu nejprve jednoho obviněného, který se podílel na téže trestné činnosti, jaká je kladena za vinu i dalším obviněným, nelze bez dalšího považovat za důvod vedoucí k vyloučení soudce ve smyslu § 30 odst. 1 tr. řádu z vykonávání úkonů trestního řízení proti těmto dalším obviněným, a tedy ani za porušení zásady presumpce neviny ve smyslu § 2 odst. 2 tr. řádu, pokud byli i tito obvinění týmž soudem (ve stejném složení senátu) posléze uznáni vinnými. Tento závěr je přitom třeba aplikovat i na situace, kdy byla ve věci prvního obviněného v popisu skutku ve výrokové části odsuzujícího rozsudku vyjádřena konkrétní role (podíl na trestné činnosti) i dalších obviněných, o jejichž vině nebylo daným rozsudkem rozhodnuto. K tomu je však v duchu shora citované judikatury ESLP a SDEU třeba, aby soud v rámci svého prvotního rozhodnutí jasně konstatoval – je-li zejména z důvodu odpovídající právní kvalifikace projednávaného skutku, na němž se podíleli všichni obvinění, nutné v rámci vyhlašovaného rozsudku uvést rovněž okolnosti týkající se účasti dalších obviněných – že tito další obvinění (o jejichž vině není dotčeným rozsudkem rozhodováno) jsou stíháni v samostatně vedeném trestním řízení či že o jejich vině nebylo dosud pravomocně rozhodnuto.

87. Při aplikaci výše uvedených východisek na danou trestní věc Nejvyšší soud shledal, že nelze přisvědčit tvrzením obviněných, že senát soudu prvního stupně byl vyloučen z rozhodování jejich trestní věci z důvodu, že nebyl nestranným a nepředpojatým, neboť schválil dohody o vině a trestu sjednané státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Brně se spoluobviněnými V. a H. a rozhodl o vině a o trestu spoluobviněných B. a B., kteří v průběhu hlavního líčení prohlásili svoji vinu ve smyslu § 206c odst. 1 tr. řádu.

88. Nejvyšší soud na podkladě zapůjčených trestních spisů ve věcech výše uvedených spoluobviněných, vedených u soudu prvního stupně pod sp. zn. 43 T 3/2023 a 43 T 4/2023, zjistil následující.

89. Rozsudkem ze dne 14. 2. 2023, č. j. 43 T 3/2023-35, soud prvního stupně rozhodl o vině a o trestu spoluobviněných B. a B. Učinil tak na podkladě jejich prohlášení o vině učiněného v hlavním líčení v trestní věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 43 T 10/2022, které podle § 206c odst. 4 tr. řádu přijal, a následně podle § 23 odst. 1 tr. řádu rozhodl o vyloučení trestní věci těchto spoluobviněných k samostatnému projednání a rozhodnutí. V tzv. skutkové větě výroku o vině tohoto svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že spoluobvinění B. a B. jsou vinni tím, že „společně se samostatně stíhanými I. L., L. S., I. J., M. V. a V. H.“, načež následuje popis zapojení obviněných do činnosti skupiny tvořené dalšími právě uvedenými spoluobviněnými.

90. Rozsudkem ze dne 14. 2. 2023, č. j. 43 T 4/2023-43, soud prvního stupně podle § 206b odst. 3 a § 314r odst. 4 tr. řádu rozhodl o schválení dohod o vině a o trestu sjednaných mezi spoluobviněnými V. a H. a státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Brně. Učinil tak poté, co již dříve podle § 23 odst. 1 tr. řádu rozhodl o vyloučení trestní věci těchto spoluobviněných k samostatnému projednání a rozhodnutí. V tzv. skutkové větě výroku o vině tohoto svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že obvinění V. a H. jsou vinni tím, že „společně se samostatně stíhanými I. L., L. S., I. J., D. B. a L. B., o jejichž vině nebylo doposud pravomocně rozhodnuto“, načež následuje popis zapojení obviněných do činnosti skupiny tvořené dalšími právě uvedenými spoluobviněnými.

91. Obviněným je třeba dát za pravdu v tom směru, že oba výše uvedené rozsudky soudu prvního stupně obsahují v tzv. skutkové větě výroku o vině skutečnosti týkající se způsobu jejich účasti na trestné činnosti, současně je v nich však výslovně uvedeno, že jsou samostatně stíháni, popř. že o jeho vině dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Přestože tedy soud prvního stupně v trestních věcech spoluobviněných B., B., V. a H. do popisu skutku zahrnul též obviněné L., S. a J., neboť to bylo vzhledem k jejich úlohám a postavení v rámci dané skupiny nezbytné pro správné a úplné vystižení skutkového děje a navazující právní posouzení skutku, je zřejmé, že těmito rozsudky nebylo rozhodováno o jejich vině a tyto se jich netýkají. Lze si jistě představit různou míru preciznosti při odlišení spoluobviněných, jichž se dané rozhodnutí týká, a obviněných, o nichž není rozhodováno (srov. rozsudek ESLP ze dne 17. 9. 2024, C.O. proti Německu, č. 16678/22, bod 58). Zvláště rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. 2. 2023, č. j. 43 T 3/2023-35, obsahuje v tomto směru nezbytné minimum, tj. formulaci, že zde uvedení obvinění jsou samostatně stíháni. Nejvyšší soud tak má za to, že soud prvního stupně v projednávané trestní věci dostál požadavkům vyjádřeným ve shora citované judikatuře ESLP a SDEU, jakož i jeho vlastní. Současně lze odkázat na zásadně správnou argumentaci odvolacího soudu k dané námitce obviněných, která je obsažena v bodech 26 až 29 odůvodnění jeho usnesení. IV. 4 K dovolací námitce obviněné S. stran znaku pro jiného přechovává ve smyslu § 283 odst. 1 tr. zákoníku 92. Obviněná S. v závěru svého dovolání namítá – s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu v jeho první alternativě – že její jednání bylo nesprávně právně posouzeno (mimo jiné) co do naplnění znaku pro jiného přechovává ve smyslu § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Je totiž přesvědčena, že držení omamné a psychotropní látky pro její následnou distribuci nelze považovat za takové jednání, které by daný znak naplňovalo a bylo by jej možné dovodit v případě, že by obviněné tyto věci byly svěřeny jinou osobou k tomu, aby „se o ně starala“, ukryla je atd. a následně je takové osobě vydala.

93. K uvedené námitce Nejvyšší soud předně konstatuje, že zcela odpovídá obviněnou uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak postrádá opodstatněnost.

94. Příslušná komentářová literatura při výkladu znaku pro jiného přechovává uvádí, že takové jednání spočívá v jakémkoliv způsobu držení omamné či psychotropní látky, přípravku tyto obsahující nebo prekursoru či jedu. Přechovávání musí být vykonáváno pro jiného, tedy pro osobu odlišnou od pachatele. Pro naplnění daného znaku postačí, když pachatel jinému opatří nebo pro jiného přechovává drogu, přičemž není podmínkou, aby prováděl činnost překupníka drog (srov. ŠÁMAL, P., GŘIVNA, T., ŠÁMALOVÁ, M. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3713). Rozhodovací praxe ve vztahu ke skutkovým zjištěním, indikujícím naplnění daného znaku, zmiňuje množství přechovávané drogy, způsob jejího pěstování či výroby a další okolnosti, mezi něž můžeme typicky zařadit i skutkové zjištění, že daná osoba s těmito obchoduje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2022, sp. zn. 11 Tdo 120/2022, ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. 11 Tdo 892/2023, či ze dne 22. 11. 2023, sp. zn. 11 Tdo 1018/2023). Obviněná tedy nabízí Nejvyššímu soudu výklad, který odpovídá ustálené interpretaci znaku pro jiného přechovává jen částečně a z jeho dosahu vyčleňuje nepochopitelně typová jednání, která jsou standardně pod tento zákonný znak trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku podřazována. Tím má Nejvyšší soud na mysli případy distributorů (slangově označovaných jako „dealeři“), kteří u sebe přechovávají omamnou či psychotropní látku nikoliv pro vlastní potřebu, ale právě s cílem její další distribuce třetím osobám.

95. S ohledem na uvedené Nejvyšší soud plně kvituje výklad prezentovaný odvolacím soudem v bodu 34 na s. 39 jeho usnesení, podle něhož se přechováváním rozumí jakýkoliv způsob přechovávání takové omamné či psychotropní látky (nebo přípravku tyto obsahují, popř. prekursoru či jedu) s tím, že tak pachatel činí pro jinou osobu. Současně je ale třeba dodat, že závěry Nejvyššího soudu prezentované v bodech 66 a násl. tohoto usnesení se zákonitě musí odrazit i v právním posouzení jednání obviněných popsaném pod bodem 1. písm. r) pokud jde o zajištěné léčivé přípravky.

96. Nejvyšší soud tak shrnuje, že tuto dovolací námitku obviněné S. – co do výkladu znaku pro jiného přechovává – vyhodnotil jako zjevně neopodstatněnou. IV. 5 K dovolací námitce obviněného J. týkající se nesprávného tlumočení a nedostatečného překladu 97. Obviněný J. v podaném dovolání s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu namítá vady tlumočení průběhu hlavního líčení před soudem prvního stupně a dále nedostatečný rozsah překladu usnesení odvolacího soudu do jeho rodného jazyka, když v tomto absentují pasáže odůvodnění týkající se dalších obviněných, s nimiž měl tvořit organizovanou skupinu působící ve více státech. Dále obviněný J. namítá, že mu – s ohledem na neznalost českého jazyka – měly být přeloženy i další listiny (např. odborná vyjádření, protokoly o sledování osob a věcí a další) a konečně mu nebylo umožněno klást otázky tlumočníkovi, jenž byl vyslýchán ohledně neshod v předchozím tlumočení výpovědi obviněného. Ačkoliv uvedená dovolací argumentace neodpovídá obviněným uplatněnému – ale ani žádnému jinému dovolacímu důvodu – Nejvyšší soud ji neoslyšel. Její podstata totiž spočívá v porušení ústavně zaručeného základního práva na řádné tlumočení a překlad, jež jsou garantované článkem 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy a článkem 37 odst. 4 Listiny. Již na úvod ale Nejvyšší soud konstatuje, že na námitky obviněného soudy nižších stupňů zcela adekvátně reagovaly a po upozornění na problémy s tlumočením přistoupil soud prvního stupně k přibrání nového tlumočníka, který následně provedl i překlad rozhodnutí obou soudů. Soud prvního stupně zajistil také vysvětlení případných nesrovnalostí při tlumočení a celkově podle Nejvyššího soudu dostál požadavkům plynoucím z § 2 odst. 14 a § 28 tr. řádu.

98. Konkrétně se touto argumentací obviněného J. zabýval již dříve odvolací soud v bodu 9 svého usnesení, přičemž Nejvyšší soud nepovažuje na tomto místě za potřebné znovu rekapitulovat přezkumné úvahy odvolacího soudu a odkazuje toliko na stěžejní části spisového materiálu, z nichž se podává, že právo obviněného na řádné tlumočení a překlad bylo ze strany soudů nižších stupňů respektováno. V protokolu o hlavním líčení ze dne 1. 2. 2023 (založeném na č. l. 2330 verte) je zachycen doslovný překlad výslechu obviněného, jenž místy skutečně působí nesrozumitelně a k němuž jsou na č. l. 2344 přiloženy písemné poznámky obviněného. V témže protokolu na č. l. 2331 je zachycena námitka obhájce obviněného, že překlad, tak jak je veden, nedává smysl. Usnesením ze dne 2. 2. 2023 předseda senátu soudu prvního stupně přibral podle § 28 tr. řádu tlumočníka (č. l. 2361), jenž následně tlumočil průběh dalších hlavních líčení (srov. č. l. 2403 a násl.). Na č. l. 2442 a násl. je založena kopie výpovědi obviněného (pozn. myšleno písemných poznámek obviněného k hlavnímu líčení, jež proběhlo dne 1. 2. 2023, společně s jejich překladem provedeným nově přibraným soudním tlumočníkem). Na č. l. 2513 jsou pak založeny důkazní návrhy obhajoby, mimo jiné návrh na čtení protokolu o pokračování výslechu obviněného ze dne 31. 10. 2022 a překladu jeho výpovědi uvedeného výše. Dne 17. 5. 2023 pak proběhlo hlavní líčení, v němž byl obviněný opětovně za přítomnosti nového tlumočníka vyslechnut, neboť požádal o doplnění své výpovědi (č. l. 2528 až 2529 verte). Při témže hlavním líčení pak obhajoba navrhla přečtení překladu písemných poznámek obviněného, k čemuž předseda senátu sdělil, že pro čtení výpovědi obviněného nejsou splněny zákonné podmínky a obviněný případně může svoji výpověď zopakovat za přítomnosti nově přibraného soudního tlumočníka (srov. č. l. 2537). Z obsahu spisu se dále podává, že v průběhu hlavního líčení byly následně na základě důkazního návrhu obviněného čteny odborná vyjádření (srov. č. l. 2537 verte a 2538), protokoly o sledování osob a věcí a přepisy prostorových odposlechů (č. l. 2551 verte a 2552), další listinné důkazy a protokol o sledování osob a věcí, obsahové přepisy hovorů a SMS zpráv (č. l. 2642 verte až 2644 verte). Z podnětu obhajoby byl dále proveden překlad záznamu prostorových odposlechů (č. l. 2611 a násl.), k němuž se následně obhajoba i obžaloba vyjádřily u hlavního líčení (srov. č. l. 2644 verte až 2645 verte). Konečně v závěru hlavního líčení se tlumočník vyjádřil ke kvalitě vybraných překladů provedených jinými tlumočníky či překladateli, když uvedl, že narazil na tři případy, kdy byl text zkreslen, jako jazykovědec ale takové zkreslení nehodnotil jako hrubé (srov. č. l. 2646 a násl.). Na č. l.2697 a násl. se nacházejí překlady telefonních hovorů, jež byly pořízeny na žádost obhajoby a následně provedeny k důkazu u hlavního líčení (srov. č. l. 2715 verte a násl.).

99. Na základě uvedeného obsahu spisového materiálu dokumentujícího průběh hlavního líčení ve věci obviněného J. má Nejvyšší soud za to, že soud prvního stupně plně dostál své úloze a náležitým způsobem zajistil tlumočení pro obviněného. V případě nejasností ohledně obsahu jeho výpovědi postupoval tak, aby byly tyto odstraněny a opakovaně vyhověl důkazním návrhům obhajoby v tomto směru. Jak je zřejmé, obviněný J. byl vyslýchán v hlavním líčení opakovaně za přítomnosti nového tlumočníka a měl možnost znovu vypovídat a poukázat na případné nejasnosti v jeho předchozí výpovědi způsobené vadným tlumočením. Jestliže za této situace předseda senátu soudu prvního stupně nevyhověl návrhu obviněného na čtení překladu jeho písemných poznámek, v situaci, kdy tento měl prostor případné jím spatřované rozpory vysvětlit během svého výslechu či požádat následně o doplnění svého výslechu, nelze jeho postupu ničeho vytknout. Lze jen dodat, že pokud obviněný nesouhlasil s překladem své výpovědi v řízení před soudem prvního stupně, měl možnost v podaném odvolání tuto zpochybnit, a to /poukazem na ony zcela konkrétní nesrovnalosti v obsahu protokolu o hlavním líčení ze dne 1. 2. 2023 a jeho písemnými poznámkami. To však neučinil. Pokud jde o tvrzenou nemožnost klást tlumočníkovi otázky v rámci jeho vyjádření, lze poukázat na č. l. 2646 až 2647, z nichž je zřejmé, že obhajobě bylo umožněno klást tlumočníku v závěru hlavního líčení dotazy týkající se právě nesprávností v tlumočení a překladu. Tvrdí-li obviněný, že mu nebyly přeloženy odborná vyjádření či protokoly o sledování osob a věcí, platí, že tyto na jeho žádost byly u hlavního líčení za asistence tlumočníka přečteny. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v postupu soudu prvního stupně nezjistil žádná procesní pochybení, jež by byla s to porušit ústavně garantované právo obviněného J., jakožto osoby neznalé českého jazyka, na tlumočení a překlad v trestním řízení.

100. Nezbývá než dodat, že namítá-li obviněný J. nedostatečný rozsah překladu usnesení odvolacího soudu, když v tomto scházejí pasáže odůvodnění týkající se dalších obviněných, s nimiž měl tvořit organizovanou skupinu působící ve více státech, je třeba připomenout, že podle § 28 odst. 2 věty druhé tr. řádu týká-li se takové rozhodnutí (pozn. jež je podle zákona třeba obviněnému přeložit – pozn. Nejvyššího soudu) více obviněných, přeloží se obviněnému jen ta část rozhodnutí, která se jej týká, pokud ji lze oddělit od ostatních výroků rozhodnutí a jejich odůvodnění. V tomto směru je na uvážení orgánu činného v trestním řízení, v jakém rozsahu bude překlad pořízen, přičemž stěžejní pro určení rozsahu překladu je právo obviněného na spravedlivý proces a právo na obhajobu. Z č. l. 3054 a násl. a 3077 a násl. Nejvyšší soud zjistil, že obviněnému bylo přeloženo usnesení odvolacího soudu v rozsahu, který se skutečně bezprostředně týká jeho osoby, přičemž byly vynechány pasáže týkající se čistě dalších spoluobviněných (tj. skutky pod body 2. až 6. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, výroky o trestech, shrnutí odvolání, průběhu veřejného zasedání týkající se odvolání a závěrečných návrhů týkajících se spoluobviněných a obsažené v narativní části usnesení odvolacího soudu a dále vypořádání individuálních odvolacích námitek ostatních obviněných). Za tohoto stavu Nejvyšší soud považuje takto pořízený překlad usnesení odvolacího soudu – byť nyní zrušeného – za neporušující právo obviněného na spravedlivý proces a právo na obhajobu. Uvedenou argumentaci obviněného proto Nejvyšší soud shledal nedůvodnou. IV. 6 K dalším dovolacím námitkám obviněného L.

101. Obviněný L. zbývající část svých dovolacích námitek [tj. nad rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu] podřazuje souhrnně pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu s tím, že jejich jádro spočívá v rozporování skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Stručně řečeno, obviněný nesouhlasí s právním posouzením jeho jednání jako spáchaného organizovanou skupinou působící ve více státech ve smyslu § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Namítá, že ona organizovaná skupina měla být tvořena blíže neustanovenou osobou (lékárníkem či lékárnicí) z Bělehradu, kterou se ale nepodařilo ustanovit, přičemž její jednání v Srbsku nebylo trestné, protože obchod s léčivým přípravkem Rinasek není v dané zemi nijak regulovaný. Ke skutku, konkrétně k jednáním pod bodem 1. písm. c), písm. d) a písm. f) až i) namítá, že nebylo nijak konkretizováno, jakým způsobem a zda vůbec došlo k převozu léků do České republiky a případné úvahy soudů v tomto směru nejsou nijak podloženy. Jednání pod bodem 1. písm. n) pak vytýká absenci subjektivní stránky s tím, že nemohl vědět o obsahu balíčku, a to ani původního, ani policií zaměněného; k jednání pod bodem 1. písm. r) uvádí, že není ničím prokázáno, že by přechovával léky Rinasek a Clarinase za účelem jejich další distribuce a jde tak o ničím nepodloženou domněnku soudů.

102. K takto konstruovaným dovolacím námitkám Nejvyšší soud uvádí, že je nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřují výlučně do rozsahu provedeného dokazování, totiž hodnocení provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení soudy učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání deklaruje i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) patrně dovozuje tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. I přesto – zvláště pokud jde o znak organizované skupiny působící ve více státech podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku – se však Nejvyšší soud vyslovuje i k právnímu posouzení jednání obviněných, avšak ve vztahu ke skutku, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, nikoliv jak měl být podle obviněného L. zjištěn.

103. K uvedenému Nejvyšší soud připomíná, že soud prvního stupně v bodu 58 svého rozsudku shrnuje jím učiněná skutková zjištění stran skladby celé organizované skupiny, včetně zapojení dalších již dříve odsouzených spoluobviněných, byť tito působili toliko na její „domácí“ úrovni. Stěžejními poznatky zde je, že organizátorem celé trestné činnosti byl obviněný L., přeshraniční prvek v rámci skupiny je dán jednak blíže neustanovenou osobou v Srbsku, ale dále obviněnou S., která byla kurýrkou, a svědkem K. (k jeho, byť jediné, roli kurýra srov. bod 29 rozsudku soudu prvního stupně), obviněným J., který rovněž figuroval jako kurýr (byť toliko ve dvou případech), a blíže neustanovenou osobou působící v Srbské republice jako lékárník či lékárnice. Zásadní přitom je – s ohledem na závěry uvedené v bodu 71 tohoto usnesení – že v dané věci šlo o jediný trvající trestný čin a postačuje tak, že náležitosti organizované skupiny působící ve více státech byly nepochybně dány i třeba jen pro část jeho páchání.

104. Tak tomu konkrétně bylo v době, kdy svědek K. na pokyn obviněného L. vezl obviněnou S. do Bělehradu [bod 1. písm. b)], dále když dovoz léčivých přípravků probíhal v součinnosti obviněného L. a obviněné S. ve spolupráci s blíže neustanovenou osobou [písm. b), c), d), e), f), g), h), i)] a poté ve spolupráci s obviněným J. [bod 1. písm. n) a p)]. V tomto směru tak zde byla dána bezpochyby skupina tří trestně odpovědných a existujících osob, které se podílely na trestné činnosti s přeshraničním prvkem, tvořená obviněnými L., S. a svědkem K. a posléze obviněnými L., S. a J., na niž se od října 2021 [bod 1. písm. j)] napojili i spoluobvinění B., B. a V., a v neposlední řadě onou blíže neustanovenou osobou (srov. body 60 a 84 rozsudku soudu prvního stupně a dále body 30 a 31 usnesení odvolacího soudu). Ve shodě s odvolacím soudem zde Nejvyšší soud znovu připomíná, že i přesto, že se nepodaří zjistit totožnost všech členů organizované skupiny, tato skutečnost sama o sobě ještě nevylučuje posouzení takové skupiny jako organizované skupiny. Postačí totiž, pokud bylo prokázáno, že mezi nejméně třemi osobami reálně existujícími a vzájemně spolupracujícími došlo ke vzájemné součinnosti při realizování trestné činnosti, která vykazovala takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající koordinaci úkolů jednotlivých členů, že tyto okolnosti zvyšovaly pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu. Pokud se tedy soudům v rámci trestního řízení nepodařilo zjistit totožnost ostatních členů organizované skupiny, nepřekáží tato skutečnost kvalifikaci jednání obviněného jako činu spáchaného členem organizované skupiny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010, či např. ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1133/2016, anebo ze dne 14. 11. 2024, sp. zn. 11 Tdo 883/2024). O takový případ jde podle Nejvyššího soudu i v nyní projednávané trestní věci, když z obsahu provedených důkazů plyne, že taková osoba zde musela existovat (srov. bod 31 na s. 31 usnesení odvolacího soudu).

105. Jde-li o námitky obviněného stran prokázání jednání kladeného mu za vinu pod bodem 1. písm. c), písm. d) a písm. f) až písm. i) a písm. n) a písm. r), k těmto Nejvyšší soud, co do objasnění skutkového stavu věci, uvádí následující.

106. K bodu 1. písm. c) je třeba poukázat na bod 64 rozsudku soudu prvního stupně a bod 33, na s. 34 a 35 usnesení odvolacího soudu, v nichž je důkazně dokumentována cesta do Srbské republiky realizovaná obviněnou S. a svědkyní R., a to diářem s poznámkami o počtu a druzích léčiv a účtenkami za dálniční známky a záznamy o přechodu hranic, který byl zajištěn při domovní prohlídce provedené u obviněného. K bodu 1 písm. d) srov. bod 65 rozsudku soudu prvního stupně a bod 33, na s. 34 a 35 usnesení odvolacího soudu, v nichž je důkazně doložena cesta do Srbské republiky, jíž se účastnili obviněná S. a svědkyně R. i obviněný L., a to opět diářem s poznámkami o počtu a druzích léčiv a účtenkami za dálniční známky a záznamy o přechodu hranic. Ohledně bodu 1. písm. f), písm. g) a písm. h) srov. body 67 a 68 rozsudku soudu prvního stupně bod 33, na s. 35 usnesení odvolacího soudu, kdy tyto cesty jsou dokumentovány záznamy v diáři a telefonickými hovory obviněného L. s blíže neustanovenou ženou pracující v lékárně Lipa Lek a dále záznamy o překročení státní hranice. K bodu 1 písm. i) lze odkázat na bod 69 rozsudku soudu prvního stupně a bod 33, na s. 35 usnesení soudu prvního stupně, přičemž zde popsané jednání bylo prokázáno odposlechem hovorů obviněného L. s blíže neustanovenými ženami pracujícími ve výše uvedené lékárně a dále záznamy o překročení státní hranice. Co do bodu 1. písm. n) lze odkázat na bod 76 rozsudku soudu prvního stupně a bod 33, na s. 35 usnesení odvolacího soudu, kdy znalost obsahu dopravované a následně zaměněné zásilky jsou velmi dobře doloženy a popsány v bodu 76 rozsudku soudu prvního stupně, což odvolací soud rozvíjí, když na s. 35 svého usnesení připomíná komunikaci ohledně doručení zásilky, čímž obhajobu obviněného o neznalosti jejího obsahu zcela přesvědčivě vyvrací. Konečně k bodu 1 písm. r) srov. body 71, 74 a 75 rozsudku soudu prvního stupně, v nichž daný soud vysvětlil, že zajištěné léčivé přípravky a omamné a psychotropní látky obvinění L. a S. sdíleli v rámci svého stále trvajícího soužití, a vzhledem k dalším skutkovým zjištěním týkajícím se nakládání s těmito ze strany obviněných pak logicky dovodil, že i tyto byly určeny k distribuci dalším osobám. Konečně nelze než připomenout, že obviněná S. byla opakovaně s léčivými přípravky zadržena na srbsko-maďarské státní hranici a aktivity obviněného L. velmi barvitě dokládá obsah tzv. prostorových odposlechů motorového vozidla Jaguar, v nichž se obviněný nepokrytě chlubí tím, že obchoduje s léčivými přípravky, z nichž se vyrábí pervitin, a s obviněným J. plánují budoucí spolupráci na dovozu těchto léčivých přípravků (viz body 71 a 78 rozsudku soudu prvního stupně).

107. K dovolání obviněného L. tudíž lze uzavřít, že jeho dovolací argumentaci shledal Nejvyšší soud dílem odpovídající jím uplatněným dovolacím důvodům, avšak zjevně neopodstatněnou, dílem pak neodpovídající žádnému jím deklarovanému, ale ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Proto jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Uvedené rozhodnutí o dovolání obviněného však nic nemění na tom, že usnesení odvolacího soudu bylo i ve vztahu k jeho osobě v plném rozsahu zrušeno, a to z důvodů, které mu prospívaly na základě přiměřené aplikace § 261 tr. řádu a jež Nejvyšší soud vysvětlil v bodu 73 tohoto usnesení. IV. 7 K dalším dovolacím námitkám obviněné S.

108. Obviněná S. zbývající část svých dovolacích námitek podřazuje pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přičemž Nejvyššímu soudu předkládá tři skupiny námitek, jejichž podstata spočívá v polemice se skutkovými zjištěními soudů. Jak Nejvyšší soud vysvětlil ve vztahu k osobě obviněného L. v bodu 102 tohoto usnesení, jde i u obviněné o prosazování vlastní verze skutkového stavu odlišné od toho, jak byl na podkladě provedeného dokazování zjištěn soudy nižších stupňů. Tato část dovolací argumentace obviněné proto neodpovídá jí uplatněnému, ale ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodu, a Nejvyšší soud se k této vyslovuje toliko stručně následovně.

109. První skupina skutkových námitek obviněné S. je založena na tvrzení, že ničím nebylo prokázáno, že do České republiky ze Srbské republiky léčivé přípravky využitelné k výrobě metamfetaminu (pervitinu) dovezla. K tomu je třeba odkázat zejména jednak na bod 1 písm. b) tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, z něhož se podává, že při dovozu právě takových léčivých přípravků do České republiky byla zadržena v Maďarsku, jednak na body 63 až 65 rozsudku soudu prvního stupně a důkazy zde uvedené (výpověď svědka K. a listinné důkazy, včetně záznamů o přechodu státních hranic). Namítá-li dále obviněná, že dané léčivé přípravky mohla v Srbské republice nakoupit, ale není nijak doloženo, že tyto do České republiky i dovezla, odkazuje Nejvyšší soud na obsah deníku a údaje o množství a ceně léčivých přípravků zde uvedených a dále na zajištěný odposlech obviněného L., v němž tento uvádí, že do České republiky tyto dováží (srov. body 68 a 69 rozsudku soudu prvního stupně a bod 34 usnesení odvolacího soudu). Druhá skupina skutkových námitek obviněné se týká tvrzeného extrémního rozporu ve skutkových zjištěních, jenž má být dán tím, že soudy dovodily, že se na trestné činnosti podílely i další osoby (konkrétně rozporuje zapojení blíže neurčené osoby ze Srbska a vazbu na obviněného J.). Rovněž nesouhlasí s tím, že její jednání bylo posouzeno jako spáchané v rámci organizované skupiny působící ve více státech. K tomu považuje Nejvyšší soud za vhodné předně odkázat na vypořádání obdobných námitek obviněného L. (viz body 103, 104 a 106 tohoto usnesení). Jde-li o propojení obviněné a obviněného J., v bodu 47 rozsudku soudu prvního stupně jsou uvedeny důkazy, z nichž plyne, že jela pro danou zásilku dvakrát, jednou sama a o dva dny později s obviněným J. Z hlediska chronologického jela obviněná vyzvednout zásilku ze zahraničí, a to poté co ji obviněný L. přestal posílat do Srbska jako kurýrku. S ohledem na uvedené proto Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že obviněná považovala alespoň jako za možné, že ona zásilka obsahuje právě léčivé přípravky, když tuto vyzvedávala ve spojení s osobou ze Srbské republiky a pro obviněného L. (srov. body 76 a 77 rozsudku soudu prvního stupně). Poslední námitka obviněné se pak týká údajných nedostatečných skutkových zjištění ohledně pervitinu prodávaného obviněnou společně s obviněným L. Obviněná zde rozporuje závěr, že prodávaný metamfetamin (pervitin) pocházel od obviněného H. [skutek pod bodem 1. písm. k) až m), o)]. K tomu je třeba uvést, že z bodů 71 až 73 rozsudku soudu prvního stupně se podává, že zdrojem metamfetaminu pro obviněné S. a L. byl obviněný H., od něhož tito tuto drogu nakupovali, a to opakovaně v období října až listopadu 2021. Podle bodu 1 písm. q) II. až V. tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně obviněná S. prodávala či jinak opatřila tam uvedeným osobám pervitin, a to v období listopad až prosinec 2021. Jestliže tedy soudy nižších stupňů shledaly, že obviněnou poskytovaný pervitin pocházel od obviněného H., jde o zcela logické a o důkazy opřené skutkové zjištění. Dlužno dodat, že pokud by obviněnou distribuovaný metamfetamin pocházel od jiné osoby, pro právní posouzení věci by tato skutečnost neměla zcela žádný význam.

110. Nejvyšší soud proto uzavírá, že pokud jde o výše uvedené námitky obviněné směřující do oblasti skutkových zjištění soudů nižších stupňů, platí, že soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování, přičemž z odůvodnění jeho rozsudku vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením (jednotlivě i ve vzájemné souvislosti v souladu s § 2 odst. 6 tr. řádu) na straně jedné a učiněnými skutkovými zjištěními na straně druhé. Jestliže daný soud v odůvodnění svého rozsudku řádně vyložil, jaké skutkové závěry z jednotlivých důkazů učinil, přičemž s těmito hodnotícími úvahami a skutkovými závěry se ztotožnil i soud odvolací (srov. ve vztahu k obviněné bod 34 jeho usnesení), dostál svým povinnostem plynoucím z § 2 odst. 5, § 2 odst. 6 i § 125 odst. 1 tr. řádu a Nejvyšší soud nemá, co by v tomto směru soudům nižších stupňů vytknul. Lze jen doplnit – v reakci na poslední dílčí námitku obviněné – že odvolací soud zjevně dostál své přezkumné roli a nerezignoval na posouzení správnosti hodnotících úvah soudu prvního stupně, jak se snaží obviněná tvrdit. O tom svědčí výše uvedené pasáže odůvodnění jeho usnesení, z nichž se zřetelně podává, že k přezkumu hodnocení důkazů nepřistupoval jakkoliv rezervovaně, ale na podkladě odvolacích námitek prověřil správnost hodnotících úvah i na jejich základu učiněných skutkových zjištění. IV. 8 K dalším dovolacím námitkám obviněného J.

111. Obviněný nad rámec dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. b) a písm. d) tr. řádu svoji zbývající dovolací argumentaci podřazuje pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu. Stejně jako v případě obviněného L. i obviněné S. jejich podstata spočívá především v prosazování vlastní verze skutkového stavu odlišné od toho, jak byl na podkladě provedeného dokazování zjištěn soudy nižších stupňů. Jak přitom Nejvyšší soud vysvětlil v bodu 102 tohoto usnesení, takto konstruované dovolací námitky neodpovídají žádnému z jím posledně uvedených, ale ani jiných zákonných dovolacích důvodů. Stejně tak ani další skupina námitek, směřující do oblasti tzv. opomenutých důkazů, neodpovídá v úvahu přicházejícímu dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho třetí variantě.

112. K posledně uvedené skupině dovolacích námitek Nejvyšší soud připomíná, že obviněný brojí proti neprovedení jím navrhovaných důkazů, totiž notářsky ověřeného vyjádření S. S., výslechu téže osoby a svědka B. R., a dále neprovedení výslechu zpracovatelů odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie, a nevypracování znaleckého posudku, kteréžto důkazní návrhy měly sloužit k objasnění množství účinných látek obsažených v zajištěných léčivých přípravcích.

113. K problematice tzv. opomenutých důkazů Nejvyšší soud předně pro úplnost uvádí, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět. Nutno dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, jež mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu.

114. Z obsahu napadených soudních rozhodnutí Nejvyšší soud zjistil, že soud prvního stupně se výše uvedenými důkazními návrhy zabýval a v bodu 57 svého rozsudku vysvětlil, z jakých důvodů jejich provedení považuje za nadbytečné v tom směru, že výslech navrhovaných svědků by nebyl s to přinést do skutkových zjištění žádné nové relevantní poznatky, a pokud jde o obsah odborných vyjádření, neměl stran jejich správnosti žádné pochybnosti, a výslech jejich zpracovatelů proto považoval rovněž za nadbytečný. Pouhou skutečnost, že obviněný nesouhlasil s odbornými závěry znaleckých posudků, pak označil za nedostatečný pro to, aby jejich zpracovatele předvolal a vyslechl. Odvolací soud pak v bodu 12 svého usnesení připomněl důkazní návrhy obviněného učiněné v odvolacím řízení, načež v následujícím bodu poukázal na relevantní judikaturní východiska stran rozsahu dokazování a v bodu 14 na s. 23 vysvětlil, proč vybraným důkazním návrhům obviněného vyhověl a jiným nikoliv. Ohledně návrhu na výslech svědka S. S., popř. přečtení kopie notářského zápisu o jeho výpovědi, uvedl, že vzhledem k doposud učiněným skutkovým zjištěním k jednání pod bodem 1 písm. p) se tento důkazní návrh jevil jako nadbytečný. K návrhu na výslech zpracovatelů odborných vyjádření se pak plně ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně uvedenou v bodu 57 jeho rozsudku s tím, že správnost jejich závěrů nebyla ničím zpochybněna a provedení jejich výslechu tak nic věcně neodůvodňovalo. Z téhož důvodu pak odvolací soud zamítl návrh obviněného na vypracování znaleckého posudku (srov. bod 14 na s. 24 usnesení odvolacího soudu).

115. Lze tedy shrnout, že soud prvního stupně i odvolací soud návrhy obviněného na doplnění dokazování zamítly, neboť dospěly k závěru, že skutkový stav věci byl na základě provedeného dokazování prokázán v rozsahu požadovaném § 2 odst. 5 tr. řádu. Považovaly tedy v tomto ohledu dokazování za úplné a jeho další doplnění by představovalo pouhé prodloužení trestního řízení, k němuž však nebyl důvod, neboť by nebylo s to jakkoliv přispět k objasnění dané trestní věci, ač obviněný byl jiného názoru. Jestliže soudy nižších stupňů o důkazních návrzích obviněného procesně řádným a současně logicky a přesvědčivě odůvodněným způsobem rozhodly, platí, že tyto nezůstaly nedůvodně neprovedeny ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho třetí variantě a tento dovolací důvod tak nemohl být naplněn.

116. Zbývající část dovolací argumentace obviněného J. pak směřuje rovněž do oblasti dokazování, konkrétně hodnocení provedených důkazů. Jak však Nejvyšší soud připomenul výše ve vztahu k dovolání obviněného L., pouhá polemika s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů není s to naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první variantě, stejně tak i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu v jeho první variantě, na který obviněný odkazuje.

117. In concreto obviněný namítá, že nebyl členem organizované skupiny působící ve více státech a nesouhlasí s jemu přisouzeným rozsahem trestné činnosti, pokud jde o množství účinných látek obsažených v dopravených léčivých přípravcích a množství drogy, které by z těchto bylo možné vyrobit. Tvrdí-li obviněný, že v řízení nebyl proveden žádný důkaz, ze kterého by plynulo, že byl členem organizované skupiny působící ve více státech a s tímto členstvím byl srozuměn (načež poukazuje na konkrétní skutkové okolnosti, totiž že jeho jediným kontaktem při příjezdu do České republiky byl obviněný L., a dodává, že jím navržené důkazy měly vyvrátit závěr, že v tašce se nacházela léčiva) a dále namítá, že dovážel prekursory drog, nikoliv drogy, a analýza obsahu účinných látek, stejně tak jako potenciálně vyrobitelného množství drogy, nebyla provedena řádně, zjevně nepředkládá polemiku s právním posouzením skutku, tak jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, ale s jejich samotnými skutkovými zjištěními.

118. K uvedenému Nejvyšší soud v prvé řadě odkazuje na body 76 a násl. rozsudku soudu prvního stupně. V nich se označený soud vyslovuje k obhajobě obviněného zaměřené na to, že obviněnému L. poslal léky, ale nevěděl, k čemu tyto mají sloužit (resp. že mělo jít o dopingové látky). Uvedená obhajoba je vyvrácena důkazy rozebranými pod body 76 až 78 rozsudku soudu prvního stupně, především tím, že došlo k záměně zásilky uvedené pod bodem 1 písm. n) [obsahující léčivý přípravek Rinasek s obsahem pseudoefedrinu], což plyne z příslušného protokolu uvedeného v bodu 47 rozsudku soudu prvního stupně, a dále videem pořízeným obviněným J. pro účely „reklamace“, jakož i obsahem hovoru pořízeného v rámci prostorového odposlechu vozidla Jaguar, kde obviněný J. hovoří o možnostech dovozu dalších léků a o tom, že „minule to nedopadlo, když bylo v krabici něco jiného“. Uvedený rozhovor a obsah odposlechu hovoru mezi obviněným L. a obviněnou S. v bodu 77 rozsudku soudu prvního stupně pak dosvědčují úspěšný dovoz léků v rámci jednání pod bodem 1 písm. p) výroku o vině. Zpochybňovaná vazba obviněného J. na další obviněné je zřejmá např. z bodu 14 rozsudku soudu prvního stupně, kde obviněná S. uvádí, že do depa společnosti DPD jela na pokyn obviněného L. s obviněným J. Obhajoba obviněného, že obsahem tašky, kterou vezl řidič kamionu v případě jednání pod bodem 1 písm. p), byly peníze, pak byla logickou úvahou soudu prvního stupně vyvrácena v bodu 78 jeho rozsudku. Odkázat lze také na bod 35, na s. 39 až 43 usnesení odvolacího soudu, kde odvolací soud přesvědčivě vypořádává obhajobu obviněného (mimo jiné připomíná, že tento má vzdělání v oboru chemie, takže nelze uvěřit tomu, že nevěděl, k čemu dané léčivé přípravky sloužily). V témže bodu odvolací soud odmítá námitky obviněného stran správnosti a přesvědčivosti závěrů odborného vyjádření s tím, že není důvod pochybovat o erudici jeho zpracovatelů a obviněný žádný takový přesvědčivý důvod ani nepředkládá. V podrobnostech pak nezbývá než odkázat na vyčerpávající přezkum provedený odvolacím soudem na s. 41 a především 42 a 43 jeho usnesení.

119. K dovolání obviněného J. tudíž Nejvyšší soud shrnuje, že jeho dovolací argumentaci shledal dílem odpovídající jím uplatněným dovolacím důvodům, avšak zjevně neopodstatněnou, dílem pak neodpovídající žádnému jím deklarovanému, ale ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Proto jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Tento způsob rozhodnutí o dovolání obviněného však nic nemění na tom, že usnesení odvolacího soudu bylo i ve vztahu k jeho osobě v plném rozsahu zrušeno, a to z důvodů, které mu prospívaly na základě přiměřené aplikace § 261 tr. řádu a jež Nejvyšší soud vysvětlil v bodu 73 tohoto usnesení.

V. Rozhodnutí o vazbě obviněných

120. Vzhledem k tomu, že kasační zásah Nejvyššího soudu se dotýká všech tří obviněných, kteří současně vykonávají nepodmíněné tresty odnětí svobody, jež jim byly uloženy shora uvedeným a nyní již nepravomocným rozsudkem soudu prvního stupně, bylo nutné, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 4 tr. řádu rozhodl o vazbě těchto obviněných, když pro další výkon trestů odnětí svobody uložených jim rozsudkem soudu prvního stupně chybí zákonný podklad v podobě pravomocného odsuzujícího rozsudku, jímž jim byly takové tresty uloženy.

121. Na úvod Nejvyšší soud konstatuje, že v případě obviněného L. neshledal důvod pro rozhodnutí o vzetí tohoto obviněného do vazby podle § 265l odst. 4 tr. řádu. Obviněnému L. byly totiž pravomocně uloženy hned další dva nepodmíněné tresty odnětí svobody, jejichž výkon dosud nezapočal, ačkoliv byl nařízen. Konkrétně se tak stalo rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 8. 2018, sp. zn. 4 T 49/2018, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 3 To 384/2018, jenž nabyl právní moci dne 12. 12. 2018 a kterým byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl nařízen dne 22. 10. 2024. Dále byl obviněnému rozsudkem téhož soudu ze dne 10. 6. 2021, sp. zn. 11 T 167/2020, který nabyl právní moci dne 18. 8. 2021, uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl nařízen dne 31. 7. 2024. Jelikož výroky o trestech odnětí svobody z uvedených rozsudků nebyly usnesením Nejvyššího soudu nikterak dotčeny, nebrání zrušení usnesení odvolacího soudu nijak okamžitému nástupu těchto samostatných nepodmíněných trestů, jejichž výkon byl obviněnému soudem prvního stupně již dříve řádně nařízen.

122. S přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem, tedy bezprostředně navazujícímu výkonu dalších soudem prvního stupně již nařízených nepodmíněných trestů odnětí svobody, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že za takového stavu není zapotřebí přistupovat k zajištění osoby obviněného pro potřeby trestního řízení v nyní posuzované věci jeho vzetím do vazby. Jejího eventuálního účelu – s ohledem na v úvahu přicházející vazební důvody podle § 67 písm. a) a písm. c) tr. řádu – lze totiž účinně dosáhnout okamžitým výkonem dalších, pravomocně uložených nepodmíněných trestů, které zůstaly kasačním zásahem Nejvyššího soudu zcela nedotčeny. Proto Nejvyšší soud rozhodl tak, že obviněný L. se podle § 265l odst. 4 tr. řádu nebere do vazby, přičemž tak učinil za současného vydání příkazu k jeho okamžitému převedení do výkonu shora uvedených trestů odnětí svobody.

123. Pokud jde o obviněné S. a J., tyto Nejvyšší soud, pro potřeby rozhodnutí o jejich případném vzetí do vazby podle § 265l odst. 4 tr. řádu, přípisy ze dne 8. 4. 2025 vyzval k vyjádření, zda požadují být slyšeni či nikoliv. Obviněná S. přípisem ze dne 10. 4. 2025 sdělila, že žádá být slyšena. Obviněný J. prostřednictvím svého obhájce přípisem ze dne 22. 4. 2025 sdělil, že žádá být slyšen.

124. U obviněné S. a obviněného J. Nejvyšší soud shledal existenci vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. řádu, pročež rozhodl o jejich vzetí do vazby tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.

125. Při rozhodování o vazbě těchto obviněných Nejvyšší soud vycházel z následujících ustanovení trestního řádu, jejichž znění zde připomíná.

126. Podle § 67 tr. řádu platí, že obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, a) že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest, b) že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, nebo c) že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil, a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením, zejména uložením některého z předběžných opatření.

127. Podle § 68 odst. 2 tr. zákoníku platí, že vzít do vazby nelze obviněného, který je stíhán pro úmyslný trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje dvě léta, nebo pro trestný čin spáchaný z nedbalosti, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje tři léta.

128. Podle § 72a odst. 5 věty první tr. řádu platí, že doba trvání vazby, o níž bylo rozhodnuto v řízení o dovolání (§ 265l odst. 4 a § 265o odst. 2), o stížnosti pro porušení zákona (§ 275 odst. 3), o návrhu na povolení obnovy řízení (§ 282 odst. 2 a § 287), po zrušení výroku o trestu nálezem Ústavního soudu (§ 314k odst. 1) nebo v řízení o výkonu trestu vyhoštění (§ 350c odst. 1), se posuzuje samostatně a nezávisle na vazbě v původním řízení. V. 1 Rozhodnutí o vazbě obviněné S.

129. Dne 16. 4. 2025 bylo obhájci obviněné doručeno vyrozumění o konání výslechu obviněné k případnému rozhodování o vazbě podle § 265l odst. 4 tr. řádu; obviněné bylo vyrozumění doručeno dne 25. 4. 2025. Dne 29. 4. 2024, v rámci výslechu obviněné, předložil její obhájce Nejvyššímu soudu soubor listin, a to příslib k poskytnutí bydlení podepsaný paní R. S. (dříve S.), příslib o budoucím zaměstnání ze dne 15. 4. 2025 vyhotovený obchodní společností Pivovarská Mendlák s.r.o., zprávu Společnosti Podané ruce o.p.s. ze dne 11. 4. 2025 podepsanou paní L. P., sociální pracovnicí a terapeutkou, a písemný slib obviněné ve smyslu § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu ze dne 21. 4. 2025.

130. Dne 29. 4. 2025 proběhl výslech obviněné pro účely případného rozhodnutí o jejím vzetí do vazby (§ 265l odst. 4 tr. řádu), a to prostřednictvím videokonferenčního zařízení. Obviněná během tohoto výslechu ke svým osobním a rodinným poměrům zejména uvedla, že aktuálně se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, je v pravidelném kontaktu se svojí matkou, otcem i bratry. V době před svým uvězněním se podílela na provozování wellnessu XY v Brně, který byl víceméně hlavním zdrojem jejího příjmu. Po jejím zatčení a omezení osobní svobody uvedené podnikání zaniklo. Trvalý pobyt má hlášen na úřadě Husova 5 v Brně, ale bydlení má zajištěné u své matky R. S. na adrese XY v Brně. Co do majetkové situace obviněná uvedla, že má dluhy, které chtěla řešit ve věznici formou insolvence. S ohledem na minimální možnosti pracovního zařazení ve věznici se zvýšenou ostrahou se však k tomu ještě nedopracovala, chce tak učinit v případě přestupu do věznice s ostrahou. Dluhy má ve výši asi 500 000 Kč, tyto s obhájcem mapovali, aby se mohla připravit na insolvenci. Dále obviněná uvedla, že před svým zadržením bydlela v pronájmu s obviněným L. v Brně na adrese XY. Aktuálně proti ní není vedeno žádné další trestní stíhání, výkon žádného jiného trestu odnětí svobody nemá nařízen. Co do průběhu aktuálně vykonávaného trestu odnětí svobody obviněná uvedla, že se snaží chovat řádně, před týdnem dostala druhou pochvalu, byla jí navrhnuta první diferenční skupina, když o tomto návrhu nebylo dosud rozhodnuto. Aktuálně se nachází ve druhé diferenční skupině. K dotazům svého obhájce uvedla, že v případě propuštění z výkonu trestu odnětí svobody na svobodu má přislíbeno zaměstnání, pracovala by jako servírka ve Starobrněnském pivovaru s nástupní mzdou 21 300 Kč. Již v době výkonu vazby začala spolupracovat se společností „Podané ruce“ a ve spolupráci nyní pokračuje prostřednictvím aplikace Skype pravidelně každý měsíc. Absolvuje též pravidelná sezení s psychologem, a to na doporučení speciálního pedagoga. Obviněná dále uvedla, že nemá žádné vazby v zahraničí, souhlasila by s nahrazením vazby jiným způsobem, např. elektronickým náramkem.

131. Následně v rámci výslechu předseda senátu seznámil obviněnou s listinami uvedenými výše, které předložil její obhájce, a to včetně příloh. K těmto obviněná uvedla, že je jí obsah těchto listin znám a nechce k nim ničeho dodat. Dále uvedla, že se společností „Podané ruce“ by chtěla spolupracovat i v případě jejího propuštění na svobodu. Závěrem svého výslechu obviněná uvedla, že by chtěla slíbit, že v případě propuštění z vazby na svobodu nikam neuteče, bude chodit k soudu a nebude páchat nic nezákonného. Poté předseda senátu ukončil výslech obviněné.

132. Nejvyšší soud konstatuje, že v důsledku jeho nynějšího kasačního zásahu se trestní stíhání obviněné S. ocitá znovu ve stadiu odvolacího řízení. Z tohoto důvodu při posuzování existence či neexistence důvodů pro vzetí obviněné do vazby Nejvyšší soud vycházel z následujících poznatků.

133. Obviněná S. je nadále trestně stíhána pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz obžaloba na č. l. 2132 a násl.). Za uvedené trestné činy jí soud prvního stupně v záhlaví označeným (nyní nepravomocným) rozsudkem podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil (mimo jiné) úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.

134. Na osobní svobodě byla obviněná omezena dne 8. 12. 2021 v 6:00 hodin (č. l. 303), do vazby byla vzata usnesením Městského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2021, sp. zn. 70 Nt 3645/2021, a to z důvodů podle § 67 písm. a), b), c) tr. řádu. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 4. 10. 2023, č. j. 43 T 10/2022-2742, byla obviněná uznána vinnou ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Poslední rozhodnutí ve věci vazby obviněné učinil odvolací soud, který usnesením ze dne 4. 1. 2024, č. j. 4 To 67/2023-2904, zamítl stížnost obviněné proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 23. 11. 2023, č. j. 43 T 10/2022-2839, jímž tento podle § 72 odst. 1, 3 tr. řádu rozhodl, že obviněná se ponechává ve vazbě z důvodů podle § 67 písm. a) a písm. c) tr. řádu.

135. Nejvyšší soud na podkladě obsahu spisového materiálu nabyl přesvědčení, že – při respektování principu presumpce neviny – je v rovině pravděpodobnosti dostatečně podloženo důvodné podezření, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutky, pro které bylo zahájeno trestní stíhání obviněné, byly spáchány, mají všechny znaky uvedených trestných činů (s výhradou uvedenou zejména v bodu 70 tohoto usnesení) a jsou zřejmé důvody k podezření, že tyto trestné činy spáchala obviněná.

136. Obviněná je i nadále ohrožena vysokým trestem odnětí svobody, konkrétně nyní nepravomocně uloženým nepodmíněným trestem odnětí svobody v trvání dvanácti let. Byť si je Nejvyšší soud vědom důvodů svého kasačního zásahu, jež se budou muset nezbytně odrazit v právní kvalifikaci jednání obviněné, této nadále hrozí trest odnětí svobody nejméně ve výměře deseti let. Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje na konstantní judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí vyslovil názor, že i nepravomocně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody může znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku obviněného. V každém případě však platí, že je hrozba útěku za tohoto stavu značně zesílena (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 88/01, usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 775/02, usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03, a usnesení ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1577/08). Za výši nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval dobu šesti let (srov. např. usnesení ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 2511/10) nebo sedmi let (srov. např. usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03).

137. Nejvyšší soud považuje za nutné též poukázat na judikaturu Ústavního soudu (srov. např. jeho nález ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14), ale i judikaturu ESLP, podle níž zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném odsuzujícím rozsudku, není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován článek 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy [srov. dikci příslušného článku podle něhož „zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání“], ale jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy [srov. rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu ze dne 27. 6. 1968, č. stížnosti 2122/64]. Úmluva tedy považuje zbavení osobní svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci článku 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva v těchto případech tedy vyžaduje pouze splnění obecných podmínek článku 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména podmínky zákonnosti (viz např. rozsudky ESLP ve věcech Stoichkov proti Bulharsku ze dne 24. 3. 2005, č. stížnosti 9808/02, či Yefimenko proti Rusku ze dne 12. 2. 2013, č. stížnosti 152/04). Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že u obviněné je důvodně dáno riziko, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnula.

138. Nejvyšší soud se rovněž zabýval otázkou, zda s ohledem na osobu obviněné, povahu a závažnost trestných činů, pro které je stíhána, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením, zejména uložením některého z předběžných opatření.

139. V tomto směru se Nejvyšší soud ztotožňuje se soudy nižších stupňů, které ve svých rozhodnutích v rámci tzv. periodického přezkumu trvání důvodů vazby dospěly k závěru, že s ohledem na osobu obviněné, povahu, a především závažnost trestné činnosti, pro kterou je obviněná stíhána, zde nejsou splněny předpoklady pro užití jiných opatření nahrazujících vazbu vymezených v § 73, § 73a a § 88c tr. řádu. Tato opatření, a to ani ve vzájemné kombinaci, by nebyla s to spolehlivě zajistit její osobu pro účely pokračujícího trestního stíhání. To proto, neboť taková opatření neposkytují dostatečnou záruku zajištění osoby obviněné pro účely probíhajícího trestního řízení a případného výkonu trestu odnětí svobody. Lze jen doplnit, že záruka ve smyslu § 73 odst. 1 písm. a) tr. řádu ani peněžitá záruka podle § 73a tr. řádu nebyly v tomto řízení ostatně ani nabídnuty. Takovým opatřením konečně nemůže být ani písemný slib obviněné ve smyslu § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu, předložený Nejvyššímu soudu jejím obhájcem, a to jak s ohledem na osobu obviněné, ale i vzhledem k povaze a závažnosti dané trestní věci, která silně zeslabuje přesvědčivost takového jejího prohlášení. Proto Nejvyšší soud písemný slib obviněné nepřijal.

140. Z těchto důvodů Nejvyšší soud po zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu podle § 265l odst. 4 tr. řádu rozhodl tak, že obviněná S. se bere do vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) tr. řádu. Současně podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a contrario nepřijal její písemný slib. V. 2 Rozhodnutí o vazbě obviněného J.

141. Dne 16. 4. 2025 bylo obhájci obviněného J. doručeno vyrozumění o konání výslechu obviněného k případnému rozhodování o vazbě podle § 265l odst. 4 tr. řádu; obviněnému bylo vyrozumění doručeno dne 22. 4. 2025. Dne 29. 4. 2024, v rámci výslechu obviněného, předložil jeho obhájce Nejvyššímu soudu listiny, a to čestné prohlášení k poskytnutí bydlení ze dne 29. 4. 2025 podepsané panem Z. R., které bylo obhájci obviněného zasláno datovou zprávou do jeho datové schránky dne 29. 4. 2025.

142. Dne 29. 4. 2025 proběhl výslech obviněného pro účely případného rozhodnutí o jeho vzetí do vazby (§ 265l odst. 4 tr. řádu), a to prostřednictvím videokonferenčního zařízení. Obviněný během tohoto výslechu ke svým osobním a rodinným poměrům zejména uvedl, že aktuálně se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice. Je otcem dvou nezletilých dětí, je ženatý, jeho rodiče jsou naživu. Celý život legálně pracoval ve společnosti Henkel. Měl též svoji firmu. Po dobu svého uvěznění ho jeho rodina podporuje, navštěvuje ho, každý den jsou v telefonickém spojení. K dotazu předsedy senátu, zda má v České republice vytvořeno nějaké zázemí, uvedl, že před svým zadržením v České republice nikoho neznal, nyní má zde dva kamarády nebo známé. Žádné jiné vazby v České republice nemá, byl zde pouze jednou. To bylo tehdy, když ho zadrželi, byl zde pod dobu sedmi dnů a bydlel v apartmánu. Obviněný dále uvedl, že proti němu není vedeno žádné další trestní ani přestupkové řízení. Nebyl mu ani nařízen žádný (jiný) výkon trestu odnětí svobody. Ohledně svých pracovních poměrů před zadržením uvedl, že vystudoval vysokou školu veterinářskou a pracoval nejdříve ve společnosti Beiersdorf a dále ve společnosti Henkel. Následně podnikal. Pokud se týká majetkových poměrů, tyto označil obviněný za docela solidní, jeho rodiče i manželka pracují. Je tedy podle jeho názoru dobře zajištěný, a pokud by byl propuštěn na svobodu, tak by také začal okamžitě pracovat. Obviněný se též vyjádřil k průběhu výkonu jemu uloženého trestu odnětí svobody, když uvedl, že aktuálně je zařazen do první diferenční skupiny, pracuje již pod dobu šesti měsíců. Neměl žádné tresty ani žádné problémy. K dotazu předsedy senátu obviněný uvedl, že v případě jeho propuštění na svobodu by se zdržoval u jednoho známého, nejraději by byl samozřejmě v Srbsku s tím, že by se účastnil soudních jednání a také by tam mohl zajistit důkazy, které se nepodařilo zajistit během předchozího procesu. Obviněný dále k dotazu předsedy senátu uvedl, že nežádá o překlad případného rozhodnutí o jeho vazbě do jazyka srbského, stejně tak i v případě rozhodnutí o jeho dovolání. K dotazu obhájce, zda má v případě propuštění a současného uložení omezení spočívajícího v zákazu vycestování z České republiky zajištěnou možnost bydlení v České republice, případně zaměstnání, obviněný odpověděl, že tomu tak je.

143. Následně v rámci výslechu předseda senátu seznámil obviněného s listinou uvedenou výše, kterou předložil jeho obhájce. K této obviněný uvedl, že osobu Z. R. zná, jedná se o jeho známého. Poté předseda senátu ukončil výslech obviněného.

144. Nejvyšší soud konstatuje, že v důsledku jeho nynějšího kasačního zásahu se trestní stíhání obviněného J. ocitá znovu ve stadiu odvolacího řízení. Z tohoto důvodu při posuzování existence či neexistence důvodů pro vzetí obviněného do vazby Nejvyšší soud vycházel z následujících poznatků.

145. Obviněný J. je nadále trestně stíhán pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku (viz obžaloba na č. l. 2132 a násl.). Za uvedený trestný čin mu soud prvního stupně v záhlaví označeným (nyní nepravomocným) rozsudkem podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku uložil (mimo jiné též) trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.

146. Na osobní svobodě byl obviněný omezen dne 8. 12. 2021 v 6:00 hodin (č. l. 311), do vazby byl vzat usnesením Městského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2021, sp. zn. 70 Nt 3645/2021, a to z důvodů podle § 67 písm. a), b), c) tr. řádu. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 4. 10. 2023, č. j. 43 T 10/2022-2742, byl obviněný uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Poslední rozhodnutí ve věci vazby obviněného učinil odvolací soud, který usnesením ze dne 11. 1. 2024, č. j. 4 To 64/2023-2914, zamítl stížnost obviněného proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 21. 9. 2023, č. j. 43 T 10/2022-2693, jímž tento podle § 72 odst. 1, 3 tr. řádu rozhodl, že obviněný se ponechává ve vazbě z důvodů podle § 67 písm. a) tr. řádu.

147. Nejvyšší soud na podkladě obsahu spisového materiálu nabyl přesvědčení, že – při respektování principu presumpce neviny – je v rovině pravděpodobnosti dostatečně podloženo důvodné podezření, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání obviněného, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu (s výhradou uvedenou zejména v bodu 70 tohoto usnesení) a jsou zřejmé důvody k podezření, že jej spáchal obviněný.

148. Obviněný je tedy i nadále ohrožen vysokým trestem odnětí svobody, konkrétně nyní nepravomocně uloženým nepodmíněným trestem odnětí svobody v trvání deseti let. Ačkoliv si je Nejvyšší soud vědom důvodů svého kasačního zásahu, jež se budou muset nezbytně odrazit v právní kvalifikaci jednání obviněného, tomuto nadále hrozí trest odnětí svobody nejméně ve výměře deseti let, když tato skutečnost by již sama o sobě odůvodňovala naplnění důvodu útěkové vazby ve smyslu § 67 písm. a) tr. řádu. Nejde však o důvod jediný. Jak Nejvyšší soud ověřil, obviněný je občanem Srbské republiky, v České republice nemá žádné pracovní, sociální či rodinné vazby a měl se zde navíc zdržovat podle svých slov jen krátkodobě.

149. Nejvyšší soud, obdobně jako v případě obviněné S., odkazuje na konstantní judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí vyslovil názor, že i nepravomocně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody může znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku obviněného. V každém případě však platí, že je hrozba útěku za tohoto stavu značně zesílena. Za výši nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval dobu šesti let (srov. např. usnesení ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 2511/10) nebo sedmi let (srov. např. usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03). Současně Nejvyšší soud považuje za nutné též poukázat na judikaturu Ústavního soudu (srov. např. jeho nález ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14), ale i judikaturu ESLP, podle níž zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném odsuzujícím rozsudku, není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován článek 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, ale jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy [srov. rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu ze dne 27. 6. 1968, č. stížnosti 2122/64]. Úmluva tedy považuje zbavení osobní svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci článku 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva v těchto případech tedy vyžaduje pouze splnění obecných podmínek článku 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména podmínky zákonnosti (viz např. rozsudky ESLP ve věcech Stoichkov proti Bulharsku ze dne 24. 3. 2005, č. stížnosti 9808/02, či Yefimenko proti Rusku ze dne 12. 2. 2013, č. stížnosti 152/04) [blíže k citaci relevantní judikatury srov. body 136 a 137 tohoto usnesení]. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že u obviněného je důvodně dáno riziko, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul.

150. Nejvyšší soud se rovněž zabýval otázkou, zda s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestných činů, pro které je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením, zejména uložením některého z předběžných opatření.

151. V tomto směru se Nejvyšší soud ztotožňuje se soudy nižších stupňů, které ve svých rozhodnutích v rámci tzv. periodického přezkumu trvání důvodů vazby dospěly k závěru, že vzhledem k osobě obviněného i povaze, charakteru a závažnosti trestného činu, pro který je stíhán (srov. popis skutku uvedený shora a opírající se o dosavadní skutková zjištění orgánů činných v trestním řízení), zde nejsou splněny předpoklady pro užití jiných opatření nahrazujících vazbu vymezených v § 73, § 73a a § 88c tr. řádu, která by současně byla s to spolehlivě zajistit jeho osobu pro účely pokračujícího trestního stíhání, a to i ve vzájemné kombinaci, neboť taková opatření neposkytují dostatečnou záruku zajištění obviněného pro účely probíhajícího trestního řízení a případného výkonu trestu odnětí svobody.

152. Z těchto důvodů Nejvyšší soud po zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu podle § 265l odst. 4 tr. řádu rozhodl tak, že obviněný J. se bere do vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) tr. řádu.

VI. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

153. Nejvyšší soud uzavírá, že v trestní věci obviněných zjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když část dovolací argumentace obviněné S. shledal důvodnou. Současně Nejvyšší soud dodává, že zbývající dovolací námitky obviněné S. a obviněných L. a J. shledal jednak zjevně neopodstatněnými, jednak jako neodpovídající jimi uplatněným dovolacím důvodům. Z tohoto důvodu také dovolání obviněných L. a J. jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.

154. Z výše uvedeného důvodu dále rozhodl Nejvyšší soud tak, že podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil ve výroku tohoto usnesení označené usnesení odvolacího soudu. Protože podle § 265k odst. 2 tr. řádu ve spojení s § 261 tr. řádu důvod, pro který Nejvyšší soud rozhodl ve prospěch obviněné S., prospívá také obviněným L. a J., rozhodl ve vztahu k těmto obviněným tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení. Podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. řádu pak zrušil i další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu následně přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vzhledem k tomu, že všichni tři obvinění v současné době vykonávají tresty odnětí svobody, uložené jim rozsudkem soudu prvního stupně, rozhodl Nejvyšší soud podle § 265l odst. 4 tr. řádu tak, že obviněný L. se – vzhledem k dalším navazujícím a současně již nařízeným nepodmíněným trestům odnětí svobody – nebere do vazby a obviněná S. a obviněný J. se berou do vazby z důvodu podle § 67 písm. a) tr. řádu. Ve vztahu k obviněné S. současně Nejvyšší soud rozhodl podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a contrario o nepřijetí jejího písemného slibu.

155. Úkolem odvolacího soudu, jemuž se věc obviněných L., S. a J. vrací k dalšímu řízení, bude znovu jednat a rozhodnout o podaných odvoláních těchto obviněných, a to v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1 tr. řádu) formulovaným stran výkladu znaku „prekursor“ v bodu 64 a násl. a co do právního posouzení skutku (za předpokladu, že skutková zjištění v tomto směru nedoznají žádných změn) v bodech 70 až 73 tohoto usnesení [včetně jednání popsaného pod bodem 1 písm. r)]. Neopomene napravit také další zjištěné pochybení týkající se výroku o trestu uloženého obviněné S., jenž je v rozporu s tím, jak byl rozsudek soudu prvního stupně vyhlášen.

156. Nejvyšší soud toliko připomíná, že podle § 265s odst. 2 tr. řádu pak platí, že bylo-li napadené rozhodnutí zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněných, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch.

157. V souladu s § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení

I. Dosavadní průběh řízení II. Dovolání a vyjádření k nim III. Přípustnost dovolání IV. Důvodnost dovolání obviněných IV. 1 K dovolací námitce obviněné S. týkající se výkladu znaku prekursor ve smyslu § 283 odst. 1 tr. zákoníku IV. 2 K dovolací námitce obviněné S. ohledně nesouladu mezi vyhlášeným výrokem o trestu rozsudku soudu prvního stupně a jeho písemným vyhotovením IV. 3 K dovolací námitce všech tří obviněných stran porušení principu presumpce neviny IV. 4 K dovolací námitce obviněné S. stran znaku pro jiného přechovává ve smyslu § 283 odst. 1 tr. zákoníku IV. 5 K dovolací námitce obviněného J. týkající se nesprávného tlumočení a nedostatečného překladu IV. 6 K dalším dovolacím námitkám obviněného L. IV. 7 K dalším dovolacím námitkám obviněné S. IV. 8 K dalším dovolacím námitkám obviněného J. V. Rozhodnutí o vazbě obviněných V. 1 Rozhodnutí o vazbě obviněné S. V. 2 Rozhodnutí o vazbě obviněného J. VI. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu