4 Tdo 906/2024-3553

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 8. 2025 o dovolání obviněného Mgr. Matej Dvořák, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 5 To 55/2023, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 9/2021, takto:

Výrok

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje z podnětu dovolání obviněného Mgr. Mateje Dvořáka rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 3. 2024, č. j. 5 To 55/2023-3289, a to ve všech výrocích týkajících se obviněného Mgr. Mateje Dvořáka.

II. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2023, č. j. 1 T 9/2021-3190, v části týkající se Mgr. Mateje Dvořáka. K ostatním obviněným zůstávají rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 3. 2024, č. j. 5 To 55/2023-3289, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2023, č. j. 1 T 9/2021-3190, nezměněny. Současně se podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené části výše uvedených rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby ve zrušené části věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2023, sp. zn. 1 T 9/2021 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný Mgr. Matej Dvořák (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve stadiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku a ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Tímto rozsudkem nalézací soud taktéž rozhodl o vině u spoluobviněných M. C. (dříve Č.), a P. S. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustili tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) „obžalovaný M. Č.

1. Dne 28. 6. 2017 v úmyslu sebe obohatit a získat tak neoprávněný majetkový prospěch prodejem nemovitosti na adrese Náměstí Míru 1356/8, Praha 2 – Vinohrady (pozemku parcelního č. 89 o rozloze 597 m, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba Vinohrady č.p. 1356, způsob využití bydlení v k.ú. Vinohrady, obec Praha, vše zapsáno na LV č. 1159 v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, pro katastrální území Vinohrady, obec Praha, okres Hlavní město Praha – v majetku spol. TULIP, s. r. o. IČ:45307661, se sídlem Újezd 596/9, Praha 5, (dále jen nemovitost) oslovil prostřednictvím K. Ř., zaměstnance spol. Legal company, s. r. o. Mgr. Ing. Danu Papagerovou, notářku se sídlem Kollárova 1514/2, Teplice, za účelem sepsání notářského zápisu ve věci rozhodnutí jediného společníka o odvolání a volbě nového jednatele a ve věci smlouvy o převodu obchodního podílu (vše týkající se spol. TULIP, s. r. o.), která se za tímto účelem dne 29. 6. 2017 dostavila do kanceláře spol. Legal Company s. r. o., na adrese U Rajské zahrady 1912/3, Praha 3, kde jí k tomu zplnomocněný K. Ř. předložil mimo jiné i originály Čestného prohlášení dnes již zemřelé Heleny Dvořákové, o jejím souhlasu s ustanovením do funkce jednatele společnosti TULIP, spol. s. r. o. ze dne 28. 6. 2017, opatřené na 2. listu prohlášením o pravosti podpisu na listině sepsané notářem č. 0I 848/2017 osoby Helena Dvořáková, ověřeným notářskou tajemnicí K. Š., pověřenou notářem JUDr. Františkem Boučkem a Plnou mocí od spol. GREVLIN, Ldt, holdingová společnost, jako 100% společník spol. TULIP, spol. s. r. o., zplnomocňující osobu K. Ř. k jednání před notářkou Mgr. Ing. Danielou Papagerovou, k podpisu smlouvy o převodu obchodního podílu ve spol. TULIP, spol. s. r. o. a to 100% obchodního podílu na Helenu Dvořákovou, k přebírání písemností a k dalším souvisejícím úkonům ze dne 28. 6. 2017, opatřenou na 2. listu prohlášením o pravosti podpisu na listině sepsané notářem č. 0I 851/17 osoby L. K., ověřenou notářskou tajemnicí K. Š., pověřenou notářem JUDr. Františkem Boučkem, kdy Mgr. Ing Daniela Papagerová předložené listiny prostudovala a zjistila, že neodpovídají požadavkům zákona a odmítla notářský zápis sepsat a zkontaktovala na listinách uvedeného JUDr. Boučka, který potvrdil, že výše uvedené listiny nevyhotovil ani neopatřil svým kulatým razítkem s velkým státním znakem a dále uvedl, že se jedná o padělky, následně si obžalovaný tedy v blíže nezjištěné době na blíže nezjištěném místě nezjištěným způsobem opatřil opět padělaný požadovaný notářský zápis údajně sepsaný notářem JUDr. Františkem Boučkem dne 28. 6. 2017 (označený sp. zn. NZ 161/2017, N 180/2017), ve věci rozhodnutí jediného společníka při výkonu působnosti valné hromady spol. TULIP, s.r.o., na základě kterého jediný společník spol. GREVLIN, S.A. se sídlem 44 avenue J. F. Kenedy, Lucemburk, Lucembursko (na místě zastoupená zmocněncem M. Š.) rozhoduje dne 28. 6. 2017 při výkonu působnosti valné hromady a odvolává jednatele společnosti TULIP, s. r. o., Marco Brancaccia, a dále o volbě nového jednatele, a to Heleny Dvořákové (na místě zastoupené zmocněncem P. S.), a dále si opatřil i notářský zápis údajně sepsaný notářem JUDr. Františkem Boučkem dne 28. 6. 2017 (označený sp. zn. NZ 182/17, N 161/2017), ve věci smlouvy o převodu podílu, na základě kterého se 100 % podíl ve spol. TULIP, s. r. o. v hodnotě 28.827.000 Kč převádí ze společnosti GREVLIN, S.A. (na místě zastoupená zmocněncem M. Š.) za částku 1.000 Kč na Helenu Dvořákovou (na místě zastoupená zmocněncem P. S. a tyto padělané notářské zápisy následně dne 14. 7. 2017 jako pravé užil před Městským soudem v Praze, Slezská 2000/9, Praha 2, který na základě toho dne 24. 7. 2017 provedl výše uvedené změny v obchodním rejstříku, obžalovaný tedy uvedl rejstříkový soud v omyl, v důsledku tohoto svého jednání fakticky ovládl společnost TULIP s.r.o., čímž způsobil této společnosti škodu ve výši 28.827.000 Kč, jako hodnotu obchodního podílu a dále škodu ve výši minimálně 92.700.000 Kč, což je hodnota předmětné nemovitosti dle znaleckého posudku, ku škodě spol. TULIP s.r.o., obžalovaný M. Č. 2. v blíže nezjištěné době (v měsíci červen nebo červenec 2017) na blíže neurčeném místě na území hl. m. Prahy v úmyslu sebe obohatit a získat tak neoprávněný majetkový prospěch prodejem nemovitosti na adrese Náměstí Míru 1356/8, Praha 2 – Vinohrady (pozemku parcelního č. 89 o rozloze 597 m, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba Vinohrady č.p. 1356, způsob využití bydlení v k.ú. Vinohrady, obec Praha, vše zapsáno na LV č. 1159 v katastru nemovitostí katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, pro katastrální území Vinohrady, obec Praha, okres Hlavní město Praha – v majetku spol. TULIP, s. r. o., IČ 45307661, se sídlem Újezd 596/9, Praha 5, (dále jen nemovitost) obž. Č. oslovil svého známého – P. Z. s nabídkou prodeje předmětné nemovitosti, ke které mu obž. Č. následně předal v elektronické podobě stavební dokumentaci, Z. následně oslovil své známé - Milana Samka, jednatele spol. ALTESO, s. r. o., IČ: 24219151 a J. R., kteří tuto nemovitost dále nabídli k prodeji, mimo jiné i Petru Němečkovi, který o nemovitost projevil za nabízenou cenu 99.000.000 Kč zájem a pro tento účel založil se svým společníkem L. A. spol. REZIDENCE NÁMĚSTÍ MÍRU, a. s., IČ: 06270255, a začal vyřizovat úvěr u spol. J & T BANKA, a.s., který byl následně ze strany banky schválen, ale k čerpání úvěru nedošlo, dne 14. 7. 2017 uzavřel Zprostředkovatelskou smlouvu mezi spol. ALTESO, s.r.o. a spol. REZIDENCE NÁMĚSTÍ MÍRU, a.s. na částku 3.000.000 Kč za zprostředkování, a uzavřel se spol. UNIQA pojišťovna, a.s., IČ: 49240480, Pojistnou smlouvu č. 2732320568 na pojištění majetku a odpovědnosti, kdy následně dne 26. 7. 2017 došlo za účasti Petra Němečka k prohlídce předmětné nemovitosti, kam se dostavil obž. Č., který se však představil jako R., a uvedl, že je zástupce majitelky nemovitosti a spol. TULIP, s.r.o., dnes již zemřelé Heleny Dvořákové, která se dne 28. 6. 2017 podvodným způsobem stala jedinou jednatelkou a majitelkou spol. TULIP s.r.o., kdy se však v místě prohlídky nacházeli dělníci, kteří nemovitost rekonstruovali, a kteří zavolali zástupce původních majitelů, kteří Petru Němečkovi uvedli, že nemovitost k prodeji není a že se jedná o podvod, v důsledku čehož Petr Němeček od koupě nemovitosti odstoupil a z tohoto důvodu mu tedy nevznikla škoda ve výši 99. mil. Kč, což měla být kupní cena za tuto nemovitost, obžalovaní M. Č., Mgr. Matej Dvořák. a P. S. společně 3. v období minimálně od července 2017 do 3. 11. 2017 na blíže neurčeném místě na území hl. m. Prahy v úmyslu sebe obohatit a získat tak pro sebe neoprávněný majetkový prospěch prodejem nemovitosti na adrese Náměstí Míru 1356/8, Praha 2 – Vinohrady č.p. 1356, o rozloze 597 m, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba Vinohrady č. p. 1356, způsob využití bydlení v k.ú. Vinohrady, obec Praha, vše zapsáno na LV č. 1159 v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, pro katastrální území Vinohrady, obec Praha, okres Hlavní město Praha – v majetku spol. TULIP, s. r. o., IČ:45307661, se sídlem Újezd 596/9, Praha 5 (dále jen nemovitost) obž. Mgr. Matej Dvořák jako advokát zapsaný v evidenci České advokátní komory pod č. 11656 opakovaně poskytoval své právní rady a služby, jenž konkrétně spočívaly v konzultacích s obž. Č. a obž. S. ohledně postupu při zápisu do Obchodního rejstříku a dále do Katastru nemovitostí, včetně vzájemného se domlouvání, jednak na ceně nemovitosti a dále jakým způsobem usměrňovat jednání dnes již zemřelé Heleny Dvořákové, přičemž tyto vzájemné kontakty vyplývají ze záznamu o uskutečněném telekomunikačním provozu, fakticky řídili Helenu Dvořákovou, která se nejprve dne 28. 6. 2017 podvodným způsobem stala jedinou jednatelkou a majitelkou spol. TULIP, s. r. o., a dále se všichni obžalovaní různým způsobem podíleli podle svých schopností a možností na prodeji výše uvedené nemovitosti, všichni včetně obž. Mgr. Mateje Dvořáka věděli o skutečnosti, že není Helena Dvořáková skutečným majitelem společnosti TULIP s.r.o., přesto se obž. Mgr. Dvořák aktivně zúčastnil osobních jednání o prodeji této nemovitosti mezi Helenou Dvořákovou a zájemcem o koupi Radomírem Tomšů, kterému se prezentoval jako právní zástupce Heleny Dvořákové, opakovaně se ve věci prodeje nemovitosti sešel a jednal i s obž. S., se kterým byl zároveň v častém telefonickém a internetovém kontaktu a okolnosti prodeje s ním aktivně řešil, a kterému také poskytl číslo svého advokátního bankovního účtu XY, vedeného u Expobank CZ, a. s., které následně obž. S. použil v Kupní smlouvě uzavřené údajně dne 27. 7. 2017(ve skutečnosti uzavřené až dne 24. 10. 2017) mezi spol. TULIP, s. r. o., zastoupenou jednatelkou Helenou Dvořákovou (jako prodávající) a spol. BOARD-INVESTMENT, s. r. o., IČ: 25632574, zastoupenou jednatelem Radomírem Tomšů, (jako kupující), na prodej výše uvedené nemovitosti za částku v celkové výši 120.000.000 Kč, kterou měl kupující zaplatit nejpozději do 30 dnů ode dne zápisu vlastnického práva v KN na kupujícího na výše uvedený účet, a která byla součástí Návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí podle § 14 zákona č. 256/2013 Sb. (sp. zn. V-76351/2017-101), který byl podán dne 25. 10. 2017 na Katastrálním úřadu pro hl. m. Prahy, Katastrální pracoviště Praha, a kterou na žádost obž. S. ještě před podpisem obž. Mgr. Dvořák překontroloval, tedy společně s obž. S., dnes již zemřelou Helenou Dvořákovou a obž. M. Č. se pokusili od kupujícího Radomíra Tomšů vylákat částku 120 mil. Kč k jeho škodě, kdy všichni obžalovaní věděli tu skutečnost, že Helena Dvořáková se stala majitelkou a jednatelkou společnosti TULIP s.r.o., na základě podvodu, přičemž nedošlo k převedení vlastnictví na Katastru nemovitostí a to na základě zásahu Policie ČR“.

2. Za uvedený zločin uložil nalézací soud obviněnému podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let a 6 (šesti) měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněného pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. Soud současně rozhodl taktéž o trestech u ostatních spoluobviněných.

3. Dále nalézací soud podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněným povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené spol. TULIP, s r. o., IČ: 45307661, škodu ve výši 205 027 Kč.

4. Proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 4. 4. 2023, sp. zn. 1 T 9/2021, podali všichni obvinění odvolání proti všem výrokům tohoto rozhodnutí. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 5 To 55/2023, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně všech obviněných ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak při nezměněných výrocích o vině a trestu o zrušené části znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému M. C. uložil povinnost zaplatit poškozené společnosti TULIP, s r. o. (dále také jako „TULIP“), škodu ve výši 205 027 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odvolací soud uvedenou poškozenou společnost s jejím nárokem na náhradu škody ve vztahu k obviněným Mgr. Mateji Dvořákovi a P. S. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného M. C. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 5 To 55/2023, podal obviněný prostřednictvím svých dvou obhájců dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť ve věci rozhodl vyloučený orgán a tuto námitku obviněný uplatnil před rozhodnutím odvolacího soudu v rámci jím podaného odvolání. Dále uplatnil dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a současně ve vztahu k těmto rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Obviněný uplatnil také dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z opatrnosti dále namítl i dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., jelikož při rozšiřujícím výkladu bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu fakticky zamítnuto odvolání obviněného v jeho stěžejní části, která směřovala do výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, přičemž odvolací soud zrušil a změnil toliko výrok o náhradě škody.

6. Obviněný předně namítá, že odvolací soud se nevyjádřil k jeho nejvýznamnějším výtkám týkajícím se zcela zásadních rozporů mezi provedenými důkazy a následnými skutkovými závěry soudu prvního stupně, jakož i vnitřních rozporů mezi jednotlivými skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, které mají rozhodující vliv na posouzení jeho viny. V této souvislosti akcentuje právo na náležité odůvodnění soudních rozhodnutí a odkazuje na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Konkrétně na nálezy Ústavního soudu ze dnů 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17; 10. 1. 2018, sp. zn. I. ÚS 3050/17; 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21; či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, publikované jako R 37/2021 Sb. rozh. tr. Je přesvědčen, že odvolací soud postupoval v rozporu se závěry, které vyplývají z citované judikatury.

7. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak konkrétně namítá jeho první a třetí alternativu. K existenci tzv. zjevného rozporu uvádí, že ze skutkové věty rozhodnutí soudu prvního stupně zcela zřetelně nevyplývá, které okolnosti jsou z hlediska posouzení jeho viny vlastně relevantní, tedy které konkrétní zde uvedené okolnosti naplňují jednotlivé typové znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Následně velmi podrobně rozvádí objektivní znaky skutkové podstaty podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Obviněný spatřuje extrémní rozpor v tom, že nebyla vůbec prokázána, dokonce byla provedeným dokazováním vyvrácena existence omylu Radomíra Tomšů jako jednatele společnosti BOARD-INVESTMENT, s. r.o. (dále také jako „BOARD-INVESTMENT“) o tom, že Helena Dvořáková není skutečným společníkem a jednatelem společnosti TULIP a že tuto společnost nemůže zastupovat, neboť do obchodního rejstříku byla zapsána na základě padělaných listin. Dále nebyla vůbec prokázána jeho vědomost o tom, že Helena Dvořáková není skutečným společníkem a jednatelem společnosti TULIP a že do obchodního rejstříku byla zapsána na základě padělaných listin. Nebylo ani vůbec prokázáno, a nebylo to ani tvrzeno, jakým konkrétním jednáním měl obviněný uvést v omyl Radomíra Tomšů jako jednatele společnosti BOARD-INVESTMENT.

8. Konkrétně pak uvádí, že z bodů 171 a 210 rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že nebyl prokázán, resp. byl vyvrácen omyl Radomíra Tomšů o tom, zda je Helena Dvořáková skutečným společníkem a jednatelem společnosti TULIP. Obviněný je přesvědčen, že trestného činu podvodu se dopustil právě Radomír Tomšů. Odvolací soud se k námitce zjevného rozporu uplatněném v odvolacím řízení nijak nevyjádřil, když pouze odkázal na zjevně nesprávný skutkový závěr soudu prvního stupně, který obviněný odvoláním napadl.

9. Akcentuje, že Radomír Tomšů nejednal v žádném omylu, tento měl podrobné informace o pravém stavu věci ve společnosti TULIP. Věděl, že bylo do obchodního rejstříku zapsáno předběžné opatření Městského soudu v Praze zakazující Heleně Dvořákové výkon funkce jednatele a že byla v katastru nemovitostí zapsána poznámka zákazu zcizení nemovitosti ve vlastnictví společnosti TULIP. Především si ale jmenovaný byl podle obviněného velmi dobře vědom, z jakého důvodu byly tyto překážky do obchodního rejstříku a katastru nemovitostí zapsány, když si sám prostřednictvím Heleny Dvořákové obstaral veškeré listiny vztahující se k podvodnému zápisu Heleny Dvořákové do obchodního rejstříku, zejména návrh původního společníka společnosti TU,LIP, obchodní společnosti GREVLIN S.A. (dále také jako „GREVLIN“), která se právě z důvodu podvodu a padělání notářských zápisů domáhala odstranění zápisu Heleny Dvořákové jako jednatelky a jediného společníka společnosti TULIP z obchodního rejstříku, přičemž přílohou tohoto návrhu bylo také potvrzení notáře JUDr. Boučka, že předmětné notářské zápisy nikdy nesepsal a jsou to padělky. Přesto jmenovaný usiloval o uzavření kupní smlouvy k předmětné nemovitosti a byl naopak aktivním iniciátorem a strůjcem převodu nemovitosti mezi společnost TULIP na společnost BOARD-INVESTMENT na základě účelově antedatované kupní smlouvy.

10. Neexistenci omylu pak obviněný podporuje odkazem na konkrétní komunikaci mezi Radomírem Tomšů a Helenou Dvořákovou (např. ze dnů 31. 8. 2017, v 15:16 hod.; 15. 9. 2017, v 13:55 hod.; 25. 9. 2017, v 12:04 hod.; 4. 10. 2017, v 8:53 hod.; 13. 10. 2017, v 14:55 hod.; 17. 10. 2017, v 14:32 hod.; 18. 10. 2017, v 14:34 hod.; 19. 10. 2017, v 10:28 hod.; 18. 10. 2017, v 14:34 hod.; 19. 10. 2017, v 10:28 hod.; 19. 10. 2017, v 14:51 hod.; 24. 10. 2017, v 10:33 hod.; 24. 10. 2017, v 14:17 hod.), dále odkazem na listiny ze spisu Městského soudu v Praze, oddělení obchodního rejstříku, do kterého Helena Dvořáková nahlížela dne 17. 10. 2017 a dne 23. 10. 2017, a ze kterého si pořídila kopie listin, záznam o průběhu sledování osob a věcí ze dne 17. 10. 2017 od 13:20 hod. do 15:05 hod. a ze dne 19. 10. 2017, 14:51 hod., ze dne 23. 10. 2017 od 9:04 do 12:50 hod. Obviněný také odkazuje na kupní smlouvu mezi společností TULIP a společností BOARD-INVESTMENT, opatřenou datem 27. 7. 2017, která byla ve skutečnosti podepsaná dne 24. 10. 2017, a na výslech svědků J. T., Radomíra Tomšů v hlavním líčení dne 22. 9. 2022. Ve vztahu k výpovědi svědka Radomíra Tomšů uvádí, že tento nepravdivě před soudem vypovídal ohledně toho, zda byl někdy s Helenou Dvořákovou na rejstříkovém soudě a vypovídal i křivě ohledně data podpisu kupní smlouvy.

11. Obviněný je tak přesvědčen, že Radomír Tomšů nebyl uveden v žádný omyl, jelikož věděl, že Helena Dvořáková nemůže v důsledku vydaného předběžného opatření jednat za společnost TULIP a že existuje vážné podezření, že byla do obchodního rejstříku zapsána na základě podvodného padělání notářských zápisů. Přesto sám inicioval a aktivně prosazoval uzavření kupní smlouvy, kterou nechal připravit svým právníkem. Z důvodu znalosti všech okolností zápisu Heleny Dvořákové do obchodního rejstříku, včetně podvodného padělání notářských zápisů, Radomír Tomšů antedatoval kupní smlouvu, když předstíral, že byla uzavřena o téměř 3 měsíce dříve a shodou náhod jediný den před zápisem poznámky zákazu zcizení předmětné nemovitosti v katastru nemovitostí. Obviněný tak namítá zjevný rozpor, jelikož není vůbec jasné, v čem měl být Radomír Tomšů obviněným klamán, pokud všechny informace znal, a dokonce byl mnohem lépe informován než sám obviněný.

12. Dovolatel zdůrazňuje, že sám soud prvního stupně v bodech 171 a 210 odůvodnění svého rozsudku dospěl k závěru, že Radomír Tomšů nemohl být s ohledem na telefonickou komunikaci v dobré víře, že Helena Dvořáková je oprávněna nakládat s předmětnou nemovitostí a byl si minimálně vědom toho, že s vlastnictvím nemovitosti není něco v pořádku, a proto byla kupní smlouva antedatována do doby, než se objevily problémy v katastru nemovitostí. Z provedených důkazů však podle obviněného plyne, že jmenovaný disponoval i veškerými podrobnějšími informacemi ohledně podvodného zápisu Heleny Dvořákové. Tuto námitku pak uplatnil u odvolacího soudu. Ten se však k této námitce nijak nevyjádřil. Pouze stručně v bodě 34 uvedl v příkrém rozporu s důkazy, že Radomír Tomšů rozhodně neznal pravý stav věci a nevěděl, že Helena Dvořáková se stala jednatelkou společnosti TULIP na základě padělaných notářských zápisů. Tento závěr je podle obviněného v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů.

13. V trestním řízení taktéž nebylo podle obviněného prokázáno žádným z provedených důkazů, jak, kdy a event. od koho se měl on sám dozvědět, že Helena Dvořáková není skutečným společníkem a jednatelem společnosti TULIP a že byla do obchodního rejstříku zapsána na základě padělaných listin. Obviněný tedy důrazně rozporuje, že by věděl, že zápisu Heleny Dvořákové do obchodního rejstříku předcházelo padělání listin. Připouští, že pouze věděl, že do obchodního rejstříku bylo u společnosti TULIP zapsáno zmíněné opatření v obchodním rejstříku ze dnů 15. 8. 2017 a 17. 10. 2017, které v dovolání cituje. Z tohoto zápisu však nevyplývá, na základě, jakých skutečností bylo předběžné opatření vydáno. Vyplývá z něj toliko zákaz výkonu práv jediného společníka a zákaz výkonu funkce jednatele společnosti, kterým v předmětné době byla Helena Dvořáková. Poukazuje dále na to, že ani neznal obsah usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo vydáno zmíněné předběžné opatření. Především neznal ani obsah listin, ze kterých by mohl informace o předchozím podvodném jednání při zápisu Heleny Dvořákové do obchodního rejstříku zjistit. Obviněný tak neměl k dispozici žádnou listinu, ze které by bylo možné zjistit, že společnosti GREVLIN popírá, že by obchodní podíl na Helenu Dvořákovou někdy převedla s tvrzením, že notářské zápisy jsou padělané.

14. Soud prvního stupně dovodil jeho vědomost o podvodu se zápisem Heleny Dvořákové z jeho tel. komunikace ze dne 20. 8. 2017 (bod 201 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně) s obviněným P. S. a z následné tel. komunikace z téhož dne mezi obviněným S. a obviněným C. Z této komunikace však podle obviněného takové skutečnosti vůbec nevyplývají, což podrobněji v dovolání odůvodňuje. Zejména akcentuje, že spoluobviněný S. mu nepředal výpis z obchodního rejstříku, jak zcela nepodloženě dovodil nalézací soud, ale toliko informativní výpis z katastru nemovitostí vztahující se k nemovitosti, jejíž kupní cena měla být předmětem advokátní úschovy. Připouští, že skutečně pak přislíbil, že prostřednictvím placeného přístupu do Czechpointu obstará podrobnější originální výpis z katastru nemovitostí. Z tohoto výpisu vyplýval zápis poznámky o zákazu zcizení nemovitosti a dále zahájení řízení o zápisu další poznámky vztahující se k předběžnému opatření zapsanému v obchodním rejstříku, avšak nevyplývaly z něj žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možné dovodit, že došlo k nějakému padělání listin. Podle obviněného se tak soudy nižších stupňů mýlí v tom, jaké informace a listiny mohl prostřednictvím Czechpointu získat. Na základě tohoto mylného předpokladu pak dospěly soudy k naprosto chybnému skutkovému závěru, že o podvodném zápisu Heleny Dvořákové do obchodního rejstříku věděl. Za usvědčující důkaz pak soudy nižších stupňů dále považují taktéž tel. komunikaci ze dne 21. 8. 2017 mezi ním a spoluobviněným S. (viz bod 202 rozsudku soudu prvního stupně). Podle dovolatele ovšem tento telefonický hovor pouze dokládá, že na základě obsahu originálního výpisu z katastru nemovitostí, který si obstaral prostřednictvím přístupu do Czechpointu, spoluobviněnému S. doporučil, aby od jakýchkoliv dalších kroků směřujících k prodeji nemovitosti ustoupili právě z důvodu zápisu uvedené poznámky a zahájeného řízení o zápisu další poznámky a aby to nějak vysvětlili zájemci o koupi nemovitosti (Radomírovi Tomšů). Obviněný S. následně v tel. hovoru obviněnému C. uvedl, že mu právník (podle soudu prvního stupně – obviněný) poradil lepší způsob, jak to udělat. Z tohoto sdělení obviněného S. však nevyplývá, že by oním právníkem byl právě on. Nadto je z předchozího tel. hovoru – uskutečněného pouhých 14 minut předtím, mezi ním a spoluobviněným S. zřejmé, že tento mu žádný „lepší způsob“ v průběhu rozhovoru v návaznosti na informace zjištěné ve výpisu z katastru nemovitostí neradil. Rovněž z tel. komunikace ze dne 24. 8. 2017 mezi ním a spoluobviněným S. vyplývá pouze prosba o pomoc při vysvětlení situace, aby udrželi zájem Radomíra Tomšů o investici do nějaké nemovitosti s tím, že pro něj spoluobviněný S. obstará jinou nemovitost. Z takové žádosti však nemohl on sám nikterak zjistit, že prodej nemovitosti měl být proveden na základě předchozího podvodného zápisu Heleny Dvořákové do obchodního rejstříku. Nesprávný a zcela nepodložený je podle obviněného také závěr soudu prvního stupně o tom, že v tel. komunikaci mezi Radomírem Tomšů a Helenou Dvořákovou ze dne 11. 9. 2017 hovořil Radomír Tomšů o obviněném (viz bod 208 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Což detailněji rozvádí. Svědkovi Radomírovi Tomšů žádné právní služby ani rady neposkytoval. V bodě 210 odůvodnění svého rozhodnutí pak učinil nalézací soud závěr, že i obviněnému bylo zřejmé, že Helena Dvořáková není ve skutečnosti oprávněna nakládat s předmětnou nemovitostí. Takový závěr však není totéž, co vědomí o předchozím podvodném jednání při zápisu Heleny Dvořákové do obchodního rejstříku. Akcentuje, že nemožnost nakládat s nemovitostí vyplývala ze zápisu předběžného opatření. Proto také doporučoval spoluobviněnému S., aby ve věci dále nečinil žádné kroky směřující k prodeji a aby to Radomírovi Tomšů nějak vysvětlili.

15. Podle obviněného učinil nalézací soud závěr o jeho vědomosti o podvodném zápisu Heleny Dvořákové do obchodního rejstříku na základě padělaných listin naprosto nepodloženě a tento závěr zcela vyfabuloval bez opory v jakémkoliv provedeném důkazu. Odvolací soud se pak s touto námitkou ve svém rozsudku opět nijak nevypořádal, nikterak se k ní v odůvodnění svého rozsudku nevyjádřil a není zřejmé, zda se jí vůbec zabýval. Nevypořádal se ani s jeho námitkou, že není zřejmé, jakým konkrétním jednáním měl Radomíra Tomšů uvést v omyl. V rozsudku nalézacího soudu taktéž podle obviněného absentuje odůvodnění právního posouzení věci, jakožto základní náležitosti odůvodnění rozsudku. To však nebylo napraveno ani odvolacím soudem v odvolacím řízení. Rozhodnutí soudů nižších stupňů tak považuje za nepřezkoumatelné a zmatečné a odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1330/2011. Je přesvědčen o tom, že takový vadný postup zakládá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

16. Závěrem své argumentace k první alternativě dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak obviněný dodává, že odvolací soud se sám doznal ke svému pochybení, když v bodě 34 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu připustil, že v popisu skutku pod bodem 3 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je chybně uvedeno, že kupní cena za nemovitost měla být vylákána ke škodě Radomíra Tomšů, neboť ve skutečnosti by poškozenou byla společnost BOARD-INVESTMENT. Zároveň však uzavřel, že to není z hlediska viny obviněného podstatné. To však obviněný rozporuje a rozepisuje důležitost přesného určení osoby poškozeného zejména u trestného činu podvodu.

17. Stran opomenutých důkazů pak obviněný namítá, že soud prvního stupně v popisu skutku učinil závěr, že na žádost spoluobviněného P. S. překontroloval kupní smlouvu mezi společností TULIP a společností BOARD-INVESTMENT ještě před jejím podpisem. Tento závěr soudu však pokládá za ryzí fabulaci a není opřen o vůbec žádný důkaz provedený v hlavním líčení. Obviněný namítá, že předmětnou smlouvu viděl poprvé až v trestním spise po zahájení trestního stíhání, nikdy předtím ji neviděl, a tudíž ji ani nekontroloval. Podle obviněného nebyl v rámci dokazování proveden jediný důkaz, ze kterého by vyplývalo, že kupní smlouvu ke kontrole skutečně obdržel a od koho a že kupní smlouvu také následně zkontroloval a její uzavření doporučil. Argumentuje, že dne, kdy byla kupní smlouva sepsána a následně podepsána, se zúčastnil dvou soudních jednání mimo Prahu – konkrétně veřejného zasedání u Krajského soudu v Ústí nad Labem a následně soudního jednání u Okresního soudu v Mostě v opatrovnické věci. Po skončení druhého jednání přitom další čas trávil balením spisu a odchodem z budovy soudu na parkoviště, kde pak průběh soudního jednání konzultoval se svou klientkou. Této konzultaci byl přítomen ještě partner klientky. Výslech těchto dvou svědků navrhl k důkazu ve svém písemném doplnění odvolaní. Těmito důkazy měl být objasněn průběh soudního jednání u Okresního soudu v Mostě a jeho jednání v průběhu i po skončení daného soudního jednání v 15:15 hod., tedy zda na nějakém mobilním zařízení prováděl kontrolu nějakého dokumentu – kupní smlouvy. K podpisu smlouvy mělo přitom dojít v době mezi 15:00 hod. a 16:03 hod. Pokud jednání u okresního soudu bylo od 14:00 hod. do 15:15 hod. a následně strávil nějaký čas balením spisu, odchodem z budovy a konzultací s klientkou na parkovišti, je zcela vyloučeno, aby stihl provést kontrolu kupní smlouvy, a to navíc pouze na malém displeji mobilního telefonu v průběhu cca několika mála minut. Soud prvního stupně tak podle obviněného učinil naprosto chybný skutkový závěr, že právě on provedl kontrolu kupní smlouvy. Akcentuje, že mu spoluobviněný S. dne 24. 10. 2017 v 11:58 hod. pouze sdělil, že Radomír Tomšů a Helena Dvořáková chtějí podepisovat smlouvu, ale že ji neviděl a že kdyby u podpisu smlouvy nebyl, tak ji přepošle tak, jak vždycky posílá, aby na to obviněný koukl. S tím souhlasil. V té době totiž nevěděl, co bude obsahem uzavírané smlouvy, podmínky smlouvy mohly být různorodé. Schůzka, na které se Radomír Tomšů a Helena Dvořáková dohodli, se uskutečnila podle odposlechů krátce před tímto telefonickým hovorem v restauraci XY a obviněný na této schůzce nebyl a ani být nemohl. O jejím obsahu se nedozvěděl ani telefonicky – jak vyplývá ze zajištěných odposlechů. Předmětná smlouva mu přitom ani ke kontrole zaslána nebyla. Následně ve 14:33 hod. zaslal spoluobviněný S. obviněnému SMS zprávu, ve které mu sděluje, že ve tři bude smlouva potřeba zkontrolovat, alespoň po Viberu, a že smlouvu pošle Dvořáková, neboť tlačí na rychlý podpis. Smlouvu mu však nikdo, ani Dvořáková, ani kdokoliv jiný, ke kontrole již neposlal. Nemohl se tak seznámit s jejím obsahem, natož ji zkontrolovat, jak chybně uvádí soud prvního stupně. Zdůrazňuje, že neměl nikdy na svém telefonu nainstalovanou aplikaci Viber. Nebyla mu zaslána ani prostřednictvím jiné aplikace např. WhatsApp, kterou naproti tomu používá, smlouva mu nebyla zaslána ani e-mailem. Závěr soudu, že provedl kontrolu předmětné smlouvy je podle obviněného ryzí fabulací, když nevyplývá z žádného důkazu.

18. Obviněný dále poukazuje na skutečnost, že odvolací soud návrh na provedení důkazu výslechem jmenovaných svědků, kteří s nim byli v době, kdy měl provádět na nějakém elektronickém zařízení kontrolu kupní smlouvy, zamítl s odůvodněním, že tito svědci budou s odstupem času stěží schopni vybavit si událost s přesností na minuty, takže jejich svědectví k objasnění věci nepřispěje a zároveň nelze vyloučit, že obviněný zkontroloval smlouvu na svém mobilním zařízení již v průběhu soudního jednání, a to nikoliv prostřednictvím aplikace Viber, nýbrž právě prostřednictvím aplikace WhatsApp, kterou používal. To však podle obviněného není opřeno o žádný důkaz a svědčí to o tom, že odvolací soud přistupoval k jeho osobě s presumpcí viny, a nikoliv s presumpcí neviny. Nadto uvádí, že se jednání u Okresního soudu v Mostě konalo v kanceláři soudce Mgr. Martina Beneše a účastníci a jejich zástupci seděli v těsné blízkosti vedle sebe u malého konferenčního stolku. Svědkyně K. by si tak zajisté všimla, že se v průběhu jednání nevěnuje jejímu případu a že se věnuje čtení dokumentu na svém mobilním zařízení. To vše však odvolací soud nemohl zjistit, neboť navržené výslechy svědků neprovedl. Nadto sám předložil k důkazu veškerou komunikaci, kterou vedl dne 24. 10. 2017 prostřednictvím aplikace WhatsApp, přičemž z této komunikace vyplývá, že žádnou kupní smlouvu prostřednictvím aplikace WhatsApp neobdržel a ani nedošlo k žádnému odstranění zaslané zprávy – údaj o vymazání zprávy se rovněž zobrazuje. Je přesvědčen, že se tak jedná o opomenuté důkazy. Dále odkazuje na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2042/09, v souvislosti s presumpcí neviny, který doplňuje o další nálezovou judikaturu.

19. Ohledně uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., obviněný uvádí, že celé řízení před soudem prvního stupně je zatíženo vadou spočívající v tom, že se na úkonech trestního řízení v této fázi podílel vyloučený soudce (předsedkyně senátu soudu prvního stupně Ing. Mgr. Hana Chaloupková), přitom tuto skutečnost namítal před rozhodnutím odvolacího soudu v písemném doplnění odvolaní ze dne 7. 8. 2023. Akcentuje, že příkaz soudce Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 8. 2017, č. j. 1 Nt 7379/2017-4, ke zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu byl totiž vydán soudkyní Ing. Mgr. Hanou Chaloupkovou, která v té době působila u Obvodního soudu pro Prahu 2, přičemž následně byla přeložena k Městskému soudu v Praze. V řízení před soudem pak rozhodoval o vině obviněných senát Městského soudu v Praze, jehož předsedkyní je právě Ing. Mgr. Chaloupková. Byť si je obviněný vědom judikatury Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 8. 6. 2024, sp. zn. 7 Tdo 630/2005, domnívá se, že je namístě z ní vyplývající závěry již překonat. Zdůrazňuje, že pokud soudce v přípravné fázi trestního řízení činí úkon ve věci obviněného např. rozhoduje o vazbě nebo právě, jako v jeho případě rozhoduje o vydání příkazu k zajištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu, ,posuzuje přitom předběžně i důvodnost samotného trestního stíhání obviněného, jak co do otázek skutkových, tak co do otázek právních včetně právní kvalifikace. Činí tak předběžný závěr, že se skutek stal a že je tím trestným činem, který v něm spatřuje policejní orgán, resp. státní zástupce. I v případě příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jakož i ke zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu, musí soudce učinit stejný předběžný názor na důvodnost trestního stíhání. Na problematičnost spočívající v neúplnosti výčtu úkonů uvedených v § 30 odst. 2 tr. ř. upozorňuje podle obviněného i odborná literatura, kterou cituje. Ing. Mgr. Chaloupková svou aktivitou v přípravném řízení ve smyslu § 30 odst. 2 tr. ř. per analogiam, byla vyloučena z vykonávání dalších úkonů v řízení před soudem po podání obžaloby, neboť byla založena systémovou předpojatostí soudce, který se předtím kladně vyjádřil o důvodnosti trestního stíhání v přípravném řízení a podílí se – ve spolupráci se stranou obžaloby – na opatřování důkazů později vedoucích k usvědčení obviněného. Chybí-li takový důvod ve výčtu – jakkoliv se zdá být taxativním, je třeba jej ústavně konformně doplnit. Řízení předcházející vynesení rozsudku soudu prvního stupně, jakož i rozsudek sám, je tak podle obviněného zatížen vadou spočívající v tom, že se na projednání a rozhodnutí věci podílel vyloučený soudce.

20. K uplatněnému dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uvádí, že z důvodu výše zmíněných nedostatků, v jejichž důsledku nemohly být naplněny znaky skutkové podstaty přisouzeného trestného činu, tak byla věc nesprávně právně posouzena jak soudem prvního stupně, tak i soudem odvolacím, přičemž při správném hodnocení nemohla být shledána jakákoliv jeho trestní odpovědnost. Zpochybňuje především naplnění znaků uvedení Radomíra Tomšů v omyl, neboť podle něho si byl jmenovaný vědom všech rozhodných skutečností a měl k dispozici více informací než on sám. Taktéž namítá, že podle nalézacího soudu měl uvést v omyl Radomíra Tomšů ve spolupachatelství, přičemž není však vůbec jasné, které ze tří teoretických definic spolupachatelství mělo jeho jednání odpovídat. Tedy, že každý ze spolupachatelů naplní svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty, nebo každý ze spolupachatelů naplní jedno z více požadovaných jednání a skutková podstata je naplněna až souhrnem jednání všech spolupachatelů, anebo pokud jednání každého ze spolupachatelů je nezbytným článkem určitého řetězce, který teprve ve svém celku naplňuje veškeré znaky skutkové podstaty daného trestného činu. Namítá, že jakékoli poradenství k jednání kriminálnímu (protiprávnímu) aplikační praxe považuje nanejvýše za pomoc [§ 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku], popř. návod [§ 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Obviněný však akcentuje, že v řízení nebylo ani prokázáno, že by poskytl jakoukoli zločinnou radu, nebo v jiném vzbudil rozhodnutí spáchat trestný čin nebo jej v tom utvrdil. Nadto musí být prokázán tzv. dvojí úmysl (srov. rozhodnutí č. 3/2018-IV Sb. rozh. tr.), přitom zdůrazňuje nutnost tzv. společného úmyslu. To však nebylo prokázáno, když z popisu skutku ani nevyplývá, že by se na spáchání nějakého trestného činu předem dohodli. Nic z toho nebylo podle obviněného soudy prokázáno. Zdůrazňuje, že jeho úmysl nebyl vůbec prokázán, dokonce ani skutkové předpoklady úmyslného zavinění nebyly ani tvrzeny.

21. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uvádí, že je tento dán tou skutečností, že odvolací soud fakticky zamítl jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože byl již v řízení před soudem prvního stupně dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

22. Závěrem tak obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. ve všech částech týkajících se jeho osoby zrušil jak napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 3. 2024, č. j. 5 To 55/2023-3289, tak i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2023, sp. zn. 1 T 9/2021, stejně tak i všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl a současně, aby podle § 265l odst. 3 tr. ř. rozhodl, že věc bude projednána v jiném složení senátu.

23. Současně obviněný dal podnět předsedovi senátu soudu prvního stupně, aby podle § 265h odst. 3 tr. ř. předložil spis s návrhem na odložení, resp. přerušení výkonu trestu odnětí svobody obviněného Nejvyššímu soudu, neboť na podkladě tohoto dovolání lze dospět k závěru, že by výkon daného rozhodnutí měl být odložen, resp. přerušen, neboť v případě pozdějšího zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí výkon trestu odnětí svobody představuje podstatný zásah do ústavně garantovaných práv obviněného. Obviněný taktéž podal podnět předsedovi senátu Nejvyššího soudu, aby v případě, že nedojde k odložení, resp. přerušení výkonu rozhodnutí podle § 265h odst. 3 tr. ř., před rozhodnutím o tomto dovolání podle § 265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon trestu odnětí svobody, který byl obviněnému uložen. Obviněný je přesvědčen, že splnil potřebné formální podmínky podle § 265d – 265f tr. ř. a dále že důvody dovolání a obsah jeho námitek jsou takového charakteru, že mohou vést ke zrušení dovoláním napadeného rozsudku.

24. Dne 17. 7. 2024 (tedy ještě v průběhu dovolací lhůty) doručil obviněný Městskému soudu v Praze doplnění dovolání. V tom dodal argumentaci vztahující se k uplatněnému dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Rozporuje závěr odvolacího soudu, že jeho korektní vystupování bylo pouze stafáží a mělo být jen doplňkovou součástí pozadí, děje, působícího klamavě už tím, že nabídl svou kancelář pro jednání, byť to se nakonec neuskutečnilo. Z tohoto běžného postupu měl dovodit odvolací soud jeho úmysl uvést v omyl poškozeného právě poctivým jednáním, vyvolávající dobrý dojem. Tím měl přispět k rozhodnutí poškozeného provést majetkovou dispozici, jejímž následkem mělo být jeho obohacení a škoda na cizím majetku.

25. Obviněný dále konstatuje, že otázku nabytí vlastnického práva trestněprávní předpisy neupravují, proto měl odvolací soud při přezkumu správnosti právního posouzení skutkových zjištění rozsudečného výroku vycházet důsledně z § 1109 až 1113 o. z. Vlastníkem movité věci se podle generální klauzule (§ 1111 o. z.) stane ten, kdo prokáže dobrou víru v oprávnění převodce přenést vlastnické právo k věci, přičemž původní vlastník nepozbyl věc ztrátou nebo činem povahy úmyslného trestného činu. Podle obviněného odvolací soud opomněl, že vlastnictví věci nadále svědčí jejímu původnímu majiteli, kterému jako následek trestného činu již vznikla škoda a jeho pachateli obohacení. Taktéž akceptoval chybný právní názor, že věcí získanou trestným činem získá pachatel prospěch až jejím převodem, v podobě kupní ceny. Z údajného společného směřování všech obviněných, včetně obviněného C. – pachatele základního trestného činu – sebe obohatit a získat tak neoprávněný majetkový prospěch prodejem nemovitosti, zabudovaný do popisu všech skutků rozsudku i odůvodnění, a z této zištné pohnutky, byla dovozena příčinná souvislost mezi jeho jednáním a účinkem, který soud od podvodného jednání očekává a vytvořený jednotící úmysl pro právní posouzení trestného činu ad. 1 a pod body 2 a 3 rozsudku jako pokračujícího trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku.

26. Akcentuje, že obviněný C. získal nemovitou věc do své dispoziční moci dokonaným trestným činem podvodu. Proto následné jednání nelze kvalifikovat jako trestný čin podvodu, byť jde o jednání ve vztahu k původnímu majetku na trestném činu relativně samostatné a pachatel jím uvádí třetí osobu v omyl ohledně vlastnictví prodávané věci. V zásadě je toto další jednání pachatele nutno považovat za součást původního trestného jednání. Prodá-li pachatel odcizenou věc, jde o nakládání s věcí, které je zahrnuto již v přisvojení si věci třeba krádeží a nemůže jít z jeho strany též o podvod, protože dalším prodejem odcizené věci již nevznikne škoda. K následku porušení vlastnických práv majitele věci již totiž došlo. Vznik škody nemůže být odvozován ani z faktu, že kupující poskytuje za věc, k níž nemůže nabýt vlastnické právo, peníze, které jsou v jeho vlastnictví. Ve skutečnosti jde v případě takto uzavřené neplatné kupní smlouvy o oboustranné bezdůvodné obohacení, nejde tedy o škodu.

27. Obviněný dále namítá, že nemohlo dojít ani k naplnění znaku obohacení se, když k obohacení pachatele došlo již základní trestnou činností, přitom k žádnému dalšímu obohacení pachatele v souvislosti s neplatnou kupní smlouvou nemůže dojít. Nadto upozorňuje, že pokud měla být kupní cena zaplacena do 30 dnů od provedení vkladu vlastnictví, nelze takovou kupní cenu označit za vylákanou s následkem škody. Dále rozvádí argumentaci, že prodejem věci pocházející z trestné činnosti, skutkem popsaným pod bodem 3 rozsudku nalézacího soudu, nebyly a nemohly být naplněny všechny objektivní zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku.

28. Následně obviněný rekapituluje skutková zjištění a de facto uvádí, že byl pouze zneužit jinými osobami k zastírání trestné činnosti či ke krokům, které mají bílé koně pro případné trestní stíhání vyvinit. V době, kdy očekával, že bude paní Dvořákovou požádán o právní zastoupení, nemohl tušit, že od něj žádné nepotřebuje. Například mu bylo avizováno zastoupení při jednání Dvořákové se zájemci o koupi nemovitosti v době, když již Z. od R. kupní smlouvu obdržel (viz čl. 86 rozsudku). Poté se za společnost REZIDENCE NÁMĚSTÍ MÍRU, a. s., do jeho kanceláře Z. dostavil, a když nepřišel do půl hodiny nikdo jiný, rozloučil se. Následně dojednala Dvořáková další informativní schůzku se zmíněnou společností, na kterou přišel do jeho kanceláře pan Samko. Ani tehdy se Dvořáková nedostavila. Ale pro zjištění, že zastupoval Dvořákovou v jednání s touto společností byly vytvořeny důkazy. Nelze vyloučit, že již obviněný S. ho oslovil s úmyslem zaštítit sebe a Helenu Dvořákovou osobou, se kterou se budou radit, probírat různé marginálie. Akcentuje, že se jednalo o sofistikovaný tým, kde mohlo dojít k dělbě práce. V bodě 87 odůvodnění rozsudku poukazuje obviněný na to, že obviněný C. uplatnil padělky dne 14. 7. 2017 na obchodním soudě k vyznačení změn. Je popsáno, jak odeslal nevyplněné padělky Ř. Podle obviněného je ale zcela pominut následující důkaz, že mu byly minutu předtím zaslány Z. – odst.

86. Podle obviněného měl Ř. možnost vidět doklady bez náležitostí již v noci v 22:35 hod., přestože předložil dne 29. 6. 2017 notářce Papagerové padělek jeho zplnomocnění spol. GREVLIN Ltd, jako 100% vlastníka spol. TULIP, k jednání a k podpisu smlouvy o převodu obchodního podílu ve spol. TULIP na Helenu Dvořákovou před notářkou Papagerovou, o kterou si napsal C. v nočních hodinách dne 26. 6. 2017. Soud nepochyboval, že mu bylo během jednoho dne vše řádně vystaveno se všemi náležitostmi potřebnými v Belgii. Možnost, že se všechny obviněným uvedené osoby na padělání a podvodu aktivně účastnily, měla být jako jedna z vyšetřovacích verzí prověřena již v přípravném řízení. Obviněný se domnívá, že k vybudování skutku pod bodem 3 rozsudku bylo přistoupeno zcela účelově, a že tak je postupováno od samého zahájení trestního stíhání. Skupinou osob, jejíž organizovanost nebyla předmětem vyšetřování, byl dovolatel bezobsažným kontaktem osloven v době, kdy již byl podán MS návrh na zápis změn, kupní smlouva byla vypracována jiným právníkem, jeho služeb nebylo zapotřebí a nikdo je nakonec ani nežádal. O měsíc později poskytnutá rada, že se má oprávněná osoba podívat do spisu, když neví, v čem spočívá právní problém, není žádná právní služba, ani jinotaj. Podle obviněného nelze dané jednání ani posoudit jako trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku.

29. Obviněný tak doplňuje své původní dovolání o návrh, aby Nejvyšší soud sám podle § 265m odst. 1 tr. ř. hned ve věci rozhodl rozsudkem, že se obviněný podle § 225 odst. 1 tr. ř. obžaloby zprošťuje. Podle § 261 tr. ř., aby prospívá-li důvod, z něhož ve prospěch rozhodl jinému spoluobviněnému, rozhodl též v jeho prospěch.

30. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 14. 8. 2024, sp. zn. 1 NZO 569/2024, nejprve stručně předestřel průběh trestního řízení a zvolené dovolací důvody, jakož i argumentaci obviněného. Státní zástupce připomíná k části námitek obviněného stran odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, že dovolání nelze založit pouze na výhradě vůči rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu, a to minimálně vzhledem k § 265a odst. 4 tr. ř. Byť dále připouští, že si lze představil podrobnější vypořádání některých výhrad obviněného, tak je ovšem toho názoru, že postupu odvolacího soudu nelze vytknout zásadní nedostatky. Je tomu tak proto, že k porušení práva na spravedlivý proces v dané věci nedošlo, přičemž akcentuje, že právo na spravedlivý proces nelze chápat tak, že vyžaduje detailní odpověď na každou námitku (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 1. 1999 ve věci Garcia Ruiz proti Španělsku, č. stížnosti 30544/96).

31. Následně státní zástupce přiblížil podstatu obviněným zvoleného dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., přičemž pod zmíněný dovolací důvod lze podřadit námitku obviněného, že ve věci rozhodovala vyloučená soudkyně. Třebaže byla naplněna formální podmínka, že taková výhrada rozhodování vyloučenou soudkyní byla namítnuta v rámci řízení před odvolacím soudem, nelze této části dovolací argumentace přiznat opodstatnění. Akcentuje, že Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvedl, že výčet uvedených způsobů v § 30 odst. 2 věty druhé tr. ř., jimž soudce zasahuje do přípravného řízení, je taxativní. Jiné ingerence do přípravného řízení samy o sobě nejsou důvodem jeho vyloučení podle § 30 odst. 2 tr. ř. Jestliže tedy soudce v přípravném řízení nařídil odposlech a záznam telekomunikačního provozu, není to důvodem jeho vyloučení podle tohoto odstavce. Stran analogického výkladu státní zástupce uvádí, že v posuzovaném případě nebyly identifikovány zásadní a adresné skutečnosti u předmětné soudkyně ve spojitosti s jejím rozhodováním, které by měly vzbuzovat pochybnosti o nestrannosti rozhodování po podání obžaloby.

32. Stran námitek existence tzv. opomenutých důkazů státní zástupce nejprve rozvádí předpoklady naplnění tohoto dovolacího důvodu a při odkazu na nálezovou judikaturu Ústavního soudu konstatuje, že se v případě obviněného nemůže jednat o vyloženě opomenuté důkazy. Nadto výslech jmenovaných svědků nemůže zakládat podstatný důkaz ve věci, neboť podvodné schéma obviněný rozvíjel v širším angažmá směrem k prodeji nemovitosti sériemi kroků a zvolená konstrukce nestojí pouze na vytknutém aktu kontroly kupní smlouvy. Obviněný je usvědčován řetězcem důkazů, které se jeví být významnější z hlediska potřeby objasnění skutkového děje a role obviněného v něm.

33. Ohledně dovolací argumentace obviněného, ve které kritizoval určení podílu na spáchání majetkové trestné činnosti při poskytování služeb a vystupování s dalšími osobami zainteresovanými na podvodnému převzetí společnosti TULIP, státní zástupce uvádí, že tato argumentace nepřekračuje meze běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení ze strany soudů nižších stupňů. Státní zástupce neshledává žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným dokazováním, natož rozpor extrémní ve smyslu záběru dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný pojal tuto argumentaci tak, jako by měl Nejvyšší soud plnit úlohu třetí instance plného skutkového přezkumu, ačkoliv je dovolání mimořádný opravný prostředek a neplní funkci dalšího odvolání.

34. Námitky směřující k dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se podle státního zástupce stáčejí k nedostatku subjektivní a objektivní stránky trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, byť zčásti vyznívají k přehodnocení významu a rozsahu relevantních skutkových zjištění. Podle státního zástupce o subjektivní stránce na straně obviněného nevznikají pochybnosti i s přihlédnutím ke konstrukci skutkové věty, což detailněji odůvodňuje s odkazy na jednotlivá skutková zjištění. Podle státního zástupce nelze ani přisvědčit námitce o nedostatku objektivní stránky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, včetně prosazování součinnosti nejvýše v podobě poskytnutí pomoci ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku oproti spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku. Jednání obviněného podle státního zástupce vykazovalo znaky spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Participace obviněného na majetkové trestné činnosti byla významná a intenzivní ve spojení s angažmá dalších dvou spoluobviněných, přičemž tvořila součást jejich společného jednání přímo směřujícího k uskutečnění podvodu. Ze strany obviněného nešlo o udělení prosté podporující rady jinému – tzn. hlavnímu pachateli, kterou by usnadnil nebo umožnil spáchání trestného činu. Obviněný tzv. brífoval spoluobviněného S., dával mu rady a konzultace, absolvoval s ním osobní schůzky a prezentoval se před zájemcem o nemovitost jako právní zástupce Heleny Dvořákové, poskytoval dokumentaci zájemci o nemovitost, bankovní účet. Uměle vytvořený obraz vystupování obviněného v roli advokáta, resp. poskytovatele právního poradenství, měl dodat celému podvodnému schématu na věrohodnosti a úspěšné realizaci.

35. Stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. odkazuje státní zástupce na jeho vyjádření k argumentaci obviněného k ostatním uplatněným dovolacím důvodům, neboť v druhé variantě předpokládá kombinaci s některým dalším dovolacím důvodem, jímž mělo být zatíženo již rozhodnutí soudu prvního stupně.

36. Závěrem tak státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí státní zástupce s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

37. Dne 31. 10. 2024 byla doručena replika obviněného k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Obviněný považuje vyjádření státního zástupce za zcela obecné a nekonkrétní, kterým jeho výhrady paušálně jako neopodstatněné odmítá, aniž by se jimi ve skutečnosti nějak zabýval. Argumentuje, že stěžejní část dovolaní obviněného je opřena o dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě. Opětovně zdůrazňuje nemožnost uvést poškozeného Radomíra Tomšů v omyl. Dodává, že byl nucen chronologicky a v logických souvislostech ve svém dovolání uvést provedené důkazy, které jeho vinu tvrzeným skutkem vyvracejí. Zdůrazňuje, že v žádném případě nepojímá tuto část své dovolací argumentace, jako by Nejvyšší soud měl plnit úlohu třetí instance plného skutkového přezkumu, jak ve svém vyjádření uvedl státní zástupce. Pokud by naprosto základní skutkové okolnosti rozhodné pro posouzení vzniku trestní odpovědnosti obviněného za tvrzený trestný čin byly z provedeného dokazování zjištěny správně, nemohlo by dojít k odsouzení obviněného pro jakýkoliv trestný čin. Přesně na takové situace podle obviněného míří zmíněný dovolací důvod. Zjištění, zda je někdo podveden, tedy uveden v omyl, je zcela bezpochyby rozhodným skutkovým zjištěním, odpovídající klíčovému znaku trestného činu podvodu.

38. Dále obviněný namítá, že se státní zástupce ke zmíněné nejvýznamnější části jeho dovolání a ke konkrétně vytyčeným rozporům mezi obsahem provedených důkazů a rozhodných skutkových zjištění soudů nižších stupňů vůbec nijak věcně nevyjádřil a po obsahové stránce předmětná část vyjádření vyznívá podle obviněného jako čistě formalistické odmítnutí tohoto dovolacího důvodu.

39. Státní zástupce se podle obviněného nikterak nevyjádřil ani k jeho námitce, podle které soudy nižších stupňů bez jakékoliv opory v provedených důkazech vyfabulovaly jeho vědomost o podvodném zápisu Heleny Dvořákové do obchodního rejstříku na základě padělaných listin. Obviněný je přesvědčen, že na jeho případ přiléhavě dopadají závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 533/05, či ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08, které cituje. Dále odkazuje na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, č. j. III. ÚS 722/09-1.

40. Závěrem tak obviněný uvádí, že setrvává na svém dovolání a na návrzích, které v jeho rámci učinil.

41. Nejvyššímu soudu byla doručena odpověď obviněného ze dne 22. 10. 2024 na informační dopis, ve které zopakoval uplatněné dovolací důvody. Dovolatel uvedl, že nezná žádné důvody, které by mohly vést k vyloučení některého ze soudů senátu Nejvyššího soudu, kterému byla věc přidělena. Dále uvedl, že setrvává na svých návrzích a současně žádá o rychlé vyřízení věci. Závěrem pak shodně opakuje již výše zmíněné závěrečné návrhy na rozhodnutí Nejvyššího soudu.

42. Pro úplnost Nejvyšší soud pouze doplňuje, že obhájci obviněného byli přípisem ze dne 13. 1. 2025 informováni, že z důvodu změny rozvrhu práce Nejvyššího soudu došlo ke změně složení senátu a věc obviněného bude rozhodovat senát Nejvyššího soudu v jiném složení.

III. Přípustnost dovolání

43. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Dovolání bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována a podání splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

44. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

45. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

46. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

47. Z podaného dovolání obviněného je zřejmé, že v něm uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h) a m) tr. ř. Nejvyšší soud níže předestře východiska obviněným uplatněných dovolacích důvodů.

48. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán v případech, kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán, přičemž tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. předpokládá tudíž splnění dvou kumulativních podmínek a to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán a tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2002, sp. zn. 5 Tdo 861/2002).

49. Dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.

50. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

51. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

52. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

53. Na základě výše předestřených východisek posoudil Nejvyšší soud dovolání obviněného. Jak již bylo konstatováno, obviněný v rámci podaného dovolání výslovně uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h), m) tr. ř. Vzhledem k obsahu uplatněné dovolací argumentace lze mít za to, že tyto jsou uplatněny částečně relevantním způsobem, jak bude dále rozvedeno, s tím, že některé jsou zjevně neopodstatněné, ovšem některé jsou důvodné a opodstatněné. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

54. Obviněný předně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje v tom, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně v rámci přípravného řízení vydala příkaz podle § 88a odst. 1 tr. ř. k zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu ze dne 31. 8. 2017, č. j. 1 Nt 7379/2017-4, a to jako soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 2. Následně jmenovaná rozhodovala v jeho trestní věci v první stupni jako předsedkyně senátu, když napadla obžaloba k soudu prvního stupně. Byť obviněný uznává, že vydání výše uvedeného příkazu nespadá pod výčet úkonů uvedených v § 30 odst. 2 tr. ř., je přesvědčen, že tento taxativní výčet by měl být ústavně konformně doplněn.

55. Takto uplatněnou argumentaci lze formálně pod uplatněný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. podřadit, avšak po stránce obsahové se jedná o námitky zcela zjevně neopodstatněné. Zprvu je nutno předestřít, že § 30 odst. 2 tr. ř. obsahuje taxativní výčet situací, při kterých dochází k vyloučení soudce z vykonávaní úkonu trestního řízení v konkrétní věci. Konkrétně je v tomto ustanovení uvedeno, že po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu. Jedná se o taxativně stanovený výčet důvodů spojených s předchozí účastí konkrétního soudce či přísedícího na projednání určité trestní věci, jež automaticky (tj. bez ohledu na jeho vnitřní pocit stran jeho schopnosti ve věci objektivně rozhodovat) vedou k jeho vyloučení z vykonávaní dalších procesních úkonů v téže věci, a to v jakékoli fázi trestního řízení.

56. Jak již bylo naznačeno, k vyloučení soudce z rozhodování po podání obžaloby či návrhu na schválení dohody o vině a trestu nejsou způsobilé jakékoli procesní úkony či rozhodnutí učiněné v přípravném řízení, nýbrž jen ty, které jsou taxativně uvedeny v § 30 odst. 2 tr. ř., tj. takové úkony, v souvislosti, s nimiž je soudce již ve fázi přípravného řízení nucen činit předběžný závěr o otázce viny ve vztahu k osobě obviněného, na něhož byla následně podána obžaloba nebo s nímž byla sjednána dohoda o vině a trestu. Přitom za úkony, jejichž provedení naproti tomu soudce automaticky nevylučuje z vedení trestního řízení po podání obžaloby či návrhu na schválení dohody o vině a trestu, je třeba považovat všechny ostatní úkony, k jejichž provedení je soudce ve fázi přípravného řízení oprávněn ve smyslu § 26 odst. 1 tr. ř. a jež nejsou výslovně uvedeny v odst. 2 § 30 tr. ř. Mezi ty patří např. i právě zmíněné nařízení zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu podle § 88a odst. 1 tr. ř. či příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 odst. 1, 2 tr. ř. [srov. DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád: Komentář. (Systém ASPI). Wolters Kluwer]. Obdobně také Šámal uvádí, že výčet úkonů v § 30 odst. 2 tr. ř. je taxativní, přičemž do těchto nespadá nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, včetně jeho prodloužení – § 88 odst. 1, 2 tr. ř. (srov. ŠÁMAL, Pavel, ŠÁMALOVÁ, Milada. § 30 [Podjatost]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 376–379).

57. Jinak vyjádřeno, podle odborné komentářové literatury se vyloučení soudce podle § 30 odst. 2 tr. ř. automaticky nevztahuje na situace, kdy ten činí úkony, které nespadají pod konkrétní výčet stanovený zákonodárcem. Pokud dovolatel uvádí, že komentářová literatura od autorského kolektivu ŠÁMAL, Pavel a kol. uvádí, že je třeba uvážit, zda znění trestního řádu není stran taxativního výčtu v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny či čl. 6 odst. 1 Úmluvy, pak je vhodné doplnit následující. Předmětná úvaha byla vznesena v komentářové literatuře z roku 2013, přitom do současnosti zákonodárce nepovažoval za nutné daný výčet situací rozšířit. Na tomto závěru nemění nic ani to, že (pouze) v návrhu nového trestního řádu je mezi tyto úkony zařazeno taktéž vydání příkazu k odposlechu a záznamu elektronického provozu. Jedná se totiž toliko o návrh, nikoli o účinnou právní úpravu, přičemž není nijak neobvyklé, že finální verze zákona se od jeho původního návrhu, a to zejména v dílčích institutech, může významně odlišovat. Pokud by zákonodárce považoval tuto otázku stran nutnosti rozšíření předmětného výčtu situací za kruciální, patrně by do této úpravy již zasáhnul. Ostatně ani judikatura soudů tuto otázku nevnímá nijak problematicky. Jak např. zmíněný autorský kolektiv ŠÁMAL, Pavel a kol. ve zmíněném komentáři hned za obviněným citovanou částí ohledně možného porušení článků Listiny a Úmluvy dodává „[p]odle stávající soudní praxe tomu tak není, vždy je však třeba uvážit, zda u něho [soudce] vzhledem k těmto úkonům nevznikly důvodné pochybnosti, že nemůže nestranně rozhodovat, a to ve smyslu § 30 odst. 1“. Taktéž ale například jiný autorský kolektiv DRAŠTÍK, Antonín a kol. ve svém komentáři z roku 2017 tyto úvahy stran problematiky výčtu nenásleduje.

58. V tomto ohledu je současně vhodné uvést (na což ostatně poukazuje i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v bodě 5 jeho vyjádření), že ani judikatura tento taxativní výčet nevnímá nijak problematicky. Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 27. 3. 2001, sp. zn. 5 Tvo 34/2001, konstatoval, že rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v § 30 tr. ř. představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Právě s ohledem na zmíněný ústavní rámec rozhodnutí o vyloučení soudce nelze akceptovat analogické použití § 30 odst. 2 věty druhé tr. ř. Podle názoru Nejvyššího soudu je možné rozhodnout o výjimce z ústavní zásady, jež požaduje, aby ve věci rozhodoval zákonný soudce, toliko na podkladě výslovného zmocnění obsaženého v zákoně, a nikoli analogickým postupem, který by navíc mohl být snadno zneužitelný. Nakonec i v usnesení ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. 7 Tdo 630/2005, na které odkazuje obviněný ve svém dovolání, pak Nejvyšší soud konstatoval, že z textu § 30 odst. 2 tr. ř. je zřejmé, že jde o výpočet taxativní, přičemž vydání příkazu podle § 88 odst. 1, 2 tr. ř. v tomto výčtu uvedeno není. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud taktéž konstatuje, že opodstatnění presumpce pochybností o nestrannosti soudce po podání obžaloby je zřejmé především v případě soudce, který rozhodoval v přípravném řízení o vazbě osoby či příkazu k zatčení. Podstatou rozhodování o vazbě, resp. vydání příkazu k zatčení, je totiž zjištění existence některého z vazebních důvodů, přičemž současně musí být splněna podmínka, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou dány zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením. Soudce rozhodující o vazbě, resp. příkazu k zatčení, tak musí zhodnotit dosud shromážděné důkazy, a to i z pohledu posouzení možné viny obviněného, byť v tomto stadiu řízení činí závěry jen v rovině určité pravděpodobnosti, nikoli závěry kategorické jako po skončení dokazování v hlavním líčení. Zákonodárce tak zde z uvedených důvodů presumuje zvýšenou možnost ohrožení nestrannosti soudce a současně vysoké riziko vzniku pochybností o jeho nestrannosti ze strany účastníků řízení a veřejnosti, které mají být eliminovány prostřednictvím § 30 odst. 2, věta druhá tr. ř.

59. Současně je však vhodné poznamenat, že předmětné rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 630/2005 připouští, že shora uvedeným argumentům pro vyloučení soudce rozhodujícího v přípravném řízení o vazbě či vydání příkazu k zatčení již ne zcela odpovídá vyloučení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku. I tímto postupem je sice významně zasahováno do ústavou zaručených práv obviněného, resp. dalších osob, avšak nepochybně ne tak zásadní měrou jako ve výše uvedených situacích. Obdobný zásah do těchto práv představuje například souhlas k otevření zásilek či záměně zásilky, nařízení pozorování obviněného ve zdravotnickém ústavu za účelem vyšetření duševního stavu, nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, resp. rozhodnutí o jeho prodloužení, nařízení sdělení údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu, povolení ke sledování osob a věcí, povolení k použití agenta (k nimž se právě váže i již výše zmíněná úvaha autorského kolektivu ŠÁMAL, Pavel a kol.). Ve všech těchto případech je podmínkou jejich povolení, že uvedené postupy by měly přispět k objasnění skutečností významných pro trestní řízení, nevyžaduje se však na rozdíl od rozhodnutí o vazbě nebo o vydání příkazu k zatčení, aby soudce v rámci tohoto rozhodování zaujímal tak konkrétní stanovisko k otázce možné viny obviněného. Nelze proto bez dalšího dovozovat, že rozhodnutí soudce v uvedených případech v přípravném řízení by výrazněji ovlivnilo jeho postoj při rozhodování po podání obžaloby. Jinak vyjádřeno, to, že zákonodárce mezi rozhodnutí v přípravném řízení, která mají vzbuzovat možnost vzniku pochybností o nestrannosti soudce při jeho rozhodování po podání obžaloby „vyzdvihl“ (byť jistým způsobem ne zcela systematicky) i rozhodnutí o nařízení domovní prohlídky, je nutno pochopitelně respektovat. Nelze to však podle názoru Nejvyššího soudu interpretovat tak, že analogicky by se vyloučení soudce podle § 30 odst. 2 tr. ř. mělo vztahovat i na všechny další rozhodnutí, která jsou s rozhodnutím o nařízení domovní prohlídky srovnatelná. Obecně se jedná o rozhodnutí, k nimž dochází zpravidla v samotném počátku trestního stíhání, někdy i před jeho zahájením, kdy je k dispozici jen minimum důkazů a tato rozhodnutí mají umožnit opatřit důkazy další, které mají často objasnit, zda jsou vůbec dány důvody pro trestní stíhání.

60. K tomuto prezentovanému závěru nakonec dospěl Nejvyšší soud ve svých usneseních ze dnů 10. 11. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1313/2010; 26. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 598/2012; či 17. 6. 2020, sp. zn. 11 Tdo 605/2020, když uvedl, že pod situace uvedené v § 30 odst. 2 věta druhá tr. ř. nespadá nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, neboť je totiž zřejmé, že soudce zde nemusí činit žádné závěry o důvodnosti podezření ze spáchání trestného činu, zejména nikoli ve vztahu ke konkrétní osobě, a nemusí tak zaujímat, byť jen předběžně a v úrovni pravděpodobnosti, stanovisko k otázce viny určitého obviněného (srov. Soubor trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 33/2007-T 965).

61. Zároveň je třeba připustit, že ačkoliv není soudce z provedení dalších úkonů trestního řízení vyloučen z některého z důvodů výslovně uvedených v odst. 2, může být pochybnost o nestrannosti jeho dalšího postupu v téže věci dána pro jeho poměr k této věci nebo některé z osob v řízení vystupujících ve smyslu odst. 1 § 30, jenž si vytvořil až na základě realizace některého z procesních úkonů výslovně uvedených v odst.

2. O takový případ by mohlo jít zejména tehdy, jestliže by si v přípravném řízení soudce činil, byť jen předběžný úsudek o tom, zda byl spáchán nějaký trestný čin a zda jeho pachatelem je obviněný. Nic takového však obviněný ve svém dovolání nenamítá, když toliko odkazuje pouze na existenci příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 8. 2017, č. j. 1 Nt 7379/2017-4, který byl vydán soudkyní Ing. Mgr. Chaloupkovou, která pak byla v jeho trestní věci předsedkyní senátu soudu prvního stupně. Nadto je vhodné připomenout, že z podmínek nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je podle § 88 odst. 1 tr. ř. nebo nařízení zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu podle § 88a odst. 1 tr. ř. je patrné, že soudce nemusí činit žádné závěry o důvodnosti podezření ze spáchání trestného činu, zejména ne ve vztahu ke konkrétní osobě, a zaujímat tak, byť jen předběžně a v úrovni pravděpodobnosti, stanovisko k otázce viny určitého obviněného.

62. Pokud obviněný ve svém dovolání akcentuje nutnost ústavně konformního výkladu § 30 odst. 2 tr. ř., pak jej lze odkázat např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. III. ÚS 831/11. V tom při odkazu na nález sp. zn. I. ÚS 371/04 Ústavní soud uvedl, že obecné soudy výstižně poukázaly na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1182/2006, z něhož vyplývá, že pokud soudce v přípravném řízení nařídil odposlech a záznam telekomunikačního provozu, není to bez dalšího důvodem jeho vyloučení podle § 30 odst. 2 tr. ř. Přitom dále uvedl, že obdobná hlediska Nejvyšší soud uvedl v usneseních ze dnů 24. 9. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1019/2003, či ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 6 Tdo 272/2008, které Ústavní soud aproboval usnesením ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 3046/08. Ústavní soud tak ve zmíněném usnesení sp. zn. III. ÚS 831/11 uvedl, že podstatné je, že nebyl důvod oponovat úvaze, že nebylo doloženo, že rozhodující soudce v dané věci do příkazu k odposlechu vtělil předběžné hodnocení dalšího vývoje trestního řízení či předpoklad jeho výsledku. Proto argumentaci stěžovatele vyhodnotil tak, že se pouze nepřípustně domáhá opravného výkladu § 30 odst. 2 tr. ř., jímž by Ústavní soud rozšířil zákonné důvody vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení. Obdobné závěry pak Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 2573/16. Stejné závěry lze podle Nejvyššího soudu nepochybně vztáhnout k nařízení zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu podle § 88a odst. 1 tr. ř., když předpoklady jeho vydání jsou nepochybně mírnější než v případě příkazu podle § 88 odst. 1 tr. ř.

63. Zde je namístě uvést, že výše uvedené závěry obviněnému předestřel již odvolací soud, který v bodech 23 až 26 svého rozhodnutí reagoval právě na námitku obviněného, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce. Nadto poukázal na skutečnost, že dovolateli bylo sděleno obvinění až s několikaměsíčním odstupem po ostatních obviněných, a to teprve na základě vyhodnocení do té doby shromážděných důkazů, mj. zachyceného telekomunikačního provozu, který byl povolen v prvé řadě pro podezření směřující vůči již odsouzeným C. a S., dále pak Heleně Dvořákové (srov. č. l. 1932–1934). Jinak vyjádřeno, v době vydání příkazu obviněný nebyl osobou, na kterou by byla pozornost policie primárně zaměřena, tudíž si soudkyně vydávající příkaz stěží mohla k němu utvořit vztah, který by bránil tomu, aby byla ve věci činná po podání obžaloby.

64. Nejvyšší soud tak námitky obviněného směřující do dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. vyhodnotil jako zcela zjevně neopodstatněné. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) t. ř.

65. Další podstatnou dovolací námitku představuje tvrzení obviněného, že Radomír Tomšů nejednal v žádném omylu, když měl podrobné informace o pravém stavu věci ve společnosti TULIP (blíže viz body 7–16 tohoto rozhodnutí). Takto uplatněné dovolací námitky podřazuje dovolatel primárně pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale i pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz bod 20 tohoto rozhodnutí). Jím zvolenou argumentaci lze po formální stránce podle dovolacího soudu částečně podřadit pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, a částečně pod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když skrze tzv. existenci zjevného rozporu dovozuje dovolatel nenaplnění znaků skutkové podstaty přisouzeného trestného činu. Nejvyšší soud shledal tuto námitku důvodnou a podřaditelnou primárně pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě, a posléze i pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Je tomu tak proto, že vyřešení otázky, zda Radomír Tomšů při sepisování předmětné smlouvy jednal skutečně v omylu či si byl při sepisování smlouvy s Helenou Dvořákovu vědom toho, že Helena Dvořáková byla dosazena do pozice jediné jednatelky a společníka společnosti TULIP skrze podvodné jednání, nebyla dosud v řízení objasněna řádně a bez jakýchkoliv důvodných pochybností. Vyřešení této naznačené otázky pak má nepochybně vliv na skutková zjištění soudu a posléze na právní posouzení celé věci. Lze totiž mít za to, že skutkový stav (v části ohledně role Radomíra Tomšů v dané věci), který mají soudy nižších stupňů na základě provedených důkazů za prokázaný, a který je podstatný pro formulaci skutkových zjištění právě ve vztahu k dovolateli a pro naplnění zvolené skutkové podstaty, zatím nemá oporu v provedených důkazech. Tím je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě.

66. Protože uplatněná dovolací argumentace týkající se primárně naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě, se vztahuje k nesprávným skutkovým zjištěním stran naplnění znaku „uvedení v omyl“ považuje Nejvyšší soud nejprve za vhodné uvést, že objektivní stránka trestného činu podvodu spočívá předně v podvodném jednání pachatele, které může mít alternativně podobu uvedení někoho v omyl, využití něčího omylu, anebo zamlčení podstatných skutečností. Soudy nižších stupňů dospěly na základě provedeného dokazování k závěru, že v dané věci jednáním dovolatele (pod bodem 3 rozsudku soudu prvního stupně), ale i spoluobviněných, byl naplněn znak „uvedení omyl“. Přitom dovolatel právě tento závěr soudů nižších stupňů rozporuje, tedy že společně s dalšími uvedl v omyl Radomíra Tomšů. Zde je namístě zdůraznit, že uvedením někoho v omyl se pachatel dopustí tak, že v rozporu s realitou předstírá existenci určitých rozhodných skutečností – tím vytváří rozpor mezi představou podváděné osoby o realitě a realitou samotnou. Tohoto typu podvodného jednání se pachatel může dopustit jak konáním – podváděné osobě sdělí nepravdivé údaje, například o svém vlastnickém právu k prodávané věci, tak i opomenutím (zde však půjde spíše o zamlčení podstatných skutečností) – případně uvedení někoho v omyl může být rovněž provedeno i konkludentně. Uvedení v omyl může mít podobu lsti (jednání pachatele v sobě zahrnuje určitou míru rafinovanosti) nebo „obyčejného“ poskytnutí nepravdivé informace. V omyl lze uvést jak fyzickou, tak i právnickou osobu. V případě právnické osoby musí jednat v omylu fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušné právní jednání spojené s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení (Rt 5/2002-I). K tomu srovnej viz ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020. 1690–1692 s. Může se například jednat o podvodný prodej movitých i nemovitých věcí, jejichž vlastníkem není pachatel, ač se za něj vydává, anebo sice vlastníkem je, ale poškozené uvádí v omyl ohledně jejich vlastností nebo náležitostí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 3 Tdo 764/2014).

67. Z pohledu nyní projednávané věci je třeba zdůraznit, že soudy nižších stupňů výslovně připustily, že svědek a zájemce o koupi nemovitosti Radomír Tomšů o jistých problémech s koupí nemovitosti nepochybně věděl, ale že neznal pravý stav věci. Tedy podle těchto soudů neměl povědomí o tom, že Helena Dvořáková se stala vlastníkem a jednatelkou společnosti TULIP na základě padělaných notářských zápisů, tedy trestnou činností, přestože podle soudů dokonce došlo pravděpodobně na popud tohoto svědka k antedatování kupní smlouvy uzavřené s Helenou Dvořákovou (viz bod 34 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Lze tedy mít za to, že podle soudů nižších stupňů byl ze strany obviněného, ale i ostatních spoluobviněných, uvedenému svědkovi zatajen pravý stav věci a byl mu prezentován jiný důvod jistých problémů souvisejících s koupí nemovitosti (spory Heleny Dvořákové s bývalými vlastníky), přičemž v zatajení pravého stavu věci bylo spatřováno uvedení tohoto svědka v omyl. Pokud se týká závěrů soudů nižších stupňů stran uvedení svědka Radomíra Tomšů v omyl, musí obecně i Nejvyšší soud připustit, že jestliže by skutečně svědkovi Radomíru Tomšů byl prezentován ze strany obviněného a spoluobviněných jiný problém související s koupí nemovitosti a provedení zápisu poznámky zákazu zcizení na katastru nemovitostí a vydání usnesení MS v Praze ze dne 7. 8. 2017, č. j. 79 Cm /2017-30, a zápisu dalších rozhodnutí soudu do obchodního rejstříku a poškozený se rozhodl přes tento problém nemovitosti zakoupit, respektive společnost, kterou zastupoval, mohlo by takovým jednáním dojít k zatajení pravého stavu věci a k naplnění znaku „uvedení v omyl“ u tohoto svědka. Z pohledu tohoto závěru, ovšem není pochyb o tom, že v řízení mělo být přesně objasněno, jaké problémy byly svědkovi Radomírovi Tomšů ohledně koupi nemovitosti fakticky prezentovány a proč se přes tyto prezentované problémy rozhodl svědek nemovitost koupit, kdy výpověď svědka Radomíra Tomšů měla být přinejmenším konfrontována s dalšími provedenými důkazy. Teprve poté mohlo být postaveno najisto, zda skutečně svědek Tomšů byl i obviněným uveden v omyl a konkrétně kým a do jaké doby. Toto ovšem podle Nejvyššího soudu nebylo dosud řádně objasněno a dokazování v tomto směru zůstalo nejasné a neúplné.

68. V souvislosti ze shora prezentovanými závěry a otázkou naplněním všech znaků přisouzeného zločinu, konkrétně znaku „uvedení v omyl“ ve vztahu k svědkovi Radomírovi Tomšů je vhodné zrekapitulovat, že Radomír Tomšů ve své výpovědi u hlavního líčení dne 9. 5. 2022 konkrétně uvedl, že Dvořáková řekla, že tam jsou interní problémy ve firmě, že si to vyřeší a ať počkají. Během krátké doby zápis podle tohoto svědka zmizel (viz č. l. 2890), přistoupili tak ke koupi. Pak se dozvěděli, že tam policie dala plombu. Oslovili s kolegou mezitím firmu GREVLIN, přičemž byli na jednání v advokátní kanceláři, kde jim bylo sděleno, že původní vlastníci nemovitost nechtějí prodat. Museli proto oslovit přímého majitele, který bydlí v Itálii (č. l. 2890 – verte). Svědek J. T. pak dodal, že jim bylo oznámeno, že vlastníci nemovitosti jsou nějací Italové, takže se de facto s tou samou nabídkou obrátili na ně, se kterými se pak potkali a ti řekli, že tu nemovitost prodávat nechtějí a tím to pro ně skončilo (č. l. 2968 – verte). Z výše uvedeného tak není sporné, že Radomír Tomšů o existenci problému v podobě předmětného opatření věděl, což mu mělo být ze strany Heleny Dvořákové vágně vysvětleno jako výsledek určitých neshod mezi prodávajícími. Nalézací soud pak v bodě 171 svého rozhodnutí akcentuje, že z telefonické komunikace vyplývá, že Radomír Tomšů byl seznámen o stavu věci ve spol. TULIP, věděl, že bylo vydáno tzv. předběžné opatření Městským soudem v Praze, a přesto se snažil předmětnou nemovitost koupit tak, aby uvedená opatření v katastru nemovitostí obešel. Z komunikace S. a Mgr. Dvořáka se pak podle tohoto soudu podává, že předmětná kupní smlouva měla být skutečně podepsána teprve až dne 24. 10. 2017, což odpovídá i době ověření podpisu na této smlouvě. Přitom datum 27. 7. 2017, uvedené na kupní smlouvě, je podle soudu prvního stupně pouze účelové (viz body 219 až 221 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

69. Soudy nižších stupňů po provedeném dokazování tedy uzavřely, že dovolatel se společně s již odsouzenými C., S. a dále se zemřelou Helenou Dvořákovou pokusili od kupujícího Radomíra Tomšů [resp. od společnosti BOARD-INVESTMENT] vylákat částku 120 mil. Kč, přitom všichni obvinění věděli, že Helena Dvořáková se stala majitelkou a jednatelkou společnosti TULIP na základě trestné činnosti a že tato podstatná skutečnost nebyla Radomírovi Tomšů známa, přičemž nedošlo k převedení vlastnictví na katastru nemovitostí jen na základě zásahu Policie ČR. Jinak vyjádřeno, jejich jednání tak podle soudů nižších stupňů bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu podvodu. Tedy úmyslně aktivně usilovali o prodej nemovitosti, s níž nebyli oprávněni jakkoliv nakládat (a toho si měli být velmi dobře vědomi), čímž uvedli jiného v omyl tím, že předstírali, že Helena Dvořáková je skutečným vlastníkem předmětné nemovitosti, resp. společnost TULIP, přičemž svým jednáním mohli způsobit škodu velkého rozsahu, avšak k dokonání trestného činu nedošlo.

70. Podle Nejvyššího soudu ovšem tato skutková zjištění dosud nemají oporu v provedených důkazech. Z pohledu tohoto závěru je třeba poukázat blíže na určité skutečnosti, které vyplývají z provedených důkazů a které soudy nižších stupňů nijak nehodnotily či opomněly vzít v úvahu, když se jedná především o pořízené záznamy telekomunikačního provozu, které ovšem soudy ani všechny nepřehrály a vycházely jen z jejich přepisů, což vzhledem k složitosti a náročnosti celé věci nelze považovat za zcela optimální postup. Předně je třeba uvést, ze zachyceného hovoru mezi obviněnými S. a C. ze dne 7. 8. 2017 v 12:20:39, č. l. 1963 (bod 111 rozhodnutí nalézacího soudu), mezi S. a dovolatelem ze dnů 24. 8. 2017 v 11:28:33, č. l. 1971, a 25. 8. 2017 v 14:36:10, č. l. 1973 (bod 120 a 123 rozhodnutí nalézacího soudu), vyplývá, že se dovolatel a již odsouzení S. s C. snaží Radomíra Tomšů udržet v zájmu o koupi, byť případně i stran jiné nemovitosti. Dovolatel měl Tomšů vysvětlit, že mezi spoluvlastníky dochází k nějakým třenicím, nicméně Tomšů měl údajně tlačit na to, aby bylo zjištěno, co za listiny se nachází na obchodním rejstříku a katastru nemovitostí. Přitom dne 5. 9. 2017 v 15:50:39, č. l. 1981, obviněný S. sděluje Dvořákovi, že Tomšů by rád slyšel obě verze – tedy oficiální a neoficiální (bod 206 rozhodnutí nalézacího soudu). Z obsahu tohoto telekomunikačního záznamu lze mít za to, že se spoluobvinění a dovolatel snažili udržet si Radomíra Tomšů jako potencionálního kupujícího, přičemž jej současně udržovali i v nevědomí o skutečné podstatě problému zmíněných opatření, ovšem Radomír Tomšů patrně začínal mít podezření o tom, zda jmenovaní s ním jednají tzv. na rovinu (viz ta část hovoru, kde spoluobviněný S. sděluje obviněnému, že svědek by slyšel rád obě verze – oficiální i neoficiální).

71. Současně je třeba poukázat i na obsah telefonického hovoru mezi svědkem Radomírem Tomšů a Helenou Dvořákovou. Nejvyšší soud si pro účely rozhodnutí o podaném dovolání přehrál zejména následující tel. hovory (a dále ještě hovory označené v bodě 81) ze dne 4. 10. 2017 v 8:53:52 (č. l. 1999–2000 – zejm. pak samotný zvukový záznam), ze kterého plyne, že Tomšů apeloval na Helenu Dvořákovou, aby si pořídila kopie listin založených u obchodního rejstříku z důvodu zjištění příčin vzniku blokace (zřejmě předběžné opatření rejstříkového soudu ke zdržení se jakýchkoliv právních dispozic s podílem společnosti, výkonu jednatele společnosti a výkonu práv jediného společníka v působnosti valné hromady společnosti). Jmenovaná mu následně sděluje, že jí bylo zakázáno na rejstříkový soud chodit a domnívá se, že v tom je nějaká strašná levárna, že je tam nějaký průšvih. Bojí se a nechce do toho „šťourat“. Z dalšího hovoru mezi svědkem Radomírem Tomšů a Helenou Dvořákovou ze dne 13. 10. 2017 v 14:55:30 (č. l. 2004-2005 – zejm. pak ze samotného zvukového záznamu) vyplývá, že Dvořáková sděluje Radomírovi Tomšů, že jde na rejstříkový soud a „vytáhne tam co a jak, aby prostě něco k tomu věděli.“. Svědek Radomír Tomšů pak Dvořákové sděluje, že podle sbírky listin dělá Dvořáková oficiálně bílého koně. Ta reaguje, že této skutečnosti se právě bojí a že se z toho chce dostat bez nějakého „průseru“. Ze zvukového záznamu pak vyplývá, že svědek Radomír Tomšů na Helenu Dvořákovou apeluje, že „[p]řeci musí existovat nějaká pomoct [či „plná moc“ – ze záznamu nezřetelné] nebo nějaká dohoda mezi těma bejvalýma.“. Z obou zvukových záznamů má Nejvyšší soud za to, že svědek Radomír Tomšů Dvořákovou velice detailně instruuje, jak má vůbec dané listiny z rejstříkového soudu získat, co si vyžádat a kam zajít. Tedy není vyloučeno, že jí de facto jako bílého koně i vnímal (viz jeho konstatování výše). Daný závěr však musí provést nalézací soud sám, když právě dokazování je primárně vedeno před soudem prvního stupně. Takový závěr se však nabízí i ze záznamu o předchozím hovoru ze dne 11. 9. 2017 (č. l. 1986 a 1987), kde Helena Dvořáková žádá Radomíra Tomšů, aby to na ni neříkal nikomu, ale že si myslí, že jí to napadlo o víkendu, jestli on jim to celé neukradl, jestli on neudělal ten podraz a potřeboval tady nějakého blbce, který to tady za něj vyřídí. Tomšů odvětil, že je mu to jasný, ale že to potom bude i Dvořáková v průseru. Helena Dvořáková říká, že zatím žádné trestní oznámení podané není, že zatím je takové ticho před bouřkou. Z přepisu hovoru ze dne 17. 10. 2017 (č. l. 2007–2008) vyplývá, že Helena Dvořáková sděluje Radomírovi Tomšů, že odchází (patrně) z rejstříkového soudu a že je tam opět obnovení předběžného opatření, že s tím nesmí nakládat. Radomír Tomšů se jí ptá, zda jí dali ten tiskopis. Dvořáková říká, že si ho nechala nafotit, takže to má. Následně je zadokumentována Policií ČR schůzka (§ 158d odst. 7 tr. ř.) Dvořákové a Radomíra Tomšů, kteří společně odešli do provozovny MP Copier (srov. také 2163). Následujícího dne 18. 10. 2017 v 14:34:20 (č. l. 2008) Radomír Tomšů telefonuje Dvořákové a ptá se jí „kde podepisovala tamto“. Tomšů se jí výslovně ptá, zda to podepisovala v advokátní kanceláři nebo u notáře. Dvořáková mu na to odpovídá, že „v advokátní“. Tomšů uvádí, že tak, jak si to teď přečetl, napadají ty věci a přece tam někdo musel být, tak jestli to udělal všechno špatně zmocněnec, tak to bude podle Tomšů „ještě veselo“. Pak Heleně Dvořákové přímo sděluje, že tedy jinými slovy, tam u toho notáře nebyla a podepisovala to v jiný advokátní kanceláři. Tomšů tak patrně navazuje na předchozí diskusi o tom, že původní vlastníci mohou hrát různé hry pro lepší vyjednávací pozici (srov. zvukový záznam ze dne 4. 10. 2017, č. l. 1999–2000 – zejm. pak samotný zvukový záznam). V následném záznamu o hovoru 18. 10. 2017 v 18:03:52 (č. l. 2009) Heleně Dvořákové sděluje, že je třeba se sejít, jelikož to nevypadá zase tak černě. Ze záznamu hovoru ze dne 19. 10. 2017 v 10:28:06 (č. l. 2009) plyne, že se Radomír Tomšů chce s Dvořákovou sejít, jelikož „našli jedno elegantní řešení.“. Radomír Tomšů chce, aby sebou vzala kopie notářského zápisu. Ta uvádí, že to nemá, že to má ten doktor. Dvořáková se tak objednává dne 19. 10. 2017 (č. l. 2011) na nahlédnutí do spisu společnosti TULIP vedeného u Městského soudu v Praze, jelikož si tam zapomněla něco ofotit. Domlouvá nahlédnutí na 23. 10. 2017 a ptá se, zda jich může přijít více. Podle § 158d odst. 7 tr. ř. (protokol č. l. 2163–2164) pak byla zadokumentována schůzka ze dne 23. 10. 2017, a to Heleny Dvořákové a dvou další mužů (Radomíra Tomšů a J. T.) v ul. XY, u budovy Městského soudu v Praze čp. 2000/9 (čp. z ul. Slezská). Po setkání na uvedené adrese jmenovaní společně vešli do budovy Městského soudu v Praze, vchod označen jako „výpisy z obchodního rejstříku, spisovny obchodního rejstříku, podatelna.“ Uvnitř odešli do vyšších pater. Následně se přesunuli do provozovny XY v ul. XY, kdy posléze Radomír Tomšů provozovnu opouští a následně se k Dvořákové a T. připojuje obviněný S. (bod 218 rozhodnutí soudu druhého stupně).

72. Lze mít za to, že z výše uvedeného plyne, že Radomír Tomšů se přinejmenším snažil zjistit původ předmětného opatření, přičemž sám sděluje Dvořákové své podezření, že tato je pouze bílým koněm a detailně ji instruuje, jak podklady z obchodního rejstříku získat. Ve své podstatě ji tzv. „vede za ruku“, co jako jednatelka společnosti má v danou chvíli dělat. Z jejich komunikace je přitom zjevné, že nějakými okopírovanými dokumenty ke společnosti TULIP Radomír Tomšů disponuje, když hovoří o tom, že něco ještě s Dvořákovou zapomněli „ofotit“ a dotazuje se Dvořákové na detaily podepisování podkladů k převodu na základě toho „tak jak si to teď přečetl“. Z telefonické komunikace mezi Dvořákovou a Radomírem Tomšů ze dne 18. 10. 2017 se jeví ale pravděpodobné, že Radomír Tomšů ještě o podvodném dosazení Dvořákové do společnosti TULIP neví, když uzavírá, že tam u toho notáře jste nebyla a podepisovalo se to v jiný advokátní kanceláři. Patrně tak ještě věří, že se jedná spíše o nějaké třenice “hry“ mezi původními a novými vlastníky. Poté následně, již za doprovodu Tomšů a T. navštěvuje Dvořáková opět rejstříkový soud, jelikož si zapomněla „něco okopírovat“.

73. Z kopie spisu vedeného u Městského soudu v Praze (rejstříkový soud) sp. zn. C 8075, pořízené ke dni 8. 8. 2017 (č. l. 1848 a násl.) je přitom zjevné, že ten již v danou dobu obsahoval dokumenty, ze kterých bylo zcela zřejmé, že Dvořáková byla s velice vysokou pravděpodobností podvodně dosazena jako jednatel a společník společnosti TULIP.

74. Ze spisového materiálu ovšem nevyplývá, kopii jakých dokumentů si Dvořáková nechala v uvedená data na rejstříkovém soudu vyhotovit. Není ani zřejmé, zda tyto či jen část z nich předala Radomírovi Tomšů, byť z předmětné telefonické komunikace se uvedené nabízí. Soudy nižších stupňů se tedy nějak detailně nevypořádaly s tím, zda jmenovaný při uzavírání předmětné smlouvy dne 24. 10. 2017, která byla zcela zjevně antedatována dnem 27. 7. 2017, byl stále uváděn v omyl, či již byl s tímto podvodným krokem srozuměn, a zda oním „elegantním řešením“ byla právě uvedená antedatace, aby tak provedl předmětnou koupi „v dobré víře“. Jinak vyjádřeno, v současnosti není v dané trestní věci ustálen skutkový stav natolik, aby byla vyloučena verze dovolatele o tom, že Radomír Tomšů uzavřel předmětnou smlouvu i přes to, že věděl o podvodném dosazení Heleny Dvořákové do společnosti TULIP, ale domníval se, že danou skutečnost „obejde“ výše zmíněnou antedatací.

75. Z pohledu nutnosti řádně objasnit otázku, zda byl Radomír Tomšů uváděn v omyl a současně do kdy, je také namístě vhodné připomenout některé závěry z nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3470/22 (body 76–77). V tom nálezu Ústavní soud zopakoval, že pojem srozumění se pojí s úmyslem nepřímým a byť zavinění jako znak skutkové podstaty se váže k pachateli, jeho obsah coby vnitřního psychického vztahu pachatele ke svému jednání a jeho následkům je možno vztáhnout stejně i na poškozeného, obdobně jako i pojem omylu má stejný obsah tehdy, vyskytuje-li se na straně pachatele v rámci subjektivní stránky trestného činu, jako když je předepsán na straně poškozeného coby znak objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, jako je tomu právě u podvodu. Je-li poškozený s určitou okolností srozuměn, znamená to, že ji pokrývá jeho vědomostní složka, tedy že o ní ví a považuje ji za jednu z reálně možných variant budoucího vývoje událostí, přičemž z jeho pohledu o tom, zda nastane tato, či alternativní varianta, rozhoduje pouze náhoda, nikoliv jeho vlastní přičinění. Za takových okolností poškozený není uveden v omyl, a tedy postihu pachatele by bránila subsidiarita trestní represe už ve své legislativní rovině, neboť takové jednání není jako podvod kriminalizováno. Vyvození trestní odpovědnosti by tak porušilo i zásadu zákonnosti podle čl. 39 Listiny již tím, že by k němu došlo ohledně jednání, které nenaplnilo všechny znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu.

76. Na druhou stranu v bodě 58 až 60 shodného nálezu Ústavní soud výslovně připomíná, že trestní odpovědnost pachatele však není vyloučena, pokud poškozený věřil informacím pocházejícím pouze od pachatele, které neměl možnost si nijak objektivně ověřit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 8 Tdo 630/2018, bod 35) či takovou možnost měl jen velmi omezeně (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1416/2013). To platí dokonce i tehdy, je-li poškozený podnikatelem, pokud pachatel ztížil jeho možnost vyvarování se omylu např. tím, že neposkytl dostatečný čas k prostudování smlouvy (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 3 Tdo 751/2013). Taktéž vědomí poškozeného o určité míře rizikovosti obchodu není způsobilé samo o sobě vyloučit trestní odpovědnost pachatele, neboť riziko je v podnikatelských vztazích přítomno zcela běžně (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 5 Tdo 979/2018). Ani sama o sobě existence objektivní možnosti ověřit si rozhodné skutečnosti nutně trestní odpovědnost nevylučuje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. 4 Tdo 799/2017), jestliže k ní poškozený nepřistoupil pod vlivem působení pachatele (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, či ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 60/2016, nebo ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1137/2015) či protože, že se spoléhal na jeho osobní znalost (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 4 Tdo 873/2018). Pokud je tak poškozený skutečně v omylu, tedy pro klamavé jednání ani neví, že existuje alternativa vývoje událostí poškozující jeho majetek či majetek třetí osoby, nebo by si sice v obecné rovně takovou alternativu dokázal představit, ale pro klamavé jednání ji má za vyloučenou a nepočítá s ní jako s reálnou, zásadně nemůže při splnění i všech dalších znaků příslušné skutkové podstaty podvodu trestní odpovědnost pachatele být vyloučena jenom tím, do jaké míry obecně poškozený byl způsobilý se omylu ubránit či že za tímto účelem nevynaložil dostatečné úsilí.

77. Lze tedy uzavřít, že soudy nižších stupňů si tedy musí postavit najisto, zda byl Radomír Tomšů v době podepisování kupní smlouvy dne 24. 10. 2017 uveden v omyl a na základě jakých skutečností k takovému závěru dospěly. Zejména se nabízí minimálně opětovný výslech jmenovaného (byť je evidentní, že od skutku uplynula již poměrně dlouhá doba), když ze spisového materiálu je zjevné, že ten byl (vzhledem k výše uvedenému) paradoxně v hlavním líčení vyslechnut poměrně úsporně, a to i přes skutečnost, že je zejména ze záznamů tel. hovorů zřejmé, že smlouva byla antedatována (s čímž ho v rámci výslechu nalézací soud ani nekonfrontoval), a to patrně na základě iniciace tohoto svědka. Svědek taktéž ve své výpovědi uvedl, že na rejstříkovém soudě s Dvořákovou nebyl, resp. nevzpomíná si (č. l. 2976), přičemž záznamy ve spisovém materiálu naznačují opak. Dále je vhodné poukázat na to, že při výslechu v hlavním líčení jmenovaný souhlasil s tím, že Dvořáková byla přesvědčivá jako jednatelka TULIP (č. l. 2891 – verte), což zřetelně kontrastuje s obsahem záznamu hovorů mezi jmenovanými, ale zejména hovory mezi tímto svědkem a Dvořákovou. Zde se zejména nabízelo konfrontovat svědka s obsahem telekomunikačního provozu, zejména s jeho hovory s Helenou Dvořákovou. Současně, soud ani nějak detailněji neověřoval verzi jmenovaného, že následně nabídku na koupi domu předložil přímo společnost GREVLIN (č. l. 2890 – verte, obdobně výpověď T. na č. l. 2968), což by taktéž mohlo dokreslovat skutečnost, s jakým vědomím jmenovaný podepisoval předmětnou kupní smlouvu. Zde je ovšem vhodné poznamenat, že svědkyně L. B. K. uvedla, že o takové schůzce neví (č. l. 3108).

78. V případě, že se soudům nižších stupňů nepodaří výše zmíněnou otázku postavit najisto, pak musí konkrétně posoudit, do jaké doby byl svědek Tomšů uváděn v omyl a tento závěr následně promítnout do popisu skutku. Ze spisového materiálu se totiž nabízí, že pokud by neexistovalo předmětné opatření ze strany rejstříkového soudu a zápisy na katastru nemovitostí, a tedy neexistovala by zde skutečnost, na základě které svědek začal pojímat podezření, že s ním další obvinění a dovolatel nejednají tzv. „na rovinu“, pak by zcela evidentně přistoupil ke koupi dané nemovitosti bez skutečného povědomí o tom, že Helena Dvořáková byla jako jednatelka a společník společnosti zapsána na základě trestné činnosti, a tedy ve skutečnosti nemá jakékoliv oprávnění s nemovitostí jakkoliv nakládat.

79. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům proto Nejvyšší soud seznal ve věci tzv. zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (první varianta), když závěry soudů nižších stupňů vyjádřené v tzv. skutkové větě soudu prvního stupně pod bodem 3 se jeví jako předčasné. V této souvislosti tak nebyl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Nadto, jak bude níže podrobněji rozvedeno, jednání pod body 1 až 3 směrovalo k dokonání jednoho trestného činu podvodu, resp. nejednalo se o pokračování v trestném činu, jak konstatoval nalézací soud (srov. bod 103 a násl. tohoto usnesení Nejvyššího soudu o dovolání obviněného). Jinak vyjádřeno, jednání popsané pod body 1 až 3 nepředstavovalo jednotlivé dílčí útoky pokračování v trestném činu, ale představovalo fáze jednoho trestného činu podvodu ukončeného ve stadiu pokusu.

80. Další podstatná námitka směřující do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě spočívá v tom, že dovolatel brojí proti závěru, že věděl o tom, že Helena Dvořáková byla do společnosti podvodně dosazena. Respektive, podle dovolatele nebylo prokázáno žádným důkazem, jak, kdy a event. od koho se měl dozvědět, že jmenovaná není skutečným společníkem a jednatelem společnosti TULIP a že do obchodního rejstříku byla zapsána na základě padělaných listin. Dovolatel tvrdí, že věděl pouze o tom, že do obchodního rejstříku bylo u společnosti TULIP zapsáno zmíněné opatření v obchodním rejstříku ze dnů 15. 8. 2017 a 17. 10. 2017, nicméně z tohoto zápisu však nemohl zjistit, na základě, jakých skutečností bylo předběžné opatření vydáno. Připouští, že soud prvního stupně dovodil jeho vědomost o podvodném dosazení jmenované do předmětné společnosti z jeho tel. komunikace ze dne 20. 8. 2017 (bod 201 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně) s obviněným P. S. a z následné tel. komunikace z téhož dne mezi obviněným S. a obviněným C. Z této komunikace však podle jeho mínění takové skutečnosti vůbec nevyplývají, což následně podrobněji odůvodňuje. Taktéž rozporuje, že by takové závěry vyplývaly z tel. komunikace ze dne 21. 8. 2017. V doplnění dovolání pak de facto namítá, že byl obětí sofistikované skupiny pro zastření páchání trestné činnosti a že byť jeho právní pomoc nebyla vůbec potřeba, tak měl být zneužit, aby obviněný S. zaštítil sebe a Helenu Dvořákovou osobou, se kterou se budou radit, probírat různé marginálie. Taková argumentace ve své podstatě směřuje do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a jako taková by nemohla naplňovat zvolený dovolací důvod. Ovšem vzhledem ke skutečnosti, že dovolací soud dospěl k závěru, že skutkový stav v dané věci dosud nebyl zjištěn, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tak se k této argumentaci Nejvyšší soud vyjádří.

81. Nejvyšší soud považuje zprvu za vhodné zrekapitulovat, že vinu obviněného nalézací soud založil předně na přepisech záznamů telefonických hovorů, přičemž vinu obviněného Dvořáka k jednání uvedenému pod bodem 3 odůvodňuje v bodech 168 a násl. jeho rozhodnutí. V bodě 169 svého odůvodnění poukazuje právě na těžko vysledovatelnou komunikaci, když akcentuje, že obviněný o určitých otázkách odmítá komunikovat přes „normální“ telefon. Z bodů 172 a 173 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, včetně záznamu o tel. hovoru ze dne 24. 10. 2017, čas 16:03:18 (č. l. 2017), je evidentní, že tvrzení obviněného, že tímto měl na mysli telefon normální – bez handsfree, považuje soud prvního stupně za zcela zjevně účelové. Lze mít za to, že soud prvního stupně přiléhavě a logicky vysvětlil, že předmětná komunikace evidentně prokazuje, že obviněný využíval další telefon, aby tak komunikovali jiným zabezpečeným způsobem. Z pohledu tohoto závěru pro jistou přesnost považuje Nejvyšší soud za vhodné ovšem upozornit na skutečnost, že přepis daného tel. hovoru není zcela přesný, když ten uvádí, že se S. Dvořáka ptá, zda mu může zavolat na „to trošku jiný“ (č. l. 2017), přitom ze samotného záznamu je zjevné, že se ho ptá, zda mu může zavolat „na to, na to trošku datový“. Což ještě více vyvrací tvrzení obviněného stran handsfree. Proto lze mít za to, že závěr nalézacího soudu ohledně toho, že právě obviněný Dvořák měl podle záznamu hovoru eminentní zájem na tom, aby nekomunikovali přes „normální“ telefon má oporu v provedených důkazech. Současně je třeba zdůraznit, že z odposlechů se také nabízí, že obviněný je v komunikaci označován jako „doktor“, „JUDr.“ či „právník“, přičemž z kontextu hovorů plyne, že se patrně jedná právě o obviněného Dvořáka. Viz např. komunikace na (viz č. l. 1971 až č. l. 1973). Viz taktéž např. závěr nalézacího soudu k jiné části odposlechů v bodě 194, 199–200, vč. bodu 169 jeho rozhodnutí, nejlépe však kompletní přepis zaznamenaných odposlechů na č. l. 1955 a násl. a k tomu příslušné zvukové záznamy, ze kterých by měl však nalézací soud, vzhledem k charakteru trestné činnosti, primárně vycházet, když jejich pouhý přepis může být místy zkratkovitý. Nejvyšší soud si pro účely řízení o rozhodnutí o podaném dovolání přehrál zejména záznam tel. hovoru mezi Dvořákem a S. ze dne 24. 10. 2024, čas. 16:03:18 (č. l. 2017), a záznam tel. hovoru mezi Dvořákem a S. ze dne 5. 9. 2017, čas 15:50:39 (č. l. 1981). Je třeba ale zopakovat, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně. Jelikož však shledal Nejvyšší soud podané dovolání částečně důvodné, a věc bude nutno vrátit před nalézací soud, měl by tento soud v novém řízení přehrát příslušné relevantní záznamy (minimálně alespoň ty, na které odkazuje Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí) a dát tak možnost se k těmto vyjádřit obhajobě a nevycházet pouze z přepisu těchto záznamů.

82. Z pohledu dovolací argumentace obviněného je třeba uvést, že soud prvního stupně na základě provedeného dokazování uzavřel, že obviněný v této věci vystupoval jako právní poradce, což dále rozvádí v bodě 170 svého odůvodnění. Současně se zabýval i námitkou obviněného, že v době uzavírání předmětné kupní smlouvy byl zrovna na jednání v XY (viz bod 172 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), když jeho úvahy v tomto směru nelze považovat za excesivní a zakládající samy o sobě tzv. extrémní rozpor.

83. Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že obviněný při realizaci prodeje předmětných nemovitostí aktivně jednal i přes vědomí, že ve věci spol. TULIP je vydáno Městským soudem v Praze tzv. předběžné opatření, konkrétně usnesení ze dne 7. 8. 2017 (č. l. 1846–1847) a že Helena Dvořáková není v obchodním rejstříku zapsána jako jednatelka společnosti TULIP oprávněně. Konkrétně to podle nalézacího soudu (viz bod 201 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který obviněný mj. ve svém dovolání konkrétně napadá) vyplývá z komunikace ze dne 20. 8. 2017 mezi obviněným a S. a též S. a C. o schůzce s Dvořákem (viz č. l. 1967 až 1969). Podle Nejvyššího soudu v tomto ohledu lze přisvědčit obviněnému v tom směru, že z pouhého výpisu z obchodního rejstříku obviněný patrně nemohl zjistit skutečnou podstatu podvodného dosazení Heleny Dvořákové do předmětné společnosti. Nicméně podle Nejvyššího soudu lze ze záznamů tel. hovorů dovodit, že obv. Dvořák o podvodném dosazení Heleny Dvořákové do předmětné společnosti mohl vědět. Zde je třeba odkázat na záznamy telefonických hovorů, když např. ze záznamu tel. hovoru ze dne 20. 8. 2017, čas 15: 52: 27 (č.l. 1968 a 1969) se podává, že S. C. sděluje, že právníkovi to dal, že to sice není originál, ale stačí to. Upozorňuje však, že Dvořák se další den podívá podle Czechpointu, ale nezjistí, jestli je tam hlídací pes. Dvořák si myslí, že tam je, že jak to počítali, tak skuteční majitelé něco udělali dva dny po. Dvořák si vytáhne vše z Czechpointu a pak se to bude dál řešit, že záleží co tam je napsané, zda to samé jako na rejstříku „tak jsou v prdeli, jestli ne tak nejsou v prdeli“. Ze záznamu z tel. hovoru následujícího dne 21. 8. 2017, čas 12:28:19 (č. l. 1969) pak plyne, že obviněný Dvořák sděluje S., že si vytahal, co si včera říkali a že to nemá smysl, že jsou tam další dvě řízení a poslední řízení bylo založeno 15. 08. (…) takže konečná, vysvětlit, zpátečka, vysvětlit. Ze záznamu tel. hovoru ze dne 21. 8. 2017, čas 12:46:38 (č. l. 1969) vyplývá, že S. C. sděluje, že to musí udělat jiným způsobem, že mu právník (Mgr. Dvořák) již poradil jak, že jsou pitomci, že na sebe moc upozornili, že stačí jít s tím notářským zápisem. Z hovoru ze dne 5. 9. 2017, čas 15:50:39 (č. l. 1981) vyplývá, že S. sděluje Dvořákovi „Pan T volal paní, že by chtěl slyšet dvě verze – oficiální i neoficiální a že se s tím umí poprat, ale že potřebuje všechno. Myslím si, stejně jako Vy (Dvořák), jsem toho názoru, že se s tím nepopere. Nicméně všechno bych měl mít zítra, pokud ne, pak bych potřeboval nějakou Vaší malou součinnost a zároveň mu nabídneme jinou věci.“. Přitom obv. Dvořák s uvedeným evidentně souhlasí. K výše uvedenému je přitom vhodné doplnit, že ze záznamu o telefonickém hovoru ze dne 11. 9. 2017, čas 14:11:26 (č. l. 1986–1987) plyne, že Dvořáková sděluje Tomšů, že ještě zítra se to bude řešit s právníkem, kdy podle Dvořáka by se v tom neměli moc šťourat. V záznamu o telefonickém hovoru ze dne 4. 10. 2017, čas 8:53:52 (č. l. 1999–2000) uvádí Helena Dvořáková Radomírovi Tomšů, že žádné podklady nemá. Radomír Tomšů pak uvádí, že pokud je na obchodním rejstříku blokace u soudu, tak ten, kterého se to týká, což je právě ona, si může osobně ty podklady vyzvednout. Helena Dvořáková na to reaguje, že „on“ říká, že to právě nesmí udělat. Má pocit, že je v tom nějaká strašná levárna. Tomšů se jí ptá, zda je registrována jako jednatel v Praze na obchodním rejstříku, ta přitakává, proto pokračuje, že jako jednatel společnosti si tam může zajít a vyzvednout si kopii. Helena Dvořáková opět opakuje, že „on“ jí řekl, aby to tak nedělala, že to tedy znamená, že je tam nějaký průšvih. Radomír Tomšů říká, že právě proto by to měla sama zjistit a v případě, že jí to ten právník zakazuje, není jejím právníkem, ale právníkem jejího společníka, který to zakazuje. Helena Dvořáková se bojí, proto do toho nechce šťourat. Nejvyšší soud v tomto směru nicméně považuje za vhodné zdůraznit, že skutečnost, že se v přepisech hovoří právě o dovolateli, vyplývá z vyhotovených úředních záznamů o vyhodnocení odposlechu a záznamu tel. provozu (viz policejní orgán označuje osobu právníka za Mgr. Dvořáka). Z rozhodnutí soudu přitom není zcela jasné, zda se jedná o pouhé převzetí označení osoby z vyhotoveného úředního záznamu či tato skutečnost vyplývá přímo ze zvukových záznamů a dalších důkazů, přičemž jakékoliv úvahy soudu prvního stupně, proč se domnívá, že v záznamech se hovoří skutečně o dovolateli, absentují. Respektive není zřejmé, zda závěr o tom, že se jedná skutečně o obviněného, jestliže se např. hovoří o doktorovi, právníkovi, „JUDrovi“ apod., je pouze převzat z uvedených přepisů policejního orgánu, či se jedná o přezkoumatelný závěr soudu.

84. Lze ale mít za to, že z výše uvedeného vyplývá, že to byl sám obviněný, který inicioval výměnu informací k některým otázkám skrze zabezpečenou komunikaci – telefon. V tomto ohledu je třeba souhlasit se závěrem nalézacího soudu (bod 173 rozhodnutí soudu prvního stupně), že pokud by obviněný neměl určité informace ohledně nezákonného převodu společnosti TULIP, zcela jistě by takovouto potřebu neměl. Byť se samozřejmě nejedená o klíčový důkaz, na kterém by vina obviněného mohla sama o sobě obstát, tak v kontextu dalších důkazů a toho, že obviněný záměrně volil zabezpečenou komunikaci, lze mít za to, že všechny tyto zjištěné skutečnosti nepochybně významně posilují podezření, že obviněný o připravované podvodné činnosti věděl, a že tedy činil aktivní kroky pro budoucí znesnadnění prokázání jeho trestné činnosti. Nepochybně jistým způsobem rovněž věrohodnost jeho obhajoby posiluje jeho tvrzení stran toho, z jakého důvodu sdělil číslo svého advokátního účtu obviněnému P. S. ke složení kupní ceny, což nakonec i konstatoval i soud druhého stupně, který dospěl k závěru o účelovosti tohoto tvrzení (srov. bod 30 až 31 rozhodnutí soudu druhého stupně; k věrohodnosti obviněného viz ale i body 32 až 33 rozhodnutí téhož soudu). Lze mít za to, že vědomost obviněného o tom, že Dvořáková mohla být do společnosti TULIP dosazena podvodně, nepochybně posilují právě záznamy telefonické komunikace mezi zúčastněnými. Nelze totiž skutečně pominout, že například poté, co obviněný zjistil, že jsou k předmětné nemovitosti na katastru nemovitostí zapsána další řízení, tak rovnou uvedl, že to nemá smysl. Tedy nezjišťoval, z jakého důvodu tam zmíněná řízení u předmětné nemovitosti jsou, což by byl logický krok, pokud by si myslel, že obvinění jednají v dobré víře, ale rovnou sdělil S., aby dali zpátečku, že je to konečná. V tomto kontextu nakonec nelze pominout ani komunikaci obviněného S., který uvádí, že mu měl Dvořák poradit, jak to udělat jinak a že jsou „pitomci“, že na sebe zbytečně upozornili. Taktéž, když obviněný S. sděluje obviněnému Dvořákovi, že Tomšů by neunesl neoficiální verzi, tak jak si ostatně myslí i Dvořák, přičemž ten s tvrzením S. souhlasí. V souvislosti s obsahem tohoto telefonického hovoru pak vyvstává zcela logická otázka, že pokud by obviněný neměl o podstatě celého obchodu „povědomí“, tak by nepochybně v telefonické komunikaci reagoval zcela jinak. Tedy jinak řečeno, obviněný pravděpodobně musel mít vědomost o tom, že existuje tzv. oficiální verze důvodu problému na katastru a u soudu a tzv. neoficiální verze (pravdivá) a tuto tzv. neoficiální verzi považoval za takového rázu, že by jí Radomír Tomšů nebyl schopen akceptovat. Zcela kruciální se však Nejvyššímu soudu jeví sdělení Dvořákové v rámci telefonického hovoru se svědkem Tomšů, že ji měl právník – pravděpodobně obviněný Dvořák, zakázat jít na obchodní rejstřík a do věci nešťourat (viz bod 83 tohoto rozhodnutí).

85. Z dosud provedeného dokazování se tak podává, že obviněný Dvořák pravděpodobně mohl vědět o podvodném dosazení Heleny Dvořákové jako jednatelky a jediného společníka společnosti TULIP a že při vědomí této skutečnosti se aktivně účastnil jednání směřující k prodeji předmětné nemovitosti Radomírovi Tomšů. Nejvyšší soud považuje tento závěr ovšem vzhledem ke skutečnosti, že doposud nebyl zjištěn takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (významná část předmětného závěru byla vystavěna na přepisech tel. hovorů, které nemusí být vždy přesné), tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., za nikoliv kategorický, ale zatím toliko pravděpodobný, neboť není pochyb o tom, že ve věci je třeba provést další dokazování (např. přehrát relevantní záznamy hovorů a vycházet primárně z nich, nikoliv pouze z přepisů), tak aby tento závěr mohl být postaven najisto, když pokud by tomu tak nebylo, bylo by namístě postupovat podle zásady in dubio pro reo. Závěrem k této části ovšem považuje Nejvyšší soud za vhodné ještě uvést, že musí souhlasit s názorem soudu druhého stupně (bod 27 jeho rozhodnutí), že struktura odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně není zcela obvyklá a přispívá k určité složitosti a nepřehlednosti rozhodnutí soudu prvního stupně. Zde je namístě uvést, že jelikož Nejvyšší soud shledal, jak již bylo naznačeno, podané dovolání částečně důvodné (viz bod 79 odůvodnění tohoto rozhodnutí), měl by soud prvního stupně ve vztahu k jednání pod bodem č. 3, zpřehlednit odůvodnění svého rozhodnutí tak, aby odpovídalo ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř.

86. Dovolatel dále rovněž namítá, že ve svém písemném doplnění odvolání navrhnul výslech svědků K. a D., a to na podporu jeho argumentace, že nemohl během jednání na Okresním soudu v Mostě provést kontrolu předmětné kupní smlouvy. Tuto námitku vztahuje k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí variantě a jako taková je formálně podřaditelná pod zvolený dovolací důvod.

87. Nejvyšší soud nejprve považuje obecně za vhodné a potřebné k problematice tzv. opomenutých důkazů připomenout, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Současně je ovšem nutno zmínit, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vždy vyhovět, měl by ovšem svůj postup zdůvodnit. Zároveň je nutno rovněž dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, tedy takové důkazy, které mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

88. Zároveň je třeba uvést, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03).

89. Nadto v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, je ještě třeba vždy mít na paměti, jak již bylo konstatováno, že tento dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nemohlo vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Jak již totiž bylo naznačeno, k porušení tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).

90. Z pohledu shora naznačených závěrů je třeba uvést, že z rozhodnutí soudu druhého stupně, konkrétně z bodu 35 vyplývá, že se soud těmito důkazními návrhy věcně zabýval, tedy vypořádal se s nimi a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy zcela odkazuje. I podle Nejvyššího soudu totiž není pochyb o tom, že kontrola předmětné smlouvy by zabrala skutečně pouze pár minut a svědci jistě neměli obviněného pod drobnohledem po celou dobu, kdy mohl zmíněnou smlouvu zkontrolovat. Je třeba uzavřít, že danou námitku obviněného lze (avšak pouze po formální stránce) podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v jeho třetí variantě), když po obsahové stránce se jedná o námitku zcela zjevně neopodstatněnou. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

91. Především lze mít za to, že pod tento dovolací důvod obviněný podřazuje námitku, že z tzv. skutkové věty nalézacího soudu zcela zřetelně nevyplývá, které okolnosti jsou z hlediska posouzení jeho viny vlastně relevantní, tedy které konkrétní zde uvedené okolnosti naplňují jednotlivé znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Předně je třeba uvést, že se jedná o námitku značně obecnou, když dovolatel neformuluje, že by ve skutkové větě absentoval nějaký konkrétní znak skutkové podstaty přisouzeného trestného činu. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že nemůže dovolací námitky za obviněného dotvářet, když právně fundovanou argumentaci v rámci dovolacího řízení zajišťuje povinné zastoupení obviněného v dovolacím řízení obhájcem. Za takové situace může Nejvyšší soud uplatněnou argumentaci vypořádat toliko obecně (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015). Navíc nelze pominout, že vzhledem ke skutečnosti, že dovolací soud, jak již bylo naznačeno, shledal podané dovolání důvodné, lze považovat jakékoliv podrobnější úvahy Nejvyššího soudu v tomto směru za předčasné, pokud obviněný neuvádí konkrétní dovolací argumentaci. Pouze skutečně obecně Nejvyšší soud musí konstatovat, že ve zmíněné skutkové větě nalézacího soudu byly podle Nejvyššího soudu vyjádřeny všechny podstatné skutečnosti nezbytné pro posouzení skutku jako trestného činu podvodu § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku a ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a jež byly následně detailněji rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí.

92. Dovolatel rovněž namítá v doplnění dovolání, že spoluobviněný C. získal předmětnou nemovitost do své dispoziční moci dokonaným trestným činem podvodu, a proto následné jednání týkající se předmětných nemovitostí nelze podle něj kvalifikovat jako trestný čin podvodu. Akcentuje, že v zásadě je další jednání pachatele týkají se předmětných nemovitostí nutno považovat za součást původního trestného jednání. Prodá-li pachatel odcizenou věc, jde o nakládání s věcí, které je zahrnuto již v přisvojení si věci třeba krádeží a nemůže jít z jeho strany též o podvod, protože dalším prodejem odcizené věci již nevznikne škoda. Přes jistou nepřehlednost této námitky je třeba mít za to, že obviněný namítá nesprávnou právní kvalifikaci jednání, které podle něho nemůže naplňovat znaky trestného činu podvodu, když tento trestný čin byl dokonán a že v případě dalšího nakládání s předmětnými nemovitostmi by mohlo být zvažováno toliko naplnění trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku, když ovšem i naplnění této právní kvalifikace rozporuje.

93. Předmětnou námitku lze vztáhnout pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když tato námitka souvisí s otázkou skutku a otázkou dokonání trestného činu. Nejprve je vhodné obecně uvést, že dokonání trestného činu, jako vývojového stadia trestného činu, se vyznačuje naplněním všech požadovaných znaků skutkového podstaty úmyslného trestného činu, k němuž pachatel směřoval. Dokonání trestného činu je kategorie objektivně právní povahy, neboť se jako taková váže na existenci skutkové podstaty trestného činu stanovených objektivním právem (srov. Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 340 s.). Naplnění všech znaků skutkové podstaty je třeba vždy posuzovat ve vztahu ke každému typu trestného činu zvlášť, neboť každý z nich je tvořen více či méně odlišnými znaky skutkové podstaty. Jelikož dokonání trestného činu je stav, kdy pachatel svým jednáním naplní všechny znaky dané skutkové podstaty, je zřejmé, že okamžik dokonání je u jednotlivých typů trestných činů odlišný, neboť jejich znaky se nikdy zcela nepřekrývají, resp. nejsou nikdy zcela shodné.

94. Nejvyšší soud současně považuje za nutné rozvést, co se rozumí skutkem, když tento pojem s uplatněnou dovolací argumentací nepochybně souvisí a jistým způsobem na ni navazuje. Předně je vhodné připomenout, že skutkem je určitá událost ve vnějším světě, jejíž základ je v jednání člověka a který může mít znaky jednoho, dvou nebo více trestných činů (jednočinný souběh), ale nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu. Z toho vyplývá, že nikoli každý skutek je trestným činem. Naproti tomu každý trestný čin je skutkem (srov. § 13 In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 276, marg. č. 18, nebo PÚRY, František. Skutek v trestním řízení. In: HENDRYCH, Dušan a kol. Právnický slovník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, dále viz také ÚS 21/2002-u). Z rozlišování trestného činu a skutku tedy vyplývá, že témuž skutku nemusí odpovídat vždy jeden trestný čin. Tedy i jedním skutkem může být spácháno několik trestných činů (RŮŽEK, Antonín. Právní moc a vykonatelnost rozhodnutí v trestní věcech. Československá akademie věd, 1958. Str. 83 a násl.).

95. Podstatu skutku tvoří jednání a jím způsobený následek. Jednání je projevem vůle ve vnějším světě a může záležet jak v jednáním omisivním, tak komisivním a může být spácháno úmyslně i z nedbalosti. Rámec aktů zahrnutých do jednání je však určen trestněprávně konkrétním následkem, jehož příčinou musí být jednání. Jde o následek, který je znakem některého jednotlivého trestného činu. Následek ve své konkrétní podobě spojuje dílčí útoky, akty do jednoho skutku a zároveň umožňuje dělit chování člověka na různé skutky (např. aby šlo o jediný skutek, musí být výstřel příčinou usmrcení). K tomu, aby šlo o jeden skutek je třeba, aby akt jednání byl příčinou následku, který je znakem skutkové podstaty některého trestného činu, a v době jednání pachatel jednal zaviněně, resp. aby jednal v té formě zavinění, která je relevantní pro příslušnou skutkovou podstatu. Hlediskem, které rozlišuje lidské jednání do více skutků významných pro trestní právo, je tedy následek. Proto nelze pokládat za samostatné skutky takové akty, které všechny směřují k témuž následku relevantnímu pro trestní právo (např. více bodných ran, které vedly k usmrcení). Týž následek spojuje tyto akty, neboť je tu k němu příčinný vztah i zavinění. Při posuzování souběhu je tedy třeba především rozhodnout, zda je tu v konkrétním případě jediný skutek nebo více skutků (k tomu viz ŠÁMAL, P., GŘIVNA, T., BOHUSLAV, L., NOVOTNÝ, O., HERCZEG, J., VANDUCHOVÁ, M., a kol. Trestní právo hmotné.9. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022, s. 309; JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 8. vyání. Praha: Leges, 2022, s. 356; dále např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 60/2012 Sb. rozh. tr. a usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02).

96. Za jeden skutek lze tedy považovat jen ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro tento následek kauzální, pokud jsou zahrnuty jeho zaviněním (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 7. 5. 1984, sp. zn. 3 Tz 6/84 [R 8/1985]). Obdobně pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 3 Tz 2000 [R 10/2001 tr.], či taktéž viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 3 Tdo 1374/2020. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 3 Tdo 1374/2020, pak jednočinný souběh přichází v úvahu všude tam, kde jsou jediným skutkem de iure, tzn. v jeho rámci zcela nebo alespoň zčásti shodnými jednáními zasaženy či ohroženy různé individuální objekty ochrany a tím způsobeny právně významné následky. Jednotu skutku de iure lze taktéž vyjádřit tím způsobem, že dva nebo více trestných činů má alespoň zčásti společné jednání. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 3 Tz 73/2000 [R 10/2001 tr.], dále vyplývá, že jde o jeden skutek, jestliže jednání, které je prostředkem ke spáchání trestného činu druhého, je součástí jednání, které znamená uskutečňování jednání popsaného ve skutkové podstatě trestného činu druhého. To platí i v případě, kdy jednání, které vyvolalo určitý následek závažný z hlediska trestního práva, muselo nejprve způsobit jiný následek, bez něhož by k vyvolání druhého následku nedošlo. Ústavní soud pak ve svém rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 143/02 [21/2002 Usu.] k uvedenému doplňuje, že jelikož základní trestněprávní předpisy nedefinují, co tvoří skutek v konkrétní projednávané věci a kdy je totožnost skutku zachována, je nutné zkoumat tyto otázky vždy podle individuálních okolností každé jednotlivé trestní věci.

97. V dané souvislosti je dále třeba uvést, že byť lze připustit, že subjektivní stránka není hlavní dělící složkou mezi jednotlivými skutky, nelze ji nechat při řešení toho, zda určité jednání představuje jeden skutek či více skutků, nepovšimnutou. Již v minulosti bylo v odborné literatuře uváděno, že subjektivní složka se uplatní při dělení skutků potud, pokud existuje příčinný vztah. Růžek jako příklad uvádí situaci, ve které pachatel vyvolá obecné ohrožení (následek) za užití výbušniny, kterou si k tomuto trestněprávně významnému následku opatřil – v takovém případě se bude jednat o jeden skutek. Opatří-li si obviněný však výbušninu bez zřetele na tento cíl a pak nicméně výbušninu použije k provedení obecného ohrožení, souvisí sice opatření výbušniny s provedením obecného ohrožení, je mezi nimi příčinný vztah, ale netvoří součást jednání způsobivšího obecné ohrožení. Subjektivní stránka v době opatření výbušniny nezahrnovala příčinný vztah mezi opatřením výbušniny a obecným ohrožením. Proto zásadu, že příčinný vztah je rozhodný při vymezování okruhu projevů navenek, které tvoří jedno jednání, je nutno subjektivní stránkou korigovat. Proto tvoří jeden celek všechny ty projevy vůle navenek, které jsou pro daný následek kausální, pokud jsou zahrnuty zaviněním. Jedno jednání tvoří tedy především ty projevy vůle navenek, které jednající učinil proto, aby nastal následek závažný pro trestní právo, který přímo chtěl vyvolat (srov. RŮŽEK, Antonín. Právní moc a vykonatelnost rozhodnutí v trestní věcech. Československá akademie věd, 1958. Str. 83 a násl., zejména pak str. 93). Určitý význam subjektivní stránce při dělení skutků pak přikládá i judikatura srovnej např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 10. 1993, sp. zn. 5 To 60/93 [R 15/1994 tr.], či rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2011, sp. zn. 2 To 54/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 5 Tdo 232/2025.

98. V dané věci bylo jednání obviněného právně kvalifikováno jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl obviněný dopustit společně se spoluobviněnými S. a C. jednáním popsaným bod bodem 3 rozsudku soudu prvního stupně. Tedy i jednání spoluobviněných bylo kvalifikováno jako zločin podvodu § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Z pohledu dovolací argumentace je třeba uvést, že ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, kterou aproboval i odvolací soud, není pochyb o tom, že se spoluobviněný C. měl účastnit všech 3 jednání uvedených ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a měl svým jednáním naplňovat skutkovou podstatu zločinu podvodu § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (bod 1 až 3 rozsudku soudu prvního stupně), kdy zároveň tímto jednáním měl naplnit v jednočinném souběhu i zločin zkreslování údajů o hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea první, odst. 4 tr. zákoníku a zločin padělání a pozměňování [správně pozměnění – poznámka Nejvyššího soudu] veřejné listiny podle § 348 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku (bod 1 rozsudku soudu prvního stupně).

99. Současně je třeba zdůraznit, že v dané věci z provedeného dokazování není pochyb o tom, že primární trestný čin, k naplnění jehož skutkové podstaty směřovalo jednání obviněného C., jenž se aktivně účastnil všech třech jednání popsaných ve skutkové větě, představoval zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kdy s dokonáním tohoto trestného činu souvisí i spáchání dalších trestných činů, kterými byl obviněný C. uznán vinným. Není totiž pochyb o tom, že zločin zkreslování údajů o hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea první, odst. 4 tr. zákoníku a zločin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku z pohledu předpokladů dokonání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jako primárního trestného činu, k naplnění jehož skutkové podstaty směřovalo jednání obviněného C. a spoluobviněného S. a podle napadených rozsudků i jednání dovolatele, představovaly tzv. přípravné trestné činy, neboť naplnění jejich skutkových podstat bylo jedním z předpokladů pro to, aby mohl být spáchán zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Jinak řečeno, aby vůbec byly vytvořeny předpoklady pro to, aby mohl být spáchán zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, muselo dojít k tomu, že jediným společníkem a jednatelem společnosti TULIP se na základě padělaných listin stala Helena Dvořáková, přičemž tímto jednáním došlo k naplnění skutkové podstaty zločinu zkreslování údajů o hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea první, odst. 4 tr. zákoníku a zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku.

100. Ze shora prezentovanými závěry souvisí posouzení otázky, kdy je dokonán trestný čin podvodu, jako tzv. hlavní trestný čin, k jehož naplnění celá předmětná trestná činnost směřovala. Z hlediska této otázky, je nepochybné, že k dokonání trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku nestačí samotné podvodné jednání, tj. uvedení někoho v omyl, nebo využití jeho omylu, nýbrž musí být pachatel nebo někdo jiný obohacen (viz B 3/1978-27-I).

101. Z pohledu shora naznačených závěrů nelze rovněž pominout, že jednání obviněného, jak již bylo naznačeno, mělo souviset a mělo navazovat na předchozí protiprávní jednání spoluobviněného C., popsané v bodě 1 a 2 rozsudku soudu prvního stupně, a na jednání obviněného S. vyjádřené v bodě 3 rozsudku soudu prvního stupně. V tomto směru je třeba akcentovat, že ze skutkových závěrů soudu prvního stupně je zřejmé, že právě spoluobviněný C. byl tím, kdo se zjednodušeně řečeno z toho důvodu, aby se obohatil, popř. obohatil další osoby a získal neoprávněný majetkový prospěch prodejem nemovitosti na adrese Náměstí Míru 1356/8, Praha 2 – Vinohrady, které byly v majetku firmy TULIP, tak pomocí padělaných notářských zápisů dosáhl toho, že obchodní rejstřík zapsal změnu v osobě společníka a jednatele u společnosti TULIP, která vlastnila předmětné nemovitosti, kdy takovou osobou se stala Helena Dvořáková. Následně právě tento obviněný činil aktivní kroky, a to buď sám nebo prostřednictvím dalších osob, tj. zejména spoluobviněného S., ale patrně i dovolatele k tomu, aby předmětná nemovitost byla prostřednictvím Heleny Dvořákové, která vystupovala před případnými zájemci o koupi jako společník a jednatelka společnosti TULIP, prodána třetímu subjektu. Jinak vyjádřeno, trestněprávní jednání obviněného C. od počátku nesměřovalo k tomu a ani nebylo jeho primárním cílem, aby se Helena Dvořáková stala jediným společníkem a jednatelem firmy TULIP, tím jeho trestná činnost nekončila, nýbrž k tomu, aby došlo k prodeji nemovitosti náležející této společnosti. Není tudíž pochyb o tom, že fáze spočívající v převodu obchodního podílu společnosti TULIP a ustanovení nové jednatelky, představovalo jistou přípravnou fázi k vlastnímu podvodnému jednání, kterým byl prodej nemovitosti patřící firmě TULIP jinému subjektu. Až prodejem těchto nemovitostí mělo dojít k dokonání trestného činu podvodu. Jinak vyjádřeno, trestný čin podvodu měl být dokonán až okamžikem, kdy by došlo k prodeji předmětných nemovitostí, čímž by byl naplněn znak objektivní stránky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, tedy způsobení škody velkého rozsahu, když tímto okamžikem by došlo až k obohacení obviněného C., popř. dalších obviněných nebo i jiných osob. Tento závěr nakonec vyplývá i z časového průběhu skutku, když již v červnu 2017, tedy v době, kdy probíhal převod obchodního podílů na základě padělaných dokladů na Helenu Dvořákovou byly již činěny aktivní kroky k tomu, aby byl nalezen kupující na předmětnou nemovitost a došlo k jejich prodeji. Tento závěr vyplývá z výpovědí svědků, a to zejména z výpovědi svědků z přípravného řízení (viz např. výpověď svědka P. Z., Radomíra Tomšů, H., T.). Nejvyšší soud si je vědom toho, že tito svědci v rámci svého výslechu v řízení před soudem se podrobněji k časovým údajům již nevyjádřili (na rozdíl od svých výpovědí z přípravného řízení), takže namístě bylo postupovat podle § 211 odst. 3 tr. ř.

102. Lze tedy mít za to, že v dané věci nebyl tzv. primární trestný čin dokonán už v okamžiku, kdy došlo k zápisu změny v obchodním rejstříku na základě padělaných dokladů, jak tvrdí dovolatel, nýbrž tento měl být dokonán až v okamžiku, kdy by se podařilo předmětné nemovitosti prodat. Tento závěr vychází z toho, že z hlediska naplnění všech znaků předmětné skutkové podstaty je nepochybně nutno vzít v úvahu i skutečný trestněprávní záměr pachatele, tedy k čemu jeho jednání od počátku směřovalo. Z pohledu tohoto závěru nelze totiž skutečně pominout, že obviněný C. sice jednáním popsaným pod bodem 1 rozsudku soudu prvního stupně nepochybně ovládl společnost TULIP, ovšem toto nebylo účelem a smyslem jeho protiprávního jednání, neboť byť obviněný tak „získal obchodní podíl“ , respektive Helena Dvořáková, tak se jednalo o vedlejší důsledek jeho trestněprávního jednání, když obviněný nechtěl se společností podnikat, neměl ani v úmyslu ji prodat, nýbrž jeho úmysl od počátku směřoval k prodeji nemovitosti, patřící této společnosti. Jinak vyjádřeno, trestněprávní následek, který od počátku páchání trestné činnosti obviněný C. zamýšlel a chtěl primárně způsobit, nespočíval ve vlastním protiprávním zmocnění se předmětné společnosti, toto zmocnění představovalo z hlediska jeho jednání a následného jednání dalších osob na páchání této trestné činnosti se podílejících jen tzv. přípravnou fázi k od počátku zamýšlenému trestněprávnímu následku spočívající v tom, že chtěl za součinnosti dalších osob prodat předmětné nemovitosti a tak způsobit škodu velkého rozsahu a tím se obohatit. Tento závěr vyplývá i z dalších kroků spoluobviněného C. poté, který již v době převodu společnost TULIP fakticky začal činit aktivní kroky směřující k rychlému prodeji předmětných nemovitostí, když jinak ve vztahu k společnosti TULIP žádné kroky nečinil ani on, ani žádný ze spoluobviněných (např. nepokusil se ji použít k podnikání, nechtěl ji prodat apod.). Jinak vyjádřeno, jednání pod bodem 1 představovalo jeden z tzv. kroků, který byl ze strany obviněného C. realizován, aby následně mohlo dojít k naplnění všech znaků objektivní stránky zločinu podvodu, zejména k naplnění znaku obohacení, když na toto jednání navazovaly logicky další kroky, které realizoval obviněný C. sám (bod 1 rozsudku soudu prvního stupně), ale i za aktivní účasti dalších osob (body 2 a 3 rozsudku soudu prvního stupně). Zde je třeba také zdůraznit, že z provedeného dokazování je zřejmé, že předmětné nemovitosti byly nabízeny k prodeji případným zájemcům ještě předtím, než bylo realizováno jednání vyjádřené ve skutkové větě pod bodem 1 rozsudku soudu prvního stupně, tedy než došlo k provedení změn v obchodním rejstříku, což prokazuje, k jakému trestněprávnímu následku od počátku směřovalo jednání obviněného C. a dalších osob na věci se zúčastněných.

103. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že v dané věci není pochyb o tom, že podvodné jednání primárně směřovalo k následku, který spočíval ve způsobení škody společnosti TULIP, resp. jejímu majiteli společnosti GREVLIN (jak bude rozvedeno dále) tím, že obvinění neoprávněně prodají předmětnou nemovitost třetí osobě skrze podvodné praktiky, čímž sebe nebo jiného obohatí. Jak již bylo výše uvedeno, jednání popsané pod bodem 1 přitom bylo pouze prostředkem směřujícím k tomuto následku. Tedy jinak vyjádřeno, jednání, které vyvolalo určitý následek závažný z hlediska trestního práva, muselo nejprve způsobit jiný následek, bez něhož by k vyvolání tohoto druhého (hlavního) následku nedošlo. Nadto je zjevné, že minimálně u obviněného C. byl od počátku přítomen úmysl způsobit tento hlavní následek, proto se podle Nejvyššího soudu jedná o jeden skutek, který by byl, pokud by jednání obviněných neskončilo v pokusu, dokonán až obohacením obviněných. Jednání vyjádřené v bodě 1 až 3 skutkové věty tedy nelze považovat za 3 samotné dílčí útoky (ani 3 samostatné skutky), nýbrž fakticky za jedno navazující postupné jednání více obviněných směřující k jednomu předem stanovenému následku, tj, k podvodnému prodeji předmětné nemovitosti.

104. Z pohledu tohoto závěru ovšem považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že za jistou vadu rozhodnutí nalézacího soudu, která se promítla i do popisu skutku, a kterou již naznačil i odvolací soud v bodě 34 svého rozsudku, byť ani jeho úvahy nejsou odpovídající a správné, lze považovat chybnou identifikaci poškozených, a to jak ze strany nalézacího, tak ale i odvolacího soudu. Jak bylo podrobněji rozvedeno v předchozích bodech tohoto rozhodnutí (viz body 98 a násl.) primárním trestným činem, k němuž směřovalo jednání hlavního pachatele C., byl zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Přičemž celé popsané jednání v tzv. skutkové větě představovalo jeden skutek. Zločin zkreslování údajů o hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea první, odst. 4 tr. zákoníku a zločin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, z pohledu jednání obviněných směřujícího k dokonání zločinu podvodu, přitom představovaly pouze nezbytná přípravná jednání, když části pod body 1, 2, a 3 tzv. skutkové věty nezakládala pokračování v trestném činu, ale jednalo se o jednočinný souběh dokonaného trestného činu zkreslování údajů o hospodaření a jmění a dokonaného trestného činu padělání a pozměňování [správně pozměnění – poznámka Nejvyššího soudu] veřejné listiny se zločinem podvodu, který však dospěl jen shodou okolností pouze do stadia pokusu (kdy jednočinný souběh je možný u těchto trestných činů – srov. § 254 In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 69, a § 348 marg. č. 47 tamtéž, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 5 Tdo 88/2014, oproti tomu ve vztahu k dokonanému trestnému činu podvodu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 5 Tdo 1169/2012, a § 254 In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3347, marg. č. 26.).

105. V tomto ohledu je třeba připomenout, že spol. GREVLIN byla 100% společníkem, resp. majitelem společnosti TULIP, přičemž primární cíl podvodného jednání obviněných byl prodej nemovitosti na adrese Náměstí Míru 1356/8 Praha 2 – Vinohrady, na pozemku parc. č. 89, LV č. 1159 (blíže specifikovaná pod bodem 1 rozsudku soudu prvního stupně), čímž chtěli neoprávněně získat finanční prostředky převyšující škodu velkého rozsahu. Mechanika trestné činnosti přitom (zjednodušeně) spočívala v ovládnutí společnosti skrze padělané listiny a podvodný zápis Heleny Dvořákové (resp. „bílého koně“) jako jediné jednatelky a majitelky společnosti TULIP, kterou následně obvinění fakticky řídili a skrze ni mohli nakládat s předmětnou nemovitostí ve vlastnictví společnosti TULIP. Ze spisového materiálu přitom vyplývá, že obvinění se snažili společnost prodat třetí osobě v co nejkratší době tak, aby byla co nejnižší šance, že jejich jednání zaregistruje původní (a skutečný) vlastník společnost GREVLIN, přičemž vše mělo na potencionálního kupujícího budit dojem pravosti. V případě úspěšného prodeje by se pak musel řešit střet mezi principem ochrany dobré víry nabyvatele nemovitosti (kupujícího), který se spoléhal na stav zapsaný ve veřejné, státem vedené evidenci a principem ochrany skutečného vlastníka (společnosti GREVLIN).

106. Zde je namístě uvést, že již v minulosti Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, konstatoval, že „osobě, která učinila určitý právní úkon s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav, navíc potvrzený údaji z veřejné, státem vedené evidence, musí být v materiálním právním státě poskytována ochrana.“ (srov. přim. pak také nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12). V současném občanském zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb. dále také jako „OZ“) je zakotveno pravidlo § 984 odst. 1 OZ (ve spojení s §§ 6–7 a §§ 980, 985 a 986 OZ) – „Není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis.“. Ve vztahu k nabyvateli práva chráněnému zásadou materiální publicity se hledí, jako by zapsaný stav byl skutečným právním stavem, i když tomu tak ve skutečnosti není. Nabyvatel je v dobré víře, pokud nevěděl a při obvyklé míře opatrnosti ani nemohl vědět, že zapsaný stav neodpovídá skutečnému stavu. Tyto účinky však mohou být prolomeny § 985 a 986 OZ. [srov. přim. § 984 In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024].

107. Lze mít za to, že v případném sporu mezi kupujícím a původním (skutečným) vlastníkem – spol. GREVLIN, by tak bylo primární otázkou to, zda kupující nabyl nemovitost v dobré víře v informace z veřejného seznamu, zda a kdy byly k dané nemovitosti vyznačeny poznámky rozepře, spornosti, příp. byla vyznačena tzv. plomba, zda neexistovaly nějaké objektivní okolnosti odůvodňující aktivitu kupujícího ve vztahu ke konkrétním okolnostem vzbuzující důvodné pochyby o správnosti stavu zápisu v katastru nemovitostí. Jinak vyjádřeno, bylo by nutné hodnotit řadu individuálních okolností věci. Z obecného pohledu však lze uzavřít, že pokud by nebyla vyvrácena dobrá víra kupujícího, pak by se tento stal novým vlastníkem předmětné nemovitosti a primárním poškozeným z tohoto pohledu by byla právě již zmíněná spol. GREVLIN. Jelikož k dokonání trestného činu nedošlo, považuje Nejvyšší soud za primárního poškozeného právě zmíněnou společnost GREVLIN, přičemž potencionální kupující spol. REZIDENCE NÁMĚSTÍ MÍRU, a. s., a spol. BOARD-INVESTMENT, by byly až sekundárními (kvazi) poškozenými, a to v případě, pokud by byla vyvrácena jejich dobrá víra při nabytí předmětné nemovitosti, čímž by se obvinění na jejich úkor obohatili. Nejvyšší soud tak považuje závěr soudu prvního stupně, jenž akceptoval soud druhého stupně, že poškozenými měli být případní zájemci o koupi těchto nemovitostí, za nesprávný.

108. Podle Nejvyššího soudu samotné toho pochybení v osobě poškozeného by však samo o sobě nemohlo mít významnějšího důsledku pro závěry o vině dovolatele z toho pohledu, že by nemohlo rozhodnutí soudů nižších stupňů obstát (srovnej přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 795/2016), neboť není pochyb o tom, jaká byla výše hrozící škody a jednání skončilo ve stadiu pokusu, takže ke vzniku škody fakticky nedošlo. Tento závěr je ovšem jen teoretický, když, jak již bylo naznačeno, dovolací soud shledal podané dovolání obviněného částečně důvodné, byť z jiných důvodů.

109. Dovolatel pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ještě uplatnil námitku, že nejednal jako spolupachatel ve smyslu § 23 tr. zákoníku, když z rozhodnutí soudů nižších stupňů podle jeho názoru není zřejmé, kterou z definic spolupachatelství podle odborné literatury naplnil. Tato námitka je obecně podřaditelná pod zvolený dovolací důvod. Nejvyšší soud ovšem vzhledem k tomu, že shledal podané dovolání částečně za důvodné, nepovažuje za potřebné tyto námitku blíže vypořádávat, když v předmětné věci doposud nebyl řádně ustálen skutkový stav věci. Teprve po ustálení skutkového stavu bude možno posoudit, zda jednání obviněného naplňovalo znaky určitého trestného činu a jakého a zda spolu s ostatními obviněnými jednal jako spolupachatel či se jednalo o nějakou jinou formu účastenství ve smyslu § 24 písm. c) tr. zákoníku, když v dané věci by přicházela zejména v úvahu pomoc podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k tomuto zločinu. Toliko obecně je třeba připustit, že v rozhodnutí soudů nižších stupňů nějaké bližší úvahy stran toho, proč se jednalo ze strany obviněného o spolupachatelství, absentují. Nad rámec těchto závěrů je třeba uvést, že otázka, zda dovolatel v dané věci jednal jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku či zda z jeho strany jednalo o formu součinnosti podle § 24 odst. 1 tr. zákoníku ke spáchání trestného činu podvodu je nepochybně odvislá od toho, jak na základě doplnění provedeného dokazování bude ustálen skutkový stav ve vztahu k dovolateli, kdy tedy bude nutno objasnit, kdy se obviněný do celé věci tzv. zapojil a jakým způsobem a zda a odkdy mu byl znám pravý stav věci a jak na to reagoval.

110. Pokud ještě dovolatel v závěru svého doplnění dovolání uvádí, že cílená kriminalizace zájmu dovolatele získat pro sebe zastoupení ať prodávajícího, nebo kupce, při realizaci prodeje nemovitosti na Náměstí Míru, nemůže nahradit odůvodněné zjištění, že znal povahu spáchaných zločinů a svými radami chtěl těmito zločiny dosažený stav úmyslně uchovat tím, že zastře původ nemovité věci jejím prodejem, je třeba uvést, že i tato argumentace je poněkud nejasná. Lze se domnívat, že dovolatel tuto námitku směřuje k otázce zachování totožnosti skutku, pokud by mělo být jednání uvedené v bodě 3 rozsudku soudu prvního stupně posouzeno jako trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku.

111. Tato námitka je podle Nejvyššího soudu vzhledem ke shora prezentovaným závěrům nepřípadná. Přesto se Nejvyšší soud k ní velmi stručně vyjádří, a to bez ohledu na skutečnost, že tato námitka není pod žádný ze zvolených dovolací důvodů podle § 265b tr. ř. podřaditelná (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 6 Tdo 454/2016). Pro jistou přesnost je ovšem nutno připustit, že výjimečně by námitka stran nerespektování obžalovací zásady mohla naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 177/2017), pokud by takové porušení mělo nebo mohlo mít přímý a bezprostřední dopad na konečné právní posouzení jednání obviněného. Taková úvaha je ovšem v dané věci pouze hypotetická, když, jak již bylo naznačeno, Nejvyšší soud se s námitkami obviněného stran nesprávné právní kvalifikace neztotožnil. Nadto je třeba uvést, že byť skutečně bylo trestní stíhání obviněného zahájeno pro trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku, spáchaný ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (viz č. l. 35), tak toto by nevylučovalo následnou možnost právní kvalifikace jednání uvedeného v usnesení o zahájení trestního stíhání jako trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku, neboť i v popisu skutku v předmětném usnesení o zahájení trestního stíhání bylo výslovně uvedeno, že dovolatel byl od počátku seznámen s tím, že Helena Dvořáková není oprávněnou majitelkou a jednatelkou spol. TULIP, a tudíž ani oprávněnou osobou, která může jednat o prodeji předmětné nemovitosti a přesto se aktivně účastnil osobních jednání o prodeji této nemovitosti. Jinak řečeno o podvodném získání předmětné nemovitosti podle skutku uvedeném v usnesení o zahájení trestního stíhání věděl, a přesto na prodeji předmětné nemovitosti participoval. Zde je namístě uvést, že požadavek totožnosti skutku ve smyslu § 220 odst. 1 tr. ř. neznamená, že mezi skutkem uvedeným ve sdělení obvinění a skutkem popsaným v žalobním návrhu obžaloby a skutkem uvedeným v rozsudku musí být plná shoda. Totožnost skutku je tedy dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku nebo při částečném zachování totožnosti jednání a následku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94). Totožnost skutku je také zachována v případě, kdy některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek (srov. na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 143/02, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 384/2014). V dané věci by pak v případě změny právní kvalifikace, tak jak ji naznačuje obviněný, byla nepochybně zachována částečná totožnost jednání a způsobeného následku.

112. Nejvyšší soud vzhledem ke shora uvedenému uzavírá, že dovolání obviněného je částečně důvodné, neboť dosud učiněná skutková zjištění ke skutku uvedeném pod bodem 3 rozhodnutí nalézacího soudu jsou v rozporu s provedenými důkazy, čímž byl naplněn požadavek zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a dosud zjištěným skutkovým stavem [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], v důsledku čehož se soudy ani dostatečně nevypořádaly s naplněním všech znaků objektivní stránky přisouzeného trestného činu.

113. Nejvyšší soud současně považuje za nutné zdůraznit, že za situace, kdy shledal ve smyslu § 265k odst. 1 tr. ř. dovolání obviněného částečně důvodným, musel se současně zabývat i možností obdobného rozhodnutí ve prospěch dalších spoluobviněných, kteří si nepodali dovolání. Podle § 265k odst. 2 věty třetí tr. ř. totiž platí, že při rozhodování o dovolání se použije přiměřeně ustanovení 261 tr. ř. Z uvedeného ustanovení se pak podává, že prospívá-li důvod, z něhož rozhodl odvolací soud ve prospěch některého obviněného, také dalšímu spoluobviněnému nebo zúčastněné osobě, rozhodne odvolací soud vždy též v jejich prospěch. Stejně rozhodne ve prospěch obviněného, kterému prospívá důvod, z něhož rozhodl ve prospěch zúčastněné osoby. Předpokladem takto vyjádřené zásady (tzv. beneficium cohaesionis) je, že o všech obviněných bylo rozhodnuto v témže řízení a týmž rozsudkem. Důvod, z něhož má soud, jemuž byla věc přikázána, rozhodnout, musí být pro všechny spoluobviněné osoby společný a nesmí jít o důvod, který je třeba u každé z těchto osob zkoumat individuálně.

114. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není třeba ve vztahu, k již odsouzeným M. C. a P. S. uplatnit zásadu beneficium cohaesionis, neboť je zřejmé, že důvod, pro který byla zrušena rozhodnutí soudů nižších stupňů ve vztahu k dovolateli, nijak neprospívá již pravomocně odsouzeným, kteří si dovolání nepodali. V dané věci totiž není pochyb o tom, že ve vztahu k jednání pod bodem 3 se tito dva spoluobvinění pokusili prodat předmětné nemovitosti svědkovi Radomírovi Tomšů, a že těmto byl znám pravý stav věci, když jejich jednání popsané ve skutkové větě nepochybně dosáhlo formy pokusu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku k § 21 tr. zákoníku spáchaného formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a to přinejmenším do doby než zjistil svědek Radomír Tomšů tzv. pravý stav věci, pokud ho ovšem zjistil (to je mimo jiné předmětem dalšího dokazování). Nejvyšší soud si je v dané souvislosti samozřejmě vědom toho, že skutková zjištění vyjádřená ve vztahu k obviněnému C. v bodě 1 rozsudku soudu prvního stupně nejsou zcela odpovídající závěrům dovolacího soudu stran skutku poškozeného subjektu a v čem měl spočívat zamýšlený následek, když, jak již bylo naznačeno, na rozdíl od soudu nižších stupňů má Nejvyšší soud za to, že k způsobení škody a vlastnímu obohacení mělo dojít až prodejem předmětných nemovitostí. Není totiž pochyb o tom, že vlastním protiprávním převodem společnosti na osobu Heleny Dvořákové nedošlo ještě k tomu, že by tyto nemovitosti přestaly být majetkem společnosti TULIP, vlastní od počátku zamýšlená škoda měla být způsobena až jejich prodejem, tedy jejich vyvedením z majetku společnosti TULIP. Proto skutkový závěr vyjádřeny v bodě 1 rozsudku soudu prvního stupně stran způsobení škody ve výši 92.700.000 Kč na nemovitostech není odpovídající, tento skutkový závěr bylo nutno vztáhnout až k realizovaným pokusům o prodej nemovitostí. Nejvyšší soud má ovšem za to, že tento nepřesný popis skutkových zjištění nemůže vést k závěru o nutnosti zrušit rozsudek soudu prvního stupně i ve vztahu ke spoluobviněným C. a S. Je tomu tak proto, že případná náprava tohoto pochybení by nemohla vést k zlepšení postavení obviněného C. a spoluobviněného S., když by nepochybně byla zachována částečná totožnost jednání a následku, včetně právní kvalifikace jednání těchto spoluobviněných. Proto ani tato jistá nedokonalost popisu skutku neodůvodňuje postup podle § 265k odst. 2, věta třetí tr. ř.

115. Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil z podnětu dovolání obviněného Mgr. Mateje Dvořáka rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 3. 2024, č. j. 5 To 55/2023-3289, a to ve všech výrocích týkajících se obviněného Mgr. Mateje Dvořáka. Dále podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2023, č. j. 1 T 9/2021-3190, v části týkající se Mgr. Mateje Dvořáka. K ostatním obviněným ponechal rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 3. 2024, č. j. 5 To 55/2023-3289, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2023, č. j. 1 T 9/2021-3190, nezměněny. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené části výše uvedených rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby ve zrušené části věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud neshledal důvody pro přikázání věci jinému senátu soudu prvního stupně postupem podle § 265l odst. 3 tr. ř., jak požadoval dovolatel, když důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nebyl naplněn a ve věci nebyl shledány žádné skutečnosti (např. opakované nerespektování právního názoru odvolacího soudu, které by tento výjimečný postup odůvodňovaly.

116. Věc se tak vrací Městskému soudu v Praze, který je v novém řízení povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). V novém řízení nemůže být rozhodnuto v neprospěch obviněného oproti původnímu rozsudku (§ 265s odst. 2 tr. ř.), když dovolání bylo podáno toliko obviněným, a nikoliv nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného.

117. V dané věci po zrušení rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně by přicházelo v úvahu rozhodnutí o vazbě, když obviněnému byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody (§ 265l odst. 4 tr. ř.). Protože ovšem obviněný, jak bylo zjištěno, dosud výkon nepodmíněného trestu nezahájil, nepřicházelo rozhodování o vazbě v úvahu.

Poučení

I. Dosavadní průběh řízení II. Dovolání a vyjádření k němu III. Přípustnost dovolání IV. Důvodnost dovolání Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) t. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.