55 Az 2/2017 - 33

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou v právní věci žalobce M.D.N., státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, bytem v ČR: X, zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 6. 2017, č. j. OAM-973/ZA-ZA11-HA10-2016, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Včasnou žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 19. 7. 2017 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 6. 2017, č. j. OAM-973/ZA-ZA11-HA10-2016 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Žalobce předně namítá, že žalovaný nevycházel z řádně zjištěného skutkového stavu a postupoval v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Napadené rozhodnutí je zatíženo nepřezkoumatelností, neboť odůvodnění je pouze paušální a formalistické a nereaguje na specifickou situaci žalobce. Podle žalobce byla většina podkladů pro rozhodnutí, jako zprávy a informace o aktuálním stavu nad dodržováním lidských práv, starší než jeden rok, tudíž situace v domovském státě žalobce nebyla žalovaným vyhodnocena přesně. Žalobce dále vyslovuje nesouhlas s tvrzením žalovaného, podle kterého nejsou v daném případě splněny podmínky k udělení doplňkové ochrany. Podle žalobce není tato úvaha žalovaného jakkoliv odůvodněná, neboť důvody pro udělení doplňkové ochrany v případě žalobce existují. Žalobce spatřuje jako nepodloženou spekulaci tvrzení žalovaného o tom, že pokud by žalobci hrozily jakékoliv persekuce z důvodu jeho účasti na protivládních protestech, nepodařilo by se mu v roce 2016 odcestovat do ČR. Podle žalobce stačí pouhá hrozba persekuce ze strany vládních orgánů a není nutné její samotná realizace. Žalobce dále namítá, že další důvod žádosti o mezinárodní ochranu – jeho dluhy ve Vietnamu – zůstal zcela opomenut. S tímto důvodem přitom souvisí možná hrozba fyzického napadnutí či likvidace ze strany věřitelů a žalovaný zmíněné skutečnosti nijak nereflektoval v napadeném rozhodnutí. Žalobce k výše uváděným námitkám odkazuje na řadu rozsudků Nejvyššího správního soudu. V prvé řadě jde o rozsudek zmíněného soudu ze dne 22. 5. 2009, č. j. 5 Azs 7/2009 – 98, ve kterém jsou vymezeny důvody pronásledování, za které je nutno považovat i jednání soukromých osob, lze-li prokázat, že stát, strany, vládní i mezinárodní organizace nejsou schopny zajistit ochranu před takovým jednáním. V tomto kontextu žalobce opět namítá, že správní orgán nepřihlédl k informacím o situaci v domovské zemi žalobce, která je nechvalně známá a neodstranitelnou vadou řízení je absence zjištění informací o specifické hrozbě násilí popisované žalobce. Další rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, na které žalobce odkazuje, se týkají doplňkové ochrany. V kontextu s rozhodnutími Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 7/2010 – 13, č. j. 2 Azs 30/2007 – 69 a č. j. 1 Azs 107/2008 - 78 byl žalovaný povinen zabývat se tím, zda nehrozí žalobce při návrtu do země původu závažná újma ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby pro nedůvodnost. Námitky uplatněné v žalobě byly žalovaným vyhodnoceny jako neopodstatněné, neprokazující nezákonnost, nesprávnost či nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. V průběhu správního řízení bylo objasněno, že jediným důvodem žalobcovy žádosti o mezinárodní ochranu byla legalizace jeho pobytu na území České republiky z finančních důvodů. Žalobce se odmítá vrátit do vlasti z ekonomických důvodů a kvůli vysokému dluhu. Žalovaný zjistil, že v souvislosti s účastí žalobce na protivládních protestech neměl žalobce žádné potíže s tamními úřady. Žalobce sám výslovně uvedl, že do ČR přicestoval za účelem práce a výdělku. Žalovaný tento důvod nepovažoval za azylově relevantní. Žalovaný uvádí, že postupoval tak, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, posoudil dostatek aktuálních materiálů o zemi původu a veškeré výpovědi žalobce. Žalovaný dále konstatuje, že žalobce se během řízení o udělení mezinárodní ochrany nezmínil o důvodech, které uvádí až v podané žalobě, pro které opouštěl svou vlast. Neuváděl ani žádné další okolnosti stran věřitelů, od kterých si vypůjčil peníze na financování cesty do ČR, ani o potenciálním hrozícím nebezpečí ze strany těchto věřitelů. Žalovaný neuznal ani splnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a a § 14b zákona o azylu a se všemi skutečnostmi se řádně vypořádal. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti. Žádostí ze dne 14. 11. 2016 požádal žalobce o udělení mezinárodní ochrany. Dne 16. 11. 2016 byl žalobce vyzván k poskytnutí údajů k žádosti o udělení mezinárodní ochrany a k dostavení se na pracoviště odboru azylové a migrační politiky na den 30. 11. 2016. Jako jediný důvod pro udělení mezinárodní ochrany žalobce uvedl, že chce zůstat na území ČR a mít zde pobyt. Žádný další důvod neměl. Dne 29. 11. 2016 byl se žalobcem proveden pohovor k žádosti o udělení mezinárodní ochrany, o kterém je ve spise založen protokol. Žalobce uvedl, že dne 18. 3. 2016 přicestoval do České republiky na základě pracovního víza, jehož platnost skončila v červenci 2016. Poté se žalobce přesunul do Prahy a začal pracovat na tržnici SAPA. Vzhledem k tomu, že žalobci nebylo uděleno vízum, setrvával na území ČR nelegálně. Na letenku do vlasti neměl peníze a nadto chtěl zůstat a pracovat v České republice. Na otázku, zda měl někdy ve Vietnamu problémy se státními orgány, policií nebo soudy odpověděl žalobce negativně. K protivládním protestům se žalobce rozpomněl pouze na jeden konaný dne 1. 5. 2015, další měly proběhnout v letech 2013 – 2014 a účastníci požadovali změnu komunistického režimu a účast více politických stran. Ani po protestech žalobce neměl žádné problémy. K jinému způsobu legalizace pobytu na území žalobce odpověděl, že jiný způsob nezná. Žalobce je zdráv a nemá na území jiných členských států EU žádné rodinné příslušníky. V případě návratu do vlasti se obává, že nebude mít z čeho žít, neboť bude muset splácet velký dluh vzniklý kvůli cestě do ČR. Součástí správního spisu jsou dále dokumenty, z nichž žalovaný vycházel při rozhodování. Jedná se o závazné stanovisko Ministerstva vnitra k možnosti vycestování ze dne 15. 11. 2016, č. j. CPR-27803/ČJ-2016-931200-SV, kde se uvádí, že vycestování do Vietnamské socialistické republiky je možné. Dále se jedná o Informace MZV ČR, č. j. 98851/2015-LPTP ze dne 26. 5. 2016, zprávu Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických, Zprávu o dodržování lidských práv v roce 2015 – Vietnam ze dne 13. 4. 2016, zprávu Mezinárodní organizace pro migraci, údaje o zemi Vietnam, květen 2016, Výroční zprávu Human Rights Watch 2017 – Vietnam ze dne 12. 1. 2017 a Výroční zprávu Amnesty International 2016/2017 – stav lidských práv ve světě – Vietnam ze dne 22. 2. 2017. Dne 2. 5. 2017 byl žalobce předvolán k seznámení s podklady pro rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany na den 17. 5. 2017, předvolání si osobně vyzvedl dne 16. 5. 2017. Ke správnímu orgánu se žalobce ve stanovený den nedostavil. Rozhodnutím žalovaného ze dne 9. 6. 2017, č. j. OAM-973/ZA-ZA11-HA10-2016 žalobci nebyla udělena mezinárodní ochrana podle § 12, §13, § 14, §14a a § 14b zákona o azylu. Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí dospěl k závěru, že v případě žalobce nebyl naplněn žádný z důvodů pro udělení mezinárodní ochrany či její doplňkové formy. Žalobce nesplňuje podmínky § 12 písm. a) zákona o azylu, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by byl ve vlasti pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod. Stejně tak žalovaný nedospěl k závěru, že by žalobce měl odůvodněný strach z pronásledování z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu. Žádné takové skutečnosti žalobce v průběhu správního řízení neuvedl, kdy jediným důvodem žádosti o mezinárodní ochranu je snaha o legalizaci svého pobytu v ČR z ekonomických důvodů. Žalobcem uváděné obavy z jeho návratu do domovského státu nepředstavují azylově relevantní důvody. Žalobce rovněž nesplňuje důvody podle § 13 odst. 1 zákona o azylu a nelze mu tak udělit azyl za účelem sloučení rodiny. Konstatovány nebyly v případě žalobce ani humanitární důvody ve smyslu § 14 zákona o azylu, když ani sám žalobce se tohoto typu mezinárodní ochrany nedomáhal. V případě žalobce nebyl zjištěn žádný ekonomický či sociální důvod pro udělení tohoto typu azylu. Žalobce nesplňuje ani důvod pro udělení doplňkové ochrany. K tomuto závěru dospěl žalovaný na základě výpovědi žalobce i informací získaných v průběhu správního řízení. K tomuto žalovaný poukázal na skutečnost, že žalobce možnosti vyjádřit se k těmto podkladům rozhodnutí nevyužil a nenavrhl žádné doplnění podkladů. V průběhu správního řízení nebylo prokázáno, že by žalobci v případě jeho návratu do vlasti hrozila vážná újma v podobě uložení či výkonu trestu smrti. A stejně tak nebylo zjištěno nebezpečí mučení či nelidského a ponižujícího zacházení. Z informací získaných v průběhu správního řízení o situaci ve Vietnamu pak bylo zjištěno, že vycestování občanů z Vietnamu je tamějšími státními orgány podporováno s ohledem na absenci sociálního zabezpečení. Státní fiskální a důchodová politika dokonce počítá s příjmy, plynoucími ze zahraničních výdělků svých státních občanů, které tito zasílají svým rodinným příslušníkům do Vietnamu. Negativně tak není vnímána ani snaha těchto občanů získat v zahraničí mezinárodní ochranu, když problémy v případě návratu do vlasti by těmto občanům mohly vzniknout toliko v rovině soukromoprávní, pokud by tito občané nehradili dluhy vzniklé v souvislosti s náklady na cestu do zahraničí. Žalobce navíc není nijak politicky aktivní v kritice současného vietnamského režimu. Vycestování žalobce do domovského státu nepředstavuje rozpor s mezinárodními závazky ČR, neboť je v rukou žalobce, jakým způsobem upraví svůj další pobyt na území ČR. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v mezích daných žalobními body. Soud ve věci rozhodoval při jednání, které se konalo dne… Po přezkoumání skutkového a právního stavu dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobce předně namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu především s ohledem na nepříznivou politickou situaci ve Vietnamu a stran hrozby násilí, které údajně žalobci hrozí ze strany věřitelů, od nichž si vypůjčil peníze na cestu do České republiky. Žalobce namítá, že tyto jeho obavy nebyly žalovaným v napadeném rozhodnutí nikterak vypořádány. Podle § 12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Ustanovení § 13 zákona o azylu pak pojednává o udělení azylu za účelem sloučení rodiny, kdy předpoklady pro jeho udělení nebyly v nyní posuzovaném případě shledány a žalobce je ani nerozporuje. Podle § 14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu. Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu se udělí doplňková ochrana cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občane, nebo svého posledního trvalého bydliště. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Krajský soud zdůrazňuje, že právní institut udělení azylu je mimořádná ochrana cizince (žadatele o jeho udělení) a neslouží k legalizaci pobytu cizince na území České republiky. Podmínky pobytu cizince na území České republiky a jeho legalizaci upravuje především zákon č. 236/1999 Sb., o pobytu cizinců. Byť je smyslem azylového práva poskytnout ochranu žadateli, nejde však o ochranu univerzální. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem přesně vymezeny, tak aby byla ochrana poskytnuta pouze z těchto zákonných důvodů, kdy je chráněn lidský život a práva a svobody s ním spojené. V případě, že je v průběhu správního řízení shledána žádost o azyl jako nedůvodná, je nutné posoudit, zda je žádost důvodná z hlediska doplňkové ochrany. Hrozbou závažné újmy dle § 14a je správní orgán povinen se zabývat, je-li žadatelem o mezinárodní ochranu namítána nebo vyjde-li v průběhu správního řízení najevo. Z předloženého správního spisu a z napadeného rozhodnutí vyplynulo, že žalovaný ve svých úvahách vycházel zejména z informací poskytnutých samotným žalobcem k žádosti o udělení mezinárodní ochrany a z protokolu o pohovoru. Z těchto informací je zřejmé, že žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany zejména z ekonomických důvodů, neboť chce setrvat na území České republiky a obstarat si zde finanční prostředky. Žalobce sice uvedl, že nesouhlasí s politickým režimem ve Vietnamu a účastnil se několika protivládních protestů, zároveň však také sdělil, že nikdy neměl problémy s tamními úřady v kontextu se svou účastí na protestech. Své obavy naopak vyjádřil ve vztahu k obstarání finančních prostředků ve Vietnamu po jeho návratu do vlasti a ve vztahu ke splácení vzniklého dluhu. Žalovaný si tak mimo jiné obstaral Informaci MZV ČR k situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti, Zprávu o dodržování lidských práv v roce 2015 od Ministerstva zahraničních věcí USA, zprávu Mezinárodní organizace pro migraci, Výroční zprávu Human Rights Watch 2017, Výroční zprávu Amnesty International 2017. Se všemi podklady bylo žalobci umožněno se seznámit ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu, žalobce však nevyužil této možnosti a nenavrhl žádné doplnění podkladů pro rozhodnutí. Krajský soud na tomto místě odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2006, č. j. 4 Azs 111/205 – 58 (všechny rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou dostupné na www.nssoud.cz), v němž bylo konstatováno, že: „řízení o udělení azylu je totiž specifické tím, že tvrzení žadatele o azyl hrají zcela zásadní roli a správní orgán z nich vždy vychází. Obsahují-li skutečnosti obecně podřaditelné azylovým důvodům, hodnotí je z hlediska pravdivosti a opatří si objektivní informace o zemi původu, které pak porovná s údaji sdělenými žadatelem a učiní celkový závěr.“ Ve vztahu k výše uvedenému je nutné také zdůraznit, že po dobu správního řízení o udělení mezinárodní ochrany žalobce uváděl jako důvod pro opuštění své vlasti a vycestování do České republiky pouze ekonomické hledisko. V pohovoru k žádosti o mezinárodní ochranu, který se konal dne 29. 11. 2016, žalobce výslovně uváděl, že chce setrvat na území ČR, aby zde mohl pracovat a vydělat si peníze. Žalobce neuvedl žádnou důvodnou obavu o své bezpečí kvůli dluhu, který mu ve Vietnamu vznikl kvůli uskutečnění cesty do ČR, ani kvůli své účasti na protivládních protestech. Hrozbu jakéhokoliv nebezpečí v této souvislosti žalobce nepodložil relevantními doklady a důkazy ani v podané žalobě. Odkaz žalobce na článek 9 Kvalifikační směrnice (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. 12. 2011) není relevantní, neboť žalobcem nebylo nikterak prokázáno, že je pronásledován ve smyslu čl. 1 odst. A Ženevské úmluvy, a že by byl vystaven jednání, které je svou povahou nebo opakováním natolik závažné, aby představovalo vážné porušení základních lidských práv, od nichž se podle čl. 15 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nelze odchýlit. Žádné takové potenciální persekuce žalobce v průběhu správního řízení neuváděl. Žalobce svou vlast prvně opustil v březnu roku 2016 na základě své volní úvahy, jelikož mu bylo ze strany jeho známých doporučeno pracovat v České republice. Žalobci nebylo prodlouženo povolení k pobytu. Rozhodl se tedy legalizovat svůj pobyt na území ČR cestou žádosti o mezinárodní ochranu, neboť mu jiné formy legalizace pobytu na území ČR nebyly známy. Žalobce odmítl návrat do své země původu výhradně z ekonomických důvodů. Krajský soud tak učinil závěr, že ve vztahu k udělení mezinárodní ochrany ve smyslu § 12 zákona o azylu žalobce neuvedl žádnou relevantní skutečnost o tom, že by byl žalobce pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo že by měl odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve svém domovském státě. Tento názor byl v napadeném rozhodnutí vysloven i žalovaným a je podpořen rovněž rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2004, č. j. 2 Azs 12/2004 , ve kterém se uvádí, že: „Udělení azylu podle § 12 tohoto zákona je vázáno na objektivní přítomnost pronásledování jako skutečnosti definované v § 2 odst. 6 citovaného zákona nebo na odůvodněný strach z této skutečnosti.“ Obdobně se vyjádřil Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne 30. 10. 2003, č. j. 3 Azs 20/2003 – 43, kde konstatoval, že: „V žádosti o udělení azylu opakovaně uváděné ekonomické důvody (nedostatek finančních prostředků, nemožnost sehnat práci) a skutečnost, že politický režim v jeho domovském státě neumožnil žadateli jeho politický rozvoj, nezakládají samy o sobě odůvodněný strach z pronásledování pro zastávání určitých politických názorů ve smyslu § 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.; tyto důvody nelze kvalifikovat ani jako politické přesvědčení, a to zejména tehdy, jestliže žadatel nebyl nikdy členem politické organizace a ani jinak se politicky neangažoval.“ Žalobní námitka, kterou žalobce pokládá za stěžejní, spočívá v absenci odůvodnění neudělení doplňkové ochrany dle § 14a. Podle žalobce žalovaný v napadeném rozhodnutí řádně neodůvodnil proč se rozhodl neudělit doplňkovou ochranu. Žalobce s hodnocením žalovaného nesouhlasí, neboť je přesvědčen, že důvody pro udělení doplňkové ochrany existují. Žalobce však neuvedl žádný konkrétní důvod, pro který by důvod k udělení doplňkové ochrany mohl nastat. Základní rozdíl mezi azylem a doplňkovou ochranou ve smyslu § 14a zákona o azylu spočívá v absenci kauzální spojitosti vážné újmy s důvody pronásledování vymezenými v ustanovení § 12 zákona o azylu. Aby byl žadateli udělen azyl, je vyžadována hrozba vážné újmy způsobené v souvislosti s uplatňováním politických práv a svobod. Příčinná souvislost musí rovněž existovat mezi pronásledováním a jedním z taxativně uvedených důvodů pronásledování. Žadatel o mezinárodní ochranu musí splňovat následující kritéria, aby mu mohla být udělena doplňková ochrana, a to kumulativně. Jedná se o tyto předpoklady: 1) žadatel nesmí splňovat podmínky pro udělení azylu, 2) musí se nacházet mimo zemi svého původu, 3) musí mít důvodné obavy, že mu v zemi původu hrozí reálné nebezpečí, 4) musí mu hrozit vážná újma, 5) ochranu ze strany země původu nelze využít. K pojmu „reálné nebezpečí“ se vyjádřil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006-82, když uvedl, že: „Ve vztahu ke hrozbě nelidského a ponižujícího zacházení podle čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod by pak muselo být splněno, že stěžovateli hrozí "reálné nebezpečí“ takového zacházení. "Reálným nebezpečím“ (srov. rovněž § 14a odst. 1 zákona o azylu, jež užívá ve stejném významu slovní spojení "skutečné nebezpečí“) nutno rozumět, že ve významném procentu případů obdobných situaci stěžovatele dojde k nežádoucímu následku, takže stěžovatel má dobré důvody se domnívat, že takovýto následek může s významnou pravděpodobností postihnout i jeho. Z toho plyne, že ve vztahu ke hrozbě nelidského a ponižujícího zacházení podle čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod musí být splněn vyšší důkazní standard než ve vztahu k odůvodněnému strachu z pronásledování podle § 12 zákona o azylu (a potažmo ve smyslu čl. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků). Jinými slovy, test "reálného nebezpečí“ je vůči stěžovateli přísnější než test "přiměřené pravděpodobnosti“. Ani test "reálného nebezpečí“ ale nedosahuje intenzity trestního standardu "nade vší pochybnost“, ani důkazního standardu užívaného v zemích common law v civilních věcech ("vyšší pravděpodobnost že ano, než že ne“ [balance of probabilities]). Rozdíl mezi testem "reálného nebezpečí“ a testem "přiměřené pravděpodobnosti“ spočívá v tom, že důkazní standard "reálného nebezpečí“ se blíží důkaznímu standardu užívanému v zemích common law v civilních věcech daleko více než důkazní standard "přiměřené pravděpodobnosti“. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí zabýval předpoklady pro udělení doplňkové ochrany a neshledal žádnou skutečnost, která by pro žalobce v případě jeho návratu do země původu znamenala hrozbu vážné újmy uložením nebo vykonáním trestu smrti. Žalovaný se rovněž zabýval potenciální hrozbou mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání a ani v tomto ohledu žádnou odůvodňující skutečnost neshledal. Žalobce neuvedl žádnou konkrétní skutečnost, která by mohla doložit a odůvodnit jeho obavy z chování věřitelů po jeho návratu do Vietnamu. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva navíc plyne, že pouhá možnost špatného zacházení nepředstavuje porušení čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Své závěry žalovaný zcela konzistentně odůvodnil na straně 7 napadeného rozhodnutí s poukazem na dostupné zprávy o Vietnamu, které jsou součástí správního spisu, a krajský soud se s tímto hodnocením beze zbytku ztotožnil. Žalovaný mimo jiné vycházel z informací o zemi původu a jejich aktualizace, č. j. 98851/2015-LPTP ze dne 26. 5. 2015, jehož přílohou jsou odpovědi na vybrané otázky zpracované zastupitelským úřadem v Hanoji. V této příloze se mimo jiné uvádí, že politický systém Vietnamu symbioticky podporuje své občany v cestách do zahraničí, uskutečněných za účelem přivýdělku, který je jimi následně pravidelně zasílán rodinám ve Vietnamu. Státní politika dokonce s těmito příjmy počítá a nezaujímá negativní postoj ani v případech občanů, kteří se v zahraničí snaží získat mezinárodní ochranu, naopak toleruje užití jakýchkoliv prostředků k naplnění tohoto cíle. Negativní dopad mají tyto zahraniční cesty až v případě návratu, kdy vietnamský občan nedisponuje finančními prostředky ke splacení dluhů vzniklých v souvislosti s cestou do zahraničí, především pak v případě příliš brzkého návratu. Způsoby vymáhání dlužných částek mohou být velmi nevybíravé. Zastupitelský úřad se rovněž setkává s neochotou spolupráce ze strany vietnamských úřadů při realizaci transportů osob zpět do Vietnamu. V závěru této přílohy je uvedeno stručné doporučení, jak postupovat v případě žádosti o mezinárodní ochranu podané osobou, která zjevně nepatří mezi kritiky tamního režimu a nehrozí jí reálný postih ze strany státní moci. Zastupitelský úřad správnímu orgánu doporučil vzít v potaz skutečné důvody, které žadatel o mezinárodní ochranu předestřel. Jakýkoliv úspěšný postup, jenž umožní delší setrvání na území Evropské unie, se velmi rychle rozšíří mezi vietnamskou komunitou v ČR a bude aplikován, tedy i zneužíván jinými žadateli. Krajský soud konstatuje, že v posuzované věci správní orgán splnil povinnost zabývat se existencí potenciální hrozby vážné újmy a reálného nebezpečí. Žalovaný nedospěl k závěru odůvodňujícímu hrozbu nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání žalobce po návratu do země původu. Krajský soud se ztotožňuje s tvrzeními žalovaného, neboť nebylo zjištěno a prokázáno, že v daném případě existují důvodné obavy z návratu do vlasti, resp. z hrozby skutečného nebezpečí vážné újmy ze strany věřitelů, od kterých si žalobce vypůjčil finanční prostředky na cestu do České republiky. Žalobce své obavy nikterak nekonkretizoval, pouze uvedl, že by jej věřitelé mohli zadržet nebo použít násilí. V posuzované věci se žalobce obává následného jednání věřitelů, kterým nebude schopen po návratu do země původu splácet své dluhy. Není prokázáno, že by stát a politické zřízení v něm uplatňované toleroval nebo jinak podporoval postup věřitelů, kterým konkrétní osoby dluží finanční prostředky a tito věřitelé by vůči nim uplatňovali metody, které jsou jednoznačně v rozporu s ochranou lidských práv, práva na důstojnost a které by zakládaly obavu z mučení a jiného krutého, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. V takovém případě jediné, co musel žalobce prokázat, aby mu mohla být udělena doplňková ochrana podle § 14a zákona o azylu, byla nemožnost nebo neochota využití ochrany státu, jehož je občanem. Tedy skutečnost, že stát, ze kterého žalobce pochází a v němž se obává vážné újmy, není schopen nebo ochoten poskytnout žalobci před vážnou újmou adekvátní ochranu. Tuto skutečnost však žalobce žádným způsobem nedoložil, neprokázal ani jakékoliv povědomí o podobných případech, které se eventuálně mohly udát v obdobných situacích. Rovněž tak zdejšímu soudu není znám jediný případ, kdy by po návratu do Vietnamu byla navrátivší osoba zadržena soukromými osobami a vystavena mučení nebo jinému nelidskému zacházení. Takové závěry rovněž neplynou ani z materiálů obsažených ve spise, z nichž vycházel žalovaný při svém správním uvážení. Pokud žalobce žádá o legalizaci svého pobytu na území ČR, měl se podrobit režimu zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, jejichž prostřednictvím lze pobyt na území České republiky legalizovat za situace, že je pobyt motivován spíš ekonomickými zájmy, než obavami o bezpečnost žadatele. Pro účely legalizace pobytu na území ČR není možné zneužívat specifický institut mezinárodní ochrany formou azylu nebo doplňkové ochrany, které jsou svou povahou instituty mimořádnými, a které lze využívat pouze v případech, kdy jsou bezezbytku a jednoznačně naplněny podmínky stanovené zákonem. Žalovaný v průběhu správního řízení nedospěl k závěru, že by žalobce mohl pociťovat odůvodněnou obavu ze svého pronásledování z azylově relevantních důvodů. Stejně tak nebyly u žalobce shledány důvody pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu, neboť požadavky, které jsou pro její udělení presumovány zákonem, nebyly splněny. Žalovaný zjistil skutkový stav věci v souladu s § 3 správního řádu bez jakýchkoliv pochybností a napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právním řádem a mezinárodními závazky ČR. V napadeném rozhodnutí je obsažen podrobný popis a zhodnocení všech důvodů a předpokladů pro udělení mezinárodní ochrany, humanitárního azylu i doplňkové ochrany podle § 12 až 14b zákona o azylu. Žalovaný podrobně předestřel a odůvodnil své závěry, podle kterých neshledal důvody pro udělení tohoto specifického institutu. Žalobce sice v podané žalobě uvedl, že pociťuje hrozbu persekuce ze strany vietnamských vládních orgánů, tyto důvody však nepředstavují azylově relevantní předpoklady. Žalovaný v napadeném rozhodnutí přezkoumatelně odůvodnil, že žalobce nebyl ve vlasti pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 zákona o azylu, a proto nebyl shledán důvod pro udělení azylu ve smyslu tohoto zákonného ustanovení. Na základě všech výše uvedených okolností se krajský soud ztotožnil se závěry žalovaného a důvody pro udělení mezinárodní ochrany neshledal. Vzhledem k tomu, že žalobci nesvědčí žádný z azylových důvodů a z důvodů pro udělení doplňkové ochrany, zamítl krajský sodu projednávanou žalobu dle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. a vychází ze skutečnosti, že úspěšnému žalovanému v řízení nevznikly žádné náklady přesahující jeho obvyklou činnost.

Poučení