55 Az 2/2024– 39

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou ve věci žalobců: a) O. G. státní příslušnost: X b) nezl. S. G. státní příslušnost: X oba bytem X zastoupeni spolkem Organizace pro pomoc uprchlíkům, z. s. se sídlem Poděbradská 5, 190 00 Praha 9 – Vysočany proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 3. 2024, č. j. OAM–789/ZA–ZA11–K01–R3–2019–I., takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 3. 2024, čj. OAM–789/ZA–ZA11–K01–R3–2019–I., se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalobcům se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobkyně si podala dne 3. 9. 2019 společně se svým manželem P. H. a dvěma nezletilými dětmi S. G. a T. G. žádost o udělení mezinárodní ochrany.

2. Žalobkyně v žádosti uvedla, že vyznává sunnitskou odnož islámu a byla členem strany Hizb ut–Tahrir, byť členský průkaz neměla. Nyní už nijak politicky aktivní není. Je vdaná a má dvě děti. Její manžel také žádá v České republice o mezinárodní ochranu, a to i jménem jejich nezletilých dětí. Žalobkyně ve své vlasti naposledy bez registrace pobývala ve městě Novojavor ve Lvovské oblasti. Poslední registrovaný pobyt měla na Krymu ve městě Simferopol.

3. Dne 9. 8. 2014 letecky odcestoval manžel do Německa, kam za ním v listopadu 2014 žalobkyně přijela s dětmi a kde žádal o azyl. Jeho žádost byla zamítnuta. Následně dne 31. 1. 2017 odcestoval do Chebu. V České republice mu bylo uděleno vízum za účelem strpění a měl zaměstnaneckou kartu. V České republice zůstal i s rodinou do 1. 4. 2019, kdy opět neúspěšně žádali o mezinárodní ochranu.

4. Žalobkyně uvádí, že společně se žalobcem b) je v zemi svého původu ohrožena z azylově relevantních důvodů, když tyto důvody odvozuje od svého manžela P. H., který rovněž napadl u Krajského soudu v Českých Budějovicích rozhodnutí žalovaného o neudělení azylu.

5. Manžel žalobkyně v roce 2004 konvertoval k islámu, byl politicky aktivní a podílel se na pořádání konferencí ohledně islámu. V roce 2010 byl v Sýrii a po návratu měl pohovor na bezpečnostní službě. Když v roce 2014 Ruská federace zaútočila na Krym, musel odjet na Ukrajinu, protože strana Hizb ut–Tahrir je v Rusku zakázána. Na Ukrajině však nemohli dlouhodobě žít. Pokud by se vrátili na Ukrajinu, museli by začít od začátku a byli by deportováni na Krym. Pokud by se na Krym vrátili, byl by uvězněn.

6. Při pohovoru manžel žalobkyně popsal své důvody k přechodu na islám, to, jakým způsobem jej praktikuje i jak působil ve straně Hizb ut–Tahrir. Účastnil se pravidelných setkání a konferencí a finančně straně přispíval. Po pěti letech členství ve straně ukončil, neboť seznal, že islám může vyznávat i bez ní. Ruská státní bezpečnostní služba (FSB) získala o straně Hizb ut–Tahrir veškeré informace a všichni, kteří na Krymu tuto stranu podporovali, jsou ve vězení. FSB spolupracuje též s ukrajinskou státní bezpečnostní službou (SBU). SBU žalobce vyslýchala po návratu ze Sýrie v roce 2010. Dne 14. 3. 2014 odjeli s rodinou do Lvova, kde chtěl dokončit zkoušky a uzavřít vysokoškolské studium medicíny. Studium medicíny uzavřel v červnu roku 2014. Naposledy byl na Krymu dne 14. 6. 2014. Cesty na Krym byly čím dál horší, jelikož na hranicích byli vojáci, avšak vždy se mu podařilo přijet a odjet. Manžel žalobkyně odcestoval do Lvova. Nemohl zde vykonávat lékařské povolání, neboť nebylo možné udělat si atestace (vždy jej posílali na Krym).

II. Procesní vývoj věci

7. Žalovaný rozhodnutím ze dne 5. 3. 2020 žalobcům neudělil mezinárodní ochranu, když toto rozhodnutí bylo zrušeno Krajským soudem v Hradci Králové, rozsudkem ze dne 9. 2. 2021. Následně na základě kasační stížnosti Nejvyšší správní soud odmítl usnesením kasační stížnost pro nepřijatelnost.

8. Žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 5. 2022 č. j. OAM789/ZA–ZA11–KO1–R2–2019 žalobcům udělil mezinárodní ochranu ve formě doplňkové ochrany dle 14a odst. 2 písm. c) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a to z důvodu probíhající cíleného válečného konfliktu. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem č. j. 55 Az 2/2022–47 rozhodnutí žalovaného nezrušil v části, v níž žalovaný žalobci udělil mezinárodní ochranu podle § 12, § 13 a § 14 zákona o azylu. Důvodem pro zrušení byla skutečnost, že žalovaný žalobci neumožnil seznámit se s podklady rozhodnutí, ačkoli jeho žádosti v plné míře nevyhověl. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku byla rovněž Nejvyšším správním soudem odmítnuta pro nepřijatelnost.

9. Žalobkyně byla seznámena s podklady rozhodnutí. Následně žalovaný vydal dne 8. 3. 2024 rozhodnutí, kterým žalobcům prodloužil doplňkovou ochranu o 24 měsíců. Žalobou napadeným rozhodnutím z téhož dne pak žalovaný rozhodl tak, že mezinárodní ochranu ve formě azylu dle § 12, § 13 a § 14 zákona o azylu žalobcům neudělil.

III. Stručné shrnutí žaloby

10. Proti uvedenému rozhodnutí podali žalobci žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

11. Žalobkyně poukázala na vázanost žalovaného právním názorem soudu. Krajský soud v Hradci Králové přitom zrušil první rozhodnutí žalovaného pro nepřezkoumatelnost a zavázal jej, aby se zabýval všemi skutečnostmi rozhodnými pro vydání rozhodnutí.

12. Žalobkyně uvedla, že zemi původu opustila z obavy před pronásledováním pro své islámské vyznání a příslušnost k Hizb ut–Tahrir. To by mělo být posuzováno ve vztahu k bydlišti na Krymu (k tomu odkázal na odst. 66 shora citovaného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové čj. 30 Az 5/2020–61). Až teprve následně bylo možné zabývat se tím, zda rodina může nalézt účinnou ochranu v jiné části země původu.

13. S odkazem na zprávy o zemi původu žalobkyně uvedla, že situace příslušníků strany Hizb ut–Tahrir na Krymu je špatná. Závěr žalovaného, dle něhož žalobci v daném ohledu žádné nebezpečí nehrozí, je proto nejen překvapivý, ale též rozporný a zmatečný. Uvedenou hrozbu měl žalovaný posuzovat s ohledem na ruskou okupační správu a nikoli na ukrajinské státní orgány. Pokud by tak žalovaný učinil, musel by konstatovat, že žalobkyně uprchla ze země původu z azylově relevantního důvodu. K tomu žalobkyně poukázala na zprávu Amnesty International z prosince roku 2016, zprávu Ministerstva zahraničí USA ze srpna roku 2017 a zprávu organizace Krym SOS publikovanou na jejích webových stránkách dne 28. 8. 2023.

14. K otázce vnitřního přesídlení žalobkyně poukázala na odstavce 67 až 69 rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové čj. 30 Az 5/2020–61 a tam citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2020, čj. 5 Azs 105/2018–46, č. 4029/2020 Sb. NSS. Žalovaný v reakci na tam uvedené závěry nechal vypracovat informace o obecné bezpečnostní situaci na Ukrajině, zprávu ohledně postavení ruskojazyčných obyvatel a zprávu týkající se postavení členů/bývalých členů strany Hizb ut–Tahrir na Krymu. Tyto podklady považuje žalobkyně za nedostatečné.

15. Žalobkyně nezůstala v jiné části Ukrajiny primárně kvůli obavám, že pronásledování bude pokračovat a že nenajde bezpečí pro sebe a svou rodinu. Skutečnost, že FSB a SBU spolupracují, je potvrzena z veřejně dostupných zdrojů. Ministerstvo zahraničí k tomu ve své zprávě pouze uvádí, že nedisponuje náležitými informacemi. Žalobkyně spolu s vyjádřením ze dne 25. 7. 2023 doložila, že existují informace o práci členů SBU pro ruskou okupační správu. Na to žalovaný nijak nereagoval a nezdůvodnil, proč tyto informace nebral v úvahu.

16. K otázce reálnosti a praktické implementace podpory přesídlených osob se žalovaný vyjádřil pouze obecně, aniž by prokázal, že došlo ke zlepšení přístupu dříve kritizovaného ze strany UNHCR. Vnitřní přesídlení by bylo pro žalobkyni nereálné s ohledem na nemožnost získat práci, absentující podporu rodiny či známých, absenci bydlení, psychický nátlak a zdravotní potíže manželky.

17. Žalovaný se ani okrajově nezabýval celou situací ve vztahu k nezletilým dětem (dcera aktuálně již zletilá je), pro které je již přirozeným světem Evropa a Česká republika.

18. K možnému vnitřnímu přesídlení je dle směrnice UNHCR nazvané „Alternativa vnitřního útěku nebo přesídlení“ zapotřebí provést analýzu relevance a analýzu rozumnosti. Podle ustálené judikatury je pak zapotřebí posoudit, 1) zda je jiná část země pro žadatele dostupná, 2) zda je takový přesun účinným řešením proti pronásledování či vážné újmě v původní oblasti, 3) zda žadateli nehrozí navrácení do původní oblasti a 4) zda ochrana v jiné části země splňuje minimální standardy ochrany lidských práv. Tyto podmínky je nutné splnit kumulativně, přičemž je třeba zohlednit celkové poměry v zemi původu a osobní poměry žadatele.

19. V době útěku ze země původu by bylo možné uvažovat o splnění podmínek, zda by se jednalo o efektivní řešení je pak minimálně pochybné (žalobcovy obavy z deportace a spolupráce FSB s SBU pozdější zprávy nijak nevyloučily). Takováto ochrana by pak ani nesplňovala minimální standardy lidských práv. S ohledem na probíhající vnitrostátní konflikt je vnitřní přesídlení zcela vyloučeno, což koresponduje i se závěry, které žalovaný vyjádřil ve svém rozhodnutí o udělení doplňkové ochrany.

20. Rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav věci a jeho závěry nadto odporují zprávám předloženým žalobcem.

21. Žalobci namítají, že je nutno posoudit skutkový stav a hodnotit řádně důvodnost jejich žádosti ve vztahu k té části země původu, odkud pochází a kde mají stálé bydliště a teprve poté má být zvážena možnost vnitřního přesídlení. Dále poukazují na to, že situace na Krymu je ve vztahu k bývalým příslušníkům Hizb ut–Tahrir špatná, odkazují na zprávy o jejich persekuci. Žalobkyně má za to, že její manžel by byl jako bývalý příslušník Hizb ut–Tahrir zemi původu pronásledován a v důsledku toho by mu hrozilo nebezpečí a rovněž tak jí i dětem. Žalovaný se rovněž k těmto problémům vyjadřuje velmi obecně, nezabývá se reálností přesídlení, neposoudil situaci ve vztahu k jejím dětem, které se od roku nacházely mimo území Ukrajiny a rovněž má za to, že závěry žalovaného nekorespondují s doloženými zprávami.

22. Žalobci navrhli, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

23. Žalobci v replice k vyjádření žalovaného v podstatě pouze zopakovali již v žalobě uplatněnou argumentaci. Jelikož obsah repliky neměl žádný vliv na rozhodnutí krajského soudu, není zapotřebí její obsah podrobněji rekapitulovat.

IV. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného

24. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že nedošlo při vydání rozhodnutí k porušení zákonných ustanovení, když vycházel při rozhodování z dostatečně zjištěného stavu věci, když v rozhodnutí bylo reagováno na konkrétní okolnosti daného případu. Napadené rozhodnutí bylo i řádně zdůvodněno.

25. Žalobkyně nevyvíjela ve své vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu, za kterou by byla azylově relevantním způsobem pronásledována. Samotné absolvování výslechu ze strany SBU v roce 2010 po návratu z dvouměsíčního pobytu v Sýrii nelze označit za pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Navzdory tvrzeným obavám žalobce Ukrajinu navštívil v roce 2019, kdy mu byl opět bez problémů vystaven nový cestovní doklad.

26. Jakkoli z informací o zemi původu vyplývá, že organizace Hizb ut–Tahrir je pro svůj postoj k ruské okupaci podle zmíněné zprávy považována ruskou okupační správou za „extremistickou“ a postupuje vůči jejím členům perzekučně, nelze totéž tvrdit o přístupu ukrajinských státních orgánů. Žalovaný výslovně uvedl, že obecně všechny přesídlené osoby na Ukrajině, a to včetně krymských Tatarů a členů Hizb ut–Tahrir, obdržely pomoc od ukrajinského státu a společnosti, která zahrnovala např. asistenci s nalezením dočasného ubytování v jiných částech Ukrajiny, omezenou finanční podporu a některé další benefity. Přestože situace na Ukrajině rozhodně není ideální, k perzekuci členů Hizb ut–Tahrir tam nedochází a neexistují ani případy diskriminace krymských přesídlenců ze strany ukrajinské společnosti. Je rovněž během probíhající války vysoce nepravděpodobné, že by ukrajinská SBU spolupracovala při evidenci těchto osob s ruskou FSB, byť zpráva tuto spolupráci nevylučuje před rokem 2014. Žalobci nezmínili žádné konkrétní kroky, jež by podnikly státní orgány Ukrajiny či soukromé osoby s jejich podporou či schválením. Žalobkyně se nadto i po anexi Krymu do svého původního bydliště opakovaně vracela, aniž by v této souvislosti byla vystavena vážným problémům nasvědčujícím důvodnosti její tvrzení o obavách z pronásledování.

27. Podle Příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka podle Úmluvy o právním postavení uprchlíků a Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků vydané UNHCR v Ženevě v září roku 1979, „osoby, které byly donuceny opustit svou vlast na základě ozbrojeného národního nebo mezinárodního konfliktu nejsou považovány za uprchlíky.“ Situace, kdy cizinci hrozí v případě návratu do vlasti vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, je proto reflektována institutem doplňkové ochrany, jehož benefity žalobci ostatně aktuálně požívají.

28. Žalovaný má za to, že důvody o udělení mezinárodní ochrany formou azylu v případě žalobkyně a jejího syna zcela absentují, když žalobkyni se synem byla rozhodnutím ze dne 30. 5. 2022 udělena doplňková ochrana podle § 14 a zákona o azylu na dobu 12 měsíců, tedy do 27. 6. 2023 a dne 8. 3. 2024 byla tato doplňková ochrana prodloužena rozhodnutím o 24 měsíců, tedy aktuálně jsou žalobci chráněni doplňkovou ochranou, kterou lze v závislosti na vývoji situace prodlužovat, nejsou tedy nuceni vycestovat do vlasti, kde by mohli být případně vystavěni riziku vážné újmy. Správní orgán rozhodl v zákoně přezkoumatelným způsobem na základě řádně zjištěného stavu věci, a proto je žalovaným navrhováno, aby krajský soud žalobu zamítl.

V. Právní hodnocení krajského soudu

29. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Krajský soud ve věci rozhodl bez jednání dle § 51 s. ř. s.

30. Žaloba je důvodná. V.A.K námitkám nepřezkoumatelnosti 31. Krajský soud se předně zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti, jejichž důvodnost by sama o sobě byla důvodem pro zrušení uvedeného rozhodnutí. Těmto námitkám nepřisvědčil.

32. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005–65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013–25).

33. Krajský soud neshledal, že by rozhodnutí žalovaného shora nastíněná kritéria přezkoumatelnosti nesplňovalo.

34. Žalobci považují rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné proto, že se měl zabývat azylově relevantními skutečnostmi ve vztahu k té části země původu, z níž žalobci pocházejí a kde mají trvalé bydliště. Žalovaný však k situaci členů organizace Hizb ut–Tahrir na Krymu výslovně uvedl, že „[v] současnosti je pak organizace dle zprávy považována ruskou okupační správou za ‚extremistickou‘, což má za následek stovky perzekucí, soudních rozhodnutí a odsouzení. Jedním z hlavních důvodů je opozice krymských Tatarů obecně a organizace Hizb ut–Tahrir vůči okupaci.“ Jinými slovy žalovaný v podstatě připouští, že by žalobci mohlo na Krymu hrozit nebezpečí pronásledování z azylově relevantního důvodu. Žalovaný však následně dovodil, že toto nebezpečí pramení od ruské okupační správy a nikoli ukrajinských státních orgánů. S ohledem na skutkové okolnosti posuzované věci žalovaný usoudil, že žalobce může využít možnosti vnitřního přesídlení. Na těchto úvahách krajský soud nic nepřezkoumatelného neshledal.

35. Žalobkyně svou argumentaci v této souvislosti staví na tom, že její děti žijí mimo Ukrajinu již dlouhou dobu. Je proto třeba vzít v úvahu i to, že žalobce, jakož i jeho manželka a děti, aktuálně v České republice požívají doplňkovou ochranu (do roku 2026) a jejich nucený návrat na Ukrajinu tak v současné době nehrozí. Rozhodnutí žalovaného týkající se neudělení azylu proto na jejich postavení nemá bezprostřední vliv.

36. Žalovaný se dle žalobců taktéž nevypořádal s otázkou možné spolupráce ruské FSB a ukrajinské SBU. Žalovaný k tomu však uvedl, že dle příslušné informace o zemi původu „je rovněž během probíhající války vysoce nepravděpodobné to, že by ukrajinská SBU spolupracovala při evidenci těchto osob s ruskou FSB, zpráva tuto spolupráci nevylučuje před rokem 2014. Zpráva se dále vyjadřuje k otázce, zdali je možné potvrdit nebo vyvrátit v této souvislosti obavu z deportace z území pod kontrolou ukrajinské vlády na Krym. Dle zprávy je–li osoba občanem Ukrajiny, tak je něco takového prakticky nemožné, přičemž si lze představit, že SBU mohla v rámci svých aktivit a s nějakým cílem dotyčným vyhrožovat, že bude daná osoba ‚deportována na Krym‘, nicméně se jedná o něco zcela nelegitimního, což by měly řešit soudy, a ani neexistují žádné zaznamenané případy o takových deportacích. Ze strany FSB pak může být osoby unesena na Krym, pokud se nachází na území v současnosti okupovaném Ruskou federací, v mírovém období se nezdá být něco takového jako pravděpodobné.“ Je tedy zřejmé, jak žalovaný tuto otázku posoudil. V.B.K námitkám věcné povahy 37. Důvodnými však krajský soud shledal námitky směřující k věci samé.

38. Žalobkyně uvedla, že pociťovala odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu s tím, že ona sama na Krymu neměla žádné problémy tohoto charakteru, ovšem její obavy se odvíjely od situace a obav jejího manžela, který je spojen s organizací Hizb ut–Tahrir. Žalobci tak nesouhlasí s tím, že v případě jejích přesídlení na území ukrajinskými orgány kontrolovaná jim ze shora uvedených důvodů nehrozí jejich vydání ruským okupačním orgánům a ani jakýsi únos ze strany FSB.

39. Dle § 12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, „bude–li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.“ 40. Krajský soud poznamenává, že okolnosti rozhodné pro udělení mezinárodní ochrany je zapotřebí zkoumat ve vztahu k území, z něhož cizinec skutečně pochází. Tento závěr Nejvyšší správní soud výstižně shrnul v právní větě k rozsudku ze dne 16. 10. 2020, čj. 5 Azs 73/2019–61, č. 4121/2021 Sb. NSS, následovně: „Primární důvody pro udělení mezinárodní ochrany ve smyslu § 12 a § 14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, musí být vždy posuzovány na základě podmínek panujících v té části země původu, odkud žadatel pochází a kde má stálé bydliště. Naopak podmínky panující v jiné oblasti země původu, kde se žadatel pokusil nalézt vnitrostátní ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou, jejichž hrozbě čelil v místě svého stálého bydliště, jsou relevantní pouze pro případné následné posouzení ve smyslu § 2 odst. 7 zákona o azylu, zda se žadatel může právě v této jiné části země původu usadit a nalézt zde účinnou ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou.“ 41. Pokud by žalovaný mohl situaci v zemi původu hodnotit ve vztahu k jinému (či dokonce libovolnému) území, odkud cizinec nepochází, pak by posuzování otázky vnitřního přesídlení v podstatě postrádalo smysl. Za situace, kdy by v zemi původu cizince byla alespoň jedna (z pohledu konkrétní hrozby pronásledování) bezpečná oblast, vždy by bylo možné uzavřít, že cizinci důvody pro udělení mezinárodní ochrany nesvědčí. Tím by se však žalovaný vyhnul posuzování judikaturou dovozených kritérií, která využití alternativy vnitřního přesídlení svazují. Je tak zapotřebí vždy nejprve identifikovat primární hrozbu, které cizinec čelí v oblasti, kde původně žil, a je–li taková hrozba pro udělení mezinárodní ochrany dostatečně intenzivní, pak teprve tehdy lze zkoumat, zda lze danou situaci v zemi původu vyřešit přesídlením na jiné místo.

42. Z informace Ministerstva zahraničí ze dne 29. 3. 2022 však plyne, že s příchodem ruské okupační správy na Krym skutečně začaly perzekuce členů organizace Hizb ut–Tahrir, a to i v podobě trestních stíhání a uvěznění. To potvrzují i informace o zemi původu, které žalobce doložil spolu s vyjádřením k podkladům rozhodnutí ze dne 25. 7. 2023 (jedná se o internetové články z pocházející od Amnesty International, Ministerstva zahraničí USA, Ministerstva zahraničí Ukrajiny či webu CRIMEA SOS). Krajský soud nemá žádných pochyb o tom, že cílené stíhání a uvězňování členů organizace Hizb ut–Tahrir představuje pronásledování z náboženských, popřípadě politických důvodů ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu, potažmo čl. 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany. Z ničeho neplyne (a žalovaný nic takového ani neuvádí), že by se uvedené jednání ruské okupační správy nemělo týkat i bývalých členů organizace Hizb ut–Tahrir. Ostatně považuje–li ruská legislativa členství v uvedené organizaci za trestné, pak z pohledu trestněprávního není obecně vzato na překážku, že se žalobce takového „trestného činu“ již nadále nedopouští. Je naopak zcela běžné, že trestní právo postihuje trestné činy spáchané v minulosti.

43. Nyní posuzovaný případ je atypický pouze v tom, že původcem pronásledování je jiný státní aktér než stát, jehož je žalobce občanem. Valná většina mezinárodní komunity (včetně České republiky) nadále uznává Krym jakožto součást suverénní Ukrajiny. Je však obecně známo, že oblast poloostrova Krym (a dalších okupovaných území Ukrajiny) není pod efektivní správou ukrajinských státních orgánů, nýbrž je zcela ovládána ruskou okupační správou. Je proto zcela nerozhodné, že žalobci nebezpečí ze strany ukrajinských státních orgánů na Krymu nehrozí.

44. Z uvedených informací o zemi původu rovněž plyne, že se zdaleka nejednalo pouze o ojedinělé případy pronásledování členů organizace Hizb ut–Tahrir (informace pocházející z webu CRIMEA SOS hovoří dokonce o více než stovce takových případů, což žalovaný žádným způsobem nevyvrátil). Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 26. 3. 2008, čj. 2 Azs 71/2006–82, formuloval pro přiznání postavení uprchlíka tzv. test přiměřené pravděpodobnosti. Konkrétně pak uvedl, že „[p]řiměřená pravděpodobnost nežádoucího důsledku návratu do země původu […] je dána tehdy, bývá–li tento důsledek v případech obdobných případu žadatele nikoli ojedinělý. Neznamená to, že pravděpodobnost, že nežádoucí důsledek nastane, musí být nutně vyšší než pravděpodobnost, že nenastane (tzn., že test ‚přiměřené pravděpodobnosti‘ představuje nižší důkazní standard než v civilních věcech) [tím méně to znamená, že v případě návratu do země původu musí být nastání nežádoucího důsledku prakticky jisté (tzn., že test ‚přiměřené pravděpodobnosti‘ představuje a fortiori i nižší důkazní standard než standard ‚nade vší pochybnost‘ v trestních věcech)], nýbrž to, že k nežádoucímu důsledku v případech obdobných případu žadatele dochází natolik často, že s ním ten, komu takový následek hrozí, musí počítat jako se vcelku běžným jevem, a nikoli jako s jevem toliko výjimečným“ (z pozdější judikatury srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2018, čj. 1 Azs 137/2018–50, č. 3801/2018 Sb. NSS). S ohledem na shora uvedené považuje krajský soud test přiměřené pravděpodobnosti pro případ žalobcova návratu na Krym za naplněný. Perzekuce členů organizace Hizb ut–Tahrir totiž na Krymu není jevem výjimečným, nýbrž relativně častým.

45. Krajský soud nepřehlédl, že se žalobce po roce 2014 na Krym opakovaně vrátil. Jednalo se však o krátkodobé pobyty, přičemž z ničeho neplyne, že by ruská okupační správa disponovala takovými mechanismy, které by jí umožnily žalobce během těchto pobytů identifikovat coby člena (třebas již bývalého) organizace Hizb ut–Tahrir a případně jej zadržet. Je ovšem zcela evidentní, že čím déle by žalobce na Krymu zůstal, tím by bylo riziko skutečného pronásledování vyšší. V této souvislosti lze taktéž obdobně poukázat na usnesení ze dne 23. 9. 2021, čj. 5 Azs 410/2019–28, v němž Nejvyšší správní soud označil jako spekulativní závěr, dle něhož „skutečnost, že žalobce nebyl během své krátké návštěvy v Bělorusku při kontaktu s běloruskými státními orgány zatčen a že mu bylo umožněno ze země vycestovat, nasvědčuje tomu, že mu v Bělorusku trestní stíhání nehrozí.“ Taktéž v nynější věci žalovaný uvedený závěr neopírá o žádná konkrétní zjištění.

46. Zbývá tedy posoudit, zda je z pohledu žalobců možné řešit danou situaci skrze přesídlení do jiné části Ukrajiny, a to s ohledem na současnou situaci v zemi původu. Ostatně je povinností žalovaného, ale i krajského soudu, posuzovat otázku možného udělení mezinárodní ochrany ke skutkovému stavu ke dni jejich rozhodnutí.

47. V dané věci se střetává výklad žalobců, kteří požadují komplexní zhodnocení situace v zemi původu (tj. včetně trvajícího válečného konfliktu), a žalovaného, který naopak možnost vnitřního přesídlení vztahuje výhradně k tomu, zda by jím bylo možné vyřešit samotnou otázkou ochrany před pronásledováním (tj. zda by mu shora popsané pronásledování v jiné části Ukrajiny pod kontrolou ukrajinských státních orgánů již nehrozilo).

48. K otázce vnitřního přesídlení se Nejvyšší správní soud vyjádřil již například v rozsudku ze dne 24. 1. 2008, čj. 4 Azs 99/2007–93, č. 1551/2008 Sb. NSS, v němž uvedl, že „při hodnocení možnosti vnitřní ochrany je třeba se zabývat především dostupností vnitřní ochrany, kdy vnitřní ochrana nesmí být ať už fakticky […], či právně pouze teoretická. Cestu za vnitřní ochranou nesmí vylučovat poměry panující v zemi původu (osoba hledající vnitřní ochranu nesmí být vystavena nepřiměřenému riziku). Dále je potřeba hodnotit účinnost vnitřní ochrany, tedy zda se žadateli o udělení mezinárodní ochrany podaří původcům pronásledování definitivně uniknout takovým způsobem, aby bylo vyloučeno riziko opětovného pronásledování a postavení žadatele i po jeho přesunu musí splňovat určité minimální standardy z pohledu základních lidských práv, která musí být pro stěžovatele zajištěna a rovněž nesmí dojít k extrémnímu zhoršení jeho sociálního a ekonomického postavení, přičemž určité nepohodlí je akceptovatelné. Je tedy třeba zvážit bezpečnost žadatele, respektování základních lidských práv v místě vnitřní ochrany, jeho osobní situaci, rodinné vazby a také ekonomické poměry. Lze shrnout, že při posuzování možnosti vnitřní ochrany je nezbytné zhodnotit celou řadu kritérií, především reálnost, přiměřenost, rozumnost a smysluplnost tohoto řešení“ (důraz doplněn). Tyto závěry se následně staly součástí dnes již zcela ustálené judikatury (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2016, čj. 1 Azs 113/2016–29, a z recentních rozhodnutí usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2024, čj. 9 Azs 61/2024–25).

49. Z uvedeného je patrno, že zužující výklad, který zastává žalovaný, neobstojí. Je–li zapotřebí vzít v potaz poměry panující v zemi původu a případná bezpečnostní rizika, pak je zřejmé, že žalovaný nemůže přehlížet skutečnost, že na Ukrajině trvá válka, která si svou ničivostí nijak nezadá s největšími vojenskými konflikty 20. století. Ostatně právě z tohoto důvodu žalovaný udělil žalobci doplňkovou ochranu, což by při absenci azylově relevantních skutečností byl postup jistě správný. Za této situace nelze dospět k závěru, že přesídlení v rámci země původu představuje pro žalobce životaschopnou alternativu a účinnou ochranu.

50. Předmětem posuzování je nejen azylový příběh žalobců, ale je nutno tento jejich azylový příběh posuzovat i ve vztahu k manželu žalobkyně P. H., kterému dle jeho tvrzení v zemi původu hrozí pronásledování. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 60 Az 1/2024–37 bylo zrušeno i rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 3. 2024, kterým nebyl udělen azyl manželu žalobkyně P. H., když žalobci důvody azylu odvozují od důvodů P. H., a proto krajský soud pro shora uvedenou vadu rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízené (§ 78 odst. 1 a § 4 s.ř.s.).

VI. Závěr a náklady řízení

51. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl dle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

52. Žalobci měli ve věci plný úspěch, avšak v řízení před soudem přiznání náhrady nákladů řízení nepožadovali a žádné náklady ani nevyčíslili. Krajský soud proto žalobcům náhradu nákladů řízení nepřiznal.

53. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá na náhradu nákladů řízení právo.